LEGIE - databáze knih Fantasy a Sci-Fi

Já to četl jako uzavřený román, a ejhle, on je to poslední díl trilogie. Ani mi to nepřišlo. Tak to asi nemá moc cenu psát koment, dám si ještě dva předchozí díly, z nichž jeden jsem už kdysi četl. Jen pár postřehů… Gibson píše skvěle, byť silně postmoderně, takže to nemusí sedět všem. Už název – nechápu, co má kniha společného se sedmdesátkovým táhlým až feťáckým songem od Velvet Underground? Kapitoly jsou klipovité, ale v každé je nějaké moudro, často v kontrastu či naopak v synergii jejího názvu s jejím dějem. Dekonstruuje vztahy a společnost, ale když dojde na dřeň, tak je vlastně tradicionalista až romantik (Rydell a Chevette, Fontaine a Silencio atd.). Trpí simmonsovským komplexem – nastudoval jsem, tak musím prodat. Možná zbytečně exhibuje např. ohledně hodinek. Také postavy jsou v příběhu často jen proto, aby mohli ukázat, jak fajně je umí na malém prostoru napsat, než proto, aby měly smysl. Ale je to fajn čtení, to zase jo. Potěšil úplný konec, vlastně epilog, v jedné krátké kapitole. Tak k tomuto se vše sbíhalo. Toto je jeden z produktů toho, čemu chtěl Harwood zabránit, byť nevěděl, čemu vlastně brání. Kdekdo se s koncem maže a neumí je, Billovi na něj stačí 2 stránky.

Kniha navazující na Dunu a odehrávající se z velké částí mezi prvním a druhým dílem. K tomu flashbacky před události Duny (flashbacky vlastně dějově navazují na Předehry k Duně). Tento guláš tím pádem míchá postavy samotného Franka Herberta a jeho dvou nástupců. A mě to vlastně nijak neuráží. Některé věci si už autoři ohýbají víc než je zdrávo (Letova druhá svatba, Paulovy výlety mimo planetu), takže jedincům uctívající pana Herberta a mající slabší srdce to nedoporučuju číst. Ostatním kdo mají rádi svět Duny s klidným svědomím doporučuji. Jediné, co se autorům moc nepodařilo je Paulův přerod ze sympatického hrdiny z prvního dílu do brutálního imperátora. Pořád to tu skáče z jedné polohy do druhé, ale nějaký plynulý přechod zde nevidím.

Přiznám se, že na mě toho sexuálního násilí bylo příliš. Čte se to dobře, kladní hrdinové jsou sympatičtí a záporáci zajímavě vyšinutí, nicméně prostě je to na můj vkus zbytečně brutální. Je to ostatně trochu rozpor, když něco na úrovni příběhu označíme za zlé a zvrácené, ale na úrovni textu tomu věnujeme nemálo stran podrobných a živých popisů.

Ale jo, nakonec to šlo. Po té, co u mě tak úplně Hardware neprošel zkouškou času, jsem měl z pokračování obavy, naštěstí nebyly na místě. A to nejen proto, že pokračovaní je to tak volné, že volnější snad ani být nemůže (původně naprosto samostatný román lehounce upraven z marketingových důvodů). Vcelku svižný příběh klonu vojáka jménem Stewart plynule odsýpá, dočkáme se i nějaké té detektivní zápletky, byť poměrně prosté. Žádný zázrak, který by člověka posadil na zadek, slušnou porci zábavy ale milovník SF dostane.

Velmi vyvedená holmesovská detektivka v kulisách prapodivného fantasy světa připomínajícího starou Čínu. Žádná magie, ale extrémně rozvinuté biotechnologie (které ale působí opět trochu jako čínská medicína). Takže Watson má díky biotechnologiím eidetickou paměť a vražda proběhne tak, že oběti z hrudi explozivně vyroste strom. Velká Detektivka je – no popíšu to tak, že kdyby to někdo zpracoval filmově, tak by ideální představitelkou byla Tilda Swinton.

Vražda je příjemně zamotaná, zasahující do politiky impéria i do malých osudů. Hlavní hrdina je trochu upozaděný, ale to dle mého názoru do žánru patří. Bennett tohle umí, spřádat příběh. Neumí moc vztahy, ale ty tu nehrají roli. Za mě jednoznačně nejlepší kniha za dlouhou dobu.

