LEGIE - databáze knih Fantasy a Sci-Fi

Fantastika jen velmi, velmi, velmi okrajově. Především zajímavá studie deprese, pomalu přerůstající v šílenství. Ovšem (nejen) názvem dává vzpomenout i na současné „gotiky“ s jejich komickým přehráváním emocí.

Když se postava ptá (parafrázuji) „kde jsou ty časy, kdy jsme spolu bezstarostně jezdili po kraji za dobrodružstvími“, vokalizuje i můj povzdech nad knihou. Kde jsou ty časy, kdy byla kniha plná bezstarostných a zábavných dobrodružství. Bohužel, tahle je plná zmaru a bohužel částečně i zmaru autorského. Autorka furt neumí záporáky, teď se k tomu ale navíc přidalo i to, že neumí ani válku, což vzhledem k tomu, že válka zabírá drtivou většinu knihy… je prostě blbě, když dějový oblouk funguje jenom proto, že zjevně ani jeden z obránců nemá ani špetku nadání pro vedení války. Sice se tím trochu oprávní ta autorčina vyvražďovačka – nic jiného si ty postavy nezasloužily – nicméně nemyslím, že to byl záměr.

Jedna ze slabších Součkových knih (což ovšem stále znamená velmi slušný průměr kvality). Vzhledem k tomu, že vyšla až z pozůstalosti, nabízí se předpoklad, že se jedná o polotovar, který nestihl projít finální autorskou úpravou. Citace z Platóna jsou neúměrně rozsáhlé a velkou logickou dírou je, proč vlastně Stanhope odvlekl vypravěče ssebou do minulosti.

Popisek na zadní straně desek „Výběr z nejlepších povídek CKČ 1992“ je silně zavádějící. V knize se nacházejí jen 3 ze 13 nominovaných prací a většina otištěných povídek by měla velký problém se v průměrně zdařilém ročníku uplatnit.

Bradbury v románové podobě, jde o jakési zrcadlo Pampeliškového vína. V porovnání s ním v mých očích tento román vítězí, autorovi prostě myslím temná poloha opravdu sedí. Kontrast dětských hrdinů a pekelné poutě, přijíždějící do městečka, je výborně vystavěný a bez potíží si krade čtenářovu pozornost. Některé scény jsem četl opravdu se zatajeným dechem a je mi vcelku jasné, odkud bral Stephen King inspiraci při psaní svého mistrovského opusu (To). Jsou to právě děti, které jediné dokáží nesmrtelnému zlu čelit a nakonec jej i porazit. Opravdová klasika, která mě doposud z nějakého důvodu míjela, nové vydání naštěstí odvedlo dobrou práci.

Angličané si zakládali(-jí) na své civilizovanosti. Pán much tuto ideu v 50. letech rozmetal jako domeček z karet. Autorova vize je zcela uvěřitelná a na tuto chatrnou stavbu vlétla se silou uragánu. Proto je také kniha ve zlatém fondu literatury. Ne pro její způsob napsání, protože v něm jsou mezery, ale právě kvůli té vizi. Můžeme namítat, že je prvoplánovitá až agitační, ale to přece ještě neznamená, že není pravdivá.
Nejsem antropolog ani sociolog, ale mám načteného třeba Holdstocka a ten je s Goldingem zcela v souladu. Masky, zdobení a malování, … a násilí. To vše tam někde je. Ani si nechci představovat, co by se stalo, kdyby takto ztroskotala skupina dospělých obou pohlaví. Asi něco mezi Dickovými Dny fešandy Pat, Ketchumovým Po sezóně a Holdstockovým Ryhopským cyklem.
Někdo moudrý řekl, že civilizaci od barbarství dělí 3 chody. Golding se s tímto tvrzením, kterému bezmezně věřím, vypořádal dostatkem dostupné potravy pro chlapce v podobě ovoce. Naopak na méně dostupné potravě, prasatech, postavil konflikt mezi lovci a zbytkem party. Vznikla vyšší kasta. Proto se rozpad civilizovanosti se konal o něco později než při nedostatku potravy a proběhl jiným způsobem.
Proč se mu nepodařilo zabránit? Třeba proto, že chlapci měli trochu smůly (parašutista). A také proto, že Ralph je příliš plný strachu, než aby se postavil Jackovi, přestože má na začátku převahu. Je mírumilovný a nemá vlastně ani důvod. Je to jak s Evropou a Hitlerem. Tak dlouho jej silní nechali růst, až už bylo nemožné jej porazit bez nezměrného utrpení desítek milionů. Nevyhnutelnost? Ani ne. Autor píše tak, že je možné po pár stránkách očekávat cokoliv. Klidně mohl Ralph převzít moc silou a stát se krvavým náčelníkem, který zlomil světskou mocí moc církevní (Jack má roli šamana). Ale neudělal to. Napsal to právě takto a měl otěže děje pevně ve svých rukou.
Golding byl spíš levičák a tím pádem k církvím všeho druhu skeptický až antagonistický, přesto je jeho nejslavnější dílo silně propojeno s náboženstvím potažmo s vírou (Pán much je Belzebub, kdyby někdo nevěděl). A kupodivu ne kriticky, spíš naopak. Vidíme to na příkladu citlivého snílka Simona, kterého Zlo na ostrově (na světě, v nás, …) zahubí jako prvního, protože jen on je na něj schopen poukázat a tím ho ohrozit. Vidíme to na mystických pasážích. A cítíme to na každé stránce. Animismus, šamanismus, uctívání sil přírody, modlářství a fetišismus (lastura, prasečí hlava). Pane autore, díky vám. Díky, že nejste prvoplánovitě proti, jen proto, že to bylo tehdy ve flóru. Díky. Díky za vaši silnou a pravdivou vizi.

