LEGIE - databáze knih Fantasy a Sci-Fi

Spíš moderní pohádky než sci-fi, ale nesmírně milé a poetické.

Zo začiatku to vyzeralo ako náročný, nadupaný technotriler, žiadne oddychové čítanie. Už od prvých strán sa autor pokúša odradiť čitateľa podrobným vysvetlením princípu, ako funguje tá jeho antigravitácia. A úplne zbytočne, pretože v knihe sa začne vyskytovať čím ďalej, tým viac, totálnych blbostí a nelogizmov, ktoré sa neunúva vysvetliť vôbec. Do strany cca 100 to bolo celkom dobré, síce náročné, ale aspoň uveriteľné. No potom autor uvrhol hrdinu do takej beznádejnej situácie, že mu z nej musel pomáhať rádoby vedou, v skutočnosti ale kúzlami a čarami. Ako vysvitne v závere, celé fungovanie AKT je nezmyselné, pretože nech by mala hocijaké technológie, tak suroviny niekde získavať musí a ten satelit na obežnú dráhu tiež musel odniekiaľ štartovať. Je úplne absurdné, že svet ovládajúca agentúra sa celá ukrýva v jedinom podzemnom mrakodrape, navyše autor si sám odporuje – veď tie technológie mal aj v Hibernity. Alexa je napriek tvrdeniam o jej genialite tupá ako tágo, ale ak ju riaditeľ AKT vnímal ako taký zázrak, neviem, prečo ju nenaklonoval a prípadne ju aj geneticky nemodifikoval, aby vyhovovala jeho potrebám. To, že sa v UI bez akéhokoľvek vysvetlenia zrodia ľudské city, nechávam radšej bez komentára… výpočtom chýb by tu človek zabil aj niekoľkonásobok takéhoto komentára, tak to už len zhrniem: začiatok sa celkom dal, ale ku koncu čím ďalej, tým absurdnejšia somarina. Akoby po celkom sľubnom úvode prebral písanie iný, oveľa menej vzdelaný autor odchovaný na lacných a nezmyselných akčných filmoch.

Jedna z mých „srdcovek“, kterou jsem v si v dospívání půjčoval z knihovny pořád dokola. Nedávno jsem si ji přečetl znovu a bavila mne pořád, i když nepopírám jistý podíl nostalgie.

Kvalitní dobrodružný příběh s velmi okrajovým sci-fi motivem operace, vracející paměť. Podle knihy byl natočen celkem zdařilý TV seriál Rozsudek s Václavem Voskou v hlavní roli.

Nijak objevné etudy na téma zneužití vědy ke spáchání zločinu (v jednom případě naopak její využití k jeho vyřešení). Velmi přežilé.

Příjemné číslo bez kiksů a plné nadprůměrných prací, ale jen s jedinou, která vyčnívá (premiéra Paula di Filippa Stone žije).

Byť hodnotím stejně jako předchozí knihy série, vnímám Paní jezera jako jednoznačně nejslabší díl. Rozporuplný konec bych ještě odpustil (Sapkowski aspoň, na rozdíl od Martina, svoji ságu dopsal), vadilo mi však v této knize do extrému dohnané používání odborných termínů bez náznaku vysvětlení a latinských citátů. Některé čtecí chvilky jsem tak trávil třeba 5 minut čtením knihy a 10 minut dohledáváním významů. Tyto ukázky autorova rozhledu se objevovaly v celé sérii, zde ale na můj vkus překročily únosnou mez. Pořád je to ale ta čtivá sága z fantasy světa, který ač plný odevšad vypůjčených prvků působí jako celek originálně.

