LEGIE - databáze knih Fantasy a Sci-Fi

Boček obvykle nezklame a titulní povídka patří k vrcholům české fantastiky 80. let.

Relativně nejslabší z trojice Bočkových „příběhů s tajemstvím“, nicméně stále velmi čtivé a zábavné.

Kniha si zaslouží úctu za odvahu, se kterou autor pojal témata, v době vzniku knihy ještě držená pod pokličkou. Nicméně samotná zápletka není příliš objevná, setkal jsem se s ní už nejednou, a fantastický motiv je jen nepřesvědčivou záminkou k otevření společenských a psychologických té­mat.

Další americká autorka, která mě neoslovila. Zvládl jsem sotva první čtvrtinu. Autorka především nerespektuje reálie vlastního světa. Hrdinové mají na jedné straně nesmírně pokročilou technologii včetně bioimplantátů – a stejně dělají většinu věcí ručně: rektální vyšetření (ano, ručně, legrační a ponižující); umývání podlah vodou a mopem (ručně, legrační a ponižující); jídlo v jídelně nakládají vybraní pracovníci ostatním naběračkou na tácy a mají vlasy zakryté síťkou – i muži (ručně, velmi legrační a ponižující). Když se objeví na přístroji chybová hláška, nehledají její význam v počítači, ani se nezeptají vysílačkou kolegů, ale prostě opustí sféru automatizace a začnou přístroj rozebírat šroubovákem (alespoň ten je aku). Hlavní hrdina má všude implantáty a tři doktoráty, ale když si na něco nemůže vzpomenout, tak prostě rezignuje, aniž by si pomohl jednoduchým vyhledáváním v počítači. Kouzelný warpový pohon umožňující nadsvětelnou rychlost pohání půllitr modré tekutiny, která je uchovávaná ve sklenici: Pozor, tekutina se nesmí přiblížit k ohni, jinak udělá bum! Holt, antihmota, nebo benzín, komu na tom sejde. Spousta klišé a šablon: ano, obejmul ji svalnatou paží a jí se v podbřišku zatřepotali motýli. Představy autorky o rozpínání vesmíru jsou dětinské. Celkově podle mého soudu nenáročný produkt určený pro americkou mládež a její myšlenkové stereotypy. Nebyl jsem schopen číst dál, tak nedávám hodnocení.

Román o konci lidstva, které už se vyčerpalo a zažilo toho tolik, že už není moc kam a proč jít dál. Není to žádné triviální postapo pro puberťáky, spíš melancholický příběh o tom, že něco končí, ale současně něco začíná. Sympatický hlavní antihrdina. Není to takový ten antihrdina, co jen trousí drsné hlášky, ale nakonec zachrání celý svět, ale opravdový antihrdina, který se rozhodně nepouští do žádných větších akcí, když nemusí. Je tam zdánlivě spousta odboček a vedlejších postav, ale různé dějové linky se na konci vzájemně propletou a ukáže se smysl i původně nezáživných a zdánlivě nesouvisejících pasáží. Ale i tak: je to skutečně místy trochu zdlouhavé, hrdina opravuje motor asi na pěti stranách, jen aby mohl ukázat triumf ducha nad hmotou či co. Kdybych byl redaktor, tlačil bych na proškrtání. Ale jinak velký respekt: Co do řemesla i originality je to určitě nadstandard v dnešní produkci opakující stále stejný mustr. Ale pro mě zatím u Tchaikovského zůstávají nepřekonané Děti času, které jsou naprosto úžasné od prvních vět až do konce.

2/3 vata a nuda, poslední třetina (od kapitoly Nitrobrana) mne bavila. Jak se hrdinové rozhodli vzít sice velmi hloupě a naivně osud věcí do vlastních rukou, tak to začalo mít šťávu. Některé pasáže poslední třetiny byly i tak zbytečné nebo zbytečně překombinované, ale četlo a poslouchalo se mi to fajn. Ale! Pořád mi v hlavě roloval film, který se tentokrát od děje knihy odchýlil více než bylo zvykem a byl proti ní strhující. Vynechal nepodstatnosti, vypíchnul a vyšperkoval to důležité. Nerozpakoval se pozměnit vzhled postav a tím zesílit jejich klíčové vlastnosti (Umbridgeová), vynechat nepodstatné (např. poměrně dlouhou omáčku před samotnou schůzkou BA včetně hledání už doprkýnka jednou řešené Komnaty nejvyšší potřeby, pletení čepiček a fuseklí pro skřítky, trablů s famfrpálem a hlavně zrychlil celou závěrečnou akci na Ministerstvu a podstatně zkrátil Brumbálův závěrečný vysvětlovací monolog) a dokonce změnit klíčové scény (mnohem lépe zdůrazněnou odpudivost byrokratické hydry přibíjením kamenných výnosů na stěnu školníkem Filchem nebo třeba kdopak to ve filmu zradil BA, ha??!!). Bez filmu by byl Fénixův řád v mých očích jen na objem psaný špalek plný nudy. S filmem tvoří pěkné kombo, protože Rowlingová víc řeší vztahy, Harryho nejistoty a nálady, rostoucí temnotu a rozpolcení, kdežto film šlape jako Zátopkovy tretry. Doporučuji oboje, ale pokud chcete jen jedno, tak určitě film, protože na knihu nebudete mít trpělivost. Vážně jsem zvažoval odložení, což jinak zásadně nedělám. Nakonec jsem vydržel a přežil, ale … Prostě film. Cruciatusnamne!

