LEGIE - databáze knih Fantasy a Sci-Fi

(Nedočteno.) Upřímně netuším, jak o-deset-let-mladší já zvládlo předchozích devět dílů a proč hodnotilo tak vysoko, ale mé současné já se snažilo netlouct hlavou o zeď při každém speciálním výrazu, popisu mužných macho mužů, nemluvě o té erotice… Zpětně plošně stahuji předchozí hodnocení o dvě hvězdy. Asi ty knížky v něčem dobré byly, ale 90 % si něco, co nejsem ochotná ještě někdy vzít do ruky, nezaslouží.

Naivní až blboučká ekoagitka, marně se snažící o humor. Stejné téma zpracoval nesrovnatelně lépe David Gerrold (Věc pro lidi).

Až na vzácné výjimky povídky, eufemisticky řečeno, „časopisecké úrovně“. Je až k nevíře, že stejný autor napsal vynikající věci do sbírek Pandořina skříňka a Experiment pro třetí planetu.

Je to pořád to samé, což se už začíná poněkud zajídat. Ozvláštnění třemi POV (Atticus, Granuaile, Owen) nestačí, začíná to mít takové trochu greenovské „kvality“. Hearne prostě nemá, o čem psát, takže si vymýšlí další a další příhody, které jsou samy o sobě v zásadě celkem zábavné, ale nikam moc nevedou. A to máme před sebou ještě nejméně dva díly.

Sbírka všech povídek prokazatelně napsaných Howardem je bible. Konkrétně starým zákonem fantasy. Neskutečně živočišný a bezprostřední autor tu bere čtenáře pod ochranou barbarského hrdiny do neprostupných džunglí, tajemných opuštěných měst, zašpiněných městských uliček i na vlny oceánů. Drtivá pěst třímající mohutný meč drtí nepřátele i noční běsy z dávno zapomenutých hlubin minulosti. Je velká škoda, že toho Howard nestihl napsat více. Jeho literární zrání by mohlo být opravdu zajímavé čtení, ale už pro to mnohé co po sobě zanechal patří k nejhvězdnějším klasikům žánru.

Útlonká knížečka obsahující jednu delší povídku, která docela mate názvem. Správně se totiž jmenuje pouze Stín supa a Sonja je na obálce hlavně jako marketingový trik na připoutání pozornosti. Originální Rudá Sonja totiž není Kalidorova kámoška Brigitte ani divoženka z pera Windsor Smitha nebo Buscemy bojující po Conanově boku oděna v extrémně nízko plošném kroužkovém brnění. Ale klející ukrajinka v dlouhých botách se šavlí a pistolemi za pasem bojující na zdech turky obléhané Vídně roku 1529. Je doprovázená sympatickým hrdinou Gottfridem, který sice zdolá každého protivníka, ale snadno podlehne soudku s vínem. Víno chlemtá ze své přilby a nepředvídatelnými opileckými ztečemi maří sultánovy plány na ovládnutí metropole. Howarda čtu už dlouho, ale tohle doopravdy překvapilo. Jde o pravověrného Roberta Ervina, akorát v propracovaných historických kulisách. Indicie k tomu sice byly, ale absolutně jsem netušil, že se dokázal takhle bravurně pohybovat nejen ve svých světech, ale i skutečné historii. Výtečná novelka oproti níž je Sapek hadr.

Až mimořádná věc, zejména v kontextu doby vzniku. Z dnešního pohledu samozřejmě působí archaicky a postavy jsou hodně jednorozměrné ve škále dobro – zlo, přesto čtivější než některé výplody 50. let. Na textu je hodně poznat, že byl původně zamýšlen jako divadelní hra, některé scény mají viditelně divadelní formát. Dvě zajímavosti: dílo je nejstarší doloženou českou sci-fi, která se stala obětí cenzury; v roce 1910 bylo zakázána inscenace i tiskové zveřejnění dramatické verze a kniha vyšla, upravená do prozaické podoby, až v r. 1929. Objevuje se zde také nesmírně moderní myšlenka možného dosažení světového míru ne odzbrojením, ale rovnováhou sil, kdy si nikdo nemůže být jistý vítězstvím a rozsahem následků konfliktu.

