LEGIE - databáze knih Fantasy a Sci-Fi

Nějak se nemůžu přimět k všeobecnému nadšení. Je tu několik opravdu hodně nadprůměrných věcí (hlavně Katedrála a Město), povídky mají výbornou atmosféru, hýří nápady, ale… Velmi často se v závěru rozpliznou, silná pointa buď chybí, nebo je jakási nesrozumitelná. U některých mě až ta zmarněná šance štvala (Arkádie, Jinýma očima).

Oproti prvnímu dílu odklon od detektivky k akci a Simonu R. Greenovi. Kniha nemá sevřený dějový oblouk, trochu driftuje od nikam do nikam. Je zajímavé prozkoumávat fikční svět i jeho historii, ale právě tím pocitem prostě se střídajících výjevů to připomíná Greena a jeho nekonečnou plejádu postaviček, které jsou všechny zajímavé, ale ději přinášejí jen velmi málo, pokud vůbec něco.

Takže je to stále zajímavé, ale absencí promyšleného děje jde o kvalitativní se­šup.

Hrozně jsem chtěl, aby se mi to líbilo, ale bohužel, nedopadlo to. Celé to působí silným dojmem, že to napsáno (a přeloženo) rutinně, z povinnosti, bez radosti a nápadu. Je jasné, že všechny ingredience byly už předem dané filmem, kniha nicméně nepřidává vůbec nic, jen dělá postavy ještě o něco šablonovitějšími, než byly ve filmu.

Také vlastně nejde o román – jsou to spíše tři povídky, aneb jak se Edgin a Holga seznámili s Forgem, a pak se Simonem, a pak se Sofinou (to je totiž ona „Cesta do Neverwinteru“: jak jsme postupně dospěli k událostem zobrazeným ve filmu).

Poslední povídka aspoň odsýpala, ale chuť už bohužel úplně nespravila.

Tohle mě bohužel moc nebavilo. Nejzajímavější z celé knihy jsou dvě flashbackové kapitoly a epilog. Jinak je to překombinované a ukecané. Upíři z White Court (jak je to v češtině, Bílý dvůr?) jsou pro mě ti nejméně zajímaví nepřátelé. Rádi jednají ve skrytu a manipulují. Autor za to schovává různé dějové kotrmelce. Navíc linka s Lasciel je tu podivně ukončená (čemuž nevěřím) a postrádá to za mě trochu smysl. Doufám, že si autor příště vybere lepší kartu :)

Je to překvapivě dobře čtivé a zábavné. Hnusná korporátní diktatura bohužel není příliš věrohodná, takže kniha poněkud ztrácí, jelikož právě na antiutopické vizi korporátní diktatury je založena. Když se vyprávění přelomí v military SF, je to vlastně změna k lepšímu. Závěrečný zvrat je ne zcela promyšlený, zejména v tom smyslu, že by stačilo relevantní informace prostě říct a bylo by. Vlastně je to i při své relativní jednoduchosti zbytečně překombinované. Ale nutno zopakovat, že se to čte dobře.

Knížka, do které si zub času příliš nekousl; nebojím se ji srovnat třeba s tvorbou Terry Pratcheta. Nevadí ani ta trocha patosu ve finále (stejně hned shozeného douškou), ani lehká úlitba režimu v podobě jakože antiklerikálního doslovu. Kdo chce, ten se dovtípí, že to není (jen) o církvi. A vůbec se nedivím, že ji bolševický cenzor hbitě odeslal do trezoru.

Jsou tu lepší i horší kusy, k těm top určitě patří Kosatíkova „titulní“ povídka, nezklamal František Novotný, Velinský, příjemně překvapila Hauserová, Páv a Škába naopak předveddli, proč se nikdy nedostali do „1. ligy“, hlavně Škába je strašně prvoplánově originální, až se to nedá číst. Komentáře k povídkám někdy svědčí víc o jejich autorech, než o autorech povídek.

