LEGIE - databáze knih Fantasy a Sci-Fi

Zajímalo by mě, jestli někdy vyjde i Říše slonoviny :)

Zlatá střední cesta. Není to špatná kniha, ale má i dobré místa. Mě osobně poněkud nudila, i když sem ji dočetla do konce. Tím ovšem nechci psát, že je to špatná kniha. Každý má vkus kousek jinde.

O něco lepší než první díl, změna prostředí příběhu taky náramně pomohla. Ale opět jsem měl ten samý problém, jako s předchozím dílem. Autorka umí čtenáře hned od první stránky vtáhnout do děje, ale uprostřed to začíná opadat, aby pak přišla s obrovským a gradujícím finále. Abych jen nekritizoval – postavy nejsou ploché, pohly se kupředu a uvidíme, co příští rok přinese díl třetí. Krevní pouta každopádně splňují jako oddechovka svůj účel na 110% a já si je nehodlám ze svých rukou jen tak sundat…

Tak konečně konec zdánlivě nekonečné série. Bohužel konec dost uspěchaný a zanedbaný. Podle předchozích dílů jsem očekával, že zbavit se dalších dvou nepřátelských ras dá hrdinum trochu víc zabrat. Zatímco boje s hydrogy a roboty jsou rozepsane přes 5 dílů, v tomto posledním autor stihne mávnutím ruky odrovnat hned 3 nepřátele, z toho dva prokazatelně silnější. Nechuť ještě více umocňuje ten americký romantický patos na konci – ne že by v předchozích dílech nebyl přítomen, ale střídal se s akčními pasážemi, takže byl v míře únosné. Tady v rámci správného zakončení pohádky autor vyjmenuje všechny přeživší postavy a jak všechny žily štastně a vesele až do smrti.

Z nudy jsem se pustil do druhého čtení a po dočtení musím hodnocení trochu zvýšit. Je to prostě dobře odvedené řemeslo, které pobaví, ale nic víc. Žádné kdovíjak originální nápady ani dějové kličky v knize nenajdete. Tahle kniha má za hlavní účel pobavit, nic jiného ani nečekejte.

Velmi nadějný začátek knihy se přehoupne do řešení paradoxu, který mě osobně nudil k uzoufání. Naštěstí autor zhruba v polovině knihy dramaticky šplape na plyn. Konečně zkompletuje úderku hlavních hrdinů (a jako bonus přidá ještě jednoho polovičního roztomiláka) s nimiž se pustí do dalšího průzkumu středosvěta. Druhou půlku knihy už jsem tedy zase četl jedním dechem.

Po skvělém rozjezdu ságy první velké překvapení provázené vystřízlivěním. Svět středosvěta mě uhranul, problém ovšem je, že tady hraje jen okrajovou roli. Dveře do dalších dimensí se otevírají a čtenář zjišťuje, že se rozhodně nejedná o pouze klasickou temnou fantasy o cestě tam a zase zpátky. Přesto se nejedná o špatnou knihu. Tři rozdílné příběhy sice s hlavní rovinou příběhu mají společného jen málo, přesto jsou autorem důkladně uchopeny a zapracovány do hlavní linie velmi zručně. Čekal jsem sice něco úplně jiného, ale nakonec to nebylo až tak zlé.

Pistolník, jak každý ví, je jen úvodem do ságy o temné věži a jako takový v podstatě nic neřeší. Kromě toho, že přináší desítky otázek má čtenáři přiblížit podivný svět, v němž se sága odehrává a musím říct, že v mém připadě to určitě splnil. Kouzlo středosvěta mě uhranulo a nedovolilo mi vydechnout, než jsem u tohoto rozsáhlého prequelu nedočetl poslední řádek. Jako vnadidlo pro netradiční ságu vidím knihu jako perfektní rozjezd.

