LEGIE - databáze knih Fantasy a Sci-Fi

Po té chvále na Sapkowského všude okolo jsem čekala trochu víc. Možná jsem měla začít povídkami a ne ságou, ale já povídky obecně moc nečtu. Prostě mě to zklamalo, takže jsem druhý díl jen zběžně prolistovala. A to se mi seriál na rozdíl od většiny tady docela líbil.

tahle kniha se čte sama. sapkowski má unikátní talent na malé ploše vybudit představivost čtenáře aluzemi na naši realitu, proprietami klasické fantasy a hlavně skvělým příběhem. oproti takovému eriksonovi nebo martinovi mu jde jen o dřeň, o perokresbu místo hutných olejů. a v tom je skvělý. pamatuju si jak jsem tehdy, když kniha poprvé vyšla, až zalapal po dechu v představě, co autor touto knihou rozjel. dnes, po těch 15 letech má člověk nejen víc odžito a načteno, ale také už může číst jinak, hledat víc za (čtu ságu asi po čtvrté). hlavně díky dlouholeté činnosti na www.sapkowski.cz, při obou pokusech o konstrukci netsvěta podle zaklínače čím dál tím víc oceňuju sapkowského tvůrčího ducha. jsou to ta správná ramena velikánů, na nichž mohou dnešní autoři stát.

Co říct o Století páry? No, každý, kdo čeká další příběhy inspirované gangsterkami a americkou drsnou školou bude zklamán. Každý, kdo čeká bombastický návrat Petra Schinka bude nadšen. Jsem rád, že patřím do té druhé skupiny. Autor zůstal věrný svému stylu, ale tentokrát hraje na zvučnou dobrodružnou strunu jako ten nejlepší kytarista a dokazuje, že mu není cizí ani takový sub žánr jako je steampunk. Od okamžiku kdy začnete číst, nebudete moci skončit. Nejen takové je kouzlo Schinkovy druhé knihy. Mimochodem – Schinkova síla je právě v povídkách, které odjakživa k dobrodružnému žánru patřily stejně jako Manka k Rumcjasovi a jako Rumcajs k Mance

První díl byl dobrý, tohle je možná o kousek lepší. Rychlý spád, mocný protivník, upírské čachry v pozadí, skvělé dialogy a humorné odskoky.

Málem mě to rozbrečelo..

Ne fakt – u Carda jsem si zvykla už na ledacos, i na to, že dokáže občas zahřát u srdce stejně tak jako znudit (Stínová série), že dokáže bravurně zakomponovat do literatury své náboženské náhledy. Ale že dokáže takhle bolestivě a přitom ve zkratce navrtat sondu do pokrytectví trapičů hájících se bohulibou ideologií (zde právě puritánským křesťanstvím budoucnosti) – to jsem od něj tak nějak nečekala.

Pokaždé, když čtu nějaký příběh z Bitevní školy, nechám se převálcovat moudrostí některých postav, jen aby mě pak zase jednou zarazilo uvědomění, že v Cardově podání je jeho hrdinům nějakých šest až devět let. To je pro mě v snad největší kámen úrazu – jakákoliv genialita, jakékoliv nadání, výcvik, vzdálená budoucnost či ojedinělá životní zkušenost Cardových dětských hrdinů mi prostě nepřijde jako dostatečně silný argument pro takovou vyzrálost dětí mladších než můj šílený synovec.

Nejinak je tomu i v této novelce, ale i tak mi udělala díru do srce a budu jí číst zas a zas. Například Dinkovy úvahy večer 5. prosince – když odhalil „pravou“ příčinu svého smutku – no to by dostalo každého, kdo o něco podobného někdy jen zavadil (ač určitě až tak o deset let později než Dink ;-) Rozhodně mě tohle dílko překvapilo. Čekala jsem spíš humornou povídku o tom, kterak se Ender s kamarády snažili oblafnout vedení Bitevní školy a užít si vánoce – a ono jde při tom o něco úplně jiného. O hluboké zranění, o dětskou duši, o rodiče a děti, o to, co bolí tak, že se to snažíme za každou cenu skrýt i sami před sebou. Bravo.