(čteno v angličtině)

Kniha působí jako pocta naivní doobrodružné meziválečné fantastice, obvykle publikované pod „englickými“ pseudonymy. Nicméně jsou tu eklekticky zapleteny i motivy z Vernovek, pirátských románů a dokonce i Danielly Steelové. Nicméně zábavné a čtivé; jenže na konci přijde místo pointy cliffhanger… Takže o něj hvězdička dolů.

Mám případy Martina Anděla velmi rád, proto jsem nezaváhal ani na okamžik, když se ke mě dostal tento ebook nových povídek. Bohužel do kánonu mají povídky velmi daleko! Tam, kde se Součkovi daří vložit do postav mnoho zajímavých povahových vlastností, jsou Jandourkovy postavy ploché a zcela bez života. Můžeme rovnou zapomenout na třetí a čtvrtý román s postavou archeoložky dr. Barbary Medunové, o těch nenajdeme ani nejmenší zmínky. Také velezajímavá postava Martina Anděla je zde omezena na chrlení encyklopedických údajů a arogantních urážek svého obětavého pomocníka redaktora Karlíčka.

Povrchní znalost kompletního kánonu autora několikrát dožene téměř v každé povídce. Po Případu jantarové komnaty by se redaktor už neměl ničemu divit, létajícímu talíři a mimozemšťanům asi nejméně ze všeho. Navíc v téže knize Souček výslovně říká, že redaktor Karlíček objevil také Bratry Černé planety a napsal o nich knihu. Jedna z povídek se věnuje UFO (Bubáci) a další tunguzkému meteoritu (Oříšek) – zde nutno říct, že obě povídky jsou vynikající.

Přiznám se, je to má první conanovka a kdybych na ní nenarazil v knihobudce, asi bych nikdy žádného conana nepřečetl. K dějí asi tolik: Conan uvažuje na můj vkus barbara až moc civilizovaně, ve filmech na mě působil barbarštěji. Příběh obsahuje dva velmi předvidatelné zvraty děje. Abych nebyl jen zlý, příběh dobře odsípá a je tam krásná dedukce tajemství jednoho hlavního záporáka. Žádné hluboké myšlenky v knize nehledejte, je to zkrátka odpočinkové čtivo. Přesto myslím, že jako rychlé čtení už conanovkám odzvonilo anahradili kulhánkoviny, nebo třeba jfk. Nicméně jsem ještě jednoho barbara zchramstl, ale oněm zase časem příště. Tak a teď víte, co jsem ulovil v knihobudce. :)

Zajímavá kniha s celkem překvapivou pointou, hodně pesimistická v pohledu na lidskou přirozenost. Jen to násilí, zejména sexuální, je na můj vkus až příliš explicitní. Ruší i řada logických děr v příběhu.

Nečekaně příjemné překvapení. Tremblaye mám od Hlavy plné přízraků na vzdálenějším radaru, vydání této knihy mi ale úplně uniklo, až před nedávnem jsem o něj zakopl ve slevové nabídce Dobrovského. Očekávání spíše nižší, nicméně nakonec jsem se dočkal výborného románu. Má spokojenost pramení především z jisté čtenářské okoralosti – po té spoustě let už znám hororové postupy a motivy dopředu i pozpátku, ono jich ostatně popravdě zas tolik není. Proto mě vždy zaujme, když s nimi někdo dokáže pracovat v nečekaném gardu. To se přesně daří na stránkách této knihy Tremblayovi, když de facto standardní upírský příběh celou dobu cíleně podkopává a znejisťuje, čtenář tak skutečně až do samotného konce neví, na čem vlastně je. Takové hry jako je nespolehlivé vypravěčství a relativizace vyprávěného mě baví a když se podaří zručně napsat, což je tento případ, tak je vyhráno.

