LEGIE - databáze knih Fantasy a Sci-Fi

První polovina čísla je dechberoucí, druhá mi sedla méně. Celkově jde ale o jeden z hodně dobrých a jako vždy pestrých výběrů páně Kociána a Svobody, tentokrát hned se 3 humornými povídkami. I když u Bissonova kousku Další jde zároveň mráz po zádech.

Trilogie Souzené země sama sebe prezentuje jako temnou fantasy. Tu já si ovšem představuju trochu jinak. Ano, autor nešetří vulgaritami, vlastně veškeré popichování a vtípkování hlavních postav je založeno právě na nich. Dějiště příběhu je země až postapokalyptického vyznění a plný násilí. Tím ale veškerá temnota končí. Postavy, děj a určitá lehkovážnost vyprávění totiž jasně zasazení přebijí.

Celá knížka je vyprávěna z pohledu křížence Šakala, což jednak vede k výrazné přímočarosti a spádu příběhu, ale také k omezení ve vykreslení a možnosti pochopení hloubky světa (pokud nějaká je).

Postav není mnoho a řadu z nich jsem si rychle zařadil do určité škatulky, ze které se jim bohužel za zbytek knihy nepodařilo vystoupit.

Příběh rychle běží dopředu, hezky den po dni, žádné delší časové skoky nečekejte. Šakal kráčí za svým osudem a ten mu jde vyloženě vstříc. Některé náhody se totiž stávají přesně v ten správný čas, aby mohl příběh pokračovat tak, jak má. Šakal není „přemýšlivý“ typ hrdiny a na to, že to má být temný bastard, je to klaďas jako hrom. [lehký spoiler]To třeba když zachraňuje nevinné elfky, se kterými se jinak bastardi moc nemusí. Zřejmě jen tak z vnitřního pocitu, že tak to ve světě správně má být. Nebo je nejlepším přítelem děvky, u které je pravidelný zákazník.[/spoiler]

Šedí bastardi jsou čtivá, rychle ubíhající kniha, která se hodí jako lehčí, odpočinkové čtení. Kdo by za příběhem ale hledal cokoliv hlubšího, bude zklamán. Slabé ***

Úroveň nepříliš nadprůměrného ročníku Vidoucího; dobře polovina povídek nemá kvalitu ani v kontextu doby vzniku a výrazněji se vymykají jen poslední dvě.

poprvé čteno v době vydání, podruhé posloucháno teď, po vydání audioknihy.

co se mi líbilo – totéž, co u zaklínače, to, jak AS aktualizuje jak jazykem, tak i dějově historické události, jak si střílí z historie i čtenářů, jak dovedně mystifikuje, jak dokáže jít v mnoha věcech nemilosrdně až na dřeň. má skvělé a živé postavy, dobré dialogy, zajímavé situace. humor. citlivé použití magie v historické fantasy. teologické rozpravy. hojné využívání latiny a němčiny, které bylo výrazně dobové, oživilo vyprávění a potěšilo tohoto knihomola.

co se mi nelíbilo – někde je toho střílení moc. modus posunování příběhu typu: pitomý hrdina udělá problém, dojde ke konfliktu, pak všichni zdrhají, aby hlavní hrdina na novém místě opět vyrobil problém; inu to mě začalo docela rychle nudit. pamatuju, že při čtení podstatně víc, než při poslouchání. a to jsem netušil, že prvním dílem tenhle cirkus nekončí…

sapkáč mě navnadil, pobavil, ale hlavní hrdina je až příliš antitezí geraltovou (ano, i ten periodicky odněkud utíkal a opouštěl své blízké), ale tady je dohnáno až do fraškovitosti. nicméně, na druhý díl se těším, tedy až bude audio, na čtení jsem líný a nemám ani čas ;)

Young adult román o první lásce mladé dívky v šovinistické (pseudoislámské) společnosti. A samozřejmě dívka není ledajaká a cizinec není ledaskdo. Čte se to celkem dobře, pokud člověku nevadí, že je to celkem dost červená knihovna. Jinak spojení pistolnického westernu s islámským mysticismem je celkem funkční a hezky vykreslené.

