LEGIE - databáze knih Fantasy a Sci-Fi

Jsou knihy, ke kterým se komentáře píšou prakticky samy. „Dům u vycházejícího slunce“ patří (imho) do druhé skupiny: mezi romány, k jakým se obtížně hledají slova… a proto si musí čtenář vystačit s vysvětlujícími berličkami, proč není o díle schopen napsat nic kloudného;-).

Polská autorka popadla naši realitu a napěchovala ji nadpřirozenem – my, běžní smrtelníci, samozřejmě nemáme tušení o bytostech a silách, co kolem nás existují, o běžných soubojích i krutých válkách mezi mágy a temnými tvory. Jen málokdo je vyvolený prohlédnout závoj všednosti a spatřit onu mysteriózní podstatu.

Knížka má potenciál zaujmout široký okruh čtenářů: teenageři se snadno ztotožní s mladou rebelkou Eunice a jejími problémy, křehké dívky nejspíš naleznou zalíbení v krásném zpěvákovi Gabrielovi, akcechtiví drsňáci budou fandit motorkáři/samu­rajovi Lloydu Darkovi a pro „ajťáky“ je tady invalidní kybermág Timothy. S každým z nich se seznámíme poměrně detailně; svůj prostor dostanou mýty, poezie, magické rituály, rodinné vztahy, zběsilé honičky, krvavé půtky i živé dialogy. Bonusem je zvláštní městská atmosféra a promyšlené fungování světa Aleksandry Januszové.

Zatím jsem chválila a tak je třeba zmínit, proč „pouze“ 3 a půl hvězdičky. Vyjmenovala jsem hlavní hrdiny, ale sama jsem měla problém si mezi nimi najít oblíbence. Žádný mi nevadil, všichni mi byli docela sympatičtí, ovšem ani jsem s žádným z mágů „Domu u vycházejícího slunce“ takříkajíc nedýchala. Dále mi osobně trochu vadilo, jak jsou zmiňovány různé velké události, přesto se o nich čtenář dozví jen málo. Připadala jsem si, jako bych přišla do divadla v půlce představení… nebo přesněji jako bych koukala v kině na „Dvě věže“, aniž bych znala „Společenstvo prstenu“. Předpokládám, že se vše v průběhu série doplní a vyjasní, no v této knize mě mozaika střípků malinko rozčilovala. Přesto si dovolím knížku doporučit, zvláště pro fanynky „Stmívání“ a podobných klonů by „Město mágů“ mohlo představovat objev vyššího levelu fantasy literatury, vkusnějšího, hlubšího, zajímavějšího – ba i těch svých upírů se dočkají, byť veškerá romantika je zatím na vedlejší koleji. Být čerstvě dospělá, s lepším hodnocením bych neváhala – 74%.

Plný souhlas s Borgdogem, já dám akorát o půlku * míň. Ta inspirace Běžícím mužem je až moc evidentní. Přemýšlím jestli autor „těžil“ myšlenky i z Battle royale nebo jestli je to jen náhoda… :) Každopádně závěrečná pointa je dobrá.

Dobrý nápad to ano, ale je to moc krátké a moc vytržené z kontextu. Chybí tomu troška omáčky navíc.

Kdyby se povídka neodehrávala na Venuši, ale na planetě XY v soustavě ABC v roce 2×xx a teritoria byla pojmenována podle korporací, byl by to i dnes skvěle fungující kousek. Její vada na kráse je možná to, že ke konci je trošku moc předvídatelná, ale přesto funguje dobře. Nenašel jsem tam nic, co by dnes nemohlo fungovat (kromě plamenometu na diamanty). Osobně si tuhle povídku řadím do kategorie nadčasových stejně jako třeba Nepřemožitelný od páně Lema. Plamenomet Enfield mě příjemně pobavil…

Jednoduchá, no zábavná humorná poviedka o zákazke, ktorá má rozum pomútiť istej panne a popri tom pekný zárobok potlačí pud sebazáchovy výrobcovi nápoja lásky :) Hlavným znakom tejto poviedky je usmievavý humor, ktorý je postupne vygradovaný až do absurdného konca.

