LEGIE - databáze knih Fantasy a Sci-Fi

Nenáročná, typicky dětská fantastika, spíš kategorie moderní pohádky (lehce implikuje prehistorického Deweterova Davida Damiána).

Tak jsem objevil svého nového oblíbeného autora. Klasické kosmické sci-fi Clarkovského střihu v české tvorbě není právě nadbytek, hlavně v poslední době, a takhle kvalitní už vůbec. Jedinou slabinou je, že pointy tu jsou naprosto ze zásady jako kopnutí do hlavy, takže už je na to člověk připravený a trochu ho to přestane brát.

Skvěle napsaná, drsná povídka, kterou se neváhám označit jako takové české „conte cruel“.

Toto zde vlastně ani nemá být. Minimálně ve vydání z roku 1917 není vůbec nic fantastického.

Kvalitativně taky nic moc, většina povídek je buď příliš krátká, nebo nesmírně roztahaná, HLAVNĚ pak „Etiopská Královna“, kde si myslím, že autor neměl ponětí, kam že vlastně bude směřovat děj, a tak král si nejprve vezme ženu, tu zapudí, ta ho stále miluje, ale jakmile ji vezme zpět, tak už ji nemiluje, etc. etc.

„Lady Godiva“ je jediná skutečně dobrá povídka, která původní legendu halí do dekadentního hávu, člověk by si přál, aby takto Velhartický napsal všechno.

Tak trochu kingovská věc o vraždě a pomstě dospívajícího chlapce, který má otce teroristu a matku hm…z hodně specifické rodiny. Pěkný je fantaskní prvek lavírující na hraně příčetnosti. O povedené rodince hlavního hrdiny z matčiny strany bych se chtěl opravdu dozvědět víc. Jediné co mě rušilo byla stylistika textu, která není v klasickém vyprávěcím mustru. Jinak dost slušný.

Hodně zvláštní povídka, ani ne tak dějem, který se točí o naplňování narozeninových tužeb dospívající dívky, jako spíš pozadím a světem na němž je text vybudován. Podobný dojmem na mě naposledy působil Gibsonův Neuoromancer. Těžká depresivní budoucnost lidstva plná podivné techniky jejíž účel balancuje na hraně bizarnosti. Spousta skvělých nápadů vyplýtvaných bohužel trochu vniveč. Tohle je materiál na román.

Zajímavý nápad s tweety mohl být realizován klidně už před dvaceti lety SMSkami, bohužel text stahuje ke dnu. Nadčasová povídka to nejspíš nikdy nebude. První půlka je navíc docela tlachání, ale jakmile to autor rozjede, už není cesty zpět. Nápad, který v jinak psané formě mohl přežít dekády. Škoda.

Povídka o traumatech z války a lidech, kteří je působí. Formálně tomu nelze moc vytknout. Je to sugestivní, dobře napsané, nepříjmně reálné, ale do Hillova portfolia mi to nějak nesedí. Asi to bylo psané pro jiné publikum než jeho fantaskní tvorba.

Prvotřídní sbírka spíše kratších povídek, Evenson se na poli existenciálního a spíše intelektuálního hororu pohybuje s naprostou jistotou. Jeho tématem je realita a její (ne)skutečná podstata, hrdinové se zpravidla pohybují na její hraně, vyšinutí mysli je na dosah ruky. Ne nadarmo jsou to často nejrůznější vrazi nebo jiní překračovatelé pravidel a morálky. Zlo a šílenství přichází buď přímo z pochroumané psychiky postav, nebo z tajemného a nepřátelského vesmíru, pocit tísně a extrémně silných pochybností je vždy stejně silný. Skvělá sbírka skvělého autora!

Kay mě ještě nikdy nezklamal, jednou to holt přijít muselo :-). Knihou jsem se prokousával až příliš ztuha a pomalu, nějak jsem si k příběhu a jeho mnoha postavám nedokázal najít cestu. Autor se tentokrát snaží vyprávět ve stylu severských ság, což v jeho podání kromě řady odboček vševědoucího vypravěče obnáší především spoustu patosu, se kterým to prostě neobratně přehání. Nechci tvrdit, že jde o nějaký vyložený nepodarek, mě ale ten mišmaš všech možných přísad tvořících příběh neoslovil a dočítal jsem skoro bez zájmu, což je v případě dramatu osudové lásky mezi naším a nadpřirozeným světem kombinované s oidipovským prokletím trochu na pováženou.

