LEGIE - databáze knih Fantasy a Sci-Fi

když jsem bral tuhle knížku do rukou, zmítaly mnou dva rozporné pocity: zvědavost, jak se čeští autoři poprali s mým oblíbeným SF námětem, a děsivé očekávání (po zkušenostech se sborníkem technokouzla), jak by to mohlo být hrozné. po dočtení, popravdě, druhý pocit spíše vítězí. pár povídek je dosti dobrých (asi tři), pár průměrných, zbytek „klasický“ děs. obě editorky si nedaly moc práce autory přesvědčit, aby napsali něco kloudného a výsledek tomu, žel, odpovídá. takže potřetí se editorské dvojce nera&zira obloukem vyhnu.

Tak se také přidávám k zastupům, které pějí slávu na toto dokonalé dílo. Autor nám v této knížce představuje obří fantaskní svět, který vám během čtení pulzuje pod stránkama a čtenář jenom čeká, že až dočte a knížku zavře tak tento svět ožije a on se ocitne v nádherném, hrozném, mýtickém, prohnilém, kouzelném a zkaženém Novém Krobuzonu. Nečekejte ale jenom dokonalou atmosférickou knihu, příběh zde hraje stejně velkou roli a vytváří tak dokonalou kombinaci prvků. A to všechno koření hodně temný a trpký konec.

Když jsem tuhle knížku v ´84 zakoupil a přečel, připadal jsem si jak v Jiříkově vidění- tohle napsali v Sajuzu a klidně vydali u nás. V knížce najdete snad všechno- skvělý humor, sci-fi, fantasy, detektivní zápletky i slušnou kritiku politické situace. Další díl už se mi tolik nelíbil, nějak se mi to hůř četlo, chyběla tomu tahle lehkost a ten trpký humor. (27.7.2008, z diskuze)

Výborná kniha, plná skvělých nápadů, postav a scének, na které jen tak nezapomenu. Ještě teď, když si vzpomenu na příhodu s gaučem, nebo mizejícím papouškem, musím se začít smát.

Drsná a zajímavě „minimalisticky“ napsaná kniha. Drobné chyby by se našly, především konec, který je zbrklý a nepravděpodobný „deus ex,“ ale za ten svíravý pocit v žaludku, co u mě příběh vyvolal, plné hodnocení stojí.

Druhý díl fantasy trilogie Městské války.
Václav Vran má za úkol najít na nepřátelském území Brna ztraceného rytíře Bruncvíka, přičemž jedinou pomoc, na kterou se může spolehnout, mu může poskytnout irský bard Patrik Dodnar. Zatímco oba mužové přicházejí na horkou moravskou půdu, krvelačný démon je jim stále v patách a Praha nepřestává krvácet. Rada měst, k níž se upírají naděje všech hrdinů, se blíží.
V pokračování Zlatého kříže je z Václava Vrana konečně hrdina hodný reprezentace své Paní a neohroženě se vrhá do nebezpečí, při jejichž představě by ještě před několika měsíci upadnul do mdlob.
Renčín je tentokrát výpravnější a svižnější než ve Zlatém kříži, zároveň ale překvapivě ubral i ze své místy těžko stravitelné jazykové poetiky. Výsledkem je dílo o něco přístupnější čtenáři, které navíc potěší svými popkulturními narážkami i prohloubením poutavého světa, jenž Renčín ve Zlatém kříži pouze načrtl.

Dlouhý sprint je nadprůměrná povídka, téměř až do konce. Ten je naprosto zkažený. Čtenář se celou dobu těší jak to hrdina na konci vyřeší, už jsem se tetelil blahem nad budoucími popisy útěků městem, boji s vrahy a mágy, ale místo toho je tohle všechno pečlivě budované po celou dobu povídky zahozeno a vše se tak jaksi samo vyřeší na cca 2 stránkách textu. Vypadá to jako dobře rozjetý román v polovině useknutý z důvodu časové tísně, nebo nedostatku invence, či znechucení autora. Druhá povídka volně navazuje na dlouhý sprint. Je ovšem dost krátká a chybí jí výrazná pozitivní postava, kterou by si čtenář oblíbil. Ona tam sice je, ale chtělo by to více stran a děje. Takhle to působí spíš jako zkrácený výcuc ze dvou/tří kapitol knihy, než jako povídka.

