LEGIE - databáze knih Fantasy a Sci-Fi

Detektivka napsaná bez přesahu doby vzniku. Celou dobu jsem si říkal, jak název zapadne do děje a jednu chvíli to vypadalo, že ani ne. A ono nakonec ano. Dalo se to, ale jásot si schovávám pro jiné kousky.

Hodně originální zpracování Vampirismu a Lykantropie. Dobře napsané do pár stránek. Má to historickou hloubku a dobré, i když trochu uhozené, nápady.

Kraťas upomínající na jezdce apokalypsy. Forma tu převládá nad obsahem, což je trochu škoda, protože z těch hrubě načrtnutých rysů by se dala povídka pěkně rozepsat.

Závodní povídka z pohledu auta. Zajímavý nápad, ale v podstatě kravina, která toho moc neřeší.

Ray Bradbury se opět ukazuje jako mistr definované i nedefinované hrůzy. Povídka utkaná z vyzvánění telefonu a záhadného šíleného šepotu, v blouznivém psychedelickém rytmu noci. Imaginativně-emoční zamotanost mi přišla až surrealistická. Jako u Mistra dost často, je v tom cosi znepokojivého, čemu tak úplně nerozumím, ale bojím se toho. :-)

Tahle „časovka“ mi přišla premisou docela chatrná a na rozdíl od jiných s podobným námětem (MILOVNÍK LITERATURY) tu navíc chybí Mistrova pověstná melancholie, tady se pořád nadává. Vypravěčův tón mě iritoval přílišnou afektovaností, až hysterií. Jakoby Bradbury bez Bradburyho

Mistrovská nefantastická minipovídka, opět zručně pracující s kontrasty – mládí versus stáří, prožívání přítomnosti versus vzpomínky, potřeba pamatovat si versus potřeba zapomínat. Uvědomění si pomíjivosti je totiž někdy tak těžké unést! I na mě se zvukem každé odtržené stránky v kalendáři dýchne pomíjivost. Nejsme každý jako ten trhaci kalendář orvaný životem? Dojal jste mě skoro k slzám, pane Bradbury.

Mládí a stáří jako dvě strany jedné mince, život jako houpačka. Metaforický text o času, stárnutí, bezmoci a také relativitě přítomnosti. Zajímavé prolnutí časových plánů. Možná je to hraní se slovíčky, s emocemi, se slabostmi stárnoucích čtenářů (tedy mě :-) ), ale asi mi to zabrnkalo na tu správnou strunku, nemůžu si pomoct.

Zvláštní setkání čtyř kamarádů po 50 letech je příležitostí k ponoru do duše stárnoucího muže. Tohle starý dobrý RB umí – stavět konstrukce z melancholie, nostalgie, mladických ideálů a vzpomínek. Žádnou velkou psychologii v tom nehledejte, spíš je to taková (snad) trochu autobiografická etudka pro stárnoucího spisovatele a malého zasněného chlapce v jeho nitru.

Když se člověk oprostí od stereotypu vnímat RB jen jako klasika SF, tak je to obecně výborný prozaik s postřehem, ironií a citem pro situační komiku. Tady s vlídným pochopením nahlíží na vztah stárnoucích židovských manželů. Vztah postavený na „zdravé míře rodinné nepohody“. Ačkoliv je to „láska až za hrob“, neradujte se, nejde o horor se zombíky či duchy, spíš takovou jímavou anekdotku.

Blouznivě horečnatá báseň v próze, dekadentní a lehounce hororová. Sice s fantastickým prvkem ale rozhodně ne SF. Něco takového baladického by mohl napsat i Jaroslav Seifert.

Co s vaším chováním udělá zjištění, že máte v bytě štěnici a že kdosi slyší každé vaše slovo? Když se to stane (ve stereotypu žijící) manželské dvojici, dá NOVÁ situace jejich vztahu NOVÝ rozměr. Povídka je takovou poučnou psychologickou anekdotou.

