LEGIE - databáze knih Fantasy a Sci-Fi

Simmonse žeru. Nečetl jsem od něho sice všechno, dokonce ani to, co od něj mám v knihovně, ale nad tím, co jsem četl, jsem si vždy pomlaskával. Proto je tahle sbírka povídek (no, spíš novel), tak trochu zklamání. Nejvíce mi utkvěla zvláštní první hořce vtipná povídka o likvidátorovi pojistných událostí, naproti tomu cenou ověnčené Umírání v Bangkoku mne nechytlo. Na ostatní si nepamatuji, a to není moc dobrá vizitka. Na druhou stranu, čtu hodně a tuhle knihu už překryly desítky jiných, takže ji nechci nijak zvlášť křivdit. Druhé čtení rozhodne. Jestli se k němu kdy dostanu.

Křehká kniha. Prvkem putování působí spíše jako fantasy než SF. Text plyne jako pohádka na usnutí z úst rodiče a čtenář je malým dítětem, nalézajícím se téměř na rozhraní spánku. V tom vidím asi hlavní mínus knihy. Pamatuju si, že byla dobrá, ale už téměř nevím, o co v ní šlo. A to jsem ji četl dvakrát, podruhé poměrně nedávno.

Už je to dlouho, co jsem obě vydané knihy četl, ale vzpomínám si dobře, jak mne četba bavila a jak jsem oceňoval originalitu a odlišnost od všeho, s čím jsem se dosud setkal. Je to SF, ale odehrávající se jakoby ve fantasy prostředí (primitivnost společnosti, forma vlády, stavba příběhu,…). Škoda, že to Kuřimáci nestihli dovydávat, nemám rád nedokončené (nedosbírané) sé­rie.

Velice příjemná pestrá povídková sbírka nepříliš známého autora. Kdo má rád povídky, mohu jedině doporučit.

Po dlouhodobém fantasy půstu (mám na mysli čistou fantasy bez příměsi jiných žánrů) jsem vylovila z poličky tuhle knížku s povedenou obálkou a ponořila se do textu – s trochou obav, abych neskončila ve stejném táboře nespokojenců jako FerryH nebo KainIX. Momentálně můžu s čistým svědomím prohlásit: chápu jejich námitky, ovšem zklamání s nimi nesdílím, protože Abercrombieho práce s postavami mi bohatě vynahradila absenci výraznější dějové linie. Pokud bych měla k něčemu přirovnávat, pak k románům Glena Cooka, podobných atmosférou, množstvím vystupujících lidí, občasnou nadsázkou i krvavou realitou. Abercrombie se však oproti Cookovi více soustředí na psychologii, na každého člověka zvlášť, na jeho minulost, emoce i pohnutky. Není třeba se detailně rozepisovat o jednotlivých postavách, to už tady učinili jiní (zvláště Majkl), tak nač se opakovat. Každý z hrdinů pro mě měl své kouzlo a byla jsem zvědavá, jak se budou jejich osudy vyvíjet. Jedinou výjimku tvořila Ferro Maldžin, její příběh mě začal bavit až ke konci, po připojení ke zbytku svérázné skupiny. Mohla bych knížce vytknout předvídatelnost, určitá klišé a skutečnost, že se vlastně nic moc neděje… přesto jsem byla nerada, když se „Sama čepel“ blížila k závěru a snažila se poslední stránku oddálit. Odolala jsem i silnému cukání hned popadnout druhý díl, nadělím si jeho čtení, až na mě zas někdy sedne depka:-). Pro mě výborné počtení: zábavné, s perfektně zpracovanými hrdiny, scénami humornými i brutálními, s potenciálem do budoucna – snad si „Až budou viset“ vyslouží hodnocení blíže ke špičce. 80%

Heroická fantasy zasazená do zvláštního New Weird světa. SF si moc neužijete, protože tohle je spíš rádobyscience, prostě jakési pseudovědecké plky, které zní zajímavě a vo to de, ne?

Krátká a předvídatelná, ale slušně napsaná miniatura.

