LEGIE - databáze knih Fantasy a Sci-Fi

Žánrově čistokrevná YA, která používá zaběhlé postupy, věčně naštvaná hlavní hrdinka s temnou stranou se kterou ale statečně bojuje, outsiderka která během knihy ke štěstí přijde, však to znáte, jo a milostná linka nesmí chybět. Je to ale slušně napsané. Prostředí školy magie která učí sama, zavěšená v jakemsi podivném neprostoru, je ovšem skvostné. Když se k tomu přidá nekonečný boj s širokou škálou netvorů kteří napadají jen a jen čaroděje a celkem zajímavý systém magie, je o zábavu postaráno i když vysvětlovací pasáže by mohly někoho odradit, mě vyloženě bavily. Rozhodně počin který stojí za přečtení i kdyby další díly stály za nic.

Opravdu zvláštní román, jakoby sešitý ze dvou hodně odlišných částí, navíc v hned dvojitém rámci příběhu v příběhu, což ovšem začátkem dvacátého století bylo myslím vcelku obvyklé. Měl jsem trochu strach, že Dům na rozhraní bude nějaké dnes již nečitelné muzeum, nicméně není tomu tak. Čtenář samozřejmě narazí na z dnešního pohledu spíše roztomilé archaismy (hrdina neustále tráví čas klidně i celonoční četbou, další dva zase pravidelně věnují čas dovolené společnému kouření dýmek), nicméně obavy z nějaké staré veteše nejsou na místě. První část průzkumu podzemí a boje s nestvůrnými kanci je prostě strhující, ta druhá kosmologická fantasmagorie, to je opravdu zvláštní trip :-). Každopádně myslím, že Hodgsona stojí za to číst i dnes, toto jsou ty základy, na kterých žánr stojí až do dnešních dnů.

Krátká povídka, která mi uvízla v paměti natolik, že i po 20 letech od prvního čtení jsem věděl, co a jak. Manželskou rozepři popisuje docela uvěřitelně. Jen ji musíte odpustit závěr, který je prostě klasický šokantní DEM, který nemá žádnou logiku. Owls are not what they seem.

Magazín se touto povídkou láme do moderna. Je to žánrem (trochu new weird), je to novým a svěžím autorem a také tím, že Kobylky oproti běžnému obsahu čísel sklonku 90. let moderní prostě jsou. Nic nevysvětlují, jsou fascinující, drsné až nechutné a nedělají si hlavu s nějakým klasickým zakončením příběhu. Po dlouhé době mne nějaká povídka v magazínu v dobrém slova smyslu šokovala, zavedla za hranu uvěřitelna a všednodennosti, mimo mou komfortní zónu. A je úplně jedno, že kobylky v ní nejsou kobylky.

Watson umí lépe, ale tady si myslím, že povídce ublížil překlad. Je totiž dost poetická, přitom je v ní plno odborných věcí (jantar, rogala, Kaliningrad). A sám autor sice našlápnul pěkně, ale připitomělým koncem a nedostudováním reálií (silné tatranské pivo :-D povídku odsoudil do průměru. Jinak je o vztazích, nevěře, strachu od základu změnit život a o vášních – létání a jantaru.

Tradiční teenagerská vyvražďovačka s použití trochu netradiční ingredience. Puboše vraždí dětský kolotoč? Divnej nápad v takhle klasickým podání fakt může ještě fungovat? No. Evidentně může.

Jo! Jo! JO! Byznismen přijíždí do zastrčeného anglického městečka. Vtipné. Brutální. Brutálně vtipné a vtipně brutální. Napsat takhle dobrou povídku z ingrediencí tak klasických (rozuměj roky provařených) je kumšt mistra. JO!