Keď sa niekto prehlási za boha vo svete, kde zjavne dominuje viera v jediného, je to základ pre problém a ten treba riešiť. No čo ak Je na tom niečo pravdy? Mám opačný názor než Elinor, ale je to záležitosť subjektívna. Táto poviedka mi sadla a na Wolfeho som si nespomenul. Námet ma zaujal, rozprávanie je náležite temné, potešil som sa dvom časovým líniám a poviedku som čítal po celý čas v napätí, až do konca, ktorý ma prekvapil (nie je to ale bomba medzi oči, po ktorej nezaspím).

Novela pojímá umělou inteligenci z poměrně netradičního úhlu. Místo super počítačů div nevěštících budoucnost tu máme infantilní potvůrky, které svým majitelům dokáží pořádně zatopit. Chiang má rozhodně oči otevřené a inspirací z reálného světa nepohrdá. Virtuální hračky, sociální sítě, chování velkých korporací, které je jim vlastní i přístup uživatelů, v mnoha případech hraničících s posedlostí, musí zkrátka ve čtenáři vyvolat povědomé asociace. Z hlediska propracovanosti děje a reflexe reálných problémů týkajících se informačních technologií Ted Chiang zkrátka válí. Co je tedy špatně? Jednoznačně je to vyústění novely, která budí spíš dojem románu končícího v půli. Obrovský pečlivě připravený potenciál, který mohl autor využít dalším rozvíjením vztahu mezi digienty a jejich majiteli přichází úplně vniveč a je to velká škoda. Tenhle text by opravdu zasloužil dopsat.

Moorcock je podľa úvodného predslovu dvojice zostavovateľov tejto knihy gigant fantasy, ktorého vplyv je ďalekosiahly a ktorému sa významom vyrovná snáď len Howard (aj preto je im – a ešte Fritzovi Leiberovi, prvým literárnym šermiarom fantasy, táto kniha venovaná). No, možno je to tak a hoci som predtým od Moorcocka nič nečítal (na rozdiel od pánov Howarda a Leibera), viem to – na základe v tom úvode spomenutých dôvodov, pochopiť. Napriek tomu ma jeho poviedka veľmi neoslovila. Na jednej strane mi celkom nesedel autorov štýl (prišiel mi príliš popisný a taký ťažkopádny), na ďalšej ma veľmi neoslovili jeho postavy (hoci istý koeficient zaujímavosti tam bol), no a konečne, samotný príbeh ma tiež ktovieako neuchvátil. Ku koncu sa to trochu zlepšilo, ale vcelku to u mňa zanechalo taký rozpačitý dojem.

Zvláštní povídka, která spíš než čím jiným zaujme popisem plynoucího času v průběhu roku. Ale zaujme výtečně.

Mno, tak co tu máme… Na povídku sáhodlouhé pasáže o ničem (opravdu nemusím vědecké rozbory, které nijak nepostrkují děj vpřed), plán, který je naprosto geniální až na tom, že je zhatěn chybou tak pitomou, že jsem si o ní musel přečíst dvakrát, abych uvěřil (SPOILER – kdybyste se chtěli zbavit jediného důkazu, zakopávali byste ho jen tak, aby ho mohla vyhrabat během okamžiku kočka?) a vrcholná scéna je tak nepravděodobná, až to bolí…

Není to špatný nápad ani špatně napsané. Sice tam magie jaksi postrádá meč, ale i tak – trochu vědečtejší pojetí věci neškodí, kousek s ovcemi a zombíkem na střeše moc pěkný. Problém je, kam to vede potom. Závěrečná scéna „pokoje“ už připomíná spíše nějakou scifistickou simulaci a navíc podobné „telepatické výjevy“ se vyskytují příliš často a lépe zpracované, aby tento ohromil. I tak je ale znát snaha a povídka jednoznačně nadprůměrná.

Povídka, která zkraje ať už díky překladu nebo stylu vyprávění působí dost kostrbatě, ovšem psotupně nabírá obrátky až do vynikajícího konce. Autorce se především povedlo zvládnout trochu jiné, ale hodně působivé popsání magie, než jen máchaní rukama a mumlání zaklínadel. Výsledkem je vynikající atmosféra a napětí, kdy si stejně jako mladý čaroděj klademe otázku, jak dlouho a zda vůbec takový nápor vydrží. Plus, pouze letmo naznačená démonologie typu „myslet na démona znamená být zranitelný démonem“ skýtá rovněž zajímavý potenciál.