Príbehy plné psychológie a ľudskosti mám veľmi rád – Theodore Sturgeon sa pomocou kryštálov a ich výtvorov zaoberá otázkou: Ako definovať ľudskosť? Môže ju mať niekto, kto sa človekom narodil, ale môže byť ľudskejší aj neľudský tvor? Zaujímavý problém drahokamov ma zaujal, ale s blížiacim sa koncom príbeh strácal na uveriteľnosti (najmä Hortyho schopnosti). Príbeh síce ovplýva zaujímavými postavami (Solum a Ľudožrút) a emóciami, ale na mňa nejako hlbšie nezapôsobil (tak ako Ender, Solaris či Kytky pro Algernon veru nie). Možno som v blbom období (to veru hej; skúškové), ale hodnotím ako mierny nadpriemer.

Po Nekropole jednoznacne najlepsia kniha spomedzi doteraz vydanych. Ako sme si uz zvykli, nasleduje dalsia planeta, ktoru treba vytrhnut z podrucia Chaosu a Imperialna garda spolu s Tanithskymi Prvymi a jedinymi maju kopec prace. Kniha sa viacmenej sklada z dvoch samostatnych akcnych casti + mierne detektivna vsuvka medzi nimi,ktora ma ale za ciel poukazat na rozdiel medzi povodnymi Duchmi a tymi z Verghastu. V tomto vidim najvacsie pozitivum knihy – uz to nie je len sama akcia, ale dostatok priestoru je venovany aj vztahom v regimente a Gauntovej diskriminacii. Pre fanusikov komisara Gaunta a jeho Duchov jednoznacne vynikajuci pribeh. A sup nech je tu dalsi diel…

Jig Drakobijce opäť nesklamal. Tretí diel prekonáva predchádzajúce diely o značnú mieru. Keďže sa celá kniha odohrávala vonku, takže autor mal aj oveľa viac priestoru, ktorý využil na výbornú. Koniec je podarený a u knihy sa veľakrát zasmejete. Posledné stránky budete čítať so smútkom, či Jim Hines ešte napíše pokračovanie. Držím palce aby mu to vyšlo!

Opravdu dobrá povídka v Pevnosti, no mám já snad dneska narozeniny? Jen doufám, že se všichni ti mladí psaví snaživci poučí, jak na to. Že autor musí sakra dobře přesvědčit čtenáře, že ví, o čem píše (detaily z letecké techniky a znalost historie letadel, plachtění, znalost koloritu, vhled do povah, jazykové hrátky s němčinou i novo-staro-češtinou, atd.). Půl hvězdičky ubírám za jistou rozvleklost a také za nevěrohodnost závěru. Přesně sice splňuje zadání společenské satiry, ale nebyl mi naservírován podle mého gusta. Jinak bez výhrad.

tak jsem se seznámil s mně dosud úplně neznámým autorem a bylo to setkání více než příjemné. chappell je dobrým příkladem autora SF, který poněkud kašle na kodex autora SF, který fantastická témata používá literárně, tedy ne jen pro ně samá. dokáže být stručný, sevřený, disciplinovaný a nad věcí. jeho povídky jsou velmi lidské, ale optimizmu v nich moc není, jen takový ten buddhův úsměv, sotva znatelný, ale sakra důležitý. skvělé!

6*!! takhle jsem se už dlouho nebavil. nejenže jsem se v trolejbuse chlámal nahlas, ale tahle sranda má i silný druhý rozměr a sice sebeironizující. povinná četba pro všechny mladé básníky a literární vědce!

nádherný děsák a la bradbury; oproti tomuto autorovi je více mystický. dětská fantazie tu hraje hlavní roli, hned vedle slepoty dospělých. strach jako nejmocnější kouzlo. wow.

brutální dialogová mikropovídka se silným sexuálním podtextem. málem se mi zvedl. žaludek.

základní námět je výborný, ale zpracování je rozvleklé a pointa stěží unese zbytečně řečný text. ovšem, ona sama, ta pointa, je skutečnou perlou. až mi zatrnulo.

fantastická sarkastická povídka ;) s kongeniálním námětem a sice předvídatelnou, ale veselou pointou. absurdita s přímou logikou mívají podivné potomky.

hóódně zvláštní mikropovídka. střet živé fantazie a šedé hranatosti zdí cely, z níž nelze uniknout. brrr, po zádech mi běhal mráz.

skvělá upírská povídka. zrovna tahle zatím asi nejsilněji předznamenává jeden z hlavních rysů chappellových povídek – jsou roztomilé. ne, žádní lůžoví plyšáčci. nazval bych tak jednu fasetu humanistického, čapkovského přístupu a sice tu, která ukazuje i tragické životní jevy s nadhledem, ne tím chápavým, ale takovým až veselým, prostě smiřuje životní bezvýchodnost s žitím samým úsměvem.