Pod dost děsným obalem stylově podtrhujícím název knihy se ukrývá překvapivě dobrá sbírka Howardových příběhů nevěnující se pouze jeho klíčovým hrdinům, ale v menší míře i sólové hororové tvorbě. Společným jmenovatelem je pouze kvalita povídek z nichž většina těžce přesahuje nadprůměr. Výtečná reprezentativní sbírka, kde se kromě klasik schovají i texty jinam se nehodící.

Zápletka se točí kolem tradičního námětů vesmírného SF že někde existuje hřbitov lodi a cosi tajemného tam čeká. Dokud je příběh neobjasněn příběh trhsi udržuje v napětí. V momentě kdy se ukážeskutečný účel toho chumlu rozbitých lodí napětí výrazně klesá a vysvětlení je spíše méně uspokojivé a otevírá cestu k dalšímu putování ve stylu pohádky o ,,kohoutkovi a slepice".

Dobře vykreslené prostředí v rámci omezeného prostoru ,,pár" stránek. Děj samozřejmě končí v té nejvíce napínavé části a kdybych měl na další díl čekat 14 dnů až měsíc, tak bych byl nespokojen. Je potřeba přistoupit na hru německých autorů a pak budete spokojeni. Hlavním kouzlem Perry Rhodana je, že se tam věci občas dějí jinak než v americké a nebo obecně v anglicky psané sci-fi.

Desátý poutník přináší opět Conanovský speciál se třemi povídkami z nichž nejzajímavější a Howardovi nejbližší je Tranicův poklad. Titulní vlci za hranicí jsou zajímavým nikoli nekvalitním literárním experimentem, který ale úplně neodpovídá tomu, co by Howardovi fanoušci mohli čekat. Sbírku otevírá Carterovo město lebek, kde je naopak Conan conanovštější než předloha, což ho dělá docela směšným až plebsovitým. Jako celek to není špatná kniha, ale je zní cítit, že paběrkuje na zbytcích po výtečném Muži s mečem. Takřka třetinu knihy zabírá opravdu monstrózní slovník Hyborských jmen, který může vzrušit snad jen nejzavilejší Conanology.

Podobně jako první díl Finnisova výběru, přináší i sbírka s podtitulem „znovu“ čtivou a pestrou mozaiku hororových příběhů. Nejoslnivější jména jako G. Masterton, G.Kilworth a L.Tuttle sice moje očekávání zcela nenaplnila, vyvažují to ale jiné vynikající kousky. Najdete tu duchy i upíry, okouzlující a zlovolnou pohádkovou bytost, rodinné vyvražďování, šílené babičky, lékaře i prasata … a také jednu mocnou, smrtelně nebezpečnou entitu, po které mimochodem všichni usilovně toužíme. Jen málokteré texty překvapí nápadem (PRO PÁR DROBNÝCH, HRDINA), jiné ale klasický námět podávají v moderní beletristické formě (BENÁTSKÝ PŘÍTEL) a další jsou prostě dokonale řemeslně napsané a mají výbornou atmosféru (ANGELIČIN POKOJ, NÁŠ PACIENT, NÁŠ PÁN). Za mě nejvíc bodoval BENÁTSKÝ PŘÍTEL s až bergmanovskou psychologií.