I když se od začátku Drowova odkazu řeší útok drowů na Mitrilovou síň, k pořádné bitvě dojde až teď. Pro každého milovníka klasické fantasy je to úžasný zážitek a já nejsem výjimka. Zatím nejlepší díl této série. Jakožto neznalec světa Forgotten Realms a jejich nekonečných herních příruček mě překvapil zajímavý zvrat v podobě Času svárů. Doufám, že o tomto období u nás v budoucnu vyjdou nějaké knihy. Kdo by nechtěl vidět vyhlazovací válku bohů? Už se těším na dalším díl, avšak trochu doufám, že v něm už bude méně drowů. Po této bitce se bez nich aspoň jeden díl obejdu (s výjimkou Drizzta samozřejmě :) )

Osobně se mně zamlouvá spíše první polovina knížky. Autor vykresluje město, přitom spřádá zajímavou temnou atmosféru aniž by nudil. Popisy a představení světa jsou působivé a dokáží „vtáhnout“. Akční část a vůbec závěr už je slabší, ale s těmito pasážemi mám v poslední době obecně problém a akční scény většinou jen tak přelítnu, neboť mně připadají všechny podobné a nepřekvapivé. Chvílemi pokulhává logika, spousta věcí se přihodí nevysvětlitelně, autor čtenáře prostě postaví před hotovou věc bez nějaké souvislosti. Jinak mám ještě výtku k práci s postavami, kdy se autor některých nadějných charakterů zbavuje až příliš lehkomyslně.

Nápady nechybí a už jen kvůli první části knížka určitě stojí za přečtení. Na druhou stranu je znát, že se jedná o prvotinu, vysoko nasazenou laťku se nedaří udržet až do konce. Knížku neodložíte s bušícím srdcem jaká to byla bomba, spíš jen uznale pokýváte hlavou.

Sbírka obsahuje šest (no, pět a půl) povídek, z nichž polovina se drží více či méně povedeného humoru („Dobro vítězí“, „Klasika“ a „Povídkář“) a polovina se nese ve vážnějším duchu („Nestvůry“, „Osmý den stvoření“ a „Dech draka“). Mě osobně nejvíce oslovily dvoustránkové „Nestvůry“ J. Mosteckého, kratičký, leč silný příběh, a také druhá Mosteckého povídka – „Dech draka“. Úvodní parodie „Dobro vítězí“ má samostatný komentář (stejně jako „Dech draka“), „Osmý den stvoření“ nás zavede do blízké budoucnosti k talentovanému tvůrci virtuální reality, v „Klasice“ lidstvo absolvuje setkání s mimozemskou civilizací a hříčka „Povídkář“ ukáže nelehký život spisovatele i postav, o kterých píše. Celkově sympatické, byť nijak průlomové počtení. 64%

Jak už bylo řečno přede mnou, jedná se o závěrečný díl série (autoři to sami nazvali jako konec první série). A je to znát. To nejdůležitější se zodpoví a na zbylé odpovědi bude dost času v sérii druhé. Díl je to akční s jednou opravdu podařenou pasáží (setkání s elementy v podzemí). Ze začátku tak rychý spád nebyl. Ono když strávíte 150 stran na lodi, tak to začne nudit. Poté už to nabere spád a letíte až do konce.

pecinovský psával za starých časů docela zajímavé post-apo příběhy z různých úchylných totalitárních společností. ty mívaly, krom dobrodružného, i humanistický náboj („její veličenstvo“, „nos to závaží“). jenže dobré byly, jen pokud měly rozsah povídky, cokoliv delšího už ztrácelo dech (např. „plástev jedu“ je ještě to lepší). stejně tak „juta“.

opět tu máme nějaké post-apo, děsivou společnost ne nepodobnou té ve vonnegutově povídce „harrison bergeron“, společnost debilizující své členy (oblíbené pecinovského téma handikepování schopných v totalitě). jenže autor s ním naložil tím snad nejhorším možným způsobem. roztahal ho, překombinoval neuvěřitelným množstvím zbytečných a matoucích zvratů, při tom se začala ztrácet i vnitřní logika (kontradikce a selektivní ignorování faktů autorem ;). výsledkem je dosti nudné škobrtání hutným textem, který ztratil obojí, intelektuální náboj i tah dobrodružného příběhu. jistě, pořád lze ještě vydestilovat z textu nějakou myšlenkovou tresť, ale ta není příliš originální, byť je lidsky závažná. na toto téma bylo napsáno více podstatně lepších děl.

juta možná přežívá v českých scifistických mýtech u čtenářů střední a starší generace jako významné dílo, sám jsem zajásal v antíku před asi 3 lety, kdy jsem ji koupil po neúspěšném lovu let předchozích. nicméně, ve světle dnešní tvorby a literární zkušenosti tohoto nehodného čtenáře, juta je jedno velké zklamání.