Lovci monster po česku. Ostatně která jiná země, než srdce Evropy, může nabídnout tak pestrý výběr nejrůznějších strašidel?
Úvodní povídku si vzal na starost sám Larry Correia, jenž vás provede uličkami staré Prahy při honbě za fextem. Následuje morbidní případ s vodníkem, souboj s Brněnským drakem, lov na hejkaly, pátrání po můře, konflikt s Bezhlavým rytířem a nečekané odhalení hanebných praktik bludiček. Poslední čtyři texty se pak maličko odlišují od zavedeného konceptu – hrdiny jsou spíš náhodní civilisté a sami Lovci jsou častokrát vedlejšími aktéry vyprávění. Ať už jde o trable se skřítkem hospodáříčkem, nesnáze se strašidly, brutální střet s jezinkami nebo útok lešijů.
Staří známí Lovci z Fantomu i pár nových tváří, se kterými jste se dosud nesetkali, různorodým způsobem dokazují, že „najít a zabít“ je pouze polovinou jejich práce. Je v tom vtip, spousta střílení, něco málo krve a malinko hororu, jež z povídek dělají přesně to relaxační čtení, které od podobné literatury čekáte.

Takové výjevy a experimenty (Sivého Tamarýna jsem kvůli jeho experimentální formě ani nedokázal dočíst), mám trochu pocit, že si prostě autoři chtěli udělat radost, a tak si ji udělali. Výsledek je poněkud rozpačitý a pro outsidera neprůhledný. Kdo se víc vyzná v Asterionu, asi si to užije víc než já, který vlastně ani nechápe premisu, tedy: co jsou zač ti noví bohové a proč by mě měli zajímat.

Paráda. Brutální honička náklaďáku a motorek s přesahem. Naprosto nepřekvapivě hodně Kingovská, naturalisticky psaná povídka. Přestože jde o naprosto čistokrevnou řež, líbí se mi jak se autorům povedlo zakomponovat děj i uvěřitelné charakterové rysy jednotlivých postav, stejně jako mnohoznačnost i osudovou nevyhnutelnost naprosto zbytečného konfliktu. Dílko bylo i zkomiksované, ale textová verze se mi líbí mnohem víc. George Miller by byl dokonalým adeptem na zpracování filmové verze.

Překvapivě mi návrat do série po 6ti letech nečinil větší problémy. Některé postavy jsem si sice musel připomenout, ale internet je plný různých wiki stránek, takže jsem nikdy nehledal dlouho. Jinak je to typické putování z bodu A do bodu B prostřídané přestřelkami a sem tam nějakým menším zvratem. V tomto případě mi to nevadí, ale v dalších dílech bych čekal trochu zajímavější dějovou zápletku. Konec rozhodně nechává mé zvědavé já napnuté…

Dobrá psychologie postav, děj odsýpá, historické postavy se chovají historicky, což mám ráda.

Velmi dynamická kolekce. Při pohledu na extrémní šíři hodnotícího spektra, které jsem použil to bude možná znít divně. Ale tohle je dobrá sbírka. Přestože některé povídky výrazně nesedly, nebo zaujaly svou originálně vycízlovanou špatností, tak zaujaly. Nemusíte s nimi souhlasit, nemusí se vám líbit, ale emoce vzbudí. Byť třeba negativní. Šedý plebs průměru, kdy čtete povídku a za pět minut už nevíte o čem byla tady nečekejte. Kniha, která rozhodně dostojí svému jménu.

To je Hill jakého mám rád. Břitký a nápaditý. Skvěle odvyprávěný. Čpící originalitou a sympaticky provokující. Hlavní hrdina žije v kopcovité krajině na útesech (což nepřehlédnete) a otevře zapovězená dvířka do neznáma. Čtivé, svojsky poetické a s dobrým závěrem. Paráda.

Strukturou spíše román než povídka. Kamarádi z muzea aviatiky se snaží udělat radost své umírající kolegyni rekonstrukcí dávno ztraceného filmového pásu a při tomto pokusu se začnou dít fantaskní věci. Text je strašně utlachaný. Autorka obětuje nemístně hodně prostoru na vytvoření prostředí a vztahů mezi charaktery. A není zábavné čtení. Ve dvou třetinách povídky se začne dít cosi zajímavého a mysteriózního. To se ale nevysvětlí ani na takové úrovni, aby si čtenář mohl pointu dofabulovat. Snažení tak knočí ve slepé uličce. Podprůměrný text.