Tak nějak by mě nepřekvapilo, kdyby von Xeno poslouchal The Doors. No vážně. V tomto díle se naplno rozvine kocourova závislost na houbách rozšiřujících vědomí, což má za následek, že knihu lze vnímat (minimálně) dvěma způsoby, přičemž ten jednoduchý, povrchový, přinese dobrodružství z divného/kou­zelného lesa. Avšak pokud čtenář chce, může vnímat i část pod povrchem (obrazně i doslova), v níž se kočičí Morrison von Xeno stává jakýmsi šamanem, který mýticky sestupuje do podsvětí, aby bojoval s běsy. Byť se zdá, že konec knihy uzavírá příběh kocoura se zálibou v halucinogenech, tipnul bych si, že pootevřená vrátka pro další díl přeci jen jsou. Co formy knihy týče – zcela totožné s prvním dílem, tady už to popisovat nebudu. Fyzicky je kniha udělaná moc hezky, tam není, co bych vytkl.

Piers Anthony je jedním z těch autorů, které je možno nazvat „dobovými“. Z knihy prostě čiší osmdesátky, se vším tím, co v nich máme rádi, ale i s tím, co jsme už nechali za sebou. Postavy jsou ploché, tedy až na bujná poprsí žen a testosteron mužů. Pro jistotu jsou všichni po většinu doby nazí. Vzdálená aristokracie je nerealisticky nelidská, nepřátelé i přátelé nerealisticky rytířští.

Co se týče příběhu, je to taková jednohubka, bohužel, jak už je tu psáno, končí v nejlepším, takže bez dalšího dílu kniha vlastně moc nefunguje. Stile, superman s napolenoským komplexem, se snaží utéct svým vrahům, a při té příležitosti náhodou najde jiný svět, fantasy… ve kterém je překvapivě supermanem ještě větším. Obklopen menším harémem pak řeší problémy svoje… i obou světů.

Ale čte se to dobře a kniha uteče jako voda.

Čteno v novém vydání.

Nedočetl jsem. Styl psaní mě nedokázal vtáhnout do děje. Je to moc pomalé a nudné.

Nevím, kdy jsem si tuto knihu koupil, ale našel jsem ji doma před týdnem a řekl si, že jí dám šanci… a celkem mile mě překvapila. Ano, je to debut a je to vidět. Ano, je to spíš taková koláž ze života studentek jedné fantasy univerzity než nějaký ucelený příběh. Ano, není to „genderově neutrální kniha“, je naprosto zřetelné, že ji psala žena. Ale děj odsýpá, svět je celkem zajímavý a postavy sympatické. Některé věci sice zůstávají nevyřešené (proč pátrací krystal nepoužívají libovolní studenti? vyžaduje studium na některé z kateder nějaké nadání?), ale to zas tolik nevadí.

Pokud někdy vyjde druhý díl, asi si ho taky přečtu.

Spousta skvělých gagů, ale jako celek je to až příliš velký bizár a nedrží to úplně pohromadě. Nicméně jako obraz rozkladu „reálného socialismu“ velmi trefné.

První díl duologie (tedy nejspíš?), ve které VanderMeer klame tělem. Tohle opravdu není pro mládež, přes lehký a někdy až frivolní styl vyprávění čeká ve skutečnosti čtenáře pěkná dávka temnoty i komplikací. Ujeté je to až běda, přesto ale drží pohromadě. Jedná se o zdánlivě humornou stránku autorových vážných románů, přesto jde vlastně o to samé. Některá místa takřka doslovně citují skvělou sérii Jižní zóna, jiná zas svou obrazností připomenou Finche. Přesto jde o zcela svébytné dílo, bohužel skutečně jen o polovinu příběhu. Na celkové zhodnocení je tedy nutné si počkat na druhý díl, snad s ním Argo nebude dlouho otálet.

V americké SF by to všechno dobře dopadlo. Nějaký jiný autor by z toho udělal román o sebou týraném člověku, který získal vražedné schopnosti které neumí ovládat a o těžkosti ho obětovat. Německý klasik prostě tu postavu skoro přímo škrtne a je jen nějaký náznak emocí.

Taková sci-fi limonádka pro chlapce každého věku.