 Až nečekaně dobrá sbírka koncentrující všechno, co čtenář odkojený Clarkem, Nivenem či Lemem (jako já :-) ), od pořádné scifárny čeká. Těží ze studnice námětů, které dělají sci-fi (4.pád) sci-fi (7.pád) a činí tak formou, jež se obejde bez zbytečné omáčky, bez happyendů, zato si zakládá na úderných inteligentních pointách. Uvnitř mě dřímající věčný milovník mimozemských monster a záhadných artefaktů se tu cítí jako harma ve vodě! Celkové hodnocení tudíž zaokrouhluji hore. Moje bestofky byly Bestie, Archa zrůd, Čau zítra a To, co milovalo Arthura Brookse.

Michaela Merglová má prostě problém se záporáky. Neumí srozumitelně popsat jejich motivace, neumí jim dát víc než jeden rozměr, byť ten jeden rozměr dokáže uprostřed knihy změnit. Takže tu máme takovou temnější variaci na Šest vran, ve které ale záporák – záporáci – jsou tak neuvěřitelní, že v jistou chvíli už člověk resignuje a je ochoten přijmout úplně cokoli. Přitom je to škoda – příběh jako takový je celkem zábavný a je to napsané čtivě.

Stejna struktura jako minule, stejne dobre jako minule. Stejny problem se zaporaky, kteri jsou plosi az hruza a s ne uplne presvedcivymi motivacemi. Zapojeni detektivky se povedlo, jen ten cliffhanger na konci je trochu levny.

Po technoblábolení (dost nepřesného ještě ke všemu) prvního dílu a náznaku o Hard SciFi se hard sci fi nekoná…

Proč ty vyhypovaný knihy co dostanou vaši kamarádi k vánocům a pak Vás je přinutí přečíst s tím že je to dobrý „SciFi/Fantasy“ jsou tak ****** **** nudný.

Celý tohle beru jako takovou odplatu za úspěšnost Marvel filmů v Číně, kdy po sobě házíme docela h***a a tváříme se že je to vrchol naší kultury.

Prvoplánová politická satira, založená na stereotypizaci čelných dobových politických osobností. Pokleslý humor stylu Kameňáku. A nejhorší je, že jsem se při tom řehtal od začátku do konce :-)

Je to spíše šest povídek spojených do jednoho románu rámcovým příběhem, ale to vlastně není ani tak výtka, jako spíše pochvala – díky tomu působí kniha celkem sevřeně a nerozplizává se. Hrdinové jsou sympatičtí, příběhy jsou napínavé, co víc si přát – snad jen aby Marigold (sorry, Minangar) nevěnoval takového času honěním se za sukněmi a aby záporáci měli trochu srozumitelnější motivace a hloubku. Takže ano, není to úplně originální, ale dost na to, aby se to dobře četlo a člověk si chtěl o těch dvou přečíst i další díl. Jen teda fakt, „lanní krok“? Uf.

Solidní dětská knížka s prvky sci-fi, hodně zakotvená v prvorepublikovém období.

V zmysle prvej vety anotácie knihy, aj autor sa tu vracia…ale pod krídla fantastiky. Konkrétne do zóny gotického hororu viktoriánskeho strihu. Do Viktoriánskej éry sedí aj datovanie deja – konkrétne rok 1874. S tým hororom to zas nie je až také horúce, narába sa s ním veľmi striedmo – zato efektívne. Ale fantastické prvky patria jednoznačne do tejto kategórie.