Po smrti Christophera Tolkiena by se dalo naivně čekat, že s ním středozemní mytologie končí, leč opak je pravdou. Pro mě neznámý Brian Sibley převzal editorské otěže a pustil se do lukrativní látky kolem Númenoru, která v původních textech, stejně, jako celý druhý věk, nebyla úplně masově zastoupená. A nutno říct, že se úkolu zhostil velmi dobře. Citlivě kombinuje informace ze všech dostupných zdrojů počínaje romány, přes Silmarillion a Nedokončené příběhy a cca pět knih z Christopherovy rekonstrukční série o Středozemi až po citace z původních Tolkienových dopisů. A skládá střípek po střípku celou mytologii kolem vzestupu a pádu Númenoru. Tolkien sám tohle téma moc detailně nerozpracoval, proto jsou informace místy hodně kusé, kapitoly krátké a ostře řezané rozestoupenou časovou osou. Přesto však po dočtení kniha dá čtenáři vcelku slušný obrázek o tom, co se na Númenoru vlastně stalo. A přesto, že opravdu jde spíš o mytologii, než beletristické čtení, a jmen i postav jsou tu mraky, je to všechno složené tak průzračně a elegantně, že k tomu čtenář v podstatě nepotřebuje nutně znát nic moc dalšího. Ani o ten první a třetí věk nepřijde, když ho autor stručně zrekapituluje v úvodu a závěru knihy. Překvapivě, je to tedy spíš kniha pro mírně pokročilé Tolkienovce, kteří se chtějí dozvědět jak to bylo s Númenorem a vychutnat si při tom nádherná plátna i parádní tužkokresby Alana Lee. Ale ocení jí i pokročilejší čeští badatelé zejména proto, že z mamutího Christopherova rozboru a rekonstrukce otcova díla mají i po třech dekádách trestuhodně v ruce pouze jedinou část.

Pokud by se někdo zeptal, jestli jsou lepší Masky apokalypsy nebo Svědectví, řeknu že Masky. Tady autor překonal sám sebe.

Robert Fabian je nejlepší český spisovatel military SF a tohle je jeho nejlepší kniha, co více třeba říct? Nic.

Poslední polarisácké číslo. Velký smutek, že něco úžasného končí. Tehdy ještě nikdo netušil, že se Martinu Šustovi a lidem z Tritonu podaří českou mutaci na nějaký čas resuscitovat.
První edice pro mne vždy zůstane iniciační branou dospělé fantastiky a skvělým zdrojem povídek povětšinou velmi slušné kvality, i když toto číslo se zase až tak nepovedlo. Postrádá nějakého tahouna a jedna velmi dobrá povídka Provázek a pár slušných to nezachrání. Za zmínku stojí tedy až ta poslední, která magazín uzavírá ne snad s třesknutím, ale s velmi decentním zaklapnutím – Konečné žezlo, trvající koruna Raye Bradbudyho.

Docela stylová povídka na konec posledního čísla. Je sice nežánrová, ale koho by to v F&SF magazínu mohlo překvapit či dokonce frustrovat? Mistr Ray opět vykouzlil jeden ze svých dialogů mezi 2 postavami v nestandardní situaci. Pasažér helikoptéry se snese na travnaté pobřeží a pokouší se přesvědčit přítele, aby letěl s ním. Proč? To už je typická bradburyovská hříčka ne nepodobná Bissonově Anglie zvedá kotvy. Pokud by se Ray dožil dneška, asi by se divil, že opak je pravdou, ale už v době svého odchodu musel nejspíše zažívat nad mylností své vize z konce šedesátých let mírné rozčarování :-D

P. J. Farmer si odskočil od klasického SF (které on vlastně tak úplně nikdy nepsal). V náznacích alternativně historická povídka odehrávající se v trochu jiném Německu. Ale když odmyslíme fantastická cingrlátka okolo, jde o něco mezi parodií a poctou detektivkám ze staré školy. Pro znalce a milovníky to bude mít jistě větší grády. Já se jen dobře bavil tou parodickou složkou a zároveň mne poněkud nudilo luštění indícií. Asi jako když Poirot ve scéně odhalení a usvědčení vraha vždy tahá jednoho „králíka z klobouku“ za druhým. Ale ten úžas nad detektivovými myšlenkovými pochody a odhaleními prostě k některým detektivkám patří.

Ani ne jednostránkový kraťas o obtížném porozumění mezi mluvčím, vysílajícím sdělením a perceptorem jeho příjmu. To, že se jedná o komunikaci tak trochu přes propast času je jistě jen podružná věc.
Povídka není zvlášť zajímavá ani objevná a obsahuje velkou porci autorské zvůle. Takže podprůměr.

