LEGIE - databáze knih Fantasy a Sci-Fi

Výborná povídka z roku 1912, částečně filozofující na téma nesmrtelnosti duše, popisující objevení skryté civilizace na dně oceánu. Nebo je to jinak…? Přitažlivě popsané prostředí světa pod hladinou a i pointa je zajímavá a překvapivá. Mám jedinou výhradu – povídka mohla být ještě delší.

Povídka, poprvé vyšlá v roce 1912, o vynálezci, kterého nadchlo dílo da Vinciho, konkrétně ornitoptéra (zde – orthoptera). Ze začátku sledujeme celkem suchý popis záměru a realizace, ovšem na konci se vše překlopí do polohy až hororové.

Ide o variáciu na tému tesného priblíženia k hviezde (v tomto prípade staré dobré Slnko) a kontaktu so zriedkavým vesmírnym objektov (tým je zas červia diera). Pán Benford je fyzik a v duchu tohto tvrdenia je poviedka postavená na pevnom hard SF základe. Zároveň je poväčšinou čitateľsky presvedčivý – z opisu pobytu blízko pri Slnku bolo horúco aj mne. Už menej ma potešila línia okolo osobnej motivácie hlavnej hrdinky. Je síce humorná a odľahčujúca, ale úprimne – nemyslím si, že by niekto poslal na prieskum extra špeciálneho javu v atmosfére Slnka, jednu polo-skrachovanú pilotku v transportnej škatuli. Ale ak všetko nechceme brať príliš vážne, je to v poriadku – teda až kým sa ku koncu nerozhodne tú červiu dieru od Slnka odtiahnuť. Spracovanie tohto bodu (nie fakt samotný), považujem za dosť pritiahnuté za vlasy a strhávam extra 10% z hodnotenia.

Krátká hříčka o tom, jak se v budoucnosti čím dál více krátí doba života a proto se také vše urychluje. Celkem zajímavý nápad, vržený na papír v roce 1907.

Zvířata si s lidmi vymění role. Ale až za 10 000 let, takže klídek…Humoristická povídka o ochránci zvířat přesunutém do budoucnosti. Změna „režimu“ docela pěkně zdůvodněna. Ovšem ta vzdálenost Země od Slunce – 20 miliónů mil…no, kdo ví, co bude za 10 000 let, že. :-) Ale vzhledem k roku vzniku 1899 příjemný počin. (byl jsem opraven – existuje česká míle a když vezmeme tu, tak už ta vzdálenost vychází).

Pěkně v tempu vyprávěná téměř detektivní povídka. Zajímavě spáchaný zločin, stejně zajímavě odhalený a neméně zajímavě potrestaný. Překvapivý počin od klasika. Jen mě udivuje, proč povídku,poprvé vydanou v roce 1878, situoval jen 12 let do budoucnosti. Neruda tím prokázal celkem velký technologický optimismus.

Povídka z roku 1870. Celkem prorocká vize světa za 200 let. Emancipace žen, rozvody jsou samozřejmostí, vysoké domy se slabými stěnami, takže o sousedech lze vědět vše (pokud by nefungoval příkaz zlehka našlapovat a nahlas nemluvit), poněkud zvláštní divadelní představení..... Skoro by se chtělo říci, že autor děj v něčem posunul zbytečně daleko do budoucnosti. Jazyk je hodně dobový, ale četba příjemná. Jen ten konec mi přišel tak nějak předčasně utnutý.

V tejto poviedke u mňa jednoznačne víťazí forma nad obsahom. Skutočné science fiction predpoklady tu chýbajú, aj keď všetko sa deje na pozadí galaktického impéria. Predstavte si kvázi-orientálne Star Wars (parafrázu na jeden známy príbeh tu už spomínali viacerí), len menej akčné a infantilné a viac „premýšľavé“. „Eganisti“ si tu rozhodne na svoje neprídu. Zato číta sa to výborne, text ako taký je veľmi kvalitný, dej premyslený a spolu s cisárom som sa vždy tešil na pokračovanie maulinho príbehu. Celkovo u mňa prevláda taký príjemný romantický pocit z klasickej space opery – avšak kvalitne napísanej.