Čo sa žánrov týka, je to celkom jazda. Zaradenie ako historická detektívka celkom sadne, ale zďaleka nepostačuje. Charles Bronson v najlepších rokoch (čisto moja asociácia :)) sa po krátkom úvode v Kansase vracia na rodný Gemer, aby tam absolvoval dobrodružstvo, pri ktorom sa nejednému čitateľovi vybavia filmy ako Poklad na Striebornom jazere, Indiana Jones, Juraj Jánošík, a vďaka jednej postave aj Fantomas (čisto kozmetická asociácia – treba brať s veľkou rezervou :)). Toto môže znieť naozaj divoko, ale potenciálny čitateľ sa nemusí obávať. Aj vďaka svojim skúsenostiam, autor toto všetko skuje do jedného celku, ani si to neuvedomíte.

Možno sa táto kniha dá vnímať ako pocta všetkým týmto dielam, hrdinom a žánrom. A zároveň aj ako pocta regiónu Slovenska, ktorý už kedysi zažil aj lepšie časy. Gemer oplýva mnohými krásami, no z hľadiska pozornosti súčasnej spoločnosti je takpovediac „pánubohu za chrbtom“. Ako sme už u Ďura zvyknutí, historické reálie sú vierohodné (svojmu revolverovému fetišu tu dáva úplne voľný priechod :)) a dej sa dá sledovať pekne na mape. Toto má nemalú pridanú hodnotu, a to najmä pre čitateľov prepojených s týmto „železným“ regiónom, čo je aj môj prípad.

Aj podľa hodnotenia vidieť, že mi kniha ulahodila. Nemalou mierou k tomu prispel aj známy výtvarník Mišo Ivan, ktorý okrem obálky dodal snáď tridsiatku skvelých ilustrácií. To sa už dnes len tak nevidí. Tie dve astry si ešte nechám v rezerve, lebo viem, že Ďuro sa dokáže rozmáchnuť ešte o niečo viac. A epilóg knihy veru vyvoláva pomerne divoké predstavy ohľadom ďalšieho smerovania série.

Román Zmenšující se muž a následná kolekce příběhů s fantaskními i nefantaskními motivy dokazuje, že Richard Matheson byl mistrem pera oprávněně. Z jednoduchých motivů dokáže vytřískat maximum a udržet vás naprosté nejistotě, dokud v závěru nepadnou poslední slova. V některých momentech pak umí být neuvěřitelně znepokojující tím, jak snadno vystihne lidskou povahu, jindy cítíte jeho vlastní potřebu varovat před možnými důsledky civilizačního konání.
Paradoxně nejhůře z celé knihy vychází titulní román a to díky nesympatickému hrdinovi, který s osudem bojuje maličko hystericky. Tím nechci shazovat kvalitu textu, ale v porovnání s ostatními je jasné, v čem autor vynikal především. Zbylé povídky totiž málokdy přesáhnou desetistránkový rozsah a dodržují krásný obyčej končit zajímavou pointou. Poznáte v tom přitom spoustu námětů, které jste četli nebo viděli zpracované modernějšími tvůrci, ovšem zdaleka ne tak úderně a kreativně. Až člověka zamrzí, že obsah sbírky není alespoň dvojnásobný.

Pro mě spíš zklamání. V podstatě jen střílečka v duchu české akční školy. Řemeslně je to dobře udělané, za to dávám ty hvězdy – Mařík bezesporu psát umí. Ale samotný příběh celé série se moc dál neposune, s postavami Mařík vůbec nepracuje. Některé postavy jsou jen schémata vybraná z katalogu postav, které nakonec stejně poslouží jen jako kanonenfutter. Konec je sentimentálně lepkavý, jak z amerického bijáku, až jsem si musel odplivnout, jak se mi zkroutila huba. Mimozemšťané se chovají jako pozemšťané, jen vypadají trochu jinak. Možná dobré pro fanoušky Star Treku, ale z toho už jsem vyrostl. Doufám, že v dalším díle Mařík trochu přidá na atmosféře, zvolní, nechá postavy trochu vydýchat a dá jim prostor pro nějaký vývoj.