Na knihe cítiť, že bola napísaná pred 30 rokmi. Technologický vývoj predčil autorovu fantáziu a tak tu chýbajú technológie, na aké sme zvyknutí a na druhej strane tu máme fyzikálne nemožné kúzla. Síce kniha je označovaná ako hard sf ale ak máte čo i len čiastočné predstavy ako funguje fyzika dostanete z knihy bolenie hlavy. Napríklad autor popisuje úplne nezmyselnú teraformáciu, ktorá nedáva žiaden zmysel. Neviem, či je to chyba prekladu – ale naozaj je v podmorskej časti knihy mínus 30 stupňov? Strašne mi to liezlo na nervy. Rovnako ako naivné a nerealistické chovanie postáv.

Tvorbu Davida Šenka znám už z doby, kdy přispíval do CKČ, a od té doby se nikam neposunul. Velmi zajímavé nápady a zápletky ničí kostrbaté zpracování, často nesmírně nudné, a zoufale odfláknuté (a mnohdy zcela absentující) pointy.

Většina povídek se nějak dotýká mimozemského života a jeho konfrontace s naší civilizací. Ale prostřednictvím tohoto „extraterestri­álního“ autor nastavuje selfie našim (typicky lidským) nešvarům. Součkův čtivý styl, černý humor, cynismus, akčnost, rázovité postavičky nerudovsko-hrabalovského typu, znepokojivé myšlenky… tohle mi prostě šmakuje; a i když jsem většinu povídek četl již dříve v jiných sbírkách, užil jsem si to. Navíc ta nádherná, ilustrovaná, žluťoučká edice třináct vonící stářím, mňam! Jen název je trochu zrada, protože titulní povídka nakonec do sbírky zařazena nebyla… No, už jsem si do dlouhodobějšího plánu zařadil sbírku Hippokratův slib. :)

něco začne být špatně, když začnete pro hlavní postavy románu vymýšlet posměšné, připitoměné přezdívky. to se stalo asi v první třetině světatvůrců a pak už jsem se vezl. bennett sklouzl k tomu nejpříšernějšímu YA, co jsem četl (a moc jsem ji nečetl, protože se jim vědomě vyhýbám, ale tady jsem to nečekal). pitomoučké dialogy, které místo, aby vedli zkušení a dospělí, spolu vedou puboši někde v parku na lavičce. nevím, z koho se snaží dělat autor větší blbce, jestli ze svých postav, které v proudu citoslovcí přicházejí na myšlénky, které by jejich dospělé protiobrazy napadly okamžitě, nebo ze čtenáře, kterému tyhle hrůzy podstrojuje spolu s absencí logiky děje a fikčního světa, opakování dějových linek a schématu z prvního dílu, bohů ze stroje jak kráva, cimrmanovských zvratů (já nejsem tvůj dědeček, já jsem ve skutečnosti tvůj synovec) a tak. docela mě zarážela také zbytná míra morbidity a krvavosti některých scén, jako kdyby si v tom někdo liboval, ale funkční to nebylo. inu nadával jsem jak ježek a moje žena, která to četla už dříve, se mi potutelně hihňala za zády a když už už jsem se chtěl rozběsnit a něco jí z obsahu knihy znechuceně zadeklamovat, odrazila mě „já už to jednou četla, po druhé nemusím“. a to jsem oba žrali trilogii o městech.

asi jsem se tímto dílem definitivně vyléčil z touhy číst to dál, protože míra mého zhnusení dosáhla hóóódně vysoké úrovně. nebýt několika výborných socio-politologických úvah, letěli by světatvůrci do braku. ble…

ps. jak je to v tomto světě s vědou? skribování je víceméně inženýrství, to se ale bez vědy od jistého bodu neobejde a mě tak trochu přijde, že si tu autor značně ulehčil práci, protože fyzika v jeho světě funguje, ale lidstvo ji srdnatě ignoruje. jediný kupecký dům, který by ignoroval skriby a začal využívat vědu, by ty ostatní roznesl na kopytech.

