LEGIE - databáze knih Fantasy a Sci-Fi

Tolkienov „majsterštyk“ a biblia všetkých tolkienistov. Do posledného atómu vycizelovaný súbor príbehov, tvoriacich a vyplňujúcich niekoľko tisícročí staré dejiny Stredozeme, od jej vzniku až po Vojnu o Prsteň. Rozsahom neveľká kniha (niečo cez 300 strán) je pritom tak neuveriteľne hutná, zaplnená toľkými príbehmi, osudmi a postavami, že by vydala na niekoľko sérií typu Pána prsteňov (a X – doplň dľa ľubovôle – fantasy sérií). Je pritom veľkým paradoxom, že toto Tolkienovo životné dielo vyšlo až po jeho smrti.

Výborné, spletité a nelineární. Buďte mi svědkem!

Velmi aktuální povídka na téma, jak se lidi mrzačí a zabíjejí na silnicích. Zpracování ovšem mírně pokulhává: účast s postavami i mrazivé okamžiky – všechno jelo při čtení pouze na půl plynu. 64%

Po Enderovej hre a Ender ve vyhnanství je to zatiaľ druhá najlepšia kniha v sérii. Prvá kapitola vám možno príde nudná, no ak si ju dobre neprečítate a možno ju preskočíte, stratíte niektoré dôležité detaily, ktoré sa budú na konci rozplietať. Kniha sa znova, ako predchádzajúce diely, tak dobre číta, že ju nebudete chcieť odložiť. Vtiahne vás do deja a vy zapojíte mozog a budete premýšľať spolu s Enderom a Novinhou na otázky, ktoré budú v strede knihy nezodpovedané. Portugalčina mi zo začiatku vadila, no keď som sa dostal do deja, prišla mi skvelá a nemal som pocit, že čítam knihu od američana. Nová rasa prasečíkov je veľmi nápaditá a autor sa nebál vymyslieť celé ich rozmnožovanie, žitie a súžitie s hlavným problémom celej Lusitanie. V dvoch prípadoch ma kniha skoro dojala (reč Mluvčího bola dokonalá). V ostatných(krátky príbeh Pipa a Liba, s ktorého som sa dozvedel všetko podstatné na tak málo stranách) som krútil hlavou nad tým, ako niekto môže napísať takýho masterpiece. Neskutočná kniha.

Řeč, krize, rozcupované lidské životy, budoucnost kolonie v nejistotě. A já tu brečím úlevou, protože jeden nafoukaný počítačový program se se mnou znovu baví. – Ender

Snad každý to známe – podívali jsme se v dětství na hororový film, který nám zamával s psychikou a po zhasnutí se pokoj stal nepřátelským místem plným nebezpečných stínů. Autorka mě krátkým popisem jednoho takového strachu neuchvátila, ale byla jsem zvědavá, jak se jí podaří v závěru vybruslit. Překvapila mě, to se musí nechat, na druhou stranu se nedokážu rozhodnout, zda se mi ten konec zamlouval, nebo je úplně pitomý:-). 54%

Jana Rečková to se slovy sice umí, ale poslední dobou shledávám stavbu jejích příběhů a také postavy dost podivnými. Tahle povídka mě neuchvátila ani absurdním námětem. 51%

Po Luccově zmínce o téhle povídce jsem si ji po letech opět přečetl, a i když jsem při prvním čtení reagoval podobně, „ok, nic moc zásadního“, dnes mi přišla hodně dobrá… „Návštěvníci“ jsou docela zvláštní povídka o elegantní nemocnici a přesunu z jedné fáze bytí do druhé. Na jedné straně jaksi nepříjemná svým tématem, ale na druhé straně poutavá, hodně atmosférická a zatraceně dobře napsaná (ale nevím, jak přeložená, četl jsem originál). Přistihoval jsem se, že jsem do ní opravdu pohroužený a že mě zajímá, jak se všechno vyvine; a přitom je pravda, že se v ní skoro nic neděje. Popisy účinků Demerolu mi chladnou poetikou dokonce připomněly Ligottiho „Tichý hlas nic nešeptá“… vlastně ty dvě povídky k sobě mají docela blízko, i když Ligotti zachází do mnohem většího metafyzična. Ale tím drásavým pendlováním mezi dvěma póly existence lezou pod kůži obě stejně dobře. Takže dnes 90%.