Svérázná fantasy, jejímiž kmotry byli pánové Kurt Sutter, J. R. R. Tolkien, Sergio Leone a El Cid. Jonathan French nijak neodbyl přípravu a svůj román zasadil do světa, který má nejen vlastní historii, ale především vnitřní logiku. Už jsem něco málo o skřetech, trollech i orcích četl, přičemž rozvaha pana Frenche mi prozatím přišla nejucelenější. Zároveň se nedá říct, že by jeho postavy byly něco víc než nařachané gorily, co myslí jen na šoustání či zabíjení. Zkrátka místo aby čtenářům mazal med kolem pusy lyrickou epikou, hází jej do konfliktu, plného řevu, slin a krve.
Zápletka má ovšem svoje slabší chvilky; ve čtyřsetstránkovém rozsahu nedokáže rozehrát nic světoborného, spíš je to jen takové pošťuchování jedněch s druhými, pouze složitě zašmodrchané. Jako byste „Člověče, nezlob se“ hráli se zapálením šachového velmistra. Až se v tom jeden občas ztrácí, ačkoli když si to všechno zrekapituluje, zjistí, že základní motivace jsou v jádru jednoduché. Další díl snad bude přehlednější.

Ačkoli je příběh zasazený do západního Německa, nijak z něj netrčí „obžaloba prohnilého kapitalismu“ a v podstatě by se mohl odehrát kdekoli. Nic převratného, ale rozhodně ne špatné.

Naštěstí se nenaplnily mé obavy z x-té variace „jsem to ale trouba, co nic nedokáže“, pěkně to odsýpá, jsou tu zajímavé náznaky světa „po Drsném Spasiteli“, které by se daly využít v nějakém románu a podobně, ale pár výhrad přece jenom mám.

Tváří se to jako kniha, ale rozsahem je to sotva novela (font je opět jak pro první třídu), a když jsem zjistil, že za to chtějí 320 Kč (nebo kolik to bylo), tak jsem si v první chvíli říkal, že to snad ani nekoupím.

Ještě horší ovšem je, že je tu zase pár slušných kopanců v logice, a nádavkem ne úplně zvládnutá korektura. Škoda, zbytečně to kazí dojem z jinak povedené jednohubky.

Zmatená až pomatená kniha, která působí jako retardovaná sestra Váchalova Krvavého románu. Jenže nefunguje ani jako parodie, pokud ji tak autor zamýšlel, a už vůbec ne, měla-li by se brát vážně.

Česká verze „Uchvatitelů těl“ měla být zřejmě v prvním plánu satirou na normalizační socialismus. Jak už to u opravdu dobré literatury bývá, v mnohém neztratila platnost dodnes… bohužel.

V podstatě souhlasím se snopem. Prostě klasickej Heteša – hlavní hrdina se ocitne uprostřed masivního spiknutí, neví, která bije a postupně odkrývá odpovědi, mezitím se mu tucty žen vrhají kolem krku (tedy hlavně na jinou část těla, ale napsat to tady by mě asi neprošlo). Jen typické Baltimore nahradil Birmingham (ten britský, nikoliv Alabama). Ale ono je to v zásadě jedno. No a nechybí neuspokojivý a antiklimatický konec, po kterém zůstává na jazyku podivná pachuť. Každopádně tentokrát mi to ani nepřišlo moc zábavné a nápadité. Hlavní hrdina skáče z průseru do průseru, věci se mu dějí, aniž by se o ně nějak zásadně zasloužil a v podstatě sám nic nevypátrá. Prostě průměrná Heteškova, mimochodem již staršího data (napsáno 2009).

Začátek nic moc. Nalezený dokument – příběh v příběhu – měl dodat zdání autentičnosti. V roce 1908 možná, dnes je to spíš úsměvné. První podivnosti domu mne také nenadchly. Až druhá, kosmogonická, vlastně spíš kosmoagonická polovina knihy, měla ty správné parametry příběhu, který žije v čtenářském zájmu již více než století. Na tehdejší dobu muselo jít o hard SF. Popisované jevy měl autor dobře promyšleny. I v roce 2022 působí dost realisticky (změny pozorování při zrychlení času, mechanika vesmíru…). Za to tedy smekám.
Dům na rozhraní je zajímavý a stále znepokojivý artefakt doby mezi starým a novým způsobem psaní strašidelných a mysteriózních příběhů. Dnes působí archaicky, ale háčkem se v mysli zachytil a zjistil jsem, že na něm stále něco je. Dnešní autor by toto téma zpracoval jinak a přístupněji, ale moderní horory by bez podhoubí těchto textů nevyrostly.