Vycházíme-li z předpokladu že sem tento literární formát (scénář pro loutkové divadlo) patří, pak lze říci že toto konkrétně je velmi odlehčená, poněkud nevýchovná verze faustovské legendy. Nevýchovná proto že Faust nakonec vyvázne se zdravou kůží navzdory úpisu peklu, a to díky zákroku vychytralého Kašpárka. Nu což, ale četlo se to dobře (těch asi 10 minut co mi to zabralo).

Zelená špatný!

To byl můj dojem při prvním čtení, kdy jsem se dostal asi na padesátou stránku. Nebavilo mě to. Popis bitvy nebyl příliš záživný, popis konstrukce Střelky byl záživný ještě méně. No, rozhodl jsem se dát knize druhou šanci a…

Zelená dobrý!!!

Prvních cca padesát stran je pořád stejně nudných, postupně jsem se do toho však začítal víc a víc až jsem zjistil, že se od toho nemůžu odtrnout. Kromě totálního jemného překroucení všech možných klišé mi k srdci přirostli gobliní inženýři a veškeré vedlejší postavy, od natěrače Muha po mistra rány Bangorga. A hlavně se to prostě dobře četlo.

Celkem slušný díl, výrazně mi tam nesedly jen dvě povídky – Když se Vám líbí co vidíte (zde je podle mě chyba ve formě vyprávění i v tom, že se autor na prostoru povídky pouští do filosofických úvah) a pak Město které neodešlo, ta se mi prostě jen nelíbila a nezačetl jsem se do ní. Ostatní celkem povedené.

Herbertův druhý výlet do vesmíru KonSenzu a další dobrodružství agenta Úřadu pro sabotáž Jorje X. McKieho. Tentokrát se zaplétá do prosakující aféry gigantického sociálního experimentu mocné rasy Gowachinů na nehostinné planetě Dosada. Zda je už stovky let cíleně „vyvíjena“ společnost založená na vzájemné nedůvěře, paranoie a neustálém boji o moc i přežití, který je veden všemi dostupnými prostředky. Gowachini, jejichž veškerá filozofie i svérázný právní řád stojí na předpokladu neustálých změn a přizpůsobivosti věří, že tímto způsobem získají „inspiraci“ a náskok v nekonečném evolučním závodu s jinými druhy. Navíc má už tak silně pochybný projekt ještě další, méně vznešený důvod, o kterém však ví jen nemnoho zasvěcených. Jenže Dosaďané začali svým „tvůrcům“ poněkud přerůstat přes hlavu a prozrazení celého pokusu by mohlo otřást i základy samotného KonSenzu. Gowachini se snaží situaci vyřešit po svém, hrozbou zničení Dosady a předhozením „obětního beránka,“ vysoce postaveného úředníka Ariče. Ten se ovšem se svou rolí nehodlá smířit bez boje a povolává na svou ochranu agenta McKieho, jediného člověka, který kdy získal doslova vražednou pozici advokáta v Gowachinském právním řádu… pokud ovšem vše není jen součást další hry hrané Gowachiny v dosadském stylu.