BB sleduje přistání sondy na Jupiteru a její ponor do stokilometrové hlubiny vodově-čpavkového moře a pátrání po možném životě. Nejsem fyzik ani chemik, ale oboje mi přijde jako pitomost. Při obrovské gravitaci Jupitera by musel být v 100 km hloubce „moře“ o dost větší tlak než na dně oceánu na Zemi, ne? Technicky v blízké budoucnosti těžko řešitelné. Také voda na Jupiteru bude asi z říše snů a v technicky se tvářícím sci-fi z 90. let nemá místo. Oba faily mne rozladily. Povídka sice dopadem směřuje jinam – do civilizační depky – ale ani ta mne nijak zvlášť neoslovila. BB se snaží tíživost okořenit jakože vtipnými prostřihy do týmu nerdů ve velíně, kde probíhá pod radarem boj o nej slepici v hejně. Jenže to celé prostě nefunguje. Aspoň na mě ne.

Třetí kniha soudobé oceňované prozaičky Celeste Ng, první, která patří do fantastického žánru. Jak už to u podobných výletů literátů středního proudu často bývá, zvolila autorka žánr dystopie, když ukazuje velmi blízkou a uvěřitelnou budoucnost Spojených států, ve kterých se společnost ubírá dosti nebezpečnou, leč bohužel uvěřitelnou cestou. Ng ve všech svých románech tematizuje postavení američanů asijského původu, konfrontovaných s majoritou a nucených žít tak, aby v ní obstáli. Podobně jako ve svých předchozích dílech staví do Ng do středu pozornosti rodinu s opatrným otcem a silnou matkou. Rozdíl oproti starším titulům je ale zásadní, zatímco dříve Ng popisovala rodiny rozbité zevnitř, především díky komplikovaným vztahům mezi rodiči a dětmi a také sourozenci navzájem, nabízí nyní rodinu silnou a funkční, zničenou díky tlaku zvenčí. Zápletka se točí kolem násilného odebírání dětí rodičům a také odvahy k nekonformním postojům, k tomu ozvat se proti tomu, co je špatné, byť to znamená cestu na okraj společnosti. Na jedné straně stojí nemilosrdný PAKT – soubor amerických hodnot, které je třeba chránit proti všem podvratným živlům, vznikl jako reakce na velkou hospodářskou recesi, ze které byly nakonec obviněny rejdy asiatů, proti němu pak odboj prezentovaný zejména uměním a různými happeningy. Hlavní hrdinka je básnířka, jejíž verše o ztracených srdcích se spíše shodou náhod stanou leitmotivem těchto protestů a až jejich autorství a následné represe jsou tím, co ji donutí vyměnit pohodlný maloměstký život za nejistotu ženy na útěku. Hlavní kotvou je ale mateřská láska, právě ta, kterou matky pomocí pohádek předávají svým dětem je nakonec tou největší silou, která dokáže dát naději. Ng se tentokrát podařilo líčením vztahu básnířky a jejího syna Ptáčka dosáhnout drtivého účinku na čtenářovi emoce, právě proto jsou Naše ztracená srdce jejím doposud nejlepším románem.

Příběh, který rozhodně šokuje setkáním s mimozemskou entitou co lidstvo při první příležitosti nechce sežrat, nebo alespoň zotročit. Je to vlastně docela dojemně jednoduchá konstrukce mezihvězdné robinsonády. Dobré.

Nežánrová povídka psaná Moorecockovým vybroušeným k věci stylem. Místy působí skoro až faktograficky. Je dost jasné, proč jí napsal i proč byla zahrnuta do sbírky, leč bohužel bez hlubší znalosti kontextu a při absenci komentáře nezasvěcenému mnoho neřekene. Protože nemá šanci rozlišit, co je realita a co fikce, ani koho ten text vlastně zpodobňuje. Pro určitý okruh lidí nejspíš důležitý, ale pro svět ignorovatelný text.

Žádné lehké čtení, ale těžko uchopitelný (až těžko pochopitelný) experimentální text. Nicméně oproti mnoha podobným z něj na všechny strany netrčí chtěné intelektuálství a přes řadu bizarních momentů jde o poměrně silný, dobře vystavěný příběh.

Nesmírně zajímavý výběr spíš fantaskních až fantasmagorických, než prostě fantastických povídek cca od poloviny 19. do začátku 20. století. Většina z nich zaujme spíše působivou atmosférou než dějem, ale za přečtení rozhodně stojí.

