LEGIE - databáze knih Fantasy a Sci-Fi

Za podivným názvem se skrývá opravdu zajímavý koncept korporátu pracující s nadanými jedinci. Nápad z něhož téměř mrazí. Kosmatka má opravdu ďábelské ideje a dokáže je vystavět v prostředí dokonale nefantaskního charakteru (baseball). Jediné co zarazí je nedokonavost. Text je vytracen do ztracena a povídka působí spíš jako předehra k románu.

Sladký oddechový bonbónek. Opětně je to typická Mellickova fantasmagorie – na to musíte při čtení přistoupit, jinak jste ztraceni. Kniha je tenká, necelých 160 stránek, takže příběh upaluje jak zajíc, na nějaké kudrlinky není prostor. Styl je jednoduchý, vypsaný. Kniha mi však přišla o něco slabší než Zbouchnul jsem Satanovu dceru. Na druhou stranu, i zde jsou pekelně povedené scény (hlavně jedna ze závěru knihy je krásně ujetá), takže ok. Za mě spokojenost, co jsem očekával, to jsem dostal.

Silný a vesměs pravdivý text o novorozeněti, které se vymyká. A o jeho rodičích, kteří se s tím musí srovnat. Dojde i na alkohol a deprese. Ale stále je tu naděje z ranku SF. Podstoupili byste tuto léčbu? Je vůbec správně a morální něco takového udělat?

Příjemně napsaná povídka s využitím klasických vzorců naťukává poměrně zajímavé myšlenky. Je škoda, že zůstávají jen naznačené a mlha zůstává i na konci povídky, přestože by se dala opravdu pěkně vypointovat. Původ otce mohl možná být trochu více rozpracovaný.

Vzdal jsem to asi po jedné straně. Irituje mě text v němž si autorka není jistá pohlavím svých postav. Pokud nemá jasno v tomto, tak v čem?

Bez nadsázky jedna z klasik hororu je výborná i po letech, a teď trochu lituji, že jsem si neudělal čas, abych knihu/novelu přečetl na jeden zátah (možná proto není hodnocení rovná stovka). Výborná atmosféra, neokoukané prostředí (no vážně, kolik strašidelných povídek se odehrává na ostrůvku uprostřed rozvodněného Dunaje?)…a hlavně všudypřítomný pocit, že „je něco špatně“. Ne nadarmo si Vrby oblíbil mistr HPL – z jeho prací čiší podobný pocit, takže mu zřejmě byly i inspirací. Zkrátka: něco je špatně, je to děsivé, napevno nevysvětlím co, avšak naznačím…ale ne zas tak moc. Jen tak lze udržet hrůzu až do konce. Co se českého vydání týče, je – jedním slovem – skvělé.

Motiv povídky je SF jen prizmatem doby vzniku. My už víme, že o pár let později to, co je zde předkládáno jako SF, lidé dokázali. Mistr občas vystřihne takovouto nedějovou pocitovku, mnohdy o vesmíru a člověku a jejich porovnávání pindíků. Pocit tam byl, ale už vlastně ani nevím jaký. Musím si to proletět ještě jednou, asi jsem u čtení usnul.

Hrubočizná kniha vykopáva mnohokrát videný príbeh vojakov odsunutých na okraj. Strašne mi vadilo prostredie, ktoré nedáva žiaden zmysel. Hliadka je usadená na okraji vesmíru, čo si treba predstaviť ako pevnú stenu, kde z jednej strany je vesmír a z druhej strany nie je nič – ak sa len trocha nad svetom zamyslíte, nedáva to žiaden zmysel. Jasne, ako nenáročné čítanie namierené na young adult je to asi OK, ale umývanie podláh na vesmírnej lodi mopom a vedrom s vodou… strašne ma to otravovalo.

Druhá kniha hlídky jen o kousíček nedosahuje věhlasu svého předchůdce. Případ tajemné, v Ankh Morporku vraždící, zbraně je sám o sobě zajímavý. Není to ale jen prostá dvojka. Je tu jasně znatelná snaha o rozvoj. O práci s hlídkou, snahou o její rozšíření a uvedení dalších zajímavých postav. Karotka sice dostává kámošku, ale tím hlavním tahákem je trolo trpasličí duo novopečených strážníků. Horší je, že desátník Nóblhóch dostal výrazně méně prostoru. Ten si ale vybírá v ultimátní scéně s vyloupením zbrojnice. Každopádně jedna z nejoblíbenějších knih cyklu a to definitivně právem.