Dva velmi vydařené kousky dřevního českého kyberpunku. U té první povídky mě dostala pointa, která vlastně byla hrozně očekávatelná, tak proč jsem ji sakra nečekal? Druhou naopak pointa trochu zrazuje, jinak by možná unesla i plných 5 hvězdiček.

První kniha třetího nejznámějšího Burroughsova cyklu je postavena na premise odčerpané z Verneova díla, který se do nitra Země ponořil přece jen dříve. To co tam našel Burroughs je ovšem jen o trochu méně uhozenější, než lokální evoluční řetězec z Caprony. Země v jeho podání je dutá, zemské jádro supluje slunce v prostoru, který nezná čas a její vnitřní plášť obývá prehistorické zvířectvo. Hlavní hrdina, prospektor David Inez, se do Pellucidaru náhodou dostane se svým společníkem Perrym pomocí obřího mechanického krtka a celou knihu se vehementně snaží zachránit si život, jak před místní zvířenou, tak i před vládci Pellucidaru, kteří se vyvinuli z dinosauřích kořenů, přičemž tajemný svět spolu se čtenářem zároveň prozkoumává. Dobrý základ pro fantaskní dobrodružku, která je podepřená moc pěkným vypravěčským žargonem vycházejícím z pulpu, který Burroughs v počátcích své tvorby skvěle ovládal. Pellucidar ovšem není až zase tak úplně šestákové čtivo jako třeba Jeskynní dívka a i když na klasické stupně literatury tak jako první Tarzan nedosáhne, určitě jde o dobře napsaný dobrodružný román, který místy v detailech překvapí svou nesmlouvavostí a brutalitou. Jindy si to ale na férovku rozdá s typickou červenou knihovnou. Obecně ovšem povedená kniha, která se určitě i po letech právem řadí k tom lepšímu z fondu fantastiky. Oproti Tarzanovi a Carterovi zase něco trochu jiného a opět dobré.

Foglarovsky naivní příběh by byl docela čtivý, kdyby nebyl zatížený příliš velkou dávkou proklamativního vlastenectví, které působí velmi strojeně a místy až směšně. Také to množství šťastných náhod je na můj vkus poněkud přehnané.

Jednoznačně nejlepší Tarzanovská kniha po první pětici. Ne nadarmo se tu autor vrací zpět k látce ztraceného města Oparu, které tu dostane souseda v podobě inteligentních goril a jimi řízeného údolí. Tentokrát se ale situace komplikuje i z venčí, protože si kromě pána džungle dělají na poklady atlantského města zálusk i civilizovaní dobrodruzi a použijí k tomu velmi prostý ale efektní trik. Kniha je velmi dobře napsaná, jak co do čtivosti a rytmu textu, tak do struktury jednotlivých dějových linek. Všechny aspekty příběhu jsou vyvážené, zlatý lev je pak příjemným kořením a v rozhodující chvíli hezky uchopená deus ex machina, která dokáže uvěřitelně vytáhnout autora i hrdinu z loje, když už neví kudy kam. Oproti třeba hned následujícím trpasličím mužům, ale třeba i Tarzanovi obávanému, na něž příběh nenásilně navazuje, je to znatelně kvalitnější příběh. Fibigerovy ilustrace v sešitovém vydání jsou fenomenální. Je z nich vidět, že i malíře kniha bavila.

