LEGIE - databáze knih Fantasy a Sci-Fi

JKR zakončuje střet bílé a černé magie ve velkém stylu, jen se k tomu zakončení musí hrdinové prokousat přes nějaké to putování a poznávání druhých i sebe sama. Plánovací pasáž v Doupěti, stanování nebo třeba úsek v Lasturové vile se nám mohou nelíbit, ale jsou dějově věrohodné. Logika si bere volno spíš v zákonitostech světa, ale to byl nešvar všech dílů snad kromě prvního. Od Tolkiena si půjčila vliv viteálu na mysl toho, kdo jej nese, i když jiné viteály to nedělaly. Jenže tím přece jen dodala stanování a roztržce hlavních hrdinů nějaký šmrnc, takže to chápu. Takových věcí bylo víc, ale stržen proudem akce jsem je míjel jen s malým ušklíbnutím nebo dokonce bez něj.
Postavy se chovají velmi uvěřitelně. Váhají, čekají, plánují, dělají chyby. Až to skoro škodí dynamice příběhu. Překvapilo mě to třeba v Bradavicích, kdy se učitelé chovali opravdu velmi logicky. Hrdinství ano, ale v první řadě zodpovědnost za ty, kteří hrdiny být nechtějí nebo nemohou. Přitom čtenář by asi ani nepostřehl, kdyby prostě jen zaveleli k obraně a na oběti nebrali ohled, protože dějiny se neptají.
Také oceňuji, že autorka vše za čtenáře nepředžvýkala. Většinu logických návazností příběhu sice nějak v textu vypíchne, ale něco nechala na domyšlení (např. druhý chlapec věštby a jeho role).
Čeho je asi škoda, je docela nevěrohodná konstrukce „zásvětí“ nebo jak to popsat. Opravdu to bylo potřeba? Ano, pokud autorka chtěla příběh uzavřít, jak jej uzavřela. Já z této autorské zvůle pociťuji jistou nelibost. Vím, původně to byla série pro děti, ale ty už vyrostly snesly by jistě i víc, než se JKR domnívá. Na druhou stranu nemohu její záměr ani provedení jednoznačně odsoudit nebo označit za zfušovaný. Jen se s ním prostě osobně tolik neztotožňuji.
To byla ale jen malá kaňka na jinak opravdu povedeném a řekněme i důstojném zakončení dlouhého epického příběhu chlapce, který přežil.
89 %. Nadhodnocuji, ale jen trochu. Četlo se mi to fakt pěkně, což je v mém věku to hlavní.

Docela utrpení. Dějová bohatost předchozích dílů se smrskla na linky kde největší dilema bývá kdo koho a jak moc opíchá. Jediná Edeardova „fantasy“ linka je přijatelná, ale nijak unešený jsem z ní nebyl protože má do space opery daleko a je to jen chabá variace na putování Ozzieho po Silfenských stezkách. Obecně mi přišlo že autor vykrádá sám sebe a i když se posunul o 1000 let do budoucnosti, tak nepřichází s novými zajímavými postavami a naopak opět zapojuje ty staré známé. Každopádně největším propadákem je rádoby pokrok celého Společenství, jejímž vrcholem má být PNP, které se skládá z nahraných osobností Rozšířených a jejíž schizofrenie v podobě soupeřících frakcí jsem nedokázal překousnout. Tisíc let staré bytosti se furt chovají jak egomaniaci. Celkově mi přišlo vykreslení rozšířeného Společenství značně odfláknuté a mimo nových technoblábolů ničím zajímavé. Samotnou kapitolou je Prázdnota o které se na 700 stránkách skoro nic nedovíme.Nepochopil jsem motivaci Živého snu pro výpravu do ní (Innigovy sny mi opravdu nestačily). Chápu že možná v dalších dílech se autor odváží něco objasnit a ne jen chrlit nepodstatnou vatu, ale tentokrát už to bylo pro mě málo.

Lepší z dvojice „moravských“ antologií, ale pořád hodně balastu a ani ty lepší práce se kvalitativně ani obsahově nevymykají době vzniku.