Nudné, příběh klasicky conanovský a není tam nic navíc. Je to jako slohová práce – všechny postavy jsou nadměrně stylizované, chybí jakékoliv city a napětí. Začínající čtenáři možná budou spokojení, ale pokročilejší čtenáře zvyklé na novodobou českou fantasy vlnu, tahle kniha nepotěší. Je tak o dvě úrovně níže.

Druhý díl trilogie mě trošku zklamal. Zatímco první díl byl v podstatě uzavřeným příběhem a mohl by stát klidně i sám o sobě, v druhém díle již taková ucelenost není. Autorka poodhálí pár vysvělujících informací k událostem v prvním díle, otevře nové otázky a úkoly hrdinů pro další pokračování a to je vlastně všechno, co se do knihy vešlo.

První díl trilogie Kočičích noci mě zaujal. Příběh se odehrává ve světě plném atraktivních kulis. Ke čtení mne neustále poposrkávala chuť poznat, jaká další zákoutí skýtá Blančin svět i jak vlastně dopadnou osudy herecké společnosti, kolem níž se děj zejména odehrává. Atmosféra knihy je skvěle dotvářena ilustracemi a obálkou od Jany Šouflové.

Pokud Card v něčem opravdu vyniká, tak je to vyprávění. I přes spoustu filozofických rozmluv se kniha čte lehce a necelých 250 stran uteče jako voda. Některé části knihy jsou navíc vyprávěny z pohledu Alvina a mají takový zvláštní dětský nadhled. Je škoda, že ke konci knihy těchto částí ubývá. O výjimečnosti této knihy navíc hovoří i fakt, že normálně knihy plné filozofických rozmluv moc nemusím, Sedmého syna jsem ale doslova zhltnul. Čtyři hvězdy dávám proto, že pět by mohlo být trochu unáhlené. Uvidím, co další díl.

Dost nepovedený mix červené knihovny, dramatu a společenké kritiky. Autor zjevně nevěděl co chce vlastně psát a vymklo se mu to z rukou. Ploché postavy, nepřesvědčivý děj a totální černobílost. Nevidím jediný důvod proč by toto měl po mně ještě někdo číst.

Dlouho jsem přemýšlel jak toto dílko ohodnotím. Určité pasáže a myšlenky jsou úžasné. Pohled na svět očima mocností dobra a zla je úchvatný. A jen představa, že by to tak opravdu mohlo být a my o tom vůbec nemáme tušení, mi způsobuje jemné mrazení v zádech.:o). V knize je výborně popsáno jak vlastně „Dobro“ může nápáchat velké zlo a naopak. S hlavním hrdinou jsem se sžil pomalu okamžitě.
Tak proč to moje váhání s hodnocením? I když se mi to celé moc líbilo, přece jen mi v tom příběhu něco nesedlo. Prostě mi hodně vadilo, že skoro celá dějová linie hlavního hrdiny Antona je předem naprogramována a předurčena jeho vedoucím Geserem. Proto dávám o jednu hvězdu méně, protože mi to trochu zkazilo pocit z celého jinak skvělého příběhu.

Vtipně pojatý fotoromán o Novém měsíci. Některé hlášky by stály za to vypsat. A taky autorův komentář ohledně fotbalu v ČR.:D Výstižné a vtipné články od L.Kyši o Anitě Blake a Tině Salo. Alraune si ten svůj článek o Vampire Diaries nepochybně taky užila. Tedy já se smála, když jsem to četla. :D

Výborná kniha, ke které mám 2 „bohužel.“ Bohužel je dost opomíjená, spousta přátel scifistů ji nečetla, je neprávem v trifidím stínu. Druhé Bohužel – je dost krátká, příběh je díky tomu kompaktní, ale přece jen bych si radši početl víc. Příběh se odehrává dlouho po jaderné válce, Země je plná mutací a lidé úzkostlivě dbají na genetickou čistotu. Hlavní hrdina je chlapec, který je schopen telepaticky komunikovat s jinými dětmi. Když to zjistí okolí, včetně rodičů, začíná hon na čarodějnice. Víc prozrazovat nebudu, dejte se do čtení, stojí to za to.

