LEGIE - databáze knih Fantasy a Sci-Fi

Moc příjemná akční fantasy. David Gaider má prostě talent a tuhle knihu je prostě radost číst. Akce je v ní dost, ale autor vás s ní nezahlcuje na každé stránce, postavy jsou do jedné sympatické, atd. mohl bych pokračovat do večera. Akční fantasy v té nejlepší možné formě. Nejlepší je, že kdybych to nevěděl, tak ani nepoznám, že se jedná o knihu z herního světa, což zase určitě potěší běžné čtenáře.

Tohle nikdy nepochopím, kniha, které nakladatelství věřilo a čtenáři zpětně hodnotí jako výbornou a přitom v době vydání ji kritika ztrhala (stačí se podívat na recenzi Fantasy Planet), prodalo se pár desítek kusů a celý náklad skončil v Levných knihách s výrazným prodělkem…

Pan Neff ukázal, že psát opravdu umí. V Tušení podrazu vytvořil výborný příběh, který člověka zaujme a nutí ho číst dál a dál (už dlouho se mi při četbě ve vlaku nestalo, že bych málem zapomněl vystoupit). V hlavní roli technologie, zahády a matička Praha.

velmi zajímavé téma, ukazující různý civilizační přístup válčících stran druhé světové války. povídka má tah, jasnou myšlenku a odpornou pointu (nikoliv ve smyslu kvality, ale vyznění). výhrady jdou na vrub časté polopatičnosti a schematičnosti, také překlad ve sbírce kaleidoskop stojí za starou bačkoru, takže si povídku radši přečtu i v magazínu a možná zvednu hodnocení o stupeň výše.

Nemůžu si pomoci, ale v povídkách, kde Bradbury píše klasickou SF, je nejslabší. Možná neumím dílo patřičně ohodnotit i v kontextu doby, kdy vzniklo, možná je to přelomová SF práce, která inspirovala mraky svébytných autorů a dva vagóny epigonů, ale tahle povídka prostě není můj šálek čaje. Sebevražda puškou, kterou s sebou táhli ti dobráci na Mars, to už je jen koruna celému tomuto dílu.

Veľmi dobrá kniha, škoda že sa nevydajú preložené ďalšie diely.

Kniha obsahuje pět delších povídek se společným hlavním hrdinou, kterým je Bakly. Vše se opět odehrává ve světě, který čtenáři dobře znají z dalších knih tohoto skvělého autora zejména pak z románů a povídek o Koniášovi. Povídky mají dobré nápady, hodně rychlý spád a dobré zápletky (občas se objeví i nějaké překvapení).

Osobně si myslím, že příběhy ze světa Koniáše jsou to nejlepší od Žambocha – líbí se mi, že ten svět má svůj řád, historii a postavy, na které narážíte ve všech knihách a čtenář se postupně dozvídá další a další informace a spojitosti, příběhy postav z různých knih se potkávají a nové a nové informace se dostávají do nečekaných souvislostí…

Stojí také za zmínku, že povídky jsou chronologicky řazené a je vidět i nějaký posun v motivaci Baklyho, jsem opravdu zvědav, co bude následovat.

Jen tak dál!

Z mojho pohladu vydareny zaver trilogie (ak je to trilogia). Pre mna rozhodne najlepsi diel. Najviac sa mi pacila lstivost Reinera a jeho schopnost poradit si s problemami nielen silou ale aj rozumom. Rozodne vitane osviezenie knih zo sveta Warhammeru. Ale nebojte sa, akcie a hustej atmosfery je v tejto knihe tiez dostatok!