Tak trochu Bradburyovská povídka o zvláštních entitách lidí s umělým nosem. Motiv je bohužel infantilnější a autor se z něj v pointě pokouší trochu vymanit, což snižuje dopad textu. Celkem fajn čtení, ale známe lepší, podobně konstruované.

Příjemné a pestré číslo, které sice má slabou povídku (Dívka s neproniknutelnýma očima), jednu totální potřeštěnost (Sedm divů vesmíru) a jedno zklamání (Coney), ale nahoru ho táhnou jako vždy skvělí Varley a Bradbury a zdatně jim sekundují i některé autorky (Henderson, M. Z. Bradley). A je tu dokonce čtivá povídka od Gena Wolfeho. Fajn kousek posledního polarisáckého ročníku.

Čaj a křečci Michaela Coneyho pro mne kdysi při prvním čtení v 90kách bylo zjevení. Ještě pořád by to byla asi první povídka, která by se mi vybavila, když se řekne „magazín“. Druhé čtení po letech už nějak nebylo ono a další Coneyho povídky jsou ještě slabší. Vlkodlaci opět rozehrávají téma xenofobie a jakoby i cosi víc (kopule vs. venek). Asi se chtěl k cyklu vrátit a rozepsat ho. Jestli to udělal nevím, ale i kdyby ano, česky si to skoro jistě nikdy nepřečteme. A vlastně by nejspíš nebylo o co stát. Vlkodlaci totiž nejsou moc dobří. Dialogy zůstali fajn. Také postavy jsou příjemně šablonovité. Ale rozuzlení začne být jasné asi ve třetině a fotbalové prostředí autor asi moc dobře nezná. Prostě to nějak nebylo ono. Zamačkávám slzu a žiji svůj život dál již bez M. G. Coneyho a jeho prózy. Fňuk.

Čaroděj(ka) Lythande versus mořská panna. Příběh banální, ani autorčin sloh nemusím. Přesto hodnotím výše než ostatní práce z tohoto světa, protože mne to nějak více chytlo. Že by kvůli pochybnostem o sobě samé, které Lythande snad poprvé má? Ale spíš mám slabost pro mořské panny. Pro čarodějky skrývající svou ženskost tedy slabost nemám určitě.

Ztřeštěnost, určitě občas odkazující na něco reálného, což by mělo zvýšit vtipnost textu, ale to něco se nachází povětšinou mimo sféru mého poznání. Humor povídky se tedy u mne míjí účinkem. Koukám, že v tom nebudu sám. Sloh má povídka ale povedený.

Slabší číslo. Žádná z povídek není vyloženě pecka a některé jsou cílené na určité publikum a nebudou vřele přijaté širokou veřejností (Pro Richera, pro cizince od N.K.Hoffmanové nebo třeba alenkovská variace Bdělými zraky nikdy neviděna, IMHO nejlepší povídka čísla).

Novela s potenciálem románu. Bretnor podle mne honí příliš mnoho zajíců, když nechává do prometheovské mise promlouvat politiku, ale chápu, že se mu hodilo vytvořit na postavy tlak času a okolností. Technickou stránku nechci hodnotit. Ona také téměř žádná není a ponorkám s neprůstřelným sklem nerozumím. Postavy ale působily tím až příliš charakterním a dokonalým dojmem jako ve starých filmech. Kdo měl správný politický názor byl také správný člověk. A kdo je správný člověk, přece nemůže mít své malé postranní úmysly, své hříšky nebo alespoň nenálady. Pro klasické scifisty odkojené zlatým věkem bude Gilpinův prostor fajn, protože je modernější variantou téhož. Ostatní se mu raději vyhněte. Vybízí k touze po objevování a po nepoznaném, ale to je asi jeho jediné výraznější plus.