Stručně řečeno, konečně něco opravdu slušného.

Sériu o Elrikovi som ešte nečítal, ale z tejto poviedky mám „tradičný“ pocit – možno za to môže aj určitá nadnesenosť v rozprávaní, ale však čo? Elrik je klasika a ani sa tomu nečudujem. Je to veľmi zaujímavá postava (citácia z predhovoru: „Elrik, pojatý jako anti-Conan, či spíše Conan jakožto úzkostmi soužený teenager, byl neduživý, drogy užívající albín, který spoléhal na zhoubný, duše vysávající černý meč, s jehož pomocí se sytil uloupenou energií, aby se udržel při životě a zároveň posílil svou vitalitu.“ a klobúk dolu za odvahu za zvolenie antihrdinu), o ktorej by som sa chcel dozvedieť viac a malá ukážka Bouronoše ma navnadila a možno si tie dva diely (zo šiestich) niekedy v budúcnosti prečítam. Jediný podstatnejší problém som mal s menšou mierou dialógov a tak som sa miestami trochu nudil.

Druhý díl přináší více akce, více rozhodování o vlastním osudu, ale také trochu podivné chování hlavní postavy a opravdu hodně překombinované cesty časem. Prakticky každý bůh či démon tu má minimálně jednoho časového dvojníka a přemýšlet kdo je kdo, či o co mu přesně jde raději nedoporučuji. Stejně se to v tomto díle ještě nedozvíte.

Důstojný závěr celé série. Zápletka je silně detektivní s nádechem politiky a oproti prvním dílům hodně dospěla, stejně jako hlavní postava. Ne že by úplně zmizely zamilované scény (stále je to dívčí román), ale hadry a kamarádi se už neřeší půl knihy. Děj se soustředí na pátrání po levobočkovi, ale akce tak trochu usnula. Strigojové už nehrají hlavní roli a riziko i bojové napětí klesly o několik stupňů dolů.

70% je tak akorát. Sapkowski nadále zůstává panem Spisovatelem a dává svému poslednímu dílku autorské maximum. Nemůžu se ale ubránit dojmu, že jde o knihu, která měla být určena spíš příznivcům válečné literatury, než fantastiky. Charaktery postav i kontext do něhož jsou zasazeny jsou zasazeny působí velmi reálně. A kdyby zůstalo jen u dobové rekonstrukce, bylo by hodnocení bezpochyby vyšší. Problémy nastávají s příchodem fantaskní složky příběhu. Autor vysvětluje málo a je na intuici a znalostech čtenáře, aby se v ději a celkovém smyslu knihy nějakým způsobem zorientoval. Nejsem si úplně jistý, jestli se mi to podařilo. Snad kdyby byla kniha víc česky… Každopádně však nejde ani o úplné zklamání. Řemeslné zpracování i neotřelý námět knihu v pohodě vytáhnou do nadprůměru.

Po sklamani zo Slechtu v knihe Strepy z Apokalypsy, som sa rozhodol, ze mu dam este jednu sancu, kedze seria Krvave pohranici je velmi dobre hodnotena. A nesklamal som sa. Prva poviedka Zimni zakazka ma spravnu atmosferu a aj pointa je celkom dobra. Co mi vsak vadilo bolo to, ze jednak neverim, ze obyvatelia dvoch dedin, z ktorej z jednej do druhej je par hodin cesty pesky budur rozpravat inym narecim a jednak spravanie sa Thompsona sa mi zdalo nie vzdy uplne realisticke… Ale v kazdom pripade prijemna poviedka.

Ľahko bizarný a mierne humorný príbeh, ktorý skončí takmer hneď ako začne.

Humorná povídka o jednom čaroději, který zrovna namísto do magických knih kouká nejraději do sklenice vína, zkraje moc povedeně nepůsobí, ovšem směrem k závěru se stále zlepšuje a pointa je už opravdu zdařilá. Upřímně – nic extra to celkově také není, četl jsem mnohem vtipnější fantasy, ale po Wolfeho výplodu působí Enge jak oáza na poušti. Slabších 70%.

