LEGIE - databáze knih Fantasy a Sci-Fi

A opět zábavná vsuvka. Švachoučkovy úrovně nedosahuje ani omylem, ale přesto patří k těm lepším.

Není to špatné. Deníková forma dodává autenticitu, námět rovněž dobrý. Jen prostě takové nemastné neslané, což pointa-nepointa jen potvrzuje. Člověk by aspoň rád věděl, jak to vlastně dopadlo…

Vlk v rouše beránčím. Zkraje to vypadá spíš na nudu, ale v co se to překlopí pár řádků před koncem a poslední věta jen korunuje… pobavil jsem se výborně, jedna z nejlepších legrácek v knize.

Klasika, choulostivá spolupráce i porozumění mezi lidskou a mimozemskou rasou, která prochází zkouškou v krizové situaci. Dobře napsané, vůbec ne tak jednoznačné, jak se zpočátku jeví, s originálním nápadem, který sice není moc věrohodný, ale co, proč ne. Hlavní hrdina je ovšem idiot, což jeho rozhodnutí na konci jen dotvrzuje.

No a máme tu první invazi – kupodivu jen jednu z asi dvou v knize („asi“ proto, že u několika dalších povídek to nejde tak jasné určit) a nijak převratnou způsobem ani podáním, ale budiž. Alespoň se nevykrádá Finney…

Tuším, co asi tahle povídka měla být: Pokus o věrohodné líčení splynutí s nehumanoidní, agresivní formou života. Pár jiných pokusů na toto téma jsem už četl, bohužel však všechny byly lepší než tento.

Ach jo, další filozoficko-konverzační agitka o zkažené společnosti, válce a blaženém zmoudření lidstva. Jedno z témat, na které jsem už alergický, přestože je nutno přiznat, že se v této sbírce nevyskytuje tak často, jak jsem se bál.

Nic nového, nic skvělého, navíc v knize spíš k zařazení do jiné kategorie… ale dobře, trochu vtipné to je, hlavně ke konci, a přečíst bez újmy na zdraví to jde taky. Nakonec, jeden nikdy neví, co na tom nebi doopravdy bliká…

Další velmi slušná povídka – a opravdu ošklivé dilema jejího hrdiny. Když se člověk zamyslí nad jeho situací, skutečně nezávidí jemu ani jeho blízkým. Nebýt toho zbytečně nepřehledného systému vesmírného průzkumu byla by to další povídka na první příčku.

Tohle jsem nebral ani vážně, ani jako vtip. Brát se to dá jen jako to, co to je: Nesmysl.

Nemám co bych vytkl. Jedna z hrstky povídek v knize, u které fakt nelze předem odhadnout konec, logicky bez větších chyb, dobře napsaná… a optimistický závěr je dosti nečekaný, aniž by řval. Plný počet bodů.

Průměrné po všech stránkách, nijak dobře napsané a vtipné už vůbec. Od autora Černých baronů bych čekal víc, a tohle spojení duchařiny s tématem mimozemšťanů je leda nuda.

Tak tohle se mi líbilo dost. Opět zorientování chvilku trvalo, přesto některé nápady v povídce jsou dost dobré – Halbicha například jako jediného napadlo, že i cesta časem může nějaký čas trvat. Samotný důvod akce je ovšem příliš nereálný, aby povídka dosáhla na plný počet.

Přiznávám, že mi trvalo pár vteřin, než mě závěrečná pointa docvakla, ale o to líp jsem se pak zasmál. Jedna z nejlepších krátkých legrácek v knize.

Námět neoriginální, myšlenka budoucnosti, které se nedá zabránit stokrát použitá… přesto však jde díky zpracování a tak nějak věrohodnému stylu o dobré čtení.

