LEGIE - databáze knih Fantasy a Sci-Fi

Dilviš se při pochodu se svou armádou vrhá vstříc záchraně tajemné ženštiny v ohrožení. Leč je tím kým zdá se býti?

Dilvišova první akce. Hrdina se vydává z obleženého města pro pomoc legendárních bojovníků. Před tím se ale musí utkat s neočekávaným protivníkem.

Dilvišovy počátky vyprávěné z třetí osoby. Uvedení do toho kým je a kdo je jeho nemesis. Důležitá povídka v celém cyklu.

V medailonku editoři píší, že je to asi nejlepší povídka z cyklu o varkelskem léčiteli. V jistém ohledu mají jistě pravdu. Na poměry fantasy se zde dozvíte mnoho technických až odborných podrobností o krvi, krevních skupinách a transfuzích. Také prostředí je vykresleno uvěřitelné. V tom autorka udělala velký pokrok. Na druhou stranu použila jeden výrazný naprosto nevědecký a zcela účelový prvek jak z laciných romantických fantasy o nadpřirozenem milenci. Tak si pak vyberte, zda je potěšení z pokroku vyšší než zklamání z úpadku. Za mne plichta.

Miniatura od klasika. Bod za to, že jsem se něco nového dozvěděl (internet prozradil víc, zprvu jsem nechápal), ale není to nic víc než jediná lehce rozvitá myšlenka o nečekaném původu jednoho válečného memu.

Do Filippo debutuje na stránkách magazínu ve velkém stylu. Nedaleká budoucnost je přesně tak špinavá jak by člověk čekal a kontrast s nablýskaným životem superbohatých je právě tak velký. Dílčí věci mi neseděly (vysvětlení existence Brungle), ale jako celek je to fajn a pointu ospravedlňuje. Slušné, lehce dobrodružné sci-fi počtení.

Čistě konverzační povídka syna a matky o nadcházejícím milníků v jejich životě. Lehce vtipné, znalcům jidiš a židovství to bude připadat ještě lepší, ale ani já čtení nelituji. Od Resnicka docela nečekaný kousek.

V hlavě mám McAuleyho zafixovaného jako scifistu až cyberpunkera, ale toto je čistokrevný, lehce staromilský duchařský horor. Američan přijíždí někam k Oxfordu pátrat po svých kořenech. Najde více, než čekal a probudí něco, co možná mělo zůstat spát. Nic objevného, ale slušně napsané. Slečna / paní překladatelka si sice prvních pár odstavců vybrala slabší chvilku, ale pak už se mi zdálo, že jí to také slušně šlape.

Povedená povídka ze hřbitova, která vlastně o smrti téměř není. Jejím hlavním tématem je život a pohnutky konání lidí – pýcha, zášť, mamon a nedůvěra. Na malém prostoru se autorovi podařilo vytvořit slušný příběh i atmosféru, ale nic originálního nečekejte. Povídka je jako stará jelenicová rukavička, která ale krásně padne.

Povídka o jízdě na koni, který možná není tak úplně kůň. Rozhodně je tu snaha tlačit na vyjadřovací formu, která se zdá noblesnější, než by se čekalo. Jako součást většího celku snad, ale samostatně úplně nepřesvědčilo.

V podstatě geniální, až cimrmanovská povídka. A v podstatě docela nuda. Oltion si dělá legraci z SF a F i ze sebe. Prostě k tomuto problému, který ale vypadá optikou roku 2022 hodně jinak než v roce 1997, přistoupil vědecky. Zhruba způsobem statistiků, kteří dokázali, že velikost populace čápů koreluje s porodností lidí. Věřím, že nerdi se smyslem pro humor si povídku zamilují. Oba dva v této vrstvě mnohovesmíru.

Mně se Maureen líbí. V této HPL parodii se sice snad ani jednou neožene svou chladnou přítelkyní Starou Betsy, ale zato se musí vypořádat se slizem. A s nedostatkem vhodného ošacení. A se studentem posedlým nějakým ohavným a nevýslovně odpudivým starým božstvem. A s věčnou otázkou, zda je Yale víc než Princeton, MIT nebo Harvard. I když v tom má vlastně jasno od začátku. Jako konec konců ve všem. Holka jedna šikovná.