Gene Wolfe si o něj u mě koledoval dlouho, ale přijde až teď: Brak! Tahle povídka bohatě splňuje veškerá jeho kritéria, protože dějově nemá hlavu ani patu a napínavá je jako zpráva o stavu dojivosti na statku s pěti krávami. Jak napsal tartan, pokud má být reprezentativním zástupcem subžánru „Meč a magie,“ je na tom dotyčná oblast vážně bledě a autoři jako Howard se musí obracet v hrobech.

Mimochodem, přesně, ale PŘESNĚ jako ten takzvaně mystický obřad v závěru vypadaly rituály, kterými Wolfe zaplnil desítky stran ve svém románu „Mučitelův stín,“ ovšem ten měl aspoň jakýs takýs děj.

Na této povídce je dokonale vidět elementární rozdíl v přístupu mezi Cookem a Eriksonem: Zatímco Erikson napsal příběh ze svého světa Malazu, pojal ho jako naprosto soběstačný. Cook naopak vyhodil celkem bezvýznamnou epizodku ze světa Černé legie, ovšem s jejími postavami i přímým napojením na události knih. Už tak málo zajímavý příběh se tím pádem stává naprosto bezcenným pro každého, kdo pozadí v knihách nezná. K takovým patřím i já a hodnotit budu podle toho.

„Příběh Černé Legie“ je vlastně dost zavádějící název. „Fanfiction z Černé Legie“ by bylo mnohem výstižnější, protože nic jiného tahle povídka není – s bídou 20%.

Poviedka od druhej autorky v tejto zbierke je zaujímavá najmä spôsobom mágie. Od predošlých poviedok sa odlišuje svojím takmer civilným poňatím (žiadne meče) a nejednoznačným záverom, ktorý mi však prišiel trochu silený (v zmysle: táto poviedka si žiada nejednoznačný záver, tak ho tam dáme).

Vzhledem k Chiangově standardu relativně slabší povídka, která však jako ostatní stojí na pozoruhodně jednoduchém nápadu: Do jaké míry souvisí matematika se skutečným světem? Opravdu ho definuje a popisuje tak, jak se nám snaží namluvit, nebo jde pouze o jakousi abstraktní hru s čísly ve které je možné úplně všechno, protože s realitou nemá co dělat? Pokud ano, má vůbec matematika nějaký smysl? Jak moc na tom může záležet někomu, kdo se jí zabýval celý život?

Možná nejde o téma, které by s člověkem „zahýbalo“ tak jako jiné Chiangovy práce, přesto však je to úvaha zajímavá – už proto, že velmi podobné otázky jsem si v zoufalství z pětky v písemce kladl už někdy v šesté třídě. :-)

Roman ani nie tak o upiroch ako o netvoroch v ludoch. O nesplnenych snoch, ku ktorym vzdy chybal iba krok a clovek je bud pohodlny, alebo neschopny ho spravit. O nevsimavosti rodicov, ucitelov… Vo svojej podstate komorny pribeh o sikanovanom chlapcovi, jeho upirskej priatelke, ktora aj napriek svojmu veku je malym dievcatom(?) a ostatnych postavickach, ktore velmi pripominaju aj tie nase z velkych sidlisk… Velmi dobra kniha, tesim sa na film. Jedina vytka z mojej strany – niektore postavy sa mi plietli a nebol som schopny ich od seba rozoznat :) Ale nebolo to az take potrebne.

Pokud už nic jiného, působila na mě tato novela hluboce znepokojivě – znepokojivě svou pravděpodobností. Povídek na podobné téma existuje víc, ovšem teprve Chiang ho napsal v podobě, které člověk VĚŘÍ, že může přijít, nikoliv v abstraktně vzdálené budoucnosti, nýbrž tady a teď, možná už za pět nebo deset let. A právě s touto vírou přichází strach. Protože Ted Chiang je ve své vizi optimistou, který věří na lidskou zodpovědnost, morální cítění i rozumné uvažování. Já se však velmi obávám, že se mýlí a rozdíl mezi vývojem v jeho povídce a realitou by byl propastný. Natolik propastný, že vypoví cosi hodně nelichotivého o lidstvu jako celku. Doufám, že se pletu. A doufám, že ve chvíli, kdy skutečně stvoříme první digienty, ať už jim začneme říkat jakkoliv, najdeme v sobě dostatek slušnosti i zodpovědnosti, abychom věděli, co dál. Doufám, ale pochybuji…

Dalších 100%, další položka do Top 10 a další povídka, kterou z hlavy hned tak nepustím.