Špatně napsané to není, ale logika pěkně bučí – to autora nenapadlo, že pokud lidé v tom světě dokáží chovat krávy, nemohou na tom být s potravinami tak zle? :-)

V první fázi poměrně nepřehledné, autor neumí dobře vysvětlit své pojetí časových uprchlíků a jejich „odchytu,“ ale jakmile se mu to povede, věc nabírá na zajímavost. A závěrečný pád do vlastní pasti je pěkným zakončením.

Klasický, vynikající Ligotti, povídka napsaná jako černobílý film… pomalá mrazivá hororová fantazie, prakticky bez dialogů a akce, přelévající se z naší reality (nebo snad snu) do snového (nebo spíš jediného reálného) města u severní hranice, kterým prochází procesí vedené hrůzným klaunem s vejcovitou hlavou a na jehož ulicích si může návštěvník přečíst Metafyzické přednášky o „osvícení prázdnotou“. Vakuum, šeď, loutky, klauni, delirium, odcizenost… hypnotizující opakování částí vět, motivů – všechno zanechává velice zvláštní zimní dojem. Weird-noir s kosmickými kořeny kdesi u Lovecrafta z jeho snové fáze, jen stokrát bezútěšnější.

tak tohle se mi četlo mnohem lépe než předchozí povídka – je to hlavně způsobené odlehčenějším způsobem vyprávění. Charaktery hrdinů byly dobře vykreslené a na Lemovi se musí obdivovat hlavně to, jak politématická je jeho tvorba – tentokrát přichází s myšlenkou, co kdyby na Zemi dopadlo mimozemské těleso. a zároveň stejná – protože v téhle povídce šlo také o strach z neznáma. Jenže Lem se na takové téma dívá očima vědce nikoliv vojáka – takže na místo nějakých bojů o přežití na vás čeká vědecké zkoumání a vysvětlování celé události.Akorát škoda, že Lem své texty staví spíš na popisech a úvahách hrdinů než na dialozích.

Prolomit kletbu stáří a naposled před smrtí prožít alespoň kousek mladosti, to je nabídka, které se nedá odolat. Ray ji navíc zabalil do přenádherného kabátku slov a pocitů, rozehrál symfonii barev a vůní, slunečního světla, rosy a chladivého stínu, dívčí mladosti a touhy, rozmarnosti. A to je elixír, kterému zase nemohu odolat já. 100% a ani o chlup míň.

Vyzněním podobná povídce Léto s Picassem, a to sdělením, že opravdová krása je neuchopitelná a okamžiky, kdy ji vychutnáváme svými smysly jsou jedinečné. Jinak je ale úplně o něčem jiném, podobné je jen prostředí: mořské pobřeží. Dále povídka obsahuje jasné humanistické poselství o jedinečnosti všeho živého a o respektu, který by měl moudrý člověk k životu mít. Krásná a křehká, téměř dokonalá próza.

dosti nezábavná verze predátora okořeněná klišé bojového kamarádství. celá kaše je nastavena opět jedním chlapácky trapným závěrem. povídku zachraňuje dobré řemeslo, které je ovšem aplikováno beze špetky fantazie.

ne, ne a ne. takhle ne. překomplikovaná, romantizující povídka, která kulhá na obě nohy, hlavně na tu logickou, ale i na „faktickou“. doby, kdy autor mohl pavědecky mlžit, už jsou 30 let pryč (wiki gratias). doby, kdy slovní spojení „krebsův cyklus“ by mohl vyvolat překvapený výraz odhaleného tajemství a čtenář by uznale pokýval hlavou jsou ty tam. doby, kdy jen málokdo věděl, co je to virus, to vše je pasé. nejsem ochoten přistoupit na autorskou hru svévolné manipulace s fakty, pokud k tomu není zásadní opodstatnění ve formě či obsahu povídky, a to tu rozhodně není. slouží jen znásilnění reality, aby byla autorce po vůli. i kdybych přistoupil na hru v této povídce rozehranou, absence vnitřní logiky (třeba nesmyslný dialog majora s generálem) mi v tom zabraňuje.

