LEGIE - databáze knih Fantasy a Sci-Fi

Mohla by to být atraktivní kombinace politického thrilleru s čímsi, jako mýtus. Bohužel jsem měl pořád pocit, že nějaké podstatné informace postrádám, že jsem začal číst z prostředka cyklus, kde mi chybí začátek a konec. K hrdinům jsem si nedokázal vybudovat vztah. Přišlo mi to nudné, roztahané chaotické, nedařilo se mi zachytit atmosféru, psychologii postav, ani se nechat strhnout akcí. Pocit prázdna po dočtení.

Když si volíš, stáváš se zodpovědným. A zodpovědnost může být hrozným břemenem. Dweormani vládnou zvláštními kouzly, jež mohou přinést dobro, ale taky mnoho zla… Proto potřebují své rixlery. Text nakládá s náboženskou terminologií a opřádá ji okultismem. Autor vymyslel zajímavá, i když trochu násilná pravidla, jež připomínají výbavu rolí v nějaké hře (společenské nebo PC), ale když čtenář na tato pravidla přistoupí, je to slušné, zážitkové čtení.

Zakomplexovany pisálek posedlý Hemingwayem, jeho koketní ženuška s postavou modelky, drzý vychytralý podvodníček a jakási záhadná mocná entita kdovíodkud – s tímhle kvartetem už se dá sehrát slušné představení. A že to bylo fakt pošušňání! Haldeman má výborný cit pro detail, psychologii postav skicuje s ironickou zlomyslností, choreografii má rozpřaženou napříč světy a s formou zachází bravurně – tradiční beletrii (opírající se o spoustu literárních aluzí) prokládá fantastikou, aniž by si dělal hlavu s technologickými detaily. Což mu klidně odpustím, protože jsem zjistil, ze když autor píše takhle suverénně, neohýbá příliš logiku a ještě používá vtipné bonmoty, prominu mu téměř cokoliv. Mají to se mnou holt lehké… :-) Vlastně jsem vůbec neřekl, o čem to je a ani neřeknu … jen snad maličký spoilírek na závěr: mám podezření, že Blake Crouch tohle musel číst před Temnou hmotou (2016).

Scéna je atraktivní – tajemná vědecká základna v poušti. Zápletka jakbysmet – osamocená neohrožená turistka na stopě podezřelých experimentů geniálního vědce. Bohužel to sráží kostrbatý a vyčpělý styl, málo prokreslené postavy a překombinovanost. Za hlavní klad považuji to, že z hrozícího happyendu sešlo, to se mi fakt ulevilo.

Nečekané dědictví může být požehnáním / prokletím. Příjemná, jemně humorná povídka okořeněná kontrastem americké a staré-dobré-anglické mluvy a života vůbec. Škoda konce, který podle mne mohl vytěžit víc. Příliš vysvětluje a vlastně nic neukončuje. Příjemné, jen lehce fantastické čtení. Nic víc.

V hlavní roli věčné dítě, miliardářský synek, zpovykaný, zakomplexovaný, neochotný opustit symbolickou dělohu své matky. Autor předkládá karikovaný model nezdravých sociálních vazeb i jakousi komplexní parodii trendů, jež mládeží vyšších vrstev hýbou už dnes – drogy, nevázaný sex, nekroporno, destruktivita a neúcta k tradicím (rozbíjecí večírky)… Text je silně načichlý kyberpunkem, ale i světem Fitzgeraldových znuděných zbohatlíků; současně jako by z něj vykukoval Bradburyho Čertík v krabičce, který ne a ne vyskočit.

Biblických parafrází a vytrhávání z kontextu je SF plná a samozřejmě lze kriticky zkoumat, jak se ten který autor drží historických pramenů či se od nich odchyluje. Nad to jsem se u tohohle Chianga při třetím čtení nenásilně povznesl a užíval si skvostný jazyk, magickou atmosféru a přitom vcelku reportážní (nepsychologi­zující) styl. Líbí se mi, jak autor ilustruje lidskou schopnost zdůvodnit si své konání, tak aby ve finále vyznívalo jako Bohem posvěcené. Snad ještě víc než povídka samotná mě pobavila diskuse tady na Legii. Potvrzuje, že kolem Babylonu Bůh až doteď šíří chaos a názorové zmatení. Vždyť jméno Bábel znamená Zmatek.