Effinger umí psát sžíravě, šmrncovně, jdou mu dialogy a má vychytané detaily. Umí odlehčit i přitvrdit (opravdu parodovat). Prostě si psaní cyklu o Maureen užívá. I když začátek klame tělem, protože prvních několik stránek o Maureen ani není, zato Bitsy musí řešit nezáviděníhodnou partnerskou situaci. Jakoby to měla být skoro sociální povídka. No ale pak se vše v dobré obrátí. Tedy s Bitsy ne, ta ve sračkách zůstane, ale zbytek je už o Maureen. Zaplaťpánbůh.

Garsíja aj Roubertson je zárukou, alespoň v povídkách, které jsem četl, staré dobré lehce pulpové zábavy. Ne hloupé, ale ani inteleguánské. Ne měkké a zastaralé, ale ani nijak zvlášť hard a vizionářské. Dává nám to pocítit i v této thrillerózní detektivečce, kde jde o to, kdo že to a proč zmasil jeden průzkum na planetě, která má být na vesmírné poměry brzy (19 let) osídlena, ale terraformace kapku skřípe a do toho se povrch hemží rekonstruovanými neandrtálci, kteří se člověku moudrému nechtějí vzdát jen tak lacino. Do toho bizoni, vidlorozi, machairodi a další vzkříšená třetihorní fauna, zahořklý samotář, který umí přežít, kde se ostatním nechce a na orbitě visící Vřeteno, kde by se rád válel a voyeursky pozoroval prcání v nulové gravitaci při popíjení koktejlů. Jenže je to zrovna on, kterému je nabídnuto vyšetřování incidentu způsobem, který se neodmítá (pár měsíců pozorování prcání navíc). Už chápete, že tato povídka nebude řešit světový mír? A pokud ano, tak jen proto, aby se neřeklo? Takže jasno. Až na pitomou zápletku, která moc smyslu nepobrala. Ale to je v pohodě. Pokud se vám to nelíbí, přečtěte si znovu druhou větu mého komentu. Jo a název je pěkná hříčka, protože Glory je planeta. Proto si myslím, že mělo být Věčnost btw.

Miniatura koncentrující v sobě esenci průkopnického nadšení pionýrů vzduchu i vesmíru. Vše se protne v blouznivém nadčasovém snu, jak je pro Mistra typické … ačkoliv tady je i na něj děje homeopaticky málo. Písně kosmické po bradburyovsku, které se tak krásně čtou!

Ironie a cynismus příběhu jsou obsaženy už v názvu, ale čtenář si jeho pravý smysl musí objevit jako zapečenou minci uvnitř anglického vánočního dortu. Námět „stravující“ tajné lásky, které stojí v cestě nepohodlný a nechutně bohatý manžel – obvyklé klišé šestákových Večerů po lampou – je zde ale jen platformou k rozehrání o dost zajímavějšího dramatu. Dramatu ve vymazleně karikované podobě. Zasazeného navíc do světa, jenž budí aluze Elysia i Tartaru (či Tartarosu? :) ) z řecké mytologie. Hrdiny mi bylo líto. Vím, každý strůjce štěstí svého, ovšem upřímně řečeno když si představím jeho zbožňovaný objekt tak, jak ho autor líčí… kdo by odolal? :-)

Zase jeden příběh s tajemstvím Tentokrát docela slušně gradovaný a zdařile využívající fantastický prvek. Byť závěr je trochu do ztracena.

Jednoduchý ale působivý nápad. Z Petrovy zvláštní schopnosti by se dal vytřískat tajuplny příběh, detektivka, akčňák nebo dokonce horor. Bohužel to utne dost vlažná pointa. Pořád je to ale to lepší ve sbírce.

Entomologický thriller a groteska v jednom; v rámci sbírky patří k těm víc SF. Tedy mohla by patřit, kdyby to autor neshodil lacinou pointou.

Asi nejvíc SF z celé sbírky. A jedna z těch lépe napsaných a nápaditějších. Věda tu hraje podstatnou roli, ale je to zároveň i akční thriller. Želbohu k naivitě a schematičnosti postav bych měl výhrady. Pamatuji si ji ze sbírky Návrat na planetu Zemi, tenkrát mě oslovila nějak víc. Z dnešního pohledu už to moc velká bomba není.

