LEGIE - databáze knih Fantasy a Sci-Fi

Ďalšia poviedka so zaujímavým fungovaním mágie, ktorá sa vážne zaoberá nadaným zombíkom a presunom duše, nechýbal uspokojivý koniec a melancholická nálada, takže za 9/10. Opäť odkaz nakladateľom, od Parkerovej by som si tiež prečítal viac. (A to ma privádza k myšlienke, aby som si posunul Sandersona, ktorý je známy zaujímavou mágiou, o niečo vyššie v zozname autorov, ktorí ma zaujali.)

I když je Simak držitelem cen Nebula i Hugo a není pochyb že psát umí, považuji tuto knihu za jednu z těch méně povedených. I když je nápad dobrý a vcelku slušně rozvinutý, tak celkový dojem kazí pár zásadních nelogičností. Naštěstí se je autor nepokouší vysvětlovat, ale prostě předpokládá, že je čtenář přijme. V době vzniku, tj. v 70-tých letech, bych se nad nimi možná nepozastavoval, ale dnes na mě působí příliš rušivým dojmem. Nejsem skalní fanda hard sci-fi, ba naopak. Víc mě baví číst o postavách, které se dostanou do zvláštní situace, než o popisování fyzikálních, nebo technických aspektů děje. Dvě třetiny knihy jsou v tomto ohledu fajn, i když nejsou nijak výjmečné. Ale pokud bych chtěl srovnávat, tak je osm z deseti povídek Dicka lepší než tato kniha.

Ten, který nosí smůlu? Holé neštěstí by bylo výstižnější. Slušný nápad, ale zasloužil by si lépe rozvést a i jeho forma by mohla být vážnější. Takto je to jen krátká groteska s groteskním koncem.

Příjemné překvapení pro čtenáře a nepříjemné pro hlavní hrdiny. Autorka celou dobu mířila spíše k červené knihovně a stejně tak pokračovala zde, ale konec celé série se nakonec zvrhl oproti očekávání do velmi tvrdé reality. Navíc jsme se zbavili opakovaného tématu her a celý díl je o boji rebelů. Hlavní postava se zapojí také, ale bojuje s vlastním šílenstvím stejně často jako s Kapitolem.

Když si dítko postaví hlavu a rozhodne se stát účetním, nezmůžou s tím nic rodičovské nářky ani síly pekelné. Povídka poněkud předvídatelná a pro mě nijak třeskutě vtipná. 59%

neuvěřitelné! skvělé! ať už je to tím, že díky naší státní historii je námět stále živý, nebo je to úžasný sarkastický styl autora, tahle povídka je nejenom krutě trefná a nepříjemně futuristická, ale i vtipná (smál jsem nahlas). jistě, je to spíš fraška, než nějaké SF, ale hutná a invenční – ta báseň, kolem níž se točí pointa, nemá chybu.

Výborná povídka, tak silná a působivá, že se nedá dočíst jinak než jedním dechem.

další nepříliš záživná satira, kterou ovšem pozvedá skvělá fabulace. autor dokáže dovedně strojit slova a i v očích dnešního čtenáře působí popisy bádání dr. merkla „realisticky“. pointa je příliš předvídatelná a věru, nezajímavá.

z mého dnšního pohledu je to docela nudné pseudofilozofické žvatlání, ale uznávám, že z pohledu doby, kdy dílo vzniklo, se v něm objevují docela závažné úvahy a hluboké myšlenky. forma dialogu není moc svižná a autor si v závěru maličko pomáhá bohem ze stroje, ale co oceňuju nejvíc, je už definitivní vymizení nutnosti „jinost“ popisovaného světa ospravedlňovat snem, halucinací a podobně, k čemuž nejvíc přispělo to, že autorům fikční svět je přirozený.