Obsah knihy je tady pěkně popsán v základních informacích. Knížka má hodně široký časový záběr od objevení chladnutí Marsu (to se odehrává v době kdy na Zemi žili neandrtálci, s kterými se Marťané také setkají), až po současnost v epilogu, to vše na 200 stránkách. Sledujeme příběhy hlavních vůdců jednotlivých ras, přípravy k přesídlení i rasové třenice. Vše je popsáno z odstupu, nějaká psychologie moc nehrozí. S trochou nadsázky se kniha podobá spíš dokumentu, ale přesto se docela dobře čte. Potěší, že je to opravdu čistá scifi se zajímavými nápady. Např. přístroj který při prezentaci dokáže, dle autora, „jednoduchým“ způsobem zobrazovat myšlenky přednášejícího na obrazovce a z každého projevu tak dělá přímo kulturní multimediální zážitek. Jinak se samozřejmě najdou i úsměvné a naivní momenty. Při testovacím letu rakety se účastníci „pohodlně posadí na dřevěné židle“ a podobně. Další zajímavostí je, že obálku vytvořil sám autor. Jedna ze základních knížek rané české scifi.

Tak další putování našich hrdinů za temnou věží je za mnou. V tomto díle se nám děj zastaví ve městečku Calla Bryn Sturgis, kde naše čtveřice má úkol ochránit vesničany. Rolandovo ka-tet má před sebou pořádnou zkoušku věrnosti. Vše se odehrává pouze na jednom místě a působí to jakoby zpomalením děje. Několik pasáží bylo pro mě trochu nudnějších a zdálo se mi to jako předešlý díl, trochu celé natažené. Ale autor nám zase naservíruje několik překvapení a zvratů. Nehledě na to, že konec knihy je na vypoulené oči, až se jeden bojí že mu to už zůstane. Pistolník se pomalu a jistě stává mojí srdcovou záležitostí.

Neviem, či som sa vôbec stretol s knihou, ktorá by mi tak prevrátila pohľad na ňu, jej obálku, príbeh… všetko. Tak teda, porozprávam vám niečo o prvotine Daryla Gregoryho s názvom Pandemonium. Čo vám napadne pri pohľade na obálku? Vidíte tam holohlavú (pozn. mám na holohlavé ženské riadnu alergiu, pretože ak je žena takto zbavená koruny svojej krásy, chce sa mi… veď viete :); obálka sa mi preto nie veľmi pozdáva, ale nakoniec som ju akceptoval a odobril aj zabalenie v čiernej) exorcistku nad zvíjajúcim sa telom nášho hrdinu. Tak, čo vás napadlo? Možno niečo podobné ako mňa – klasický horor o vymietaní diabla. Na začiatku čítania som si vravel: „Ok, toto bude určite oddychovka, po nej si dám niečo náročnejšie.“ Chyba. Ale napadlo by vás niečo iné, navyše ak stručný popis deja ma dokonale zmiatol a nepripravil na to, čo to v skutočnosti bude? Ospravedlňujem sa knihe aj jej autorovi za predpojatosť :) Daryl Gregory je trochu podobný Kingovi – (len niekedy) v popísaní obyčajného a použil na mňa moju obľúbenú Kingovu techniku – uspať a udrieť. Na jednej webovej stránke som sa vyjadril, že Pandemonium je preceňovaná kniha. Jednoducho ma to dovtedy nebavilo a zrazu som sa prehupol cez ďalšie stránky a… od posledných xy strán som sa nevedel odtrhnúť (atmosféra v Olympii je výborná). Čo na mňa autor na konci vybalil, hm, klobúk dolu (a pri čítaní záverečnej kapitolky s Hellionom ma mrazilo z toho, čo sa Delovi stalo :)) Pandemonium je jednoducho veľmi dobrý debut sľubného autora, na ktorom mi dosť vadila počiatočná nezáživnosť a zdĺhavosť, ale o to viac oceňujem mnoho odkazov na literatúru sf (musím si konečne prečítať niečo od Dicka) či komiksov (škoda, že sa v nich veľmi neorientujem, mohol som si knihu viac užiť), prepájania histórie s vymyslenými démonmi… a samotných démonov spolu so zakončením a výslednou pointou. Práve popisy démonov vsunuté za každú druhú kapitolu ma ťahali v ústrety koncu knihy. Originálne, zaujímavé, niekedy až strach naháňajúce (najviac na mňa zapôsobil Ajznboňák Johnny a Andílek) a povedal by som až márnotratne použité nápady. Som naozaj zvedavý na ďalšiu autorovu knihu. Aby som nezabudol, oceňujem aj to, že som nie všetko do detailov pochopil (druhé čítanie si tým pádom užijem :)) Celý tento komentár je tak trochu nekonzistentný, aspoň vidíte, že ma kniha mierne rozhodila… až to po druhý raz prečítam, skúsim napísať niečo normálnejšie, alebo to nechám tak, aby som si spomenul ako na mňa Pandemonium zapôsobilo :) Rozhodne odporúčam.