Naprosto famózně napasaná kniha. Po dlouhé době jsem fakt cítil strach a nejistotu. Děj ubíhal jakoby v surrealistickém snu zkombinovaném s realitou.
Možný spoiler: Každá z postav tam má své temné tajemství,spáchala zlý skutek a dostihla ji spravedlnost. Přesně ve významu tarotové karty „Spravedlnost“ – Co jsi zasel, to sklidíš. Oproti tomuhle se mi Lovecraftovy horrory zdají úsměvné i když je mám moc rád. Vycházejí z naší historie a staly se. Šumavská krajina nezapomíná.

Četl jsem po cca 20 letech a tentokrát v angličtině. Z prvního čtení jsem si toho už moc nepamatoval. Překvapilo mě, že je hned v úvodu přeskočeno celé dobrodružství hledání kladiva Thorbardinu. Celkově se v ději hodně přeskakuje (viz získání Dragon orbu – v češtině myslím nějaké Jablko – v Icewall Castle) a nevím zda už tehdy měli autoři v plánu všechno popsat v dodatečných knihách. Ale i díky těmto skokům byla kniha napínavá a plná zvratů (na poměry černo-bílé klasické fantasy). Takže já jsem spokojený.

Horor ze šumavského prostředí byl fakt Phobos a Deimos. Před časem jsem se toulal v okolí říčky Křemelná. Kdybysemtoten­krátčetltakby­semtamnechodil. Po přečtení mě zůstalo triko propíchané zježenými chlupy. To triko si založím do knihovny místo knihy, byla totiž půjčená. :-))

Kmínkův absurdní humor není vždy úplně moje krevní skupina, ale tady jsem se několikrát opravdu pobavil. Ústřední série povídek je dokonalou satirou na úředního šimla, ale do jisté míry i na korporátní kulturu, a No jo je mrazivým čtením pro každého od 60 výše.

To by v tom byl čert, aby se člověku po 10 dílech válčení některé věci nerozležely v hlavě! Příjemný, v emocích hlavního hrdiny pečlivě zavinutý příběh. Trocha nostalgie prošpikovaná kousíčky bláznivé akce a humoru. Servírovat jedině se sklenkou dobrého vína! Starobrno nebrat ;-)

Ja mám normálne pocit, že táto kniha je nadčasová a prostredníctvom zopár metafor a alegórií ukazuje budúcnosť druhu homo sapiens. Ten má svoj vrchol za sebou a momentálne sme svedkami jeho postupného úpadku. Možno nie o pár storočí, ale raz klesneme pod úroveň opíc. Súčasná politická scéna nám už dnes ponúka jasné dôkazy, že niektorí sa k tomuto bodu blížia oveľa rýchlejšie.

Mám rád históriu a mám rád sci-fi, čiže alternatívna história je pre mňa ideálna. Ale táto kniha je jej zlým príkladom, alternatívna história totiž neznamená, že sa môžu naplácať všetky nápady bez akejkoľvek vnútornej logiky. O tom ani nehovoriac, že si autor predstavuje odboj a konšpiráciu ako „Hurvínek válku“.

První 2/3 knihy se mi moc líbily. Williams přivedl do literárního světa archetypálního hrdinu. Úplně jsem cítil, jak se rodí nový Edmond Dantès nebo Old Shatterhand. Svět dával smysl, i když jej odhaloval po kapkách a u některých méně důležitých prvků mne nechal tápat hodně dlouho (smysl pašování, Wízl, pancéřáci a šíbráci, jak Orbitalové ovládají Zemi, atp.). Bylo to přiměřeně akční a jen mírně drsné. Vlastně to ani nebyl moc cyberpunk, spíš ne zrovna příjemný svět budoucnosti. Ano, jsou lidé, co mají implantáty a neurofaxem řídí cokoliv, od stíhačky přes auto až po koloběžku, ale to bylo jen tak, aby se neřeklo. Paradoxně koncem knihy, když autor zaplul mnohem více do cyberpunkových vod, se začaly ukazovat trhliny v logice příběhu, násilnosti na něm i na postavách (nedostatečně prokreslená a vysvětlená zrada jedné z důležitých postav) – a mně kniha pustila. Konec jsem dočítal tak nějak bez šťávy, i když byl plný děje. Nemohu říct, že by za to mohla jen kniha, možná spíš já sám. Pořád jde ale o chytrou a v některých aspektech mistrně napsanou knihu. Autor umí klást slova umně za sebe, trousí trefná přirovnání a místy až básnické obraty. Jeho vymyšlený slovník zní sice počeštěně trochu směšně, ale zvyknete si a nakonec vlastně oceníte, že si s tím dal překladatel tu práci. Hodně dobrá kniha, která ani moc nezestárla, jen ztratila na naléhavosti. Ani té chudoby a špíny v ní není víc než v našem světě. Naopak mi přišlo, že se lidé mají docela dobře, pokud chtějí. A nesvoboda, o které se tam píše, je v porovnání s tou současnou, alespoň v celosvětovém měřítku, až směšná. Četl jsem původní vydání od AFSF.