Absurdní, ale sympatická donkichotská rebelie proti neúprosnému času, personifikovanému zde cynickou a bezohlednou filmovou společností. Kulisy opuštěného mexického města jsou působivé, stejně jako mexické přísloví: kde je všechno prázdné, tam je místo k pohybu.

V povídce není ani gram fantastiky, zato tuny mužské slovní ekvilibristiky, slovíčkaření, valení šroubů do ženské hlavy, citového vydírání … s jediným cílem: najít polehčující okolnosti pro mužské poklesky. Určitá nevyslovenost (stran těch poklesků :-) ) dává povídce zvláštní roztomilé kouzlo. Mohla by to skoro být část „Milostných rozmluv“ od P. Rotha. Na rozdíl od něj ale Bradbury přímou řeč choreograficky dokresluje i gesty; zejména na rukách si dává záležet.

Síla povídky, ačkoli jde o časovku, není v rafinovaných paradoxech, smyčkách či ohýbání logiky. Jsou to jen takové jemné hrátky dotýkající se osudů. Osudů literárních osobností. Bez velké hloubky či psychologie. Vane z ní opět Rayova charakteristická laskavá empatie k lidským slabostem a pošetilostem.

Není to první příběh z filmového prostředí, který jsem od RB četl a který mi moc nesedl. Taková rozbředlá a natahovaná anekdota. Víc to asi není.

Co jsem si pořídil děti, takovéhle povídky se mnou pěkně mávají. Jde tu o ztrátu, s níž se nelze vyrovnat, byť v docela poetické ambaláži a se smířlivým, trochu magickým závěrem. Smutné, smutné, smutné.

Může a nemusí to být SF. Zarámovaní válečným pošťuchováním má takový obecný až archetypální ráz. Oč tu jde, je smysl prežívání, potřeba vlastní důležitosti a uznání. Spoustu věcí bych tu opravil a hlavně vynechal poslední odstavec. Není to úplně špatné, ale vidím to někde mezi Bradburym a odvarem z něj.

Povídka už tady na Legii byla dostatečně strhaná :-) a bohužel s většinou musím souhlasit. Kdo viděl Ready player one nebo třeba (z trochu jiného soudku) Jumanji, ten nad touhle pra-VR zívne. Navíc je to literárně odbyté a pointa skřípe. Na rozdíl od Lucce se na to ale tak úplně nedokážu nedívat „optikou doby“. Za časů vydání jedničky Půlnočních stínů jsem to (jako čerstvý dospělec, ještě literárně nezpovykaný) hltal a i dnes to ve mně nějaký sentiment probouzí. Takže 40% za tu sentimentalitu. :-)

Stará dobrá fantastika, ale námět dnes už neohromí. Chybí nějaká silnější pointa. Asi nejsem milovník šimpanzů a církve.

Opět jednohubka se silnější pointou.

Krátká výplňová povídka která má atmosféru, ale chybí jí silnější pointa.

Prokletého Dilviše proklejí opravdu unikátním způsobem. Hezká, netradičně docela vtipně ironicky pojatá, povídka o tom, jak se Dilviš snaží svého prokletí zbavit. Zajímavý koncept s napůl putováním druhou dimensí. Slušivé vyvrcholení. Vcelku fajn text.

Dilviš opět zasahuje u obětního oltáře. Krátká povídka z útrap jeho putování, která je asi nejvíce poplatná autorově pověsti a proráží mantinely fantasy ohrádky. Docela dobré, ale žádný zázrak.

Koncentrát temných tušení, dusivé atmosféry, napětí a nechutnosti, zabalený do gotických kulis a fokusovaný do ne až tak neočekávatelné pointy. Jednoduché a úderné jako rána hrobníkovým krumpáčem!

Dobrodružný a tajuplný příběh, v němž jakoby si podával ruku John Wyndham s Václavem Kajdošem. A z jejich potřásání vzniknul smysluplný příběh. Hraje tu opět nezanedbatelnou roli věda a opět je tu hezky zakomponovaný motiv vztahu otce a syna – vědců a trochu dobrodruhů. Na svou dobu rafinovaně vymyšlený životní cyklus bizarních organismů. Trochu mě jen rušil naivní pacifismus v závěru.