Ďalšie pokračovanie Stenových dobrodružstiev sa nesie v duchu Veľkého úteku, tak ako aj naznačuje anotácia. Keby zostalo iba pri tom, dočkali by sme sa pravdepodobne ďaleko konzistentnejšej knihy, než nám nakoniec autori ponúkli. K žánru väzenskej drámy nám totiž pribalili aj ďalšiu výbušnú dávku military (opäť s množstvom historických odkazov a súvislostí), celé to preložili politickými intrigami (ako v tahnskom, tak aj v imperiálnom prostredí), a to všetko pekne zabalené v sci-fi obale. Oproti predošlej ma táto kniha miestami mierne nudila (najmä v „politických“ pasážach), na druhej strane to však celé pohodlne vyvážil excelentný vtip o puntíkatých hadoch, tak ako aj príbeh o Kilgourovom pradedovi, ktorý si… no, radšej to tu nebudem opakovať, treba si to prečítať ;-) Kniha končí opäť veľkými otvorenými dverami do ďalšieho dielu (čo je do istej miery aj nevýhoda, resp. obmedzenie tejto série, keďže samostatne sa tie knihy veľmi neoplatí čítať – v podstate je to jedna veľká kniha rozdelená do ôsmych častí).

Mimoriadne originálna ukážka príbehu alternatívnej minulosti/súčas­nosti/budúcnos­ti. Teda, možno skôr druhotnej ako alternatívnej, ale nechcem príliš spoilerovať. Miestami je to tak alternatívne že je až problém naladiť sa – ale mám dojem, že o vyvolanie podobnej paranoie autorovi aj šlo (veď napokon – práve prebieha studená vojna). Pán Stross má v hlave neuveriteľné nápady.

Jedná sa o veľmi voľné chronologické pokračovanie novely „Květiny pro Minlu“ z antológie NSO (ktorá je však o dosť pôsobivejšia). „Květiny…“ sú však ‚prequel‘ keďže napísané boli o sedem rokov neskôr. Nápad s krehkou hviezdou a jej fungovaním (tzn. vrátane samotnej „Merlinovej zbrane“) túto poviedku hodne vyniesol. Okrem toho je to slabšie, aj keď minimálne po stránke vizuálnych predstáv, je to stále pôsobivá space opera. Samozrejme každé rozšírenie Reynoldsovho univerza je vítané, keďže aj v jeho slabšej chvíľke produkuje stále nadpriemer. Jedna hviezda strhnutá za nelogické chovanie Sory v úplnom závere.

Už jste někoho nakrkli tak strašně, až na vás koukal způsobem, že kdyby pohled zabíjel, nebyli byste mezi živými? Hlavního hrdinu povídky není radno nasírat, jak se přesvědčí obyvatelé Mníšku pod Brdy (a nejen oni) v nelehké době první poloviny 50. let minulého století. Z tématu se dle mého názoru dalo vytřískat více napětí i emocí, ale skutečné námitky mám akorát vůči závěru – autor měl skončit o stránku dřív a nesklouzávat do nasládlého kýče. 63%

Tak jsem si připomenul Astounding a velkého Johna W. Campbella. Toto je román se základem z povídek, které on vybral do svého magazínu v letech 1942 – 43. Tehdy rozhodně úspěšný počin. Antihmota lhostejně útočí na sluneční soustavu, v ní bojují o vliv mocné korporace, hledající možnost použití antihmoty, přízrak anti – bomby se tu vznáší rovněž, do toho nějaká ta láska, krásné ženy, intriky, zrady, k tomu přidáme motiv posunů v čase (patřičně zamotaný), létání vesmírem, používání kosmických děl...... Zkrátka klasická space opera s celkem propracovaným dějem, občas afektovanými výkřiky, divícími se postavami a podobnými dobovými proprietami. Přečíst se to rozhodně dá, má to spád a akci, ale dnes už jsme pochopitelně někde jinde. S ohledem na dobu vzniku dávám 60.