Film jsem dosud neviděl, kniha je však bezpochyby zajímavá a velmi působivá, přestože se jí nevyhnuly některé pro mě výrazné nedostatky. Na jedné straně je tu úžasným a barvitým jazykem vylíčený svět vůní i vnitřní vesmír jednoho výjimečného člověka, ze kterého však jeho zvláštní schopnost učinila vyvržence prakticky neschopného života v lidské společnosti. Jak podotkl kdosi v předchozím komentáři Jean-Baptiste Grenouille je spíš tragickou než zápornou postavou, navzdory faktu, že se nakonec stane sériovým vrahem. K tomu ostatně dojde až v poslední části románu a dalo by se říct, že jde spíš o minoritní aspekt – podle mě kniha rozhodně není hororem, mezi které je tu zařazena. Také pozadí techniky výroby parfémů stojí za zmínku, protože je to obor zřejmě zajímavější, než by se na první pohled zdálo.

Nešťastný je bohužel styl vyprávění a hlavně „negativistický“ tón, jaký autor zvolil. Tehdejší doba určitě nebyla pohodlná ani veselá, ale Suskind ji ještě víc „očerňuje,“ když činí prakticky ze všech vedlejších postav větší či menší zrůdy, šílence nebo alespoň zaslepené tmáře. Stejně tak urputné zdůrazňování, jaký že je Grenouille netvor již od samého úvodu, kde pro to ještě není vůbec žádné opodstatnění, přímo tahá za oči. Některé berličky, jakými mu autor pomáhá přežít zrovna tak – třeba těch sedm let v jeskyni a způsob jakým tam Grenouille existoval už jde moc daleko za hranici věrohodnosti. Diskutabilní konec za vyslovený zápor naopak nepovažuji, i když mi nesedl – tam bude asi záležet hodně na individuálním vku­su.

Ve výsledku nejsem úplně nadšený, ale rozhodně spokojený.

Prvá zástupkyňa nežného pohlavia v tejto zbierke nesklamala svoju dobrú povesť. Čaroděj z Wiscezanu v každom ohľade dokonale napĺňa definíciu meč a mágia, a napĺňa ju v kvalite veľmi vysokej. Jej finále – prienik novopečeného majstra iluzórnej mágie (inak vynikajúco podanej) a skúseného šermiara do pevnosti plnej nepriateľov a smrteľne nebezpečného démona je napínavejšie ako škripec španielskej inkvizície.

Celkovo hodnotim tuto knizocku, ktoru som si kupil kvoli tomu, aby som zaplnil sumu nakupu za poukazky, ako jednoduche odpocinkove citanie. Prva poviedka je iba do poctu, aj ked uz aj v nej vidime poctivo vykreslenu atmosferu. Dalsie dve dlhsie su uz ale ovela lepsie. Co sa vsak opakuje vo vsetkych poviedkach su niektore uplne nedotiahnute nacrtnute veci, ktore nemaju nic spolocne ani s dejom ani s pointou a su v podstate uplne zbytocne.

No pre mna mozno trosku lepsia poviedka ako Mrtvy luh. Mozno pre to, ze ma prostredie Zony viac bavilo. Ale plati to, co pre Mrtvy luh, niektore veci su akoby zbytocne, su naznacene, ale nemaju vobec ziadny vyznam a pre mna jednoznacne navyse. Ale zabavit sa na tom da.

tahle povídka měla některá plus (solidní mlžení o té „vědecké“ části a pár humorných postřehů), ale mnohá mínus. celkově ale jde o čistou dobrodružku, asi i bez jiných ambicí, s hláškama (že by se tu jwp učil?) a absentující pointou. jestli to byla parodie, pak dobře ukrytá, já ji nenašel.

Celkom humorná poviedočka o tom, ako sa jednému démonovi neprepečie, keď „hrdinu“ pripraví o jeho obľúbeného krčmára.

