LEGIE - databáze knih Fantasy a Sci-Fi

Docela dobrá ekologicky mravoučná SF o tom, že lidé svou planetu ničí proto, že je k tomu ponoukají ufoni, pro které je znečištěná planeta ideálním životním prostředím. Proto si ufon lidi pěstují a starají se aby si co nejvíc škodili. Docela vtipné, trochu k zamyšlení, dobře napsané, až jsem byl překvapen.

Snad jedinná povídka ze sborníku Lovec čarodějníc, která mne trochu zaujala-

.............­.............­.............­.............­.............­.............­.............­.............­.............­.............­...........pře­četl jsem jen proto, že se mi sborník, tyto povídky obsahující náhodou dostal do ruky.........­........

docela zajímavé nápady ale jinak se mi tato povídka moc nelíbila

opravdu nic moc

tato povídkamne nějak dostala. i když na písečníky nemá, ale proč si jí nepřečíst

Pěkná povídka, bohužel jen průměrná

Docela to ušlo

sofistikované a bizarní. a také okázalé a nudné. neumím se pro chappella zaujmout: absence spádu a hloubky, ornamentálnost (bez funkce) a přeschlý humor. záblesky zajímavých témat (např. trojjediný stín) nevedou nikam. hmm :-/

Tuto knihu hodnotím s odstupem pěti let (možná i více), buďte tedy k mému komentáři shovívaví, prosím:-). Sapkowského „Zaklínač“ mi učaroval, proto jsem se velmi těšila na další sérii slavného polského spisovatele. S nadšením jsem začala číst a čekala, kdy budu vtažena do příběhu, aby mě semlel ve víru napětí, humoru a moudra – a na konci vyplivnul přinejmenším spokojenou. Jenže… Reynevan není Geralt, nedokázala jsem se s tímto hrdinou ztotožnit, držet mu palce; spíše mě otravoval. A nenašla jsem ani nikoho jiného, kdo by mě zaujal natolik, aby mi nebyl lhostejný či nesympatický. Jak už upozorňují komentáře Vlaska a Thorgose, vystupujících postav je nehorázné množství, čtenář potřebuje v jednom kuse lézt do rejstříku a kolikrát to ani nepomůže. Děj je rozdrobený, vyžaduje značné soustředění a nepomáhají ani kvanta latinských a německých vět, kterými zřejmě autor demonstruje svou mnohojazyčnou vzdělanost – další důvod zpruzeně listovat a hledat překlad (a ne vždy ho lze najít). Slohově vše působí krásně, vzletně, místy hravě, s jemným humorem… a často také grafomansky chladně a vykonstruovaně; z mého hlediska forma leckdy ubíjela obsah. Co si vlastně pamatuji z děje? Předupník Reynevan prchal, dělal blbé chyby, bylo mu různými lidmi pomáháno, prchal dál, a spousta, SPOUSTA nezapamatovatelných lidí okolo intrikovala. Historické pozadí je vypiplané, fantasy prvky potlačeny na minimum. A jak to celé dopadlo jsem zatím neměla zájem zjistit, „Narrenturm“ mě, jak je patrné z příspěvku, navzdory nesporným literárním kvalitám opravdu nebavilo. Napoprvé zklamání, ovšem někdy dám trilogii druhou šanci… nejspíš mi několik let potrvá sebrat znalosti, trpělivost a odvahu.

Náročné na soustředění, místy matoucí, pocitové, zneklidňující, pro mne v polovině případů téměř nepochopitelné.

Dobrá povídka u které jsem se usmíval. Přibližný děj prokouknete na začátku už podle názvu povídky, ale o to víc si ji podle mě užijete.

čtenářsky dosti náročná povídka, kde každý detail hraje roli. ovšem za tu námahu to stojí. skvělé prolínání různých rovin reality, napjatá atmosféra, beznaděj… inu mám rád temné fantazie bez happyendu.

Dobrá myšlenka, ale na můj vkus příliš zmatené.

Smutné připomenutí toho, že světu vládne faleš a přetvářka.

Skvělá variace na téma realita.