Třetí Beukes na našem trhu – solidní počin, nicméně úplný hit to pro mě není. Svět, ve kterém většina mužů a chlapců během krátké doby podlehne pandemii a společnost tak začnou kompletně řídit ženy, není kupodivu tak nosný, jak by se mohlo na první pohled zdát. Autorka se příliš nepouští do širších souvislostí a celou premisu moc nedomýšlí, raději se soustředí jen na komorní příběh jedné lehce zvláštní rodiny. Místo komplexní antiutopie tak dostaneme jen napínavé vyprávění, ve kterém je důraz poměrně podařeně kladen na osu matka – syn. Právě zde je nutné hledat těžiště románu, je otázka, zda kvůli tomu bylo nutné likvidovat mužskou populaci. Příběh útěku ústřední dvojice a definování jejich vzájemného vztahu by se jistě mohl odehrávat i v méně výstředních kulisách, takto má čtenář pocit jisté nekompletnosti, kdy se tak úplně neřeší to, co by ho zajímalo především. Přes všechny výhrady však nadprůměrné, z tvorby Beukes mám ale stále nejraději Zoo City.

Román téměř ze Zlatého věku, odehrávající se několik miliard let v budoucnosti. Je jasné, že v té době už by člověk díky evoluci vypadal opravdu, ale opravdu výrazně jinak než dnes. Což se neděje, v uzavřeném městě Diaspar je to anatomicky pořád ten stejný Homo Sapiens, ovšem konkrétně zde je to logicky vysvětleno. Lidé se „rodí“ z paměťových bank a do nich také později odcházejí a opět se rodí… takže evoluce se nekoná. Nevím, jestli to bylo Clarkovým záměrem, každopádně se tímto zbavil nutnosti vytvořit do jisté míry novou rasu. Nicméně tak úplně mu to nevyšlo, ale to už bych spoileroval. Takto uzavřené a izolované společnosti se v SF vyskytují častěji, většinou jde o kontrolované dystopie, což ovšem není případ Diasparu. Celý román je o odhalování pravdy o minulosti lidstva a také o tom, co je za hranicí města. Záhad, otázek a odpovědí je dost až do úplného konce.

Clarke – 80%; Benford – 50%

Proti pádu noci (1953) je kratším předchůdcem románu Město a hvězdy (1956). Základní děj je velmi podobný, velké změny později nenastaly, ale pokud to tak lze říci, tak Město a hvězdy byl trochu „zmodernizován“. Třeba hlavní mozek Diasparu je zde již líčen opatrněji a tím se (relativně) více blíží tomu, co máme dnes. V Proti pádu noci je to opravdu spíše zařízení ze Zlatého věku. Nebo děj ve Shalmirane. Klíčová „postava“ se dá v nové verzi považovat spíše ze entitu a je mnohem více scifičtější, ve starší verzi je to až překvapivě obyčejné. Na druhou stranu některé pasáže jsou s Město a hvězdy téměř shodné, což se koneckonců dalo čekat. Každopádně přečíst obě verze není vůbec nic proti ničemu, naopak. Jako ukázka vývoje legendárního autora dobré (hodnocení 80%).

Po pádu noci (1990) z pera Gregory Benforda je pokračováním Proti pádu noci A. C. Clarka. V případě izolovaného příběhu bych byl možná shovívavější, ale jako zřejmé a avizované pokračování klasiky u mě příliš neobstálo. Jasné a přehledné Clarkovo vyjadřování nahradil poněkud květnatý jazyk plný různých přirovnání a s příběhem jsme se dostali zcela mimo prostředí nahozené Clarkem, což je rozhodně škoda. Tedy ne že by nebyla návaznost zřejmá, ale to, co jsem ocenil v Clarkově příběhu (existence a fungování města, interakce s okolím, Alvinovy výpravy za řešením otázek), se tu proměnilo v podstatě jen v moderní space operu, která by se navíc dala zkrátit a podstatného děje by neubylo (hodnocení 50%).

Čarokrásně napsaná fantasy s pohádkovým odérem, která uhrane nádherně zpracovanými fantaskními scenériemi a spoustou skvělých a skvěle podaných nápadů, které jsou ale ve celkovém ději jen tak volně ložené, bez většího dopadu na dějovou linku. Cesta je tu cílem a hlavní hrdina putuje snovým světem za svým životním vyzráním. Snílci jsou hodně zvláštní kniha vzpírající se tradičním schematům a připomínají trochu práce Susanna Clarkové. Jen o století a půl starší. Hodně nevšední čtenářský zážitek.