Jak jsem byl s prvním dílem spokojený, tak mě druhý zklamal. Té hravosti a anarchie na mě bylo moc, příběh se těžce ztrácí v nánosu nejrůznějších šíleností, pod kterým ho spíš jen tušíme. Jasně, svůj vliv hraje i půlroční čtenářský odstup od prvního dílu, na který Stín sviště bezprostředně navazuje. Zpočátku jsem proto dost tápal v jednotlivých postavách, časem jsem se ale zorientoval, nicméně k plnohodnotnému čtenářskému zážitku ani toto nevedlo. Ano, VanderMeer opět exceluje po jazykové stránce, kopa různých fórků a hříček funguje i díky jistě nelehkému překladu výborně. Jenže to je všechno, na rozdíl od prvního dílu se autorovi nějak nedaří vyprávět příběh, který by dával smysl. Má pozornost postupně upadala a přiznám se, že mít kniha tak o dvě stovky stránek víc, bylo by její dočtení v ohrožení. Má své světlé záblesky a jistě někoho potěší, její rozkročení mezi infantilitou a temným fantastickým příběhem je ale na můj vkus příliš široké a vratké. Pokud někdy vyjde třetí kniha (nevím o tom, že by byla napsaná, nicméně román končí naprosto otevřeně), tak se jí vyhnu. Což mě u mého velkého oblíbence VanderMeera mrzí a překvapuje, nicméně je to tak.

Námětem ne nezajímavá dobová polit-fiction trpí zoufale nevalným zpracováním. Zejména postavení a vztahy až nadbytečného množství postav jsou neskutečně nepřehledné. Samo zařazení do fantastiky je trochu hraniční; autor zřejmě navěsil politickou fikci na kostru skutečné dobové situace.

Překvapivě neklamavá reklama – kniha je fakt romantická komedie. Pěkně ujetá, místy dost brutální a krvavá, v jádru však doopravdy slaďárna. Celé je to takové krásně střelené a roztomilé (jako hlavní hrdinka Veška). Pokud svou logiku odhodíte vdál a přijmete, co vám autor servíruje, budete se královsky bavit. Jen se nemůžu zbavit dojmu, že by bývalo lepší autora uvést na náš trh touto knihou a ne Strašidelnou vagínou, páč toto dílo je minimálně o řád výše.

Spisovatel Neil Sharpson napsal neuvěřitelně podmanivý příběh, odehrávající se v budoucnosti. Nejvíc přitom mrazí ze skutečnosti, jak autenticky vyprávění působí, včetně uvěřitelného technologického vývoje. Ať už autor mluví o lidmi posvěceném převzetí moci Umělou inteligencí, nebo o rozmachu digitalizace vědomí a jeho přenosu do uměle vytvořených těl, případně rovnou na síť; všechno to působí až děsivě jasnozřivě. Založení čistě „lidského“ státu, jenž se zuby nehty brání „strojům“ má pak své logické opodstatnění, stejně jako jeho proměna v hluboce totalitní stát, ve kterém je hodnota lidského života stejně pomíjivá, jako sněženky v dobytčím výběhu.
2184: Pád Kaspické republiky je psaný jistou rukou, připomínající mistrovská díla takových tvůrců, jakými byli Philip K. Dick či John Le Carré. Jednoduchá špionážní zápletka, tísnivá atmosféra policejního státu a dokonalá práce s psychologií postav dělají z románu nevšední zážitek, jež ve vaší mysli bude rezonovat ještě dlouho po dočtení.

Chlapské mírně akční čtení. Na pocity krom naštvanosti zapomeňte a běžný systém vyšetřování také. Autor má zajímavý zvyk najednou utnout kapitolu a rovnou přeskočit do dalšího děje, který považuje za důležitý. Zcela tak mizí typická vata v podobě cestování, hledání postav a všechny ty nezajímavé věci okolo. Kniha tak působí až lehce hrubě, ale díky soustředění jen na hlavní události se děj posune slušně dopředu. Velmi potěší také pečlivé vykreslení okupovaného Polska Ruskem na začátku století a reálie té doby, včetně chování carských důstojníků i polského odboje. Kdo má rád historické kusy, ten si tu smlsne.