Zábavné a zároveň i poučné.

Vlastně jen takové zbytečné (vždyť se to děje dnes a denně) varování před zneužitím médií zabalené do sci-fi povídky.

parádni knižka, docela bych věřil že by se lide mohli v podobných situacích kdy se zhroutí základní stavební prvky civilizace začít podobně chovat. docela bych uvital pokracovani z blizke budoucnosti napriklad takove treti ctrvte generace ktera uz elektriku nezazila.

Hyperion jsem četl když mi bylo něco okolo 18 a vubec me nechytnul, možná to bylo mým věkem nebo spíš čekám od knížek něco jiného. Jak jsem ale zjistil to že nějaká knha dostane světová ocenění jěště nemusí znamet že se mi bude libit.

opět dobré číslo. poměr zajímavých a nezajímavých povídek pro mne tentokrát příznivý a minimálně čtyři povídky jsou výtečné.

Další Wyndhamova katastrofická vize, kdy je lidstvo napadeno bytostmi z vesmíru. Máme polovinu 20. století, studená válka je v plném proudu a do toho přilétají ONI. Kdo? To se čtenář vlastně za celou dobu nedozví. Útočištěm se jim stávají nejtemnější mořské hlubiny, kde mají lidé jen omezené možnosti výzkumu. Prostřednictvím manželské dvojice Mikea a Phyllis Watsonových, spolupracovníků rozhlasu EBC, sledujeme změnu světa v průběhu zhruba šesti let. Dlužno dodat, že většinu knihy jsem toto charakterově nezajímavé duo pozorovatelů, titulujících se „miláčku“ a „drahá“, měla těžce v paži a jejich případný skon by mi žíly netrhal. Vše je popisováno útržkovitě, pomocí rozhovorů, článků z médií, něco z osobního svědectví Mikea a Phyllis. První fáze románu ukazuje počáteční přistání UFO, zvědavost lidí, množí se první „drobné“ nehody, ztrácejí se lodě, následuje zmatené tápání a pochyby (čtenáři je samozřejmě už z názvu knihy jasné, o co jde, překvapení je tedy nulové:-)). V hlubinách oceánů jsou vyzkoušeny atomové bomby, mizí více a větších lodí, lidstvo přestává „ovládat“ oceány a začíná se častěji uchylovat k letecké dopravě, což sebou přináší ekonomickou nestabilitu. V druhé fázi už mimozemšťané podnikají výpady na pobřeží, obyvatelé mizí beze stopy, ovšem nakonec stateční pozemšťané přes prvotní nejistotu a neúspěchy odolávají. Ani teď nemá čtenář mnoho příležitostí dozvědět se o cizích útočnících víc než vědecké dohady a pár fragmentů z očitého svědectví Watsonových. Třetí fáze připomíná strašáka současných ekologů: tání ledovců a zvedání hladiny oceánů. Tahle katastrofická část, potenciálně nejzajímavější, je bohužel také nejkratší a postižená stejnou útržkovitostí a nezúčastněností jako předcházející děj. Celá kniha připomíná sledování zpráv – hlavní hrdinové jsou pouze komentátoři, občas nějaká reportáž zaujme, ale většina prošumí kolem, emoce se nekonají. Wyndham nabízí náměty k zamyšlení a také varování, čas jim však výrazně ubral na intenzitě. Fenomenální „Den trifidů“ zůstává nepřekonán, ani toto dílo se mu nedokázalo přiblížit. 65%

infantilní nuda zív

námět i příběh se zdají zajímavé, ale prokousával jsem se textem jako dřevem. ať už je to autorkou nebo překladatelkou, text je těžkopádný a nesourodý. škoda, začátek byl velmi slibný.

Vtipně napsaná povídka plná jemných i ostřejších ironických narážek na dobové poměry v americké spolešnosti.