Autor umí psát, ale celkově ta kniha působí, jako kdyby šla z jeho psacího stroje rovnou do tisku. Kniha obsahuje opravdu velký twist, ale neřekl jsem si, že to teď na konci dokonale zaklaplo a zůstal stát s otevřenou pusou. Tenhle konec není to na co mě kniha nalákala a jak se tvářila od svého počátku. Tohle a takhle jsem to nechtěl! :-) Kdyby mi autor přinesl tuto knihu, tak ho praštím kladivem do kolena aby se nikde necoural znovu si k tomu posadil a přepsal to! Kniha mě zpočátku velice bavila a pak už jsem ji jen dočítal co se teda stane a ono se toho vlastně moc nestane a píše se o nějakých sexuálních vztazích, rodinných vztazích a o příjemném bezčasí v ráji a o přípravách na velký úkol který je nakonec velice rychle hotov.

Roberte za takovou knihu bych měl dostat já zaplaceno že jsem to dočetl a ne ty jako autor.

Povídka je originální jak žánrovým zaměřením (v podstatě čistá fantasy s nádechem alternativní historie), tak dějem a vlastně také pohledem na lidstvo a jeho vývoj. Text vás neposadí na zadek, ale napsán je dobře a říká to, co chce říct vkusně a s potřebnou špetkou emocí. Resnick potvrzuje svoji pověst dojímače, ale tentokrát to na mne oproti jeho kikujskému cyklu zase až tak nezabralo.

Paradoxně velmi čtivá úvaha o černé díře a jejím fyzikálním vlivu na pozorovatele. Postavy jsou i na tak malé ploše podmanivé. Více fantasy než SF. Prostě jednají a mluví a jen málo přemýšlí. Bodejť, je to Zelazny. Jen drobná výtka. Už nevím, co použil překladatel, ale hádám, že správný pojem je horizont událostí. Nejsem ve fyzice kovaný, mohu se plést.

Siri Pettersenová vytvořila komplexní svět, do kterého se těžko proniká, ale jakmile překonáte počáteční nechuť porozumět nesrozumitelnému, snadno se vám kulisy dostanou pod kůži. Autorka to vzala pěkně od podlahy a pomalu vás seznamuje s nezvyklým prostředím a neotřelými postavami, přičemž jakmile události naberou spád, nemáte problém s orientací v jednom ani v druhém. Tradičně však Ódinovo dítě trpí nešvarem valné části fantasy – jde o první díl trilogie; díl, který sám o sobě čítá něco málo přes pět set padesát stran. Výhodou je, že co se rozehraje, to se uzavře, ovšem všechny ty nejzajímavější otázky zůstanou nezodpovězeny a závěrečný cliffhanger vás jen navnadí k otevření dalšího svazku. S dějem je to přitom jak na houpačce – o čem si myslíte, že by mělo zabrat pár stran, je roztaženo na stovky a obráceně. I tak ale musím uznat, že i bez velkých bitev a megalomanských výjevů sehrála spisovatelka podmanivé divadlo, zajímavé především svými svéráznými nápady a neobvyklou mytologii.

Na jedné straně až příliš mnoho náhod, poněkud hysterické charaktery a celkově vše hodně nadsazené a překombinované, na straně druhé dramatický spád a spousta dodnes platných myšlenek. Zejména ty o tom, jak ty nejušlechtilejší myšlenky vždy zneužijí lumpové, nebo o degenerujícím vlivu přílišné rovnosti a „nepodmíněného příjmu“ – tady autor až předjímá Ayn Randovou.

Tak téhle knize fakt nerozumím. Autorova představivost nezná mezí a táhne dost nevyvážený děj po celou dobu. Závěr, který moc nevysvětlil, nápady, které autor nevyužil; to všechno jde hodně ku škodě díla.

Ale výsledný dojem byl stejně úchvatný, Skleník je tak trochu bizarní a podmanivý, což vyváží jednak místy až zbytečně natahované putování a půtky s břuňákama, kterých bylo až přespříliš, a jejichž smyslu jsem moc neporozuměl.

Tak jako tak, svět jako takový mi učaroval, proto čtyři hvězdy.

Originální koncept cesty časem. Text je velkou poctou knihám a čtenářům. Autor odolává svodům zakončit povídku očekávaným explicitním koncem, takže ho spíš jen tak načrtne. Dobrý motiv pro film s Tomem Hanksem v hlavní roli.