Pro mě osobně velké překvapení nezbytně hodnocené maximálním počtem. Jde sice o pohádku, avšak vyprávěnou se značně dospělým přesahem. Krátká kniha je doslova našlapána nápady, děj má spád a vypravěč excelentně přiková čtenáře k ději. Autor dobře rozumí světu dětí a probouzí ve čtenáři neklidné pocity blízké iracionálnímu strachu z neznáma. Ten se sice postupem děje vytrácí, ale to vůbec nevadí protože kniha postupně graduje až do rozhodujícího finále. Obávám se že se zlodějem duší dosáhl autor nevědomky toho, k čemu se v pečlivě zpracovávaném Abaratu už asi ani nepřiblíží – dokonalé souhry reality, světa dětí a světa fantasie. Jedna z nejlepších Barkerových knih.

Barkerově tvorbě nové tisíciletí moc nesvědčí. Autor věnoval hodně času Abaratu a jako s odychovkou přispěchal s Panem B. Kniha v zásadě obsahuje celkem pěné nápady, občas je i celkem záživná, ale když se nad ní člověk zamyslí, udělá dva kroky zpět a podívá se s odstupem, zjistí že je to vzhledem Barekrovu ostatnímu dílu špatná práce. Nedoporučuji.

Strhující román, kde musím chtě něchtě ubrat body za těžkopádný a předvídatelný konec. Drtivá většina knížky se ale čte jedním dechem a horroru se blížící atmosféra, kterou autor celý příbeh opentlil patří k nejhutějším z jeho děl vůbec.

Kniha je poslední ze slavné trojice a podobně jako mysteriózní thrillery Kongo a Koule i Jurský Park velmi citlivě a zdařile balancuje na hranici fantastického žánru. Autor se tu zabývá hypotetickou, avšak zdánlivě reálnou možností klonování dinosaurů. Na rozdíl od slavného filmového následníka se pouští do úvah přece jen hlouběji. Konfrontuje čtenáře s aspekty rizika genetického inženýrství, klade na toto téma nepříjemné otázky a filosofuje nad nimi v plném kontextu životního prostředí. I po dramatické stránce je kniha podstatně bohatší než film, který vedle své šablony působí jako chudý příbuzný. Jurský Park je kniha velmi americká, v některých ohledech mírně prvoplánová. Je však také velmi čtivá, perfektně řemeslně zvládnutá a za více než dvě dekády od svého vzniku stále stejně aktuální. Dost možná po právu nejslavnější Crichtonovo dílo.

Řečeno na rovinu – zklamání. Na základě recenzí jsem čekal skvělou knihu, ale dočítal jsem se zaťatými zuby „z povinnosti.“ Hlavním problémem je ohromná roztříštěnost, kdy jsou úryvky ze života hlavní hrdinky i dalších postav a jejich minulosti rozkouskované do množství většinou velmi krátkých kapitolek, zpřeházených v podstatě nahodile. Zorientovat se v tom trvá příliš dlouho, což chvíli zdárně maskuje fakt, že „pod tím“ kniha nepřináší vlastně nic nového, nenašel jsem jedinou myšlenku, kterou bych pokládal za originální nebo aspoň originálně pojatou. Další mínus je pro mě styl kterým Bearová píše, soustředění se na psychologii je fajn, jenže tady jde na úkor příběhu, některé klíčové události (např. smrt Nell nebo uvěznění Elspet Dunsanyové) jsou nepochopitelně odbyty pár větami, navíc hrdinové často jednají podivně „zkratkovitě“ jen aby se dostali tam, kde je autorka chce mít. Některá vysvětlení možná ještě přijdou v dalších dílech, ale to je pozdě, protože jejich absence vadí už zde.