Military SF patří k mým oblíbeným žánrům a Mariňáky od téhož autora považuji za jednu z nejlepších knih svého druhu. Semper Fi je pokračováním dvoudílné Carpe Diem, a přestože CD nebyl špatný počin, v mých očích ji do dokonalosti Mariňáků přecejen něco chybělo. Nicméně na Semper Fi jsem se těšil, a to tak že značně. Po přečtení však nedokážu zakrýt jisté zklamání, neboť odklon od hardcore military sf je více než patrný. Přesto, kniha není špatná a kritika „vypujčených nápadů“, objevující se v některých komentářích, se mi nezdá oprávněná. Fabianovi nelze upřít spisovatelskou zručnost. Příběh pěkně „odsejpá“, v knize se nenacházejí žádné „pomalejší“ části, přesto mi zde bohužel výrazně chybělo více akčních a bojových situací – začátek a boj s tvorem – je na knihu s přívlastkem military sf skutečně trochu málo. To zmíněné „odsejpání“ příběhu tedy možná bylo z části způsobeno tím, že čtenář jaksi stále očekává pořádnou bitku, nejdéle na další stránce :). I přes tato negativa máme v ruce slušnou SF (tentokrát bych byl s přívlastkem military přecejen opatrnější) se starými známými z Carpe Diem a se slušným příběhem. Konec knihy je maximálně otevřen a na netu se objevují spekulace o propojení s další z autorových knih, takže mi nezbývá než se těšit na pokračování, a pevně doufat, že z toho co bylo na konci naznačeno se z v dalším díle vyklube hooooodně krvavá, hardcore militaristická scifárna s tunama vystřílené munice :))).

Nathan Long je v našich končinách známý především jako pokračovatel ságy o trolobijci Gotrekovi. V temných archivech Black Library však lze nalézt ještě další jeho počin – sérii Blackhearts – Černá srdce. A právě Valnirova zhouba je prvním dílem této série. Příběh se točí kolem skupinky zločinců čekajících na popravu, kterým je nabídnuta jakási možnost vykoupení za cenu splnění jistého úkolu pro říšského šlechtice. Příběh rychle nabírá na otáčkách a „hrdinové“ jsou záhy po krk v problémech. Ve hře jsou jako obvykle nejen síly chaosu. Výsledkem je zdařilý přírůstek do warhammerovské knihovny a velmi slušný úvod do nové serie, nepostrádající akci, svižný příběh a krev :), tedy atributy vlastní všem kouskům tohoto žánru.

Menej akčný príbeh, ktorý u mňa viac stál na tých fantasy reáliách, ako na akcii. Šaman, vlci, zima, to všetko spolu funguje dostatočne dobre aby som ohodnotil 4*.

Opravdu velice napínavé, první (a taky poslední) výstřel padne snad na pětisté stránce a vůbec to nevadí. Napětí je opravdu veliké hlavně kvůli tomu, že opravdu není nutné, aby Miles uspěl. Bujoldová se během předchozího a tohoto dílu přesunula na úplně jiné hřiště, než u zbytku série. Její chartaktery odrostly a tak dobrodružství, které provžívají jsou již vice osobního rázu. Jen opět jako u minulého dílu je Miles moc zatlačen do pozadí a událostmi je více smýkán, než aby se jich aktivně účastnil.

Užasnější brak jsem prostě v životě nečetl. Co na to napsat. Kdo nepřečetl neví. Mě to vzalo za koule a pustilo až s posledním slovem…Au.

prvni kniha kterou jsem od Kulhanka cetl, a dodnes je pro me to nejlepsi co autor napsal, mozna trosku z nostalgie ale i pres vsemi vyzdvihovany Nocni Klub. skoda jen ze konec zustal otevreny a dost mozna i diky Jafffovi.

Povídky jsou kolísavé úrovně, občas z nich příliš ční inspirace jinými fantasy díly. Naštěstí hrdinka je zajímavá, živoucí postava, takže celkově jde o příjemně oddechové čtení.

Tady se někdo rád dívá na Xenu – autorka se velmi silně nechala inspirovat dílem Kopyta a děvky.

Všichni hodnotí tuhle povídku sakra dobře, ale mě teda nějak vůbec nedostala. Připadala mi nemastná, neslaná, no prostě nedotažená. Námět povídky dobrej, ale nějak nebylo v obsahu vytaženo a rozvedeno to co by mě více zajímalo.