No na mě to působilo tak trochu jako výsměch. Už předchozí díly šly kvalitou dolu (proti kultovnímu prvnímu dílu určitě), ale číst se to dalo, ale tohle už na mě bylo moc. Časově záhadně zasazeno, občas se zmíní „kult Ráma“ a vzpomene se na jeho průlet, ale není jasné, kterého Rámu tím autor myslí. Naopak se projeví neduh posledních knih, kdy autor začíná tak rozvlekle, že lehkým úvodem zaplácne polovinu knihy, aniž by se cokoli přihodilo. Zde je to to samé. První třetinu knihy se seznamujeme (a aby se neřeklo, tak hlavní hrdina vidí „cosi“, čemu nerozumí. Do poloviny knihy se alespoň dostane na ten Mars. Pak se začne něco dít, ikdyž se to redukuje na bílé sněhuláky a namyšleného araba. Vlastní finále je zpackané. Do mimozemské rakety (co ta měla společného s rámany by mě dost zajímalo) se sice dostane hodně postav, ale to je na autora asi moc, takže z nich prvně vyseparuje 2, k nim pak dofaří ještě jednu a celá zápletka se nám redukuje na to, jestli jeptišku přefikne jeden nebo druhej. Zlý… Poslední díl si každopádně nechám až na dobu, kdy nebudu mít co číst (což díky novému ebook readeru hned tak asi nebude).

Nevím. Snaha o „civilní“ příběh z naprosto cizího prostředí s nehumanoidními postavami. Jenže rozsah povídky je na podobné experimenty zkrátka málo a na tom prohrává i Gengeová – jak napsala idle, prostě příliš mnoho dílků zůstává v krabici. Zhruba v první polovině mi to ještě tak nevadilo, ale na konci už silně. Přesto výsledek není úplně špatný, hlavně ve srovnání s podobnými pokusy třeba Jay Lakea. 60%

Tak tohle můžu! Nevím, zda záměrně či nikoliv, ale opravdu VELMI mi to připomínalo dílo Johna Moora, zábavná povídka lehounce si utahující z fantasy klišé, ale přitom na úrovni, čtivě a bez jediné stopy záchodového humoru. Jednu hvězdičku ubírám jen za konec v laboratoři, který mi přišel kapku moc rychlý a dal se vyřešit lépe. I tak ovšem nejlepší povídka čísla a nejlepší česká fantasy, jakou jsem v poslední době četl.

Na rovinu – nelíbilo se mi to. Nápad snad ne špatný, ale zbrklé, odbyté na několika stranách, nebojím se říct, nudné. N-tá imitace Kulhánka.

Utopeno ve slovech bez smyslu a vizuálně působivých obrazech bez významu. Co je platná jazyková vytříbenost a „pěkné obrázky,“ když dohromady nedávají nic, žádný příběh ani logiku, pouze bezúčelnou pointu, kterou člověk navíc spíš jen vytuší než pochopí? Jedna hvězda za ony vizuálně působivé obrazy, druhá za postavu Kopáče. Jinak nudné a zbytečné.

Celá série povídek se Samem Kostí a Pochmurnou Moruší mne baví. Líbí se mi hravý jazyk, nečekané dialogy a vůbec celý fantasy svět, do kterého je autor zasadil. Tahle povídka nevybočuje z řady, proto i mé hodnocení se drží zavedeného standardu.

Ono to snad ani nejde, ale je to ještě lepší jak první díl. Autor celou sérii propojil s Labyrintem a zrovna když začínala celá knížka nudit a já jsem si říkal – ježíš to je snad jasný jak to bude pokračovat, pěkná nuda – tak mě autor pěkně polil benzínem, zapálíl a začal si okolo tancovat kozáčka. Pro toho kdo četl první díl a autorův styl vypravění ho alespoň trochu zaujal je četba Runového meče téměř povinost. Prostě nevidím to jinak a zase musím překopat svých Top10 a hrozně by mě zajímalo jak chystá Renčín takhle vysoko nastavenou laťku překonat :-). Jedna uplně malinká výtka patří k příběhové linii Itivana, s kočkou se holt nějak stále nemůžu sžít.

