LEGIE - databáze knih Fantasy a Sci-Fi

Ale jo, čte se to pěkně. Vodička s Giuseppem prostě nejsou takoví akční střelci jako Gerasim s Kapitánem. Jenom mi vadí ta, pro mě náhlá a nečekaná, proměna série z “neberte nás zas tak úplně vážně” do “šíleně vážná literatura” na úplném konci. Jakoby toho marastu v realitě kolem nebylo dost.

Není to špatné, hlavní hrdina je správná troska, jak se sluší a patří, sem tam se objeví i povedená hláška. Na můj vkus tam ale autor moc okatě cpe své názory na očkování a podobně.

Naivní, místy díry v logice, ale milé a celkem čtivé. Obdiv k Sovětskému svazu a komunistickým ideím byl po válce spontánní a upřimný, stejně jako nenávist k Německu a Japonsku. Pobaví bohorovné nakládání s radioaktivitou (radioaktivní voda do každé rodiny!) a zajímavá je socialistická obdoba Kiplingova „Břímě bílého muže“, zde tedy břímě socialistického muže = vzdělaní a pokrokoví Rusové přináší světlo technického a sociálního pokroku zaostalým národům.

Tohle se velice špatně hodnotí. Proč? Jako vše ve Star Wars to na něco navazuje a je potřeba znát nějaké informace a já musím přiznat, že je to dlouho co jsem viděl původní Star Wars a knihy/komiksy čtu nahodile a nikdy mě nezajímal moc život hlavních postav. Han Solo je ještě v pohodě, ale Leia Organa mě nikdy moc nezajímala a kniha je plná epizodek z života těchto známých postav a proto se děj trochu vleče a odkazuje na něco co bych měl znát ale já to neznám a proto řadu pomrknutí na fanouška prostě promeškám. :/ Samotný děj knihy prozradí anotace a nic dalšího se nestane. :) Budu číst další díl? ANO. Má tato kniha zatraceně malá písmenka? ANO.

Po slavném Tarzanově právem zlatém lvu přichází trpasličí muži a zároveň první vážné pochyby v sérii. Burroughs se tady pouští na tenký led a inspiruje se (nikoli poprvé) klasickou literaturou. Jeho svět obrů a trpaslíků ovšem nepostrádá originalitu a je překvapující jak hluboko v matriarchální společnosti opičích lidí a v mocenské struktuře malého lidu je ochoten jít. V první půli týkající se Alali je kniha ještě jakž takž čitelná, druhá půlka po zajetí trpasličími muži je ale úmorná až skoro antičtivá. Zvrat se zmenšením mi pro Tarzana přišel už moc fantaskní. Technologicky sice zajímavě vymyšlená a zpracovaná kniha, která ovšem trpí brutální nezáživností. Je to znát i na sešitových ilustracích Milana Fibigera, které po předchozích třech sešitech ztrácí šťávu a švih, jako by se nezábavnost dobrodružství propisovala i do nich. Musí se však alespoň ocenit snaha o kontinuitu, která zasahuje do předchozí knihy. Je vidět, že autor ještě v tomto bodě pracoval se sérií jako s celkem.

Budu to hodnotit celkově za všechny tři knížky, Žamboch bohužel pokračuje ve stylu psaní, který započal v In Nomine Sanguinis, opět tady je neustálé omílání věcí do zblbnutí a sebepodceňování vlastního hrdiny. Taky redakci (jsem poučen z diskuze u Baklyho :)) uteklo dost logických nesmyslů, kdy například na jedné stránce Max pozoruje chodící lišejník, aby ho o dvě stránky dál z toho samého mrazilo, protože to nikdy neviděl, uprostřed druhého dílu sní už studené jídlo, které pak ob stránku začne jíst znova, ve trojce mu podá hlášení svobodník a v dalším odstavci ho úkoluje jako desátníka, některá slova jsou vytištěna dvakrát…