Krasomil miluje Aleka, Alek miluje Jace, Jace miluje Clary, Simon miluje Clary, Clary miluje Jace. Clary a Jace jsou sourozenci. Kdo miluje Simona? Oproti minulému dílu Město z kostí, který byl více akční a detektivní, tentokrát románu vévodí především emoce hlavních hrdinů a obávaný Valentýn s celou armádou démonů je i přes závěrečnou bitvu spíš křovím v pozadí. Vyprávění má spád, akci i humor, ale chybí tu počáteční poutavost z objevování nového světa z prvního dílu. Clary už není Alenka v říši divů, pestrost tak románu dávají jen rozvířené city hlavních hrdinů, což mladí čtenáři žádají, ale autorka mohla lépe využít příležitostí, které jí její mnohovrstevný svět nabízí. Používá však příliš černo-bílé nazírání na hrdiny. Valentýn představuje jediného nepřítele a ztělesnění zla. O ostatních postavách nemáme důvod pochybovat, nečekáme žádné skryté úmysly. Přitom jsou to hrdinové rozmanití a je jim věnován dostatek prostoru, stačilo by si s nimi jen trochu víc pohrát. Město z popela je dějově slabší díl než předchozí Město z kostí, přesto si nenechám ujít pokračování, opravdu jsem zvědavá, co dalšího si osud pro Clary a Jace přichystá. Přes zmíněné výtky píše autorka poutavě, vtipně a příjemně brnká na emocionální struny mladých čtenářů.

Jako název sbírky to považuji za geniální, ale tahle povídka je v ní dost podprůměrná. Bradbury nezvládl vytvořit tu pravou tísnivou atmosféru, dialogy jsou nanicovaté a přežití amputace končetiny meteoritem, byť ve speciálním skafandru, mi přijde nemožné. Pravdou je, že v roce 1949 si asi jen málokdo uměl představit astronauty jako experty a mimořádně odolné a trénované jedince (Bradbury je vždy popisuje spíš jako obyčejné nýmandy) a popis toho, jak to ve vesmíru vypadá, je taky čirá fantasie. To mu zase připisuji k dobru. Proto jsou taky ty hvězdičky tři.

Podzemní odboj proti toalitě pomocí vzpomínání na to, jaké to bylo za svobody a hospodářské konjunktury? Zní to ujetě, ale napsané je to nádherně. Tak fungují nostalgické vzpomínky. Inu sami zkuste: žvýkačky Pedro, sladké cucací špalky, růžové žvýkačky v tubě z Tuzexu, linie první Škody Octavia, mávátka, Spartakiáda, Poupata,…eh, že to nebyla doba hospodářské konjunktury a svobody? Aha, no tak nic.

Nechci řešit, který autor s cestováním v čase kvůli lovu dinosaurů přišel první. Případná neoriginalita není to, za co bych strhával body. Vadily mi spíš nemožné dialogy a chování cestovatelů. Bradbury umí napsat nádherné dialogy, když se jedná o 2 až 5 postav (viz Pobřeží při západu slunce), jak jich je tam ale víc, mluví a chovají se jako tupci (viz Město, Kaleidoskop). Celé to dorazila Bradburyho logická chyba v ekologii (extrapolace dopadu smrti jednoho motýla na budoucnost), která je na úrovni Zenónova paradoxu Achilles a želva.

Mars Needs Women! aneb kolonizace zas a znova v atmosferickém hávu Rayových slov.

Můj zcela osobní povzdech, který se k povídce váže jen velmi volně: Je veliká škoda, že nám technika neumožňuje a možná ani nikdy neumožní expandovat dále do vesmíru. Mnohé problémy lidstva by se tím vyřešily a lidská přirozenost jít stále dál a dál až za horizont by byla naplněna. Takhle se tu budeme dusit ve vlastní šťávě, dokud nás něco nezařízne (válka, nemoc, kolaps planetárního ekosystému,…). Že bychom se tomu dokázali vyhnout mi přijde nepravděpodobné.

SF v Bradburyho podání je tak nescifistická… Tohle je normální psychologická povídka o rodinných vztazích, které jsou pokřiveny častou nepřítomností manžela a otce – astronauta. A je to povídka dokonalá a úchvatná. Jen nevím, co by z té úchvatnosti zbylo, kdyby byl tatík montér nebo řidič kamionu.