Rovnou říkám, že tahle antologie mě zklamala. Pod pojmem historická fantasy jsem si až do teď představoval něco trochu víc akčnějšího a tahle kniha pro mě byla docela tvrdým probuzením. Memento mori Pavla Renčína je pěkná hříčka, přes průměr se ale nedostane. Barva Saši Pavelkové je podprůměr, důvody viz. Sirius, nebudu opakovat to co je již napsáno. Kaltenštejnská nevěsta je první povídka, která splnila mé očekávání. U tohoto textu Leonarda Medka jsem se ani na chvíli nenudil, přesto nic světoborného. Nový svět Františka Novotného také není špatný, originální a čtivé, pro mě osobně ale za předchozí povídkou pana Medka, trochu zaostává. V náruči boží je průměrná až podprůměrná povídka. Už jsem zmiňoval, že jsem akčněji založený typ a právě to je důvod, proč mě tato povídka zrovna nesebrala. Kanál mistra Leonarda je také poměrně povedený a čtivý, ale docela brzy jsem na něj zapomněl, dost nevýrazná povídka. Mírné zklamání z některých předchozích textů ale plně vynahrazuje Turkobijce Juraje Červenáka. Bomba. Totální masakr (v přeneseném slova smyslu i doslova). Už ať tu jsou Vánoce a Kapitán Báthory, protože tahle povídka mě fakt nadchla. Suma sumárum, jedna naprosto skvělá povídka, jedna dobrá, pár průměrných a dvě podprůměrné. Průměr jak vyšitý.

Taky si dovolím krátký komentář k této všemi opěvované knize a tak trochu poplavu proti proudu. Je to dobrá kniha. Velmi sympatická hlavní postava, poutavý děj, napínavé akční scény atd. Celé to ale zabíjí pro mě nezajímavý a celkem nudný Žambochův styl psaní. Je mi jasné, že je to čistě subjektivní a jsem v tom zřejmě sám, ale připadá mi, jako by Žamboch prostě jenom „psal“. Jako by to pro něj byla naprostá rutina, stejně jako když dřevorubec kácí stromy. Je v tom psaní sice velmi dobrý, ale jako by to pro něj byl denní chleba, který prostě musí sníst. Na ostřích čepelí jsem dal čtyři hvězdy ze stejného důvodu.

Četl jsem to na začátku prázdnin, ale stejně si na to moc dobře vzpomínám. Příběh opravdu není nijak složitý, ale nechápu lidi, co čekali víc. Už podle obálky, názvu a anotace se prostě jedná o oddechovku a u těch je složitého děje netřeba. Hrobníci a ostatní postavy mi přirostli k srdci a ten černý humor… řekněmě, že dost často jsem se smál nahlas.

Moje první setkání se zvláštním agentem FBI Pendergastem, uhlazeným gentlemanem, studeným čumákem, podivínem, který se při selhání běžných vyšetřovacích metod neváhá uchýlit k neortodoxním postupům. V „Zátiší s vránami“ si Pendergast „užívá“ dovolenou v kansaském městečku Medicine Creek, kde byla nalezena zohavená mrtvola. Zločinů přibývá, šokují svou brutalitou i rituálními aspekty, co odkazují na dávné prokletí z minulosti. Čtenář dlouho nedostane žádná vodítka – může jen s rostoucím napětím sledovat, jak si agent Pendergast poradí s matoucími stopami a nezvyklým chováním pachatele. Atmosféra dusného městečka, obehnaného kukuřicí, je vykreslena výborně, gradující děj spolehlivě udrží pozornost, posledních 100 stran je doslova strhujících. Psychologie postav je rovněž obstojná, problém jsem měla pouze se samotným hlavním hrdinou, ovšem to lze připsat mojí neznalosti předchozích tří dílů série. Tento thriller jsem si jednoduše vychutnala, až několik závěrečných stran shodilo původní zamýšlené hodnocení na 4*: konec byl na můj vkus bohužel příliš americký. Také mi přišlo poněkud hloupé, jak si celou dobu geniální agent uvědomí příčiny neštěstí až celou stránku po čtenáři (pročpak najednou autoři přišlápli Pendergastovi vedení?). Série rozhodně získala moji pozornost a až si zase někdy budu chtít přečíst něco ve stylu X-Files, budu vědět, po jakých knihách pátrat;-). 84%