Příspěvek k žánru prakticky nulový, autor se spíš snaží na podkladu sci-fi motivů řešit psychologická témata, ale ani to se mu příliš nedaří. Rádoby „poetický“ jazyk působí strašně zastarale a nepřirozeně.

Jedna z posledních Zelaznyho knih, kde autor potvrzuje svou literární proměnlivost a volí formu pro děti určeného vyprávění. Děj je ale, jak už to v jeho případě bývá, diskutabilní. Hlavní hrdina pes Čmuchal a jeho zvířecí kamarádi tu zabezpečují chod blíže neurčeného tajemného procesu, jehož účastníci vykazují rysy nezvykle podobné hororovým ikonám žánru. Najdeme tu personifikaci všech možných postav od Stokera, přes Doyla až po Lovecrafta, což i přes zvolenou formu a zvířecí side kicky vylučuje dětské čtenáře. Autor si dost libuje v referencích a asi se nedá čekat, že dětský čtenář bude mít načteno tohle všechno. Pro dospělé bude kniha příjemným, ale občas trochu natahovaným čajíčkem. Autor používá svůj typický trik a nechává si v záloze vysvětlení celé základní linie, které je ale tak triviální a nenápadité, že to mohl klidně vybalit už na začátku a nehrát si se čtenářem na schovku. I tak má pořád v rukávu pár zvratů. Kniha stejně jako třeba Tvorové světla a temnoty stojí hlavně na rolích jednotlivých protagonistů, které se časem mění, takže by stále bylo o co hrát. Jinak ale příjemný, vcelku originální, s hravostí napsaný příběh, která se dobře čte, i když sem tam zatahá za oči oděrkami v překladu zejména vlastních jmen.

Knihu jsem před časem koupil v nejmenovaném obchodě s levnými knihami za 39 korun, nicméně s četbou knihy jsem dlouho otálel, protože mě něčím odpuzovala obálka knihy. Jako většina příběhů, které zpracovávají téma cestování časem, je i tento poněkud zamotaný, pro mě byl zpočátku dokonce nepřehledný, s blížícím se závěrem se mnohé vyjasnilo, ale konec knihy ničím nepřekvapil. Souhlasím s poznámkou o překlepech, bylo jich dost a vadilo mi to a rušilo při čtení. A nejednalo se jen o překlepy, ale o zjevné chyby (např. Nemluvňata plácala růžovými ručkami. – str.101) Stejně tak mně vadila občasná chybná interpunkce. Někde prostě čárky chyběly, častěji naopak přebývaly.

Docela mě překvapilo, že kluci v USA v roce 1928 prožívali léto podobně jako jsem je, v jejich věku, prožíval já úplně jinde o desítky let později. Na druhou stranu – jsem členem jedné z posledních generací (možná úplně poslední), která prožila dětství bez mobilů (natož sociálních sítí) a musela domů (minimálně se ohlásit), když se rozsvtítily lampy veřejného osvětlení…takže tím to asi bude. Děj knihy se těžko popisuje – zkrátka prázdniny a léto dvanáctiletého kluka. Jenže není tak idylické, jak by se na první pohled mohlo zdát. Onen kluk (autorovo alter ego) je totiž zahloubanější a celkově dospělejší než jeho vrstevníci, a během léta dojde k poznáním a prozřením, která mu změní celý život. Bradbury svou dětskou letní mozaiku doplňuje příběhy dospělých obyvatel města – ať už jde o členy rodiny nebo o přátele/zná­mé/různé postavičky. Na rozdíl od Kinga (a třeba i Hilla a Laymona) nejsou tito dospělí, až na jednu mírnou, mírňoučkou výjimku, nijak pošahaní – naopak jsou milí, nápomocní, snad až idealizovaní. Celý tento sentiment je zabalený do autorova překrásného poetického jazyka (vzdělanější člověk by napsal: „báseň v próze oslavující dětství“), takže o vymazelný čtenářský zážitek je postaráno.

