LEGIE - databáze knih Fantasy a Sci-Fi

S povídkami Jana Žlebka se čtenáři nesetkávají poprvé a doufejme že ne naposledy. Jeho práce s češtinou je okouzlující a autor skutečně umí – po všech směrech. Z nehybných očí jí tečou slzy, její zpěv voní létem je pro mě jediná povídka z Žoldnéřů, které jsem schopná dát 100% a postavit se za to… paradoxně v situaci, kdy jiné texty odpovídají mé krevní skupině výrazně víc. Ano, tohle vyprávění by se neztratilo i v mnohem lepší společnosti než je sborník soutěžních povídek.

Mimochodem, zdá se mi to, nebo se dá Žlebkova tvorba rozdělit doopravdy na dva jakési proudy? Jeden, spíše dobrodružně postavený, odpovídá světu Dlouhého dne Sebastiena Tournetta. A potom jsou příběhy vyloženě stavěné na metaforách a kupení obrazů a odkazů – viz povídka z Vidoucího, viz podle mého náhledu nepříliš povedená Hříčka trnitého boha. V tomto textu mi připadalo, že autor píše spíš svůj druhý typ – ale se strhující intenzitou prvního. Když nad tím tak přemýšlím, lituji, že autor nepíše častěji, jeho tvorba se totiž vyvíjí zajímavým způsobem a rozhodně si zaslouží čtenářskou pozornost.

Příběhy Ludmily Müllerové mě buď naprosto dostanou, nebo se s nimi zásadně minu a neosloví mě skoro vůbec. O sněženkách a trnkovém keři jsou případ toho prvního. Vyprávění je to vyloženě poetické, s dodržením prvků „klasického českého pohádkového povídání“. Se vším všudy. V jednom momentu to sice působí ve stylu „nacpi co nejvíc odkazů a prvků“, celkově se jedná o pozoruhodný počin, který asi každému nesedne – ale který má něco do sebe. Pro mě jeden z vrcholů sbírky.

Působivé, víceméně lyrické vyprávění o poruchách vodovodu, vílách… s určitým zeleným podtónem, který nenaježí. Neurčité, až na pár prvků mimo čas a prostor. Povídka má své kouzlo a specifickou poetiku. Kdybych měla srovnat s Tučkovou povídkou v loňských Žoldnéřích – nevěřila bych, že tohle psal stejný člověk. V tom pozitivním významu.

Povídka je to vyloženě pěkná, čtenářsky přitažlivá (i když problémem může být zorientování se, kdo, co jak…) ich-forma. Z dálničního prostředí. Patřičně napínavá a strhující. Funguje a jako příjemné počtení k tomu.

Nejsem si jistá, jestli je povídka skutečně až TAK dobrá, nebo mi jenom neuvěřitelně sedla do noty, každopádně patří k těm textům, co na mě dokážou udělat dojem. Čistě postavené vyprávění vycházející z řecké mytologie, s odkazy na její prznění a pozměňování, ve správné momenty zábavné, ve správné momenty napínavé. A hlavně dokonalé vysvětlení vztahu mezi postavami a autory. Ty postřehy jsou… řekněme, že jako občas píšící jedinec mám sklon se pod ně podepsat. :)

Hezká a vtipná tečka za všemi příběhy o záklínači. Je škoda, že Sapkowski nemá v úmyslu v příbězích o Geraltovi pokračovat, ale na druhou stranu autora chápu. Zdá se, že všechno podstatné o zaklínači Geraltovi řekl. Něco zde končí a něco jiného začíná.

Anotace z Exalticonu: V roce 1936 vyšla H.P.Lovecraftovi povídka Příchozí z temnot,kterou věnoval tehdy devatenáctiletému R. Blochovi. Robert Bloch neponechal tuto poctu bez odezvy.

Není to špatné, ale postrádal jsem hlubší vysvětlení myšlenkové geneze toho, jak poznal pravdu.

Povídka se mi moc líbila. Svět, ve kterém se odehrává je velmi zajímavý i když trošku strašidelný a rozhodně drsný. Rozhodně bych přivítal další práce z tohoto světa.