Pan Bisson je bezpochyby velmi talentovaný autor a tato povídková sbírka je toho důkazem. Většina povídek si drží slušnou úroveň, některé jsou vynikající, jen pár jich je vyloženě šlápnutím vedle. Velkou výhodou je že autor umí pracovat na malém prostoru, takže i když se mu třeba něco úplně nepovede, není to velká škoda mnoha zmařených stran. Navíc díky kratšímu rozsahu povídek nikde nenudí.

Bradburymu se nedá upřít umění nahlédnout na věci očima jiných kultur, národností a sociálních skupin. I na apokalypsu se dá nahlížet jinak, když se díváte odjinud. Bradburymu se také nedá upřít sociální kritika společnosti, ovšem se způsobem servírování této, mnohdy nechutné krmě, jsem u něj nadmíru spokojen.

lehce spoileroidní PS: Proč se všichni vraceli? Ta motivace je pro mne trochu záhadou a je to vlastně i důvod oné stržené půlhvězdy. Nebo jsem snad moc cynický, že to nechápu?

Bradbury ve své nejsilnější imaginativní poloze, v poloze Strýčka Einara, Hymnových sprinterů nebo třeba Kostry. Budete jen kroutit hlavou nad tím, jak je to celé vlastně ztřeštěné, jak uvažování, jednání i touhy hrdinů nemají hlavu ani patu, ale přesto vycházejí z reality a jsou zcela pochopitelné a tak krásně člověčí, až slabším povahám zvlhnou oči. Pokud nemáte dost peněz, abyste vzali celou rodinu na Mars (do Karibiku, na Machu Pichu, k Jadranu), a přitom tolik toužíte po letu nádherným vesmírem, přečtěte si tuto povídku a nalezněte inspiraci.

EDIT: Po cca 4. čtení (v Kaleidoskopu i v Labyrintu) musím o fous ubrat na hodnocení. Je to dobré, je to skvělé, ale já jsem se prostě za ten čas posunul jinam.

Zklamání. Naprosto předvídatelný děj i zakončení (IMHO i na dobu vzniku), postavy jednají jako loutky nebo spíš tupci a revolver v kosmickém věku, to je opravdu nemístný anachronismus. Snad jediné plus jsou zajímavě popsané smysly města. I mistr tesař se prostě někdy utne.

Město je první z povídek antologie Labyrint. Hádám, že mělo být mementem za Hirošimu, kterou zmiňuje A. Hoffmeister v předmluvě. Nemoc nebo bomba, na tom nesejde. V doznívající druhé vlně koronaprůšvihu je to ještě pikantnější.

Tady se k technoskepticismu přidává i skepticismus humanistický. Odolá člověk tlaku techniky? Zůstane lidský? Budou děti, převážně vychovávané a vzdělávané automatickým domem a úžasným dětským pokojem pořád lidmi? A co vlastně dělá člověka člověkem? Bradburyho vize je neuvěřitelně realistická a já sám jsem si z ní vzal hlavně jednu věc: Co nahradí v našich psýchách a v sociálních vazbách ony běžné lidské činnosti, pokud je na svá bedra převezmou automaty? Tuhle povídku bych dal přečíst všem rodičům, kteří realizují „výchovu“ dětí televizí a počítačem. Dal bych ji přečíst také všem výrobcům a vývojářům hraček. Ale asi by to k ničemu nebylo.

Tahle se Rayovi moc nepovedla. Je příliš předvídatelná a asi i o trochu delší, než by bylo záhodno. Je o jednom budoucím právním paradoxu a v náznacích se zde objevuje totalitní vláda, takže to má možná jistý vztah k jeho asi nejslavnějšímu dílu. Potěšilo mne lehce zvrhlé citování biblické Písně písní.

Bradbury rozhodně není technooptimista a ani v této povídce se nezměnil. Marionety – dokonalí dvojnící – a jejich zneužití k řešení krize středního věku. Kdo ale koho nakonec zneužije, využije nebo podvede?