Slyšeno jako audiokniha s hlasem Jana Hyhlíka. Už to není dramatizace, pouze čtení knihy. Atmosféra utrpěla, ale nemohu říct, že by Hyhlík četl špatně. Jen chybí více hlasů, zvuky, hudba…
Co se obsahu týče, řekl bych, že mám štěstí. Nejsem fanda ani hater. Dokážu vidět jak klady tak zápory knihy. Lehce podhodnocuji na nějakých 74 %.

V jistém smyslu byla kniha zatím nejlepší. Má nejpropracovanější zápletku, pěkně vystavěný twist a otevírá dospělejší témata (vina, trest, rasismus či spíš protěžování těch se správným původem vs. posuzovat na základě schopností, mazlíčci nebo nebezpečné bestie, atp.). Také hrdinové dospívají a podle toho se chovají. Neumí se omluvit. Nechtějí vysvětlovat proč něco dělají, když se stydí nebo když je jim to trapné. Křičí. Hádají se. I slovník zhrubnul. To je skvělý tah. Působí to autenticky, postavy se vyvíjí, dýchají. Některé scény se vyloženě povedly. Strhující famfrpálový souboj jsem vyposlechl se zatajeným dechem a fandil jako malé děcko.
Na druhou stranu se stále více ukazuje, jak děravý je svět, který se snaží JKR snovat. Azkaban, o kterém Harry za dva roky v Bradavicích nikdy neslyšel. Mozkomorové, jakési jednotky autonomní spravedlnosti. Kdo je ovládá? Poslouchají vůbec někoho? Pěkná, ale zoufale neefektivní soví pošta. Klofan a vše okolo něj (Proč jej Hagrid dávno nepustil na svobodu a neukázal ministerstvu prostředník? – Zajímavé je, že film se s tím popasoval ve 2 větách – aby nezdiskreditoval Brumbála – ale z knihy si to nepamatuji.). Mudlové, kteří se občas objeví ve světě kouzelníků, přitom jindy se jasně říká, že se před nimi svět čarodějů skrývá. Neustávající neschopnost dospělých něco dělat. Chápu, Harry je cíleně veden k růstu pro úkol, který jej čeká, ale safra aspoň ty mozkomory mohli mít nějak pod kontrolou.
Díky posunu v postavách a tématech lepší než dvojka, ale se světem a neustálými bohy ze stroje by se měla autorka poprat lépe. Dokud v tomto série nedospěje, nebudu věřit dospělost ani hrdinům.

Akčnější, ale přitom přehlednější a přímočařejší než první díl. Hodně to ale sráží překombinovaný zá­věr.

Je to zvláštní. Vlastně se mi to celkem hodně líbilo, ale vůbec nemám chuť si přečíst další díl. Klasická fantasy s poněkud nehezkou magií (která mi hrozně připomíná nějaké jiné dílo, ale nemůžu si zaboha vzpomenout jaké), vlastně velmi komorní příběh jedné nepovedné invaze. Náznaky toho, kam se budou ubírat další díly, mě ale nezaujaly, příliš z toho trčí klišé. Takto je děj uzavřený a je to dobře.

Konce jsou nejtěžší. A konce které mají završit trestuhodné napínání čtenáře, navíc trpí tím, že jsou na ně kladena vysoké nároky. Pokud necháte část hrdinů toulat se po tajuplných cizích světech a překonavat smrtící nástrahy, aby našli Velké Tajemství a ukončíte to tak, že prostě někoho potkají je to sice ok, ale na zadek si z toho sedne málokdo. Mezihvězdná válka s Dokonalým končí dost komorně, až se stylu průměrného dílu Star Trek. Hon na druhého antagonistu – Hvězdoplavce má vysoký akční potenciál, který se povedlo provařit tím že je honička protažená až k hranici nekonečna. Vůbec tomu nepomáhá, že vlastně není jasné, jestli se něco dramatického stane, když se Hvezdoplavci povede uniknout. Autor je precizní, vše se uzavírá, tak aby to mělo smysl. Ale s posledním dílem se škaredě úročí všechno to natahování a chození kolem horké kaše. Povedlo se vyrobit vysoké očekávání a výsledek je sice obstojny, ale kvalit nápadů ze začátku románu nedosahuje.