tuhle povídku zachránilo řemeslo. rutinérsky kvalitní text, kde se člověk nezasekává na pochybné logice či rádoby nezvyklém jazyce a obsahu. samotný námět není nic extra, pointa je dosti násilná a nenápaditá, ale sláva, nemusí pršet. tahle povídka by se s trochou fantazie dala přepracovat na klasickou povídku české školy SF, kterou jsem měl v 80., letech rád.

strukturou složitá povídka, která má na podstatně víc, než kolik předvedla. základními nedostatky jsou absence vnitřní logiky, velmi výrazná, a pavědecké plácání, které mě rozčilovalo; na začátku 21. století, v době wiki a kamarádů-odborníků na drátě (třeba v rámci sociálních sítí) je neakceptovatelné.

přepoetizované, nevyrovnané a místy nelogické. navíc, tématicky mimo záměr sborníku, žádné emzáky jsem tam neviděl.

neuvěřitelně nevtipná satira, tepající s neutuchajícím, leč v mém případě dosti marným, úsilím cokoliv evropskou unií počínaje, přes mimozemšťany a jejich sexuální spády, životem českého sedláka konče. připomnělo mi to komunální satiru 80. let, křečovitou a neúsměvnou.

jednoduchý, ba až naivní příběh, pokus o ozvláštnění mýtickou vsuvkou a špionážním laděním se mi vůbec nelíbil. závěr je, bez dovolení, tak pitomý (silácké plácání v hospodě), že jsem nevěřil vlastním očím.

Povídka sama o sobě není špatná. Prakticky používá dnes již klasický motiv toho, že člověk by neměl vytvořit nikdy nic co je lepší než lidstvo. Prakticky celá povídka vypráví o tom, jak hrdina celých 11 let a obrovské bohatství zasvětil vytvoření vzorce, z něhož by vznikl stroj, jenž by mu svými schopnostmi zajistil slávu a uznání. Jenže na konci dochází k závěru, že to není vždy ku prospěchu věci. Jak říkám, povídka není špatná, ale na začátek málo odsýpá a může tak čtenáře s menší trpělivostí odradit od čtení zbytku knihy. Spíš než o dialozích je pak příběh hlavně o vyprávění hrdiny a jeho „dialogu“ který vede se čtenářem. Pro dnešního louskače knih, který je přece jen zvyklejší na povídku s rychlejším tempem by to však mohla být těžko stravitelná káva. Na druhé straně ale nepochybuji, že v době svého vzniku se muselo jednat o bombu.

Dařbuján a Pandrhola v americkém podání, akorát Pandrholu zastupuje nechutně bohatá a znuzená lady Nevillová a Dařbuján úplně chybí:-). Vyslyší pozvání na ples anglické smetánky sama Smrt? Ačkoliv chápu, co se tímto fantaskním příběhem snažil Peter S. Beagle sdělit, nijak zvlášť mi stylem, atmosférou ani pointou nevzal dech. Tohle nebyl můj šálek čaje, ikdyž vypít se dal bez ošklíbání. 49%

Pro mě o kapánek lepší než „Chlápek, který se díval“; povídka je dobře vystavěná a má i pointu, ale v podstatě jde pořád jen o bezduché popisy popíjení whisky, chlapských sázek, klání v šipkách, historek, po nichž musí vždycky následovat „nevázaný řehot a hýkání“.

Humoristická SF povídka, která mi vůbec nepřišla humorná. Zdání humoru vytváří „bodré“ popisy svérázných štamgastů, toho, kdo víc vypije, kdo toho víc rozmlátí, všichni se o něco vsází. Hodně prostoru se věnuje popisům hurónského smíchu a řevu. Do toho přichází jakési zklidnění a rádobyfilozofické zamyšlení nad špatností světa a rolí lásky k bližnímu, jak my jsme vlastně ti správní – sice drsňáci, ale se srdcem na pravém místě. Ilustrace na obálce je právě k téhle povídce a myslím, že věrně vystihuje, jaká individua v ní vystupují a mají rozesmívat a filozofovat. Nejhorší je, že tohle asi není parodie.