Pozor na psy, když se jejich bystré smysly spojí se zlomyslností, mohou člověku pěkně zavařit. Obzvláště, když si to vychutnává autor libující si v ironii a cynismu. Ve výsledku byste některé postavy této černé grotesky nejradši vraždili a s jinými soucítíte, ale vraždili byste je taky. Jistě to není Neffovo Opus magnum a i do celkového konceptu sbírky The best of SF tohle dílko moc nezapadá (zajímalo by mě, co by na ně Gardner Dozois řekl), ale mě docela pobavilo.

Je Pokrok a Rovnost víc než kriket? V diktatuře Democrazy (to je dvojitý oxymoron, co?) není odpověď jednoznačná. A není už sama pochybnost zločinem proti Democrazy? Povídka je v rámci SF osvěžující, ovšem nebýt ideologické omáčky, dějová osa by se až tak nelišila od akčních dětských animáků (á la Za plotem, Tajný život domácích mazlíčků nebo Králíček Petr). Ale jelikož tam je, podařilo se autorovi stvořit mňamkózní alegorickou dystopii, kde lze najít styčné plochy i s Farmou zvířat.

Nemůžu si pomoct, na mě to bylo dlouhé a úmorné. Byť mi hledání zmizelé sestry v bizarním prostředí budoucí Káhiry ze začátku příjemně evokovalo doktora Karpetu a některé scény byly působivé (nejvíc mě zaujala zcela nefantastická epizodka se senilním Bernardem), stejně jako zasazení do ekologicky narušeného světa, sráží to chatrná gradace a dětinsky schématická SF zápletka. Na Moorcocka mi to přišlo docela slabé.

Sterlinga mám zařazeného nejen v kolonce kyberpunk, ale jako autora univerzálního, přemýšlivého, co umí skvěle a sofistikovaně psát, nikoho nešetří a dokáže si vychutnat pochmurné vize budoucnosti. Jako v tomto ekonomicko-politickém „hororu“, kde (POZOR trochu SPOILER) Blízkému východu vládne islámský superkalifát, dolar potopila Ženevská ekonomická dohoda & jihoameričtí dlužníci. No a rudý rival byl ochromen afghánskými fanatiky. Ovšem ekonomická porážka nestačí… protože Ďžihád ještě neskončil. Brrr, husina!

Příčiny a následky se dle logiky řetězí, ovšem tohle „churtenské“ cestování se víc než dopravě podobá varietním kouskům; ostatně i sama Loď se podobá víc domu. Domu, co v sobě tají ošuntělou knihovnu s krbem, meditační tělocvičnu nebo plantáž bambusu… Sváří se ve mně nadšení z tohoto literárního rébusu s prvky symbolistické básně, ale na druhou stranu i podezření, zda to absurdní až dadaistické hraní se slovy není místy trochu samoúčelné. No, znáte mě, to první určitě zvítězí. :-) Co Ursule rozhodně upřít nemohu je specifická, jemná, ženská poetika a snaha povýšit SF na úroveň vážně míněné beletrie. Však tentokrát nenabízí nic menšího než diskurz o síle víry, rituálu i vyprávění samotného. Pro znalce Hainského světa drobná pikantnost.

Povídka by se dala pojmout mnohem víc jako SF, na druhou stanu by ale fungovala i mimo žánr. Podobný morální rozpor mohl klidně potkat Einsteina, Oppenheimera nebo Nobela. Autor to dilema ještě vytunil postavou vypravěče (géniova blízkého kamaráda) a zdobně vyštukoval motivem milostného okouzlení, byť to mi zrovna moc přesvědčivé nepřišlo. Stejně tak aluze na Johna Donna, od něhož si vypůjčil i titul, tomu dodáva za mě zbytečný patos.

Můj oblíbený Clive a tak slabá povídka, která boduje jediným prvkem zrcadlení. Jinak nuda nuda, šeď, šeď. Prostě přesně něco vykastrovaného, co pustí do prestižních novin.

Lze ze vzpomínek a moderních technologií vytvořit „lék“ na nejtíživější ze všech ztrát? Opět hříčka na téma lidské identity. Ovšem hříčka dost závažná, psychologická, dotýkajíci se temných stranek života. SF motiv je jen konstrukce, na níž autor nabaluje předivo traumatických vzpomínek, životních debaklů a deformovaných vztahů.

