LEGIE - databáze knih Fantasy a Sci-Fi

Růže v očích je trochu ulepená vesmírná romanťárna o ženách a mužích a jejich vztazích. Opět poněkud traktátovitá, ale na rozdíl od Ramaxu milosrdně krátká. Amily jsou docela dobře vymyšlené a nevadil mi ani magickorealistický mechanismus probouzení ženství a ani jsem se nezamýšlel, co to vlastně ženství je. Takové ambice nemám. Takže mnou tato črta jen lehce prošuměla a tomu odpovídá i hodnocení.
Gaarqovi vadí nedotaženost robotí otázky. Má pravdu, ale mne to třeba nechává v klidu. Beru zde robota jen jako vypravěče, takového nonšalantně pseudolidského glosátora. Klidně by se to obešlo bez něj, možná proto mne to nedráždí.

Velmi dobré s několika velkými ale. Nebo možná spíš dost špatné s několika skvělými prvky či momenty. První je naprosto vážně braný náboženský motiv. A opravdu náboženský, s rozsáhlými etickými úskalími a důsledky. To je tak těsně po revoluci občerstvující změna, že něco takového je možné. Pan Novotný se snaží vzít genezi nové rasy do důsledků, ale více zamlčuje a nechává na čtenáři si vše spojit, domyslet, třeba i oponovat, což je dobře.
Druhá skvělá věc je uvěřitelná kosmologie, která je v povídce všudypřítomná. Hvězda takových a takových vlastností, planety těmto vlastnostem vystavené, jejich stín, pohyby v soustavě – to všechno mi dávalo smysl a na rozdíl od mnohé sci-fi, která na sci hodně rezignuje, mám tady pocit, že jsem opravdu ve vesmíru a jsem vystaven jeho vlivům a úžasu z něj. Totéž cítím například při popisu habitatu nebo v pasáži, jak Chris projíždí po povrchu planety nebo při příletu menšího plavidla ke křižníku. Ten úžas, fascinace fyzikálními i astronomickými možnostmi, zajímavé popisy jevů, z toho lze číst autorovu erudici a zápal, s níž novelu psal, rozkresloval si postavení prvků, atp. Nelze si také nevšimnout námořní terminologie, kterou autor zcela očekávaně používá, která mi ale nepřišla ani v nejmenším rušivá.
Jenže, jak vidíte na hodnocení, positiva nejsou v Ramaxu osamocena. Jsou zde nejméně dvě negativa. Text je velmi dlouhý, místy nepřehledný a hodně zastaral (= není čtivý). Prokousával jsem se jím hodně ztuha, nechtělo se mi knihu otevírat. Někde v polovině se objeví pár dalších poměrně důležitých postav, ale já jako čtenář jsem byl zmaten, kdo to je a proč tam vůbec jsou. Některé popisné nebo filosofické pasáže textu by asi bylo lepší věnovat dialogům nebo retrospektivám postav, možná i nějakému tomu vysvětlení ohledně Fraternity, historie vývoje vesmíru, atp. Místy jsem měl pocit, že čtu víc esej nebo traktát než beletrii. Podobnou zkušenost mám i s Oščádalovými Bratry. Tam se mi ale líbila absurdita a úchylnost děje i postav a ta přehlušila zmatenost až suchopárnost textu, v podstatě mu sloužila. U Ramaxu jsem ten pocit neměl.

Samá veselá a milá zvířátka, žádné ostré kameny. Taky by vám taková ideální planeta byla podezřelá? Tenkrát za Sheckleyho byl vesmír krásně mechanický. Jako hračka na klíček. A taková je i tahle rozkošná a trochu mrazivá povídka.

Zpovykaný milionářský synek „dobývá vesmír“. Trocha donkichotské naivity a sympatické bradburyovské romantiky. Nebo naopak. Čekal jsem dotaženější pointu. Jako pohlazení je to příjemné. Nic víc.

Mohla by to být predehra k rozmáchlejšímu románu nebo úvod k povídkovému cyklu… např.v duchu Tufových dobrodružství. Cosi, co má čtenáře naladit syrovou atmosférou mužského potu, oleje a nafty. Naladit na očekávaná báječná dobrodružství. Jenže ona nepřijdou.

Prostředí základny na vzdáleném světě je uvěřitelné, přitom respektující tajemství. Je tu hodně prostoru domýšlet si – historii planety i anamnézy protagonistů. Vztahový trojúhelník plný dilemat je sem zasazen dovedně …i s nadějným dramatickým zvratem. Jen konec želbohu překotný, šitý horkou jehlou. Od snovouků jsem čekal víc.