Ve dvacáté knize Tarzana se hrdina podílí na záchranné misi průzkumníka, který se ztratil kdesi v útrobách Afriky při pátrání po diamantu skrytém v tajemném ztraceném městě. Výpravě je ovšem v patách pár padouchů, kteří chtějí diamant urvat pro sebe. V knize najdeme snad všechny ingredience, které dělají Tarzana Tarzanem, z nichž některé byly v předchozích příbězích recyklovány už mnohokrát. Dvojnická podobnost (ve finále zcela nevyužitá), ztracená města, hrabiví padouši, lepé děvy i rozmarní vládci vrhající hrdinu do arén k boji s lítou zvěří. Jediný aspekt, který snad nikde nebyl, je podvodní dobrodružství. Kniha je esenciálně rutinní po všech stránkách a Burroughsův sloh je tady až téměř telegrafický. Příběh je zcela prostý popisů a působí dojmem, jako by ho chtěl mít autor rychle za sebou. Což mi vlastně imponuje a až do polovičky knihy byla mechaničnost a švihavost příjemným osvěžením. Problém je, že v druhé půli autor rozehrává naprosto neuvěřitelnou pavučinu různých uvěznění, útěků, náhodných setkání a nepravděpodobných náhod i podivných rozhodnutí, patrně s cílem natáhnout děj na obvyklý rozsah, čímž čtenáře dokonale ubije a přesytí zašmodrchancem událostí. Je to škoda. Odtažitý skoro až macešský přístup plný rutinního řemesla bych snad autorovi při dvacáté knize ani nevyčítal. Ale měl říct co chtěl a jít od válu. Za finální podobou románu vidím až příliš jasně byznis plán a smlouvy jimiž byl autor ke svému výtvoru vázán.

I přes relativní čtenářskou spokojenost je jedenáctý svazek Tarzana troškou nečekaným překvapením. Po prvních pěti knihách je dalším zlomovým bodem série. Tarzan tu nehraje až tolik první housle a dostává se spíše do deux ex pozice. Najdeme tu ikonicke scény, jako je jeho souboj s hadem, ale neni tu jasná kontinuita z předchozích tarzanovských knih. Příběh tak trochu visí ve vzduchu. Hlavním hrdinou je James Blake jehož zbloudění v džungli zavede do údolí, kde ve věčném patu soupeří dvě dávno zapomenuté enklávy z križáckých výprav. Do toho všeho se zamotá proradný šejk lačnící po bohatství a poněkud méně proradný američan lačnící po dobrodružství. Příběh má klasickou dobrodružnou fazónu a je vidět, že Burroughse podobný styl vyprávění bavil, ale raději by psal o něčem jiném než o Tarzanovi. Historická romance z období križáků, jíž tahle kniha z části je, by mu šla dobře. Ale do Tarzanovského kánonu je natlačená trochu moc násilně. Rytířská složka je tady skvělá, Tarzanovská poněkud fádní a omletá.

Výborné, ale hodně náročné čtení, které dává vzpomenout na Bulgakova nebo Ajtmatova. Jen technická poznámka: „vývoj lidské civilizace je zpovzdálí kontrolován mimozemšťany maskovanými za anděly“. No, za a) to podle všeho nejsou mimozemšťané, ale poslední přeživší jakési předchozí civilizace a za b) nekontrolují ho, parazitují na něm.

Celkem povedená detektivka z amerického prostředí. Zařazení do sci-fi je ovšem k diskusi. Jako prvek fantastiky je tu chápána operace mozku, která dělá z obětí šťastné a snadno ovladatelné idioty – bohužel tohle už někdo zkoušel i v reálu. Pasáže, přinášející postřehy ze soudobé Ameriky, jsou zajímavé a mnohdy vtipné, je otázka, nakolik jsou reálné; navíc jsou do textu občas začleněny poněkud neorganicky.

Výborný dobrodružný román s trochu „součkovským“ sci-fi motivem. Ocenění zaslouží mj. evidentní znalost podmínek a poměrů v jižní Americe, díky kterým popisy jak městského prostředí, tak pralesa vyznívají velice realisticky. A také to, že se autor naprosto vyhnul tomu, aby do děje zatáhl popisy zpátečnických rejdů zlých zápaďáckých tajných služeb – ty jsou tu oproti kánonu socialistických špionážních románů protivníky přežívajících nacistů.

Pestrá směs povídek je jasným dokladem Faberova talentu – zvládá psát o hrdinech různého pohlaví, sexuality i věku naprosto uvěřitelně. Mezi povídkami není žádná slabina, často v nich nich sleduje protagonistu v nějaké vypjaté situaci, která překračuje hranice normality. Většina z nich je víceméně realistická a i ty fantastické se pohybují většinou jen na okraji žánru. Kniha je jasným důkazem toho, že Faber opravdu není pouze autorem Kvítku karmínového…

Váhal jsem mezi 50 a 60 %… první třetina je klasická žánrovka, ale celkem dobře napsaná. Pět nepravděpodobných outsiderů je donuceno soutěžit o to, kdo se stane císařem (a ostatní zemřou). Hrdinové jsou standardně rozervaní, puberta s nimi mlátí až jéje. Ale je to celkem nápadité a fajn čitelné. A pak přijde „nečekaný zvrat“, kniha projde lobotomií a dál už jde všechna uvěřitelnost a logika do prčic. Autorka si prostě vysnila závěr – bohužel ten nejblbější možný – a všechno tomu podřídila.