Aneb když se porouchá jedno kolečko v propracovaném stroji totality. Z nepochopitelných důvodů je na základě této novely považován Pludek za propagátora „čisté rasy“. Přitom je kniha přesným opakem, obžalobou eugeniky.

Pěkně napsaná pohádka pro děti i dospělé, která neuhrane nějakou komplikovanou strukturou, protože nápady v ní jsou spíše volně ložené za sebe a celý děj volně proplyne, než že by byl nějak výrazně prožitý. Text má však krásnou křehkou atmosféru balancující na hranici pohádky a fantasy z níž určitě čerpal ve svém Hobitovi i mistr formátu Tolkiena. Toma Bombadila v textu poznáte. Snílci šli v tomhle ohledu možná ještě dál, ale taky v nich autor více tápal. Skřítci mají přece jen více znatelné rysy nějaké formálnější struktury příběhu. Každopádně i na dnešní dobu pozoruhodná věc. Na 150 let starý text.

Originál Marka Stonea jsem nikdy nečetl a tak mohu soudit jen podle Pavlovského a Kopřivy. Pavlovský napsal svižný akční jednohubku která velice rychle uteče a nezatěžuje se přílišným představováním postav, protože se předpokládá, že už je znáte. Což je velký klad, jinak by autor vytvořil nějaké vlastní postavy které by byly stejně chcanky jako vytvořil pro další brakovou sérii Kladivo na čaroděje, kterou zabydlel množstvím postav které jsou tak ,,vtipné" že jsou k nesnesení. Tento příběh příjemně graduje a na konci se vše vrátí do původního stavu a Mark je opět připraven na další dobrodružství.

Monotónnost, zřetelná už u předchozích sbírek cyklu, ještě postoupila. Přibylo též Velkých Myšlenek, podaných otravně didaktickým způsobem, a čtivosti nepřidá ani úprava „jedna věta = jeden odstavec“.

Aby informace v SF knize byly vyvráceny po necelém roce od vydání originálu, tak to asi nemá obdobu! Autor se v ději knihy totiž domnívá, že Roskosmos bude hrát nějakou významnou roli v budoucím poznávání vesmíru. Jinak: jsem v první čtvrtině a dost mě to baví!

Mno nevim. Vetsi cast knihy je takova klasicka fantasy road movie (spolecenstvo nekam cestuje a vyporadava se s nepratelskym svetem). Pak je tady snaha o nejakou podstatnejsi zapletku, ale zase se to zredukuje na cestovani. A pak je tu cekany-necekany zvrat, ktery je z meho pohledu uplne amatersky vymysleny i podany, zejmena proto, ze cloveka vlastne vubec nezajima, nebot subjekty toho zvratu jsou natolik „daleko“, ze mu jsou jejich motivace a situace v zasade ukradene.

Cele je to navic vypraveno ocima teenage pazete, ktere je v tom celem vicemene okolnostmi zmitanym otloukankem, ktery vlastne po vetsinu doby netusi, co se deje.

To se da pojmout i pozitivne – je to spinava fantasy abercrombieovskeho strihu, ktera pres radu nestastnych prihod vede odnikud nikam. Oproti Eamesovi, s kterym je to srovnavano, to neni vtipne a selhava to v dejovem oblouku, oproti Abercrombiemu je to prilis povrchni a malo cynicke. Horsich 60 %.

Ted Chiang je u mě jasná sázka na kvalitu; je to autor, kterého ani tak nečtu jako spíš studuju. Jeho druhá sbírka mě v tomto nijak nepřekvapila. Což je nadsázka, protože tím chci říct, ze i tentokrát překvapuje každou povídkou. :) Jak on se s nimi dokáže muckat! Umí udeřit na hard strunu, aby pak tón dolaďoval měkčími postupy. A práci si nijak neusnadňuje. Nestačí mu nápad – vynález nebo fyzikální jev. Ani obyčejný lidský příběh – ano má je tam, ale jen jako prostředek k zkoumání obecnějších témat. Jeho důkladnost připomíná filosofa, pedagoga a přírodozpytce v jednom. Zamýšlí se např. nad výchovou dětí nebo digitálních entit, ukazuje jiné možnosti fungování světa, na tématu mnohovesmíru studuje zodpovědnost za vlastní chování, do kontrastu k němu staví determinismus resp.fatalismus, umí si rýpnout do lidského egoismu, či antropocentris­mu, relativizu­je pravdu i historii. Nebojí se vybočit z běžných narativních klišé, klidně použije jako vypravěče papouška, nebo příběh pojme jako modlitbu ženy k bohu, text prokládá úryvky netové diskuse etc. Už se těším, až si zrefreshuju Příběhy vašeho života!