Antologii mimořádného charakteru se podařilo zkompletovat zkušené editorské dvojici Jacku Dannovi a Gardneru Dozoisovi. V osmnácti povídkách od osmnácti uznávaných autorů moderní fantasy můžeme objevit, jak se oni sami dívají na čarodějnictví, přičemž jejich pohledy na tradiční substanci žánru se od sebe často velmi liší. Přesto zdaleka ne všechny jsou něčím nové a originální. Oblíbený spisovatel Neil Gaiman přichází s příjemným příběhem chlapce, jehož vychovávají mrtví, jeho australský kolega Garth Nix zase vsází na variaci na artušovský mýtus v ženském podání. Krátkou a úsměvnou hříčkou je i Ptákovina Eoina Colfera. Zdaleka ne všechny příběhy jsou však veselé. Jane Yolenová se ve své povídce nebojí dotknout tématu holocaustu, zatímco příběh Elizabeth Handové z amerického státu Maine je podobně mrazivý jako tamní podnebí. Více než důstojně uzavírá celou antologii příběh vesnického chlapce, který ve městě ke štěstí a neobjevenému talentu přišel, z pera Orsona Scotta Carda. Zbývající povídky už tolik nezaujmou, ačkoliv řemeslná zručnost se jejich autorům rozhodně upřít nedá. Někteří však začarovali své dobré nápady v nepříliš povedeném podání, jiní zase s jedinečností dosti šetřili. Čarodějové jsou výjimečnou kompilací skvělých autorů, jejichž příběhy jsou však primárně určeny pro děti a dospívající čtenáře. Pokud máte už něco načteno, osloví vás nejspíš tak třetina z nich, což k vlídnějšímu hodnocení nestačí.

Tuším, že autor nejspíš nemůže za to, že jeho námět je už dnes tak „provařený“, že děj dokáže předvídat každý televizní divák. Čte se to dobře, jen občas se vyskytne drobný lapsus (vysoce inteligentní dvanáctiletý puberťák zakrslého vzrůstu :) považuje vojáky v ochranných oblecích za Marťany a později prokopne zeď ze sádrokartonu). Jediný důvod, proč knížka patří do sci-fi je ten, že se to ještě nestalo (pro optimisty: nebo set to stalo, ale nedostalo se to ven).

Prepojenie jednotlivých dejových línií sa začína vyjasňovať, priebeh deja však stráca na logike, aby všetko vyústilo do rozpačitého konca. A je to vôbec koniec?

3 dejové línie, spojené buď miestom alebo časom, by mohli pôsobiť ucelene. Ílion však ponúka 3 dejové línie, ktorých vzájomná súvislosť sa javí prakticky nulová a práve to je hlavnou príčinou nižšieho hodnotenia. Každá dejová línia je od ostatných natoľko odlišná, že len máloktorý čitateľ si dokáže dokonale vychutnať každú z nich (ja osobne som značnú časť moraveckej línie čítal len letmo). Často sa proste musíte ozbrojiť trpezlivosťou a spoliehať sa na to, že na pohľad nadbytočné udalosti získajú s pribúdajúcim počtom prečítaných strán význam. Autorovi slúži ku cti, že niektoré význam skutočne získajú. Napriek uvedenej kritike sa jedná o nadpriemerné dielo, ktorého hlavným pozitívom sú do detailov premyslené prostredia, v ktorých sa dej odohráva.

skvělá satira. SF motivem je tu evangelizační výlet rutja, syna ukkova do finska, to je také vše. nicméně, výborně jsem se bavil, nejednou smíchy vyprskl a nejednou si pomyslel, že dát tam místo finů čechy a místo ukka peruna, sedělo by to jako, no jako p… ozadí na hrnci. není to nic hlubokomyslného, ale je to lidské a má to svůj záběr. žádné plané moralizovaní, leč spousta drobných postřehů ze života normálních lidí. napsáno ještě v době studené války, která finsko zanechala v nezáviděníhodné pozici (jak říká jeden finský vtip, těžko se jednomu ze dvou pánu uklonit a neukázat tak tomu druhému zadek). finsko 80. let se našemu buřtovému socializmu podobal až moc. čte se lehce a zábava takřka zaručena. pohanům doporučuji zvláště :)