Zručně napsané, místy i docela vtipné, ale bohužel zahlcené komunistickou propagandou.

Quag je netradičná poviedka – príbeh je rozprávaný formou denníka malého chlapca, internovaného na prísne izolovanom francúzskom zámku. On a ostatné deti toho o okolitom svete nevedia veľa. Vychovávatelia im povedali, že ich sem poslali rodičia, aby ich ochránili pred akousi katastrofou, ktorá pred časom ľudstvo postihla (bio-hazard) Detaily nie sú prístupné a Michael, autor denníka, sa o ne spočiatku veľmi nezaujíma. Viac pozornosti venuje svojej krásnej spolužiačke Pamele, ktorá ako jediná pochádza z iného chráneného miesta a než prišla, bola aj „vonku“ Všetko sa zmení, keď je na zámku vyhlásený zostrený režim a jedna zo starších spolužiačok Michaelovi zverí balíček s novinovými výstrižkami a zápiskami detí z predošlých ročníkov. Poviedka sa dá radiť do post-apo sci-fi, no vo mne najviac zarezonovali hororové prvky v jej neskorších častiach, kedy sa Michael s Pamelou prehrýzajú zápiskami a odhaľujú mrazivé pozadie onej katastrofy a tristný osud celého ľudstva. Zo scény, v ktorej sa v skryte tmavého tunela doberú až k poslednému, najdôležitejšiemu tajomstvu, mi doslova naskakovali zimomriavky. Jediné negatívum je, že na konci ostane viac otáznikov, než by bolo príhodné. Na niekoré snáď nemal odpoveď ani sám autor…

Kniha, která se dá číst snad na deset způsobů. Jako výpověď o pomalém upadání do schizofrenie. Jako bolestivá zpověď oportunistického antihrdiny. Jako svébytný filosofický traktát i jako alegorie hroutícího se totalitního režimu. No a taky jako sci-fi ze světa na pokraji apokalypsy. A ve všech těchto variantách je ohromující, nesmírně inteligentní a intelektuální, ovšem bez jalového, pozérského inťošství.

Méďa to opět dokázal. Přikoval mě ke stránkám. Sice použil poněkud slabší hřeby než u Darwinových dětí, ale povedlo se mu to. A to byla první polovina dost nudná. Navíc ze mě, spolu s překladatelkou paní Rečkovou, udělal korunovaného vola, jak vysvětlím níže.
Pomalu a jakoby zbytečně se v první polovině skrze dospívání hlavní hrdinky dozvídáme o Marsu a jeho osídlení, minulosti jeho biosféry, struktuře společnosti, politice jeho, Země i Měsíce. Mezi řádky také o vědě a jejím směřování k významné změně paradigmatu. Bear umí predikovat jako málokdo. V 23. století má uvěřitelné AI (byť jim tak neříká), má zde Zemi a její módní vlny a sílu jejího vlivu na celou Sluneční soustavu, má zde relativně uvěřitelný posun společnosti a její odlišnost třeba od marťanské, má zde „věčný“ život za přesných podmínek. Vše je živoucí a uvěřitelné a hrne se to k našlapané druhé polovině, o které nechci nic prozrazovat, kromě jedné věci, kterou ale nečtěte, pokud chcete ke knize přistupovat jako k nepopsanému listu. Tak tedy: zapomněl jsem, jak se kniha jmenuje v originále a nečetl anotaci, komenty, zkrátka nic. Paní Rečková na mne ušila skvělý fígl, že změnila, zakamuflovala překlad tak, aby sice nepozbyl smyslu, ale aby jej natolik zamlžil, že mne to netrklo. A když mne asi ve dvou třetinách knihy napadlo, že ti čímani Mars přesunou, tak jsem si myslel, kdo ví, jakou Ameriku jsem neobjevil. Inu, neobjevil. Ale bavilo mě to moc. Takže – díky vám oběma!

