LEGIE - databáze knih Fantasy a Sci-Fi

Povídka na pomezí dokumentu a fikce. Zajímavě sestříháná koláž, ale nějaký konzistentní příběh od toho nečekejte.

Jeden z podružných vrcholů sbírky. Absurdita hodnot, chování lidí a jejich (náboženských) cílů v celé své nahotě.

Většinou si spíše vybírám knihy s SF tématikou a toto bylo moje druhé setkání s Kedrigernem (povídka Podkladek v Magazine of fantasy & science fiction byla první). No, a musím připustit, že rozhodně nejsem zklamán. Ba naopak, povídky jsou příjemné, milé, a co je nejdůležitější, výborně se čtou. Takže další autor fantasy (vedle Pratchetta), který si asi u mě najde své místečko.

Poprvé jsem Čaroděje četl před 18ti lety a nejsilněji mi v paměti utkvěl obraz Geda prchajícího před Stínem. Pamatuju se, jak mi tenkrát běhal mráz po zádech. A dnes? Kniha neztratila nic z poetičnosti, spádu a přitažlivosti. Z napětí opadla jen troška. Některé pasáže mi přišly trochu samoúčelné (část s Kamenem,) ale i tak 100% Mimochodem, dokázali by dnešní autoři napsat knihu o rozsahu 160 stran? :)

Vrchol tohoto Magazínu. Úžasná kočičárna o africkém studentovi-amatérském spisovateli SF, jehož výtvory jsou sice kvality nevalné, ale autor umí jejich úspěchu pomoci jinak. Říz přitom povídce dodává nejen korespondenční forma, ale hlavně fakt, že v ní vystupují jako postavy „skuteční“ lidé a autoři, např. Harlan Ellison, nebo redaktoři amerického Magazínu, a potažmo pak celý americký fandom. Chechtal jsem se od začátku do konce, a to mi jako Čechovi určitě polovina narážek unikla. Jediné, co mi chybělo, byly konkrétní ukázky z Nkabeleho povídek (i když představu si z textu učinit lze) – a přemýšlím, jak by asi vypadalo něco podobného napsaného z českého prostředí. :-D

Jednoduchá legrácka, nijak vtipná ani originální, ale ani vyloženě špatná, a aspoň krátká – prolétne a zmizí dřív, než stihne člověka otrávit. :-)

Tak tohle jsem nedal. Snad pokus o historickou fantasy, snad něco jiného, kdoví. Každopádně jsem nedočetl, nudilo mě to, navzdory jménu autora se to táhlo jak lepidlo, přičemž postavy i obsah mi byly fuk. Vzhledem k délce, jakou to zabírá, nejhorší povídka čísla, nemohu si pomoci.

Další horor a opět žádný zázrak ani originalita námětu „světlo zahánějící temnotu,“ ale aspoň lépe zpracovaný než „Spřízněná duše.“ Literárně mi přišel lepší, do strachu jsem měl sice daleko, ale to se u mě povede jen máločemu – mírný nadprůměr.

Telepaticko-psychologický horor, který možná vypadal dobře v době původního vydání, ale dnes už je průměrný – nic, co by už nebylo přebráno a použito mockrát, většinou líp, třebaže až později. Zub času je prostě nemilosrdný…

Ne, ne, ne a ne. Frederick Pohl umí příběhy i zápletky, ale NEUMÍ postavy, které by mi sedly nebo mě aspoň zaujaly, platilo to pro Gateway a platí to i pro tuhle povídku. Frustrovaný scénárista, kterému jeho vysněný majstrštyk díky mizerným fyzikálním zákonům proklouzne mezi prsty, mi byl fuk, ale za Johna Cartera a pointu přihazuji hvězdu navíc, opravdu mě to rozesmálo.

Průměrná fantasy, co má ale začátek, konec i jakýsi smysl, takže stojí za lehce nadprůměrné hodnocení.

Nevím. Hlavní povídka čísla (patří k ní i titulní ilustrace Magazínu), ale přesto mě příliš neoslovila. Není to špatné, příběh výpravy pátrající na podivné planetě po svých záhadně zmizelých předchůdcích, je zajímavý už samotným námětem a rovněž prostředí je popsáno působivě, ale přesto mi to celé přišlo tak nějak mdlé. Neříkám nudné, přesto však rozvláčné a příliš „klouzající po povrchu,“ i včetně pointy. Nezažil jsem pocit „stržení,“ který by příběh tohoto typu měl vyvolat, spíše „jen“ pocit dobře odvedeného řemesla.

Zajímavě napsaná hororová povídka bez jediné lidské postavy nebo dialogu. Krátké, úderné, vizuálně působivé.