V rámci téhle série je to nadprůměr. Polák vytvořil dobrý, temný a fungující svět s řadou dobře propracovaných postav, s nimiž se bude moci hrát i v dalších dílech. A čte se to jedna radost. Hodně fandů asi Apokalypsa nepotěší, protože se tu nestřílí každou chvíli, díky čemuž se to netopí v litrech krve. Milovníky magie, okultismu a dalších podobných věcí (o nichž vím asi tolik co o sekání dříví = 0) tenhle díl taky potěší všemožnými odkazy a na nejrůznějšími magickými formulemi. Na druhé straně jsem se ale nemohl zcela ponořit do příběhu a maximálně si ho vychutnat – nebyl jsem přímo v ději ale jen jsem jej pozoroval. A hlavně mi tu chyběl pořádný záporák, který by hrdinům zatápěl. Bohužel ani ten Antikrist nebyl pořádný parchant, jak jsem původně čekal. Každopádně se od Hlávkovy Odplaty jedná o nejlepší díl, takže mi stálo za to přetrpět čtení dílů 21 a 22, byť samozřejmě Polák autora dílů 19 a 20 nepřekonal. Co se bonusové povídky týče – to je taková malá třešnička na dortu. Pokud se ale její autor Petr Totek vypíše a oprostí se od vzoru, který má v Miroslavu Žambochovi, můžeme za pár let stát dlouhé fronty i na jeho knihy.

Četl jsem ještě jako puberťák asi deset dílů a nemůžu řict, že by mě to nebavilo, ale že bych se nějak výrazně smál si nepamatuju. Pak jsem skončil, protože mi bylo jasné, že to je jen sekačka na prachy. Komu to není jasné dosud nebo mu to není proti srsti, jen politovat. Eeeee, takže result, hm, příjemné záchodové čtivo s tou výhodou, že když se nějakou tou stránkou utřete, tak to v tom objemu nebude poznat.

Tak nevím, nejsem-li mimo mísu, ale už v době kdy jsem to četl (bylo mi cca 18 let) jsem to považoval za totálně nezajímavou a nudnou knížku. Kde je chyba?

Pohodová, slušně napsaná úsměvná fantasy spíše pohádkového střihu. Ideální čtení na zpříjemnění pošmourných dní.

Pro mne rozhodně slabší než Jizva, ale jen těsně pod úrovní Perdida. Chinovi dochází dech a jeho třídní vidění světa mne taky moc nepřitahovalo. Proto je jen dobře, že Bas-Lag uzavřel. Nenechte se ale zmást, kvalita je opět výrazně nadprůměrná. Jen už z toho prostě nepadáme na zadek. Nejsme tak trochu zmlsaní?

Perdido bylo fajn a originální, ale Jizva mi sedla víc, byla čtivější. Nejlepší ze světa Bas-Lagu. Čím to? Trochu si zaspekuluji: plavba po moři je přece jen bližší klasickému fantasy mustru výpravy než celá kniha odehrávající se v jednom, byť barvitém a rozlehlém, městě. Navíc města moc nemusím, přírodní prostředí a cestování je pro mne zajímavější.

Barvitá, nápaditá, exotická, ale i schizofrenní, temná a nebezpečná. Všechna taková místa navštívíte v této sérii. Také postavy budou neméně pestré. New ani tak moc ne, ale Weird určitě. Série není nijak významně propletena, romány jsou sice z jednoho světa, ale nenavazují na sebe. To může být pro některé ságomilce nevýhoda, ale já to vítám. A vítám i fakt, že China nenapsal více dílů, protože v poslední Železné radě už mu přece jen docházel dech.

Předloha filmu Candyman, kde byla zajímavá povídka rozvedená do nadupaného konceptu a výborného filmu.

Povídka slouží jako námět k Barkerově filmu Lord of Illusions, kde se samozřejmě rozvinula a předělala. Film jsem bohužel viděl dřív a tak jsem měl z povídky trochu menší Vánoce, než by si asi zasloužila.

Fanoušci Barkera se konečně dočkali, i když za cenu, že pětka a šestka v knihovně nebudou v takovém tom výtvarně ujetém vázání. Většina povídek mě nadchla a je znát, že autor je v době psaní pětky a šestky literárně nadupaný, že už je mu forma povídky malá. Co povídka, to zcela originální nápad, jak už jsme u nadupané představivosti Barkera zvyklí.