Povídka je umístěná v tak vzdálené budoucnosti, že se dá vnímat spíš jako fantasy než sci-fi. Vlastně by možná stačilo zaměnit pár pojmů…

Prostředí je zajímavé, postavy uvěřitelné, co se mi ale trochu příčilo, je předkládání dobra a zla jako nějak absolutně vymezených pojmů. Jako by bylo předem jasné, co je správné, a stačilo o to jen usilovat. 75 %

Myšlenka dobrá a hluboká, i když nijak novátorská. Ale zpracování tristní, nudné, ukecané a předvídatelné. Mnohem lépe je to podáno v 2. Samuelově knize, včetně závěrečné katarze, která mi tady chyběla.

Mám pocit, že kdyby tahle povídka (1914) neměla v názvu upíra, dávno by zapadla. Upíra ale má, a tak ji občas někdo vykutá a uvrhne do nějaké antologie. Manželé Askewovi podle všeho nebyli oddaní fantasté a psali hodně a kdeco. V této povídce s detektivem Aylmerem Vancem a jeho pomocníkem Dexterem (pánové tak trochu kopírují Sherlocka Holmese a doktora Watsona, ale na rozdíl od nich mají nadpřirozené schopnosti) autoři zkusili své hrdiny konfrontovat s vampyrismem, a nevymysleli nic moc převratného. Povídka působí jako snůška klišé… gotická atmosféra by se sice dala krájet, ale je tak strašně tradiční, že působí zatuchle… hrad, prokletí z minulosti, sinalé tváře. K tomu všemu nenápaditý příběh a poměrně značná délka textu. Sečteno, podtrženo: nezajímavé.

Velice příjemná, stylová povídka ve formě dopisu, v níž se autorce podařilo na pár stránkách skloubit svět Sherlocka Holmese, mýtu Cthulhu a Draculy, v příběhu, který sice nemá ukrutně originální zápletku, ale je prostě šikovně podaný a zajímavý. Taky se nezapře, že Caitlin Kiernanová rozumí paleontologii, což povídce jen přidává na podmanivosti.

Stále veľmi dobrá, ale na môj vkus už príliš „miš-mašovitá“ poviedka. Keby mala o nejaký ten motív či líniu menej alebo o pár stránok viacej (to by už bol pomaly román, aj takto má takmer sto strán), bolo by to vo výsledku oveľa lepšie… Celkom sa mi však páčil motív a princíp fungovania toho v názve obsiahnutého spiaceho obra – šikovne vymyslená a ľahko prevrátená variácia na starú legendu (len nechápem, prečo ho ukryli tak ďaleko od mesta, ktoré mal „ochraňovať“). Tí Pterrovia ma začínajú zaujímať stále viac a viac…

Povídka je přímým prologem k tomuto: http://www.legie.info//kniha/395-karl-edward-wagner-legie-stinu Akorát nechápu proč to pan Pilch přeložil jako „Pomsta ze země.“

Poviedka o voľbe povolania, pracovnom kontrolórovi a hrozbe vyhadzovu. Keďže je to podľa Pavlovského, je to o masovom vrahovi. Pár popkultúrnych odkazov, pár scén so zvráteným humorom, ale je to slabšie, takže 60%.

Perfektné, dokonalé :) Táto poviedka je typický Pavlovský – bez servítky, vulgárne a s prízemným humorom akoby vzdával hold Rabelaisovi a jeho zvláštnemu humoru. Bavil som sa výborne, po celý čas usmieval, veľakrát sa smial a záverečná pointa ma dorazila :D 100% a ehm, prdím na to, že je to celé o hovne, ale rozhodne nie na hovno :)

Výborná poviedka s Conanom, ktorý ani len nevytiahne meč a zas všetko prežije a zachráni. Conan sa totiž cíti byť súcim do dôchodku a to akosi neladí s predstavou o neohroziteľnom a neporaziteľnom bojovníkovi. :) Párkrát som sa z plného hrdla zasmial, ale po celý čas usmieval a výborne zabavil.

Melancholická poviedka s mrazivým koncom o stratených deťoch, usilovných hlupákoch a nesplnených sľuboch.