tohle byla první povídka, která mě opravdu zaujala. její autor byl skutečně magor, a to myslím jako pozitivní hodnocení, evidentně praktický a technicky vzdělaný, s dokonalou vírou v techniku. možná předzvěst dnešních ajťáků – člověk společensky možná „in“, ale duchovně dosti mimo, žijící myšlenkově ve zvláštním světě vůle a přesvědčení, že stačí jen pilná práce a konstrukční génius ke překonání jakéhokoliv problému – i smrti. literárně to není žádná sláva, i když úsporný sloh a úsečné věty tomu dodávají zvláštní dynamiku.

opět spíše satira na téma zrychlování životního stylu, kraťoučká obsahem a nepříliš nápaditá.

relativně vtipná satira s trefnými postřehy, které snad i snesou tu časovou propast (haha, asi 110 let.) už to není tak propracované slohově, ale zase o fous živější.

tady bych mohl dát némlich ten samý komentář, jako ke svatoplukovi čechovi: dobré spisovatelské řemeslo, ale obsah již netolik zajímavý. jistě z pohledu doby to určitě vyznívá jinak, ale já nejsem bohemista se specializací na XIX. století a neumím si to náležitě užít. určitě, autor má bohatou fantazii a upřímnou snahu extrapolovat, ale to není zas tak zajímavé a příběh je spíše mravokárný než cokoliv jiného.

tahle povídka, či spíše fejeton, na mě žádný zvláštní dojem neudělala. krom evidentní jazykové a stylistické bravury, příběh sám krom pár zajímavých postřehů, mnoho mé duši zmlsané nepřináší. snad jen drobný popoúškleb na naši vlastní adresu z pohledu čtenáře o x-generací budoucího – jak říkal tuším gauss: nad předky máme nezaslouženou výhodu pokroku, před potomky budeme maximálně legrační.

Poviedka s pomerne jednoduchým dejom (mesto ovládol nový vládca s čarodejom a démonom po boku a Majster čarodejník, ktorý by ho mohol poraziť, starne a už nie je to, čo býval, učeníkov ma už len troch a žijú v chudobe a hlade), no napísaná pútavým štýlom, ktorému nechýba atmosféra. Potešila ma prevaha kúziel, obzvlášť mágia ilúzií, ktorá je príťažlivo popísaná a nevyhýba sa ani problémom s jej používaním. Skrátka, veľmi dobré.

Krátka, ale sympatická poviedka o Morlockovi Ambrosiovi, potulnom čarodejovi a šermiarovi, toho času je hlavne alkoholikom. Keď mu však kvôli blížiacej sa hrozbe (za ktorú môže Morlock) zdrhne krčmár, rozhodne sa konať. Autorov ironický štýl a hrdina mi boli hneď sympatickí, od Enga by som si rád prečítal viac. Možno sa niektoré nakladateľstvo chytí a vydá jeho trilógiu o Ambroseovi.

Gene Wolfe, obľúbený v zahraničí, splnil moje očakávania. Nenadchol, miestami nudil, nedával mi zmysel, postavy sú ploché a nezaujímavé a tak jediné, za čo si zaslúži nejakú hviezdičku je fakt, že to bolo krátke a veľmi to nebolelo. Inak nechápem, o čo autorovi šlo. Jediná myšlienka, ktorú som identifikoval (na základe hrdinovho nelogického chovania v závere) je, že kráľovstvá sú zlé.

Na rovinu – nadšený nejsem. Zklamaný sice taky ne, ale rozhodně jsem čekal víc. Majkl věc vystihl vcelku přesně: Erikson dostal zadáno napsat „řežbu,“ tak sedl a napsal ji. Je příliš dobrý na to, aby byla nudná a hlavně dokonale umí charaktery i typy „vojáků“ jako byli Paliči mostů. Díky tomu lze povídku číst a bavit se, i když masakry nemusíme, ale tím to taky končí: Jedno přečtení pro pobavení. Krátký příběh, kde přes polovinu tvoří bitka plus drobné překvapení na konci tím pádem dobře plní roli úvodní povídky, přesto třeba takoví „Zdraví mrtví“ jsou proti němu o dva řády výše po všech stránkách.