Další díl, bude-li, už si nepřečtu.

Kniha nesmírně nevyrovnané kvality. Od opravdu hodně nadprůměrných povídek (Láska v Modré galaxii, a hlavně titulní Půjčovna manželek, možná nejlepší Martinova povídka vůbec) přes solidní čtivý průměr až k trapným banálním moralitám (Hodnoty, Televita).

Trochu jsem se bál, jak moc bude děj ovlivněn islámem a africkými reáliemi, ale naštěstí víceméně zbytečně. Ano, některé vtípky člověku zjevně uniknou, když se neorientuje v „té skutečné“ historii Afriky/světa, a tedy netuší, co autor ve své alternativě pozměnil, nicméně na tom příběh nestojí, takže to nijak zvlášť nevadí (ačkoli asi třikrát jsem googlil, mj. proto, že jméno Muhammad Ali mám spojeno pouze s Cassiem Clayem).

Příběh sám je vlastně klasická procedurální detektivka, což je milé, bohužel ve světě, kde funguje mocná magie, není úplně jednoduché vystavět příběh, který by nebyl řešitelný buď triviálně, nebo vůbec. Takže postupem času přibíráme nové aktéry, nová pravidla a nová omezení, abychom se těmto úskalím vyhnuli. Výsledek je takový, že vyšetřování celkem funguje, ale čtenář je téměř vždy alespoň o krok před románovým detektivem a zejména ke konci to celé trochu drhne.

Agentka Fátima je celkem sympaťačka, i když patrně dnes povinně feministka a lesba stojící proti kolonialismu. I ostatní postavy jsou celkem fajn… ale ono jich tam zas tak moc není a všechny, co tam mimo hlavní protagonistku jsou, jsou zoufale jednorozměrné, či v lepším případě ploché. V tomto ohledu, když autor v doslovu píše něco jako „uf, no to se podívejme, napsal jsem román“, je nutno poznamenat, že ne, tohle po formální stránce není román, tohle je nabobtnalá povídka.

Což nic nemění na tom, že se to čte velmi dobře a příběh se v zásadě uzavře, byť motivace některých aktérů vysvětleny nejsou. Což je buď tím, že jsou nevyzpytatelné, nebo proto, že autor plánuje další díl. Pokud platí to druhé, rád si ho přečtu.

Jinak asi se sluší upozornit, že jde sice o autorův první „román“, ale jinak o třetí detektivku z tohoto univerza s týmiž detektivy (povídky A Dead Djinn in Cairo a Haunting of Tram Car 015), na což se v románu opakovaně naráží. Jelikož jsem dané povídky nečetl, působilo to na mě jako půvabný ozvláštňující faktor (čtenář si o předchozích případech udělá obrázek z narážek a souvislostí, což je vždy osvěžující, když autor všechno trapně nevysvětluje), nicméně díky tomu dochází k vyspoilování pointy(v případě A Dead Djinn in Cairo, u druhé povídky se dozvíme jen patrně nepříliš důležitou okolnost). Takže pokud má člověk v plánu přečíst si nějakou docela fajn feministickou detektivku z magického Egypta, doporučuji začít anglicky tím Mrtvým džinem.

Asi do poloviny opravdu zábavné, i když dobově naivní, ale ne hloupé, taková průměrná vernovka. Pak se autor začne až příliš pouštět do politických a filosofických úvah, čímž se u mě o jednu hvězdičku připravil.

Kniha o revoluci pro dospívající čtenáře. Máme tu klasiku v podobě teen hlavních postav dělených poctivě 50/50 na popelky z utlačované menšiny a prince/princezny z vládnoucího lidu. Přitažlivost a počínající lásky napříč společenskými vrstvami samozřejmě zaručeny, ovšem ve vší počestnosti. Naštěstí příběhové klišé přebíjí slušná čitelnost, ne zcela tradiční temné trauma z genocidy a lehké varování, že u mládeže často se opakující idea revoluce vůči systému mívá v případě úspěšnosti nezamýšlené a smrtící důsledky.