Impozantní povídka takřka románové logiky o tajemné soše útočící na každého, kdo by jí chtěl poškodit. Ze začátku trochu kolovrátkové, pak se děj rozjede a skvěle graduje. Velmi dobré.

Dvojčata, která nemohou být odlišnější, a přesto…! Škoda, že celá povídka není v surreálně metaforickém duchu jaký má její úvod a dovětek. Střední část je takové rozjímání nad relativitou požehnanosti a postiženosti. Relativitou bídy a zázraku. Autorka jako by věděla, co na mě platí, vytahuje z klobouku aluze na de Chirica a Eschera, symboliku života co by möbiovy pásky atd. Ano, ingredience super, jen trochu manýra a místy schématismus… a taky jsem nějak čekal horor. :) Přesto zbývá hodně toho, co se mi líbilo.

„Mrtvý“ muž se vrací domů. Ty uvozovky tam ale nejsou náhodou. Imaginativní počáteční expozice má našlápnuto do žánru fantastického hororu, ale nakonec se z toho vyloupne drsné psychologické drama v téměř antickém stylu. Výborně napsané, mistře Lansdale!

Kraťounká povídečka na téma morálky; jednoduchá, prvoplánová, celkem nic nového nepřinášející. Výsledné poučení známe už z Drdova „Vyššího principu“: (pozor spoiler) zločin na tyranu není zločinem.

Pokud by se z atributů gangsterky a všech použitých manýristických okras sestavil smysluplný příběh, byla by to celkem paráda. Takhle je na tom nejlepší asi ten Sinatrův hit v titulu.

Stalo se něco neskutečného. Něco, co duše nedokáže unést. A možná ani sám svět. Metaforickou transformaci rodičů lze považovat za disociaci resp. psychosomatizaci dohnanou ad absurdum. Zápletka mi zpočátku trochu evokovala Píseň pro Issy Bradleyovou, ale tohle je koncentrovanější a nerušil mě tu náboženský motiv. Pro nás, co se lidským utrpením profesionálně zabýváme, velmi těžké a silné téma; a zde dobře zpracované. Pocity. Co. Nikdo. Nikdy. NECHCEME. ZAŽÍT!

Příběh z Německa doby třicetileté války balancující na hraně legendy, morality a literárního experimentu. Jsem si vědom, že jdu proti proudu, ale já hledám víc prožitek, emoce, autenticitu, než literární hokus-pokusy s barokními aluzemi. Takže: zkrátka víc oceňuji VÁHY A MÍRY než JEZERO SKŘETŮ a jinej už nebudu. :-)

Absurdní vánoční anekdota, kde je zvěře jak na Noemově Arše … ze které se navíc postupně stává … no inu hnojiště. Nápad těžící z tradiční vánoční básničky je fajn, forma nalezeného záznamu také působí zprvu svěže a zábavně, ale postupně víc a víc stereotypně, roztahaně. No a hrdinka – slepička, kterou pořád jen tlačí boty a baží po vánočních výprodejích – mi lezla stále víc a víc na nervy. Také bych uvítal smysluplnější koncovku, než tuhle harlequinovskou.

Dodnes napínavý a čtivý příběh, i když z dnešního pohledu silně nekorektní – domorodci jsou tu vykresleni dílem jako dětinští prosťáčkové, kteří mění drahokamy za tretky, dílem jako krvelační primitivové, které lze v případě nutnosti kosit po desítkách vším, co je po ruce. Do fantastiky to ovšem patří jen velmi okrajově motivem jakýchsi přeživších předpotopních příšer. Zaujala mne ale pasáž, kde se hrdinové setkají s rodinou v Německu usedlého Čecha, který se ovšem nadále cítí být dobrým Čechem. Celé to vyšumí do ztracena – byla tahle pasáž vložena jako úlitba okupační moci? Nebo naopak jako projev vlastenectví? Dá se chápat obojím způsobem. Nebo snad autor zamýšlel pokračování, na nějž již nedošlo?