Skvělá povídka o nalezení průchodu do pohádky a jeho ehm…trochu netradičním byť příznačném využití. Spíš než materiál na povídku se to zdá být úhelným kamenem pro román.

Další rok ve scholomancii magické škole, která učí sama. Nadále sledujeme osudy mladé čarodějky s talentem pro temné věci, který se ale snaží využít pro to dobré. Škola byla představena minule, hlavní hrdinka taky. Hlavní zápletka je tematicky podobná – opět se pripravujeme na velký střet s nestvůrami -maly. Jinými slovy typická past druhého dílu, stejné kulisy, stejné nosné téma. Že si problémů je autorka plně vědoma, se pozná podle toho, že knihu vybavila důkladným cliffhangerem na konec. Také můžeme více rozvíjet mezilidské vztahy a milostnou linku, v mém případě to není zrovna skvělá zpráva ale to je můj problém, cílovou skupinu to bude bavit. Nedá se říct že by to bylo mlácení prázdné slámy, leccos je rozvinuto doplňuje se mozaika toho, jak to vypadá ve velkém světě a minulost hlavní hrdinky i čarodějného národa. Ale přesto kniha zůstává intermezzem před třetím dílem který se bude odehrávat ve velkém světě a z principu slibuje hodně.

Samé divné a intelektuální/dě­tinské/haluci­nogenní kusy. Příznivci akce zapláčou a budou muset hodně kopat, než narazí na něco zajímavého (čest vyjímkám). Náladu zkazí už začátek, kde jsou ty slabší kusy a některé obsahem dokonce připomínají fantasy verzi nekonečného brakového seriálu alá ulice, kde se neustále rozebírá tlachání o ničem. Něco jako napětí či posun děje pak nelze očekávat.

nedočteno (et semper non lectum). autor si vzal dnešní technologicko-společenskou situaci (počítače, internet, mobilní síť, sociální sítě atp.) a docela neorganicky je přenesl do roku 1941 tak, aby tam měl nacisty (stejně jako bluetooth, i vložený nacista učiní cokoliv atraktivnějším). prakticky nic jiného, než technika se nezměnilo (vnucuje se myšlenka, jestli by alternativní historie s počítači vypadala stejně jako ta naše a odpověď je nasnadě – spíše ne), stejné politické zvraty, stejné konflikty se stejnými výstupy. autorem prvního funkčního, i když mechanického, počítače měl být charles babbage (dejme tomu, že by to realisticky zvládl mezi lety 1850–1870), ale ve čtyřicátých letech XX. století už mají být mobilní telefony a sociální sítě. když tady v roce 1938 zuse postavil Z3, mezitím proběhla spousta paralelního výzkumu, který to vůbec umožňoval a stejně chybělo i při zběsilém vývoji minimálně 50–60 let do prvních mobilů a internetu. takže za mě jako alt.hist dost žabařina. navíc, celá část, kterou jsem se prohlodal je rozvleklá, užvaněná, a obsahově jen přežvykuje současné mrmlání nad úpadkem doby pod knutou internetu a sociálních sítí. je to napsané tak nudně, že jsem to vzdal. k tomu si připočtěte, že překladatelka neumí ani pořádně německy, ani česky, redakce je mizerná (co taky čekat od dobrovského, že?) a tak odsuzuji knihu k věčnému spánku. mám i německý originál (některé lapsy v překladu jsou tak pitomé, že jsem nevěřil, a musel se podívat na originál), ale právě obsah sám mě nijak neláká ani k jeho čtení. kde je můj oblíbený autor tkalců gobelínů?

Už druhá povídka v posledních číslech, u které mi zablikala kontrolka „New Weird“. A v dobrém. Je znepokojivá, nejasná, fantaskní až fantasmagorická, hodně o pocitech a pitvání nitra postav, ale zároveň akční. Ve vlaku, který jede přes podivnou oblast, v níž se lidé mohou, ale také nemusejí změnit ve zrůdy, podivná zvířata a celkově se měnit, se pořád něco děje. Shepard se vrací do minulosti postav, nakukuje do jejich budoucnosti a do toho se občas si střílí. Vysvětlení ničeho nečekejte, spíš se nalaďte na sebe a sledujte pocity, které vás při četbě popadají. Povídka určitě nesedne každému, ale já si ji užil.