Nadsázka, humor a silná imaginace této povídce nechybí. No představte si to: po několika měsících přijedete z pustiny do města a ono je upravené a natřené, celé vyparáděné. Proč? To už se musíte dočíst sami.

Povídka sice má jisté obstarožní kouzlo, ale naivní příběh o vlkodlacích trpí několika neduhy. Nedostatečné vykreslení postav brání se s kýmkoliv ztotožnit. Lykantropie je prezentována jako nemoc a autor se poněkud nešikovně zaplétá do vysvětlování podstaty této choroby. Charaktery jsou na jednu stranu prezentovány jako hlupáci, co nevědí o přenosnosti nákazy kousnutím (až na výjimky), ovšem na stranu druhou jim nechybí znalosti různých způsobů, jak vlkodlaky zastavit (teorie kolem oměje vlčího moru a psů byla vskutku divoká) a také velmi snadno dostupné prostředky k eliminaci (ve skleníku pěstují náááhodou zrovna oměj atd.). Pak tady máme zajímavé dedukční schopnosti jednoho z hrdinů (SPOILER!: logika odhalení druhého vlkodlaka mi prostě stále uniká – KONEC SPOILERU) a v neposlední řadě bůžky (no, spíše BOHY) ve stroji. Před 60-ti lety to možná fungovalo, ale v dnešní době mě povídka J.B. Blishe bohužel oslovila jen málo. 50%

Atmosferická (herdek, tohle slovo používám snad u každé Bradburyho práce, ale lepší prostě není) hříčka o propojení časů. Výborný, i když předvídatelný ko­nec.

Bradbury stylem někde mezi pohádkou a pověstí drnká na pacifistickou notu. Dělá to ale opět s grácií a nevtíravě, dotýká se niterných přání hrdinů, přání, která nemohou být z vyššího principu naplněna. Obzvláště silně to působí u císaře Jüana. Přece jen, ti ptáci…

Dnes už to vyznívá trochu jako laciný pacifismus, ale v době vzniku to bylo jistě mnohem silnější dílko. Působivá je velitelova úvaha o směřování odzbrojeného lidstva, se kterou se zcela ztotožňuji.

Asi nejlepší povídka knihy, velkolepé finále trochu ve stylu Kingova Running Mana (zajímalo by mně četl-li Prokop Kinga nebo King Prokopa, podoba je velmi silná), které si sice nechává otevřená vrátka pro případná pokračování, ale přesto má v sobě cosi definitivního. Velmi silné.

Ne kritika, ale přímo obžaloba moderní lidské civilizace – odtržení od přírody, bezohlednost k životnímu prostředí i jiným živočišným druhům, znečišťování ovzduší, věčný spěch a stres, konzum… Ursula Le Guin si v téhle nevšední bajce nebere servítky, nutí čtenáře přemýšlet, někdy je konkrétní, jindy používá symboly, metafory. Psychedelické scény střídají pasáže „ze života“ prvních lidí, mysticky znějící dialogy jsou občas prokládány vulgarismy, zkrátka zvláštní dílko plné paradoxů… Zpočátku mi chvíli trvalo se začíst a nejsem si jistá, zda jsem veškeré odkazy dešifrovala správně (např. Hyena a její mluvící výkaly), ale povídka ve mně rozhodně něco zanechala: zadumání i emoce – jakousi smutnědivnou náladu. Hodnocení „brak“ u tohohle poněkud nechápu a za sebe dávám přibližně 86,5% :-).

Povídka to není slabá, ale tříští se v množství postav a dějových linií přecházejících z předchozích povídek. Také se vytrácí detektivní prvek a tempo začíná být spíš thrillerové. Proto rozpačitý dojem.