Plus, některé formulace v překladu mne opět ujistily o tom, že Eriksona by vážně neměl překládat nikdo jiný než Dana K.

Pokud se vám někdy vedle postele zhmotní stroj na plnění přání, buďte obezřetní, protože NIC není zadarmo. Mírně úsměvná povídka – s pěknou pointou, která mé hodnocení nakonec dotlačila na 66%.

Povídka se odehrává za Černou řekou, kde je hranice mezi Piktlandem a Aguilonií. Zde hraničáři svádí každý den boj o život nejen s divokou přírodou, ale i s jejími neméně divokými obyvateli. Conan je jeden z nich…

Jedna z nejlepších, možná nejlepší, z původních povídek. Hodně akce tajemna a atd má to spád šmrnc a postavy jsou skvělé. Jediný vážný konkurent, kterého tahle povídka má je zde http://www.legie.info/povidka/774-vlci-za-hranici

V povídce se dostáváme na planetu Zemi v době, kdy je lidská rasa považována za kompletně vyhynulou. Příběh sledujeme očima návštěvníků, kteří jsou našemu druhu relativně podobní, v nedávné době se dostali na slušný vývojový stupeň a teď jsou na Zemi a hledají exempláře do svého muzea. A hned při první příležitosti neváhají a svého vysněného exempláře se zmocňují hrubou silou. Zastřelí si člověka, stáhnou ho z kůže, opracují mrtvolu a pečlivě si ji zabalí s sebou. Zní to nechutně? Ale vždyť lidé se ve své době chovali ke zvířatům úplně stejně, né-li hůř.

Tato povídka nemá žádný konkrétní děj, autor se zaměřuje na popis různých kultů, které věřily ve všechno možné a odmítaly vědecká fakta. V podstatě je to krátký přehled událostí z naší minulosti, na kterých se dá dobře ilustrovat, že víra a davové chování snadno trumfnou vědecké poznatky jednotlivce.

Už název povídky mi připadal podezřele podobný Bradburyho Zahřmění a opravdu obě povídky vycházejí ze stejného nápadu. Lidstvo má stroj času a pár podnikavců se snaží zbohatnout na tom, že pořádají výpravy do pravěku, kde si dobrodruzi a bohatí lidé mohou zastřelit dinosaura. Když obě povídky srovnám, Puška na dinosaury je příběhově slabší, protože se soustřeďuje na popis, jak výpravy do jury vypadaly. Zatímco Bradbury má ve své povídce navíc úvahy o tom, jak cestování časem může být nebezpečné a jaké následky má porušení časové linie. Přesto Puška na dinosaury nenudí, vypravěčský styl je svižný, ale když už je to sci-fi, rozhodně se tu autor mohl zmínit o detailech a zákonech cestování časem trochu obšírněji.

Celkově dost odfláknuté dílo, nápady tam jsou, ale naprosto nerozvinuté.

Čierna légia má za úlohu nájsť a priviesť ženu s menom Tides Elba, avšak prítomnosť najstrašnejšieho z Lapených naznačuje problémy. Je podozrivá vinnou? Nie je to jedno? Toto je moje druhé stretnutie s Čiernou légiou po rokoch a stále si môžem povedať, že mi Cookov štýl nesedí a stále to neviem presnejšie definovať. Postavy sú sympatické, po skúsenostiach s Malazom sa cítim u akýchkoľvek vojakov vo fantasy ako doma, ale dej ma nevtiahol, opäť mám pocit, že autor nevenuje pozornosť a priestor tomu, čo pokladám za zaujímavé, ale odbije to niekoľkými riadkami. Fanúšikovia Čiernej légie to ale môžu vnímať úplne inak. Kto ním je, nech si prečíta a informuje.