Četl jsem nové vydání – a znovu musím chválit. „Bílá“ edice s minimalistickými obálkami prostě nemá chybu. Jediné, co mě znechutilo, byl doslov, respektive esej použitý/(á?) jako doslov. Napsala jej nějaká Lahna Diskinová, což bude jistě odbornice na slovo vzatá…a taky zastydlá intelektuální hipísačka, páč 3/4 času používá citace z různých básní a nóbl cizí slova…a pak básní o hrdinově spojení se Zemí a Vesmírem nebo co. Inu, nechcete-li si kazit zážitek, přečtěte si doslov s odstupem několika dní a bude to ok…

Uf. Tak tohle bylo vážně hardcore. Relativně simplistický scénář o válce bohů a jim podobných připomíná dramaturgií spíš divadelní hru (místy Cimrmanovu – nejsem tvůj otec, jsem tvůj děd). Autor tu jako postavičky využívá část mytologie skutečné a část vlastnoručně vytvořené. Přestože jde o téměř bezdějový konstrukt s triviální základní linií, jejíž větší část autor shrne do několika stránkové básně, jedná se strukturálně o neskutečně komplexní knihu, kde je jakýkoli postup textem rovný průlomu šifry. I když pak téměř všechno zdegeneruje na bitky a poznání kdo je kdo, pro pochopení všech detailů se v útlé brožurce můžete hrabat roky. Text je navíc podepřený naprosto excelentní literární ekvilibristikou. Číst tuto knihu je gurmánský zážitek a když už čtenáře nezmate sám autor, pak od náznaků dějových linií často trhá pozornost takřka (a někdy úplně) básnická rétorika, kdy prostě jen hltáte libozvučný proud slova a kocháte se. To není kniha, to je zahrádka! Apropo překlad. Jako ty vole! Tohle muselo dát šílenou práci! Michael Bronec je známý hlavně českou fantastikou, ale za vydání této knihy bych ho (a jeho poradní tým pro tento projekt) jmenoval zasloužilým chytroušem překladové fantastiky s povinnou sochou na Letné. Máme ve fantastice hodně povedených (h)různě krkolomných překladů, ale tohle je suverénně největší bizár (v dobrém slova smyslu), který tady kdo vytvořil. Navíc v případě v počátcích ne úplně dobře uchopeného Zelaznyho, jehož knihu Sign of the Unicorn AG kult teasoval na počátku devadesátých let pod názvem „Znamení kozorožce“. Geniální kniha. Sice moc netuším o čem to celé bylo, ale neskutečně jsem si to užil.

Tevisův Zpěv drozda zde vyšel jako jedna z mála západních kvalitních SF již za bolševika, čímž si na jistou dobu zajistil snad až kultovní status. V té době jsem se s ním coby žák základní školy setkal i já a moc se mi líbil, pochopitelně jsem si ale již po tak dlouhé době z románu, kdysi vnímaného dychtivýma dětskýma očima, moc nepamatoval. Dnes již na příběhu ze samého konce lidského pokolení vidím poměrně dost nedotažeností a možná i chyb, konečně ani tempo vyprávění není kdovíjak strhující. Jednotlivé události komorního příběhu není možné podrobněji analyzovat, v takovém případě totiž nelze nevidět, že prakticky všechny hodně skřípou, ostatně stejně jako celá konstrukce románu. Nutné je tak soustředit se na emoce, které jsou tím pravým obsahem knihy, smutek a melancholie stále promlouvají. Ústřední tezí je pak rovnítko mezi lidstvím a schopností číst, která během posledních desetiletí zcela vymizela. Zpěv drozda jsem vždy považoval za nejlepšího Tevise, nyní ale musím svůj názor přehodnotit, obávám se, že ve zkoušce časem zdaleka neobstál tak, jak sem si představoval. Muž, který spadl na zemi i Dámský gambit mi nabídli přeci jen silnější zážitek, u Bentleyho příběhu se mi možná klížily oči víc, než je zdrávo. Své dávné hodnocení nechávám, nicméně půl hvězda je spíš jen z nostalgické vzpomínky na časy, které jsou už dávno pryč.