Autor má rozhodně talent pro psaní. Bohužel však nedokázal svůj prvotní a skvělý nápad rozvinout do zdárného konce. Na celé sérii je hrozně vidět, že dostal bezva nápad o boji s démony, chranami vytetovanými na těle a jednom klukovi, který se za každou cenu nechce vzdát. Jenže pak se asi upsal na pokračování a musel vymyslet konec. Rozvinutí příběhu do šíře s Krasií ještě ok, ale čím dál častěji odbíhal k vedlejším nedůležitým linkám. Jak bude pokračovat hlavní příběhová linie je jasné už někde v druhém díle a zbytek je jen křoví. Useknutý závěr na konci pátého dílu to jen potvrzuje. I tak jsem jednotlivé díly hodnotil vcelku vysoko, protože autor má skutečně talent a kolikrát se četly lépe i ty „nedůležité“ kapitoly. Další plus je pohled na Válku za bílého dne z obou stran konfliktu, takže nic není černobílé. Celkově bych sérii doporučil, jen je potřeba počítat s tím, že si svojí kvalitu nedrží po celou dobu. Nejsilnější je rozhodně úvodní Tetovaný a nejslabší finální Jádro.

jasonix to napsal přesně, ale mě se tato rozvedená a Bradburyho charakteristickými skvělými dialogy prošpikovaná anekdota líbila. Tolik hrdosti a přitom tolik sounáležitosti, škodolibost a přitom přátelství až láska. Ray krásné přehrává. O to je to větší radost číst.

Jsi v Dublinu? Přijeď a kup můj dům. Ne, opravdu nebude mejdan. Spíš sladkobolné probírání dávných párty, lásek a zanícení nad krásou, to celé podbarveno touhou po něčem, co už nejspíš není možné. Protože jsme o to díky své hamižnosti, poživačnosti a zaslepenosti přišli. Touha po nevinnosti právě proto, že už ji nelze znovu získat. Vlastně jen další sobecká ‚touha po novém‘.

Kniha začíná jako svižná, nenáročná akčárna, ale rychle se zvrhne v přehlídku bezúčelného násilí, nevkusného, většinou násilného sexu, spousty nesmyslů a logických děr.

Tohle mě tedy docela zklamalo. Podle shrnutí děje a zahraničních ohlasů jsem čekala, že to bude mnohem nápaditější a celkově zábavnější, ale bohužel je to strašně průměrně napsané. Všechno od postav přes dějové peripetie až po reálie světa je děsné klišé a ve všem je víc děr, než jsem v čemkoli viděla od doby, co jsem naposledy vařila těstoviny. Navíc mě do dost velkých rozpaků uvedl překlad, který sice není úplně katastrofický, ale pořád znatelně špatný, dokonce i bez srovnání s originálem, o nepříjemně vysoké frekvenci překlepů a hrubek nemluvě. Čili pokud ten, pro koho knihu případně budete pořizovat, mluví anglicky, rozhodně doporučuji číst raději tak.

Abych ale byla spravedlivá, úplně špatná knížka to taky není. Především se nesmírně hladce čte (i ve srovnání s jinými tituly pro stejnou věkovou kategorii), má (po spoustě ne až tak záživných předcházejících stránek až překvapivě) dramatický závěr a hlavně velmi solidně napsanou hlavní hrdinku, která, ač chvílemi trochu moc dokonalá nebo moc rozumná, má v zásadě přesvědčivou a realistickou psychologii dvanáctileté dívky a velice sympatickou povahu, takže její charakterizace (spolu s příjemným nervákem na konci knihy) mě dokázala přesvědčit, abych zvedla hodnocení o půl hvězdičky.

Celkově ve mně kniha vyvolává jedno velké všeobjímající pokrčení rameny, takže jestli chcete nějakou zábavnou fantasy pro potomky na druhém stupni, doporučuji se na tuhle sérii vykašlat a jít jim radši sehnat Ohnivá křídla, ta se povedla mnohem víc.