Poražení králové rozhodně nic neuzavírají, protože většina dějových linek byla uzavřena už v předchozí knize. Jde o přídavný prefabrikát k původním dvěma knihám, které tu autor kombinuje do jednoho syntetického konglomerátu. V Albě se totiž už zase začínají dít věci. Útoky tajemné mnoharozměrné armády mrtvých, ale i nenarozených, kteří se hlásí o své místo, tu neřeší nikdo jiný než Merlin, jehož cesta za pravdou v druhé půlce knihy dovede opět k Jásonovi a Argo. Snaha o děj pak postupně dosublimuje opět do řecké mytologie. Kniha, ač napsaná stejně dobře jako její předchůdkyně, bohužel nenese ani zdání nějaké centrální linie a tam kde se dříve šlo (pravda s přivřenýma očima) odněkud někam se tady jde odnikud nikam. Ingredience jsou stále stejné, ale nějaké výraznější pojivo chybí. Text působí spíš jako slepenec nápadů, které se nevešly do předchozích svazků. Pokus o román, který tak úplně nevyšel. Přitom je to škoda, protože nápady i zpracování jsou tu dobré a pokud by s vhodně rozčlenily třeba do souboru povídek, mohlo by jít o důstojně přiznaný příjemný návrat do autorovy svébytné verze kodexovské mytologie. Takhle je to spíš zmatený a trochu zbytečný mišmaš. Nášup pro fanoušky, který ale v kontextu autorova odkazu nic moc neřeší. Ač mám předchozí dvě knihy rád. Tuhle jsem měl docela vážný problém dočíst.

Pozn.: Robert Holdstock měl za života velmi dobrý vztah s českou scénou. Jezdil na lokální cony a diskutoval s fanoušky jejichž popularity v Čechách si velmi vážil. Dal bych krk na to, že někdy v období kolem roku 2000 po vydání Keltiky na nějakém setkání říkal, že je ta kniha plánovaná jako dvoudílná a pamatuji, že mě vydání třetího dílu svého času dost překvapilo. Trojka minimálně do určité doby v plánu vůbec nebyla. Měl se toho držet.

Zvědavostní úlovek z levných knih. Hodnocení číslem spíše orientační, neboť cílovou skupinu jsem už jaksi přerostl – takže pokud knihu plánujete pro děti, tak si klidně něco přidejte. Autor psát umí, tudíž kniha neurazí ani dospělého, který hledá něco absolutně nenáročného, něco, co si vezme na lehátko ven, když je třicet ve stínu a mozek není schopen konzumovat náročnější věci. Něco, co rychle uteče, má spád a není úplně blbé. Něco, co klidně může lehce oslintat pes a nebude to mrzet.

Hlavní náplní knihy je novela Cosi z hloubi, předchozí tři povídky jsou pro mě, který z Lovecrafta již dávno hodně zapomněl, spíš do počtu. Cosi v hloubi nakonec není až tak o Lovecraftovi jako o weird fiction, pointa připomene nedávno vydanou Trávu. Příběh dívky Alison, vracející se po smrti otce do rodného hornického městečka, je možná až překvapivě plný otevřeně popisovaného sexu. Nejsem si jistý, zda to ve výsledku není na škodu, mně to ale nevadí a autor to tak chtěl. Je otázka, zda to slouží příběhu tak, jak zamýšlel, možná se nakonec dostal někam, kam tak úpně nemířil. Každopádně i přes tyto drobné pochybnosti jde o zajímavé a napínavé čtení, které jsem i já slupl velice rychle, ač díky spíše již matné znalosti Lovecrafta asi nejsem úplně cílovou skupinou.

Přelidněný antiutopický svět budoucnosti. Lidstvo striktně rozděleno na třídy a podle toho má životní podmínky (třeba i luxusní bydlení v africké divočině, což hraje významnou roli v příběhu). Jako obvykle čím vyšší třída, tím méně členů a rozhoduje se až nahoře. Nespokojenci ale mají možnost ilegálního návratu hluboko do minulosti. Což na jednu stranu není pro horní kasty příliš vítané, ale na druhou stranu si netroufají příliš zasahovat z důvodu kauzality. Je to dilema. Jedná se o klasickou časovku s několika zajímavými zvraty, kde autor záměrně vyšponoval nelíbivost současnosti mimo jiné prostřednictvím jedné podivné sekty, aby to pak dal do kontrastu s možným snadným únikem z tohoto nehostinného prostředí do libovolné minulosti. Je to útlá kniha, kterou bych ale nezařadil mezi čtení do vlaku. To by asi byla škoda. Určitě patří výše.

Sci-fi z pera krále puplu pokládá na stůl docela zajímavou fabulaci, kdy se Amerika nezapojí do první světové války a izoluje svůj kontakt se světem za třicátým poledníkem. Po dvou stech letech se díky technické chybě podaří prvním trosečníkům dostat na starý kontinent a to co najdou je naplní údivem. Ačkoli je děj zasazený do vzdálené budoucnosti, propriety v knize a dobrodružná fazóna jsou pro Burroughse dost typické. Průzkum zapomenuté válkou zdecimované Anglie, romance s místní obyvatelkou a poté průnik do Evropy, kde autor předestírá zcela nové politické zřízení světa. Nikoli nutně nereálné. Vzhledem k tomu, že jde pořád ještě o ranější dílo, text je určitě čtivější než většina Tarzanů po deváté knize a má spíš blíže k románu, než sešitovému puplu. Jediné co se dá vytknout je rytmus a přílišné soustředění na hlavní postavy, kde ty nejdůležitější dějové party hraje dirigent až ve tří čtvrtinách knihy a nejzajímavější evropské kouty vymete v závěru jen letmým mávnutí pera. Z tématu poslední čtvrtky by se dalo vytěžit mnohem víc a pokračování by tu bylo stejně legitimní jako u jeho ostatních děl. Český byť fanouškovský překlad mi přišel dost v pohodě. Jen snad název knihy mohl být zachován na univerzálnějším Ztraceném kontinentu.