Ucházející space opera, která má ovšem problém v poměrně krátkém časovém úseku pro celkově dost epický příběh v propracovaném a dobře prokresleném vesmíru. Zasloužilo by si to více potíží, než jen skočíme někam hyperprostorem, něco se stane a letíme hned dál. Výhodou je ovšem uzavřený děj, nenatahovaný vatou sledující x dalších zbytečných postav a celkem slušná čtivost. Dámy ocení hlavní hrdinku a celkem dost času věnovaného pocitům, což už tolik asi nebudou mít v oblibě frenetickou akcí okoralí příznivci Kotlety.

Normálně bych po knížce s touto tématikou (a touto obálkou :-) ) asi nesáhl, ale říkal jsem si: je to King, tak to nemůže být špatné. Inu nebylo. A jak to Mistr umí, jde o portrét archetypálního zla, adaptující klasický námět moderními prostředky. Zachovávající ovšem i určité gotické atributy a působivost. King dramatický spád občas rozředí dlouhými popisy atmosféry a nálad města, jinde zas filosofií nebo úvahami o půdě, demografii, urbanistice… To je za mě spíš klad. Stejně jako aluze na Bergmanovu Sedmou pečeť či závěrečná (až apokalyptická) osudovost. Co mi trochu vadilo, byla přílišná „kladnost“ kladných postav. Propracovanější a originálnější mi přišly „Nezbytné věci“.

Nenáročná, nicméně vtipná detektivní parodie. Sci-fi motivem je tu plyn, který ovlivňuje lidskou vůli.

Zajímavá je jen výchozí myšlenka – svět zbavený veškerého nebezpečí vede k tomu, že lidé otupí a zleniví. Zpracování je ale tristní. Text je zmatený a překombinovaný a přehnaně poetický (až patetický) jazyk musel působit směšně už v době vydání.

Konečně pořádný mimozemský sex. Nebylo to špatné, ale nechtěl bych na tuhle knihu psát referát. Tohle je pravá braková literatura a měla by se zásadně číst jen pod lavicí v obalu vyrobeném z Lea.

Nějak mi to nesedlo. Riordan není žádná vysoká literatura, je to takový Simon Green pro děti, nicméně stejně jako Green je to obvykle poměrně velmi dobře čtivé. Tentokrát se tu úplně nepodařilo, ačkoli vlastně ani nedokážu říct, v čem se stala chyba. Postavy jsou klony prověřených charakterů, egyptský panteon mě nalákal na opětovné zhlédnutí „Gods of Egypt“, vše funguje, ale nějak je to prostě technické, neživotné.

„Žijeme v představě, že každý robot a konstrukt touží po tom, aby se jednoho dne stal člověkem.“
„Tak to je asi to nejpitomější, co jsem kdy slyšel.“
Martha Wellsová sice udržuje rozsah jednotlivých dílů na sympaticky nízkém počtu stran, jenže se to nijak neodráží na spádu. A tentokrát se svou silou hodně šetřila, protože zápletka by šla shrnout do jedné věty a to bych ještě vyzradil klíčový zvrat. Vytratila se i nápaditost a jediné co zůstalo, je bezpečnostní jednotka, která se neúmyslně polidšťuje, přestože lidé samotní pro ni nadále zůstávají velkou děsivou neznámou. Problém je, že hrdinova nátura všechno sama neutáhne.
Když ovšem na knihu začnete nahlížet jako na součást většího celku, začnou vám všechny ty samostatné epizody a jejich názvy dávat větší smysl. Naneštěstí jsem sérii začal číst s úplně jiným očekáváním a nadšení se díl od dílu vytrácelo. Jako terapie pro roboty a cesta za poznáním pozitronové duše fajn, jako akční sci-fi to však bohužel ztratilo šťávu s druhým dílem.