Za názvem citujícím básníka Li-Po se neukrývá fantastický příběh, ale spíš jakási polemika nad fatalismem. Rozpřažená mezi Tibetem a Šumavou, životem a smrtí, konečností a věčností. Zdařile konfrontuje evropské pojetí osudu s tím karmickým. Prototyp autorovy meta povídky. Řekl bych jedna z nejlepších, kde se navíc autorovi povedlo kouzlo „nezadusit“.

Fantastický prvek autor zdařile implementuje do autentických dobových reálií, daří se mu vyvolávat dojem, jako by příběh sám prožil. Tím pádem i určitý závěrečný patos, oslava hrdinství prostých lidí v době heydrichiády, vyznívají docela přirozeně a ne tak násilně jak by mohly. Povídka by pěkně zapadala do fantasy verze Němé barikády. :-)

Skoro by to mohla být invazní SF. Říznutá navíc detektivkou. Spíš z toho ale čouhá moralita. Naivní a málo uvěřitelná.

Zase vztah otce a syna, respektive melancholická vzpomínka s lehkým přídechem záhadna. Nadějně rozehrané, leč málo využité, slabě gradované. Možná v jiné sbírce (kde člověk neočekává a priori fantastiku) a kdyby byla trochu šťavnatější v mluvě – v takovém tom hrabalovsko-balabánovském duchu – mohla lépe zazářit.

Na téhle „zvláštní schopnosti“ by jiný autor možná vystavěl psionickou baladu. Z Čihaře ulpí jen lehký pocit mrazení a smutku. Příběh není špatný ale očekávání, jež u mě vzbudil, se zcela nenaplnilo.

Zhmotnění obyčejné lidské touhy po úniku z neradostné všednosti. Povídka smutná, budící soucit i naštvanost. Je v ní ale i špetka naděje. Škoda, že stafáž postav je tak šablonovitá, hlavně manželka.

Dilviš pokračuje ve své cestě za pomstou, která ho přivede k jednomu velmi podivnému hradu a jeho vládkyni. Z povídky docela dost dýchá duch Sapkowského a jde zatím ve sbírce dosud o nejlepší práci. Krásné twisty i práce s postavami. Paráda.

První reálné Dilvišovy kroky za pomstou, realizované pomocí frontálního jednomužného útoku na zlejškův hrad. Epický střet dvou rivalů je bohužel poznamenán drobným organizačním zádrhelem. Úhlavní padouch totiž tak nějak…ehm není doma. A bohužel není možné, aby se v inkriminované době fyzicky dostavil k vykonání spravedlivé odplaty. Přesto však Dilvišova návštěva nevyjde úplně na prázdno. Slušná povídka.

Poeovina o strachu ze smrti a jedné lehkovážné sázce. Dobře se to čte, ale hodnota je spíš v klasické fazóně než nadčasovosti.

Černým humorem pentlená snaha o záchranu parťáka, který má být oběšen. Sice trochu infantilní, ale hezky vypointované.

Snaha o humornou povídku z válečného prostředí, která, pokud nejste zůčastěný, až tak úplně úplně humorná není. Spíš zarazí, že se i do odlehčeného textu Biercovi vkrádá děsivá realita války.

Kraťoučký text je vlastně předehrou k novele Ledová věž. Má svou vlastní myšlenku i skvělou atmosféru. Podařený mikropovídkový předkrm. Dobrý nápad.

Dilviš se dostává do ohniska střetu dvou mágů bojujících pomocí velmi zvláštního nástroje. Ústřední premisa je možná až příliš velká fantasmagorie.

Dilviš je přepaden lupiči s velmi zvláštní motivací. Zelazny se tu poprvé v Dilvišových dobrodružstvích dostává do trochu více emočních sfér. Krásné netradiční řešení situace a tklivý konec. Moc hezký text.