Normálně přečtu tak sto stran za den, vzpomínám si, že jsem kdysi dal na jeden zátah stopadesáti stránkovou knihu, ale to byl extrém. Přes sto stran za den se prostě nedostanu. Až doteď – Samu čepel (400 stran) jsem dal za den a půl. Začal jsem číst a nemohl jsem se od toho odtrhnout, hltal jsem každou stránku. Abercrombie píše s hroznou lehkostí a hlavně vtipně, párkrát jsem se dokonce hlasitě rozesmál. K tomu velmi sympatické a zajímavé postavy (Glokta, Logan). Ani jsem si neuvědomil neuvědomil, že celou dobu nevíme „proč“ a že je to vlastně jen takový prolog. Těším se na další díl

Krásně to pan Tolkien napsal. Moje nejčtenější kniha. (Šmaka jsem si ovšem dovolil přeložit jménem Kouš:)

Díl, který byl celý o tom, jak překecat Kráčejícího muže, zakončený totálním logickým lapsusem. Nicméně jako odpočinkové čtivo se skvělými hláškami a exhibiční pásmo autotovy fantazie kniha opět slouží skvěle.

Pro mne nejmilejší překvapení tohoto roku. Skvělá vykrádačka toho nejlepšího, co kdy dobrodružná literatura všech žánrů splodila, velice umě skloubená na jednu hromadu. Napínavý děj, živé postavy, barevné prostředí, neskutečné dialogy. Možná konec trochu ztrácí na uvěřitelnosti, ale čert to vem, tahle bichle si míň než plné hodnocení nezaslouží.

Velice chatrný děj i zápletka, zachráněná pouze slušnou kopizicí kapitol.

Pro Neffovo příznivce povinnost. Ostatní si v současné záplavě dobrodružného čtiva najdou i lepší. Příběh se slušně rozjíždí. nicméně zhruba v polovině ztrácí náboj. Také mi nebyla jasná motivace několika postav. Je vidět, že jde o prvotinu, navíc už letitou, i přesto však dokáže pobavit.

Sbírka průměrných povídek s nahlas hlásaným ponaučením. Bohužel ani slovanská orientace nedokáže (alespoň u mě) tolik zaujmout. Oceňuji reálie a syrovost příběhů.

Zajímavé, komické, absurdní dílko, které se rozjíždí jako hodně slušná politická satira, nicméně rozsáhlost díla vyžaduje nějaký akčnější náboj. Tempo je příliš pomalé a ke konci kniha spěje bez napětí.

Po detektvivní první části přešel autor k akčněji pojatému pokračování. Atmosféru prvního dílu však udržel a dodal tomu druhému mírně postrádaný (alespoň mnou) spád. Ani závěr nebyl slabý, což u takových příběhů bývá. Vlastně ani nevím proč nedávám plný počet…

Velice slibně vypadající detektivka z blízké budoucnosti. Více než námětem zaujme skvělou stavbou dialogů a prostředím.

Dokonalá atmosféra, sympatické a propracované postavy, lákavé prostředí. To vše je moc pěkné, ale já bohužel patřím k sortě čtenářů, co před tím vším upřednostňuje děj. Kniha může mít všechny výše zmíněné aspekty, ale jestliže chybí děj, prostě se do ní nedokážu začíst. Což je případ Zjizvené noci. Do poloviny knihy se děj nachází pouze v linii s panem Nettlem a i poté, co se rozběhne, ubíhá velmi pomalu. Naštěstí to jakž takž zachraňují propracované a sympatické postavy, skvělé prostředí a temná atmosféra. Dojem z prvních cca 3/4 ale napravují jen částečně… Tak, ale abych jen nekritizoval. Posledních cca 100 stran je opravdu výborných. Tak jak byly předchozí stránky relativně nudné a nezáživné, tak je poslední čvrtina zábavná a nebudete se od ní moci odtrhnout. Dal jsem ji na jeden zátah. Dojem z knihy to ale zachrání jen z části.