Autor prostřednictvím Karla Rezka už na první stránce odhaluje své pojetí fantastiky. Bez velkých SF rekvizit, drží se při zemi a sem tam flákne kousek rádoby filosofie. Jako obvykle nadějný námět – tentokrát řekněme určité psionické schopnosti – který je ale zabit literární nezručností a roztahaností. Rozplizlá nuda.

Ani SF ani fantasy. Ale příjemný závan tajemna s příchutí melancholie tu je.

Začne to jako příběh s tajemstvím z prostředí ve své době oblíbeného – výzkumného ústavu. Několikrát mi v textu přišlo, že se už už rodí jakési kouzlo, ale autor to vždycky něčím zabije. Tu ukecaností, tu přílišným vysvětlováním. Chybí šťáva, postavy jsou takové nijaké, pointa prostoduchá. Mrzí mě to, doufal jsem že to pro mě bude příjemné retro, nicméně výsledný dojem je: nemastný neslaný polotovar.

Genetika ve službách eugeniky: ideální námět na antiutopii. Povídka ovšem zpočátku budí naděje spíš na mysteriózní horor. Bohužel vyšumí do přílišné prvoplánovosti.

Typická povídka z pomezí. Znepokojivá je dost, místy až nepříjemná (odhalování osobních pravd bolí), ale horor to není. Hraje v ní roli technika (kabelovka), ale SF to také spíš není, protože Kanál 1 se objevuje a mizí spíše podle zákonitostí magie. Fantasy to není, protože tam nevystupují barbaři s mečem ani elfové… Nebo že by? :-)
V každém případě dobrá práce, kterou v mých očích sráží unáhlený závěr. Jakoby autor nechtěl zabřednout do obecných pravd, tak to utnul, nic nevysvětlil ani neuzavřel, prostě pampalalá. Tak to mě tedy trochu namíchnul. Asi vím, co chtěl říct, ale nějak to neřekl k mé spokojenosti. Ško­da.

Povedená povídka o zubaři, který je obviněn z vraždy. Přítel, který se jej snaží očistit, si musí hrát na detektiva i psychologa a dokonce na potenciální oběť. Škoda, že celá pointa i cesta k ní byla jasná už tak v půli. Trik s novinami si pamatuju z Heinleinových Dveří do léta.

Za mě (relativně) nejslabší ze Součkových „případů“. Do fantastiky navíc v podstatě nepatří, nanejvýš tím, že je jakýmsi preludiem k Jantarové komnatě.

Postaršia bezdomovkyňa sa stáva svedkom ohavnej mafiánskej vraždy. A keďže o nej vedia, začína sa na ňu hon. Poviedka v princípe bez fantastických prvkov, napriek tomu vás možno bude fascinovať z hľadiska psychológie mentálne narušenej ženy, ktorá v minulosti utrpela traumu. Výborný príbeh.

Povídka představuje církev válečnic, cvičených na odstraňování anomálií ve struktuře časoprostoru. Zdánlivě příběh další lovkyně démonů, zdánlivě další stereotypní fantasy, ale (lehký spoilering), příběh postupně nabaluje atributy SF a nabízí rafinovanou zápletku i nejedno překvapení. V závěru jsem si nebyl úplně jist, zda jsem ty rošády v ansámblu postav pobral správně. Líbilo se mi to, ale kam se k sakru poděli muži pane MacLeode? Možná jsem jen méně chápavý. :)

O různém pojetí tělesnosti, soužití i života samého. Takový kapesní survival z prostředí nákladní kontejnerové lodě vyústí v rozprávku, kde roli kouzelného dědečka supluje cosi z ranku SF. Myslím, že dnes by z toho leckterý autor vytěžil víc akce i emocí, ale námět je zajímavý a povídka má i po letech co říct.

Znuděné lidstvo už neví roupama co dělat, tak vyvolá k životu postavy z mýtů. Povídka měla slušný potenciál stát se groteskou, hororem nebo mrazivou alegorií, ale vyšla z toho taková ektotermní „ani-ryba-ani-rak“. Moralita, jež vzbudí snad jen trochu lítosti a naštvanosti na zpovykané lidstvo.