Trvalo to jen sto deset let a už tu máme v české premiéře tenhle vcelku zdánlivě nedůležitý Burroughsův pulpový kousek, který původně vycházel rozdělen na dva sešity a byl napsán zhruba ve stejném období jako první Tarzani a Pellucidar. Jde tedy o velmi ranou tvorbu. Hlavní hrdina Waldo, mladý neduživý hoch pocházející z Bostonské smetánky, tu ztroskotá na pobřeží podivného ostrovního kontinentu, který je zdá se výrazně vývojově pozadu a flora i fauna tu odpovídá spíše době kamenné. Autor se tu zpočátku překvapivě prokazuje jako zdatný humorista, protože Waldo je pravý nefalšovaný zbabělec a jeho první pokusy o přežití v nemilosrdné divočině jsou jak vystřižené z díla Terryho Prattcheta. Postupem času se však hrdina s pomocí náhodně potkané kámošky zoceluje a stává se úhlavním lovcem a postrachem prehistorické­ho světa.

První část knihy je vcelku fádní tápavá romance a autor ve svém jinak docela pěkně vymyšleném prostředí tápe úplně stejně jako hlavní postava. Postupem času ale možnosti rostou a v druhé části (v originále nesoucí název Jeskynní muž) už děj docela bohatne a vcelku dobře odsýpá. Kvalita textu je ale kolísavá. Na jednu stranu je tu typický chytlavý způsob vyprávění známý z prvních Tarzanů a Marsů, na stranu druhou se nějak nepodařilo vymanit z těžce pulpových vod, takže některé zvraty a řešení situací jsou zkratkovíté, nebo neskutečně naivní a to až na hranici debility. Na stranu třetí se mu občas podaří dotknout se docela zajímavých témat a vykreslit postavy jako je hrdinova matka, které jsou i přes sto let od napsání stále aktuální. Kniha je skrze pulpové stigma vcelku neznámá a v kvalitě nedosahuje třeba na podobných premisách vystavěný Pellucidar. Přesto má své kouzlo a mít jí ve dvou klasických sešitech vydaných Magnet Pressem je sen. Moderní ebookový formát ale bude muset stačit. Pro fanoušky pulpu hodně zajímavé překvapení roku 2022. Splendidum družstvo mě začíná po tomhle a po Kuttenrovi opravdu zajímat.

Pozn. Absolutním šokem při čtení bylo, když hrdina zachrání svou družku ze spárů kanibalů a autor jen tak bokem lakonicky utrousí, že měli v plánu jí obětovat obří opici. Vzhledem k datu vydání druhého sešitu to z Burroughse dělá jasného ideového autora King Konga. Až tak dalekosáhlý byl dopad krále puplu a tohoto díla, které zapadlo i v jeho vlastní bibliografii.

Jeden z vrcholů české sci-fi 80. – 90. let, nejspíš i jedno z klíčových děl české fantastiky vůbec.

Jedna Aga vládne všem, jedna jim všem káže…

Útlá knížečka vonící ginem a páchnoucí prachama. Je v ní něco z invazní SF i prvky špionážního dramatu (s poučením, že sebevíc inteligentní a připravený agent těžko odolává nástrahám naší civilizace) no a taky kousek absurdního dramatu. Tenhle Anthean v sobě nemá roztomilost E.T.-ho, vražednost vetřelců, ani naturalistickou a účelovou krutost Isserley („Pod kůží“), svými lidskými slabostmi v člověku ale budí empatii, soucit a strach. Strach jiného druhu než je ten vetřelčí. Kniha nezapře dobu vzniku – studená válka – byť slovo Rusko tu snad vůbec nepadne. Tevis kriticky komentuje životní postoje bohatých Američanů, paranoiu mocných, politický machiavellismus a další nešvary, typické nejen pro svou dobu. Leckdo může atmosféru knihy vnimat jako ponurou, Newtonův boj jako naivní a vyznění jako depresivní, cítit beznaděj nad arogancí a nedostatkem sebereflexe naší civilizace, nad její sebedestruktivitou, ale jiný čtenář si může vzít ten morální apel k srdci, sledovat vývoj vnitřních pochodů protagonistů a hlavně: může si užívat vytříbenost a poetiku autorova jazyka. Takhle to samozřejmě zní jako placená reklama :-) ale pro mě to byl přesně takový zážitek. Protože tohle napsal Pan Spisovatel.

Nepříliš zdařilá fantasy pro dospívající. Dívka, rytíř a princ, starý zlý král, draci, kouzlo. Zrada, láska, pomsta. Zprvu to vypadalo na začátek vícedílné ságy, kterou vlastně i docela půjde číst, ale od druhé poloviny se to stalo téměř nečitelnou holčičí záležitostí, která je navíc vcelku necitlivě utnuta a „uzavřena“ na posledních pár stránkách. Vůbec bych se nedivil, kdyby to bylo tak, že to Salvatoreho prostě někdy v polovině přestalo bavit psát, tak to věnoval Lewisové, a když si nevěděla rady s koncem, tak tam napsal ty tři stránky, čímž to uzavřel. A někdo mu to vydal.