Dohromady je výsledkem psychologický guláš, na kterém jako omastek plave nuda, naštěstí, v druhé polovině se kniha výrazně zlepšuje. Většina hlavních kousků skládanky zapadne na místo a děj se rozjíždí, jako by si Bearová konečně uvědomila, že by se už mělo začít taky něco ORPAVDU dít. Pár logických šmouh by se našlo, ale zejména ve druhé třetině se kniha čte výrazně lépe. Poslední stránky jsou bohužel opět slabota, nevysvětlitelné „vypaření se“ jedné z hlavních postav, na kterou se autorka prostě vykašlala, plus zbytečná erotická scéna, která musí rozesmát každého, kdo něco četl o výzkumu NASA ohledně sexu ve stavu beztíže. :-)

Podle recenzí bych řekl, že „Zakalená“ byla hodně přeceněna. Není TAK zlá, jak jsem po první půli myslel, ale stejně je mnohem lepších knih a další díly číst nebudu, prostě nevěřím, že by mě něčím překvapily.

Skvělý začátek vlkodlačí série. Odvážná hrdinka, zajímavé vedlejší postavy, jedna bývalá láska a pomalu se rodící nová, konflikty mezi alfa vlkodlaky, mocichtiví upíři a záhadný gremlin. Prostě skvělý koktejl.

řekl bych skoro „klasické číslo magazínu“. většina povídek byla zajímavá a dobře napsaná, nudil jsem se jen u dvou. maličko upadá publicistická část, kromě f. novotného to nebylo nic zvlášť zaznamenání hodného.

Sbírka o dvou povídkách, tak by se v krátkosti dal popsat tento výlet do fantazie českého spisovatele Miroslava Žambocha. V první povídce Dlouhý sprint, kterou autor poprvé zveřejnil roku 2000, sledujeme boj o přežití Tekuarda, mladšího bratra zesnulého vegašského prince. Ten se nyní má stát vládnoucím Čarodějem, jenže sám k magii nikterak netíhne. Navíc podle starodávného zákona jej v den korunovace může kterýkoliv čaroděj v sále zabít a sám se stát novým panovníkem. Teka rozhodně nečekají klidné dny, zvláště když se jej někdo pokouší odstranit ještě před korunovací. Dlouhý sprint je výjimečná povídka plná nápadů a hmatatelného autorského nadšení. Rozhodně nejlepší autorova práce, kterou jsem měl možnost číst. Ozvěna je pak kratičkou sotva třicetistránkovou povídkou poprvé zveřejněnou v roce 2002, která volně navazuje na události Dlouhého sprintu. Malá vesnička v ní musí čelit nenadálému náporu magické síly, která je po ničivé válce čarodějů neovladatelná. Ačkoliv Ozvěna není vyloženě špatná, chybí jí složitější zápletka i atraktivnost Dlouhého sprintu a po skvělém předchozím příběhu se jeví pouze jako lehce průměrná. Zbývající část knihy tvoří informace o Miroslavu Žambochovi a jeho tvorbě, z nichž nejzajímavější a nejužitečnější je dozajista autorova bibliografie.

Knihu jsem si parádně užil, výhrad mohu mít jen minimum. Určitě nejde o klasickou sci-fi, téma země sežehlé jakýmsi výbuchem slouží jen k tomu, aby autor rozvíjel téma organizace společnosti, která začíná odznova. Motivem je myšlenka, že všechno lze, stojí-li v čele rozumná, rázná a nezištná osobnost. Naopak tam, kde se moci ujme hrabivý egocentrik jde vše od desíti k pěti. Co bych knize (s úsměvem) vytkl je příliš francouzské prostředí (Francouze nemusím) a, jak už zaznělo v přechozím komentáři, příliš bezchybný hrdina, ale o to asi šlo – nalít optimismu do žil lidem vyděšeným z až příliš reálné hrozby atomové války.