Po dlouhé době jsem četl knihu, u které jsem se těšil, až ji dočtu do konce, a zároveň byl nešťastný, když jsem knihu dočetl. Všechno podstatné napsala o knize Madam Brbla, která byla zřejmě knihou nadšená stejně jako já. Ke knize jsem se dostal až po 10 letech od vydání. V diskusi ke knize zaznělo, že k prodejnosti knihy nepřispěl obal knihy. Mně se naopak přebal knihy velice líbí. To, co mě odrazovalo od koupě, byla cena knihy a také to, že je příběh zasazen do pro mě odtažitého prostředí středověké Číny. Knihu jsem posléze koupil v antikvariátu za čtvrtinu ceny a čínské prostředí mi nakonec vůbec nevadilo. Naopak. Užíval jsem si kaligraficky zdobné proplétání osudů jednotlivých postav a pozvolné plynutí příběhu, který postupně směřoval k rozpadu celého tehdejšího světa. Kupodivu ani jména osob se mně nepletla. Tuto vynikající knihu bych doporučil všem, kteří příliš nespěchají za dramatickým příběhem, naopak si vychutnávají drobné porce příběhů, které si nakonec najdou k sobě cestu a uzavřou se.

Kniha určená spíše mládeži jako zábavná učebnice o vývoji života na Zemi. Údajně ispirace pro legendární Zemanovu Cestu do pravěku.

Kniha byla vydána v roce 1965, ale působí jako prapodivný pohrobek 50. let – naivitou, opěvováním komunistické budoucnosti i schematičností postav. Příběh, který by dával prostor pro nejeden dramatický konflikt, je odvyprávěn jako hlášení o stavu vody na českých tocích.

Všechno, co fanda české akční školy chce. Výkonný zabiják, co má vlastně dobré srdce, přestřelky, drsná ale spravedlivá tajná organizace s náležitě vyšinutymi ale sympatickými členy. Plno akce a jiná tajná organizace ovšem spojená s nadpřirozenem… Všechno šlape ale taky nic až tak noveho

Kniha pro fajnšmekry. Ve zkratce: Pokud se vám líbí Kytice, bude se líbit i Umrlčí věnec.

Delší verze: Podtitul říká vše. Jedná se o balady z devatenáctého století – se vším, co k nim patří. Kniha je tedy plná umrlců, kostlivců, oběšenců, lebek, hnátů, havranů, (sebe)vražd, (ne)splněných slibů, „zločinu a trestu“, hřbitovů, půlnočních mší, hnátů, lebek, kokrhajících kohoutů, nočních návštěv ne úplně přirozeného charakteru, viny a pokání, hnátů a lebek, nešťastné lásky, mrtvých nevěst, cvakajících klik, mrtvých/zavraž­děných novorozeňat/ba­tolat…jo…a říkal jsem, že v knize jsou i lebky a hnáty? Tento výběr je navíc zajímavý tím, že kromě známých těžkých vah z učebnic češtiny předkládá i dnes již zapomenuté autory, respektive autory zapomenuté už před sto lety (přičemž ti zapomenutí občas o parník vedou nad svými slavnějšími kolegy). Co se týče samotných básní – je to autor od autora, každý si najde to, co mu sedí – některé kusy jsou psány až dětsky lehce, snad i v rychlém rytmu, jiné jsou naopak otravně košaté. Občas se objeví i…jak to napsat…morbidní humor (například v básni, kde se hrobník zmatlá jak doga a ustele si na hromadě lebek a hnátů v kostnici – a je jen na čtenáři, jestli skutečně prožil „danse macabre“, nebo jestli měl jen zlý sen vybuzený prostředím). Sem tam v baladách problesknou lidové zvyky a pověry…a asi i vyprávěnky a historky (koneckonců – i Máchův Máj je založen na vyprávění jistého hostinského, dovedu si představit, že výše zmíněný ožralý hrobník bude něco podobného…avšak o dost méně romantického). Jediné mínus knihy plyne z jejího charakteru – je to skoro tři sta stran balad, takže ke konci, čtete-li v rychlém sledu, už může téma nudit. Jak to uzavřít? Výborný počin, nebál bych se doporučit koupi do školních knihoven. Nakladatelství palec nahoru za odvahu něco takového vydat a také za snahu provést osvětu a vzdělávat.