Od Petra Stančíka som už čítal Mlýn na mumie…, čo je niečo, na čo v živote nezabudnete. Po x rokoch som sa odvážil otvoriť jeho knihu s vedomím, že to to bude zrejme ďalšia avantgarda. Príliš som sa nemýlil, i keď opulentnosti Mlyna to nedosiahlo po žiadnej stránke. Všetky prísady boli prítomné, ale v podstatne menšej miere. Dej knihy je rozdelený na množstvo kapitol, v ktorých striedavo sledujeme jeden deň života Augustina Hnáta na konci druhej svetovej vojny a históriu jeho osudov od jeho narodenia. Autor opäť využíva mnohé dejinné udalosti, samozrejme v niektorých detailoch náležite skarikaturizované s mnohými „čože?“ momentami. Hlavný hrdina je rodený praktik, pri ktorý si poradí v každej situácii. Prežíva mnohé bolestné situácie ale pevnou vôľou a zdravým sedliackym rozumom ide za svojím cieľom. Niekedy mu pomáhajú autorove Deus ex machiny, ale v tomto prípade to asi nebudete riešiť. Fantastické prvky sú zastúpené nejakým tým duchom, špiritistickými metódami oddelenia duše od tela a možno aj nejakými alternatívnymi históriami /i keď len tak decentne/. PS je obdarený vynikajúcim rozprávačským jazykom, češtinou vládne ako málokto zo SF/F sektora, takže za pár rokov asi nebudem váhať nad nejakou ďalšou jeho knihou.

I kdybych neočekával horor, fantasy či thriller (a že bych je ve sbírce koeditované Neilem Gaimanem očekávat mohl!), nabízela by tato nadějně rozehraná povídka mnoho zajímavých konců. Ale tady z toho vyšel jen jeden ze dvou nejpravděpodob­nějších a nejrealističtěj­ších. I tak zůstává intenzivní koncentrát pocitú – soucit, lítost, hněv, hnus, BOLEST.

Povídka mísí archaické i moderní prvky. Samoúčelnost i originalitu. :) I pocity z ní mám ambivalentntí. Etika ohrožení výpravy versus posedlost nově objeveným životem jsou klasické rekvizity a zakládají na přímo kánonický konflikt. Čtenář zůstává v nejistotě, co je (pozor zbytek věty je možný SPOILER) reálný projev mimozemského života a co pouhé šílenství. Styl zvláštně kostrbatý, přesto má svou poetiku. Ano, „Naděje je ptáče opeřené“ (Emily Dickinsová).

A ještě „překladatelská“ poznámka: zajímalo by mě, co byl v originále ten „naviják“ – buben, centrifuga? Tento ekvivalent mi tam nějak nesedí.

Příběh najemného zabijáka, který je také člověk …a manžel …a otec. A příběh jeho oběti, která je …ale ne, to nejde prozradit. :-) Hodně ironická pointa, byť v poetické vánoční atmosféře.

Až nepříjemně autentický ponor do prožitků a duševních pochodů choré mysli. Mysli „rybáře“. Literární řemeslo slušné, paralely lovu taktéž, dobře se to čte… ale obsahově tak deformované! Včetně „pointy“. Brrrr. Byť nejsem žena, s autorem bych do auta nesedl.

O síle víry a sugesce. Možná i placeba. :) A o … řekněme konkurenci. Tyhle „duchovní anekdoty“ jdou dost mimo mě. Kdo si v tom libuje, asi tu najde plno inspirace a poučení.

Ironická sonda do konfliktního vztahu dvou zestárlých sester. Do nějž (opět po letech) zasáhne muž. Autorka se do škodolibé a vypočítavé vypravěčky vžila s až podezřelou chutí :-) Libí se mi tyhle karikatury mezilidských vztahů. Ani mi nevadilo, že to neskončilo hororem, jak jsem doufal, a že absentoval fantastický prvek (tahle sbírka to ani neslibuje; ostatně jak se stále přesvědčuji, mezilidské vztahy jsou často větší bizar než sám Lovecraft :) ). Jen pointa mi přišla taková telenovelní.