Príjemná poviedková zbierka mapujúca Lotin život od udalostí pred jej narodením, až po Psí zimu. Až na dve poviedky, kde vystupuje Torge alebo Volmar, je hlavnou postavou Lota. Ako som postupoval v ústrety koncu knihy, všímal som si ako je postupne tvrdšia a zatrpknutejšia. Alraune mi ukázala, že jej nerobí problém napísať príbeh s hlavným hrdinom chlapom. Pri čítaní som si všimol, že sa mi viac páčili dlhšie poviedky; tie kratšie mi niekedy pripadali až príliš skratkovité a rýchle. Ak to zhrniem, je to výborná oddychová zbierka, v ktorej sa mi najviac páčili prvé dva a posledné dva príbehy. Rozhodne odporúčam.

Asi nejslabší díl ze série Magie, svou kvalitou však o tak o dost převyšuje některé brakovité gamebooky z poslední doby. Celkově je kvalita série hodně vysoká.

Celá série Magie patří mezi nejlepší gamebooky u nás a rozhodně vřele doporučuji!

První díl mi přišel až moc přímočarý a jednoduchý. Buď jsem zde vnímal jinak nebo se autor vypsal a k nám se dostává opravdu okouzlující klasický fantasy příběh. Hlavní zápletka je hledání Mitrilové síně a za ní se stejně jako uvnitř knihy plíží vedlejší zápletka obshaující nájemného vraha, který nezná slitování a hodlá si vzít půlčíka Regise za každou cenu. Zde je vidět že autor si vše již připravil na další díl. Právě postavy vraha Entreriho a temného elfa Drizzta jsou úchvytným protikladem. Temný elf jakožto zástupce nejhrůzostrašnější rasy v zemi, jenž se však rozhodl konat dobro a člověk, který by mohl své umění využít ve prospěch společného blaha, který bohužel nezná hranice a svědomí. Tyto protiklady dávají knize pasáže uvažující nad tím co je dobré a co špatné. Zvlášť Drizztovy poznámky v deníku jsou někdy na tento typ fantasy literatury až skoro filozofické. Knihu hodnotím jednoznačně kladně. Jsem zvědavý jak Planina ledového větru nakonec dopadne.

Po prvním otevření jsem to otipla jako tuctovou nic-moc knížku. A vlastně ani teď nevím, jestli mi stála za víc jak týdenní přelouskávání… V první řadě bych pochválila pěknou obálku a absenci koncovky -ová u příjmení autorky. Líbil se mi svět s duchy, osoba Mystika, vedlejší hrdinové (i když by mohli být trochu míň černobílí)… Autorce samotné bych vytkla snad jen snadnou odhadnutelnost děje, nijak rychlý rozjezd a málo mrtvých na straně “dobra”. ;) A teď k tomu, co je, nebo by mohlo být, způsobeno prací překladatele, popřípadě chybami tisku. Pochválila bych nářečí v hospodě a přepis jména Mikhail na lépe vypadající Michail. Na jisté stránce mě praštilo do očí příšerné “slovo” nenenávidí, jinde jsem narazila na “pivo jako ochranu proti chladu v ruce” a “v hnědé oděné cizince” bych také žádné problémy nedělala. Dále by mě zajímalo, zda je česká slovní zásoba tak chudá, abych dva řádky po zmínění Děvky- aspektu Bohyně- musela nají to samé slovo, tentokrát jako nadávku. (Znám minimálně sedm, stejně šťavnatých synonym…) ;D 70% a to zavírám všechny oči, co mám, protože je to první díl série.

Jeden z mála případu, kdy jsem po shlédnutí filmu musel mít stůj co stůj knižní předlohu. Film byl víc než dobrý, čekal jsem, že román bude ještě lepší. Ve filmu byly 2–3 momenty, které mi připadaly nelogické, případně jsem si je musel sám trošku násilně vysvětlovat (ospravedlňovat). Chtěl jsem zjistit, jestli jsou i v knize. Očekáváni bylo naplněno, román je skvělý. Momenty, u kterých jsem si nebyl jistý jejich logičností, vysvětleny dostatečně na to, aby byla skepse zahnána do kouta. Samotný román je jako vír. Vtáhne vás a pohlcuje s čím dál větší rychlostí. Suskindovi se povedlo zachytit velmi přesvědčivě dobové reálie (děkoval jsem prozřetelnosti, že jsem se narodil v době, ve které jsem se narodil). Dokonale popsal vnitřní život a motivace jednotlivých postav, přičemž vedlejší postavy jsou mnohem zajímavější, než postava hlavní. Paradoxně je to dáno tím, že na rozdíl od „hrdiny“ románu jsou to obyčejní lidé. Napsal dílo, které je extrémně čtivé (poutavý je i popis výroby parfému), poměrně krátké a přitom nabídne spoustu látky na přemýšlení o tom, co jsme mi lidé vlastně zač. Jsem rád, že jsem nejdříve viděl film a teprve pak četl knihu. Být to opačně, byl bych filmem (přes jeho kvality) trochu zklamán, protože v něm až moc věcí vyznívá zcela jinak (pro běžného diváka stravitelněji). Takhle jsem si užil obé.