Povinnost pro všechny opravdové scifisty a ty (přiměřeně) hard obzvláště. Půl Siria ubírám za přece jen až moc rozvleklou a lehce nudnou první polovinu a za snad až moc politiky. A za obálku, která mi přijde silně mimo. Ale to jsou jen malé vady na kráse skvělé knihy, která přinesla autorskou bravuru, přesvědčivou orientaci ve vědě jak humanitní, tak přírodovědné, letmo roztroušené suverénní střípky z astronomie a skvělou ukázku prognostiky. A také princip Temného lesa do českých luhů a hájů dávno před Liou Cch‘-Sinem. Smekám.

Knihy zo sveta Polity Universe čítam už pomaly 20 rokov. Zažil som s nimi veľa zábavy, neskôr som ich interne zaradil do kolonky guilty pleasure, keďže mi bolo jasné, že kvalita často kolísala – taký novodobý zábavný pulp. Pri Temnej inteligencii som už značne škrípal zubami ako autor nezvládal podať text aspoň trochu uveriteľne. Od vtedy ubehol nejaký ten rok, stlmil som vášne, a pri uvažovaní čo ľahkého si dať na čítanie zo starých restov ma napadol Asher. A rovno tri knihy zo série Vzestup Džainů. Od vtedy ani nič nového v češtine nevyšlo a podľa mňa to Polaris s Asherom už rovno zabalil.

Prvý diel je vo vnútornej chronológii niekde za Temnou inteligenciou, cca tristo rokov pred udalosťami z knihy Sťahovač. Letmo sa v knihe spomínajú aj predošlé udalosti z minulých dielov, vrátane Cormacka ako zatočil zo Zemskou centrálou, Penny Royal, Pradorov a podobne. Ožívajú tu opäť niektoré postavy ako Orlandine, Drak a možno pár zabijackých robotov (už si nepamätám ich mená z minulých dielov). Dejovo sa to točí okolo akrečného disku, ktorý je doslova nabitý džainovskými uzlinami. Ich únik von by bol pre civilizácie v známom vesmíre existenčnou hrozbou. Preto Zemská centrála poverila humaina Orlandine strážením tohto disku. Zbraňový arzenál, ktorý má na povel je obrovský a na prvý pohľad dostatočný, ale Drak šípi začínajúce problémy a začne konať – typicky nepredvídateľným spôsobom.

Samozrejme Asher do románu vtesnal aj ďalšie dejové linky a postavy, medzi ktorými pravidelne strieda a už po pár desiatkoch strán začne prituhovať a zbraňové systémy rôzneho druhu sú prebudené k životu. Celé to drží bezproblémovo pohromade, postavy sú na pulp dobre vykreslené, jedine Anděl bol svojou schizofréniou dosť otravný, ale to sa udalosťami v druhej časti knihy upraví. Takže celkovo spokojnosť, o dosť lepšie ako knihy s Penny Royal. Treba rátať s čítaním ešte dvoch dielov, dej končí prípravou hlavných aktérov na ďalšie monštruózne bitky. Sem tam som mal pocit, že preklad by potreboval revíziu. Ono preložiť to tsunami pseudovedeckej hantýrky v nahustenom texte s množstvom postáv asi dalo zabrať.

„Když se nad nimi zamyslíme, je Starý Egypt daleko zvláštnější, než civilizace rozumných osminožců z Alfy Centauri.“
Předmluva mě navnadila zajímavým náhledem na historii, jenže to byl ve finále poslední pozitivní dojem, který jsem z knihy získal. Opomenu teď množství chyb, které jdou na vrub redakci – ta kniha je dělaná na koleně a podle toho zkrátka tak vypadá. Leč ani obsah mě ve finále ničím nedostal do kolen. Hrdina se náhle dostane do starého Egypta a obeznamuje se s jeho krásami i nešvary a… a to je asi tak vše, co lze k osnově říct. Jistě, dojde na nějaké ty intriky, dokonce i bitevní vřavu, ovšem všechno je pouhé shrnutí historických faktů, aniž by protagonista něco zásadněji ovlivňoval nebo měnil. Přitom jde o hotového Všeználka, Ferdu Mravence a Conana v jednom. Nejvíc mě však zamrzelo, jak je vyprávění dějové úmorné, uteče sto stran a zápletka pořád nikde, hrdina se pouze rozhlíží, seznamuje a sbližuje. A nic vysloveně překvapivého se o Egyptě člověk nakonec ani nedočte.