Nálepka TO NEJLEPŠÍ mi vždy zaváněla klamavou reklamou. Asi ve stylu: „náš prací prášek je lepší než běžný prací prášek“. Jenže ten „běžný“ v obchodech nenajdete. Stejně jako sbírku „TO BĚŽNÉ ZE SF“… :-) Když jsem si tuhle ročenku přečetl prvně v devadesátých letech, byl jsem vážně docela zklamaný, cca třetinu povídek jsem nedočetl a říkal jsem si, že ten pan Dozois má kromě jména i dost podivný vkus. Teď, skoro o tři desetiletí později, když jsem víc literárně zpovykaný a když jsem mezitím poznal Dozoisovu vlastní tvorbu (TANEC S JEŽÍŠEM), dokážu jeho specifickému, nebojím se říct gurmánskému vkusu rozumět lépe. Přídomek reprezentativní se k antologii hodí, není to žádný náhodný řez, ale pečlivě provedená sondáž terénu SF v daném roce. Nenajdete tu spaceopery a ostatně i zanedbatelně málo dobrodružných příběhů. Převažují náročnější povídky řešící témata etická, sociologická či filosofická. Autorům např.nedává spát: zda může být lidské vědomí nahrazeno softwarem či zemřelé dítě dokonalým klonem, zda mlčení může pomoci jedinci, který by nejraději řval vzteky a zoufalstvím. Jak se může vyvíjet evoluce po jaderné apokalypse, autoři využívají jako prostředek ke zkoumání lidských motivací tak odlišná témata jako mnohost vesmíru nebo etologii medvědů, konstruují karikované sociální modely atd. atd. Stylové rozvrstvení je široké – od archaického Brunnera až po kyberpunkového J.P.Kellyho. Jsou tu osvědčená jména, co nezklamou (Le Guin, Sterling, Silverberg), ale suverénně už tu září nové hvězdy (Egan, Chiang, Bisson, Wilhelmová, MacLeod…) a občas mě moc příjemně překvapila i jména neznámá (Lethem, Ab Hugh). Jednu kaňku ale musím zmínit. Totálně zaspala česká korektura – už dlouho jsem neviděl pohromadě tolik překlepů, chybějících pismen, předložek, zvratnych „se“; jako máku je tu chyb ve slovosledu a skloňování, zejména v případě shody přísudku s podmětem. No, rozhodl jsem se, že to budu považovat za roztomilé specifikum, charakteristické pro dobu. :) Jako celek hodnotím sbírku vysoko nad aritmetický průměr dílčích skóre. Moji favoriti: CESTOVATEL PO HVĚZDÁCH, LÁSKA A SEX U BEZOBRATLÝCH, UČÍM SE BÝT SÁM SEBOU, MEDVĚDI OBJEVUJÍ OHEŇ, BABYLONSKÁ VĚŽ. Hned za nimi PODFUK S HEMINGWAYEM, VŠEŽRAVEC, UMĚNÍ SMRTI. Překvapily také POMOTANÉ POVÍDÁNÍ PANA SKUNKA a PAN BOREC. Zajímavé je zařazení dvou domácích povídek pánů Neffa a Rosenbauma, které v originále samozřejmě chybí. Kvalitu nechám stranou, ale je zarážející, že se tady v ročence za r. 1990 ocitla povídka KARLÍK, KTERÝ MIZEL, jež byla poprvé otištěna už v literární mystifikaci Tajná společnost SF v r. 1986 a to pod jménem fiktivní autorky Brigitty Jánské. Další vtípek pana Rosenbauma? :)