Na rok 1977 asi dobrý (přece jenom si udělal takové jméno, že mu vydali i další knihy, které jsou o trochu lepší). Ale už na konci 90.let, kdy byl Brooks vedle Eddingse a Feista jedním z pilířů klasické epické fantasy, se tohle nedalo dočíst. Po letech jsem se k tomu vrátil a hecnul se a je to stále tak hrozné (novější překlad to trochu vylepšuje, tak o půl až jednu hvězdu). Celé je to tak neskutečně naivní tím nejhorším možným způsobem, že se to dá číst jen z nostalgie nebo studijních důvodů, co všechno kdysi mohlo být bestseller. Že Brooks vykrádá Pána prstenů by tolik nevadilo, kdyby měl co nabídnout jiného, ale tady není nic – jen hloupoučký děj plný logických lapsů, ploché postavy a kostrbatý začátečnický sloh plný zbytečnýh adjektiv. Kniha silně inspirovaná Tolkienem má postavu elfa, co se jmenuje Durin? A lidi zalezou na pár stovek let pod zem a stanou se z nich trpaslíci (bez náznaku působení nějaké magie)? Jako vážně?

Nejlepší ze Součkových „případů“. Autor tu opět použil metodu, prověřenou už Cestou slepých ptáků, tedy fiktivní reportáže, doplněné „autentickými“ fotografiemi, zprávami z dobového tisku a spoustou ilustrací. Lehká dobová tendenčnost se dá snadno odpustit, době poplatné je i zaměńování fašismu a nacismu. Jen ta úplná pointa maličko zaskřípe. A všimli jste si jedné věci? Tohle je už třetí Součkova kniha (Cesta slepých ptáků, Krotitelé ďáblů), kde se vypravěč na konci ožení se slečnou, kterou mu příběh náhodně přivál jako spolupracovnici. Co na to asi říkala paní Součková?

Cte se to velmi dobre, ale mám podobnou výtku jako u jiných knih Petra Hetesi, ktere jsem cetl – chybi tomu konec.

Resp. konec prichazi tak rychle, ze si ho clovek ani poradne neuzije. Pokud me mel sokovat a prekvapit, tak se mu to nepodarilo, protoze otazka, na kterou konec odpovida, me vlastne vubec nezajimala (a kdyz byla zformulovana, uz bylo vcelku jasne, jaka na ni musi byt v ramci zanru odpoved). K tomu prispivaji i ruzne nelogicnosti (jak muze nejake nedavne rozhodnuti ovlivnit tvar kontinentu?), ktere z patrne zamyslene „pointy“ delaji spis nezajimavou okolnost.

To ovsem knize neubira na spadu a poutavosti, jen je to holt „jizda“, ktera nicim nezacina a nicim nekonci, prirovnal bych to k vydarenemu patecnimu veceru v klubu.

Z hlediska fantastiky celkem hraniční a navíc poněkud propagandisticky laděné, nicméně i tak dobře napsané a čtivé.

Klasická dobrodružka o hledání ztraceného pokladu v poušti, nezanechávající pochyby odkud se vzal mustr platný pro Indiana Jonese a celou plejádu Tarzanů. Kniha vznikla jako sázka o překonání legendárního Stevensenova románu Ostrov pokladů a jako taková je kromě dobrodružné fazóny a premisy úplně jiná. Autor nicméně ví o čem píše, protože Afriku té doby dobře znal. Dějově to není až taková řacha a kromě exotického prostředí a svižné čtivé vyprávěcí dikce by se román z dnešního pohledu v pohodě utopil mezi hromadou podobných. Nebýt skutečnosti, že právě on byl sto let před Indianou jeden z prvních a že na Haggardových zádech stál i takový velikán jako E.R.Burroughs. Trochu omšelá, mírně zapomenutá, zástupem epigonů značně zdevalvovaná, avšak stále legenda, která našla pod taktovkou Tomáše Korbaře tu nejlepší péči. Na svou dobu to musela být pecka.