Úvod povídky o osamělé učitelce, jejích obavách a kostlivcích ve skříni je příjemně sugestivní, postupný přerod v duchařinu neohromí ani neuchvátí. Milostná zápletka mi však nesedla, takže mohu vyzdvihnout jedině dobré řemeslo. 61%

Ted Chiang nadprodukcí rozhodně netrpí. Publikuje od roku 1990 a od té doby vydal pouhých 13 kratších nebo delších textů. Z tohoto počtu známe v češtině 10. Co ztrácí na kvantitě, to bohatě dohání kvalitou, i když, podle mého názoru, si k němu ne každý najde svou cestu. V této sbírce je 8 povídek, z nich 6 již česky vyšlo, to však není důvodem, proč je nemít pěkně pohromadě, stejně jako v případě Bacigalupiho. Je ale škoda, že vydavatel tentokrát odolal pokušení vybavit sbírku zajímavými ilustracemi jako v případě zmíněného Čerpadla 6. Bylo – li by tomu tak, potom bych vydavatele velebil. Takto ho „pouze“ chválím. Jinak ale jasné maximální hodnocení, protože ve sbírce najdeme jednu perlu vedle druhé.

Vybroušené komorní drama ze světa, kde 2. světová válka dopadla jinak a Češi stáli jako spojenci Němců na straně vítězů. 5/5

U tak rozsáhlé série, jakou je Malazská kniha padlých, se cestování do odlehlejších koutů asi nevyhneme. A tak zatímco děj prvního dílu pokračuje převážně ve Vzpomínkách ledu, Dům mrtvých popisuje souběžně probíhající události v Sedmiměstí, které bylo dosud jen letmo zmíněno.

Monumentální Coltainova cesta napříč kontinentem a její silný závěr je sice zřejmě nejvýraznější dějovou linií knihy, ale netroufla bych si ji označit za hlavní – ty ostatní nás nenápadně seznámí s pozadím událostí, ať už na straně povstalců, nebo naopak v centru Malazské říše. Tím si můžeme dění lépe propojit s ostatními díly.

Je pravda, jak zmiňuje jiný komentář, že popisy postav a vzhledu prostředí nejsou tak podrobné, abychom si je do detailu představili, a tím pádem může být sbližování s tolika novými postavami a liniemi pro čtenáře náročnější. Na druhou stranu mě potěšilo detailní vykreslení některých akcí a událostí, které se mi pak před očima odehrály téměř filmově.

Tentokrát Anna Šochová zabrnkala na citlivou strunu o sociálně potřebných, vyloučených rodinách. Jde o pohled relativně věrohodně působící, motiv panenky a jejích zvláštností se také povedl. Bohužel se na poslední stránky opět vloudil tak trochu chaos a nejsem si zcela jista pointou. 71%

Čítalo sa mi to dobre, ale nemôžem si pomôcť, záver mi prišiel trochu nezvládnutý, akoby autor nevedel ako to ukončiť, plus mi celkovo nesadla Kveičiho línia. Je to prvá Reynoldsová kniha kde mi prišla druhá polovica slabšia, ako prvá.

Z tohoto „restaru“ serie jsem mel strach, ale neni to tak tragicke. Co me potesilo jsou ruzne pokulturni odkazy (v dalsich dilech pokracuje), ikdyz jsem musel casteji hledat pomoci strycka Googla.

Zajimavy jé take v tomto a dalsich dilech popis vztahu se „Suzie“, … – snad se to nezvrtne v cervenou knihonu. Hold nam John dospiva.

Co mi vadi je uz stokrat omilany popis zakladnich faktu, ktere uz davno znam.

Drzim palce do budoucna, hlavne at se z toho nestane serie podobna ala „Mark Stone“

Ačkoliv musím uznat, že povídka Styx od Jiřího Netrvala měla pěknou atmosféru a u povídky Nic pro hrdiny od švédského autora Sam Jerrie Lundwalla jsem se docela pobavil (nemohu si však odpustit srovnání s knihami Pondělí začíná v sobotu a Pohádka o Trojce od Strugackých, které si střílí z žánru podobným způsobem, ale dle mého názoru ještě lépe), celkově pro mě byla kniha spíše zklamáním, či v případě geneticko-naučné pasáže u Venuše a sedmero pohlaví přímo utrpením. Sborník jsem si však zakoupil především kvůli povídce Druhá invaze Marťanů. Svojí komorní atmosférou mi připomínala povídku Miliardu let před koncem světa, či knihu Kulhavý osud avšak narozdíl od nich není tentokrát hrdinou spisovatel, nýbrž obyčejný důchodce. Nezapomenutelná je pasáž, v níž se hlavní hrdina dohaduje se svým nejlepším přítelem apatykářem nad sbírkou známek, a teprve po značné době si zpětně uvědomí, že je mezitím pravděpodobně navštívil Marťan, vyzvedl si svojí objednávku, zapojil se do rozhovoru o filatelii a pak nerušeně odešel, aniž by je to sebemíň znepokojilo.