V kontextu tvorby R.B. jde o pozdní směsku průměrných textů, kde jen občas něco vyčnívá směrem nahoru, občas i dolů. Drtivě převažuje beletrie nefantastická. Z 25 krátkých povídek jsou jen dvě časovky, jedna se odehrává ve vesmíru, ve dvou či třech je jakési magicko-realistické fantaskno. Ve všech jde ale vlastně o něco úplně jiného a SF rekvizity zůstávají jen rekvizitami. Tedy nic pro ortodoxní scifisty. Na sklonku života se Bradbury ještě častěji než dříve zamýšlí nad vztahy: mezi rodiči a dětmi, bývalými kamarády, partnery, milenci. Svou charakteristickou melancholii akcentuje až k melodramatič­nosti; při všem tom sladkobolném soucítění ale zůstává autentický. Zručně komponuje vyhrocené situace – tu s výraznějšími, tu spíš s otevřenými pointami vyžadujícími domýšlení. Četl se mi příjemně, přesto mám smíšené pocity. Je to trochu jiný Brabdury, než ten, co psal Temný karneval či Marťanskou kroniku. Pro mě byl vždy nedostižný kombinací slušného beletristického stylu s poezií a (především!) fantastikou či hororem. Tady mi většinou něco z těchto pilířů chybí a jeho poloha je spíš někde mezi Rothem, Updikem a Kunderou. Nejvíc mi starého dobrého Raye připomínala strašidelná Bestie a absurdní Laurel a Hardy. Líbila se mi taky poetická balada Diane de Foret nebo nad časem se zamýšlející Podzimní odpoledne. Dojaly mě In memoriam a Devatenáctá jamka. Ještě bych rád zmínil doslov nazvaný METAFORY, SNÍDANĚ MISTRŮ, kde stárnoucí autor nechává nahlédnout pod pokličku svých inspirací: lásku k filmům – Laurelovi a Hardymu, Fantomovi, Ztracenému světu apod. Naznačuje vztah k otci, dcerám. Pomáhá ucelit obraz velmi lidského autora. Mého z nejoblíbenějších. Hodnocení jsem mohl dát vyšší, ale musím být přísný. Když on ostatní tvorbou nastavil laťku tak vysoko! :-)

Dobrodružný cestopis z jiné planety, verneovsko-mayovského stylu. Zápletka jednoduchá, trochu násilná, směřující jasně k tomu, aby se mohl rozjet kánonický survival. Spousta samoúčelných zdržovaček a zádrhelů, kde prakticky vše stojí a padá s hysterickou Viki. Autorovi se povedlo stvořit postavu opravdu na zabití! :-) Zbytek postav je úsměvná, občas nelogicky jednající směska. Dobovým obohacením je jistý sociální přesah a specialitkou pak svérázná hierarchie skupinky, jakýsi antipod Pána much. :-) Kapitolou samou pro sebe je technika budoucnosti – už i z dnešního pohledu archaická, poruchová. Ta příšerná nelogičnost odlišných typů baterií do různých přístrojů má snad být parodií či kritikou současného přístupu výrobců? Prostředí planety a její fauna jsou vylíčené slušně, byť se od pozemských dobrodružných románů moc neliší. Říkám si teď, jestli můj komentář nevyznívá kriticky až příliš: vždyť jsem chtěl původně konstatovat, že přesně TOHLE bych chtěl v rané pubertě číst :-) A i to je důvodem, proč společným předčítáním podobných knih zkouším ve vlastních dětech zažehnout zájem o fantastiku coby žánr. SLÁVA HRDINŮM může v tomto směru posloužit dobře. Velkorysé ilustrace v burianovském stylu dokreslují zážitek.

Půl války je z trilogie nejslabší. Četl se mi nejhůř a místy mne nebavil, což se druhému dílu nestalo. Politické pletichy byly až trapné (nulová motivace Jasného Jillinga, Grom-gil-Gorm a jeho rozhodování i osud). Taktéž zamrzí jakási uzavřenost světa, kdežto mapa ukazuje jasnou cestu na jih. Proč tam lodě nejezdí? Proč Dívína a Dněla? Protože se to autorovi hodí do jeho konstrukce.
Na Abercrombieho si budu muset prostě dát pozor. Jeho dospělé knihy jsou nejspíše dost podobné jako tato a to nebude nic moc pro mne. Mám totiž rád konce, kdy si sice postavy prošly těžkostmi, ale překovaly je a tu více tu méně šťastně žijí dál. Pokud nezemřely. Že má kniha nějaký závěr ve smyslu uzavření. Že to není jen překabátění figurek na stejné šachovnici. Toto mi na Půl válce nějak skřípalo. A taky její křečovitost. Autor stále píše své vzletné (a neživotné) dialogy jako z eposu, k postavám se chová jako špatný dramaturg – umí z největších drsňáků dělat krotké pinče s prapodivnou motivací k jednání (Raith, Jarvi) a z slabčáků břity k pohledání (Skara). Dělá ústupky YA v podobě vyměklých rabiátů, nyní mentorů (Modrý Kutíř). A nebojí se nechat logiku stranou, když stojí v cestě jeho záměrům.
Přesto se nedá Půl války šmahem odsoudit. Má silné momenty a postavy jsou v některých fázích dobře napsané a sympatické nebo alespoň nesympatické tím správným způsobem. Nejvíce se nepovedl konec. Autor honil příliš mnoho zajíců. Nejprve některé postavy zlidštil, aby je posléze opět schematizoval, protože se mu to hodilo (Trnka, Jarvi, Raith, Skara) a nezapomněl se přihlásit podobně jako Sapek k propotratová klice. Jak jsem to v mládí cítil stejně! A jak to nyní vidím jinak… K dospělosti románu asi nakonec chybělo dospělé publikum. Protože to zaměření na YA nakonec dobrému příběhu láme v očích zkušeného čtenáře vaz.