Námět opravdu není originální, vyznění povídky očekávatelné, ale to, jak umí Ray psát, to je prostě mrazivá rozkoš číst. Hořící krb, sníh, Štedrý večer s přítelem spisovatelem a přesto osamění, které vyústí v jedno hloupé a dvousečné přání. No a pak…

Jako doplňující povídka k univerzu je to dobré, ovšem z pohledu knihy je to vyhazování peněz do chřtánu nenasytného vydavatele. Za vašich 249,– Kč dostanete dílko o rozsahu větší povídky s písmem téměr velikosti slabikáře a největšímy okraji co jsem za hodně dlouho dobu viděl (bez těchto v zájmu tiskárny a odporu k šetření papírem nezbytných úprav by byla samotná kniha možná i tenčí než její pevné desky). Být to o stovku levnější ani nemrknu, takto doporučuji navštívit nejbližší knihovnu.

Ta se kmi moc líbila, zařadila bych ji mezi naučné pohádky typu – Bajky barda Beedleho a Šípková růženka a tak podobně. Nemohla jsem si pomoct a musela jsem ji číst několikrát po sobě – je taková roztomilá a půvabná. Ani se mu moc nedivím, že na ni sbalil svoji nynější manželku Annu:-). 98%

Docela ušla… Taková střeštěná mix povídka, ale jako vtip docela dobrý… 38%

Taková trošku divná povídka, ne úplně dle mého stylu, ale dávala smysl a byla originální… 61%

Promyšlené a strhující, leč moc sae mi nelíbí konec – lituju hlavní hrdinky ALici May. Je zároveň dobré, že není nic moc vysvětlené (kdo byl Mistr a jeho kult, odkud a kam odjela vlakem Alice…), dodává to úpovídce víc napětí a je zahalená tajemstvím. 92%

Asi mě všichni ukamenují, ale já říkám: Malazská kniha padlých je špatná. Někde na netu jsem četl, že samotný Erikson říká, že čtenáři tuto sérii buď milují, nebo nenávidí. Já ji nenávidím. Ještě nikdy jsem nečetl fantasy napsanou tak sobecky a arogantně. Pan Erikson si píše své příběhy a zvysoka se*e na čtenáře. Čtenář tápe v temnotě, ničemu nerozumí, nic nedává smysl. Žije ve falešné naději, že to třeba časem pochopí, že se všechno vysvětlí. Nic takového bohužel nehrozí. Erikson má přehršel postav, přehršel dějových linií, píše velice komplikovaně a bez jakéhokoliv vysvětlování. Touto kombinací se snaží vyvolat dojem, jak je ta jeho série propracovaná a chytrá. Není. Eriksonův svět je přeplácaný – milion různých prastarých ras, tisícovky polobohů, strašně epické dějiny sěta, každá postava je v něčem (skoro) nejlepší na světe (a pokud není, tak brzo bude)… No představte si: normálně je tam týpek, který když bouchne kladivem do země, tak o pár kiláků dále vyroste celé nové pohoří. Nebo je tam takový nabušený kouzelník s velikým mečem, který žije na létajícím ostrově a umí se proměnit na draka. Hustý!! – kdyby mi bylo -náct let. Je to hrozně neuvěřitelné a nesmyslné. Nedoporučuji číst. Leda by jste se chtěli potrápit a znechutit.

Tohle mě moc nepotěšilo… Děj skvělý, zápletky úžasné, ale pořád tak nějak čekáte, že se z toho stane happyend a nějak se to vyvrbí… A ono furt ne a ne a nakonec to snad pro všechny mé oblíbené postavy dopadne nejblbějc, jak to jde. Nicméně nemusí všechno končit růžově. 96%

Tenhle díl se vyvíjí oproti následujícímu docela dobře a není třeba k němu něco dodávat… Čte se lehce a je hned na první pohled jasné, že je na pokračování. Jenom mi trochu vadil děj občas z cesty a příliš mnoho postav, ve kterých se nedá orientovat – usnadnila jsem si to deníčkem s poznámkami – a to je jediný minus, dobrá fantasy by se měla číst lehce bez rozptylujících okolností. 94%