Dystopický svět nedaleké budoucnosti: svět Uvnitř a svět Venku. Povídka ukazuje hlubší a premýšlivější polohu Nancy Kressové v podobě sociologické studie ghetta, v němž nemocní žijí jako vězni i pokusní králíci. Prostřednictvím nemoci, jež má dopady na tělo i na chování jedince, autorka modeluje morálně vyhrocený názorový střet – zda obětovat jednu civilizaci pro druhou, zda se vzepřít autoritám… pro jiskřičku naděje. V podstatě jde ale také o komorní rodinné drama. Drama založené na konverzaci a gestech, jež by se klidně dalo adaptovat jako divadelní hra.

Fantastická zápletka si přihnula douškem inspirace spíš z bajek než SF; vypravěč hovoří střídmým jazykem, bez příkras; i tak se dokáže dotýkat čehosi hluboko zasutého. Mám rád tuhle venkovskou, nepatetickou, stále rychleji mizející podobu Ameriky. Člověk má pocit, že čte cosi jako apokryf a současně Setonova Rolfa zálesáka. Touží se na chvíli stát tím12-letým synovcem, pro něhož jsou nade vše komiksy a .22 (malorážka :-) ). A mrzí ho, že na světě vymírají taková umění jako ruční spravování pneumatik, výroba sirupu z čiroku… nebo takovéhle povídky. Čteno ve starém srubu v lese – nádhera!

Willisová má dar šponovat fantazii čtenáře a přitom se hranice fantastiky jen dotýkat. Pracuje s arzenálem SF, s potenciálem fantasy, ale nemá zapotřebí se do žanrových kolonek zařadit za každou cenu. Prostřednictvím sugestivní imaginace a autentického, cynického jazyka vystavěná povídka; napínavá a vrcholící doslova smyslovou orgií.

Námět třetí světové války nemusí znamenat jen akci, krev a termonukleární peklo. Tento příběh je docela komorní a tichý. Není to zrovna poloha fantastiky, kterou bych preferoval, ale určité meditativní rozpoložení mi po ní zůstalo. 

Právě jsem dočetl Obsluhoval jsem anglického krále a neumětelství textu povídky ve srovnání s tím, čeho jsem nyní plný, o to více vyniká. Text je schematický a hloupý, chybí mu katarze hlavní hrdinky a zmínky o východoevropských a náboženských reáliích novověku jsou dobré leda pro amerického popkornového čtenáře. Také titul povídky je v textu „vysvětlen“ až na úplném konci a připodobnil bych ho k vytažení králíka z klobouku televizní věštkyně.

Troufám si říct, že autorka nejen neumí psát, ale vůbec nezná židovství a historii ani zeměpis střední a východní Evropy. Což o to, já také ne. Ale ona se rozhodla použít je jako kolorit pro svou pseudopohádku a ani se neobtěžovala si nic nastudovat. Zmínka o českém křišťálu to nezachrání. Jen o to víc naštve.

Smrt a peklo je těžká povídka. Určitě byla i na překlad a vůbec se nedivím, že v češtině nevyznívá tak, jak asi vyzní v originále někomu, kdo je v obraze. Alkoholismus je zabíjení něčeho v člověku. Rick Bowes ale postuluje, že léčení alkoholismu je také svým způsobem zabíjení. Nebo k němu zabíjení může pomoci. Není to rozhodně klasický horor, spíše temná a matoucí psychologická povídka z chladného a depresivního New Yorku.

Zrůdné desky … Evokuje to spíš nějakou lovecraftovskou čedičovou desku se šlemem z chaluh, na které jsou vyryté obscénní symboly, že? Přitom jde o kancelářskou složku. Inu, poplivání překladu názvu bychom měli, teď něco k povídce samé. Je skutečně na hraně žánru, ale hrůzu jistě vzbuzuje. Možná spíš zošklivení dané nechutností a přitom citlivostí toho, o čem vypráví fotograf s fotozkušenostmi z války ve Vietnamu (tak si myslím, že měl být správně převeden termín Nam, který asi pan Lízler nepochopil; přitom před touto povídkou bez problémů přeložil Haldemanovy Hrobaře). I po válce totiž fotí pro jednoho klienta něco, co má k estetice daleko. Supluje vlastně roli terapeuta. Povídka má svou sílu. Napoprvé mne úplně odrovnala. Musel jsem jí pak nahlas číst svým přátelům, což vyvolalo nelibost a nepochopení, jak mohu něco takového jako věřící číst, když jedním z témat je „jak to může někdo dopustit“. Z nostalgie asi trochu nadhodnocuji, ale povídka sílu a děsivost má. A pocítíte při ní pravděpodobně silnou katarzi.