Od Eriksona ako autora Malazu sa automaticky očakáva vysoká kvalita, nadštandard. Som mierne sklamaný, pretože z úžasnej situácie – päť jazdcov prichádza do dediny na totálnej samote a hrobár hneď začne kopať päť hrobov – sa vykľula bežná akčná fantasy rúbačka trochu okorenená humorom (hlavne mená postáv a ich správanie) – ale zodpovedá názvu a téme antológie. Poviedka je možno zasadená do sveta Malazu (zmienka o arenskej oceli), ale neobjavil som žiadne ďalšie odkazy. Tak či onak, jedná sa o zábavný a krvavý kúpeľ, ktorý rýchlo zhltnete, no chýbalo mi niečo, vďaka čomu by som si na túto poviedku po čase spomenul. Vyššie hodnotenie si nechávam v zálohe pre výnimočnejšie kús­ky.

Když mimozemský skaut plní bobříka lovecké zdatnosti, návštěvníci ze Země musí zoufale bojovat o vlastní kůži. Zábavná povídka, která mi při dnešním nevlídném, uplakaném ránu v přeplněném autobuse vykouzlila úsměv na tváři. Palec nahoru za tu pozitivní náladu. 75%

Komentář OSC na obalce perfektně sedí. Je to parádní čtení, škoda jen, že všechna akce se vlastně přesouvá na posledních několik stránek. Hned se pouštím do dalších dílů…

I když na něj navazuje, je Avilion jiný než Les mytág. Jak již tu je zmíněno, příběh ztrácí to své tajemno, i když se tu opět objevují nové zajímavé myšlenky a podněty, např. rozdělení červená/zelená stránka nebo srub-mytágo. Těžké hodnotit i když zajisté je to důstojné a povedené zakončení série. Kruh se tedy uzavřel. A jak píše Holdstock zcela na konci, na křižovatce nacházíme svůj nový směr. Doufám, že ho našel i nyní.

Mě nejvíc vadila ta neuvěřitelnost. Celý městečko na den usne, pak jsou všichni těhotný a naroděj se jim divný děti? Pohoda, pošleme tam jednou za půl roku úředníka, kterej se na to podívá. Čim je člověk dál, tim víc se tam nabaluje nerealsitických situací

Autori spojení rohatým milovníkom mačiek, Hellboyom, venovali knihu Stokerovi, Shellyovej, Melvillovi a Andersenovi. To už by vám malo naznačiť, čo za knihu máte pred sebou a ak ani to nepomôže, prečítajte si názov a anotáciu :) Áno, jedná sa o poctu zakladateľom hororu a slávnemu rozprávkarovi. Dej je zasadený do povojnovej Európy, v ktorej vyčíňa zvláštny mor. Po rokoch lord Henry Baltimore zvoláva svojich troch priateľov do hostinca vo vyľudnenom meste. Prvá kapitola vám ukáže stretnutie lorda Baltimorea s vampírom na fronte v Ardenách a druhá je úvodom ku zaujímavej forme rozprávania, ktorú možno poznáte z Dekameronu a Canterburských poviedok, ale určite z Kantosu Hyperionu. Traja pozvaní si krátia čas skladaním kúskov priateľovho života a okrem toho potvrdia, že aj v dvadsiatom storočí je na svete mnoho nepochopiteľného. Každý z nich spomenie osobné stretnutie s neznámom, vďaka ktorému uveril stretnutiu cínového vojačika a vampíra. Nejedná sa o príbehy závratne originálne (tému druhého už odniekiaľ poznám, tretia mi zas trochu pripomenula slávnu Kingovu poviedku, zato príbeh prvý ma dostal asi najviac), ale disponujú tým, čo hlavný príbeh stratil vďaka jasnému podtitulu – neistotu a tajomnosť. Preto je podľa mňa (paradoxne) hlavný príbeh mierne zatienený tými vedľajšími. Nebude vám to však brániť vo vychutnaní si štvrtej, denníkovej kapitoly, po ktorej hra s formou končí a príde na rad súčasný boj zakončený pointou v duchu jednej zo štyroch autorom milovaných kníh. Kniha obsahuje viac než 140 čiernobielych ilustrácií, ktoré sú fragmentárne, ukazujú len časť z aktuálneho deja, nechýbajú však aj atmosférické celostránkové obrázky a vydarená obálka. Baltimore poteší široké spektrum čitateľov – či už sú to nostalgici spomínajúci na hororové klasiky alebo fanúšikovia komiksov (aj keď sa o komiks nejedná). A ktovie, možno práve Baltimore bude ľahším sústom pre začínajúcich v horore a vďaka venovaniu sa neskôr vrátia ku zakladateľom.