Stejně jako sám autor(ka), je i Liščí gambit jiný. Rozhodně totiž nejde o military SF pro každého. Pojetím má blíže k experimentální space opeře, dějově však zůstává překvapivě přízemní. Ono ale jedno s druhým souvisí, protože jakmile se neorientujete v prvním, druhé vám proudem proteče mezi ušima, aniž byste v ten moment byť jen tušili, kolik H váže O−II. Přitom to má natolik sugestivní atmosféru, že i přes nesrozumitelnost je člověk nucen číst stále dál. Ne, že by počet stran některé pojmy osvětlil, ovšem jste-li otevřeni inovacím všeho druhu, podobné věci neřešíte.
Yoon Ha Lee vytvořil uhrančivé univerzum, založené na novém pojetí fyziky i chemie. Hodně to probouzí fantazii, kdy v průběhu čtení zjistíte, že vás víc zajímá svět kolem, než to, co dělají hrdinové. Také nejde o idealistickou procházku růžovou zahradou, naopak z textu zaznívá jízlivost a sarkasmus vůči politickým ideálům, jež se ovšem v kontextu mimozemských civilizací zdají stejně nicotné, jako hierarchie v mraveništi.

Především je nutno upozornit, že jen asi polovina povídek patří do fantastiky – konkrétně Oskar, Sfinx, Expedice, Daň času a Akce Lyra, velmi okrajově snad ještě Autosonido. A nejsou to bohužel ty nejlepší ve sbírce. Celé se to utápí v nánosu hudební teorie a sci-fi motivy jsou strašně omšelé, a někdy příliš křečovitě vtipné.

Problém této knihy je, že by hrozně chtěla být cool a geeky, ale znalosti autora na to zjevně nestačí, a co nezvládl pokazit autor, to zvládla překladatelka. Měl to být nejspíš takový Ready Player One v reálném světě – zemské energetické linie, hrátky s (i)realitou, konspirace a tajemno included – ovšem výsledkem je spíše bordel.

Nedá se říct, že je ten bordel nezajímavý nebo nečitelný, to ne, číst se to dá a dokonce to dosměřuje k nějakému konci, nicméně je to nepřehledné a zároveň překvapivě předvídatelné. A poněkud tomu podráží nohy i to, že ačkoli Rabbits mají být celosvětový, ba přímo univerzální fenomén, vše důležité a všichni důležití jsou nakonec koncentrováni v okolí Seattle. Ono se to sice částečně vysvětlí, ale trochu to působí, jako by ani autor zprvu nevěděl, o čem chce psát.

Po roztěkaném úvodu se děj zaostřuje. Začíná se rýsovat tanec zájmových skupin ve věci galaktického fenoménu Prázdnota(a samozřejmě potenciálniho konce galaxie a vůbec). Také linka nejdůležitější z nových postav(obyčejná holka co se stala vyvolenou a proto po ní všichni jdou) se definitivně změnila z dívčího románku v poctivé spaceoperove dobrodružství. Fantasy linka odehrávající se právě v izolovaném světě v Prázdnotě je ještě lepší než minule – minule to bylo vyprávění podle populární šablony jak chudý nadaný chlapec navzdory překážkám ke štěstí přišel. Pokračování ukazuje že neni vždycky snadné svůj úspěch zvládnout a rozvíjet. A také ne všechno je jednoduché a čisté,jak to vypadá. Přijdou intriky kompromisy chyby a noví protivníci… Vyprávění ze Společenství se až příliš soustředí na to jak se protagonisté nahání po galaxii a bojují spolu pomocí věci které jsou tak trochu technoblaboly, ale už se v tom docela orientoval. Libí se mi že autor ukončil druhy díl pár odpověďmi které lecos vysvětlí a probudí další zvědavost tak akorát.

Velice dobrá, i když velice zvláštní kniha. Hodně připomíná vrcholná díla Jana Weisse a kvalitou za nimi rozhodně nezaostává.

I druhý díl trpí rozvleklostí a přebytkem naučných a filosofických vsuvek. Celá kniha pak je jakoby poskládána z víceméně samostatných příběhů, jen halabala pospojovaných a mnohdy neukončených, a pointa je z kategorie „vichr z hor“. Osobně mi vadil i zjevný autorův antisemitismus. Na druhé straně je tu řada myšlenek a úvah, které jsou dodnes zajímavé a otevřené.