Mercy se tentokrát zaplete se světem fae. Už název románu Železný polibek – v originále Iron Kissed – naznačuje, okolo koho se bude točit další Mercyino dobrodružství. Schopnost pracovat se železem, či se ho vůbec dotknout, je u fae vzácná a k těmto výjimečně obdařeným faeům patří i Mercedesin přítel Zee, který je obviněn z vraždy. Mercy ví, že Zee je nevinný, a tak i proti vůli fae pátrá po skutečném pachateli, aby příteli pomohla z vězení. Nehodlá se smířit s tím, že ze sebe Zee udělal obětního beránka, aby chránil fae. Mercy vedla přes deset let klidný život, poslední rok jí to však vynahradil. Sama nechápe, jak se do tolika problémů zapletla a zda se její život vůbec může vrátit do normálních kolejí. Vedle těchto život ohrožujících katastrof se sype i její osobní život, či spíše nedořešený vztah k vlkodlakům – alfovi Adamovi a spolubydlícímu Samuelovi. Autorka stvořila zajímavě vypointovanou detektivní zápletku, kde je čtenář ve svém pátrání stejně daleko jako Mercy. Ono to ani při vyprávění v ich-formě jinak nejde. Osobní citové problémy Mercy pak příběh jen doplňují, nejsou jeho dominantou, i když se samozřejmě protnou. Závěr je pak hodně smutný a emocionálně vypjatý, ale „proč“ vám prozradit nemůžu. Autorka si laťku prvními dvěma díly nastavila poměrně vysoko a stále se jí drží. Jejímu vyprávění nechybí humor, napětí ani akce, takže vzhůru do dalšího dobrodružství svérázné automechaničky Mercedes Thompsonové!

Dobrá parodie na staré dobré pohádky, nicméně nebyla nějak zvlášť vyjímečná, co se týče děje.

Takovéhle nápady plodí dobré knihy. Nadpřirozeno, napětí, akce a originalita především – a to všechno v sobě Nix má, jen to ze sebe vymáčknout. Doufám, že na podobný námět on nebo někdo jiný v budoucnu napíše knihu – tu bych si hned oblíbila. 99%

Fajn povídka, taky bych chtěla mít tak čilého, vychytralého a přestárlého prapradědu. Myslím, že to dokazuje, jak novější generace čím dál víc lační po penězích, místo aby si cenila rodinného dědictví. Z toho bychom se měli poučit a dbát na lásku a rodinu především. 73%

Tahle povídka mně dostala – je sice psána humorným tónem, ale mně při jejím čtení mrazilo. Byrokratický aparát zde prožene svými vnitřnostmi mladý pár, který se chce vzít, protože čeká dítě. Bohužel to je ve světě s problémy s ozónovou dírou, která hendikepuje bílé, protože jsou na slunce citlivější. A svatba mezi černými se logicky musí považovat za zločin mrhání cenným, slunci odolným, genofondem… skvěle zvrácené.

Trochu zvláštní a moc jsem nepochopila ten konec, ale jinak se to vcelku dalo číst, i když touhle povídkou mě Nix zrovna nepotěšil – nemá nijak zvláštní děj ani průběh…

Sama jsem ještě Artušův příběh nečetla, a tak jsou artušárny od Nixe (Pod hladinou jezera a Po čem srdce touží) pro mě něčím novým a pobídly mě k objevování prastarých příběhů…

Sama jsem ještě Artušův příběh nečetla, a tak jsou artušárny od Nixe (Pod hladinou jezera a Po čem srdce touží) pro mě něčím novým a pobídly mě k objevování prastarých příběhů…

Super povídka,ale mnohem lepší by bylo, aby přešla v knihu a my se dozvěděli, jak to s Nickem a Lirael dopadlo za Zdí…

Tohle mě tak trochu dostalo. Nikdy jsem netušila, že něco takového existuje – i když podobným hrám jsme říkali Dračák a hráli jsme je na táborech (slovně) a to tak, že jeden byl vypravěč a improvizoval. Ale něco takového… no, potěšilo mě to. 84%