Knihy se tváří jako bichle, ale je to zase jen velikostí fontu. Samotný svět je zajímavý, ale nemůžu se zbavit dojmu, že tam autor nacpal, co ho napadlo s vědomím, že to vysvětlovat stejně nemusí. Naroubování na Seržanta je taky trochu násilné, ale budiž, s přimhouřením oka to lze přijmout. Jinak se to čte samo, postavy jsou celkem ok, fungování armády i jednotky má Žamboch taky zmáknuté, škoda jen těch věcí, co jsem uvedl už dřív. Nezbývá mi, než doufat, že případný nový Koniáš se tomuhle stylu vyhne.

Edit: Zapomněl jsem říct, že ten celkem uspěchaný konec jsem vlastně přivítal, protože jinak bych musel číst ještě čtvrtý díl…

Varování na závěr – nečtěte podobné knihy po roce a půl, stráveném s Malazem :)

Hodně dětské ale docela pěkně napsané. Vesmírný upír je esencí pulpu. Hromada dobře zpracovaných Bčkových nápadů, které kromě cílových dětských čtenářů můžou pobavit i dospělého. Kniha má dost variantních konců z nichž většina je dost diametrálně jiná. Pěkné.

Kotletka 100× jinak a stále delikátní. Zpočátku trochu tužší sousto překvapí exotickou chuťovou kombinací. A s třešničkou na závěr – takový nosný prvek děje bych u Kotlety doopravdy nečekal. Bravo mistře!

Povídky z let 1931–1952. Řádně omšelé, s nádhernou ušlechtilou patinou. Je to jako byste hladili starou krajku nebo kovotepeckou práci. Nelze samozřejmě srovnávat se současnými trendy, i naše reálná technika už v mnohém předčila autorovu fantazii. Ale to není podstatné, Wyndham nestaví na technologiích, jeho stroj času vypadá jako postavený na koleně a kosmické lodě se moc neliší od těch Wellsových. Podobně jako u Bradburyho je v centru zájmu člověk v konfrontaci s obecnými principy i se svou vlastní mocí a bezmocí. Člověk tváří v tvář invazím (někdy strašlivým, někdy směšným). Tváří v tvář ohrožením různého druhu (SÍLA PŘEŽÍT, SVĚTY NA VÝMĚNU), pokušením (at uz je to marťanská „otrokyně“, nadaná opička, zbohatnutí na turistickém ruchu), systémům či institucím, jež si spravedlnost vykládají po svém (KOLO a svým způsobem i PODFUK). Wyndham dokáže stvořit napínavé a dobrodružné příběhy, které nutí k zamyšlení nad naším místem ve vesmíru, stejně jako nad relativitou pravdy, víry, nad genderovou rovností a dalšími tématy, jež jsou stále up to date. A když chce, umí být i vtipný. Nejvíc se mi líbila úderná moralita KOLO, která vůbec nezestárla. Cynické: SÍLA PŘEŽÍT a PITOMÁ MARŤANKA, dobrodružné RUDÉ SVINSTVO. Invazní SF (všechny víceméně na hranici parodie) jsou slušně napsané, ale už pozítří mi asi budou splývat.

