LEGIE - databáze knih Fantasy a Sci-Fi

Dodnes čtivý dobrodružný román, spíše polit-fiction, i když je tu i řada sci-fi prvků v podobě (ve své době) neobvyklých objevů a vynálezů – například jakási televize, či spíše průmyslová kamera. Vedle toho je tu ale také řada velmi zajímavých úvah o politickém systému, zneužití moci a smyslu demokracie. Dobře je tu popsán i „Stockholmský syndrom“. Shark ovšem rozhodně není kladnou postavou, lupičem – gentlemanem, ale naopak prototypem monstra, které si dokáže i ty nejodpornější zločiny obhájit ušlechtilými úmysly či poukazováním na zločiny druhých.

Dobrá kniha, ale ani ne tak obsahem, jako poselstvím. To vám ale zase až tak moc nepředžvýká, spíše vás nechá si je domýšlet samotné. Co ztrácí na rychlém zastarání technologií (videotelefon, ale jen stacionární, malý dopad digitalizace a technologií celkově na zdravotnictví budoucnosti, …), to vynahrazuje jistým druhem nechtěného proroctví ohledně epidemie a chování lidí v nich. Za covidu jsme si mohli porovnávat a román z toho vyšel jako naivní jak ve směru chování autorit, tak lidí, potenciálních pacientů. V knize to Angličané brali nečekaně dost na pohodu, ale zároveň byli v něčem extrémně poslušní (podpisy, lejstro na všechno, …), vycepovaní předchozími epidemiemi, kterými lidstvo prošlo, ale v jiných věcech byli švejkovštější než Češi.

Bavila mne linka z přítomnosti (budoucnosti) i minulosti. Obě se pravda rozjížděly snad až příliš pozvolna, ale i tak mne čtení bavilo. V tom je Connie skvělá. Úspornými větami a občas nějakým tím vnitřním monologem, přímými řečmi, které nezazněly a jen črtanými popisy prostředí či věcí a lidí dosáhla skvělé čtivosti. Slibovaný humor se dostavil také a nemám ani výhrady k umělosti některých postav, které jsou prostě napsané tak, aby bavily (Williamova matka, sám floutek William a všechny jeho „oběti“) nebo daly vzpomenout na bezstarostnost dětských dobrodružství (Colin). Tak vlastně ani moc nevadilo, že dokonce i tupci (myšleno mně) od půlky bylo jasné, POZOR MALÝ SPOILER, že linka v minulosti musí pro samotné obyvatele toho času dopadnout, jak dopadla, protože kauzalita času by Kivrin do minulosti jinak nepustila KONEC SPOILERU.
Líbily se mi ke konci použité novozákonní aluze. Connie je tedy dost pesimistka a navíc popírá svá vlastní časová pravidla, ale bylo to obohacující a já jí za to děkuji.

Proč tedy dávám vlastně jen nějakých 83 %? Protože Connie neumí přitlačit na pilu. A to nemluvím o úplném konci, který ji nevytýkám, prostě tak nějak k tomu mellow průběhu sedí. Co mi nevonělo, byla minulost, kterou podle mne popisovala jako mnohem větší selanku, než mohla být. Jediné, co Kivrin snad chybělo kromě moderních léčiv bylo plátno, a i to až časem. Tehdejší dobu si představuji ještě mnohem špinavější a depresivnější, plnou nedostatku a strádání, které nutilo lidi nebýt hodnými. A v knize snad všichni hodní byli. Někteří vlastně světci. Jasně, vzorek byl malý, ale prostě mi to skřípalo. Kniha posledního soudu je kvalitní čtení, ale že by bylo milníkem žánru si prostě nemyslím. V některých bodech je nadčasové, ale v jiných pokulhává. Za přečtení ale rozhodně stojí.

Ach, tahle hádanka Les… Je to houba, živočich, nebo maska halící tvář? Či snad Bůh? A jeho obyvatelé… Jsou jeho dětmi, otroky nebo dokonce výměšky? Autoři vrství absurditu na absurditu. Člověk se musí ptát, zda je bizarnější Les sám, nebo spíš chování lidí odrážející dobu vzniku díla. A jaké analogie v tom asi sovětští (potažmo další socialističtí) čtenáři mohli hledat. I z dnešního pohledu působí jako satira vlády lejster, razítek, kariérismu a vlezdoprdelismu víc než trefně a aktuálně. Navíc v mimořádně imaginativním balení. Po cca 35 letech jsem se do Lesa s chutí ponořil a vyšel z něj stejně okouzlený i otřesený jako tenkrát v pubertě…

Sbírečka juvenilií, kterou zhltnete za odpoledne. V níž tvůrčí metoda ABS teprve dozrává. A v níž se na sebe teprve nalaďují. Raritka pro fajnšmekry obou bratrů, jež ani nebyla určena ke zveřejňování. Všechny ingredience a esence už tu jsou – zaměření na člověka, karikovaná psychologie, morálni apely, převaha sociální tématiky nad SF – jen ještě netvoří tu správnou třeskutě vyváženou směs, na jakou jsme zvyklí. Polotovar, asi jako málo uleželý utopenec. Dá se to sníst, ale cítíte, že kdyby to ještě nějaký čas zrálo a bylo víc octa a cibule, bylo by to lepší.