500. hodnocení, tak natankuji plnou. Na Princi je dobré to, že dospěly nejen postavy, ale také autorka. Nebo její redaktor. Oproti otylému Fénixovu řádu, který jsem dočetl se sebezapřením, je Princ svižný. Dokonce i zmínky o domácích skřítcích se omezí na krátké vsuvky. Kathleen ubrala na košatosti a vybrousila děj. Na psychologii postav ale neubírá. Naopak, rozvíjí ji, ale naštěstí spíše podpůrnými prostředky než popisem. V tomto díle se možná nejvíc dozvíme o Brumbálovi a je fajn, že to není formou monologu, ale že sledujeme jeho činy a to, jak se postavil k určitým událostem. Pozadu ale nezůstává ani ústřední trio tu a tam se rozšiřující na kvarteto, kvinteto atd. Zažívají své první opravdové milostné trable, které pro mne jako čtenáře byly velmi osvěžující. Někdy vtipné, někdy bolestné. Jako život sám.
Film knihu moc pěkně doplňuje. Něco vypouští, něco přidá, něco podá explicitněji, jinde ubere. Asi nejzásadnější odlišnost je v řekněme finální scéně. V knize je Harry pod vlivem kouzla, film na to šel celkem pochopitelně jinak. Co mne ale dostalo nejvíc, je posun ve vykreslení vztahu Brumbál – Snape. Film mnohem víc než kniha vyvolává otázky jak to všechno je. Jelikož si nepamatuji, jak celá série dopadne v Relikviích smrti, tak jsem sám zvědav, který přístup je lepší. Líbí se mi oba a baví mne si všímat drobných rozdílů. Například i toho, že v jednom klíčovém záběru má Brumbál zčernalou pravou místo levé ruky. Alespoň mi to tak přišlo.
Jsem velmi spokojen jako čtenář i jako divák a po zpackaném Řádu je to pro mne signál, abych se těšil na poslední díl.

takže nejprve dobré zprávy – brin je schopný rutinér a píše slušně, dá se to docela číst. ty špatné – pánové z této trilogie se snažili prohloubit původní asimovovo mlžení o tom, jak vznikly nadace, ale dělají to ne zcela dobrým způsobem. brin přidal více relevantní vědy, má pár velmi dobrých postřehů, ale v základě je to celé neuvěřitelné a vědecky totálně vachrlaté. ty naivní představy o evoluci v systému o rozměrech galaxie… ano, musel nějak navazovat na původní asimovovy naivní představy, ale ty pokusy o racionalizaci oněch původních představ jsou tak … komické, že to až bolí. nikdy jsem v této trilogii neměl rád simy a ta neláska zůstává; spousta pseudoifilozo­fického žvatlání příběhu nepomáhá. ano i brin trousí drobky pro nerdy, aby si mohli říct „aha!“, ale jako příběh je to zlé. popravdě asi stejně tak zlé (byť o třídu lépe napsané) jako výplody pánů herberta ml. a andersona, nemá to hlavu, ani patu.

Cte se to samo, v podstate nikde to neskripe a nejslabsimi misty jsou rozhovory vysadkaru, ale i ty jsou celkem fajn.

Je to celkem odlehcene cteni, spousta vtipku se velmi povedla, nekolikrat jsem se zasmal nahlas, at uz u popkulturni narazky, nebo u odkazu na komunistickou realitu.

Co me nicmene trochu mrzelo, bylo to, ze jak „kdo“, tak „proc“ bylo jasne od prvni zminky. Kazdopadne na tom zabavnost ale nestoji, takze to vedlo jen k cekani, kdy uz to autor konecne vybali.

Pokud by se nekdo bal, ze to bude moc „komunisticke“, tak ani nahodou, balancuje to na hranici parodie a socialni kritiky – ale pritom to do zadne z techto poloh nesklouzne, nebo nesklouzne na dlouho. A autor dokaze celkem duveryhodne simulovat komunisticke mysleni (to prave, ve kterem „Jezis byl komunista“), takze nesklouzne nikdy ani k nejake levne kritice.

Proste je to fajn, precteno v podstate na jeden zatah, Tak dobre to je.

Dikobrazí humor 50. let, vystavěný na sci-fi motivech. Ubohé.

Tož se nám to pěkně zamotává. Pěkně to odsýpá a akce jsou v plném proudu. Jen se pletou všechna ta jména a funkce.Těším se na další díl.

První díl jsem si koupil v podstatě naslepo na zkoušku, aniž bych o autorovi, nebo jeho světě, něco věděl. Čte se to velice dobře, svět je promyšlený a zajímavý. Ze začátku je trochu zmatek v pojmech a jaký časový úsek si například představit pod měrnými jednotkami času, ale nás, co četli Anatém a Malaz, to nemůže rozhodit :)

Druhý díl si pořídím příští týden, tak jsem zvědav na odhalení dalších souvislostí ohledně cíle celé výpravy a vztahů mezi jednotlivými frakcemi Talů, protože zatím v tom trochu tápu. Škoda, že v závěru autor a redakce neuhlídali sklouznutí k „normálním“ časovým údajům, přece jenom působí poněkud divně, když se celou dobu mluví o Tu, aby na konci byla řeč o letech. Každopádně myslím, že přečtením chybu neuděláte.