Dostatečně znejistěn fantasy pohádkami z výběrů paní Windlingové jsem si nahlas střihl toto, že to bude lepší. Tak ani moc ne. Ale je fakt, že Lem alespoň dodržel syžet pohádky (+-Bajaja) a jen jej posunul do jiných kulis a použil k alegorickému náhledu na lidi a stroje. A lidi. No a lidi, samozřejmě. Ale je to, stejně jako klasická pohádka, neosobní a odtažité. Občas proběhl mírný škleb a žena se jednou uchechtla. Za mne trochu málo.

Nejsou nájezdníci jako nájezdníci, ale přesto mají mnoho společného. Důmyslná satira, která vedle sebe staví Pizzarovo dobytí Mexika s kulturnim drancováním emzáků. Kulturní imperialismus, arogance v nakládání s hodnotami, drogy jako prostředek úniku z reality, podoby víry a síla modlitby – to jsou témata jež autor nejen paroduje, ale i dává k hlubší úvaze. Současně je povídka jakýmsi autorovým vyznáním o významu SF.

Každé umění si najde zájemce. I něco tak morbidního jako je umění umírat. Kromě bizarního světa s originálními kastami, oddávajícimi se dekadentním zábavám, nechává autor hlavního protagonistu odhalovat bolestná rodinná tajemství a vlastni identitu. I když premisa je trochu přitažená za vlasy, je povídka svou obrazností fascinující.

Může být lidská duše nahrazena softwarem? Alarmující meditace o tom, co to znamená být člověkem a jaké jsou hranice lidství. Ačkoliv zapletka je z ranku hard SF, má tenhle Eganův majstrštych spíš filosofický rozměr.

Je „Muž s deštěm“ člověk, stroj, nebo město? Multisensorická hostina, místy připomínající Bradburyho magickorealistickou polohu a místy surrealistickou báseň, kde forma o fous vítězí nad obsahem. Vypravěč vstupuje do hlav a životů různých postav a není úplně snadné prokousat se jejich myšlenkami, vzpomínkami a představami. Ne, že bych všemu rozuměl a že by se mi všechno líbilo, ale celek je zvláštně opojný. Vítr má chuť, jako jalapeños opékané na dřevěném uhlí a zvuk jako osamělá kytara… a „PROČ“ je divoké a nezkrotné slovo.

Vlastně to ani moc SF není a s postupem času jí bude stále méně. Virtuální realita (v jakési ur-formě) je tu dělaná na koleně, v pantoflích a spodkách, v garáži. V něčem mi to připomíná dnešní Youtubery, ale trochu by se v Eddiem mohli vidět i uživatelé sociálních sítí a pařmeni… hlavně ti, co stále využívají komfort mamahotelu. :-) Působivá směs trapnosti a dojetí.

Tenhle chlápek je rekordman v pojídání nepoživatelných věcí. A jeho heslo je, že když chcete něco dokonale poznat, musíte to sníst. :-) Na jakoby magickorealistické platformě s lehce SF příměsí se odehrává příběh bizarní transformace prodchnutý jihoamerickou­ magií.

Nález záhadné bytosti je pro autorku příležitostí k vykreslení životní situace protagonistů a jejich pokroucených vztahů. Projevila se tu víc jako psycholožka než autorka fantastiky. Za mě velmi dobře.

Poetika těžící z konfrontace futuristického a archaického, z kontrapunktu mladého a starého. Na naše poměry a na svou dobu slušná a podnětná povídka, jež téma paralelních světů obohacuje o názorový rozpor protagonistů a o vizi budoucího světa… jež je jen tak po bradburyovsku načrtnutá bez technologických podrobností, zato s důrazem na melancholii. Možná trochu naivní, ale na mě tohle platí.

Takový fyzikální žertík. SF jen okrajově, ale i tak se mi to líbilo, jako symbolický obraz touhy člověka po překročení vlastního stínu. A také posedlosti geniálního mozku.

Chvíli se to tváří jako parafráze Bílé velryby, pak zas jako Vzpoura na lodi Bounty. I tento text je plný tíživých etických dilemat a deprese. Drsná story o bezcitnosti, zaslepenosti, ale i cílevědomosti a zodpovědnosti. Zajímavá vize světa po Velkém klimatickém zlomu.

Budu stručný: Dokonalé!