Sotva průměrná dobrodružná literatura na principu „sci-fi psaná fantasy stylem“. Děj běží někdy až horem-pádem, je tu spousta děr v logice a bohů ze stroje, nijaká pointa otevírá dveře pokračováním, na něž bohužel (naštěstí?) nedošlo. Příroda a obyvatelé světa Ooragu jsou pak až křečovitě bizarní.

Vynikající kniha, ale fantastické motivy jsou natolik okrajové a nepodstatné (a navíc se nejspíš odehrávají jen v ve vypravěčově mysli), že sem spíše nepatří.

Typická autorova produkce – polohou někde mezi moderní beletrií a hororem, omočeným ve fantastice bradburyovsko-dahlovského druhu. Proti TÍŽIVÝM NOCÍM je ale tentokrát zařaditelnost do fantastiky jen cca padesátiprocentní. Buzzati má dar rychle uvést čtenáře do děje, načrtnout úspornými tahy situaci, v komprimované zkratce představit protagonisty, navodit atmosféru. Je skvělý pozorovatel a psycholog. Zápletky jsou jednoduché, působivé. Často se dotýká etických témat. Moralizuje, ovšem nenásilným způsobem, soud nechává na čtenáři. K svým postavám se chová s cynickou zlomyslností. Mé vrcholy: SEDM PATER, NA NIC JINÉHO NEČEKALI, TYRAN.

1.) SEDM PATER 90% Podobná bezmoc a úzkost jako postupné propadání do močálu. Jenže ten močál je v tomto případě nemocnice. Dost zvláštní nemocnice. Vládne tu manipulace, demagogie, totalitarismus. Šlo by za tím vidět i společenskou metaforu, pokud by čtenář chtěl. Nálada a vyznění mi evokuje Raye Bradburyho. Četl jsem s požitkem.

2.) ZABITÍ DRAKA 80% Povídka odhalující lidskou povahu a aroganci. Cynická i dojemná, spíš groteskní než strašidelná, jemně moralizující. Má v sobě náboj magie, kterou moderní člověk vybavený pokrokem, vědou a zbraněmi nestrpí. Zůstává lítost a znechucení.

3.) TVOR ZAČÍNAJÍCÍ NA EM 70% Autor má velmi vytříbený smysl pro spravedlnost a zlomyslný smysl pro humor. Jednoduchý příběh s krutou pointou.

4.) TYRAN 90% Také se vám někdy povedlo rozbít dítěti hračku? A také vás v první chvíli napadlo rychle to nějak zamaskovat, zflikovat, ututlat? Tady se to stane hodnému dědečkovi… jenže vnouček je tyran. Autor si zlomyslně vychutnává bezmoc dospělých tváří v tvář dětské bezohledné narcistní krutosti. Tak tohle je pro mě fakt horor. Ticho a smích jsou někdy strašnější než řev a pláč.

5.) SEDM POSLŮ 80% Melancholická povídka, kde podstatnou roli (mimo obsedantní potřeby po spojení s dalekým domovem) hraje také matematika. Zvláštní algoritmy odjezdů a návratů poslů. Mísí se zde lítost nad tím opuštěným a netrpělivost z ještě neobjeveného. Atmosféra je blízká Exupéryho Citadele.

6.) OČAROVANÝ MĚŠŤÁK 80% Když se tak zapletete do dětské hry a pustíte se za hranici zapovězenou dospělým. Buzzatiho poloha, kterou mám rád – kdy je na vůli čtenáře, zda přistoupí na fantastický motiv.

7.) KRÁL V HORM EL-HAGARU 80% Dialog dvou králů napříč tisíciletími. Jeden senilní, druhý zvěčnělý v kameni. Oba rovni bohům. Probuzení čehosi podivného, infernálního. Atmosféra plná hrozivých kupících se mraků, čepelí světla, pohybů písku, obláčků prachu, hlasů pouště, ševelení. Je z celé sbírky nejfantastičtější, nejmagičtější.

8.) ZŘÍCENÍ BALIVERNY 60% Banální úkon může dominovým efektem způsobit katastrofu. Nápad šířeji a zajímavěji rozvedl Vratislav Kadlec v povídce „Zkáza parníku Marion a co ji předcházelo“. V rámci sbírky slabší povídka, zajímavá spíš relativizací viny a svědomí.

9.) MILOSTNÝ DOPIS 60% Fraška ilustrující konfrontaci fádního světa manažerské rutiny a milostného vzplanutí. Legrácka, ne o moc víc. Přesto nutící k zamyšlení jakými cestami se city prokousávají.