Omnibus tří knih tvoří ucelenou trilogii Caspaku. V první knize je během první světové války hlavní hrdina Bowen zajat po sérii dvou potopení německou ponorkou, která se po sabotáži dostane mimo kurs a objeví tajemnou zemi plnou prehistorických zvířat i lidí. Kniha zůstává trochu za očekáváním, rozjezd je pomalý a hrdina se svojí nově nalezenou družkou Lys se na Capronu dostanou zhruba v polovině knihy. Dále už se ale jede podle zažitých schemat. Posádka válkou rozpolcená na německou a anglosaskou se brání v pevnosti proti četným útokům dinosaurů a objevují základ šokující pravdy evoluční otázky na Caproně. Druhá kniha mění vypravěče za Bowenova přítele Tom Billingse, kterému se donese svízelná situace přítele a vypraví se na záchranou misi. Autor už nemešká a provede čtenáře v jeho doprovodu velkou částí Caprony a na rozdíl od první knihy, která se zabývala spíše faunou, se soustředí na ostrovní kmeny a evoluční premisu jejíž koncept odhalí o trošku víc. Třetí kniha pak opět mění vypravěče ale i gard. Z první osoby se přechází do třetí a rozvíjí se jedna neukončená postranní linka, která čtenáře zavede až na úplný vrchol evolučního řetězce na Caproně a podává definitivní vysvětlení své myšlenky. Ačkoli jsou ingredience podobné a základní linie takřka identické, prostředí je opět výrazně jiné a kniha je o dost temnější a násilnější, než předchozí dvě.

Burroughse mám rád a je s podivem, že česky vyšla Caprona už dva roky po svém prvním knižním vydání v roce 1924 (časopisecky 1918) a ještě podivnější je, že od té doby už nikdy. Šotkův maličký precizně vázaný omnibus za tu dobu zestárl jen málo a text, který by pravda snesl mírnou restylizaci, krásně šlape a je vcelku čtivý i dnes. Jediné co těžce neustálo zkoušku časem jsou Herclíkovy ilustrace, které budí soucitný úsměv a jsou brutálním dokladem doby vzniku knihy. Tohle měl dostat do ruky Burian v padesátkách, nebo Fibiger v devadesátkách. Ty tři nikdy nevydané sešity by se v portfoliu Magnet Pressu dnes krásně vyjímaly.

Jediná nepochybná fantastika je titulní povídka, která je ovšem zároveň jednoznačně nejslabším kouskem. František je velmi zdařilé romaneto, Fantom do fantastiky nepatří ani okrajově.

Méně agitační, než Země vnuků, ale zase se úplně vytratila ta weissovská poetičnost a zůstala jen nečtivá nuda.

Solidní autorské řemeslo nemůže přebít pachuť Rudého práva.

Strašlivě nepovedená adaptace původního komixu, který mne (tehdy) docela bavil, byť Malého boha nepřekonal. Autor se viditelně nedokáže rozhodnout, na kterou věkovou kategorii se zaměřit. Co v komixu skousnete (zvlášť pokud ho čtete jako dítě), v psané podobě působí křečovitě a hloupě. Navíc irituje nesmyslné používání kurzivy a jiných typografických prvků.

Psát pan Morrell umí velmi čtivě, nejpřesvědčivější mi ovšem přijde v konstruování deformovaných myslí. Úchylných a bizarních. Ve své fascinaci šílenstvím. Umí stvořit životné postavy, byť jde někdy o karikatury. A prostředí také líčí věrohodně, zejména to, které důvěrně zná (detektivní či školní). Umí sepsat úžasné scény, ať už strašidelné nebo akční. Tam kde brnká na melancholickou či empatickou strunu (ač je znát, že své osobní ztráty zužitkovat umí) se ale příliš ozývá autor akčních thrillerů a šije dost horkou jehlou. U společenské kritiky má sklon k překombinovanosti a jeho anekdoty jsou roztahané. Sem tam si říkám, že se projevuje příliš jako scénárista. Jakoby texty byly načrtnuty pro filmové plátno a čekaly na dotvoření … režisérem a kameramanem. Nejvíc mi sedla ORANŽOVÁ ZNAMENÁ ÚZKOST, MODRÁ ŠÍLENSTVÍ, nad kterou jsem se rozplýval už v antologii HRŮZNÝ ČAS. Hned za ní šílené KAPKY a temně hravá ZA TYTO A VŠECHNY MÉ HŘÍCHY. Potom paranoidní ALE JÁ POŘÁD SLYŠÍM TVŮJ HLAS a detektivka o hledání vlastní identity NÁDHERNĚ PŘEROSTLÉ VLASY HROBŮ. No a konečně hororový a depresivní TEMNÝ SOUMRAK. Bez pohádek a moralit bych se spíš asi obešel.