Dodnes čtivá sbírka psychologických hříček, mnohdy s hororovým nebo fantastickým vyzněním, přímo do fantastiky ovšem patří jen menší část z nich (bohužel právě ty nejlepší – Vrah, Případ František či Ah Sun leží zcela mimo fantastiku). Jen v některých případech byla od té doby pointa použita již vícekrát znovu, takže je pro dnešního čtenáře dost očekávatelná, a asi ve dvou případech se opakuje i sám autor.

Legenda patří již po takřka čtyřicet let k základním kamenům tzv. heroic fantasy. V přímočaré zápletce, popisující obranu nedobytného hradu, naleznete mnoho motivů připomínajících Trojskou válku či Bitvu u Thermopyl, ovšem očividnou inspiraci najdete i ve slavných dobrodružných románech jako Ivanhoe nebo Robin Hood. David Gemmell hraje na chlapské cítění, kdy dává najevo přesvědčení, že v každém se skrývá bojovník za spravedlnost, jen je otázkou, co jej dokáže přimět k činům. Ostatně, aktéři jeho příběhu nejsou žádní dobráci, o své místo v životě se častokrát museli prát nefér způsobem. Možná právě proto přirostou k srdci mnohem víc než leckterý horlivý zastánce morálky.
Jak už jsem naznačil, vývoj událostí je v případě Legendy jednoznačný. Deset tisíc vojáků, čelících půlmilionové přesile. Výsledek bitvy musí být jasný i tomu největšímu optimistovi, přesto do poslední strany držíte palce zoufalcům bojujících o vše. A vysloveně toužíte stát s hrdiny na hradbách a zemřít po jejich boku.

Za mě velké překvapení. Autora neznám. Podle všeho mu zatím vyšly pouze povídky a najednou buch. Román co má 700 stránek. Knížka mě neskutečně chytla. Nehostinná planeta. Neznámo a svinská korporace. V tomto případě mi přišla ještě svinštější než je obvyklé. To vše už tu sice bylo, ale i tak mě to bavilo. Strašně mi to připomnělo Odkaz Heorotu, který mě tehdy, před patnácti lety taky neskutečně bavil.

Což o to, čte se to dobře, ale v podstatě vůbec nic se v celé knize nestane. Celkový děj se neposune ani o kousek, v podstatě je to ryzí filler… a nebo znak toho, že autor už neví, kudy dál. Celý děj je výhradně in-game, literárně se ovšem blížíme plnohodnotné fantasy, LitRPG prvků ubylo a jsou upozaděny.

zacina to byt nuda, porad to same dokola, asi s tim koncim.

tož, z této knihy (vydání 2009) mám značně protichůdné pocity. je strašně poznat, kdy autor knihu napsal a jaké měl vzdělání. jde o pacifistickou vojenskou SF. divná kombinace, že? hlavní hrdina je vlastně pacifista, válčící z nějaké setrvačnosti a z donucení okolnostmi. nesnaží se to dělat dobře, ale ani to nesabotuje. má kliku, přežije leccos a dožije se konce. zkouší válce uniknout, ale pak do ní leze sám od sebe. psychologie postav je násilná a nedůvěryhodná. ale tam, kde autor může využít své fyzikální vzdělání a může uvažovat ne-psychologicky a logicky, popisuje docela detailně válku budoucnosti, různé vychytávky dopravní i vojenské techniky. když ale dojde na domýšlení vývoje lidské civilizace, je to horší. v zásadě děj je plácání se od bitvy k bitvě, aby člověk zjistil, že to stejně bylo k ničemu. to je docela trefný pocit veterána z vietnamu, vyjádřený v nějaké kvazi-budoucí válce, která až moc kopíruje ten reálný konflikt i s chlupama (např. jinou ideologii, zde podanou až biologicky, neschopnost či neochotu komunikovat). je to docela pochopitelné, války jsou svinstvo a být v nějaké namočen není nic extra.

chápu, proč je kniha považována za jedno ze základních děl subžánru vojenské sci-fi, ale to je mi docela fuk, tyhle věci mě nebaví. také je dílo významným protiválečným mementem své doby, na to je to ale zase takové slabé a chybí tomu naléhavost. z takových mrtvých a nahých jsem měl noční můry ještě dlouhé týdny a přešla mě veškerá válečnická romantika, kterou jsem jako mladíček kdy měl v důsledku „pochybné četby“ (hltal jsem třeba hubáčka apod. ;).