Případ mrtvého čarodeje je drobná knižka s krátkym detektívnym príbehom odohrávajúcim sa v malej dedinka Mizerná Lhota, podledným útočiskom pre dobrodruhov vydávajúcich sa na výpravu. Mohol by to byt zaujímavý príbeh, keby na sto percent využil ten svet – možno paródia na hry na hrdinov, možno verný žánru, možno thriller. Autorka ale šla vlastnou cestou CSI: Mizerná Lhota, takže celý príbeh pripomína len epizódu z nie príliš originálneho seriálu. Logika sveta moc nefunguje a rozhodne nevyužíva potenciál, písanie je rozvláčne a dej je plný klišé, humor? Humor žiaden. Nie je to vyložene zlá kniha, len žiaľ nie je skvelá, je to také ćítanie na pokojné nedeľné popoludnie, keď nič iné nemáte na práci a dobré knihy ste už prečítali.

Autor je zručný řemeslník ale kdyby na knize nebylo logo WH40, tak bych to možná ani nedočítal. Anotace možná prozrazuje až moc a dobrodružství inkvizitora Eisenhorna graduje prostřednictvím větších a větších bitev. Při poslední bitvě je dokonce zničena celá planeta. Já sám bych knihu zařízl v polovičce na sídle rodu Glawů a jeho tajemství a pak bych klidně dal plné hodnocení. Opakování střídání bitev které prokládá popis cestovaní vesmírem je neobyčejně repetitivní. Ostatně je jedno jak velká je která bitva, když inkvizitor je v každé v roli pěšáka a nebo velitele malého komanda, které se pranic nestará o statisíce vojáků kolem sebe.

Osvědčený syžet: dívka propadne do jiného světa, je samozřejmě Vyvolená, ale nyní hlavně musí přežít Školu magie – teda prý žádná magie není a tohle je technologie, ale od magie se liší jen občasnými nepříliš přesvědčivými technobláboly. A žijí tam elfové.

Oproti jiným takovým počinům je to zejména ze začátku poměrně lajdácky napsané až odfláknuté. Autorka čtenáře úplně nedokáže vtáhnout do jednotlivých trampot mladé vyvolené, většina věcí je jen tak načrtnutá a jde se dál.

Ačkoli hlavní hrdince je údajně 16, je kniha překvapivě asexuální a neromantická. Což za sebe kvituju s povděkem, nicméně celé to pak trochu působí jako cílené na ještě o něco mladší čtenáře (čtenářky).

Ale nakonec celkem průměrná oddychovka.

Dobře napsaná feel-good fantasy detektivní novela z poslední domácké vesnice před divočinou, kde každý má svou minulost a svá tajemství. A taky motiv. Jediná slabina textu spočívá v tom, že vrah je vzdělanému čtenáři jasný v podstatě od začátku, takže všechny peripetie slouží spíše jako prokreslování zajímavého obrazu než jako indicie a falešné stopy. Ale čte se to dobře a výsledný obraz je vcelku pěkný.

Výborný díl. Jeden z nejlepších v sérii, bez cliffhangeru, ve kterém se věci zásadně pohnou kupředu.

Výborně napsáno, stupňující se napětí, překvapující rozuzlení.

Příjemné čtení, rychlý spád děje. Nelogické je „zacházení“ se vzducholoďmi, jako by to běžné spotřební zboží (hrdinové rozbijí svoji vzducholoď a prostě řeknou svému kontaktu, že chtějí novou).

Neskutečný počet pravopisných chyb, čárky ve větách používány spíše náhodně. Zápletka sama by snad ještě ušla, ale je to vyprávěno toporným jazykem. Popisy vojenských akcí mně připadaly nereálné, stejně tak nedostatek kázně vesmírných mariňáků.