Jednu věc je třeba vyjasnit hned: Toto dílo není horor a do fantastického žánru náleží jen okrajově. Nejblíže má asi k detektivce toho typu, jaké tvoří Dan Brown, což je však pro Browna hodně lichotivé, jelikož jeho vykalkulované výplody nesahají Dumasovu klubu obsahem i formou ani po paty. Reverte skládá poctu hlavně dalším „knihomolům“ – lidem, pro které se čtení nebo sbírání knih stalo životní nutností a občas až nezdravou posedlostí. Protože knihy mají moc formovat naši duši i měnit náš svět, zvrátit vše, co považujeme za skutečné, otevřít neviděné brány, které vedou do nebezpečných, přesto nádherných říší. Nemluvíme přitom o „vysoké literatuře,“ které rozumí hrstka vzdělanců, nýbrž o knihách, co jsme jako děti hltali s baterkou pod peřinou, abychom pak s otevřenýma očima mohli snít. A tak Lucas Corso, poněkud vyhořelý, kouzelně cynický „žoldák bibliofilie“ mnohdy balancující na hraně zákona (o jakékoliv etice nemluvě) nejprve přijímá rutinní zakázku na zjištění pravosti originálu kapitoly Tří mušketýrů, aby se dostal k práci mnohem lukrativnější, týkající se jediných tří dochovaných exemplářů kacířského textu „O devíti branách do Království stínů.“ Jenže kolem této knihy – jejímž spoluautorem byl podle pověsti sám Satan – se začínají znepokojivě hromadit mrtvoly a okolo Lucase Corsa zase velmi podezřelí muži i ženy. Zvláště jedna.

Děj „Dumasova klubu“ tvoří dvě téměř nezávislé zápletky, přičemž vyprávění osciluje mezi první a třetí osobou podle vtipně rozuzlené šablony. Lucase Corsa a jeho svérázného přítelíčka La Ponteho, který umí být v potížích skutečnou „oporou,“ si nejde neoblíbit. Stejně tak musíte hltat Reverteho styl, ironické poznámky, brilantní atmosférické popisy a dokonalé nastudování tématu. Po přečtení budete hlavně o životě i díle Alexanda Dumase vědět možná víc, než byste kdy mysleli. Nutno zároveň říct, že právě konec je na knize nejlabší. V Dumasovské linii se píliš a zbytečně tlachá, zatímco finální scéna „satanské“ působí křečovitě, přesto však pro mě byl tento román obrovským překvapením a bez diskuzí si řekl o místo v Top 10. Inu, jak praví poslední věta: „Každý má takového ďábla, jakého si zaslouží.“

Nakonec krátká poznámka k filmové adaptaci od Romana Polanského: Pokud jste film neviděli, nedívejte se na něj dokud nepřečtete knihu. Není špatný. Bere z předlohy jen jednu linii, kterou navíc hodně zjednodušuje, ale Johnny Depp hraje Corsa věrně a zakončení je snad i lepší než v románu. Přišli byste však také o dvě hlavní překvapení knihy, a to by byla škoda. Zato si po dočtení nezapomeňte vyhledat na Internetu obrázky jistých osudových dřevorytů… a pozor na záhadné muže s jizvou. ;-)

Príšerná a príšerne toporná poviedka, alebo (veľmi) zlý vtip. Ak má toto autoritatívne reprezentovať subžáner meč a mágia, tak je to s ním (alebo s tým výberom) naozaj biedne. Začínam mať mierne obavy, či som nemal tie peniaze radšej investovať do nejakej inej knihy :-/

Nehodnotiteľná poviedka, vďaka cenzúre je tam často len „skonfiskováno xx řádek“ a najhoršie že takto skonfiškovaný bol aj celý záver. Škoda, bola to slušne zábavná poviedka, našťastie je v celej knihe jediná cenzurovaná.