Docela fajn věc. Pointa je odhadnutelná už dávno dopředu, přesto je hezké jak autor dokázal prokreslit pomstu podvedeného manžela plasticky.

Nadčasový text, ktorý si aj po 76-tich(!) rokoch od napísania zachoval svoje čaro. V podstate minimalistický dej a obsadenie dokážu navodiť pocit úžasu s takmer rovnakou silou, ako predtým. Fakt, že sa stal voľnou predlohou slávnej Vesmírnej odysey, len podtrhuje jeho dôležitosť pre žáner, ako taký.

Prieskum jednej nezáživnej planéty, prináša pre členov dvoch výprav nečakané problémy. Čitateľ je pri tejto poviedke stratený. Ničomu sa nedá veriť, v každej situácii máme radikálne odlišné videnie reality, nič nie je isté. Až to ku koncu človeku liezlo na nervy. Záver bol ale viac ako obstojný.

Vo víre tanca, drôg, lásky a nádejí. Pomerne ťažká téma na spracovanie do krátkej poviedky. Príbeh bol vyrozprávaný skratkovito a ostal vo mne pocit, že to celé potrebovalo pred vydaním ešte trochu vyzrieť. Ale v globále bežnej tvorby žiadna katastrofa.

Po náhlom kolapse červej diery ostala expedícia odrezaná od rodnej planéty. Po mnohých desaťročiach lietajú v atmosfére nehostinnej planéty vzducholode so svojráznym spoločenským zriadením. Hlavná hrdinka spolu so svojím bratom sa nechtiac dostáva do jedného veľkého dobrodružstva, na konci ktorého sa odhaľujú mnohé tajomstvá…
Jedna z najodviazanejších poviedok zbierky. Tu je najdôležitejšie, aby príbeh nenudil a to sa podarilo.

Zajímavý koncept apokalypsy, který tady nevyznívá až tak fatálně definitivně jako v jiných dílech. Na rozdíl od nich tu kromě prokreslených postav a obrazu rozpadající se lidské společnosti dostáváme i téměř detektivní příběh vedoucí ke vcelku neočekávané pointně. Text je sice delší, ale má vše co má mít a nic mu nepřebývá. Povedená novela, která nevystřelí z bačkor, ale zaujme a potěší.

Nápad dobrý, ale dalo se z něj vytěžit víc. Takto jde spíš o malé podobenství o strastech dospívání a hledání vlastní identity, proložené občasným situačním či slovním vtípkem na jednu z hlavních postav – klon jedné významné osobnosti lidských dějin. Je poznat, že to psala žena, ale není to špatné, to ne. Jen občas se to ozve, silně třeba v poslední větě. Jak by asi získali DNA této osobnosti? Nebo ratolest. Proč ne plátno? Překladatelská chy­ba?

Fajn nápad s něčím jako převtělením. Autor se pouští do metafyzična a dělá to docela uvěřitelně. Dobré.

Dobré. Správně nihilistická povídka, která je ale ve skutečnosti humornou freskou. Opilí námořníci zle zatočí s morovými nočními můrami a ještě jim z večírku unesou baby. Roztomilé. Poeova poloha, která se moc neakcentuje.

Propracovanost charakterů i ústřední nápad je typický Hill. Takový ten mladý, co psal povídky o nafukovacím klukovi. Premisa ztroskotání v nebesích je totiž notně za vlasy přitažená, ale proč vlastně ne. Jde o fantastiku. Hrdina i jeho motivace a jeho okolí krásně reálně prokreslené. Jen mi chyběl nějaký hlubší smysl, který by stál nad tou podivnou robinsonádou a postupným rozkrýváním hrdinova nitra. Nějaký vyšší cíl jiný, než pouhé využití obskurní myšlenky. Navíc je ten text docela dlouhý. Na to co to je. Četlo se to dobře, ale kromě pár zajímavých momentů je to vlastně jen plácnutí do vody.

Docela zvláštní povídka o konci světa. Forma vedení rozhovoru mezi dvěma nezemskými entitami je originální, stejně jako vylíčení celé katastrofy. I dneska by to v moři nadprodukce slušně obstálo a na dobu svého vzniku to muselo být jak z jiného světa. Kam na tohle Poe chodil?