Noc vzplanula stovky kilometrů kolkolem a ohňostroj to byl mnohem impozantnější než cokoliv vyjma středně velké jaderné války.

Kniha ve mně po přečtení zanechala vynikající dojem, a to kvůli své netradičnosti hlavních hrdinů a jejich vývoje, který je místy až úsměvný, někdy zase hrozivý. Nicméně zcela upřímně říkám, že filosofie Ladislava Klímy se mi odkryla po prvním přečtení jen nepatrně. Nejde zde totiž jen o úchylný (hezčeji řečeno netradiční) příběh, ale také o celoživotní filosofii autora, kterou je kniha protkaná skrz na skrz. Od knihy jsem toho moc nečekal (měl jsem jisté předsudky ohledně tohoto autora), ale nakonec opravdu velké překvapení.

Malinko nablblá zápletka je více než bohatě vyvážena úsporně a přitom dokonale vykresleným prostředím nemocnice, na kterém je znát autorčiny osobní zkušenosti. Nahlédnutí do života sester na dětském oddělení mně osobně připadalo ohromně zajímavé. Povídka se četla výborně, byť chvilkama popis událostí jemně tonul v chaosu. Závěr imho nic-moc, ale vyložený průser to taky nebyl. 73%

Závěr trilogie jak má být – na rozdíl od nepovedeného druhého dílu je od začátku do konce narvaný akcí, politikou a bojem. V každé kapitole se děje něco významného a nikdo tam není jen tak do počtu. To vše v provedení téměř vylučujícím spánek, co vás natáhne na duševní skřipec a nepustí, dokud s tím neskoncujete.

Já osobně se začala docela dobře bavit už jenom při pohledu na mapu. Poté, co můj zrak padl na „kompas“ sdělující mi směry nahoru, dolů, vpravo, vlevo (nebo doprava doleva, teď knihu nemůžu najít a nejsem si jistá), případně záludnosti jako Kraj po loktech kráčejících krocanů, tak jsem myslela, že mě z antikvariátu, kde jsem knihu objevila, snad budou muset vyvést, jak jsem se tam dusila smíchy.

Jistě, nic obzvláště světoborného tam opravdu není, ale osobně vzdávám holt překladateli. Já bych si na tohle netroufla ani za celé zlaté prase. Už jenom ty jména musely být hotový horor.

A teď, pokud mě omluvíte, jdu uvádět své rodiče do rozpaků prozpěvováním „šlehy šleh, šňuy šňup, dneska meskalin…“

Pokud si chce člověk udělat obrázek o tom, co že to ta fantasy vlastně je, měl by samozřejmě přečíst spoustu knížek, ale hlavně hned několik těch zásadních, těch které pomohly žánr definovat, ty které nějakým způsobem posunuly hranice.Mezi ty zásadní patří podle mnohých i rozsáhlý příběh Temná věž.Čtvrtý díl série Čaroděj a sklo je zatím dílem rozhodně nejslabším.Oče­kávané Rolandovo poodhalení událostí, které celému příběhu předchází,a které tvoří naprosto podstatnou část knihy, se místy neuvěřitelně vleče.A poprvé se mi u Kinga, autora hned několika tisíci stránkových „špalků“ stalo, že mě nudil a hned několik desítek stránek jsem jenom prolistoval.Trochu škodolibě jsem zaznamenal, že i ve Středosvětě probíhá jakási obdoba našeho Sčítání lidu, domů a bytů s tím rozdílem, že Roland a jeho přátelé sčítají koně, bárky a rybářské sítě.Věřím, že v dalších dílech to už bude zase starý dobrý King,a že po dočtení poslední knihy budu moci potvrdit: ano, Temná věž je opravdu jednou ze zásadních knih fantasy. PS. To,co u celé série rozhodně kvituji je, že autor na začátku každé knihy na několika stránkách shrne děj předchozích dílů.Takže čtenář se i po delší odmlce snáze dostane „do obrazu“.