„Strkat něco do zadku místního politika se jí zdálo jako férová odplata za všechny ty daně, co musela během let zaplatit.“
Povedený mišmaš indiánského folkloru a jižanského hororu. Jako kdyby Americké bohy napsal Robert Rodriguez. Jenže v okamžiku, kdy jsem byl za polovinou vyprávění a zjistil, že se stále připravuje půda pro finální konflikt, začal jsem čím dál víc vnímat autorovu lásku ke kraji a jeho pověstem, než ochotu dovést vyprávění do zdárného konce. Což o to, informace umí Owl Goingback dovedně zakomponovat do příběhu, naneštěstí je to všechno s ohledem na zápletku naprosto nepotřebné a děj pouze natahující. A to už ani nemám sílu se vyjadřovat k samotnému vyvrcholení románu, které je tak uspěchané, že kromě trenýrek si nestihlo obléct při úprku na těch pár posledních řádcích knihy nic dalšího.
Nápad každopádně výborný, provedení velmi zručné. Bohužel, závěr druhé poloviny působí dojmem, že autor od začátku neměl jasnou představu, co chce říct a především, koho chce oslovit.

Zručně napsaná, trochu čapkovsky laděná moralita, jen trochu ohlodaná zubem času.

Další odpoledne strávené ve společnosti bruntálského řezníka mám za sebou a cítím se příjemně uspokojen. Což naneštěstí v kontextu s názvem knihy vyznívá maximálně dvojznačně, ale kdo sem já, abych dával lekce mravopočestnosti jazyku českému?
Není tajemstvím, že spojovacími motivy povídek je sex, akce a nadsázka. To se pravda nijak neliší od autorových předchozích knih, ovšem přeci jen, tady je toho porna množství trochu větší, než malé. Kupodivu však neslouží k chlípnému rajcování čtenářovy fantazie, ale jako originální prostředek trápení hrdinů. Ostatně, jak přiznává sám hrdina Tomáš Kosek: „Koukejte se každý den celých osm hodin na souložící nahotinky a stane se z vás impotent.“ Slabinou je pouze uspěchaná koncepce, kdy se z doktora antropologie v průběhu několika stran stává hláškující akční hrdina. Nic to ovšem nemění na skutečnosti, že povídky Příliš dlouhá swingers party a Pražské kobky jsou tím nejpeprnějším zpestřením tradic české okultní detektivky. Chci ještě, více a tvrději!

Výborná temná kniha pro děti, která nezklame ani dospělé. Krátké kapitoly doprovázené občas vhodnou ilustrací přímo vyzývají ke čtení na pokračování, což jsem si zkusil na dcerách (13,11). Nejvíc jsem se samozřejmě bavil já, a to právě i díky čtenářskému výkonu: změnám hlasu, ztišení v tajemné pasáži… Ale i děti nebyly nespokojeny, obzvláště mladší. Myslím ale, že je pro ně mnohem důležitější že se čte, než co se čte.

Barker vytvořil v mnohém archetypální příběh, zabydlel ho uvěřitelnými a zajímavými postavami, přidal hodně kamarádství a také smysl pro rodinu, čest a povinnost, možná dokonce oběť, a celé to okořenil mnoha skvělými nápady a slušnou porcí temnoty. Text je přitom krátký a jednoduchý a čte se jako po másle. Celkově vzato jde možná o Barkerovu knihu s největším dopadem na širokou veřejnost, která navíc úplně křičí po zfilmování (Burton!).

Akční jízda, nafouknutá jak zákon káže. Těch čtyři sta sedmdesát stran by bez problémů šlo stáhnout na polovic a pořád by ve mně zůstal pocit, že jsem čekal něco víc. Nejde přitom ani o to, že by Chuck Wendig nepřicházel s ničím novým, spíš pro celkovou bezobsažnost. Hrdinové zkrátka něco probudí a pak se to zase snaží uspat, konec zápletky. Přičemž se nedá říct, že by šlo o tu nejsympatičtější partu pod sluncem, za což může i fakt, že každému z nich autor schválně cpe do vínku nějaký škraloup, aby nikdo nebyl bez viny. Naneštěstí to nejenže nemá význam, ale působí to okatě uměle. A i když je parťáků pouze pět, stejně jsem si je víc jak polovinu románu neustále pletl a nebyl si schopen zapamatovat, kdo je kdo.
Přitom ústřední motiv není špatný, akční stránka příjemně šlape a krátké kapitoly umocňují rychlé tempo. Jenže brzy zjistíte, že spousta detailů drží pohromadě jen silou vůle a děj pádí kupředu pouze proto, že to chce spisovatel, než že by se události ubíraly přirozeným směrem.