Zatímco „Mučená hvězda“ byla spíše komorním příběhem rozvíjející myšlenku problematické komunikace s cizí inteligencí (celebanska entita Fanny Mae hraje významnou roli i zde), v „Dosadě“ už Herbert nakročil výše a příběh je mnohem širší. Agent McKie se profiluje jako lehce drsnější ekvivalent kapitána Picarda ze Star Treku, který se perfektně vyzná ve zvycích, právním řádu i etice cizích druhů, pročež je respektován a dokáže uspět i tam, kde jiní selhali – ovšem zároveň strádá „citovou prázdnotou“ v životě pohlceném prací. Fakt, že je 52 krát rozvedený působí úsměvně, avšak výmluvně a na Dosadě poprvé nachází ženu, která se mu svým způsobem podobá. Právě charakter Keily Jedrikové a popisy Dosady i jejich obyvatel jsou nejlepší částí knihy. Způsob, jakým Herbert vykreslil prostředí zdejší společnosti je mrazivě přesný, stejně jako jeho skepse k „instituciona­lizované“ spravedlnosti. Bohužel, po skvělé první třetině se kvalita knihy začne zhoršovat. Hlavní problém je, že Herbert honí moc zajíců naráz. Zápletek, náznaků a plánů v plánech je tolik, že se v tom příběh ke konci dokonale utopí, v úmyslech postav se už nelze vyznat a finále před gowachinským soudem působí navíc uspěchaně. K tomu nutno přičíst český překlad, který závěrečnému chaosu výrazně napomáhá. Dle mého je jasně znát, kde překladatelka ještě rozumí obsahu a kde už jen otrocky „jede po větách,“ navíc množství překlepů naznačuje, že kniha byla před vydáním čtena dost nedbale, pokud vůbec. Zachytil jsem kdesi informaci, že v novém vydání je román přeložena kompletně znovu, kvůli mizerné kvalitě původního textu. Pokud ano, napadá mě „prašť jako uhoď.“

Celkem vzato je Dosada velice zdařilým experimentem. Pomineme-li Dunu, líbila se mi ze všech Herbertových knih asi nejvíc, rozhodně víc než Mučená hvězda nebo Hellstromův úl. Škoda, že si s ní autor i čeští vydavatelé nedali víc práce, přesto si ale 80% zaslouží.

Kniha vpravdě experimentální. V jedné rovině se nese příběh maturantů ve světě po zásadní změně (třesku), v druhé rovině se nese děj knihy o které se maturanti často zmiňují a která příběh této změny popisuje. Knha je často matoucí, ale zajímavá, vtipná, plná literárních odkazů a novátorská. Ani chvíli nenudí. Nelze ji jednoznačně doporučit někomu kdo hledá „klasiku“, toto je spíš taková chuťovka na kterou je třeba se naladit.

Román vlastně ani není román, ale zvláštní sbírka novel propojená onou pomyslnou červenou nitkou. Rozbíhá se postupně. První části dominuje falloutovský postapokalyptismus. Její poselství není až tak temné a autor se spíše než na hloubku myšlenek soustředí na sugestivní vykreslení církve a její smysl ve zdevastovaném světě. Perličkou budiž, že občas nešetří ani se skvěle vypointovaným ironickým humorem. Téma ztěžkne ve druhé části knihy zasazené do děje o několik století později. Politizace a autorovo soustředění na dění v církvi příběh poměrně hodně zkomplikuje. Je s podivem, kolik myšlenek a úvah dokázal Miller do stovky stránek vložit. Čtenář si neodpočine ani v poslední části zosobňující kataklyzma obou předchozích novel. Kniha je i přes svůj nikterak mamutí rozsah poměrně komplexní a vyžaduje sofistikované znalosti teologie, místy dokonce i latiny. Pokud je však čtenář vybavent potřebnou dávkou intelektu a znalostí, dostane do rukou dílo poskytující téma k zamyšlení na mnoho zimních večerů.

Srdce světa je príbehom o ceste, spoznaní seba samého a poznávaní sveta… vlastne svetov Severu a Juhu a hranici menom Rovníková stena. Jay Lake naozaj popuzdil uzdu svojej fantázii a čitateľovi predkladá svet zaujímavých nápadov, dvoch rozličných kultúr Severu a Juhu, okorenené niekoľkými námetmi na premýšľanie. Ak by sme mali pred sebou jasne viditeľný dôkaz o existencii Boha, akým je prstenec, na ktorom sa otáča Zem, bolo by to uistenie vo viere, alebo práve naopak – prinúti nás pochybovať, ak Zem navyše pripomína ohromné hodiny? Autorova farbistá fantázia mi sama o sebe po necelých 300 strán nestačila – nevyhol som sa miestam, ktoré ma už začínali nudiť. Nezaškodila by lepšia psychológia postáv a menšia naivita. Tak či onak, Srdce světa hodnotím len pozitívne, avšak po troch skvelých úvodoch k sériám od Lyncha, Campbella a Abrahama musím hodnotiť trochu nižšie. Cca 65%