Sám bych po téhle knize asi nesáhl, ale jako společné čtení před usnutím pro naše dva pre-teenagery to bylo ok. Snop má pravdu, že Harry Potter z toho kouká až moc okatě. Ale to se dá říct i např. o Strážcích ztracených měst. A z Harryho zase čouhá Krabat nebo Akademie pana Kaňky… no prostě některá témata budou stále inspirovat. Kosmická adaptace námětu je slušná, prostředí Písečnice stejně jako Poutníka a Singularity je vylíčeno dostatečně věrohodně, byť naivita některých scén (jak školních, tak těch dramatických) je holt poplatná žánru young adult a autor ani u fabule neplýtvá originalitou. Zato jí opravdu nešetřil u jmen protagonistů, ta mě také pobavila; zavzpomínal jsem na hodiny latiny před 30 lety. Resumé? Bludný asteroid je příběh, který budoucí fanoušky SF neodradí, ale naopak příjemně vtáhne do žánru. A doufám, že další díl vyjde dřív, než děcka to společné čtení přestane bavit.

Opravdu prapodivné potíže. Lehkou rukou sepsaný výtrysk čiré surreálné kreativity, který asi nějak drží pohromadě, ale jelikož jde o první díl, není to moc poznat. Magie spotřebovávající kozy, žížaly a vzteklé čipmunky po milionech, pušky vystřelující medvědy, žravá upjatá učitelka, Aleister Crowley a Napoleonova hlava, a to jsem nezmínil ani desetinu toho bordelu, který si kniha klade za cíl zkatalogizovat.

Je to překvapivě celkem přístupné a čtivé, ale díky vysoké míře surreálna i toho lehkého pera se do toho prostě člověk nedokáže úplně ponořit a začíst. Na jeden čet se to přečíst asi nedá, snadno se toho člověk přejí.

Piranesi na LSD říznutým koksem.

Jinak tag „pro děti a mládež“ je zde imho hodně problematický.

Vlastně se mi to líbilo hodně, takové Lži Lockeho Lamorry pro mladší teenagery. Jediné, co bych vytknul, je to, že právě mi není úplně jasné, pro jakou cílovku to je. Je to zjevně cílené na mladší publikum, ale zase popisy principů podvodů a jejich provedení přece jenom není úplně pro malé děti. A zase pro starší teenagery jsou možná hrdinové moc mladí (hlavnímu je 14, ostatním ještě méně). Nevím. Asi právě tech 14 je ten věk, kdy je ideální to číst.

Výborné, zejména s ohledem na dobu vzniku. Takový český Haggard.

Podobné prvnímu dílu, hodně dětské. Chyběla mi jakási hravost a novost. Autorka se více soustředila na příběh a méně na blbinky okolo, ale já mám právě ta cingrlátka a tretky rád. Hlavní prostředek textu je přímá řeč a popisy vnitřních pochodu postav, naproti tomu popisy prostředí a postav téměř chybí – asi by děti otravovaly. Vypíchnu pár negativ. Harry a spol. už jsou v Bradavicích docela dlouho, ale stále neznají ani hrad a jeho okolí, natož že bychom se dozvěděli něco pořádného o světě kouzelníků. Jen drobky. Totéž v dalších dílech. Díky tomu může autorka vytahovat stále nové věci jako absolutní bomby, ale děti by si přece o nich dávno řekly či se o nich dočetly v Věštci nebo v učebnicích. Příliš často Harry něco prožívá nejsilněji, nejsmutnější, prostě nej nej ve svém životě. Působí to bulvárním dojmem. Mladí kouzelníci se pořád něco učí, ale téměř nic z toho nepoužijí ve svých dobrodružstvích nebo aby si jen ulehčili život. Totéž platí ve světě kouzelníků. Zprávy nosí sovy, místo aby se použila ke komunikaci telepatie či tak něco, léta se letaxem, přemisťování pomocí magie asi nejde, bez hůlky je kouzelník v loji, apod. Ve filmu k tomuto přistoupili střízlivěji a děti kouzlí víc než v knize a nejsou takoví ze všeho udivení moulové, alespoň mi to tak připadalo. Jsou jistější v kramflecích, což bych řekl, že je předpoklad k vykonání všech činů, které vykonaly. V knize se jim jaksi přihodí, ve filmu jdou do rizika vědoměji.
Rozčiluje mne, že dospělí jsou v knize i filmu podávání jako naprostí neschopové. Učitelé z Bradavic nepoznají, co se jim to toulá po chodbách, na to musí přijít dvanáctiletá holka, tvrdošíjně popírají, že by Tajemná komnata existovala, přitom o ní aspoň většina musí vědět (ve filmu je to trochu jinak), chrání děti zcela neúčinně, asi jako opatření před šířením kovidu, prostě banda diletantů. A nemohu se ubránit pocitu, že Brumbál riskuje při přenechávání řešení na dětech a napomáhání jejich osobního a osobnostního růstu snad ještě víc, než když Gandalf svěřil Prsten Frodovi.