10.) NĚCO SE STALO 80% Buzzatimu stačí k vyvolání úzkosti a paniky jen popisovat, co se děje za oknem vlaku. Vynikající práce s náznaky a indiciemi. Gradující atmosféra znepokojení a strachu, jež dosahuje až apokalypticko hororové intenzity.

11.) MUŽ KTERÝ SE CHTĚL UZDRAVIT 70% O síle modlitby. O síle vůle, naděje a milosti. A o ceně, kterou je třeba platit. Prostředí leprosária může být peklem, ale také rájem.

12.) STÁVKA TELEFONŮ 80% Telefonní dráty jsou jako mozkové synapse. Když se správně propojí, může vzniknout cosi nového, bizarního. V dnešní době si to už tak neuvědomujeme, protože jsou jiné sítě – mnohem rafinovanější a hustší – tenkrát to ale mohla být docela pecka.

13.) ZÁVISTIVÝ HUDEBNÍK 60% Drobná studie závisti a vzájemné umělecké řevnivosti. Gradace znepokojení, podezření a napětí je pro autora typická. Fantastický motiv chybí.

14.) ZÁVAL 70% Katastrofa znamená pro každého něco jiného. Minipovídka se sociálním přesahem a nenápadně ale účinně stupňovanou atmosférou, kde se z indicií ne a ne poskládat pravda o události. Zanechává pocit temné zlověstnosti, ale i empatie k místním a škodolibosti k senzacechtivému novináři.

15.) NA NIC JINÉHO NEČEKALI 90% Dvojice na cestách čelí nenávisti davu. Davu, jenž je jiný než Bradburyho Zástup, ale neméně zlověstný a neméně budící hrůzu. Nejhororovější povídka sbírky.

Dnešního čtenáře už kniha asi příliš neosloví, ale ve své době byla určitě výjimečná. Její poetika připomíná nejlepší práce Jana Weisse a řada myšlenek je aktuální dodnes.

Fantasy od Kopřivy je už z definice zárukou úspěchu. Po vcelku vyvedeném Asfaltu velmi očekávaná kniha, která nezklamala. Jeho pojetí fantastiky je na hony vzdálené běžným konvencím a i když hrdina Wolrich nepatří zrovna mezi supr klaďasy, není ani dnes tak populární přesvědčený anti cokoli. Spíš jde o velmi raritní inkarnaci takovýho normálního chlápka, který se prostě chce jen mít trochu dobře a neváhá mírně slevit ze svých morálních dilemat, aby toho dosáhl. Rozdělení knihy na tři povídky mapující jednotlivé životní etapy hrdiny je taktéž super nápad a i když se formálně jedná o naprosto běžnou hrdinskou agendu, motivace za jeho chováním jsou až zarážejícně světské. Tohle prostě funguje ve všech směrech, má to spád, dobře se to čte a má to asi tak sedmnáctkrát větší opodstatnění, než nějaký Martinův blábol na blábol, nebo nepochopitelný Maltz. Škoda, že Štěpán vyslyšel volání divočiny, opustil žánrovou literaturu a ponořil se více do krimi a thrilleroidních vod. Právě takové soudruhy jako on bychom ve svých řadách potřebovali, protože a to si soudruzi upřímně přiznejme, poslední žánrové pětiletky neměly výnosnost zrovna na sto deset procent.

Bonusové povídky jen potvrzují díru na trhu, kterou může vyplnit jen ucelená sbírka autorských prací (takzvaný literární grupáč) Kopřiva – Pavlovský z jejichž vypsaného pera vám vzrušením vstanou vlasy i na holé lebce. Po té sbírce volám už roky naprosto nevyslyšen. Tak aspoň tady malá náplast na extra velké bebí.

Krátká sbírka tří dosud nevydaných Kuttnerových povídek psaných spíše v pulpovější fazóně. Texty přiznávají období svého vzniku. Tématicky to sice nejsou žádné bomby, nebo příběhově kdoví jak progresivní a pro žánr zásadní povídky, ale na rozdíl od jiných publikovaných Kuttnerových příběhů se mi dobře četly. Antičtivost na kterou si v jeho případě občas stěžuji tu nenastává. Otázka jestli je to textem samotným nebo překladem. Každopádně mi novodobé ebookové pojetí pulpu, tak jak ho uchopilo Splendidum družstvo, docela vyhovuje a bylo by super, kdyby po Burroughsovi a Kuttnerovi pokračovali i s něčím dalším dosud nevydaným. Těch historických restů je ještě mnoho. Stepování před PNSkou, kdy už konečně vyjde očekávaný sešit do Magnett Pressu, sice mělo své kouzlo, ale bleskový nákup nového matroše na palmknihách za stovkový budget je rozhodně efektivní alternativou šestákového čtení tak populárního v minulém tisíciletí.