Beznadějně naivní – jak příběh samotný, tak svět, v němž se odehrává, o morálním poselství nemluvě. Celé to vypadá, jako kdyby si James Bond odskočil do české normalizační detektivky a pomáhal chrabrým esenbákům v boji s proradnými západními agenty. A souvislost s Orwellovým 1984 mi zcela uniká.

Po získání prvního artefaktu je na řadě (překvapivě :-) ) druhý; děj se recykluje v dalších levelech po vzoru pohádek o získávání kouzelných předmětů. Stará vesta, ano, ale odsýpá to. Hrdinové Erdasu demonstrují své zvláštní schopnosti, ale častěji spíš zvláštní NEschopnost … a nepřatelům (asi po vzoru hodné varianty Terminátora) míří zásadně na nohy. Opět je tu trochu křečovitá snaha okořenit akci humorem, zejména na účet Ctiradova (s prominutím) ocasu. :-) Tahle partička ve stylu „United collors of Erdas“ je poplatná dnešním trendům: tým je multirasový a genderově vyvážený a rovněž snaha o toleranci jiných a odlišných je až moc up to date. Ano jsou tu prudké dějové zvraty, jen jsou všechny tak nějak očekávatelné, vykalkulované. No, tak jsem si pěkně zakritizoval, jenže všechny moje výhrady můžete klidně hodit za hlavu, pokud je vám 11–13 let, protože našim dětem tohoto věku nic z toho absolutně nevadilo a dost si ty naše večery užívaly. Proto hodnotím průměrem z mého a jejich bodování… :-)

Po skončení předchozí série s temnými, rádoby lovecraftovskými atributy se rozbíhá další dějová linie: špinavý politický tah postaví Zelenopláštníky mimo zákon a je třeba je očistit. Opět se budou sbírat magické předměty, byť tentokrát nejde o talismany. Názvy artefaktů korelující s názvy všech 4 dílů minisérie predikují, že jednoduchoučký děj je rozvržen na 4 kola a připomíná tak cosi mezi PC hrou a Pevností Boyard. Nic nového, další akční vyprávěnka prodchnutá přátelstvím, statečností a věrností, prostě kvalitami, jež je dorostu třeba vštěpovat. :-) Jen přibylo naivity a schématičnosti, ale tentokrát i více humoru.

greg bear se už asimovův styl napodobovat nesnaží, což je na jednu stranu osvěžlivé, na druhou je jeho styl tak prkenný, že asimova překonává v nudných a nečtivých pasážích. základní zápletka je jen revival zápletky o mezkovi, nevypočitatelný prvek v plánu, nic zajímavého nepřináší, ani to, jak se s ním autor popral. navíc, zoufalé objevování ameriky předpokládaného vědeckého zázemí při vývoji nadace knize vůbec nepomáhá. to bych zrovna od beara nečekal. velké zklamání.

Tim Powers je mým oblíbencem. Což se stalo díky jeho rozhodně nejlepšímu dílu, které ani nemusím jmenovat. Ale i dalších několik knih nezklamalo a jen mě utvrdilo. Přiznám se ale, že k této pirátské záležitosti jsem dlouho přistupoval s jakousi nedůvěrou. Možná jsem čekal nějaký jednoduchý příběh, možná nepomohlo odkazování na filmy. A jak to tedy dopadlo? Celkem solidně. Technologie plavby na lodích je popsána věrně, bitvy obsáhle (někdy až tak, že jsem stránku jen rychle přejel očima). Ovšem to vše je jen kulisa pro propracovaný příběh plný otazníků a postav (některých skutečných historických), do toho nějaké to voodoo, což hraje roli zcela zásadní. Tedy ne že by šlo o příliš komplikovanou záležitost, přímočarost je zde většinovým vypravěčem, ale je přerušována a zpomalována dějovými obraty, které to celé zahustí. Ústřední postava John Chandagnac je původním založením celkem slušňák a právě tahle slušnost a braní ohledů ho definitivně přivedlo na šikmou plochu. I další postavy jsou velmi nečernobílé a o málokom se dá říci něco jednoznačného. Zkrátka složitá doba 18. století, zásadně doplněná o fantastickou stránku ztělesňovanou tím, co je v Karibiku všudypřítomné, ale jinde už velmi skomírá.