Hororový gamebook – nebo interaktivní román, jak se dnes s oblibou říká – s komorní zápletkou, ale zato s nápaditým způsobem hraní. Literární část je samozřejmě tradiční, jednotlivé odkazy vás posouvají pomalu vpřed nebo vzad. Co však stojí za pozornost, je způsob ani ne tak soubojů, jako spíš ustavičného hlídání si příčetnosti. Protože i na to se zde hledí a způsobíte-li příliš masakru najednou, klidně můžete svou postavu šupem poslat k Chocholouškovi. Přes zdánlivou složitost se ale všechny aktuální kurzy počítají snadno a díky grafickému zpracování vlastně nepotřebujete ke hraní ani kostky.
Co mě naopak zklamalo, je fádní průběh zápletky. Jednotlivé části, na které je kniha rozdělena, utečou poměrně rychle. Nechcete-li tedy být příliš cimprlich a zabývat se všemi vedlejšími odbočkami. Děj je navíc bez výraznější inovace, musíte zkrátka projít městem, zamořeným zombíky, přičemž občas vám problémy dělají i živí. Každý znalec zombieapokalypsy však ví, že s nikým cizím se nemá bavit.

Já se tedy autorů musím zastat. Trilogii jsem četl hned po druhém přečtení Duny a Spasitele Duny a nemám k ní prakticky žádné výtky. Krásně obohacuje minulost postav a nezaznamenal jsem nějaké logické chyby. Navíc styl autorů je více přímočarý a akční oproti zadumanému a filozofickému stylu Franka Herberta. Proto radím abyste se nenechali zviklat negativními recenzemi a udělali si názor sami. Já si trilogii užil určitě mnohem více než třeba toho zmiňovaného Spasitele Duny.

Maggie to má ťažké, ako tínedžerka zažila celosvetovú potopu, stratila rodičov, neskôr kanibali zabili jej starú mamu a pred pár mesiacmi ju opustil aj jej polobožský mentor. Jedine čo má, je starý mobilný dom, pick-up, zbierku zbraní a klanové indiánske sily, vďaka ktorým je schopná loviť rôznych netvorov ohrozujúcich zvyšky okolitej civilizácie. Nový typ démonickej bytosti ju núti pátrať po jej stvoriteľovi. Chtiac-nechtiac priberá do partie aj vyfinteného mladého šamana, ktorý je niečim viac, ako by sa zdalo na prvý pohľad…

Autorka je vďaka svojím koreňom a profesionálnym životom právničky na indiánskych územiach znalá navažskej kultúry a mýtom, čo bohato využíva v kulisách post-apo sveta. Mágia je prirodzenou súčasťou územia za veľkou stenou a mnohé postavy ju vedia aj ovládať. Pravú podstatu u takto nadaných bytostí nie je jednoduché vidieť, preto dej čitateľa necháva v neistote, aké sú práve úmysly jednotlivých postáv. Samotná Maggie je svojou podstatou akčná postava, navyknutá byť stále v strehu a keď dôjde na akciu vie byť veľkolepá. Trochu to brzdia young adult prvky, ktorých nositeľmi sú obidve hlavné postavy, ale autorka v tomto ohľade netlačí moc na pílu, takže sa to dá v pohode zniesť. No a aby to mala Maggie ešte ťažšie, druhý diel v češtine je v nedohľadne. Predaje boli veľmi slabé a malé vydavateľstvo si nemôže dovoliť riskovať vydanie druhého dielu. Čo je trochu škoda, lebo kniha je svojou podstatou originálna a najmä mladšie ročníky by ju mohli oceniť.