Takže asi takhle… mohlo to být horší. Postavy černobílé až to bolí, děj, který možná funguje ve hře, ale nefunguje v knize: Šel a zabil vraha své rodiny. Zjistil, že je členem spiknutí. Šel a zabil poskoka dalšího člena spiknutí. Dozvěděl se, že další člen spiknutí má schůzku s jiným členem spiknutí. Tak tam jde a oba zabije. Dozví se o dalším členovi spiknutí. Jde a zabije ho. A tak dál a tak dál až do omrzení. Plus si připočtěte spoustu různých „questů“, které v knize působí jako pěst na oko. A občasném nelogickém chování hlavního hrdiny ani nemluvě. Joo, když se rozhodne vyspat přímo na místě, kde stojí roztřískaný dostavník a dvě mrtvoly, které zabil, může být rád, že ho ve spánku jen okradou. A co ty dialogy! Často jsem si říkal: „Opravdu by to takhle v té době řekli?“ Prostě šedivý průměr až podprůměr, který zachraňuje jen slušná akce a dobře vykreslené prostředí. I ten děj ke konci získá trochu na oprátkách

Porci jedenácti strašidelných příběhů od O. S. Carda dostáváme naservírovanou i s omáčkou a oblohou. V úvodu nás autor seznamuje se svým pohledem na různé druhy strachu a příběhy, které s ním pracují. Na závěr pak ke každé povídce dodává i něco z okolností jejího vzniku, takže si můžeme udělat obrázek o tom, jak píše (vypadá to chvílemi skoro až snadno a jednoduše, že?).

A přestože nejsou postavy v povídkách zrovna sympatické, a každý má nějakou svou chybu (někdo větší, někdo menší), bojíme se spolu s nimi, bojíme se, co přijde dál.

Sbírku jsem četla už před několika lety. Kdybyste se mě minulý týden zeptali, neřekla bych vám, které povídky do ní patří, takové věci si vážně nepamatuju. Ale ty příběhy se mnou zůstaly, takže jsem si teď mohla mumlat: ahaa, takže TAHLE je taky odsud. To je, s ohledem na kvality mé paměti, dostatečně výmluvné.

Příběh o (postupné?) ztrátě dítěte po přestěhování do nového bydliště, s působivou vlnou od strachu, že je něco v nepořádku, přes děsivé odhalení po smířlivý závěr.

Autorův doslov nám osvětlil, do jaké míry si vypůjčil prostředí vlastní rodiny, ale vlastně mě zklamalo, že tam byl. Teď už víme, že je to jen příběh – ale představte si tu hrůzu, že by se něco takového stalo doopravdy!

Zvláštní, zvláštní. Takovýhle dopis bych najít nechtěla. Příběh stojí vlastně jen na té myšlence posmrtného dopisu, závěr sice kamsi zamířil, ale nejsem si úplně jistá, kam.

V doslovu Card píše, že sám na tarot nevěří – a nevěří na něj ani hlavní hrdina. Další čárku si můžete připsat za mne. Líbí se mi téma hraní si na příběhy, ale konkrétní narážky jsem jen horkotěžko lovila z paměti a moc si toho nespojila. Což je škoda, možná by mi to pomohlo si spočítat, že ten závěr byl opravdu nevyhnutelný – takhle o tom nejsem přesvědčená.

Zajímavá myšlenka. Pořád mi vrtá hlavou, jestli má smysl vůbec něco dokončovat, pokud to bude hned zničeno. Ale někteří autoři možná „musí“.

Každý chce někam patřit, něco ovlivnit. Elaine moc možností nemá, a když jí počasí zabrání v tom jediném, co ji těšilo – pohledu na svět, na přírodu – začne se měnit a vytrácet. A ani nezúčastněný pozorovatel, ani zúčastněný pozorovatel nemůže s jistotou rozeznat, jestli jsou její písně známkou počínajícího šílenství, nebo ji opravdu kontaktovala mimozemská bytost.

Neřídím, takže neznám situace, kdy je člověk v autě sám – bez společnosti, hodiny a hodiny, nuda, kterou je potřeba trošku zpestřit. Mohlo by se zdát, že uvnitř té plechovky, navíc jedoucí, na nás nikdo nedosáhne.

Ale není to pravda. I na dálku se můžeme ohrožovat. Strach je bezdrátový a bezdotykový.

Znuděná a bezohledná mládež z daleké budoucnosti si svou morbidní zábavou čtenáře moc nezíská, povídka ale obsahuje několik zvratů, které si znovu vyžádaly moji pozornost.