Nesmírně nepovedený literární experiment. Problém není v tom, že text je bizarní a úchylný; problém je v tom, že je POUZE bizarní a úchylný. Galerie fyzicky i duševně porouchaných postav, násilné a explicitně sexuální scény ani extrémně černý humor nepřinášejí žádnou přidanou hodnotu a ve výsledku jen rozmělňují to jediné, co je na knize zajímavé: zkarikovaný obraz rozkládající se totalitní společnosti v posledním tažení. Ani cimrmanovská fikce o vzniku knihy nefunguje vtipně.

Poláci psát SF umí, o tom se přesvědčuji stále dokola. Tímto Karavanovským návratem do mládí se moc hezky listuje – díky velkému formátu i stylovým ilustracím Jamese Janíčka. Neuvěřitelný náklad 49 tisíc a neuvěřitelná cena 7 Kčs. :-) Povídky mapují období od 60.do 80.let a jsou námětově pestré. Dominují dopady technického i společenského pokroku, často s morálním apelem. Ladění je někdy dobrodružné, jindy více parodické. Nadšené ovace jsem chrlil jen zřídka, ale na druhou stranu propadák je taky jen jeden. Z lehkého či vyššího nadprůměru vyčnívá zejména MEGALOMÁNIE, velmi slušné jsou také: HLAVA KASANDRY, STAV OHROŽENÍ A 90 000 000 000 KILOMETRŮ OD SLUNCE.

Prefabrikovaná kritika takovýhotoho jakože konzumního způsobu života, že jo… Strojené, patetické, afektované a ve výsledku směšné. Hlavně náměty těch LOTových geniálních básní jsou výživné.

Několik solidních povídek, dvě nadprůměrné, spousta bídy.

Ale jo, čte se to pěkně. Vodička s Giuseppem prostě nejsou takoví akční střelci jako Gerasim s Kapitánem. Jenom mi vadí ta, pro mě náhlá a nečekaná, proměna série z “neberte nás zas tak úplně vážně” do “šíleně vážná literatura” na úplném konci. Jakoby toho marastu v realitě kolem nebylo dost.

Není to špatné, hlavní hrdina je správná troska, jak se sluší a patří, sem tam se objeví i povedená hláška. Na můj vkus tam ale autor moc okatě cpe své názory na očkování a podobně.

Naivní, místy díry v logice, ale milé a celkem čtivé. Obdiv k Sovětskému svazu a komunistickým ideím byl po válce spontánní a upřimný, stejně jako nenávist k Německu a Japonsku. Pobaví bohorovné nakládání s radioaktivitou (radioaktivní voda do každé rodiny!) a zajímavá je socialistická obdoba Kiplingova „Břímě bílého muže“, zde tedy břímě socialistického muže = vzdělaní a pokrokoví Rusové přináší světlo technického a sociálního pokroku zaostalým národům.

Tohle se velice špatně hodnotí. Proč? Jako vše ve Star Wars to na něco navazuje a je potřeba znát nějaké informace a já musím přiznat, že je to dlouho co jsem viděl původní Star Wars a knihy/komiksy čtu nahodile a nikdy mě nezajímal moc život hlavních postav. Han Solo je ještě v pohodě, ale Leia Organa mě nikdy moc nezajímala a kniha je plná epizodek z života těchto známých postav a proto se děj trochu vleče a odkazuje na něco co bych měl znát ale já to neznám a proto řadu pomrknutí na fanouška prostě promeškám. :/ Samotný děj knihy prozradí anotace a nic dalšího se nestane. :) Budu číst další díl? ANO. Má tato kniha zatraceně malá písmenka? ANO.

Po slavném Tarzanově právem zlatém lvu přichází trpasličí muži a zároveň první vážné pochyby v sérii. Burroughs se tady pouští na tenký led a inspiruje se (nikoli poprvé) klasickou literaturou. Jeho svět obrů a trpaslíků ovšem nepostrádá originalitu a je překvapující jak hluboko v matriarchální společnosti opičích lidí a v mocenské struktuře malého lidu je ochoten jít. V první půli týkající se Alali je kniha ještě jakž takž čitelná, druhá půlka po zajetí trpasličími muži je ale úmorná až skoro antičtivá. Zvrat se zmenšením mi pro Tarzana přišel už moc fantaskní. Technologicky sice zajímavě vymyšlená a zpracovaná kniha, která ovšem trpí brutální nezáživností. Je to znát i na sešitových ilustracích Milana Fibigera, které po předchozích třech sešitech ztrácí šťávu a švih, jako by se nezábavnost dobrodružství propisovala i do nich. Musí se však alespoň ocenit snaha o kontinuitu, která zasahuje do předchozí knihy. Je vidět, že autor ještě v tomto bodě pracoval se sérií jako s celkem.