Zcela se ztotožňuji s BorgDogovým komentem a rád rozvedu, proč tomu tak je. Ohnivý pohár je viditelně psán na počet stran. Kniha by šla zkrátit o 1/3 a čtenář by o nic nepřišel. Navíc Rowlingová nemá bradburyovský dar říct mnoho za použití málo slov. Plká a plká a v některých pasážích je to opravdu děsivé (úvod, mistrovství světa a scény v lese). Navíc rozsah nabobtnává tím, jak opakuje informace z tohoto dílu i z předchozích. Jestli ještě jednou budu muset číst, že Hagridův pes Tesák je cvičený na černou zvěř, tak knihu rituálně pochčiju. Mohu si to dovolit, není moje. Je to úlitba dětem? Já vám nevím. Jsou děti hloupé? Ani bych neřekl. Pamatují si méně než dospělí? To sotva. Jakoby psala pro retardy. O to smutnější je, když v některých pasážích dokáže excelovat a přece jen se Bradburyho úspornosti přiblížit (vtipná scéna, kterak Weaslyovi vyzvedávají Harryho v Zobí ulici nebo naštvaný rozhovor Rona a Harryho u krbu po zjevení Siria – na -use vám kálím – tam byly cítit emoce, rozháranost puberťáků, ambivalentní pocity). Jenže o chvíli později to zabije nějakou zdlouhavou nudnou vysvětlovací pasáží nebo Harry něco po stopadesáté prožívá nejsmutněji, nejšťastněji, nej, nej, nej.
Pochválit mohu příběh. Je jako žena. Kdyby nebyl ověšen tolika zbytečnými špeky a zůstala jeho vypracovaná svalnatá postava a jen sem tam pohledný špíček (např. celkem pěkné, byť poněkud školometské poučování mladých čtenářů o fyzickém i ekonomickém otroctví skrze příklad skřítků a Hermionina SPOŽÚSu a vlivu bulvarizace médií na společnost díky prolhané Ritě Holoubkové a jejich článcích pro Denního věštce), byl bych spokojen.
S Gaarqem se shodnu na nevěrohodnosti a chatrnosti světa. Ještě ve Vězni z Azkabanu se dalo přemisťovat jen letaxem, a ejhle, najednou, po dosažení náležité NKÚ, to jde jako po másle a navíc existují přenášedla. Magie v Bradavicích je jaksi omezena a něco nefunguje, ale zvěromágové se mohou proměňovat dle libosti. Pobertův plánek je naprosto klíčová proprieta, ale třeba Brumbál si nemůže vyrobit druhý podobný, že? Autorka to prostě neměla moc pečlivě rozmyšlené a látá to za pochodu. Nevadí mi to ale zdaleka tolik jako výtky ke způsobu psaní.

Dovolím si kacířskou myšlenku, za kterou na mne skalní fanoušci asi sešlou kletbu, jež se nepromíjí. Film byl lepší. Jako první se podstatněji odchýlil od knihy. Ořezal sádlo a nabídl zjednodušený příběh s akcentem na vztahy (perfektně pojatý ples, mnohem hororovější jezero, bludiště i co bylo potom). Vydestiloval z příběhu to podstatné a najednou to má sílu. Škoda, že to tak neudělala autorka a stále víc zabředává do bažiny bezúčelného grafomanství a poučování.

POZNÁMKA: Část knihy jsem četl, část poslouchal jako audio s hlasem pana Hyhlíka. Čte dobře, ale za [wíSSSliovi] bych ho pověsil za uši do průvanu, neb právě mé uši byly orgánem, který u tohoto a některých dalších slov trpěl více, než je zdrávo.