Trochu neucelené rozprávanie voľne prepojené so Xeelee univerzom. Neucelené preto, lebo viacero momentov by potrebovalo premostiť aspoň pár vetami a kontext by bolo omnoho širší, jasnejší a stratil by sa dojem, že p. Baxter sa pri písaní ponáhľal. Páčilo sa mi „vrstevnaté“ usporiadanie civilizácií čo sa týka ich úrovne (ako aj ich samotná koncepcia). Ďalej, zaujímavý bol aj nápad s manipuláciou kolektívnej pamäte ľudstva a super je ultimátna zbraň sqeemov – aj keď mám dojem, že autor opomenul jeden jej dominantný prejav pri použití (aj keď nie som odborník na vysoké napätie ;)). Z „pamätníka“ a jeho úlohy v príbehu mám trochu zmiešané dojmy – autor nám dal zrejme na vybranie, no vyznieva to trochu do prázdna. Spomenuté nápady to však u mňa napriek mínusom celkovo dosť vylepšujú.

Prolínání světa mrtvých a živých má něco do sebe, takovou podzimní atmosféru. O „zombie“ bych tady nemluvila, to asociuje něco úplně jiného. Tady se prostě odchází o něco pomaleji. A není to o nic lehčí.

Přišlo mi to jako půl jedné povídky a půl druhé, úplně jiné. Na začátku letmý náhled do nám vzdáleného světa, čtenář si horkotěžko skládá střípky, pak se situace vybarví a bác, najednou je z toho fraška. Překlopení z první do třetí osoby bez zjevné příčiny mě taky trošku zarazilo. Ale nakonec jsem se párkrát i zasmála.

Tohle mě moc nebavilo. Momentky ze vztahu dvou osob, který by se klidně mohl vyvinout skoro stejně, i kdyby byli oba „rodilí“ lidé. Ani jeden z nich mi k srdci nijak nepřirostl.

Nadhozená situace mi přišla zajímavá, pak se ale děj trošku rozsypal a nevěděl kudy kam stejně jako jeho aktéři. Ani závěr mě moc nepřesvědčil (radši jsem si vymyslela vlastní, to jsem nad tím vyzrála, co?). U takového tématu by bylo pěkné nahlídnout trochu hlouběji do psychiky zúčastněných, to by mohlo být docela výživné.

Když se v noci probudíte, můžou se dít různé věci. Tohle mi ale přišlo nějak krátké – než jsem se začala vážně bát, byl konec vyprávění.

Proč tak nízké hodnocení? Je to humorná sci-fi a já se dobře bavil. Pokud je můj dojem správný, tak tenhle kousek nebyl nikdy myšlen vážně a je to spíše parodie na podobná témata. 70%

Moc pěkné akorát mě jako milovníka klasických zombi motivů to poněkud rozčarovalo, ty jsou tu totiž, jak napovídá anotace, postavené na hlavu… P.S. Dost mi to připomnělo jeden díl z mistrů světové scifi, ale bohužel si nevzpomenu na jméno.

V porovnaní s ostatnými poviedkami pomerne komorný príbeh na menšom (časo)priestore. To by samozrejme nevadilo, ale kde sa mi žiadalo rozvinúť (napr. sľubne načrtnuté „žravé“ more) tam sa mi nedostalo, naopak miestami mi bolo dožičené príliš kecania medzi Gertou a Qajom. Mach je super, to sa mi fakt páčilo. A záverečný odklon od predlohy tiež plus (samozrejme neprezradím v čom) ;)

Jo je v pohodě :) Hlavní postava-vypravěč je zvolena dost neobvykle a v tom je její síla, ale něco jí chybí… Možná mohl autor zkusit trošku natáhnout a ještě se víc popiplat v popisu houstnoucí atmosféry, každopádně doporučuji a dávám 75% (v hodnocení jsem zaokrouhlil dolů)