Cookova poviedka má presne rovnaký rozsah ako tá prvá Eriksonova, ale prišla mi aspoň dvakrát tak dlhá. Inými slovami, nudila ma. Doteraz som nemal tú česť s velehlasnou Cookovou Čiernou légiou a po tejto poviedke aj ktovie, či niekedy budem mať… Cook a jeho légia vraj boli (ak sa nemýlim) inšpiráciou pre Eriksona a jeho Malaz a možno nie je náhodou, že tak ako v tejto zbierke predchádza Eriksonova poviedka tú Cookovu, tak prvý menovaný predbieha toho druhého v zručnosti písania a v schopnosti zabaviť čitateľa. Ale nechcem krivdiť prípadným fanúšikom Čiernej légie, ktorí si, aj vďaka znalosti širších súvislostí, túto poviedku užijú asi oveľa viac ako som toho bol schopný ja.

Vítejte ve světě, kde se odchylka od normy stala normou a neschopnost přizpůsobit se se stala normou přizpůsobivosti. Zní to nelogicky, jako postavené na hlavu? Asi ano. A tak mi připadala celá povídka, která řešila, kdo má „zdravý rozum“ a kdo ne, ale po dočtení se mi nějak nepodařilo rozlišit, kdo byl kdo. Připadalo mi, že tam byli cvoci všichni.

Název knihy odkazuje na klasický román Charlotte Brontëové s názvem Jana Eyrová, což je červená knihovna. Tato fakta mě rozhodně ke koupi a přečtení nemotivovala. Naopak. Což by ovšem byla škoda. Nejen, že se nejedná o červenou knihovnu, ale je to detektivka z alternativního světa, kde populární masovou kulturou je literatura, což je znát například u jukeboxů, které nehrají nejnovější hudební hity, nýbrž vám ocitují pasáž ze Shakespeara. Je také nutno hlídat cestování v čase, aby se neupravovala minulost a navíc ještě je možno unést literárního hrdinu přímo z románu. Kniha obsahuje dost humoru a nadsázky, ale nejedná se o taškařici za každou cenu. Jsou tam odkazy na skutečné autory a díla, proto občasné použití vyhledávače neškodí. Svět, vytvořený autorem, se mi dost líbil, takže jsem zvědav, zda dojde i na další díly, jak slibuje vydavatel na záložce. Ještě bych se vrátil ke klasické Janě Eyrové. Shodou okolností jsem narazil na film podle románu za 49 káčé v trafice, takže došlo k seznámení s knihou prostřednictvím filmu, jehož sledování by se mi normálně přihodilo asi ztěží. Ale to byla jen má osobní iniciativa, rozhodně to není nutné, i když rámcové seznámení s dějem mi neublížilo. A určitě se mi tímto způsobem potom při čtení lecos ujasnilo a mohl jsem sledovat některé důležité změny, kterých bych si jinak nevšiml. A ještě na závěr (aby nedošlo k omylu) chci dodat: je to vtipné, je tam akce, je to napínavé, s červenou knihovnou to nemá nic společného, je to prostě dobré.

Erikson nie je práve typický predstaviteľ subžánru meč a mágia (doteraz som mal za to, že jeho monumentálna malazská séria je epická dark fantasy, ale rád sa nechám poučiť ;-), ale jeho úvodná poviedka z antológie, ktorá ponúka autoritatívny výber tejto (jednej) tváre fantasy, ju reprezentuje viac ako výborne. Je tu všetko – dobre navodená atmosféra, primerane (vzhľadom k rozsahu) nahodené postavy, vtipne obrátené hororové klišé, drsný humor, brutálna akcia a roztomilá pointa na konci ;-) Jednoduché? Možno. Úderné? Áno. Zábavné? Navýsosť.

Už uběhlo hodně času od doby, kdy jsem „Rose Madder“ četla, ale jasně si vybavuji, že mě na románu velmi bavily ty části, ve kterých se Stephen King věnoval popisům domácího násilí. Tam to po stránce emocí, atmosféry i napětí šlapalo bez problémů. Ovšem fantasy sekvence s býkem mě zase převážně nudily a nepřišly mi vůbec jako nejšťastnější řešení. Konkrétnější hodnocení vynechám, schovám si ho na opakované čtení někdy v nepříliš blízké budoucnosti. Čtrnáct let starý dojem se pohyboval kolem 70%.

Ďalšia z kratších, ale zábavných poviedok, ktorá v jemne humornom ladení rozpráva o tom, že hľadať darček pre bábku v zaprášenej povale starej veže nie je najlepší nápad.