Jestli při četbě preferujete svižně akční děj, „Pěvkyně ve sněhu“ není pro vás. Pokud hledáte podnětné myšlenky, pak rovněž sáhněte po jiném titulu. Zajímají-li vás lidé, jejich pocity, různé nesnáze a trápení, potom by se vám tato knížka mohla líbit. Zavede čtenáře na planetu Nevya, po většinu času pokrytou sněhem a ledem. Jakékoliv suroviny jsou vzácné, obyvatelé však naštěstí mají Kantory a Pěvce – talentované jedince, schopné pomocí energie psí vyvolat teplo, léčit, vzájemně mezi sebou telepaticky komunikovat a podobně. Nezbytná je k tomuto umění hudba. Hlavními hrdinkami jsou dvě Pěvkyně – němá, ovšem nesmírně talentovaná Mreen, a Emle s nádherným hlasem, nicméně nedokáže ovládnout psí. Obě dívky, odlišné jako den a noc, se celou knihu perou se svými handicapy, dospívají, mění se. Dle mého názory mohly jejich vztahy být vyhrocenější, mít větší šmrnc. Další důležitou postavou, kolem níž se točí většina konfliktů, je pán hrussů (něco jako koně), Axl, který terorizuje svou ženu a nevlastní děti, staršího Luka a maličkou Gwin. Téma domácího násilí je zpracováno relativně věrohodně (že by vlastní zkušenost autorky?). A to je vlastně všechno, příběh je prostý, ničím nepřekvapí (a vřele doporučuji nečíst kratičký úryvek za anotací, dopředu vyžvaní tu nejpodstatnější část děje). Tempo románu je poklidné, určitě by místy neuškodila větší dramatičnost. Psychologie jednotlivých charakterů a jejich emoce jsou popsány sice dost detailně, ale ve srovnání s mistry jako O.S.Card nebo S.King to zkrátka jaksi postrádá šťávu. Osobně bych uvítala více než pouhý náznak, kde se vlastně lidé na Nevyi vzali. Také popis prostředí a fauny je na můj vkus velmi povrchní, prakticky nulový. Sečteno a podtrženo: „Pěvkyně ve sněhu“ jsou příjemným čtením, přesto nelze vyloženě chválit, potenciál byl imho o něco větší. 64%

finále v temném lese. další gejzír nápadů (rytíř, pevnost X, babylon), další vlákna temného příběhu. zajímavý obraz střetu světů v podání šťoury, sined, rudé královny, nemesis a kristýny. využití námětu sanatoria, podvržení a mýtické jednoty světa a jeho magického odrazu až na doraz. nu, máme tu pár bohů ze stroje, furt se tam autorovi plete ta angličtina (se mi moc nelíbilo), někde nám skřípe logika příběhu a někde mezi stranami 200 a 240 si dali redaktor i korektorky šlofíka (vysoká hustota chybek), ale stále je to výborné. přidejme k tomu výborné ilustrace a je zaděláno na knižní hit. a proč tomu tak není? těžko říct… zpytujte svědomí, vy kdo máte rádi neheroickou fantasy, kde magie neslouží ke spektakulárním efektům v bitvách a (ne)hrdinové jsou křehcí i mocní zároveň, že jste to ještě nečetli :)

Tož, děcka, to si snad děláte kozy! Vám se to VÁŽNĚ líbilo? Tak to jsem asi nějaká divná… Po dnešním dočtení jsem cítila dvě výrazné emoce: úlevu (konečně to mám za sebou, jupí!) a frustraci, proč jsem se na čtení nevyprdla v okamžiku, kdy jsem začala mít pocit, že nejde ani tak o kvalitní protitotalitní román ve stylu „1984“, jako spíš o pořádný blábol. Začátek mě příjemně navnadil – společnost, ve které je stanovena limitní hranice IQ a kdokoliv nad ni je určen k likvidaci, lidé jsou po celé generace systematicky debilizováni. Zhruba ve čtvrtině přišel první kopanec do pomyslných koulí – zničehonic inteligentní krysy, au! Nedlouho poté pan Pecinovský zákeřně zaútočil podruhé – samoúčelné cestování časem, jauvajs! Kolotoč absurdity se roztočil na plné obrátky, bohové ve stroji se tentokrát mimořádně zapotili… a já, tvrdohlavá pitoma, jsem pořád chtěla vědět, čím „Juta“ ostatní čtenáře tolik nadchla. Protrpěla jsem ne zrovna krátký román až do konce a neuspěla, pochopení geniality tohoto díla se nedostavilo. Děsivě přeplácaný děj, často imho nelogický, nepravděpodobné náhody, nepřekvapivé vyústění, hlavní hrdina nesympatický, s bídně zpracovanou psychologií, nerozluštitelnou motivací a prapodivným jednáním (každou chvíli jiná osoba), vlivem minima dialogů suchý styl a mizerná čtivost. Jedinými klady jsou z mého hlediska výborně ponurá, špinavá atmosféra úvodní třetiny, již zmíněné protitotalitní poselství (bohužel zaházené hromadou literární mrvy) a neotřelost – originální bylo, že jsem nikdy dopředu nemohla vědět, co na mě zase autor vybalí za nesmysl (přiletí ufoni, udeří zmutované veverky z jiné dimenze?). Je mi líto, ač nerada, musím být v hodnocení kazišuk, OPRAVDU mě to zklamalo. 45%