Nejsem connoisseurem space oper, takze nedokazu posoudit originalitu, nicmene pres pomerne velky rozsah me to celou dobu bavilo a nepustilo. Takze za me vyborna kniha.

Kniha je vypavena ze dvou POV – kapitanky Rakeove a prince Cavalona, kteri se vsak od sebe nikdy prilis nevzdali, takze jde spise o manyru pouzitou k ozvlastneni vypraveni a k tomu, abychom lepe videli do dusevnich pochodu techto dvou protagonistu (kteri se nepochybne daji dohromady, byt v tomto dilu jeste ne).

Oba hlavni hrdinove jsou vyhnanci/trestanci na kraji vesmiru, Hlidka ne nahodou pripomina jinou Hlidku, totiz tu Cernou. Kapitanka Rakeova se snazi o preziti co nejvic lidi v situaci, kdy se schyluje ke kosmicke katastrofe, ktera navic zjevne muze vhodne poslouzit Imperiu k zbaveni se Hlidkaru, takze je v tom sama. Ovsem nahodou (?) ne sama, zrovna ke Hlidce pribyl vyhnany princ Cavalon, ktery je tak trochu nezodpovedny fracek a bohem, ale jinak intelektualni superman (a diky „vstepum“ vlastne superman i po fyzicke strance). A ktery chce byt projednou uzitecny, kdyz uz se mu nepodarilo zhatit dabelske plany sveho dedecka, Vladce Vesmiru.

Cela kniha je vlastne zamerena na par dni, kdy je potreba s omezenymi zdroji odvratit katastrofu a prezit, a na laskovne kockovani vyse zminenych protagonistu. Ovsem ma to velky potencial, protoze je tu jeste cely vesmir, vysoka politika, mimozemska rasa, atd. atp. Asi clovek nemusi byt prorokem, aby tusil, kam to smeruje – prece jenom naslednik trunu na lodi plne potrestanych rebelu, ktere navic veskrze prohnile Imperium odepsalo, pod velenim elitni kapitanky…

Doyle byl výborný spisovatel a je právem legendou a klasikem. Ne vše na co sáhne je pozlacené, ale řemeslný um mu nechybí skoro nikdy. Jeho povídky tento fakt jen potvrzují. Tu horší, tu lepší, ale vždycky skvěle a čtivě napsané, úspěšně promlouvají ke čtenářům i po více než století od jejich vzniku. Sbírka je nově přeložená a nová forma textu mi přišla šťavnatá a dobře čitelná. Spokojenost.

Naivní, ale dodnes čtivé.

Třetí díl cyklu o Kultuře, ve kterém Banks zkoumá možnosti vážné polohy space opery. Hlavním hrdinou je člověk stojící mimo Kulturu, žoldnéř a nadlidsky schopný bojovník Zakalwe. Knihu záměrně komplikuje dvojí časová rovina, přičemž ta starší není vyprávěna v chronologickém pořádku. To vede k poměrně silnému zmatení čtenáře, chvílemi vše působí spíše jako soubor volně pospojovaných povídek. Což ovšem není pravda, vše do sebe zapadne odhalením závěrečného, poměrně brutálního twistu. Myslím, že pokud bych začal číst knihu hned na konci znovu, řada věcí by dávala jasnější smysl a užil bych si ji ještě víc. I tak ale spokojenost a Planetě9 dík za odhodlání, se kterým se do tohoto nelehkého cyklu pustila.

Typický Boček ve své nejlepší formě. Nádherně ztřeštěný humor prokládaný nenásilně nesmírně chytrými úvahami a postřehy a fantastický motiv je pochopitelně jen záminkou k tomu všemu. Jinak není divu, že vydání bylo v období normalizace znemožněno, novela je prošpikována jak odkazy na aktuální politické dění, tak obecně „podvratnými“ myšlenkami.