Slyšeno jako audiokniha s hlasem Pavla Zedníčka, který čte skvěle, v některých chvílích snad i lépe než Lábus, ale naprosto netrefil hlasy Malfoyových, když je nechává promlouvat jako cikány se zánětem horních cest dýchacích.

Tamsyn Muir ukazuje, že první díl byl co se záhadnosti světa a skládání úlomků jenom takový lehký rozjezd a když chce, umí do toho šlápnout ještě mnohem, mnohem víc. Extrémně nespolehlivá vypravěčka, panoptikum živých a mrtvých ve stínu blíží se katastrofy. Rozměr antické rodinné tragédie mísící se s temnou fraškou a studií neschopnosti vypořádat se se ztrátou nebo odpustit, druhým i sobě. K tomu si přidejte atmosféru tentokrát už ne detektivky, ale spíše hardcore hororu a pár scén, který mají potenciál pěkně zamávat žaludkem – na Harrowinu polévku nejspíš jen tak nezapomenete. Jo, a otevřený konec, za který budete chtít nejspíš na autorku poslat jednoho nebo dva revenanty a aspoň padesát kostlivců.

Chci třetí díl, a sakra rychle! :-)

V zásadě je to detektivka ve stylu „Deseti malých černoušků“ stojící na tom, že se skupina lidí ocitne izolována na odlehlém, tajemném místě a někdo, možná přímo jeden z nich, je začíná postupně vraždit. To celé zasazené do světa, který mích SF a F prvky zhruba stylem Warhammeru 40k, pokud by ovšem byl psán navážno. Není to young adult harlekýnka a anotace je poněkud medvědí službu, protože orientace postav nehraje prakticky žádnou roli a něco jako romance je až na devátém nebo desátém místě. Pokud máte rádi světy, kde se nic nevysvětluje, kde si všechno musíte složit, spekulovat a počítat s tím, že na konci budete znát tak 10% celé skládačky (zdravím Stevena Eriksona…), tohle bude kniha pro vás. Myslím, že tak zvláštní a propracovaný svět jsem nepotkal snad od Leeho „Mašinérie říše…“

Nadprůměrné číslo a velké osvěžení po minulé slabotě. Už otvírák v podobě Narozenin byla pecka a stylově pestré pokračování mi šlo k duhu. Dalšími vrcholy čísla byla (na poprvé) naprosto jiná a podivná literární poklona HPL Poslední slavnost s harlekýnem Thomase Ligottiho a výborný soft cyberpunk s lidským přesahem Myrtař Roberta Reeda. Ansámbl povídek pěkně doplňuje druhá část průvodce po vydavatelství a trhu knih se servítky si neberoucí K. K. Ruschovou a další redakční rubriky, z nichž mne potěšilo obzvláště pojednání o Barkerových Knihách krve.