Velké zklamání. Sbírka nových povídek od Kinga opět dává za pravdu pesimistům, kteří tvrdí, že King už neumí psát dobře. Většina povídek pro mě neměla zajímavý námět, text mi připadal „ukecaný“ a snad s vyjímkou poměrně příjemné záležitosti jménem Maturitní odpoledne jsem četl knihu pekelně otráven. Přišlo mi, že King radši věnuje pozornost líčení zbytečných detailů než vymýšlení příběhu, vrcholem je poslední povídka, kde hlavní postava doslova proleze exkrementálním peklem a nejste ušetřeni jediné věci, která se dá udělat v povídce s hovny. Skoro mi to připomnělo fekální Pyramidu snů. Běs.

Perfektně vystavěná horrorová novela těžící ze strachu z neznáma a z nemožnosti úniku z uzavřeného prostoru kosmické lodi. Četl jsem to kdysi ještě jako děcko a málem si nadělal do kalhot.

Pestrá sbírka horrorových povídek známého autora. Nečekejte moc krve a násilí, Lumley si libuje spíš ve velmi jemném mrazení, někdy jsem měl pocit, že necítím ani to. Povídky jsou pečlivě vystavěny a až aristokraticky vybroušený text nám dává pocítit, že máme tu čest s Britem. Mlhavé, začmoudlé a deštěm vlhké tóny mnoha povídek jsou jasným symptomem.

Merlinův kodex se nese ve stejném duchu jako série Les mytág. Ožívají zde mýty, archetypy a příběhy i hodnoty zasunuté v našem kolektivním nevědomí. Není to série v klasickém pojetí, jde spíše o jakousi fresku z alternativní historie, o legendu, jak by mohla znít, kdyby…

Toto jsem napsal v roce 2010. Byl jsem nadšen a hodnotil plným počtem. O 11 let později se věci mají trochu jinak. Předně mne Merlinův kodex velkou část doby, kdy jsem jej louskal, nebavilo číst. Štvala mne postava Merlina s věčnou amnézií a chováním tu jako nejistého postpubertálního fňukala a tu zase moudrého starce. Já vím, vzhledem k jeho pojetí se má právo tak nějak chovat, ale já to do pytle nemusím snášet!
Kromě Merlina mne štvala ještě jedna postava, pardon loď – Argó. Podléhala totiž silné autorově zvůli, obzvláště v druhém a třetím díle. Tu byla smutná, tu jako spráskaný pes, tu hrdá, samostatná a odvážná. Bylo potřeba vyslat hrdiny na výpravu, protože v Albě se to již autorovi sypalo pod rukama? Argó zasáhla. Bylo potřeba nechat hrdiny trochu podusit? Argó se ztratila. Bylo potřeba někoho zachránit nebo převézt? Argó ze sebe oddělila samořiditelný člun. No fakt. Ostatní postavy jsou na tom naštěstí lépe a některé jsou vyloženě skvělé (Iáson, byť se s přibývajícími stránkami vytrácí a mění). Ale pachuti na patře mne ani on nezbavil.
Provokovalo mne, že asi ani sám Holdstock neví, kam příběh povede, kdy a jakou magii půjde použít a kdy zase ne, kdy se Merlin rozhodne použít něco ze své zásoby kouzel a kdy naopak bude roky svého života žárlivě střežit. Jak jsem psal už u jednotlivých knih, čtenář netuší, co se stane na další stránce. Někoho to možná vzrušuje a baví, mě ne.
Nejvíce se mi líbil první díl, Keltika. Mocná keltská výprava do Řecka a na jejím pozadí mikropříběhy pomsty, hledání syna, smysl života. Kontrast lesa a volné krajiny. Další díly kvalit Keltiky nedosahují ani zdaleka a srovnání s lesním cyklem je spíš v dílčích prvcích – tajemno, mýty vs. historie, Holdstockovy nápady na pomezí mýtů a kolektivního nevědomí lidstva (Zemřelí vs. Nenarození, Oidipovský trojúhelník s příchutí matčiny nenávisti a mocné magie, bratr vs. sestra a jejich jednota či boj o moc). Potěší a poučí spousty keltských reálií nebo pseudoreálií a napojení na další mýty (Merlin, Argonauti, Daidalos a některé další řecké jiné starověké legendy). Potud vše dobré. Vlastně ani nevím, proč mne to tak nebavilo, ale nebavilo. Tento rozháraný komentář je toho svědkem i důkazem. Železný grál a Poražení králové jsou moje nejneoblíbenější Holdstockovy knihy.