Snaha ponimrat se v kolektivním českém svědomí, v kolaboraci s nacisty, antisemitských náladách, neúctě k ostatkům, hamižnosti. Nečetlo se to špatně, ale spíše než horor to na mě působilo jako moralizování – napětí u mě povídka nevyvolala a nějaké výrazně hlubší zamyšlení nad tématem taky ne. 60%

Kdosi ve svém komentáři píše, že by v tomto alternativním světě „chtěl bydlet“. Proti gustu žádný dišputát, ale já tedy rozhodně ne. Není to veselé čtení. Je to čtení smutné, místy až depresívní, když Walter na konci řeší osudové dilema…Je to román o vzájemné podobnosti totalitních režimů, o „poučení se z minulosti“, kdy viníci ukážou prstem na jiné viníky a taky o alibismu nejvyššího, který raději odcestuje na druhý konec světa. Dojde i na zrcadlovou verzi jedné důležité události…Ale především je to román o osudech syna českých rodičů, jehož otec s Říši kolaboroval skutečně extrémně. Z celé knihy jsem cítil beznaděj, kterou se postavy, což jsou naprosto obyčejní lidé beze stopy hrdinství, snaží potlačovat a věří, že bude lépe. A také se snaží i v této době navzájem si pomáhat. Děj se posouvá z přítomnosti do minulosti, jak nám hlavní hrdina osvětluje minulost a svou důležitou úlohu v ní. Je tu několik událostí, které zůstaly nedořečeny, ale dají se s určitou mírou jistoty domyslet. Jakýmsi úvodem k románu je povídka Cesta hrdiny, ale podle mě není její četba zásadní, protože je do románu prakticky celá zapracovaná. Kniha na mne opravdu velmi zapůsobila. Vzbuzuje emoce a otázky a nespoléhá se jen na dobrodružnost a akci.

Je to definitívne, Reynolds je mojím najobľúbenejším autorom v kontexte new space opery (myslím celé hnutie a nie len túto zbierku). A to som čítal len zopár jeho poviedok/noviel. Vyzerá, že by som fakt mal spoznať ten Odhalený vesmír. Celkovo je to výborná poviedka so zaujímavými nápadmi, vygradovanou štruktúrou, krásnymi postavami a nechýba jej ani presah. Možno by som uňho ako vedca očakával o niečo dôkladnejší výklad SF elementov (napr. vznášajúce sa kontinenty sú super, len v kontexte NSO by sa mi žiadalo aspoň načrtnúť, prečo a ako). Tých pár percent strhávam práve za toto, potom za posledné dve banalizujúce vety a jeden (pre mňa) nezmyselný čin hlavného hrdinu v závere. Je to vskutku kúzelný text, mohol byť bezchybný.

„Sedm růží“ zajímavě začíná – styl je čtivý, téma odlehlého domu „poslední cesty“ atraktivní, atmosféra obstojná. Bohužel zhruba v polovině povídky se to začne lámat, zápletka se ukáže být zoufale banální a divně zpracovaná, namísto gradujícího napětí se dostavila rostoucí otrávenost. Škoda, našlápnuto měl Jiří Dluhoš lépe. 60%

Bohužel po 200 stránce jsem musel odložit, protože jsem se v tom beznadějně ztrácel :( Snad za pár let zkusím celou sérii znou…

Je až neuvěřitelné jak autor po více jak 30 letech tvůrčího psané dokáže psát stále tak dobré knihy. Na téměř 1000 str. se člověk nenudí kniha si drží velmi vysoké tempo a i přes velké množství postav není moc velký problém se v nich vyznat zamilovat se do nich, nebo je bezmezně nenávidět :)

Když jsem „Křídla snů“ četla v 16-ti letech, zdála se mi knížka hezká, ale bylo v ní na můj vkus málo akce (žádná, abych byla přesnější), což mi v období hltání conanovek přišlo jako mínus. S dospělostí se dostavila trpělivost a ochota užívat si i příběhy, kde prim hrají emoce a nikoliv řinčení zbroje. Repete četby po dlouhých letech tedy přineslo spokojenost; užila jsem si životní cestu Maris, jejíž touha létat změnila svět. Leč ne každá změna přináší pouze dobro…

Uvítala bych hustější atmosféru, lepší popis světa a historii lidstva na něm, za nešťastnou považuji volbu překladatele ponechat názvosloví v angličtině. Občas se informace (pocity) zbytečně opakovaly, v těchto pasážích by neuškodilo román zestručnit. Celkově mě kniha nevtáhla naplno, potenciál se mi jeví malinko větší, dávám proto pěkných, ač nenadšených 75%.