Mark E. Pocha nepřekvapil. Dává čtenářům to, o čem je přesvědčen, že po tom touží, přičemž případná žánrová i literární pravidla zcela hází za hlavu. Tenhle styl má něco do sebe, chcete-li se bavit pouze tím, jak jedni ubližují druhým, a to pokud možno tím nejodpornějším způsobem, co vám fantazie nabídne. Víc však Země kanibalů bohužel nenabízí. Zápletka nemá daleko ke Krtečkově cestě za novými kalhotkami; představíte-li si tedy, že ho na konci rozebere čáp, namísto toho, aby se stal magnátem textilního průmyslu. Postavy jsou navíc vesměs nesympatické, takže jim všechnu ty „nepříjemnosti“ v podstatě přejete. Co jsem však nepochopil, byly drobné dějové odbočky v první třetině, jež si dokážu vysvětlit pouze jako důsledek impulzivního psaní.
Přes všechny mé výhrady ovšem musím uznat, že se Země kanibalů v rámci survival splatterpunku povedla. Z některých popisů se mi dělalo právě tak špatně, jak autor zamýšlel. Nebere si servítky a už vůbec nezná slitování, ať už se čtenářem nebo s hrdiny.

Nečekaně pestrá porce povídek, kde najdeš nejen horory, ale i parafráze detektivních příběhů a rádoby šprýmy či grotesky. Myslím ale, že zdaleka nejlépe jdou Wilsonovi právě nadpřirozené horory. Takže za mě na stupních vítězů stojí PUSTINY, KOŽEŠINY a TVÁŘE. V těsném závěsu za nimi se umístily pohádkové parafráze, opět s hororovými prvky: POCITY, NÁJEMNÍCI a OTESÁNEK. Zajímavé, že jako „the best“ mi vyšly samé jednoslovné tituly. Výjimkami jsou pěkná časovka s předlouhým titulem BOB DYLAN, TROY JOHNSON A MEŤÁCKÁ KRÁLOVNA a svérázný Jokerův psychiatrický chorobopis: KONEČNÁ TERAPIE. Bez ostatních bych se asi klidně obešel.

Smutné rozloučení velkého autora. Překombinovaný až zmatený příběh, nesmírně nevěrohodný, plný stařeckých erotických představ.

Jakub Mařík už potřetí vyhrocuje konflikt mezi lidmi a tajemnými Korzáry, přičemž tentokrát do toho významně zasáhnou i hráči třetí strany. Obsahově se přitom vracíme k válečnému loďstvu; hlavní slovo tedy mají střety vesmírných křižníků a stíhaček. Tohle autorovi jde perfektně a tak jedinou stinnou stránkou zůstává skutečnost, že děj tentokrát ničím zásadním nepřekvapí. Bitva se sice vede urputně, ale co zpočátku vypadá jako beznadějný boj, to se pomalu obrací proti nepříteli, přičemž o závěru už si čtenář nebude dělat žádné iluze jakmile se dostane přes stranu dvě stě. Nijak to však neubírá na atraktivitě skvěle rozehrané military space opery, kde je občas těžké rozlišit přítele od nepřítele. Ústřední postavy se navíc o trochu více poodhalí, stejně jako zákulisí útoků ze strany Korzárů, přičemž souvislosti konečně začnou nabývat na smyslu. To celé pak rámcuje vojenský humor plný srdnatého holedbání a neméně srdnatého cynismu – ostatně žertovat o zabíjení se dá jen do určité míry.

Nechal jsem se nalákat od Hostu tím, že to má být „fantasy pro dospělé“ a „Bildungsroman“. Ve skutečnosti je to takové čtení pro puberťáky, kteří se potřebují s někým identifikovat. Zvlášť první půlka je něco mezi Metráčkem, Beverly Hills 902 10 a Komnatami Shaolinu. „Dospělostí“ knihy se myslí asi pár stran popisu zvěrstev v dobytém městě, které jednoznačně asociují dobytí Nankingu Japonci; pak je tam ještě odkaz na japonskou jednotku 731. Jinak je to jen jalová fantasy se spoustou klišé typických pro žánr a pro young adult literaturu. Poslední stránky jsem už skutečně jen s námahou prolistoval. Zlatej Šlechta.