Pro mě zatím nejčtivější díl série, s tím, že je méně akční souhlasím, ale je to svižné, pořád se něco děje a především rychlé střídání postav zatáhne do děje. Jsem zvědavá na další…

Děj knihy se opět odehrává několik let po ději předchozího dílu a tentokrát je rozdělen do tří dějových linií, které se ke konci protnou. Jedna linie sleduje Robinetta Broadheada, co by nejbohatšího muže Sluneční soustavy, kterého trápí problémy jeho stárnoucího těla, a který stále tajně doufá, že se setká se svou dřívější láskou Gelle-Klárou Moynlinovou. Druhá linie sleduje Wana, z kterého se vyklubal pěkný spratek neberoucí absolutně žádné ohledy na své okolí, a třetí linie je z pohledu Kapitána Heechee.

Opět je zde prezentace úžasných schopností lékařů, technika díky znalostem digitalizovaných Heechee také pokročila vpřed a lidé již zkoumají celý vesmír. Každý objev ale může být katastrofou, když se dostane do špatných rukou a zde se objevují početné teroristické skupiny útočící na lidi i na Broadheada samotného. A nakonec dojde i na to setkání lidí s Heechee, aby lidé byli varováni před mnohem nebezpečnějším nepřítelem. A také umělá inteligence opět pokročila.

Kniha zase obsahuje velmi zajímavé a originální nápady a překvapivě si drží velmi vysokou kvalitu, stejně jako předchozí dva díly. Čtivost je opět stejně skvělá jako u 1. dílu a ani žádné další chyby jsem v knize nepostřehl, na rozdíl od mizerného 2. dílu.

Percy Jackson už ví, co je zač, ale jinak se z dobrodružství prvního dílu moc nepoučil. Koneckonců, sám tu minimálně jednou přiznává zhruba „já vím, že už se nám něco podobného stalo dřív, ale nějak jsme zase naletěli“. A kdyby jednou.

Příběh je svižný a čtivý podobně jako první díl, ale bohužel s důrazem na slovo podobně. Žádné velké překvapení nečekejte.

Když jsem Bratry Lví srdce četla prvně, vůbec jsem nechápala, jak něco tak temného (chtěla jsem se tomu slovu vyhnout, ale lepší mě nenapadá) může být určeno dětem. Ale je fakt, že děti spoustu věcí chápou jinak a asi se s tím vyrovnají po svém. Je to taková pohádka, která začíná smutně až mrazivě, a stejně tak pokračuje. Ale když budeme stateční, tak přece překonáme všechno, ne?

Hodně dobrá niha od Greena. Od Morituriho to nej. Opravdu velice zábavné, tentokrát to není jen chodička, kdy hlavní hrdina zapátrá, projde pár slepých uliček až se nakonec trefí do té správné a pak to nějak doklepe do konce. Myslím že napětí zde bylo největší od knihy ‚za modrým měsícem‘ kterou jsem ale četl tak před 10 lety, kdy překvapit mě ‚novým‘ příběhem, atmosférou a napštím nebyl takový problém. Opravdu se mi tento díl moc líbil a těším se na další.