když v roce 1995 kniha vyšla česky, přelouskal jsem ji bleskem a byl z ní nadšen. dnes už podstatně méně. rozhodně je to ale jeden z těch živěji napsaných dílů, není tu to otravné poskakování mezi planetami/sektory, příběh je víc o lidech a nerdům se dostanou střípky s toho, jak si asimov představoval vlastně vznik myšlenky o nadacích. bohům žel, jako skoro všechna asimovova díla, ani tady neunikneme jisté prkennosti postav, schematizmu příběhu, nemalé technologické naivitě autora SF :) (i když pozor, je tu jedna opravdu zajímavá vychytávka, byť to není řečeno takto přímo, ale asimov tu počítá s tím, že AI, on tomu říká „programy“, bude schopna dopracovat složité postupy tam, kde to lidská mysl nezvládne). ale jeho představy o genetice jsou i na tehdejší dobu, nu, naivní. a pozor, objevil se nám i první psycholog! ;)

tato kniha důstojně zakončuje vlastně v duologii s předchozí knihou celý cyklus o vesmíru nadace z pera IA formou oblíbeného předdílu k samotné nadaci I. k dispozici jsou už potom jen fanfik sbírka povídek a jedna trilogie, vše z per známých autorů SF.

své prehistorické hodnocení 5 aster přehodnocuji na 3+1, tři je poctivé ohodnocení a ta jedna je za milé vzpomínky ;)

Občas se setkávám s názorem, že Howard je dokonalý zástupce nedokonalých pulpových spisovatelů. Těch s jednoduchým stylem psaní, v pokleslý žánr holdující, hýřící výrazovou přímočarostí a obecným literárním podbízivým primitivismem. Zajímavé ovšem je, že kdykoli se někdo pokusí Howardovskou spisovatelskou simplisticitu napodobit, takřka pravidelně selže. Howardův křišťálově vycizelovaný, geometricky dokonale přímý styl neustále dráždí další a další spisovatele, aby dokazovali jak děsivě snadné je si na této zdánlivě jednoduché, ale v reálu těžko napodobitelné formě literatury, vylámat zuby.

Drake se na Howardovi dokázal vybourat snad ve všech myslitelných směrech. To že dopsal (docela dobře) povídku Tygři moře bych ještě bral. Stejně tak jako stylový úvodník ke Cormackovi věnované sbírce. Ale rozhodně není důvod, aby okupoval téměř polovinu této sbírky svojí originální neumětelštinou, pokud nebylo záměrem ukázat o kolik debilnější jsou následovníci oproti mistrovi samotnému. Sbírce rozhodně nepřidá, že kromě úvodní hrůzy obsahově kopíruje již vyšlé Tygry moře a dosud nevydaná osnova Svatyně odpornosti a hezká Kellyho obálka je jen chabou náplastí na otevřenou sečnou ránu, jíž vydavatel rozpoltil čtenáře od klíční kosti až k páteři. Jestli něco, tak tohle z této série fakt ne.

Není to špatná sbírka. Texty jsou podané hezkým Howardowsky živočišným stylem, který si nebere servítky a pěkně obtahuje mentalitu a odér doby o níž se píše. Kniha představuje hned tři výrazně odlišné hrdiny. Barbarského piktského krále Brana, zuřivce a osamělého vlka Turloga a poněkud méně osamělého vlka Cormacka se svým nerozlučně zpruzeným parťákem Wulfheremem hlavorubcem (extra cool přídomek!). Jako bonus se témata těch tří někdy kříží v odkazech. Ve sbírce není jediná povídka, která by výrazně urazila, ale ani vzrušila. Takový kultovní dopad, jaký na některé čtenáře má u mě nenastal a to jsem jí poprvé četl ve správném věku a správné době. Ale i s odstupem doby se mi víc líbí Conan a Solomon i když jsem si mínění o Tygrech moře s druhým čtením maličko opravil. Povídky se přesto zdají dost generické. Zápletky jednotlivých hrdinů podobné – Piktové se snaží zachránit před vyhubením a Vikingové se snaží obvykle někoho vyhubit, nebo aspoň vykrást. Občas probleskne nějaký Lovecraftův mythos, nebo komplexnost Howardovy alternativní historie na úsvitu věků. Ale nic co by mě vyvedlo z komfortu zažitých Conanovských klišé. Jako fantasy alternativa nám bližší historie to snad může být zajímavé.