Budu to hodnotit celkově za všechny tři knížky, Žamboch bohužel pokračuje ve stylu psaní, který započal v In Nomine Sanguinis, opět tady je neustálé omílání věcí do zblbnutí a sebepodceňování vlastního hrdiny. Taky redakci (jsem poučen z diskuze u Baklyho :)) uteklo dost logických nesmyslů, kdy například na jedné stránce Max pozoruje chodící lišejník, aby ho o dvě stránky dál z toho samého mrazilo, protože to nikdy neviděl, uprostřed druhého dílu sní už studené jídlo, které pak ob stránku začne jíst znova, ve trojce mu podá hlášení svobodník a v dalším odstavci ho úkoluje jako desátníka, některá slova jsou vytištěna dvakrát…

Knihy se tváří jako bichle, ale je to zase jen velikostí fontu. Samotný svět je zajímavý, ale nemůžu se zbavit dojmu, že tam autor nacpal, co ho napadlo s vědomím, že to vysvětlovat stejně nemusí. Naroubování na Seržanta je taky trochu násilné, ale budiž, s přimhouřením oka to lze přijmout. Jinak se to čte samo, postavy jsou celkem ok, fungování armády i jednotky má Žamboch taky zmáknuté, škoda jen těch věcí, co jsem uvedl už dřív. Nezbývá mi, než doufat, že případný nový Koniáš se tomuhle stylu vyhne.

Edit: Zapomněl jsem říct, že ten celkem uspěchaný konec jsem vlastně přivítal, protože jinak bych musel číst ještě čtvrtý díl…

Varování na závěr – nečtěte podobné knihy po roce a půl, stráveném s Malazem :)

Hodně dětské ale docela pěkně napsané. Vesmírný upír je esencí pulpu. Hromada dobře zpracovaných Bčkových nápadů, které kromě cílových dětských čtenářů můžou pobavit i dospělého. Kniha má dost variantních konců z nichž většina je dost diametrálně jiná. Pěkné.

Kotletka 100× jinak a stále delikátní. Zpočátku trochu tužší sousto překvapí exotickou chuťovou kombinací. A s třešničkou na závěr – takový nosný prvek děje bych u Kotlety doopravdy nečekal. Bravo mistře!

Povídky z let 1931–1952. Řádně omšelé, s nádhernou ušlechtilou patinou. Je to jako byste hladili starou krajku nebo kovotepeckou práci. Nelze samozřejmě srovnávat se současnými trendy, i naše reálná technika už v mnohém předčila autorovu fantazii. Ale to není podstatné, Wyndham nestaví na technologiích, jeho stroj času vypadá jako postavený na koleně a kosmické lodě se moc neliší od těch Wellsových. Podobně jako u Bradburyho je v centru zájmu člověk v konfrontaci s obecnými principy i se svou vlastní mocí a bezmocí. Člověk tváří v tvář invazím (někdy strašlivým, někdy směšným). Tváří v tvář ohrožením různého druhu (SÍLA PŘEŽÍT, SVĚTY NA VÝMĚNU), pokušením (at uz je to marťanská „otrokyně“, nadaná opička, zbohatnutí na turistickém ruchu), systémům či institucím, jež si spravedlnost vykládají po svém (KOLO a svým způsobem i PODFUK). Wyndham dokáže stvořit napínavé a dobrodružné příběhy, které nutí k zamyšlení nad naším místem ve vesmíru, stejně jako nad relativitou pravdy, víry, nad genderovou rovností a dalšími tématy, jež jsou stále up to date. A když chce, umí být i vtipný. Nejvíc se mi líbila úderná moralita KOLO, která vůbec nezestárla. Cynické: SÍLA PŘEŽÍT a PITOMÁ MARŤANKA, dobrodružné RUDÉ SVINSTVO. Invazní SF (všechny víceméně na hranici parodie) jsou slušně napsané, ale už pozítří mi asi budou splývat.