I když Zimní přízrak navazuje na Temné léto jen velice (velice) volně, docela lituji, že jsem knihy nečetl v nějakém přijatelném časovém odstupu. Po těch letech si z Temného léta nepamatuji skoro nic, a jsem si takřka jist, že Přízrak bych si užil víc, nemít tak děravou paměť. Nikoli snad kvůli příběhu – kvůli němu skutečně není třeba Temné léto znát…spíše kvůli drobnostem, atmosféře a proměně reálií. Jak už napsali předešlí hodnotitelé: Zimní přízrak je komorní duchařina – moc postav zde není, děj sám o sobě je jednoduchý, čtenář však netuší, co je pravda a co jen blouznění. Autor to zvládl moc hezky a jsou momenty, kdy si vás – aspoň na pár stran – povodí. Simmons psát umí, kniha je hodně čtivá. Abych se přiznal, po přečtení mám pocit, jako bych četl „jen“ delší povídku, nikoli román o cca 330 stranách. A přesto jsem neměl pocit, že bych někde na stránkách knihy četl jen a pouze vatu. Překlad je v pohodě, v textu jen pár chyb/přehlédnutí (jde ovšem za redaktorem, nikoli za překladatelem); jediné, co moc nechápu, je obálka, respektive hora tyčící se za stavením. Má-li být na obálce stará farma…inu…tam hory nejsou. Pokud jde o srub, v němž hlavní hrdina občas přebývá – tak ten hraje v ději jen minoritní úlohu a na obálce by asi být neměl.

Prokletý Dilviš je tak něco mezi Conanem, Geraltem a Nazgûlem. Pomstou hnaný charakter, jehož povídkově pojaté kapitoly poskládané chronologicky do sbírky dávají dohromady vcelku slušný román. Fantasy je to i přes četné mágy vcelku realistická a místy i naturalisticky špinavá, což je v příjemném kontrastu s ostatními autorovými díly. Od Amberu, přes Jacka až po Podvržence nenajdete mezi jeho díly podobný akcent, přestože žánr je stále stejný. Což velmi oceňuji. Psát totéž pokaždé jinak je opravdu umění. Zřejmě to neoceňuji sám, protože pohledem na průřez autorova díla je vcelku jasné co kdo vykradl. Dilviše bych pasoval na studánku z níž nejvíce lokal Andrej Sapkowski.

Ambivalentní pocity. Směska povídek různé kvality, námětově se o fantastiku tu více tu méně otírající. Je znát, že autor je vědec, přemýšlivý a sečtělý; literárně to ale občas kalí nedotaženost, malá gradace, nevýrazný jazyk, slabší postavy… Celkově ovšem příjemné retro čtení. S chutí jsem si po letech znova přečetl KRÁVU. Slušné byly fantaskní SUGESCE a ÚDOLÍ i naopak téměř nefantastické JASMÍNU LOUBÍ či ZLATÉ OČI. Potěšil i ilustrační doprovod.

Je to těžké, tohleto. Kniha se čte sama, děj odsýpá, na konci člověk chce vědět, co bude dál. Na druhou stranu je to zcela v mainstreamu žánru, takže žádné překvapení ani žádné třeskuté nápady se nekonají. Mírná nelogičnost světa je taky snesitelná, takže vlastně všechno ok, taková jednoduchá jednohubka.

Až na to, že bohužel nelze přehlédnout, že je to prostě celé tak trochu reklama na ruskou armádu, kulturu a vůbec civilizaci, která je sice vykreslena jako podobně magorná, jako je tomu i v realitě, ale autorem je to podáno víceméně tak, že je šlechetným ochráncem Země a soudružským etalonem normality. Což i vzhledem ke známým postojům pana Atamanova získává poněkud trpkou příchuť, která kazí celý čtenářský zážitek.

Komu to nevadí, nebo kdo dokonce s tímto pohledem souhlasí, ten ať si klidně přidá deset až dvacet procent.

Autor osvědčil nejen znalost Bible, ale i znalost lidských povah. Výborně vylíčený konflikt mezi naivním entuziasmem a vychytralým intrikánstvím, někdy úspěšným, jindy přechytračeným. A mimozemšťané jsou nakonec stejní, jako my…

Hodně náročná kniha, nikoliv tématem ale zpracováním. Dějový rámec není nijak originální, prostě svět zdevastovaný pandemií, která z větší části lidstva nadělala skely, mrtvé, kteří ožívají a baží po masu živých. To už jsme četli i viděli hodněkrát, jedinečný je ovšem způsob, kterým Whitehead vypráví. Ač děj zhustil do rozmezí pouhých tří dnů, chrlí řadu retrospektiv a vzpomínek postav, často bez varování a jakéhokoliv přechodu, zkrátka čtenář musí vyprávění sledovat maximálně pozorně. Některé scény jsem musel číst víckrát, abych se pořádně zorientoval, nicméně vše perfektně drží pohromadě. Žónu jedna lze vnímat jako jakousi báseň v próze, která z pohledu jednoho z přeživších líčí konec naděje světa, který známe. Perfektně napsáno a musím tedy smeknout i před překladem, ač je to bez znalosti originálu trochu odvážné. Vše ale opravdu šlape, k dokonalosti mi chyběl snad jen ještě intenzivnější pocit vtažení do děje, což je ale samozřejmě maximálně subjektivní pocit.