Příjemně čtivý příběh o pomstě. Už jsem ani nedoufal, že by mě nějaká Feistova kniha mohla takto pobavit. Kniha je nazvaná podle hlavního hrdiny Spára, který se chce za každou cenu pomstít svým nepřátelům. Celý děj sledujeme jen jej a nikam neodbočujeme. Sice se objeví dost starých známých, ale naštěstí se tolik nekecá o velkém zlu, osudu, poselství atd. Všechno tohle je momentálně posunuto až na vedlejší kolej. Spár vnesl do Midkemie zase trochu šťávy a snad se to v dalších dílech nepokazí.

Další železniční povídka podobného rázu jako Usmolenec. Tentokrát se zmínkami o děsivých traťových legendách a vůbec napínavější (železničáři se pídí po zdroji záhadných poplašných signálů). Opět zde vystupuje železnice jako živý, zlověstný organismus: „Spod hrude lokomotívy se vygúľali kúdoli pary a ovinuly baňatý trup, svetlá reflektorov na čele obra sa začali ohýbať do dúhových gloriol, zlatistých obručí a prenikali temnou parou. V istom okamihu vznikla optická ilúzia: lokomotíva a spolu s ňou aj vagóny sa vzniesli nad masu pary a chvíľku tak zotrvali visieť vo vzduchu. Po niekoľkých sekundách sa vlak vrátil na úroveň koľajníc, a potom sa pohrúžil do zamyslenia v nočnom odpočinku.“

Železniční hororová povídka v podobném duchu a s podobným námětem (předzvěsti) jako Dickensův „Hlídač“, odehrávající se ale spíš uvnitř vlaku než vně, prostoupená ponurou atmosférou a pocitem, že vlaky, parní lokomotivy a soukolí potočená kolomazí jsou živé organismy. Tuto povídku i další, co už jsem ze Šialené záhrady přečetl, bych označil za čistý „old weird“. Grabinským se určitě nechal inspirovat Miéville v Železné radě a k tomuto polozapomenutému Polákovi s jeho fascinací vlaky a personifikovanou technikou se vyjadřuje i v eseji, kterou jsem tady nalinkoval do odkazů ke knize.

Celé lidstvo se změní, když láska bolí a bolest léčí nenávist. Tak to je asi jasné každému. Je to sice zajímavý nápad, ale následný život by asi nemohl vůbec pokračovat. Některé situace mi připadají nelogické a tím i nemožné. A ta nelogičnost mi asi na povídce vadí nejvíce!

Opravdu dosti mrazivá povídka, která na velmi malé ploše vyvolá mnoho otázek a probudí fantazii k jejich odpovědím.

„Suspiria de Profundis“ je pro mě velkým překvapením. Povídka je zajímavou sondou do temných hlubin duše tak trochu odlišného chlapce – od nenápadných začátků v dětství, přes dospívání, až po nevyhnutelný závěr o sedm roků později. Autorovi bych vytkla jednu faktickou chybku: hlavní hrdina by v polovině 70. let stěží mohl použít příměr „ako keď si sfetovaný hardcoreový bubeník skúša sólo“, vznik tohoto hudebního žánru a jeho názvu se datuje na počátek 80. let. Jinak mohu jen chválit, mrazivý příběh nepostrádá ponurou atmosféru, pyšní se věrohodně zpracovanými duševními pochody a pointa také není k zahození. Vážně mě mrzí, že vidím na Legii jedinou povídku Petera Uličného – ráda bych si od něj přečetla víc. 82%

Myšlenka to je hezká, ale na Eganovy povídky o kvantové mechanice se nikdy nenaladím, vždycky v nich najdu chybu :-/

Poměrně dobrá urban fantasy. Je znát, že Gaiman by hrozně chtěl být další Clive Barker, ale myslím, že na to mu chybí víc talentu a originality.