Richard Bachman je temnější půle Kinga, skeptický zachmuřený autor, jehož víra v lidstvo už se dávno rozpadla na popel. Dlouhý pochod je solidní ukázka zvrácené soutěže a detaily, jimiž se Bachman zabývá, rohlíkem-opilí rodiče, fanatičtí diváci, účastníci soutěže ztrácející iluze na rozdíl od nadšeného publika za zábranami. Až to skoro vybízí k zamyšlení, čeho je to metafora. Války? S jejími naivními aspekty jako vlastenectví a hrdost, které se kamsi rozplynou v momentě, kdy leží voják rozstřílený v příkopě a jeho příbuzní jsou „odměněni“ medailí? Tipuju si že ano. :)

Od Srdce v Atlantidě asi nejlepší knížka od Kinga a překvapivě připomínající atmosféru jeho starších legendárních knih z 80. let. Je to hodně čtivá, napínavá záležitost, objevují se v tom Kingova stigmata poslední doby – autohavárie, tvůrčí proces, stáří, očekávání smrti, ale uchopil to tentokrát velmi povedeně, aniž by terorizoval čtenáře. Jen mě lehce otrávilo lehce pitomé abstraktní finále, kde se postavy vypořádávají se zlem – jako kdyby to k těm prvním 80% ani nepatřilo.

Clive Barker je můj asi nejoblíbenější spisovatel a kupuju všechny jeho díla. Tahle kniha se ke mě dostala teprve nedávno a určitě jsem nečekal, že Clive napsal před Abaratem další ze svých mistrovských knih, která se vyrovná nářezům před Mysteriem (kde se jako autor trochu zklidnil). Příběh? Todd Picket, stárnoucí hollywoodská star s někdejší pověstí nejpřitažlivější tváře na světě, prožívá krizi své herecké kariéry. Na popud bezcharakterního šéfa studia Paramount svěří svůj obličej do rukou plastického chirurga, který svou práci zpacká a Todd se v hrůze před mediální senzací ukryje do starého sídla v opuštěném údolí stranou Hollywoodu. Netuší, že tam narazí na temná tajemství Zlaté éry Hollywoodu. Má to něco do činění s peklem… Barker tady potvrzuje svojí pověst mistra temna, dočkáme se tradičně pikantních detailně vylíčených sexuálních scén, násilí, originálních, bohatě prokreslených postav, vše ve fanouškům známém uměleckém stylu, kde autor umí vylíčit krveprolití nebo šokující smrt na úrovni, aniž by sebemenší větou klesl na úroveň brakových filmů typu Hostel. Temná hororová fantasy Coldheart Canyon navíc využívá pozadí Hollywoodu jako systému, kde lidé bez skrupulí udělají cokoliv pro kasovní úspěch, jako světa, kde stárnoucí člověk ztrácí hodnotu, kde zruční agenti a šéfové studií maskují skandály a zločiny. Když uvážíme, že Clive Barker prostředí Hollywoodu velmi dobře zná (nedokázal od roku 1994 přesvědčit studia k realizaci dalších filmů a vyplýtval řadu let jen dohadováním s producenty), autenticky to dodává knize ještě další porci děsu. Knížku řadím mezi klasiky jako Věčné zatracení, Velké a tajné show, Imajica… Jestli vám unikla, neváhejte.

Akční mini drama v mini prostoru protiatomového bunkru, které sice nepřináší nic nového v psychologii chování postav, ale jako spíše oddychová četba to zase není až tak úplně špatný.

Doopravdy dokonalé pokračování ságy. Kniha mi přišla tak trochu jinak psaná. Docela určitě přidala celé sádze nový rozměr. Ne opravdu je to kvalitní pokračování. Nelze než doporučit.

no tohle byla jedna z těch knih, kterou dostanete zadarmo k velkému nákupu. A když jsem si ji přečetl byl jsem celkem spokojený. To co jsem od této povídkové sbírky čekal se naplnilo. Normálně bych si to nekoupil ale jako kniha zadarmo to jde.