Etudka, jež má demonstrovat způsob práce ABS. Karikatura plná vzájemných narážek, ale i drobných nechutností jako dloubani v nose, vykusování štěnic, průjmu, hmyzích rozmnožovacích zvyků apod. Mohl by to být dobrý uvod do SF nebo parodie, mohlo to skončit v podstatě jakkoliv… kdyby to ovšem vůbec nějak skončilo. Takhle je to jen taková legrácka.

„Ztracený v davu“ znova a propracovaněji. A viděný z druhé strany. S imaginativním, až trochu halucinačním začátkem. Každá z povídek je působivá jinak. Tato je bizarnější, sugestivnější, vrtstevnatější a přitom kompaktnější. Prostě zralejší. Obě jsou znepokojivé tím, jak (pozor SPOILER) pokusy s „umělou“ pamětí ovlivňují „objekt“ i okolí.

Hrátky s pamětí poněkud groteskního ražení. Bratr Boris se o povídce v komentáři nevyjadřuje úplně pochvalně; mně přišla zneklidňující, leč nejasně vypointovaná. Jakási skica před Ewidattem.

Mlha byla vždy symbolem zastření smyslů, zaslepenosti, ale taky metaforou demagogie a mlžení. I Sandford v této povídce mlží, činí tak ovšem navýsost konstruktivně. Mlhu ustanovil hlavní postavou, personifikoval do ní osudy, životy a reality… Ty hrátky na mě působily kapku vyumělkovaně, ale je to Sanford, takže o zážitek postaráno.

Šenka více než nějaké superschopnosti těchto „kukaček“ zajímá psychologický a sociální dopad na lidské páry. A demografické důsledky. Povídka působí lehce nedopečeně, zato příjemné archaicky, mísí smutek s naději a trochu pohádkovou atmosférou. Připomněla mi nedávného Pecinovského: Marťana Kukačku (XB-1 2023/04).

Lidé mají nové zbraně a boj s gigantickými mimozemšťany přestává být jednostranný. Bohužel série i nadále přešlapuje na místě. Takže další loď další akce a Grayson nyní již kapitán hodně bilancuje což zabírá hodně místa a opakování věcí z minulých dílů. Za mě zatím nejslabší díl.

směle bych si troufnul pavličiće nazvat chorvatským autorem magického realizmu. jeho povídky mají fantaskní rozměr, často využívají reductio ad absurdum každodenních situací, hojně využívá alegorie. jenže při srovnání s jinými podobnými autory mi tu chybí jistá míra syrovosti a znepokojení, které, když už tu je, je příliš jemné a člověk necítí to správné mravenčení. častý nostalgický náboj otupuje naléhavost, vyvolává až dojem unylé selanky. nemohu neocenit jeho nápady, ty bývají skvělé, ale zpracování mě oslovuje podstatně méně.

magická povídka, kde autor čerpá ze svého života spisovatele a předkládá v krátkých obrazech zajímavý pohled na tvorbu, a hlavně na to, jak se mění s tím, jak autor stárne.

povídka o zajímavém paradoxu přílišného klidu jako nepřítele živoucí společnosti. jako kdyby handrkování, spory, půtky a rozepře byly nutné pro její existenci. v okamžiku, kdy tyto zmizí, není to proto, že by se lidé stali anděli, ale proto, že si sebe přestanou všímat. do jisté míry je to znepokojivá úvaha, ale něco mi na ní zavání a nevím co.

sice solidní, ale pořád tuctová povídka o nekonečném objevování nekonečného světa s využitím až trapně profláklé metafory.

malá, ale povedená alegorie xenofobie. autor, takto obyvatel balkánu, navíc v dobách „socializmu“, dokázal výstižně zobrazit, jak snadno se můžeme sblížit a o co snadněji zase ve zlém rozejít, i přes veškerou snahu. stačí opravdu málo, a skoro vždy je za tím někdo, komu mocensky či emočně nevyhovuje, že se lidé nepřou a dokáží spolu vyžít.

superkrátká, ale nabitá alegorie totalitní společnosti, úsporné a trefné.

docela primitivní alegorie země jako lidského těla. autor z toho nedokázal vytřískat nic zajímavého, je to kliška za kliškou.

pro mě obtížně dešifrovatelná alegorie ježíšovského sebeobětování. snad krom té morbidní, zombijácké představy spasitele to na mě moc nezapůsobilo.