Sbírka povídek, která v prvé řadě osloví fanoušky autorovy tvorby. Jedenáct krátkých příběhů apeluje na čtenářovu touhu po magii v kulisách všedního dne, potřebu nedívat se na svět očima cynického pragmatika, ale nostalgického snílka. Postupně nás autor provází ulicemi Barcelony, hlavním dějištěm většiny jeho dramat, od středověku po současnost a buď pracuje se jmény slovutných mistrů, nebo obyčejných lidí, jimž osud do vínku vložil schopnost vnímat neviděné.
Pravdou je, že málokterá povídka obstojí samostatně. Nedáte-li si vyprávění do kontextu s událostmi a odkazy na Zafónovy romány, s největší pravděpodobností jen ledabyle mávnete rukou nad vzletným slohem, jenž vzhledem k obsahu a drobnému rozsahu působí možná až přehnaně. Čte se to nádherně, podobně jako krátké práce Borgese nebo Márqueze, ale pointu aby jeden pohledal. Ta však nespočívá v odhalení či zvratu, ale v radosti z textu, kdy slova působí jako balzám na duši. Ne kvůli významovému přesahu, ale pro krásu slohu samotného.

Dvě sestry, jedna závislost a rozdělení smrtí. Slušně načrtnuté, jen se nelze ubránit dojmu, že z toho autor mohl vykřesat více. Sobeckost a usurpátorství bíví šlo vysaturovat do vyšších obrátek. Autor povídku bohužel uzavřel dost nepravděpodobným happy endem, čímž jí zřetelně ubral na realističnosti.

Povídka fantaskně zpracovávající koncept vzteklých lidí. Premisa ale působí spíše jako zbytečná obhajoba vzteklounů. Dva úhly pohledu jsou fajn, stylistika i moment překvapení zvládnuty, ale pointu bych maličko předělal. Hrdina to má evidentně v paži, takže jeho cílem a finálním řešením mohlo klidně být zavření ve věznici plné nemů. Leč autor rozhodl jinak.

Dobře a chytlavě napsané, skvěle rozvržené charaktery, výtečný nápad ohledně válečné novinářky a jejího setkání s osudem. Autorovi jsem doslova visel na jazyku. A pak přišel konec a nic se nestalo. Pokud nic neříkající pohled na fotografii měla být pointa, brutálně jsem jí nepochopil. Chápu průměrná hodnocení, ale za to, že autor takhle zpical skvělý rozjezd musí téct krev.

Skvela space opera! Ke komentarum prede mnou vlastne neni co dodat – presne vystihuji vse co bych mohl napsat i ja…
Tak jen upozorneni pro line ctenare: je naprosto nezbytne NUTNE si precist na konci knihy/e-booku kapitolu s poznamkama „ČASOVÁ OSA“! az tam se totiz dozvite pomerne dost informaci o jednotlivych mimozemskych rasach a i evoluci a historii lidstva ve vesmiru… A az pak se vam par nejasnosti a mezer z romanu objasni a sepne! ;O)

po všech těch sbornících SF z východního bloku jednoznačně kladně hodnotím tu polskou. asi nejvíc povídek, které mě vysloveně zaujaly, chybí tomu často ta ruská řemeslnost, ale zase jsou tu nápady, originální přístupy a minimum literárních klišé. oproti tehdejší české SF je to podstatně stylisticky vážnější, málo humoru, ale také gottseidank málo komunálního humoru. oproti SF více z jihu a východu je to fantastika více sci-fi než fantaskní a magická, více „západní“, ačkoliv na západě tehdy probíhaly onačejší revoluce. dobré. a nelze nezmínit opět skvělé ilustrace JV.

uznávám, je to skvěle ujeté, ale opět žel nic víc jsem v tom nedokázal najít.

tohle číst bylo čiré utrpení. imho nepříšernější esence tehdejší kosmické fantastiky. asi mělo být zajímavé a plné originálních myšlenek k hlubokému zamyšlení, ale já se jen nudil a modlil, aby to už skončilo.

je to sice příjemně psycho existenciální drama, ale ničím jiným mě to žel nezaujalo.

něco od polského PKD. na svou dobu nejen nápaditě paranoidní, ale i překvapivě dobře využívající tehdy nových a moderních poznatků z neurofyziologie.

příšerně nudná a nenápaditá povídka napsaná bezchybným stylem úředního hlášení.

zajímavý žertík, který je ale postaven na neuvěřitelných předpokladech. jistě tahle dřevní SF je pohádkově antropocentrická a antropomorfní, bez toho by pointa nefungovala, ale ani vědomí tehdejšího způsobu psaní moc nepomáhá zbavit se toho nemilého dojmu autorského podvodu na čtenáři.