Čtenář sci-fi, zvláště pokud už je zvyklý na složitější zápletky, asi nebude mít problém být vždy o krůček před ne úplně sympatickým tlouštíkem (koneckonců, vyloženě sympatických hrdinů v téhle sbírce moc není). V ušetřeném čase se můžete zamyslet nad etickými důsledky a) použitých metod a b) spolupráce s ilegálními organizacemi.

Ne že bych tomu věřila – myšlenka se společným dýcháním je sice zajímavá, ale dalo by se jí leccos vytknout. Na druhou stranu, jako „co by kdyby“ námět na povídku to vcelku postačuje.

Nejvíc mě děsí, když nevím, na čem jsem. A přesně to prožívá hlavní hrdina: věci do sebe najednou přestanou zapadat.

Z téhle povídky mi v hlavě zůstal jen úvodní motiv podivného dítěte nalezeného v záchodové míse, takže jsem si ji při druhém čtení mohla vychutnat znovu.

Přestože Card v úvodu knihy píše, že v pořádné strašidelné povídce se musíme vžít do postavy a bát se spolu s ní, tady to tak úplně neplatí. O hlavním hrdinovi tu zpočátku nic nevíme a to, co se postupně dozvíme, nás s ním moc nesblíží. Ale strašidelné to bylo i tak.

Z anotace: „Leitmotivem Lansdalových próz je obava, že současná podoba zla je jakousi bující subkulturou, předvojem bezcitných mutantů budoucnosti.“

Ano, tato povídka je o tomhle. U jiných jsem to nezaznamenal, takže s označením leitmotiv bych polemizoval, ale v této povídce to platí.

Po posledním přečtení musím na hodnocení přidat.*****Jde o povídku vymykající se stylu sbírky. Je dopisní a navíc z alternativní historie. A kromě originálního schizmatického historického bodu nabízí a připomíná jednu věc: lidé jsou pořád stejní. Náboženství, hospodářský vývoj a další věci na nás změnily jen velmi málo. Chcete důkaz? Přečtěte si tuto povídku.

Násilí v nás aneb nastavené zrcadlo společnosti a samotnému lidství. Všichni jsme zvrhlí, někteří si jenom popustí uzdu. Může se nám to nelíbit, můžeme s tím nesouhlasit, ale to je tak asi jediné, co se s tím dá dělat.

Výborně vybraná rozjezdová povídka. Akce, násilí i trocha toho na zamyšlení. Vítejte ve světě Joa Lansdalea, ve světě hyperrasismu, pokřivených náboženských fanatiků a animální podstaty lidství!

Absurdita a černý, ale opravdu černý humor z tohohle symbolistického minitraktátu stříkají jak červená z krkavice. Chcete poznat živočišné kořeny machismu a rasismu? Pak jste na správné adrese. Pár pírek z kachny si přibalte s sebou.

Tuctovka, i když slušně napsaná. Láska, zrada, pomsta, smrt. Nic co bychom neznali z desítek jiných děl. Až komicky samoúčelný byl speciální sprej, který nejprve má určitý účinek, ale po vyčichnutí přesně opačný. Blbost na kvadrát.

Na téhle povídce je dobře vidět Lansdaleova výjimečnost. Píše o ošklivých a nechutných věcech, ale píše o nich s lehkostí a odstupem kabaretiéra nebo principála v kabinetu hrůz a o to víc dává té ohavnosti vyniknout a zapůsobit. Její účinek je pak spíše opačný až výchovný. Jako když dítě necháte letmo sáhnout na rozpálená kamna.