Erasmus vypráví o místě, kde žije on a nějací další (snad) lidé. Místo se stále mění a má své nástrahy. Je to planeta? Je to nějaká alegorie reálného socialismu? Je to společenská kritika? Nevím. Spíš ne. Asi je to jen podivná podivnost. Ale docela čtivá a s příjemným uzemňujícím humorem.

…hrála velmi krásně na rákosovou flétnu. Rozhodl jsem se, že ji budu doprovázet zpěvem. Požádala mě, abych to nedělal.

PS: Ivan Kmínek soudí v recenzi na Garika, román téhož autora, že jde o popis drogového či alkoholového tripu, tahu, bytí. Při čtení povídky, ve které Garik také vystupuje, jsem ten pocit neměl, ale když o tom teď přemýšlím, … není to zcela nepravděpodobné. Možná podobně fungují i Svitky. Erasmus o sobě konec konců sám tvrdí, že zapomíná, a proto dal na radu jedné z dalších obyvatelek světa, aby své paměti zapisoval. Okna jsou nemilá věc.

Povídka začíná jako vidlácká rodinná historka z Arizony, kterak je dcerka uvázána okovy nevyhnutelnosti k podřadné práci v rodinném motelu. Jenže pak přijde impuls zvenčí, někdo jako Lorn Malvo z 1. série Farga. Hrdinka je původně z Minnesoty. Že by Coeni tuto povídku četli? Jenže Gallagher ho podal mnohem zatajeněji, nejasně. Proto finále povídky působí až nepřirozené. Jakoby události zrychlily z nuly na 300 za 10 vteřin. Není to špatná povídka. Kontrast malého ušmudlaného amerického snu a světa za oponou normálnosti není sice nová, ale je stále aktuální. Jenže jaksi mi to všechno nesedlo. Koneckonců Gallagherův román Údolí světel mne nenadchl ani jako mladého, kdy jsem byl schopný odpustit ledacos. Asi si spolu nesedneme.

Milá hříčka, jen ne úplně logicky přechází od absurdního žertu přes sérii satirických postřehů až k červenoknihovnímu finále. Zajímalo by mne, zda byla původně skutečně zamýšlena jako filmový scénář, nebo jestli i to je součástí šprýmu.

Skvělá sbírka fantaskních a historických povídek, jedině povídka „Špatný Hráč“ je příliš rozbředlá, kde se nějaké ústřední téma víceméně ztrácí. Navíc Schulzova „poutní píseň“ je dost prvoplánová a nepropracovaná, kde je celkem jednoduché morální poselství, které díky tomu vyznívá dost tuctově.

Hodně těžká věc i v rámci Fuksovy tvorby, spíš filosofický traktát než román, ale velice působivé.

R.B. v doslovu s vtipem osvětluje své manické psaní a životní optimismus. Přirovnává povídku k bezoáru nápadů, který vydáví na papír. A zhruba takovy dojem mám i z této dosti nehomogenní sbírky. Ale diky dobrému literárnímu řemeslu mě to jeho „dávení“ nepřestává bavit.

Sladkobolná meditace nad hodnotou života; života v oku hurikánu. Za zvuku praskáni staré desky a posmrkávání „pozůstalých“. Skoro mi slza ukápla.

Melodramatická, trochu předvídatelná manželská etuda, kde lze mezi řádky tušit malou tragédii. I s neštěstím se dá vyrovnávat s hravosti.

Psychoanalytická šílenost, která z Freudovskych symbolů a potraumatických poruch vaří manýristickou grotesku. R.B. tu vychází z vyprávění svého přítele spisovatele, který skutečně docházel k psychiatrovi, bývalému kapitánovi německé ponorky.

Pitoreskní, makabrózní, surreálná story pohravající si s tématem věcného života. Plná nechutných detailů. Jedna z nejfantasknějších ve sbírce.

Jemně humorná anekdotka, založená na roztomilém nápadu vycházejícím z vlastního autorova zážitku.

Typizovaná a na R.B. vlastně nepříliš překvapivá povídka na téma vynalézání a lidské zabedněnosti.

O času a touze ho chytit. Jak? Trochu nezvykle a přesto po bradburyovsku. Krásně tu zni jazz a atmosféra předválečné Ameriky.