K vychutnání takové lahůdky je potřeba být krapet “úchyl”, alespoň z pohledu většinové populace :-) Pokud vydržíte do konce a ještě se vám to líbí, vítejte v klubu.

Knihu jsem před časem betačetla, takže jako obvykle nebudu hodnotit procenty, ale je to zábavné čtení a můžu ji doporučit každému, kdo ocení či aspoň snese kombinaci socialistického Československa a space opery. V tomhle smyslu má docela svérázný nádech, ale netlačí humor za každou cenu, funguje i jako příběh.

Stejně jako u první knihy trilogie i zde je příběh pouze konstrukcí, která nese to nejdůležitější pro autora, jeho poselství – Lewisovy nábožensko‑fi­lozofické představy. Zatímco u Návštěvníků z mlčící planety se to dalo snést, zde už to pro mě bylo utrpením. Kniha na mě působila jako náboženský traktát ozvláštněný velice naivním příběhem.

Je to sci-fi i není. Premisa mi připomíná starší filmový thriller Kozoroh 1. Jenže v případě OMON RA jde o podobenství a ne o dobrodružství. Potěmkinovský kosmický program je pro satirika Pelevina příležitostí ukázat absurditu komunistického režimu. Zemi, kde zítra již znamená včera, tu představuje jako „mamutí množinu zaplivaných kumbálků, zvratků a vypitých lahví“, kde úřaduje lež a mystifikace – viz Kissingerův lov na medvěda nebo potěmkinovský lunochod. Vyšperkováno symbolickými a přitom vtipnými scénami, např. když se hrdina musí za trest plazit po chodbě pod obrazem s Aurorou, nebo když se kosmonauti za letu baví o deskách Pink Floyd či ve vaťácích plní své vesmírné úkoly. V dnešní době mi přijde obzvlášť osvěžující číst ruského autora, který se nebojí tnout do živého … ruského živého.

Začnem tým najlepším – medailónik obsahuje množstvo bibliografických údajov o autorovom diele. A faktom je, že vypátrať čo napísal samotný Kutnner a čo jeho manželka či iní autori je naozaj dosť náročné. Dokonca je tam poznámka, že niektoré knihy vydané pod jeho menom, či pseudonymom, nenapísal on! Skrátka za svoj pomerne krátky život stihol urobiť vo svojej bibliogrfii značný bordel. Všetky tri poviedky doteraz u nás nevyšli a v podstate aj chápem prečo. Jukebox spĺňa aj prísnejšie kritériá, ostatné dve beriem ako zaujímavosť z dobovej tvorby.

Pokud by se kniha zredukovala na holý příběh, je plný akce a dramatických událostí. Jenže napsána je strašně popisně, rozvlekle, místy až nudně. Proti Machairodům velký kvalitativní sešup. A nejsem si také jist, jestli byl dobrý nápad nazvat robotické účastníky výpravy „homoroboti“.

Docela zdařilá variace na téma „cesta do pravěku“. Didaktická složka příliš neruší, spíš vadí přebujelé „technobláboly“. Také je trochu nejasné, na jakou věkovou kategorii autor cílí: věk protagonistů je zřetelně vyšší, než jaký by tenhle typ literatury mohl oslovit.