Štandardná detektívka, ktorá neurazí, nevyhýba sa klišé, ale raz ma aj prekvapila.

Skvělý úvod k sérii, kde ani zdaleka nebyl odhalen celý vesmír. Na konci však čtenář nemá pocit, že by něco zůstalo nedořešené, spíš naopak všechno do sebe krásně zapadne a teprve když člověk čte další povídky nebo knihy tak zjišťuje jak je vesmír vlastně rozsáhlý…

China Miéville je pro mě mistr slova, to co dokázal v Nádraží Perdidu je neskutečné. Město & Město je taky román plný nádherných slovních obratů, je atmosférický a rychle vás vtáhne do děje a dá poznat strach z porušení tamních zákonů. Pro mě to ale zůstalo jakousi odosobněnou studenou detektivkou s nezajímavými až tuctovými postavami. China má na lepší charaktery.

No a hlavně – tohle by stoprocentně fungovalo :-)

Humorná hříčka o vyvolávání démonů a pojišťovacích agentech, ale že bych se smíchy plácala do stehen a žasla nad promyšleností pointy, to tedy tvrdit nemůžu. Z mého hlediska průměrná povídka – neurazila, nenadchla. 51%

Viac ako 70% dat nemozem. A dopredu varujem, ze kto nevie po rusky, zazitok z knihy mu to vyrazne znizi. Takisto ako neznalost vojenskej techniky ruskej armady v osemdesiatych rokoch, kedze autor akoby sa znazil dokazat, ako ma nastudovane. Zial, trosku sa v tych ruskych a vojensko-technickych vyrazoch straca to, o com tato kniha vlastne je. A zaklincuje to uplne zaver, ktory sa snazi posobit „vietnamsky“.

Ja az take nadsenie nezdielam, ale budiz :) Poviedka ma naozaj atmosferu, ktora je vynikajuca. Stale mi vsak niektore veci pripadaju nedotiahnute do konca.

Atmosférická, myšlenkově bohatá, ale přesto příjemně plynoucí povídka o snažení jedné dívky vymanit se z okovů tohoto světa a důsledcích, k nimž takové jednání může vést, pokud má vedle sebe mladíka, který ji bezmezně miluje. Dick svým charakteristickým způsobem dekonstruuje realitu, tentokrát v čistě hororovém duchu. Ač je povídka stará už skoro šedesát let, působí dojmem, jako by vznikla včera; nadčasové psaní par excellence. Přemýšlím, co bych mohl vytknout. Nic mě nenapadá, takže dávám plné hodnocení. Tuším, že závěrečné scény a pointu si budu ještě dlouho pamatovat.

Komentovat Silmarillion by dnes už bylo jako nosit skřety do Morie nebo elfy do Amánu. V roce 91 se mi do ruky dostalo vydání 90 pro Parcon (už jsem ho z ruky nepustil a mám dosud). Po měsíci následoval těžký výron kotníku a tak času habakuk. Během marodění se mi podařilo přelouskat záplavu miniaturních písmenek a spokojenost veliká. Když jsem po několika letech četl oficiálnější vydáni v překladu paní Pošustové, tak bylo opravdu zajímavé překlady porovnávat. Ten z roku 90 od „kolektivu překladatelů“ se mi zdál takový květnatější, zauzlovanější, od paní Pošustové zase strožejší, čtivější. Ale oboje stojí za to. Otázka do diskuse: je známo, kdo se skrývá za „kolektivem překladatelů“? Celkem by mě to zajímalo. Přece jen, jednalo se o záslužný čin. :-)