Co je v tomhle bláznivém světě vlastně normální? Hony na čarodějnice vždy byly a budou, protože lidstvo se prostě moc nemění. A tak i prvoplánové moralitky se v literárním sadu budou vždy rodit.

Příběh s tajemstvím i poetická duchařina v blouznivem, lehce afektovaném módu, pro autora typickém.

Časovka s přidanou hodnotou, jednoduchá, ale působivá pocta literárním klasikům.

Co se to děje v noci na schodech? Roztomilá pocitovka na pomezí duchařské historky a grotesky, vanoucí tesknotou po černobílých němých časech. Tyhle dvě přítelkyně trpí stejnou vášní jako Mistr sám.

S Langanem jsem se před časem setkal prostřednictvím románu Rybář, což byl velice povedený počin, nicméně autora jsem si tak nějak zaškatulkoval jako zdatného řemeslníka (což není rozhodně málo!), ale ne víc. Aktuálně vydaná sbírka mě ovšem tvrdě vyvádí z omylu, Langan se v prostředí delších povídek pohybuje naprosto suveréně a servíruje prakticky samé lahůdky. Své příběhy často rámuje technikou výkladu, ozvláštňuje používáním druhé osoby či budoucího času, to vše slouží k dosažení ohromujícího účinku na čtenáře. Toho znejisťuje skoro na každé stránce, často v této neuchopitelnosti vytrvá až do samého konce, kdy servíruje pointu zvláštní a obtížně pochopitelnou v podobném duchu, ve kterém se nesl příběh k ní vedoucí. Nedokážu odhadnout, jak se toto bude líbit většinovému publiku, ale ano, tohle je pro mě umění, dokonalé!

Dlouho jsem přemýšlel, kdy se mi stalo něco podobného – aby se mi kniha, kterou ostatní ve svých hodnoceních vcelku vychvalují, tak moc netrefila do vkusu. Inu, přišel jsem na to. Naposledy to byl Strange & Norrell. Důvody jsou docela podobné – až na pár výjimek jsou Písně mrtvého snivce strašlivá nuda. Ale opravdu strašlivá. Nic moc se tam neděje, atmosféra na mě vůbec nepůsobila, do čtení jsem se musel vyloženě nutit. Co hůř, kniha mi vzala ze čtení veškerou radost. Ještě větší problém je, že nuda je obalena v extrémně poetickém jazyku (který pro mnohé bude hlavní devizou knihy) s minimem přímé řeči, takže se ona nuda ještě těžko čte. Dost často se mi stávalo, že jsem si přečetl celou stránku pomateného polobásnického blekotání…jen abych zjistil, že z toho nevím vůbec nic…přečetl jsem stránku znovu…a zjistil, že ono nic je v pořádku, protože na té stránce doopravdy nic není (respektive je). Zachytil jsem také, že je autor přirovnáván k HPL (ostatně v jedné povídce si kulisy půjčuje, v dalších se nepokrytě inspiruje)…no, je to kec. HPL byl autentický, neboť byl sám – víceméně – poťapaný. Ligotti je takový, řekněme, pozér. Zbohatlické děcko, co si dá na své italské sáčko placku s Che Guevarou. Ale abych jenom nehanil…kniha je udělaná moc hezky, překlad taky ok, mohu-li soudit. Pár povídek je slušných (Dovádění, Alenčino poslední dobrodružství, Připijte mi…, Ústav Dr. Locriana). Pokud bych hodnotil jednotlivé práce (asi to dělat nebudu, neboť kniha mi už tak vzala až moc času a více si nezaslouží) a hodnocení zprůměroval, zřejmě by vyšlo více než těch 40 %. Autorovi se také daří psát takovým způsobem, že člověk neodhadne konec příběhu. Povídky mají vesměs společné jakési bezčasí – mohou se odehrávat v roce 1900, stejně tak 2030…a nebo kdekolik mezi tím. Suma sumárum – čistý horor nečekejte, jsou to spíše „fantasmagorie“. Komu stačí představa tmavých úzkých uliček, bude vrnět blahem. Kdo vlhne při dlouhých básnicky/dekadentně laděných popisech, bude potřebovat hadr. Kdo má panickou hrůzu z loutek a figurín, měl by si lupnout pár neurolů. Na mě je výše uvedené však málo. A i když mají povídky v knize obsažené nějaký ten pátek na krku, přesně se hodí pro dnešní dobu – forma vítězí nad obsahem na celé čáře. Jako zpestření v nějakém sborníku by se Ligotti dal; samostatná kniha je však silná káva…