Svébytný humor. Ojedinělé dílko české fantastiky, i když netvrdím, že je svými literárními kvalitami nějak na výši. Rozhodně ale patří do fonfu české fantastiky a pro lidi s nadhledem a ochotou se ‚snížit‘ občas k humoru takovému, že by se za něj nestyděli ani v amerických crazy komediích, je to počtení navýsost zábavné. Navíc v povídce Vosákova bouře je vidět, že když autor chce, dokáže splodit i něco víc, než zábavnou povídku z dílny Šimka a Grossmanna.

Svižná oddechovka se skvělými dialogy, když to ale srovnám s šesti diamanty, je to přeci jen slabší. Nemá to tolik akce, vtipu a hlavně autor tak zcela nezvládl mít hlavní hrdinku ženu. Rozhodně není tak sympatická, jako jiné Hetešovy postavy. Stále je to ale dobré – spíš i lehce nadprůměrné – akční dobrodružné čtivo.

jeden z nejsilnějších (a nejtemnějších) příběhů pro mládež. základním námětem je existence bájných zemí, nangijaly a nangilimy, kam lidé odcházejí po smrti, a dvou bratrů, z nichž jeden trpí těžkou nemocí a druhý bez něj nedokáže žít. ale ani bájný svět nangijily není ideální a možná je i temnější než ten náš. nakonec se však lze dostat, s vypětím úsilí a obětí do nangilimy, která je zemí míru.

příběh se více podobá „mostu do země terabithia“ katherine patersonové než narnii c.s. lewise. ve všech těch příbězích je bájný svět částečně zrcadlem našeho světa a částečně ideálním zemí. děti tam utíkají či odcházejí, aby tam vybojovali změny v jejich vlastním světě, který není nijak vlídný. tam, kde lewis vsadil na křesťanskou mystiku a širší souvislosti, patersonová a lindgrenová sází na osobnější aspekty. lindgrenová navíc psala příběh v době, kdy byl život ještě podstatně těžší než v době příběhu o terabithii, takže vyznívá depresivněji. nicméně závěrečné ustavení míru a naděje je vlastní oběma.

je to síla. na to, že je to kniha pro mládež, většina rádobytemných populárních fantasy se může jít před atmosférou tohoto příběhu schovat.

existuje i česká rozhlasová adaptace vedle původního švédského filmu.

Z Líhně mám dost smíšené pocity. Je dostatečně přitažená za vlasy (hlavně v druhé polovině), akční, navíc na knihy odehrávající se v naší současné realitě mám slabost. Prostě téhle knize nic nechybí… Spíš naopak, něco přebývá. Odhadem těch 200 stran vyplněných nudnou vatou. Kdyby to Žamboch prokrátil, já bych neváhal s plným hodnocením. Bohužel je Líheň zbytečně zdlouhavá a děj místy dost ztrácí spád (třetí částí jsem se pronudil). Škoda, takhle nemůžu jít nad ***

Jedna z nejlepších knih od SK, vysoce napínavý děj od začátku do konce – konec sice trochu slabší, ale celkově skvělá věc. Škoda, že je kniha tak krátká …

tenhle fanzin je nakladatelsky odvážný počin ;) ale tahle komorní soutěž si zaslouží zveřejnění bodujících povídek (+ básní a výtvarných děl). jistě, amatérská, úzce specializovaná literární soutěž se může jevit jen jako okrajová záležitost, leč nedejte se mást, výsledky za to stojí.

zhltl jsem tuhle knížku za víkend. dobře napsané, rychlé, vtipné a s mírným přesahem. pár dobrých nápadů (liška a hlavní námět alt.hist), autor neobtěžuje siláckými žvásty, i když je příběh svižný, stylisticky zajímavá kombinace dopředného a retrospektivního běhu dvou paralelních linií. místy mi to přijde trochu samoúčelné a pár nápadů neberu (vznik SSSR v případě časného vítězství vilémovského německa v první světové), ale jinak jsem se zažral a pevně doufám, že laser nebude s dalšími pokračováními příliš otálet.

Stejně jako u Zabíječe lidí, má kniha spád a při koupi jakékoli knihy z této série se člověk nezklame. Samozřejmě v případě, že se mu „odpočinkové“ čtení na odreagování ze světa Warhammeru líbí. Gotrek a Felix mně za těch deset dílů přirostli k srdci a jsem celý neodčkavý na vydání dalšího dílu. Nevím jak srovant styl Kinga a Longa, každý má něco a pro Longa je to asi hodně složité. Pokud si uvědomíte, že King dokázal každé své postavě vdechnout život s charakteristickou povahou, pak je to vcelku umění. Pravdou je, že mně tu chybí klasický sarkasmus Gotreka a satira Kingových dílů není tak patrná, ale jako fanda celé série jsem opravdu spokojen s pokračováním příběhu o této nerozlučné dvojici. Vřele doporučuji.