Tato plná verze románu kdysi ve Spojených státech nemohla vyjít z důvodu prudérnosti a řekl bych, že ani hlásaný světonázor se nezamlouval (koneckonců mně také ne). Paradoxem je, že později tento trend opadl a svět se původní verze dočkal, ovšem v současnosti už jsou knihy, filmy nebo divadelní představení opět podrobovány zkoumání ze strany určitých aktivistů, kteří posuzují, co by tam být nemělo. A dokonce (což je novinka) mají tendenci určovat, co tam být musí. Heinleina považuji za mistra dialogů (což je podle mého názoru jedna z nejobtížnějších literárních disciplín). Takže tady to v tomto směru opět jiskří. Jinak se ale román trochu vymyká jeho typickému dílu. Heinlein se svými tématy i názory profiloval jako pravicový militarista, ale v Cizinci naopak prosazuje spíše velmi levicové až anarchistické revoluční smýšlení. Pokud jde o inkriminované scény a celkovou organizaci světa, prosazovanou Michaelem, tak je to skutečně dost kontroverzní a navíc je děj zasazen do tehdy současné Ameriky, což v roce 1961 muselo nelibost vzbudit. Dnes už jsme mnohem otrlejší a navíc obroušeni sociálními sítěmi a celkově internetem plným různých šílených úvah, čehož byli tehdy lidé ušetřeni a tak jim stačilo málo. Za sebe ale musím říci, že s modelem společnosti, kterou prosazoval Michael a jeho stoupenci, nejsem vůbec srozumněn a je mi zcela cizí (ten sex bych ale asi zvládl). Souzním spíše s tou skutečnou Heinleinovou osobností. Kdo ví, co ho vedlo k napsání této provokativní a současně velmi zajímavé knihy.

Druhá půlka dějového oblouku započetáho v první knize série. Styl vyprávění je totožný a děj navazuje přesně tam, kde první kniha končí. David se vrací z povrchu Země do Pellucidaru posílen o znalosti a propriety moderní doby s nimiž chce podpořit revoltu proti Maharům. Po příchodu ho ale čeká nepříjemné překvapení v podobě rozpadu aliancí, které v první části příběhu začal tvořit a samozřejmě únosu jeho milé Diany. Snaha o záchranu bližní a o znovu sjednocení klanů čtenáře opět provede dosud neznámými kouty fiktivního světa, prožije s hrdinou několik dobrodružství a zvratů s diskutabilní pravděpodobnostní charakteristikou, aby byl následně svědkem vzestupu Davidova impéria. Nutné čtení pro všechny příznivce první knihy z jejíž kvalitativní úrovně dvojka nevybočuje na žádnou stranu a je jejím organickým zakončením. Je dobře, že Havran zvládnul vydat alespoň dvě první a nejpodstatnější knihy z cyklu a zastavil se až na třetí, která přece jen směřuje už trochu jinam.

Původně jsem dával jen 3 hvězdy, ale v kontextu poslední doby jsem jednu přidal. Sám příběh je tochu klišé a postavy (na Párala neobvykle) lehce papundeklové, ale nahoru to táhne základní myšlenka, že neexistuje skupina, která by nebyla schopna zneužít absolutní moc a stát se brutální totalitní silou.

Výborné z hlediska psychologie jednotlivých postav, ale svět tohoto románu je příliš kulisovitý a příběh působí až příliš vykonstruovaně.

Pro změnu nejslabší sci-fi Páral. Překombinované, nevěrohodné, křečovitě hrající na city.

Nejlepší z Páralových scifáren, vynikající studie zkorumpovatelnosti každého z nás. Tematicky připomíná Kingovy Nezbytné věci, méně vyhrocené, ale o to věrohodnější. Jen to finální rozhodnutí hrdinů zavání až příliš velkým optimismem páně autorovým.

Celkem fajn YA scifi. Kvuli metode mezihvezdneho cestovani a jejiho negativniho vlivu na dospelou mysl jsou galakticke poradkove sily slozene jen ze samych teenageru, takze zde mame nove slozenou jednotku spickove schopnych outsideru, kteri k sobe hledaji cestu… a pak jednu 200 let starou teenagerku Auroru, ktera uz mozna neni tak uplne clovek, a celogalakticke spiknuti, ktere ohrozuje cely vesmir.

Pribeh i lokace jsou zoufale neoriginalni, ale nejak to celkem drzi dohromady a funguje to, byt tedy stridani POV (ke slovu se dostanou vsichni clenove jednotky i Aurora) je skoro zbytecnou manyrou. A „zabavne“ informace oddelujici kapitoly jsou… no leccos, ale zabavne spis ne.

Vztahy patri k zanru YA, ale zde prilis neotravujou, takze cele je to celkem fajn zabavna akcni jizda.

Výborná, jen hrozně zvláštní kniha, která jakoby sama o sobě tvrdí, že blufuje, že ve skutečnosti nejde o fantastiku, ale zároveň nás nutí věřit, že ano, protože jinak by všechno bylo strašně smutné…

Boček obvykle nezklame a titulní povídka patří k vrcholům české fantastiky 80. let.