YA fantasy, která díky sympatickým postavám a chytré zápletce obstojí i před dospělým čtenářem. Některé prvky (zejména v podobě hlavního hrdiny, který zažil trauma a od té doby vidí duše zemřelých), mi hrozně připomněly skvělou knihu Guye Gavriela Kaye Pod nebesy. Jen tady jsme místo historické Číny ve světě inspirovaném středověkým Španělskem

Hrozně se mi líbí, že kniha řeší některá ve fantasy a historické literatuře opomíjená témata (zejména PTSD) a zároveň pěkně pracuje s těmi klasickými (morální dilema, intriky, postavení žen ve feudalismu) i nadžánrovými (pomsta, láska, hrdinství).

Nevýhodou je určitě předvídatelný příběh, ovšem díky Casovi, Leně, Bittorovi, Jehan a dalším komplexním a veskrze lidským charakterům, mi to vlastně ani nevadilo. Prostě jsem si od chvíle prozření dal nohy nahoru a užíval si jízdu. Finále jsem pak beztak četl se zatajeným dechem.

PS: A tu obálku prostě miluju!

Nejspíš nejlepší Atwoodová, nebo tedy alespoň na stejné úrovní spolu s Kočičím okem a Příběhem služebnice, pokud nechceme zbytečně přehánět. Nicméně komplikovaná stavba v mých očích staví román nad zmíněné dva kousky, je to vycizelovaný hlavolam, který čtenáři klade zejména zpočátku řadu překážek. Pokud ale vytrvá a zdolá je,dostane parádní společenský román kombinovaný s příběhem točícím se okolo tajemství. Skládačka, ve které do sebe v závěru skutečně vše zapadne, nicméně spousta falešných stop udržuje čtenáře zdařile v napětí a skvěle drží jeho pozornost až do posledních stránek. Ovšem pozor, scifi to není v žádném případě, určeno především příznívcům Atwoodové a asi psychologické prózy obecně, ostatní mohou být snadno zklamáni.

Kniha pochopitelně nese řadu dobových nedostatků – vědecké chyby, poněkud papundeklové postavy a popisné pasáže „historického“ vývoje, ale stále je zajímavá a čtivá. Je také místy až prorocká v předpovědích budoucnosti – vyčerpání zásob surovin, význam jaderné energie či přesun moci z rukou státu do rukou nadnárodních korporací. Obsahuje také velmi moderní názory na ekonomické a sociální otázky. Rozhodně jedno z klíčových děl historie české sci-fi.

Ryzi promarnena prilezitost. Spousta zajimavch temat, ale maloktere je aspon trochu rozvinute. O svete jako takovem bych se taky chtel dozvedet vic, ale nedozvim. Takze to zustava u jakehosi nacrtu detskeho dobrodruzstvi. Pritom ale pro deti to podle me uplne neni, nejen kvuli zazitym a zazivanym traumatum, ale prave i kvuli te nedorecenosti.

Budu se snažit rychle zapomenout, že jsem tohle četl, i když to bude těžké. Taková dávka originality a alternativnosti může mít i trvalé následky. Řečeno vážně: všechno je to strašně chtěné a křečovité, takové to „teď vám ukážu, jak se dělá litaratura, vy komerční pisálkové!“. Jediná opradu dobrá povídka, Ahoj tati, leží mimo fantastiku. Do fantastiky patří povídky Golpotoni táhnou, Instalační program, Panenka, s přimhouřením obou očí Děti moje zlaté; Místo pro život se dá brát jako polit-fiction.