Aby se letělo dál, něco se musí obětovat. S technickým pozadím jsem měl trochu problém. Mívám radši, když autoři určité detaily přeskočí, než když je nevěrohodně vysvětlují. Tedy nevěrohodně pro mě – nevzdělance v technice a relativistické fyzice. Víc jsem si užíval psychologickou linii. Ano, je to jen stará známá ponorka, ale v závěru hezky zabalená do cynicko-melancholické ambaláže.

Astmatická antropoložka s geniální pamětí má v galaktické knihovně najít spásu pro lidstvo. Zvláštně komorní a křehký příběh je vtipně stylizován jako hlasová zpráva pro bratra hrdinky. Promítá se sem její vlastní zpackaný osud a také, jak naznačeno již v názvu (byť s ostnem ironie), tématika rodiny. A to v mikro i makro měřítku.

Jednoduchoučká anekdotka na téma „lidských“ práv a zejména pozitivní diskriminace. V době, kdy se pozitivně diskriminuje kde kdo (hlavně, aby se na někoho nezapomnělo), téma stále aktuální. Jen zpracování trochu nemastné.

Davová psychóza nebo Soudný den? Mezirealitní bouře k nám vrhají smetí z cizích světů; ale je tu ještě JKNK alias Bouřková kavalerie a ta po vzoru „krotitelů duchů“ pomáhá udržovat řád světa. Krom určitého zpochybnění měřítek reality toho povídka mnoho nového nenabízí. I tak slušné počtení, bez příkras a truismů, jako by ve stylu staré detektivní školy.

Lovkyně démonů na pouti za záchranou dcery. Lapidární příběh a stejně úsporně a přitom efektivně načrtnuté mrazivé prostředí. Hlavní devizou autora je tu práce s emocemi. Mimo jiné úspěšně „zneužívá“ rodičovské city čtenářů. :) Uznávám, že závěr může vyznívat naivně, ale vychutnal jsem si ho s cynickou satisfakcí.

Opäť poviedka s tematikou času, tentoraz s prívlastkom strateným. Hlavný hrdina si žije svojím nudným životom, v ktorom jednotlivé dni plynú bez väčšieho zmyslu. A nejasne tuší, že by to mal zmeniť. Len ktovie, či nie je neskoro. Bizarná predstava snového sveta, ktorý by sa dal označiť za zaslúžené peklo. Pôsobivé.

Mladomanželia na prvých nákupoch. Po prvotnej obave sa zdá, že mladá pani vie rozumne a lacno nakúpiť všetko potrebné. Až pokým sa im pred očami náhle nezjaví čudný bazár. Rozkošná humorná poviedka so záverom, ktorý vás asi rozosmeje.

Návnaděn nedávným hypem ;-) jsem se do toho pustil na mobilu. Inu, asi to byla chyba. Nebo ne? Nad pivem v Rio baru a v uších letošní album od Placebo to bylo… Jako asi dobrý. I nějaká ta slza sama od sebe z oka najednou vyprýštila. Sám nejsem takový chlapák a jak známo, lidé obdivuji nejvíce to, co sami nemají. Třeba charakterové rysy. Ale upřímně, mohlo to být lepší. Možná ještě víc nejasná hrozba, lépe zapracovaný motiv naděje… Ale i tak slušné.

Pri tejto poviedke by sa dalo uvažovať, v istom zmysle, ako o časovke, i keď sa tam časom necestuje. HE zvolil ako formu rozprávania melancholický príbeh o zblížení dvoch generačne rozdielnych ľudí, o vyrovnaní sa s minulosťou a o magických hodinkách. Dobre sa to čítalo, autor zvláda písať aj jednoduchým štýlom a melanchólie je tam tak akurát.

Život v exile na ľadovej planéte medzi emzákmi nie je ľahký, najmä ak vaše pokusy o komunikáciu tolerujú len z istej slušnosti. Príchod ďalšieho vyhnanca by bol vítaným spestrením, keby… keby s ním nebola ešte problematickejšia reč ako s domorodcami. Veľmi nádejný začiatok vyrozprávaný neurotickým egomaniakom končí naozaj umelecky a podozrievam autora, že hlavný hrdina je jeho alter egom.