Autor umí psát, ale buď jsou je tato povídka pro mé pochopení příliš hermeneutická nebo je prostě psaná jen na efekt bez většího smyslu obrazů (přerod opice – člověk a zpět, chování velryby, …). Vzal jsem si z toho to, že člověk se má naučit vnímat svět v kontextu, aby mohl být spokojen tam, kde je, ale přesto je třeba občas zvednout kotvy a poznat neznámo, aby si zase mohl začít vážit toho svého. Domova například.

Mám sice státnice z geografie, ale je to už dávno a nevěnuji se tomu, takže se mohu plést, ale slunce v prosinci na jižní polokouli podle mne nevychází ne na SV, ale na JV a zapadá na JZ, aby mohlo po obloze klenout dostatečně dlouhý oblouk. Jako u nás v létě, ale zrcadlově. Takže tady si myslím, že autor nebo překladatel tnuli vedle. Nebo je to součást sofistikované hry se čtenářem a důkaz Wolfeho geniality? Nemyslím si.

Pozvolné otevírání bran vyšinutosti. Indický exulant se na důchod nastěhuje do pronájmu v domku vedle postarší Američanky. Všechno je skvělé a sluncem zalité, skoro jakoby i na nějaký románek mělo dojít, ale věci se vyvinou jinak.
Povídka by se mi líbila mnohem víc, kdyby vše nebylo beze smyslu a samoúčelné. Celý přerod není nijak odůvodněn, náboženské a etnické otázky nejsou ani položeny a už se na ně odpovídá a ještě k tomu špatně. Četlo se to fajn a některé obrazy jsou silné, ale smysl mi chybí.

Celou povídku, kterou jsem nahlas předčítal ženě, jsem si říkal, kdy už to přijde. A přišlo. Jako fantastický motiv, chápete. Jedna jediná nevýznamná scéna.

Je to přesně, jak píše jasonix. Jen bych řekl, že poetika je zde spíš v nevyřčeném. Třeba otec za celou povídku neřekne jedinou celou větu. Původně Domeček pro skřítky vyšel v časopise pro matky Mothering, takže je opravdu psán na míru emocionálnímu a náznakovému světu žen a dívek. Je o dospívání a o magii ženství. Není špatný, ale, safra, není lepší takové věci prožívat než o nich číst? Já s dětmi teda raději do přírody chodím.

Mentálně postižení lidé jsou děsiví. Ale v této povídce, psané očima ošetřovatele, jsou naprosto lidští, ztracení, svou neschopností se vyrovnávat s traumaty tak stejní jako všichni „normální“. Pařeniště je psáno velice citlivě a není v něm vlastně nic děsivého. Spíš smutného, jak už nenaplněná lidská touha po štěstí bývá. Jediná hororová proprieta jsou panenky. A bez těch by se povídka myslím klidně obešla.

Závan japonského mimoňství lehký jako vůně poupat sakury. Vlepil jsem tag non-genre, protože opravdu netuším, čím zde žánr obhájit. Odnikud se zjevivší brokovnicí? Kletbou? Čte se to hezky a je to krátké a civilně napsané. Jen nechápu, proč nečmajzli jen žemle. Kdo ví, co budou muset přepadnout příště, až na ně sestoupí hovězí kletba. Asi jatka. To bych si taky rád přečetl.

Konečně plnotučná povídka! Ach ano, jen víc takových, jen víc a ještě větší proudy živočišného zápasu na život a na smrt nebo naopak totální rezignace a odevzdání se do úchylných rukou páníčků.

Dva světy. Svět hlodavčí, tepající životem a násilím, hnusem a bojem. A svět stepfordské paničky, uměle vypiplané, aby poskytovala svému páníčkovi potěšení. Když už ne svou krásnou tvářičkou a kundičkou, dovedně sešitou, tak aspoň svou až hovězí odevzdaností a naprostou rezignací na samostatnou existenci. Jasně, autorka to pojala jako pamflet feminismu a obžalobu mužského šovinismu, ale 30 let od vzniku je očividné, že karty jsou rozdané jinak a role panička vs. páníček jsou genderově zcela nezávislé. Proto mne její plánovitost nepobuřuje, naopak mi dává jistý zvrhlý pocit uspokojení. Takovéto povídky já velmi velmi můžu. Kdyby se bývaly světy protnuly více než jen v dortové a jedné další, poněkud choulostivé penetrační scéně, dal bych asi absolutní hodnocení.
Nic pro slabé nátury.