Karel Čapek říkal, že recenzent by měl být o špetku chytřejší než autor, aby jeho text polemiky čí recenze měl smysl. Přiznávám se, že tady se moc nechytám a nedokážu se rozhodnout zda to dává celé beletristický smysl a nebo zda vytvořil příliš velkou hromadu chytrých monologu a dialogů. Celkově to dává smysl ale největší rozkoší tohoto dílu byla jediná rozsáhlá akční scéna z Azbakanu, která není dostatečně vysvětlena. Někomu se podařilo uprchnout a já nevím zda to bylo dobře a nebo špatně a jaký je další osud této postavy. Spoilery: Utíká někdo jiný než v ,,originále" a tato kniha kompletně ukazuje celý útěk. Celý útěk komplikuje další děj a není úplně jasno co se děje. Až dosud skoro všechny myšlenky autor dopověděl a najednou tady máme rozsáhlou konspiraci kterou někdo naplánoval a která je stále neuzavřena. Ani čtvrtý díl nedává odpovědi .

Děj se odvíjí jinak než v originálu a Harry Potter dostává další lekce. Spoilery: popravdě mi není jasné, zda se ten jehož jméno nemůžeme vyslovit vrací a nebo ne. Protože to, co měl udělat právě on udělal právě Potter. Ačkoliv jsme i ve čtvrté knize stále v prvním ročníku, tak karty jsou poměrně jasně rozdané a jednotlivé postavy zaujímají pevné pozice. Mega spoiler: Opravdu jsem nečekal, že Draco Malfoy bude malém zavražděn a kdo konkrétně bude obviněn. Příběh dostává nečekaný zvrat. Jsem napjatý, jak to bude pokračovat dál, ale očekávám že zažiji zklamání.

Rozporuplná kniha. Propracované osudy postav, autor dobře vládne jazykem, zajímavé nápady, zvraty a průsečíky osudů. A podle mne nezvládnuté tempo a rozsah. Celkově má série aktuálně rozsah cca Pána prstenů, jenomže pokud se budu držet tohoto přirovnání, tak společenstvo se ještě ani nedalo dohromady. Některé linie a události rozvypravene v díle č.1 byly na dlouho uloženy k ledu.A celkově bych řekl, že nastolené tempo bude činit sérii pro řadu lidí nečitelnou.Já tomu ale minimálně jeden díl dam ještě šanci

Čekal jsem spíš kuriozitku – maistreamový autor si cvičně střihl sci-fi, ale byl jsem velmi příjemně překvapen. Velmi dobře vymyšlený i napsaný příběh, vzhledem k době vzniku až neuvěřitelně prostý politické agitace. Dobře vyjádřené dilema etického rozměru moderní vědy.

Moje očekávání nebyla o moc větší než špetka napětí a zábavy na jarní prázdniny do Egypta. Na vyplnění chvíle než člověku uschnou plavky a může vyrazit na bar. Byl jsem proto příjemně prekvapen, že některé kousky měly krom slušné porce stupňované hrůzy i určitý přesah. Z nich bych vypíchnul magicko-psychologický ČAS ZABÍJET, zneklidňující a dojemnou STANICI BEZE JMÉNA a dystopickou absurditu ŇOUMOVÉ. Kousky jako PRSTEN nebo PIÁNO zdařile využívají pohádkový motiv, současně ukazují jakou hrůzu mohou představovat rodinné vztahy. Zvrhlosti plynoucí z této „sociální dělohy“ demonstruje ve skvostné formě i KOSTNÍ MOUČKA. Na sociální platformě dovedně staví J.R.E.PONSFORD. Někde jsem se ale spokojil s vymazlenou mrazivou atmosférou  (ĎÁBLOVY STOPY) nebo cynickou pointou (MÍT NĚKOHO BLÍZKÉHO). A těch pár slabších kousků bylo alespoň čtivých.

Jedenáct let od poslední recenze? Fíha! Sorry jako, ale Harry Potter je samostatný žánr kde víceméně jednotlivé knihy soupeří jen mezi sebou. Ne že bych vyloženě hledal, ale nenašel jsem nic podobného co by fungovalo stejně dobře. Ano, celé tohle universum má svoje chyby, ale prostě svět Harry Pottera stále milujeme a nevím jak ostatní, ale já i v 37 letech stále čekám na tu zatracenou sovu co mi přinese pozvánku do Bradavic.

Nečekal jsem nic, protože jsem knihu dostal zdarma jako e-book v rámci první vlny akce, kdy se snad ani nepočítalo s tím, že to bude jednou na papíře. Pocit byl velice pozitivní ale zhruba měsíc po přečtení už ani nevím o čem to bylo. :-( Tohle je ideální kniha žánru „přečíst a zahodit“