Když na vás někdo dělá dlouhý nos, je to přinejmenším neslušné; když vidíte podivný frňák všude kolem, je nutno se nad tím zamyslet. :) Do povídky jakoby ukáplo trochu atmosféry Bradburyho Zástupu. Ale kumulující se indicie a narůstající paranoia jsou pro autora i protagonistu platformou pro disociaci jistého … „soukromého tématu“. Více by bylo spoilerem. Znepokojivé.

Další nobelistův vynikající počin, v mnohém příbuzný se skvělým Neopuštěj mě. Nejen fantastickou tématikou, především stylem vyprávění, které nechává na čtenáři nutnost si postupně fikční svět poskládat, s tím, že je někdy naváděn k různým nepřesným závěrům. V tomto ohledu a ani v celkovém vyznění není Klára a Slunce tak drtivá jako starší předchůdce, zde nakonec převládá smíření a jakási melancholie. Každopádně výborný román, stojící výrazně nad žánrovým průměrem, vypravěčsky i myšlenkově.

Je smutné, že tak výjimečný autor je dnes prakticky zapomenut. Tato sbírka „romanet“, příběhů plných tajemství a fantaskna, patří k naprostým vrcholům české fantastické tvorby, a to nejen v rámci doby vzniku.S výhradou archaického jazyka jsou příběhy čtivé dodnes. Největším klenotem je pak Sametové křeslo, nesmírně erotické, a přitom ani na okamžik vulgární, a nesmírně dojemné, ale ani na okamžik uslzeně kýčovité.

Málokdy se podaří rozvést anekdotu do povídky tak, aby si zachovala vtipnost a zároveň mělo rozšíření smysl v přidané hodnotě emocí, myšlenek a děje. Tady se to povedlo. Upřímně, asi bych ji dokonce rozdělil do 2 povídek. Nejprve do odnosu cenností z lordského sídla a druhou o tom zbytku, kdy se revolucionáři IRA jak spráskaní psi vrací a nesou nechtěné dary zpět. Tato část mi totiž už přišla jako zbytečná, rozvleklá a očekávatelná. Sice opět mistrně napsaná, ale … A za všechno mohly zapomenuté zápalky. :-D

Irský judaista :-D Perfektní povídka s velkým pochopením pro lidi, zejména pro katolíky :-))) Ray umí čarovat s atmosférou na velmi malém prostoru. To není objevná věc, ale v této sbírce mi to malinko chybělo. Čím dál víc se do této sbírky začítám. A to je dobře.

Výtečná povídka kombinující na malé ploše tři společným jmenovatelem vzájemně provázané, žánrově však vůči sobě posunuté, příběhy. Kosmatka umě splétá nitě příběhů do vyústění v hlavní linii, vedoucí k uvědomění co za chlapce a jeho ošetřovatelku hlavní hrdinové vlastně jsou. Pointa je drtící. Jasný adept na filmové zpracování.

V době vzniku to asi byla pecka, ale prakticky všechno, snad až na RoxnRoll, nemilosrdně sežvýkal čas a zanechal jen nostalgický povzdech. Ale pak přijde nejlepší nakonec, Kybernátor, šílená, mistrovská jízda, srovnatelná se světovou tvorbou, kousek patřící asi už natrvalo do zlatého fondu české fantastiky.

Jedna z Rayových irských. Funguje skvěle. A je jedno, že si beztak polovinu z tehdejších národních specifik Irů vymyslel. Byl tam a ta země a lidé ho dostali. Napsal o nich nejednu povídku. V té zemi prostě něco je. Víly? Zemitost? Pastviny a neústupnost? Já nevím a Ray asi taky ne. Ale píše o tom skvěle.

Stroj času, který vás zaveze do minulosti, je poměrně běžným jevem. Nevěříte? Dětskýma očima je uvěřit tak snadné.
Moc se mi líbily příběhy v příbězích. Ray umí a má hlavu nabitou informacemi, které tu a tam utrousil a já mu zobu z ruky.

Chlapecké dobrodružství aneb jak zabránit zločinu na pouti. Dobrý nápad a provedení velmi slušné. Jako vždy perfektně odpozorovaný lidské povahy (předávání kalhot).