Sedm poutníku se vydává na pouť za Štírem, na Hyperion, planetu periferie. Každý si nese svoje vlastní břemeno, svůj vlastní příběh. Šest z nich čeká smrt. U jakéhokoliv jiného autora by tento příběh zaváněl kýčem. Ale pozor tohle je to Simmons!!!! Příběh každého poutníka je vyprávěn jiným stylem (detektivní kyberpunk, apokalyptická poezie, psychologický thriller,.....) a každy z nich je skvělý. I když to je teprve první díl série Kantos Hyperionu a jde o šest téměř nepropojených příběhů, tak celá kniha působí neskutečně kompaktně. Postupně vám jednotlivé střípky zapadají do celkového obrazu a nezbývá vám nic jiného, než zase uznat že autor je genius. Takže zatlačím slzu a přidávám další knihu od Simmonse do Top10.

J. Červenák opět nezklamal a přinesl nám skvělou knihu, tentokráte, na rozdíl od jeho předchozích knih, odehrávající se mnohem dále v minulosti, konkrétně v době bronzové. Na téhle knize mě potěšilo mnoho věcí, z nich rozhodně nejvíce perfektní temná atmosféra a propracované prostředí, na kterém si dal autor opravdu záležet. Především atmosféra je opravdu bezútěšná a přiznám se místy jsem začal dokonce propadat depresím. Je tu ale pár nedostatků, které knihu srážejí do stínu Červenákových ostatních románů. Je to hlavně zcela viditelná časopisovost. Viditelné to je především na tom, že zhruba v polovině knihy mizí jeden záporák a objevuje se druhý. Jinak je ale Sekera z Bronzu pořád velice nadprůměrnou knihou a dokazuje, proč Červenák patří mezi tuzemskou špičku.

Hrajeme z prostředí Tzenů RPG, takže jsem byl zvědavý na předlohu, ale vcelku mě zklamala. Kromě popisu detailů jedné vojenské operace za druhou se mi zdálo, že kniha nemá žádnou pevnou dějovou linku ani pointu, ke které by mířila.. ale třeba mi jenom nesedla.

Edice Pevnost kniha č. 51 – Stín mrtvého. Dvě novely, nic objemného, ale líbí se mi jak pan Josef Pecinovský vždy příjde s něčím naprosto jiným, vymykající se normálu a to neskutečně oceňuji. Především tedy první novela, která se mi líbila víc a na které jsem tu chvíli byl i závislý a hltal jednu stránku za druhou. Ta druhá také není špatná, ale dělá stín té první. 7/10

Edice Pevnost kniha č. 50 – Poutník z Mohameda. Jedna velice kvalitní novela a dvě povídky, kde povídky jsem, přiznám se vcelku odflák. Chybí mi ta návaznost na předchozí příběh. Jen bych dodal jedno. Je dost možné, že v budoucnu to s Muslimy takhle dopadne. Vždyť už v dnešní době se v Evropě se každé čtvrté dítě narodí jako Muslim…6/10

Edice Pevnost kniha č. 49 – Legenda o Garonně. Stejně jako předchozí legenda, i tato nevyniká nijak geniálním fantasy příběhem. Jenže i přesto všecko se to dobře čte a rozhodně na tom nevidím nic špatného. Na druhou stranu to ale není nic, co bych si zapamatoval a to v dnešní době, kdy je přehršel všeho, je značný problém. 6/10

Edice Pevnost kniha č. 48 – Kronika konce světa. Stačí, když řeknu, že jsem knihu měl přečtenou za tři a půl hodiny, jedním dechem? Dlouho, hodně dlouho se mi to nestalo. Proč? Protože jsem se v té krajině viděl, jak bloudím a hledám přeživší. Nevim proč, ale občas si řikám, že bych v takovém světě chtěl žít, začít naprosto od znova, jako v tomto příběhu…a to přitom začíná nevinně. Jako obvykle. Každopádně jsem z toho měl dobrý pocit. Četlo se to fantasticky. Způsob psaní deníku neskutečně vynikal a já jsem od toho nedokázal odtrhnout oči. Skutečně se to nestává často, a apokalyptická krajina, když je dobře popsaná, kor odehrávající se ve známé oblasti? No, co víc si čtenář může přát. 10/10