Diskutabilní sbírka. Chápu snahu uceleně zmapovat howardovského hrdinu bojujícího za osud svého upadajícího pitského národa. Problém je, že tématicky Bran Mak Morn nevydá na víc než hrstku povídek. Jeho výskyt v ostatních je buď skrze odkazy (Temný muž), nebo vůbec žádný (Ztracená rasa, Bohové Bal-Sagothu) a jako hrdina v nich hostuje většinou Turlogh Dubh O'Brien. Drtivá většina sbírky už vyšla jinde (viz. Tygři moře), takže je s výjimkou krátké básně Píseň jednoho národa v podstatě redundantní. Kniha je to spíš pro sběratele a fanšmejkry. Je lepší variantou než ta s Cormac Mac Artem a textově kvalitnější než Kull, ale tak zásadní jako Solomon Kane mi to nepřišlo.

Sacculina neboli kořenohlavec je pěkný prevít. Parazit, který likviduje kraby tím, že je de facto rozežírá zevnitř, když prorůstá jejich tělem. Už jen tohle je dost hororové, Fracassimu to ale nestačí a nechá ve stejnojmenné novelce stejným způsobem napadat i lidi. Gnóm tímto krátkým dílkem opět nesáhl vedle, autorovi stačí nevelká plocha k vytvoření skutečně sugestivního příběhu o hnusu přicházejícím z moře, přičemž se pravděpodobně seznamujeme s dalším stupněm evolučního vývoje. Klaustrofobické prostředí ztraceného rybářského člunu a jeho zoufalých hrdinů skutečně vyvolává husí kůži a dost nelibé pocity, brr!

Svižná historka z doby, ve které je část USA zasažena nákazou jakési supervztekliny. Suveréně odvyprávěný příběh několika málo postav nedává příliš prostoru pro nějakou širší reflexi situace, autorovi jde skutečně pouze o dvě kamarádky a jejích epidemií pochroumaný život. Kingův blurb na obálce sedí, také se mi hned vybavil Matheson. Příjemná jednohubka, i když Hlava plná přízraků se mi asi líbila o chlup víc.

Je mi sympatický italský ekvivalent sci-fi: fantascienza. To zní, co? A sympatická je i tahle sbírka. Včetně obálky a kvalitního překladu Ludmily Freiové, jenž do jisté míry slohově sjednocuje námětovou pestrost. Víc než angloamerickou produkci mi (až na výjimky) evokuje náš domácí předrevoluční píseček: dobře míněný humanismus, zájem o ekologii (tehdy ještě ne tolik zprofanovanou, ale bez hlubšího ponoru do problematiky), snaha o určitou lyričnost, trochu povrchní psychologizování… Najdeme tu ale i trefnou kritiku totalitarismu (titulní povídka) nebo byrokracie (vynikající NOČNÍ MINISTR). Paradoxně největší pecky pro mě byly právě dvě výjimky, jež by si ani ve světě angloamerické SF ostudu neudělaly a nabízejí morální konfrontaci v mimozemském prostředí: NĚMÝ KRUH a SRDCE Z LEDU. Mnoho povídek trpí přeplácaností, překombinovaností, snahou dostat tam za každou cenu všechno, včetně naivní poetiky. Před časem jsem sbírce udělil 90%, ale teď při druhém čtení, kdy už jsem asi přece jen rozmlsanější a kritičtější, musím zredukovat.

Pro mne jedna z nejméně zdařilých Ondřejových knih. Nejde ani tak o to, že samotná premisa je (zřejmě) fyzikální nesmysl, to bych ještě zkousl. Ale celý ten postapo svět působí hrozně vykonstruovaně a řada momentů smrdí samoúčelem a snahou šokovat.

Důstojné pokračování Pudla, v pár detailech možná i lepší než první díl.