Za všetkým hľadaj ženu! A keď sa to ešte spojí s mocnou mágiou lesa, je o poriadny problém postarané… V druhom pláne poviedky vystupuje sympaticky darebácka postava elfského šermiara Abrédyna Choowa, ktorý hľadá v šerme seberovného súpera – až kým nenarazí kosa (elf s mečom) na kameň (Pterra so scorchom)… :-)

Poviedka o malej, súkromnej výprave za strateným mečom po starom priateľovi končí prekvapivou (i keď možno aj trochu tušenou) a silnou pointou.

Moje prvé čitateľské stretnutie so Šlechtom a hneď takýto nárez! :-) Keď túto poviedku porovnám s tými, ktoré som nedávno čítal vo výberovej zahraničnej antológii Meč a temná mágia, tak by sa tam tá Šlechtova vôbec nestratila, dokonca si myslím, že by patrila k tým najlepším ;-) Válečná lest ponúka zaujímavé prostredie (svet), ešte zaujímavejšie postavy, mágiu (nie je jej veľa, ale keď príde, stojí zato), besy (netradičná variácia na gryfa), výbornú akciu, vypointovaný záver a ešte aj mapu na dôvažok. Lepšie ako pohladenie „Jarného vánku“ ;-)

Pútavý príbeh napísaný rukou majstra o fanatikoch, ktorí sa šľachtia medzi sebou incestom a veria, že ich schopnosť je darom od Boha, že sú vyvolení. Ak si odmyslíme Mickovu schopnosť, máme tu mrazivo reálny opis odvrátenej strany viery, opis vygumovaných mozgov, ktoré berú písmo sväté ako jedinú a nespochybniteľnú pravdu.

Poviedka s velmi zaujimavym koncom :) A dozvieme sa dalsie skutocnosti o povode niektorych postav…

V tematickej nadväznosti na predchádzajúcu poviedku sa aj tu trochu pohrabeme v DNA. Nebudeme však svedkami manipulácie, ale bude sa pátrať po „prarodičoch“ súčasnej ľudskej populácie. Záver nie je nečakaný, ale spôsob, akým autor k nemu dôjde je vskutku impozantný. Pri Eganovi sa často pristihnem pri myšlienke typu: „ak je toto pravda, tak to je iná haluz“. Jeho texty sa do istej miery dajú brať ako vedecko-popularizačné články so skvelou extrapoláciou. Slabšou stránkou sú charaktery a samotný dej, čo sa týka aj tejto poviedky.

Evidentně mám vadnej čip nebo nějakej vstupní interfejs, protože na tuhle vlnu jsem se nenaladil.

"…za sedm dlouhejch let až vylezu z basy ven, tak si tě najdu a teprv poznáš co je soudnej den. Měl bych tě sejmout…!

Ano, ale jste si jistí, že po těch sedmi letech budete vědět koho vlastně sejmout chcete? A tušíte co vás vlastně čeká? Pokud ano staňte se předtrestancem!

Skvělá myšlenka předtrestanectví, a že je konec předvídatelný. To mi nevadilo. Nakonec jsem si přiznal, že hlavního hrdinu docela chápu. 100%

Postapo povídka o telepatech a o tom, že člověk, který nezná historii, je odsouzen k jejímu opakování nebo alespoň k neustálým pokusům o ně. Vzpomněl jsem si na Fuente Ovejuna.

HK prostě žere děti. Tedy, ne doslova, ale skoro v každé povídce, kterou jsem od něho četl, jsou výrazným prvkem a jejich jinakost, krutost a sobectví jsou kladeny pod drobnohled a je o nich často zdlouhavě a nudně rozprávěno. Nejinak je tomu zde, což ale není na škodu. Tato povídka má drajv. Byla sice docela předvídatelná, ale ten konec jsem si přesto vychutnal. Jo jo, superdítě s inteligencí a schopnostmi, které si ani neumíme představit, je prostě pořád jenom sociálně nezralé superdítě.

Povídka o poněkud svérázném způsobu jak na Venuši nezemřít hlady – a rozložit při tom jednu fungující civilizaci. Četlo se to dobře, díry v logice jsem taky neobjevil, ale neuchvátilo mě to. SF „zlatého věku“ je pro mne prostě asi moc zvetšelá, vzhledem k názvu této povídky by se asi hodil výraz zkorodovaná.