Le Guinová ako esejistka – pre tuzemského čitateľa doteraz nepoznaná podoba tejto slávnej spisovateľky. Z jej do SK/CZ jazyka preloženej beletristickej tvorby sa dalo vytušiť, že citlivo vnímala rôzne neprávosti dejúce sa v súčasnej spoločnosti a neváhala sa verejne k tomu vyjadriť. Aj vo forme eseje. Jakub Němeček takéto eseje venované najmä žánru fantasy zozbieral, preložil a vydal, ktovie prečo, v edícii Pulp Robot. Nič pulpové som na tom nenašiel, možno okrem formátu knihy. Ale späť k obsahu – dostali sme k čítaniu parádne preložené a opoznámkované prednášky, ktoré vznikli niektoré vznikli už v 70. ich rokoch. Pani Ursula nešetrila sarkazmom k terajším uznávaným kritikom, ktorí fantastickým žánrom opovrhovali. Vysvetľuje prečo bol Ged tmavej pleti, situáciu ženských autoriek v tých časoch a tak podobne. Staršie eseje úplne nereflektujú súčasný stav, predsa len medzi novými autormi je množstvo žien akejkoľvek farby pleti, Pán prsteňov je podľa niektorých ankiet knihou storočia, Harry Potter je celosvetovým hitom a podobne. V novších textoch potutelne poznamenáva, že školu pre čarodejov už niekde videla… Knižka mi zároveň rozšírila obzory v oblasti klasickej fantastickej literatúry pre deti a mládež. Niektoré diela by som si rád prečítal. Ako som písal vyššie, prekladateľ doplnil knihu o vysvetlivky tam, kde bol predpoklad, že v našich zemepisných šírkach nebudú uvedené fakty všeobecne známe. Jedna z mála kníh, ktorú som dokázal prečítať na jeden záťah.

Spíš moderní pohádky než sci-fi, ale nesmírně milé a poetické.

Zo začiatku to vyzeralo ako náročný, nadupaný technotriler, žiadne oddychové čítanie. Už od prvých strán sa autor pokúša odradiť čitateľa podrobným vysvetlením princípu, ako funguje tá jeho antigravitácia. A úplne zbytočne, pretože v knihe sa začne vyskytovať čím ďalej, tým viac, totálnych blbostí a nelogizmov, ktoré sa neunúva vysvetliť vôbec. Do strany cca 100 to bolo celkom dobré, síce náročné, ale aspoň uveriteľné. No potom autor uvrhol hrdinu do takej beznádejnej situácie, že mu z nej musel pomáhať rádoby vedou, v skutočnosti ale kúzlami a čarami. Ako vysvitne v závere, celé fungovanie AKT je nezmyselné, pretože nech by mala hocijaké technológie, tak suroviny niekde získavať musí a ten satelit na obežnú dráhu tiež musel odniekiaľ štartovať. Je úplne absurdné, že svet ovládajúca agentúra sa celá ukrýva v jedinom podzemnom mrakodrape, navyše autor si sám odporuje – veď tie technológie mal aj v Hibernity. Alexa je napriek tvrdeniam o jej genialite tupá ako tágo, ale ak ju riaditeľ AKT vnímal ako taký zázrak, neviem, prečo ju nenaklonoval a prípadne ju aj geneticky nemodifikoval, aby vyhovovala jeho potrebám. To, že sa v UI bez akéhokoľvek vysvetlenia zrodia ľudské city, nechávam radšej bez komentára… výpočtom chýb by tu človek zabil aj niekoľkonásobok takéhoto komentára, tak to už len zhrniem: začiatok sa celkom dal, ale ku koncu čím ďalej, tým absurdnejšia somarina. Akoby po celkom sľubnom úvode prebral písanie iný, oveľa menej vzdelaný autor odchovaný na lacných a nezmyselných akčných filmoch.

Jedna z mých „srdcovek“, kterou jsem v si v dospívání půjčoval z knihovny pořád dokola. Nedávno jsem si ji přečetl znovu a bavila mne pořád, i když nepopírám jistý podíl nostalgie.