Příběh o nocování v tajmeném opuštěném zámku, kde hrdinovi před očima vyvstává příběh umělce malující svou milou, jemuž je jeho tvroba nadevše. Kratký text, ale opravdu pěkný nápad.

Nápad s koněm fajn, ale četlo se to hrozně neergonomicky. Měl jsem problémy pochopit co se na plátně děje.

Je možné žít tak, že si vás lidé nevšimnou, ani když nosíte jejich šaty a přespáváte v jejich podkroví? Když jim schováte ovladač od televize nebo dáte klíče od auta na nezvyklé místo? Lehce znepokojivá dosti ženská povídka. Přece jen v ní bylo něco, co ji v mých očích řadí do mírného nadprůměru.

Toto číslo magazínu je plné extrémů. Dvě výrazné, opravdu vynikající novelety jsou vyváženy dvěma velmi slabými povídkami. Toto je ta horší z těch dvou špatných, protože je delší. Má pár kladů. Rozdílnost myšlení, cílů a prostředků k jejich dosažení dvou postav z rozdílných světů, aluze na alexandrijskou knihovnu a jistá křehkost a krása popisů. To vše je ale přebito totálně ženským psaním, kdy autorka kašle na konzistenci světa, logiku chování postav či jejich uvedení do čtenářovy mysli, nějaké jejich rozvinutí. Vše je podřízeno nepravděpodobné a trapné romanci. V hodnocení jsem ještě velmi mírný. Povídka mne vyloženě naštvala. Asi to má být alegorie světa žen a mužů, ale je to napsáno bez atmosféry a bez čehokoliv, co by povídku povyšovalo nad rámec slohového cvičení kdejaké septimánky. Ztráta času číst.

První povídka s Hengisem Hapthornem byla fajn. Tato je o dost slabší. Sice nepostrádá suché dialogy plné zahadologových hlášek že ‚činit závěry by nyní bylo předčasné‘ a podobně, ale je zakončena dost trapně a vlastně celá záhada je tak nějak trapná. Jako krátké zpestření do magazínu je to ok, ale číst třeba celou sbírku podobných povídek bych nechtěl. Na rozdíl od vzorů pro HH z pera pana Doylea nebo paní Christie.

Zcela jiná než Reedovy vesmírné povídky. Taková malá poťouchlost o mírumilovné invazi mimozemšťanů, kteří si půjčují na několik hodin lidská těla, aby jejich prostřednictvím pozorovali. Nebo ne?

Toto je moderní horor nejvyšší úrovně. Imho lepší než Barron nebo Fracassi. Velmi civilní začátek a vlastně téměř celý text, kterým jen pomalu prorůstají hyfy něčeho nezemského. Shea používá neotřelé a geniální, jen lehce mimoidní slovní prostředky. Taktéž postavy a krajina jsou zasažené podivnem jen zlehýnka. Příběh je v podstatě klasický (člověk toužící po věčnosti hledá cestu), ale celá noveleta je konstruována tak, že o příběh ani moc nejde. Ani o vyústění. Jde o tu cestu. Užil jsem si ji do posledního drápku vačice, do posledního kojotího zavytí.

Dvě srdce jsou pokračování Posledního jednorožce po mnoha letech. Setkáme se se starými známými, ale jsou zde dvě nové postavy, které hýbou dějem, a jen jedna z nich je člověk, přesněji malá vesnická holka Zuza. Autor umí málo slovy jít na dřeň a odhalovat krásu i bolest. Neváhá příběh vyprávět očima dívky a přesto jste ohromeni z moudrosti, kterou v sobě nese. Neváhá ke kouzlení použít infantilních rýmovaček. Neváhá být patetický, ale umí to tak krásně a přirozeně, že mu to prostě nemůžete mít za zlé. Naopak, úplně tomu kouzlu propadnete. A jen tak mezi řečí se dokáže vypořádat s tématem stáří. Nádherná povídka, která je ozdobou nejen magazínu F&SF, ale knihovničky každého pravého fana, stejně jako cokoliv od Petera S. Beagla. Opravdu si nevybavuji nic, co bych od něj četl a nebylo to dokonalé.
Díky také Michaelovi za překlad. Myslím, že se zrovna do tohoto světa vrátil moc rád a práce pro něj byla vlastně odměnou.

Tahle povídka mě opravdu bavila, až je škoda, že jí autor nějak víc nerozvinul.