Na první díl military sf série Ztracená flotila jsem se velmi těšil, na netu se dají najít velmi slušné reference a série mívá velmi vysoké hodnocení. Jako fanoušek subžánru jsem si to tedy nemohl nechat ujít, a stejně tak nyní nemohu hodnotit aniž bych knihu nesrovnával s jinými skvosty military sf. Jak na mě tedy první díl zapůsobil? Nejprve trochu kritiky (trochu víc:)). Předně jedna stížnost na češtinu (nikoliv na překladatele, neboť ten se zřejmě držel doporučení Ústavu pro jazyk český) – za celou délku knihy jsem prostě nedokázal zkousnout přechylování vojenských hodností – ač je to zřejmě správně (alespoň tam nebyla žádná generálka:)). Dále mě velmi udivila téměř naprostá absence jakéhokoliv popisu techniky – nevím jak vypadají lodě, jaké jsou jejich omezení, jaké jsou omezení zbraní, atp. Stejně tak autor zcela vynechal nějaký politicko-historický úvod nebo prostě alespon shrnutí co a kdo je Aliance a co a kdo jsou Syndikované světy – přiznávám, že řadit toto mezi negativa po první dílu ságy je trochu nefér, nicméně citelně mi to v knize scházelo – ikdyž je celkem možné, že je to zkrátka část příběhu, a že ani Geary samotný toho neví víc. Naopak jednoznačně nejsilnější stránkou je příběh a jeho podání skrze postavu Johna Gearyho (ač autor někdy možná až moc popisuje Gearyho vnitřní pocity). Postav není mnoho, dokonce bych si dovolil napsat, že je jich velmi málo (Geary, koprezidentka + několik kapitánů aliančních lodí – zcela chybí pohled do nepřátelského tábora, děj se točí pouze kolem Gearyho – nepřeskakuje jinam, není žádná další příběhová linie, žádná další postava, skrze kterou by byl příběh vyprávěn). Přes několik málo tak trochu nudných pasáží má kniha celkove docela spád, vesmírné bitvy jsou popsány skvěle, popisy manévrů velmi přesně. Bohužel, chybělo mi trochu více popisů destrukce:)). Přes výše uvedené na mě kniha zapůsobila celkem dobrým dojmem, to co vadilo mě nemusí vadit jiným a já tímto knihu všem fandům military sf rozhodně doporučuji. A těším se na pokračování.

Žádná velká revoluce. Ingredience jsou snad nejklasičtější, jaké si dokážeme v horrorovém a noir žánru představit. Přesto se novela četla jedním dechem a nelze ji nedoporučit.

Neotřelý, řemeslně velmi dobře odvyprávěný příběh v němž autorova imaginace nezná mezí. Bohužel však nemůžu říct, že by mi kniha úplně sedla. Straczynski se podle mého názoru s podobným tématem vypořádal v Krajně půlnočních stínů mnohem lépe a Gaimanův vrchol v podobě Údobí mlh zůstal nepokořen.

Jsem spokojen. Vyzdvihl bych opravdu nádhernou obálku, elitní autorskou squadru doplněnou (pro nás) nějakými novými jmény a vysokou kvalitu čísla, ve kterém není vyloženě špatná nebo nezajímavá práce. Nejméně se mi líbil hned první Pacient nula, nejlepší prací čísla byla Nová Rakeťákova dobrodružství. Více viz mé komentáře přímo u povídek.

Horůrek na závěr, mnul jsem si ruce a z koutku mi ukápla slina. Navíc s tak krásnou ilustrací na obálce! Brzy jsem ale vystřízlivěl, protože styl mi moc neseděl. Jde spíš o mysteriózní povídku, prostředím zasazenou do těžařského městečka někde na JZ USA a dobou asi někdy do přelomu 19./20. století. Není to špatně napsané, ale nesedlo mi to. Jakoby to bylo spíš pro děti, což je klidně možné, protože autorka dětskou literaturu píše. Proto moc nechápu tu cenu Brama Stokera. Kategorie Short Fiction asi v roce 2004 nebyla zrovna nabitá. Porovnejte zde: http://www.horror.org/stokerwinnom.htm

Moje absolutně první setkání s žánrem gamebooků…a od té doby mě to pohltilo neuvěřitelným způsobem :) I dodnes si tot dílo ještě rád zahraji, i když vím správnou cestu a není to tak zábavné jako napoprvé :)

V první řadě velká pochvala za atmosféru, která vyvolává skutečný pocit vaší přítomnosti v nebezpečném hvozdě. Dále obrovská nápaditost a originalita při setkáních s nepřáteli a všelijakých situací a že jich tam není málo. A na závěr mnoho možností individuálního výběru vaší cesty, které zaručují, že tuto knihu nebudete držet v ruce jen jednou! ;)

Tohle dílo má v mé knihovně čestné místo s pozlaceným štítkem Gamebook č.1 :D I když doposud stále nechápu, co má společného motiv na obálce s obsahem :D

Co bych k téhle sérii mohl říct? 1.Po literární stránce je to dost podprůměrné. 2.Dějové linie, vykreslení postav a prostředí je opravdu jednoduché a dělané jakoby narychlo. Připadá mi, že autoři se jakoby chtěli podobat světovým špičkám (S. Jackson a J. Livingstone), na tom by nebylo nic špatného, ale ono to vypadá až moc křečovitě a strojeně… 3.Opravdu se mi líbí, že jednotlivé knihy nejsou stereotypní a autoři vám nabízejí role různých postav (Druid, Zloděj, zvlášť Nekromant mě velmi potěšil,…) Takže tady je velké plus 4.A ilustrace vypadají opravdu otřesně :)

No suma sumárum hodnotím sérii 80%