Teda, tenhle špalek mi dal zabrat! Kinga mám rád a na hororech a invazních SF přímo ulítávám, jenže tohle bylo jako kdybyste si koupili jízdenku na Pendolino a pak vás místo toho posadili do couráku se spoustou přestupů a výluk. Vždycky jsem obdivoval autorovu práci s postavami; to, jak dokáže čtenáře vtáhnout do jejich světa, podat je plasticky, exponovat jejich temné stránky a přitom k nim ještě vzbudit sympatie. Tentokrát je tu ale plno postaviček jen pro okrasu; jejich panoptikum bobtná, maceruje a je rozmělňováno; připomíná tak Gardův básnický rukopis pohazovaný příbojem, nasáklý slanou vodou a páchnoucí chlastem a zvratky. Btw Gardův alkoholismus mě na jednu stranu hrozně iritoval, na stranu druhou je znát, že rauše i kocoviny má Stephen dobře zažité. :-)

Myšlenka románu, to musím uznat, je skvělá. Čerpá z kořenů. Pandořina skřínka, o kterou Bobbi jednoho dne doslova zakopne, má promakanou a bizarní fyziologii. Najdou se tu libové scény koketující se surrealismem a vytuněné  cynismem, např. Gardův nález v Bobbiině stodole, nebo apokalyptický závěr. Potěšily mě aluze na Dickeyho Osvobození. Nebo na Star Trek, E.T. či Válku světů. Celek ale působí málo kompaktně, přeplácaně, ukecaně. Proti tomuhle Kingovi je Jirásek literární afatik.

A ještě poznámka: četl jsem starší překlad (přel. Ivo Reitmayer), místy jsem proklínal kostrbatost vět, ale i nepřesnosti překladu (např. opakovaně zmiňovaná kontrolní místnost měla být nastopro místností řídící).

No ano, Alenka jako by se tam chichotala někde v pozadí. Mievillova bizarnost, absurdnost a hravost je s Carrollem kongeniální. Pokud by to ale nenapsal China Miéville, nýbrž řekněme Čenda Vomáčka, měl bych podezření že tam za oponou funí také Páralovo Mnohozvíře. Dal jsem si opáčko po cca 15 letech, tentokrát se synem a dcerou ve formě čtení před spaním. A musím konstatovat, že i napodruhé (a po několika YA čtených s děckama) jsem se tímhle pasvětem zase nechal strhnout a okouzlit.

poctu karlu čapkovi jsem si popravdě představoval trochu jinak, ale pokud bych si mohl dovolit parafrázovat slavný výrok vitkora černomyrdina „měl jsem optimistické představy a dopadlo to jako vždy“. většina autorů pojala své příspěvky spíše tak nějak nevázaně a výsledek podle toho vypadá. z domácích pro mě velkým pozitivním překvapením byla povídka jaroslava mosteckého, se kterým jsme nikdy moc neserfovali po stejných vlnách, a neffovo drama. jinak jsem dostal tak nějak to, co jsem mohl čekat, ale nechtěl.

kniha se jako artefakt povedla, skvělá obálka, decentní vnitřní stylizace. tak třeba příště ;)

Kniha s parametry bezděčné parodie. Autorovy představy o životě na prohnilém západě a o italské mafii musely být mimo už v době vzniku. Hlavní hrdina je , slovníkem fan-fiction, prvotřídní „mařen“. Přesto vše docela čtivé. Do fantastiky ovšem patří velmi okrajově, pouze motivem vynálezu nového nervového plynu. Zmiňovaná souvislost s Brabencovým románem Stopa vede do Benátek je naprosto marginální.

Kniha se tváří jako příjemně temná a depresivní, čemuž velmi napomáhá zotročení lidstva a velké množství různých monster. Bohužel od poloviny se autorka hodně soustředí na city, ztracené budoucí lásky a přihazuje optimistické postavy, takže se mění dějově na typickou tuctovou ženskou fantasy.