Jedna moje spolužačka mi prozradila, co že se to Belle v tomhle díle stane, mě spadla čelist a bolestivě sebou třískla o zem. „Ale to je přece zápletka jak z červený knihovny!“chtěla jsem namítnout, než mi došlo, že právě o něčem takovém se vlastně bavíme… To bylo jen tak na úvod. Jediné, co mě u tohoto dílu drželo byla ona pověstná čtivost a touha přesvědčit se o tom, že to všichni mí oblíbenci (kupodivu) přežijí. Hvězdička za čtivost a sloh, které nemohou vybojovat víc, jde-li skutečně o závěrečný díl série. A druhou přidá mé sentimentálnější já za vskutku ojedinělé nevyvraždění mých oblíbených postav.

Tak tohle už se mi moc nelíbilo. Bylo to takový „Jak dostat upíra do postele/zakom­plexovanou holčinu pod pantofel.“ + obohacení o milostný trojúhelník. Nějak mě to nezaujalo. Co zůstává je čtivost a slušný sloh. Jo, a dávám bod za „poodhalení“ Jasperovy minulosti (jedna z oblíbených postav :D).

Bezpochyby vrchol celé série. Na víc jak polovinu knížky jsou povzdechy zamilované vyměněny za depkoidní. :D V popisu rozedraného -náctiletého srdce se Meyer určitě vyzná. Náznaky zápletky by tu byly, čtivost zůstává. Sloh velmi dobrý- pokud se v něm nebudete pitvat jako já, a budete ignorovat občasné opakování slov. Nedávám vyšší hodnocení, kvůli převážné absenci oblíbených postav a nechutně romanťyckému konci. (Ano, nemám ráda happyendy.)

No tak, kde začít? Do téhle knížky jsem se dala, očekávajíc jen to nejslaďáčtější. A v tomto ohledu ani moc „zklamaná“ nejsem. Jediná věc, kterou jsem si na sto procent jistá je totiž to, že hlavní hrdina (rozuměj-cíl hlavní hrdinky) má topazové/onyxové oči (záleží na momentálním apetitu), bronzové vlasy a je dozajista děsně S€XY… xD A teď vážně: Co doopravdy oceňuji je Meyerové pojetí upírů, tedy to, že se vybodla na špičáky, svěcenou vodu a kříže a použila představu jiné kultury, než je ta naše. Našla jsem si své oblíbené postavy, knížku doslova zhltla, ale to bych nepřičítala nějakému závratnému spádu, spíš nehorázné čtivosti… Koneckonců pořádnou zápletku jsem také nepostřehla… Tak nevím. Patřím sice do cílové skupiny, ale víc jak polovinu hvězdiček dávám za sloh. „Příběh“ příliš nezaujal…

Zajímalo by mě, jestli někdy vyjde i Říše slonoviny :)

Zlatá střední cesta. Není to špatná kniha, ale má i dobré místa. Mě osobně poněkud nudila, i když sem ji dočetla do konce. Tím ovšem nechci psát, že je to špatná kniha. Každý má vkus kousek jinde.

O něco lepší než první díl, změna prostředí příběhu taky náramně pomohla. Ale opět jsem měl ten samý problém, jako s předchozím dílem. Autorka umí čtenáře hned od první stránky vtáhnout do děje, ale uprostřed to začíná opadat, aby pak přišla s obrovským a gradujícím finále. Abych jen nekritizoval – postavy nejsou ploché, pohly se kupředu a uvidíme, co příští rok přinese díl třetí. Krevní pouta každopádně splňují jako oddechovka svůj účel na 110% a já si je nehodlám ze svých rukou jen tak sundat…