Edice Pevnost kniha č. 47 – Doba krkavců. Opět soubor tří povídek. Poslední dobou se mi zdá, že ty knížky v Pevnosti jsou spíše sesumírování povídek, které vyšli jak v Pevnosti nebo kdekoliv jinde. Štve mě, že přes povídku si nedokážu tu hlavní postavu oblíbit. Příběhy spolu takřka nesouvisí a je to škoda. Nedokázal jsem se do toho světa nijak probít i když se mi vědma Jadwiga začala docela líbit. Kniha jako taková by možná ale nemusela být marná. 5/10

Divná kniha. Autor jakoby se pokoušel o druhého Malého prince, ale vůbec se mu to nedaří. Hravé, básnivé a nudné. Chápu z jakého důvodu se to některým lidem tak líbí, ale ze stejného důvodu se to nelíbí mě. Po pěkném Zlatém kříži velice studená sprcha a teď váhám, zda jít do Nepohádky.

už drahná léta se mi nestalo, že bych knihu přečetl jedním tahem načisto. a nebude to jen nevelkým rozsahem dílka. dočetl jsem, a s šokem povislou čelistí, jsem měl ještě dlouho o čem přemýšlet. kniha vyniká ve všech aspektech. geniální příběh z ruska relativně nedaleké budoucnosti (cca 2040?), skvěle vykreslující „ruskou duši“ zakletou v proprietách tohoto fikčního světa: veliký gosudar, pravoslavná církev, opričnina, nevolníci… vše umně skloubeno do šíleného, ale logického výjevu „popisujícího“ den v takovém světě z pohledu vysokopostaveného opričníka. je tam jedním slovem VŠECHNO. druhé superplus je jazyk: nový poetický režimní ňjúspík, tak odlišný od toho orwellova, zavánějící podsvětním argotem. jak trefné! kniha je psána pseudohonosným jazykem ruských bylin, směšným, ale také úchvatným ve své lehkosti. nejedna báseň zdobí text, jako korálek blyštivý, krásný :) překladatel se zhostil svého díla na jedničku, smekám a klaním se. zkrátka a jednoduše, našel jsem knihu, která mě oslovila do hloubi duše. geniální dílo.

Temná fantasy o prokletí jednoho města a jednorukém zloději Motovi, který za pomoci party ghúlů a mocného mága Vareta, usazeného ve zlodějově hlavě, může zkáze zabránit. Román staví na skvělém příběhu se zajímavými charaktery a má v sobě pár dobrých nápadů, ale na více hvězd nestačí. Zvláště proto, že je ukecaný, místy nelogický a jazykově pokulhává. Atmosféru zoufalého Devatar Sedru ale vykresluje dokonale.

V pořadí už páté dobrodružství mladého irského génia Artemise Fowla, který má i v 21. století plný mozek práce s podzemní říší skřítků. Opět jsou mu po boku jeho dobří přátelé – osobní strážce Butler, obětavá elfka Myrta, technický génius kentaur Klusák a poťouchlý permoník Sláma Hraboš. Tentokrát ale všichni stojí proti několika rozdílným soupeřům, z nichž tím nejmocnějším je čas. V úplně jiné dimenzi se totiž nachází ostrov démonů, kdysi kouzlem vytržený ze Země, jenž se po kouscích vrací zpět. Pokud rozpadu kouzla nikdo nezabrání, démoni jako rasa vymřou. Artemis Fowl ale skřítkům něco dluží, takže to nenechá jen tak. Z počátku se mi příběh zdál škobrtající a nezajímavý, ale trvalo to jen pár stran, než mě čtrnáctiletý génius posadil do křesla a nenechal odejít, dokud jsem nedočetl poslední slovo. Colfer píše svižným a čtivým stylem a děj rychle uhání vpřed. Místy se sice zdá, že krátká epizoda nebo malý zvrat do příběhu nějak nezapadá, ale pořád se jedná o nevšední čtenářský zážitek, který ocení především znalci celé „fowlovské“ série a mladší generace čtenářů. Teenager s mozkem génia jim má co vyprávět.