Na konci 80. let byl Ondřej ve vrcholné formě, což dokazuje i tahle historie vzestupu a úpadku kolonie na Měsíci ve třech obrazech. Plnému hodnocení brání typicky Neffovská slabina: překombinovanost příběhu i „společensko-politického pozadí“, vedoucí až k nepřehlednosti. Ta se projevuje hlavně ve třetí povídce a korunu jí nasadí epilog.

tož, asimov se tu pokusil využít podobné schéma jako u předešlého dílu, akorát že místo z planety na planetu tu hopsáme z jednoho trantořího sektoru do druhého. je to nudné a má to jen dokreslovat snahu hariho seldona přijít na to, co to ta psychohistorie vlastně je. komické je, že o psychologii, imho nejdůležitější teoretickou část úvah na toto téma, ani nezavadíme a vedou se tu neplodné debaty, jak modelovat galaktickou civilizaci. také se nám vrací i jiné téma z předešlého dílu a sice roboti. je to trošku zacyklené, ale v zásadě to mnohé vysvětluje. na konci máme dvojitý zvrat a děsivou poslední scénu, ze které mi naskakovala husí kůže. nikdo nikdy neměl asimovovi dovolit psát milostné scény.

našel jsem dvě zábavné chybky v překladu: psychic miracle přeložené jako „psychický zázrak“ místo „věštecký zázrak“, a „reference materials“ jako „referenční materiály“, přestože jde o „informační zdroje“, pro výzkum.

Není to špatné, ale té gay erotiky je tam zbytečně moc. To, že Simon Snow má křídla a ocas, dovoluje navíc poněkud znepokojivé obrazy typu „ovinul mu ocas okolo stehna“. Ale když si odmyslíme tuto složku, příběh – resp. vlastně tři celkem separátní, Simon & Baz, Shepard & Penny, Agatha & Niamh – jsou celkem fajn. Ale ono si to uplně odmyslet nelze, prostě tenhle díl je už téměř ryzí červená knihovna.

Inteligentní šimpanzice Josefína odvedla špatnou práci. Měla donutit svého autora text podstatně zkrátit, klidně až na polovinu. Hlavně zhruba první třetina textu je zoufale rozvleklá a užvaněná. Pak se to trochu rozhýbe, ano, je tu pár zajímavých myšlenek a řada vtipných momentů, ale na rozsah knihy je toho prostě málo. Nemluvě o tom, že motiv literárních postav, které zasahují do života svého tvůrce, je poměrně profláknutý a autor do něj nevnáší nic moc nového.

Realistická linka dává vzpomenout na Panelstory Věry Chytilové. Sci-fi motiv je pak na ni naroubovaný poměrně zručně.

Pohodová oddechovka ve stylu Kotlety/Heteši/Kul­hánka, skvěle napsaná a se sympatickými a zajímavými postavami. Jen tomu trochu chybí to nejdůležitější – příběh. Zápletka je opravdu dosti chatrná, v podstatě až do poloviny ani žádná neexistuje, ale naštěstí je to krátké a zábavně napsané, takže kniha účel splní – pobavit a zabít jedno, dvě odpoledne. Nějakou originalitu nebo literaturu na úrovni od toho ale opravdu nečekejte. Pokračování může být vzhledem k situaci na konci knihy poměrně zajímavé.

Blažkovu prvotinu ještě neovlivnila nudná autorská macha, bohužel typická pro jeho další tvorbu, a tak je Přistání knížka celkem čtivá, i když ničím převratná.

Přemíra Velkých Myšlenek, podaných otravně didaktickým způsobem, a k uzoufání pomalé tempo vyprávění udělaly z této knihy ohňostroj ušlechtilé nudy.

Sborník velmi nevyrovnané úrovně jednotlivých příspěvků, a ne vždy platí, že nejprofláknutější jména znamenají nejvyšší kvalitu (a naopak). Některé práce navíc působí, jako by je autor dokončoval ve spěchu, aby stihl uzávěrku vydání. Úplným šlápnutím vedle je pak zařazení obou „poezií“.