Chvílemi jsem váhala, nemá-li jít o parodii? Ohromě ohrané téma, neoriginální podání, plačící postavy na každé druhé až čtvrté stránce, časté opakování slov… Zhruba tak od poloviny to už ale jde, i když mé modlitby za dějový zvrat a neočekávaný konec nebyly vyslyšeny… Četla jsem i mnohem horší věci.

Tak se za hodnocení prvního dílu omlouvám, Tento díl už mne chytil. Hlavně asi ta beznaděj, žádné světlo na konci tunelu a ani světlé zítřky. Prostě normální pos… život.
První díl (pokud jsem pochopil v originálu oba vyšly jako jedna kniha) byl asi takové seznamování a asi jako zahřívací kolo, ale vcelku (viz originál) bych asi hodnotil jinak, výše.

Krásná kniha. Jestli něco budu předčítat svým potomkům, tak to jistě bude Malý princ.

Příběh o kocourovi, který si pamatoval, že za některými dveřmi čeká letní zahrada, a tak je celou zimu trpělivě zkoušel, mi kdysi vyprávěla babička. Později už jsem si nepamatovala (nebo to možná nevěděla ani ona), jestli ten motiv byl z knížky, filmu nebo odkud… ale v hlavě mi zůstal.

Když jsem pak o pár let později narazila na knihu Dveře do léta, vzpomněla jsem si na koucoura hned a musela si jít zkontrolovat, jestli je to on. Byl. A ani zbytek příběhu mě nezklamal, přesto (nebo možná právě proto), že to byla asi jedna z mých prvních sci-fi knih. Ale četla jsem ji od té doby víckrát a nijak tím neztratila.

Z Knihy hřbitova je poznat, že je určená dětem, ale to neznamená, že bychom ji nemohli ocenit i my odrostlejší. V jednotlivých kapitolách sledujeme malého chlapce, jak se seznamuje se světem záhrobním i tím lidským, zatímco drama, které to všechno způsobilo, je načrtnuté jen v náznacích, na pozadí. Ke konci mě trošku zamrzelo, že jsem se o některých událostech nedozvěděla víc, že si můžu jen domýšlet a představovat. Ale na druhou stranu chápu, že nemám nárok vědět víc, než hlavní hrdina. Takhle je to fér.

jsa povzbuzen debatou, přečetl jsem devět mečů slávy. nebyl jsem mnoho spokojen, ale žádný děs se nekonal. autorka se nechala germánskými ságami inspirovat snad až mnoho, její sloh je suchý, bez náboje a to i v bohatých popisech. postavy jsou schematické a jednají podle mýtických scénářů, což tohoto čtenáře nenudí v původní sáze, ale v moderním příběhu ano. celý příběh se tím stává banální, plochý a ne příliš zajímavý. kdyby byl tento příběh zpracován formou delší povídky nebo noveletky, tak by mu to jedině prospělo. autorce se podařilo stvořit výbornou variaci na klasický mýtus o spáse světa skrytým králem, ale původnost nápadu je zanesena bahnem nudných dialogů a zbytečných líčení. postavy nejsou ani hrdinsky patetické (jako ty tolkienovy) ani lidsky „normální“ (jako eriksonovy), jsou spíše nijaké, tuctové, jen sem tam si nasadí masku osobnosti, aby ji za chvíli zase sundaly a staly se vzájemně zaměnitelnými. knihu zdobí několik skutečně zajímavých a obsažných dialogů, ale je jich pomálu. jde zkrátka o prvotinu, stiženou silnou nevyrovnaností, a těžko od ní očekávat nějaký literární převrat. mně osobně se ještě příliš nelíbila jazyková stránka, opět příliš hluboko vězící v inspiračních zdrojích (nejokatější: wazzar ~ wisard).

Co k tomu napsat víc, když už bylo všechno důležité napsáno? Snad jen: bohové, dejte, ať pan Medek a paní Vrbenská napíšou pokračování. Taková kniha jako je Stín modrého býka neleze z tiskárny každý den…