docela zajímavé je dženderové pozadí příběhu. autor má vizi budoucnosti, kde pro omezení porodnosti na zemi vláda (?) podporuje homosexualitu a heterosexualita je vnímána jako odporná úchylka. dnes už víme, že stačí zvýšit životní úroveň a podobných kousků netřeba. ale zajímavé je to sledovat dnešníma očima. kniha je pro dnešní homofoby asi moc okrajová, takže ji snad ještě nikdo z nich nevytáhl :)

nu, vize budoucí společnosti po skončení je také taková, hmm, nezajímavá a triviální (navíc z biologického hlediska nesmyslná). trošku jako hybrid mezi mírumilovnou hipí kulturou, komunismem, a úlovou společností.

a závěr románu je dojemnou a romantickou idylkou až jako z červené knihovny.

ps. zábavné je sledovat různé anachronizmy, které autor propašovává do budoucnosti, ačkoliv má relativně techn(olog)ickou představivost.

Goulartovy dvě série o námezdném spisovateli José Silverovi a okultním detektivovi Maxovi Kearneym se zde jakoby protínají. Hrdinou je sice Max, ale je to hodně o spisovatelích redigujících a oprašujících dílo jiných spisovatelů a přiživujících se na jejich slávě. Naneštěstí je to nudné, předvídatelné a trpící na to, co je v medailonku – obrovský počet nedokončených vět. Ztratilo to glanc, vtip a sžíravé dialogy prvních povídek obou sérií a už je to jen mlácení prázdné slámy. Další už opravdu ne. Z tohoto hlediska nastal konec české mutace magazínu právě včas.

Silné číslo s dvěma povídkami dost klasického SF střihu (poslední Oltion výrazně lepší než první Bova), několika experimentálnějšími kousky (skvělý Castro, horší Watson), dvěma slušnými horory (lepší L. Grant než Strickland) a jednou plytkou hříčkou s pěkně nahozeným alternativně-historickým světem (Gotschalk). Spokojenost.

Jak si Oltion šel pro Nebulu… Klasická povídka o dobývání vesmíru se spoustou technických drobností podporujících autentičnost a pořádnou dávkou nostalgie i naděje. Pro milovníky vesmírného programu naprostá povinnost a proto nebulová sázka na jistotu. Koncem 20. století se lidstvo zabývá studiem vlivu beztíže na rozmnožování octomilek, ale kam se podělo pořádné dobrodružství? Mys Canaveral pustne, v Houstonu sedí jen banda byrokratů, Kongres škrtí rozpočet NASA víc a víc a mocnosti mimo naše chápání už se na tento úpadek nehodlají dívat s rukama (chapadly?) v klíně. Chopí se lidé nabízené šance?

Povedená hororová pocitovka s docela akčním závěrem a rozuzlením, které má hlavu a patu. Uvítal bych asi ještě hutnější atmosféru domu a hospodářství, kam zavítal snoubenec jižanské dívky, aby se seznámil s rodinou. Ještě jeden dva náznaky toho, že věci nejsou-tak-úplně-v-pořádku. Ale jinak spokojenost a nechápu nízké hodnocení. Nejlepší horor z Tennessee, který jsem kdy četl :-)

Long story short: zajímavý svět i postavy, pitomý a nudný příběh.

Na povídce mne zaujalo fiktivní, pravděpodobně alternativně-historické prostředí jihu dnešních USA, které jsou ještě frankofonnější než je známe. V jemných náznacích autor dokázal načrtnout svět s jinou (a přitom tak stejnou) stratifikací společnosti či zcela odlišným vzděláváním, ale nechal dost prostoru pro čtenářovu fantasii. Taktéž charaktery podal moc dobře. Je tedy škoda, že svou dobrou práci zabil průhlednou fintou, na které vystavěl děj. Nechci se o tom dál šířit, abych nevyzrazoval. Jediný smysl, co mne napadá, je podobný Bacigalupiho poselství o konci civilizace vlivem nárůstu složitosti a zároveň opadnutí zvídavosti lidí a kolapsu vzdělávacího systému. Náznaky by v povídce byly, ale i tak je to pro čtenáře z našeho světa hrozná nuda a neřekl bych, že to bude fungovat jako memento.

Celkem fajn romám zasazený do daleké budoucnosti a cizí hvězdné soustavy. Na čtení mě navnadila mimo jiné povídka ze stejného světa, která vyšla v antologii Life Beyond Us, takže jsem se těšila, že se o zajímavém prostředí dozvím víc. Což se taky stalo, ale nakonec se naprostá většina zápletky stejně opírá o lidi a jejich vlastnosti, zejména ty nehezké.

Autor si zejména v epilogu připravil prostor pro další díl(y), ale není to žádný strašlivý cliffhanger.