citovka o lidech s neobvyklými talenty, které jsou daleko za hranicemi normálních lidí, kteří se právě s takovými normálními lidmi obtížně sžívají a skoro vždy na to doplatí. je to na můj vkus děsivě přepoetizované (asi jako bývají přeslazené indické sladkosti – kus cukru obalený cukrem a ještě cukrem posypaný), ale základní myšlenka se mi líbí.

hustý :) jedna z mála obtížně předvídatelných pavličićových povídek, napětí až do konce. spousta úža insájderských narážek na práci vědce. píšu si – dost dobrý.

podivná hra s osudem, jak se vlastně stane, co se má stát, ale i když víme co, vždycky to překvapí a přijde nečekaně.

další borgesovka, tajemný jazyk věcí a snad i lidí, který na jednu stranu spojuje, na druhou odlučuje. není to špatný nápad, ale imho mu chybí trocha hloubky, autor hodně klouže po povrchu a budí „snadné“ emoce, kdežto to podstatné pořád leží pod povrchem.

roztomile absurdní povídečka o hledání svého místa na světě, napsaná opět až příliš jemně, nicméně něco na ní je.

další alegorie, tentokrát o partnerství a poznávání. je to celé unylé a slabé jako šestý nálev z jemči.

docela hororový příběh o posedlosti dokonalostí. má to atmosféru, má to pointu, dost dobré.

jedna z prvních alegorií v této sbírce, podstatně méně fantastická, než jiné povídky. navíc roztomile absurdní, ale ani to ji nezachrání před mým mírným ofrňováním, protože je také plytká.

tragikomická a neskutečně ujetá povídka, opět o jistém, neobvyklém jazyce. tentokrát mi nepřišel ani nápad nijak extra originální a zpracování je opět mírně rozvařené.

magická povídka o porozumění, které je spojeno s tím, že každý mluvíme jinak, a nedorozumění, které vyvstává s nalezením společné řeči. velmi zajímavá myšlenka s trošku moc langsam zpracováním.

další povídka o magickém a neobvyklém spojení, tentokrát mezi bratry. tady je atmosféra jako z bradbury románů a povídek o dětství, nostalgická a křehká. ale zase mi tu cosi chybí, větší náboj či co.

velmi zajímavý námět o propojování generací, ale na dané téma napsaný na můj vkus moc strejcovsky a nenaléhavě.

velmi borgesovská povídka o tajném jazyce protestantů. ale tak nějak slovansky měkčí, méně napjatá a méně střelená.

další eko-satira nevalné úrovně. o fous lepší než sýsova, ale jen o malý myší vousek. je tu pár dobrých postřehů z vědeckého prostředí, které asi laik neocení, ale starý praktik ano, žel, to je vše.

brr, taková pokleslá SF satira, že by až jeden zaplakal. a ještě napsaná jak do dikobrazu.

de facto jde o čtyři nanopovídky spojené jedním základním motivem – roboti píší vtipné povídky o lidech. je v tom sice hodně klišé o tom, jak si lidé představovali robotí myšlení, ale zase na druhou stranu je v tom spoustu úsměvného nepochopení dvou úplně rozdílných kultur. povídky mi připomínají díla jednoho mého známého, který byl tak trochu stereotypem robota z pokleslé SF, stejný druh „nehumoru“, stejné tápání v lidských vztazích. jako, není to dobré, ale něco na tom fakt je.

psychopatologie vztahu matka-dcera s neurčitou SF kulisou. je to napsané celkem vtipně, ale to je žel vše, není to ani originální, ani moc SF, ani to nemá přesah.

tedy, ééé, to byla strašná pitomost ;) a u toho bych zůstal.

klasická klasická neffovina :) takhle jsem měl neffa celkem rád, je to docela vtipné, i když ke konci značně přešponované, absurdní situace jako ze života dotažená do extrému. jenom mi přijde, že tu situaci autor vzal až moc doslova a působí to neorganicky.

takový žertík napsaný rukou zkušeného rutinéra, ale jinak nic moc.

jak se nám pěkně ty eko-osmdesátky vrací jako bumerang. docela drsná anticipace nedaleké budoucnosti s totálně zdevastovaným ovzduším, zákazem spalovacích motorů a šílenými způsoby ochrany budoucích generací před zničeným životním prostředím. jako by autor předjímal neochotu se v některých oblastech omezovat (i když zastánci motorových vozidel v této vizi dostali evidentně zaracha), abychom zabránili zhoršení situace, ale vymýšlíme různé kličky jak de facto zachovat status quo doufajíce, že se to nějak napraví samo. a k tomu notná dávka feminizmu. nemáme tedy dnes nějaký vouk rivájvl z 80. let? :D

taková podivná feministická povídka. je v ní sice pár dobrých postřehů, ale celkově připomíná pozdní nesvadbova díla – překombajnovaná, zmatená, plná zvláštních, ne zcela relevantních detailů s bonusem ujetých mezilidských vztahů.