Omnibus tří knih tvoří ucelenou trilogii Caspaku. V první knize je během první světové války hlavní hrdina Bowen zajat po sérii dvou potopení německou ponorkou, která se po sabotáži dostane mimo kurs a objeví tajemnou zemi plnou prehistorických zvířat i lidí. Kniha zůstává trochu za očekáváním, rozjezd je pomalý a hrdina se svojí nově nalezenou družkou Lys se na Capronu dostanou zhruba v polovině knihy. Dále už se ale jede podle zažitých schemat. Posádka válkou rozpolcená na německou a anglosaskou se brání v pevnosti proti četným útokům dinosaurů a objevují základ šokující pravdy evoluční otázky na Caproně. Druhá kniha mění vypravěče za Bowenova přítele Tom Billingse, kterému se donese svízelná situace přítele a vypraví se na záchranou misi. Autor už nemešká a provede čtenáře v jeho doprovodu velkou částí Caprony a na rozdíl od první knihy, která se zabývala spíše faunou, se soustředí na ostrovní kmeny a evoluční premisu jejíž koncept odhalí o trošku víc. Třetí kniha pak opět mění vypravěče ale i gard. Z první osoby se přechází do třetí a rozvíjí se jedna neukončená postranní linka, která čtenáře zavede až na úplný vrchol evolučního řetězce na Caproně a podává definitivní vysvětlení své myšlenky. Ačkoli jsou ingredience podobné a základní linie takřka identické, prostředí je opět výrazně jiné a kniha je o dost temnější a násilnější, než předchozí dvě.

Burroughse mám rád a je s podivem, že česky vyšla Caprona už dva roky po svém prvním knižním vydání v roce 1924 (časopisecky 1918) a ještě podivnější je, že od té doby už nikdy. Šotkův maličký precizně vázaný omnibus za tu dobu zestárl jen málo a text, který by pravda snesl mírnou restylizaci, krásně šlape a je vcelku čtivý i dnes. Jediné co těžce neustálo zkoušku časem jsou Herclíkovy ilustrace, které budí soucitný úsměv a jsou brutálním dokladem doby vzniku knihy. Tohle měl dostat do ruky Burian v padesátkách, nebo Fibiger v devadesátkách. Ty tři nikdy nevydané sešity by se v portfoliu Magnet Pressu dnes krásně vyjímaly.

Jediná nepochybná fantastika je titulní povídka, která je ovšem zároveň jednoznačně nejslabším kouskem. František je velmi zdařilé romaneto, Fantom do fantastiky nepatří ani okrajově.

Méně agitační, než Země vnuků, ale zase se úplně vytratila ta weissovská poetičnost a zůstala jen nečtivá nuda.

Solidní autorské řemeslo nemůže přebít pachuť Rudého práva.

Strašlivě nepovedená adaptace původního komixu, který mne (tehdy) docela bavil, byť Malého boha nepřekonal. Autor se viditelně nedokáže rozhodnout, na kterou věkovou kategorii se zaměřit. Co v komixu skousnete (zvlášť pokud ho čtete jako dítě), v psané podobě působí křečovitě a hloupě. Navíc irituje nesmyslné používání kurzivy a jiných typografických prvků.

Psát pan Morrell umí velmi čtivě, nejpřesvědčivější mi ovšem přijde v konstruování deformovaných myslí. Úchylných a bizarních. Ve své fascinaci šílenstvím. Umí stvořit životné postavy, byť jde někdy o karikatury. A prostředí také líčí věrohodně, zejména to, které důvěrně zná (detektivní či školní). Umí sepsat úžasné scény, ať už strašidelné nebo akční. Tam kde brnká na melancholickou či empatickou strunu (ač je znát, že své osobní ztráty zužitkovat umí) se ale příliš ozývá autor akčních thrillerů a šije dost horkou jehlou. U společenské kritiky má sklon k překombinovanosti a jeho anekdoty jsou roztahané. Sem tam si říkám, že se projevuje příliš jako scénárista. Jakoby texty byly načrtnuty pro filmové plátno a čekaly na dotvoření … režisérem a kameramanem. Nejvíc mi sedla ORANŽOVÁ ZNAMENÁ ÚZKOST, MODRÁ ŠÍLENSTVÍ, nad kterou jsem se rozplýval už v antologii HRŮZNÝ ČAS. Hned za ní šílené KAPKY a temně hravá ZA TYTO A VŠECHNY MÉ HŘÍCHY. Potom paranoidní ALE JÁ POŘÁD SLYŠÍM TVŮJ HLAS a detektivka o hledání vlastní identity NÁDHERNĚ PŘEROSTLÉ VLASY HROBŮ. No a konečně hororový a depresivní TEMNÝ SOUMRAK. Bez pohádek a moralit bych se spíš asi obešel.