Vcelku tristní povídka o partě dětí, kteří najdou mrtvolu prehistorické obludy. Spíš než na příběhu je to postavené na hašteřivých dětských dialozích. Pointa tam je, ale mohlo to mít klidně dvě tři stránky. Jako pocta Bradburymu to asi funguje, ale na Hilla mi to přijde málo i když to má jeho typické rysy.

Oproti prvnímu dílu více politická než technologická fantastika. Dobová naivita a občasné „ejhle, náhody“ lze odpustit díky čtivému a dramatickému zpracování. Ve vyvražďování oblíbených postav byl snad Hrubý vzorem Sapkowskému.

Na cestách časem je náramná jedna věc. Opravit chybu je pouze otázkou další cesty do minulosti. To byste nicméně nesměli být Dušan Hofírek, jehož jméno by v Ottově slovníku mohlo figurovat pod heslem Malér. Tisíc let semhle, milión támhle a katastrofa buší chapadly na dveře. A marně můžete opakovat: „Hlavně to, Hofírek, už znovu neposer…“
Jestli jste si kdy, mysleli, že česká fantastika má nějaké literární zábrany, Michal Březina vás prostřednictvím románu Zlé časy rychle vyvede z omylu. Dobrodružství je to natolik pitoreskní, až by se snad klidně opravdu mohlo stát. Nebo se právě děje? Ve světě paralelních časových linií není nikdy nic jisté. Přidanou hodnotou je pak autorova bezkonkurenční schopnost udělat si ze všeho a všech legraci. Pomocí vynalézavých metafor, selského přístupu a – nebudu vám nalhávat – bohapusté psiny, dokáže bavit příběhem, jehož počátek, prostředek i konec ve svém důsledku jedním jsou. Jestli tomu nerozumíte, nerozumíte tomu správně. Přeji příjemnou zábavu.

A tady uz dosel dech. Takovy konec si Strasak nezaslouzil. Nektere pasaze neskutecne natahovane .. to ze prebehl od plotu k roku, za nej nakoukl a bezel zase k dalsimu rohu atd. … a pak najednou rychly konec knihy a slus. Knihu jsem docetl spise z povinosti a ocekavanim toho, ze se to na konci zlepsi, ale neni to tak a za me velka skoda.

Strasak je porad prijemne pocteni, ale ten downgrade schopnosti, protoze uz byl moc dobry, je divny. Nekolikrat vlozeny nove zajimave postavy, ale jakykoliv jejich dalsi rozvoj neni a behem chvile mizi v propadlisti dejin. Jako oddych dobre, ale misty to skripe.

Premisa je na dnešní dobu odvážná, hlavní hrdina si koupí stroj, který má víceméně obdobu lidské mysli s egem emocemi etikou a tak. Není odvážná jako že by to bylo něco šokujícího, ale spíš že tohle pojetí už je jednak literárně opakovaně zpracované, a jednak, pokud se nad tím jen trochu zamyslíme, je z komerčního hlediska totálně nepraktické, navíc ve společnosti, jakou autor popisuje – lehce alternativní Británie i eticky a právně neobhajitelné. Takže jsem byl velmi zvědavý, jak se s touhle výzvou zkušený spisovatel popere. Nebudu napínat, moc to nevyšlo. Vždycky když by to vypadalo na opravdu zajímavý konflikt té vyrobené myslí kontra majitel případně celý lidský svět, nějak to zapluje do bezpečných vod úvah o etice a morálce kdy robot jakože nastavuje zrcadlo a žádná velká překvapení se nekonaji. Včetně nerozjeti jemně naznačené zápletky že stroje už jsou také možná mezi námi. Nepomáhá tomu ani dost noumovity hlavní hrdina a snaha mít z toho především mainstream beletrii, kde jsou důležité vztahy citečky a osobní příběhy – to bohužel robota, který by měl být v centru děje staví na druhou kolej. Nepotěší ani hlavni rozuzlení které je opět vycouváním že zajímavě vyhroceného konfliktu v podstatě směrem k nijak objevné moralitě. Kniha rozhodně není brak, autor je dost schopný aby to udržel pohromadě a v rámci běžné beletrie neurazí a pobaví. Pokud to hodnotím jako fantastiku o robotech mi to ale připadá nepromyšlené a nijaké a autor takového formátu by měl být schopný téma chytit za mnohem správnější konec, i když s ním třeba nemá zkušenosti.