Promě novátorská humorně šokující povídka o trpaslících. Takhle jste trpaslíky ještě nevnímali. Povídka na jejich nahlížení čerpá asi ze severských příběhů a pohádek, ale nemám nastudováno, takže nemůžu soudit.

Priemerná „survival“ poviedka, ktorá dosť slabo odolala zubu času. Dvaja výskumníci atmosféry Venuše sa stretnú s nečakaným (teda len ak nerátate s tepelnou rozťažnosťou kovov) technickým problémom, ktorý vyriešia v podstate celkom náhodou. Za to body nadol. Naopak, ako hard-SF u mňa body získava za pomerne realistický opis Venuše (na rok 1965), čiastočne odľudšteného člena posádky a psychológiu medzi ním a jeho štandardným kolegom. A najmä za úvahu o možnosti jeho psychosomatických problémov (a ich riešenia).

Literárně povedená, hodně krajinomalebná povídka, vycházející patrně ze zkušenosti Poeova života. Působí v rovině krásy i tragiky a zároveň nechává otevřená zadní dvířka k interpretaci smyslu. Rozhodně artový text, který si nejsem jistý zda jsem úplně pochopil.

Drsný naturalistický příběh se šikovně vystavěnou premisou. Hill dokáže fakt skvěle prokreslit své charaktery a podat text hodně naturalisticky. Přesto jsem měl v určitých okamžicích pocit, že plácá a že by příběhu stačilo méně textu. Druhá věc je závěr, který je…asi velmi pravděpodobně realistický. Otázkou je, jestli s literaturou netrávíme čas spíš pro hledání abstraktnější hlubší alegorie a připodobnění, než proto, aby to na nás autor prostě v nestřežené chvíli vybalil a převálcoval čtenáře, jak mrzkého švába. Text je povedený, ale mám výhrady.

Ironická črta o jedné velmi konzervativní holandské vesnici, jíž naprosto vykolejí změna jednoho drobného detailu. Prostředí je krásně prokreslené, ďábel výtečně ďábelský. Mnohá připodobnění a alegorie v textu ukryté. Skvělá povídka.

Oproti jiným Poeovým pokusům o kriminálky je tohle poněkud naivní. Forma a vyprávění je fajn, ale z dnešního pohledu jsou charaktery už moc černobílé a i když text neznáte, snadno jeho pointu uhodnete. Jako dobový doklad v pořádku, ale zkoušku časem neustál.

Naprosto průlomový text. Nejen, že kombinuje zajímavě mysteriózní vraždu s novátorským důrazem na hrdinovu břitkou mysl. Ale je i skvěle pojatý a odvyprávěný. Poe tu defakto založil kult Sherlocka Holmese. Povídka i dnes čpí výjimečností a ve své době to musela být nadpozemská pecka.

Povídka zpracovávají téma odvěké tužby lidstva. Zajímavá je rohodně reportážní forma i snaha o odhad co by se stalo, kdyby někdo takový chemický vzorec opravdu našel. Nápad dobrý, forma zajímavá. Na svou dobu určitě novátorské. Ale dobře se mi to nečetlo.

Vcelku civilní pointa v povídce o jedné záhadné bedně a podivném chování některých pasažérů na lodi. Text je ovšem podán nadmíru mysteriózně a má i pěkný švih v závěru. Velmi slušné.

Rozhodně zajímavá povídka o vraždě, která toho zadarmo moc nedává. Není úplně jasné kdo a co je ústředním starcem, ale pointa je pěkná. Autor čtenáře zdatně vodí. Dobré.

Chorobomyslná fantasmagorie, která ve finále ale degeneruje do výstupu opileckého opojení. Divná povídka, trochu beze smyslu.

Povídka těžící z hrůzy bohů starobylého Egypta. Dobrý nápad s předpovědí budoucnosti bohužel vyvane v naprosto očekávané pointě. Škoda že se to autorovi nepovedlo lépe zaonačit.

Skvělý nápad s hlavním záporákem. Pěkně prokreslené dobové reálie i výtečně vystižené charaktery. Úžasně zpracované téma nostalgie. Čtení téhle novelky opravdu místy bere za srdce. Hill říká to, co doopravdy říct chce a nepouští se do zbytečného vysvětlování. Z počátku to tak moc nevypadalo, ale je to opravdu krásný příběh.

Variace na Poeovu masku červené smrti. Celkem fajn čtení, které hezky mixuje mythos s mytologií. Pointa je předvídatelná, ale čte se to příjemně.