Kultovka. Poprvé jsem knihu četl před více než deseti lety. Nepamatoval jsem si z ní zhola nic – snad jen to, že se mi kniha tehdy strašně moc líbila, skvěle se četla a přišla mi krátká. Novému vydání (k němuž se ještě dostanu) jsem proto neodolal a začal číst…Po přečtení je třeba poopravit můj tehdejší pocit – kniha není krátká, kniha je akorát. Je to jeden z těch vzácných případů, kdy v textu není ani scéna…co scéna…ani slovo navíc. Četlo se mi to parádně i nyní a líbilo se stejně moc jako tehdy. Zajímavá pro mě byla otázka, proč jsem si skoro vůbec nepamatoval děj – ano, od posledního čtení uplynula dlouhá doba, aspoň střípky by mi v paměti utkvět měly, zvlášť když se mi kniha líbila. Inu…odpověď jsem nalezl při druhém čtení – ono se v knize, rozdělené na čtyři pasáže, zase tolik neděje, žádné velké zvraty, žádné (klidně i doslova) výbušné události. No vážně. A když se děje, a jsou to věci sebepodivnější, hrdinové je berou tak jako…no…s klidem (minimálně navenek). Bez hysterie, bez patosu, zkrátka stylem: „boha, to zas bude den“. Velkou devizou je atmosféra – té má kniha na rozdávání – ať už je to atmoséfra Zóny nebo města kolem ní.

Nové – kompletní, necenzurované, nově přeložené – vydání je kapitola sama pro sebe – je uděláno moc hezky, má předmluvy a doslov, které vysvětlují a osvětlují vznik románu, boj o jeho vydání, historii českého překladu, historii různých verzí (byť samy sobě místy tyto doprovodné texty lehoulince protiřečí). Jako bonus je několik stran o cestě románu k filmovému zpracování. Nechybí autorské medailonky. Překlep – či spíše „nedoklep“  – jsem našel jen jeden. Bez dalších keců – vymazlená kniha, která by i majitele/čtenáře staršího vydání mohla přesvědčit k novému přečtení.

Nesmírně naivní kniha s průhlednou zápletkou i pointou a bezpočtem logických děr v příběhu. „Vědeckofantas­tický“ motiv moc vědy nepobral a politická rovina je poplatná době, stejně jako představy o životě v Jižní Americe. Nanejvýš lze knize přisoudit určité kouzlo nechtěného.

Doufal jsem že zůstane široký záběr a přibude pár zajímavých postav. Dopadlo to naopak, záběr se zúžil, a ve Společenství potkáváme převážně staré známé :-/ Nové Společenství az tak nezaujalo a většina děje v něm spočívá v tom že se pořád někdo honí za věcmi které se autor az tak neobtěžoval vysvetlit. Své kouzlo může mít setkání se starými známými z předchozí série, kteří jsou v novém světě svým způsobem legendy, bohužel tahle nostalgie u mě nefunguje. Těžiště románu je naštěstí v něčem jiném – uprostřed galaxie se nachází tajuplná Prázdnota, která má podle některých potenciál galaxii zničit a uvnitř snad existuje nebo taky neexistuje svět jako vystřižený z fantasy. Klasické téma spaceopery tj Velké Nebezpečné Tajemství je skloubeno s fantasy příběhem a je zábavné sledovat jak se obě věci souvisí a jak se nakonec snad v budoucnu spojí. To je to hlavní co kniha může nabídnout. Bohužel zatímco fantasy příběh šlape, spaceopera obsahuje až příliš vaty a rozsypaného čaje. Bez znalosti předchozích knih jste ztraceni naprosto, se znalostí jste ztraceni tak trochu. Odkládání vysvětlování některých věcí je otravné a zřejmě úmyslné aby se ve druhém díle vůbec dalo o něčem psát. Hamiltonovy spaceopery mě baví, ale skoro vždy mi připadá že kniha má o polovinu více stránek než by měla mít.