Jj jestli vas bavi cist, jak si nekdo otevre kavarnu a postupne pribira kolegy a jinak tam neni zadnej dej, tak je to kniha pro vas, asi pro mladsi generaci bo nevim. Me to nudilo strasne a nakonec i sralo, pac to kazdej vychvaloval. ;)

Když jsem četl Provázek jako adolescent, úplně mne rozsekal. Teď, jako ostřílený cynik, jsem si troufnul vzdorovat, ale i tak mne nahlodal. Co kdybyste měli tu moc měnit svět k lepšímu? Připustíte si ji, když je tak trochu magická? A jak ji použijete? A co za to obětujete? Slabší odvar von Trierova opusu Prolomit vlny.

Snížil jsem lehce hodnocení, ale možná za to může má vyšší citlivost k imho ne až tak povedenému překladu. Dostat to do klávesnice Kotrle, nebo aspoň Caha či Hořejší, bylo to možná za plné hodnocení i teď.

Celkovo to nie je zlá akcia, mám tento žáner rád, ale čoho je veľa, toho je príliš. Nie v zmysle, že je to krvák, ale je to zbytočne rozťahané. Ako poviedka by to šlo, ale ako román… V podstate sa tam deje neustále to isté – chlapík sa pohne o krok a tečie krv, vypadávajú črevá, po ďalšom kroku to isté v inom háve. Navyše moje hodnotenie zrazilo, že je to vykrádačka, takže som sa knihou prebil bez akéhokoľvek prekvapenia.

Vrátil jsem se k téhle knize po letech a zjistil jsem, že mne baví stejně jako tehdy. Tady už začala cesta, která (zatím) končí geniálním Myceliem.

Mé srdce je motorová pila v sobě kloubí jak smysl pro nesmysl, tak v důsledku i nekomplikovanou zápletku. Důležité je ovšem nadšení pro slasher horor a s tím související znalost filmů napříč historií tohoto žánru. Navíc láká jistá potřeštěnost ústředního motivu, tedy hrdinka natolik zblázněná do krvavých bijáků, až své nastřádané znalosti jednoho dne využije hned v první linii.
Jenže ono ejhle, už ani ty strašidelné historiky nejsou, co bývávaly. Stephen Graham Jones se pouští do komplikované hry zvané psychopatologie a na paškál si nebere nic menšího, než je hluboko uložené trauma. V kostce nic složitého, ale autorova stylistika celou věc komplikuje, stejně jako potřeba všelijak zašmodrchat vývoj událostí, aby si David Lynch a jeho blízcí přátelé mohli spokojeně mnout ruce. Já mezi ně bohužel nepatřím, takže jsem krom prvních padesáti stran trpěl až do konce.
PS: S tvými doporučeními jsem, Borisi Tesáčku Hokroviči, definitivně skončil. A můžeš si za to sám, nerde jeden intelektuálská.

Přímo navazuje na povídku Pes průvodce, která je ale o něco lepší. Conner se vrátil ke své nebulou oceněné drahocennosti, ale tentokrát přehnal, hlavně v první třetině, svou metodu psaní hoďte je do vody, ať plavou. Nepřehledný start, množství špatně odlišitelných postav a bez znalosti prvního dílu velmi těžko pochopitelný děj či autorský záměr. Postupem času se vše vyjasní a sedne si, ale ten začátek byl až deprimující (a to jsem si dal raději opáčko předchozí povídky). Chyběly mi informace, abych pochopil, co místo vlastně je, abych pochopil vazbu mezi lidmi a jimi, létavci na tomto konkrétním místě.
Závěrečná, akční třetina je docela jízda, jen na úplném konci mi moc nedošlo, co měl obraz představovat a jak mohl jedinec rozhodnout za kolektiv, když už rozhodnutí o trestu padlo. Co jej dokázalo v tu chvíli změnit? Nevím, Za mne docela deus ex machina a skvrna na jinak poměrně povedené, byť z počátku čtenářsky těžko uchopitelné povídce.

viz komentář k 1. dílu.