Jedna z povídek, která mě kdysi (na začátku osmdesátých let, když jsem sbírku Lupiči mrtvol našla v knihovně svých rodičů) nabudila můj zájem nejen o horory, ale i o scifi. Vynikající věc.

Tahle povídka mě dostala už někdy ve třinácti nebo čtrnácti. Právě tou (a Malým vrahem a Větrem a Zástupem…) si mě Bradbury získal – a jsem tomu moc ráda.

Naprosto skvělá povídka, která mě pro hororový žánr nadchla už někdy ve třinácti – črnácti letech, tedy v době, kdy v Československu bylo jméno King zcela neznámé (myslím, že v té době, tedy na úplném začátku osmdesátých let bylo ještě prakticky neznámé všude. Vůbec výbor Tichá hrůza stejně jako Lupiči mrtvol udělaly na konci šedesátých let u nás pro fantastický žánr obrovskou práci. A Vyzvánění je povídka, která mě nadchla i vloni, když jsem na Tichou hrůzu narazila znovu v jednom antíku a bez váhání tenhle klenot koupila znovu.

Výborná povídka o jednom dlouhém, VELMI DLOUHÉM letu. Povídka se řadí k sérii „Xeelee“, bez problému si ji však užije i čtenář cyklu neznalý. Dostane se mu zejména zajímavých úvah na téma nesmrtelnost a lidskost. Poněkud mě rušilo, jaký důraz je kladen na povinnost posádky generační lodě udržovat čistotu manuálně, přece jen bych čekala nějaké dokonalejší mechanismy pro tuto činnost, ale jinak k výbornému příběhu Stephena Baxtera nemám výhrady. Osobně jsem z „Xeelee“ četla pouze „Vor“ a to ještě hodně dávno – „Mayflower II“ je příjemnou připomínkou, abych se k sérii vrátila. 89%

Já bohužel nemohu moc souhlasit. Ano po psychologické stránce je to skvělé a dialog nedialog je vynikající, ale technická strana vrže. Solárně napajený systém proč ne. Držet se dne za každou cenu, ano. Ale vydržet ve skafandru se zničenýma nohama? Jednou jsem si zničil nohy v botách s batohem na zádech a na dalších 1Oi kilometrech málem umřel. A zničené nohy nebyl zdaleka jediný její, a ani téhle povídky, problém… 80%

Veľmi dobré, pripomenulo mi to Kingov Dlouhý pochod, ale táto prechádzka je trochu dlhšia. Atmosférické a smutné, z pohľadu čitateľa veľmi zaujímavé a napínavé.

Sympatická cyberpunková záhada s mŕtvolou napojenou na VR od Pratchetta, ktorá výrazne neprekvapila, ale ani nesklamala. Na dobrú noc ideálne :)

Krásná moderní povídka (až na překlad) s nečekaným koncem.

IMHO první povídka z autorské sbírky, která je opravdu dobrá. Sice místy skřípe překlad, smysl vět je opačný, než by měl být (obvykle v rozhovorech) a místo výrazu „posadit někoho na kolo“ bych asi použil vžitější „houpat někoho“ nebo „utáhnout někoho na vařené nudli“; taky odkaz na Carrolla by mohl být méně do očí bijící, zastřený, aby měl člověk z jeho objevení radost a ne vztek na plakátovitost a některé pasáže o dětské odlišnosti jsou nudné, ale to jsou jenom drobné vady na kráse nadčasového a znepokojivého příběhu o dětech, které jsou přece tak jiné. Budu si muset víc všímat toho, co čmárá můj dvouletý syn.

EDIT 2021 po čtení v Labyrintu: Asi je to stářím povídky, ale čím dál více je její čtení utrpením a přesouvá se z kategorie „libě strávený čas“ do kategorie „povinná četba“. Hodnocení snižovat nebudu, ale číst už to také nechci.

Pesnicka, podla ktorej je aj nazvana tato kniha. Jedna sa o skvelu versovacku, v ktorej vycitite radosti, starosti aj smutok celej Thompsonovej druziny.

Kratky popis historie Pohranicnych zemi.