Zvažovala jsem sedmdesátku, protože téma povídky je hodně nosné, atmosféra celkem ušla a styl autorky je relativně čtivý. Bohužel se do příběhu (už zase) chvilkami dostavila chaotičnost; konkrétně nemám ráda, když se bez varování skočí v ději kamsi do minulosti či budoucnosti, aniž by to z textu bylo nějak zřetelněji vypíchnuté. Takto způsobené tápání čtenáře je naprosto zbytečné a povídku to v konečném důsledku tříští. Vložené epizodky z čvaňhání a nadávání cestujících v autobuse jsou zábavné možná pro obyvatele Aše, kde se děj odehrává. Pro neznalé tamních poměrů jde o naprosto zbytečné úryvky. Také konec mi přišel až moc otevřený, to je však nejmenší výtka. 64%

Rozpačitý pokus o (post)katastrofický sci-fi horor. K bezejmenným postavám si čtenář nestačí vypěstovat náklonnost, popis událostí je občas zmatený a logika párkrát dostala škytavku. 54%

Tak takyto zaciatok knihy som teda necakal! Miestami morbidne, miestami neskutocne vtipne, celou poviedkou sa prepleta neurcity pocit ohrozenia, aby vam nakoniec tento pocit, ked ho autor umyselne umlci, vypalil dieru do hlavy! Bravo!

Nudné, naivní s nesmyslným koncem. Když chce autor psát o světě kyberprostoru a počítačů a uprostřed textu začne čtenářům vysvětlovat co je to flashka, tak něco není v pořádku. Samozřejmě naivní motiv jak policie naletí cizímu diplomatovi ,který se snaží něco hodit na někoho naprosto nevýznamného v kombinaci s láskou působí opravdu divně.

Tak z tohohle kousku mám velmi velmi dobrý pocit.Jednoznačně nejlepší povídka ve sbírce, vlastně jediná kvůli které stojí za to knížku si pořídit.Sleduje dvě dějové linie – příčinu a následek. Svět Star Treku je zde spíše jen kulisou a tudíž si vyprávění mladého praporčíka na USS Redemption užijete i bez znalostí reálií. Klasické schéma podrazu na ještě nezkušeného praporčíka a jeho následné odvety vůči všem co mu ublížili možná není bůhvíjak originální, ale mne se opravdu líbilo. Obě dějové větve jsou příjemně propojeny v jednu a opravdu působí, že autor do psaní dal víc než jen rutinu.

Jak již bylo výše napsáno : Z této povídky čiší její rychlé sesmolení bez hlubšího zájmu.Přečíst se to dá, ale asi opravdu jen jednou.

Velmi aktuální povídka na téma, jak se lidi mrzačí a zabíjejí na silnicích. Zpracování ovšem mírně pokulhává: účast s postavami i mrazivé okamžiky – všechno jelo při čtení pouze na půl plynu. 64%

Snad každý to známe – podívali jsme se v dětství na hororový film, který nám zamával s psychikou a po zhasnutí se pokoj stal nepřátelským místem plným nebezpečných stínů. Autorka mě krátkým popisem jednoho takového strachu neuchvátila, ale byla jsem zvědavá, jak se jí podaří v závěru vybruslit. Překvapila mě, to se musí nechat, na druhou stranu se nedokážu rozhodnout, zda se mi ten konec zamlouval, nebo je úplně pitomý:-). 54%

Jana Rečková to se slovy sice umí, ale poslední dobou shledávám stavbu jejích příběhů a také postavy dost podivnými. Tahle povídka mě neuchvátila ani absurdním námětem. 51%

Po Luccově zmínce o téhle povídce jsem si ji po letech opět přečetl, a i když jsem při prvním čtení reagoval podobně, „ok, nic moc zásadního“, dnes mi přišla hodně dobrá… „Návštěvníci“ jsou docela zvláštní povídka o elegantní nemocnici a přesunu z jedné fáze bytí do druhé. Na jedné straně jaksi nepříjemná svým tématem, ale na druhé straně poutavá, hodně atmosférická a zatraceně dobře napsaná (ale nevím, jak přeložená, četl jsem originál). Přistihoval jsem se, že jsem do ní opravdu pohroužený a že mě zajímá, jak se všechno vyvine; a přitom je pravda, že se v ní skoro nic neděje. Popisy účinků Demerolu mi chladnou poetikou dokonce připomněly Ligottiho „Tichý hlas nic nešeptá“… vlastně ty dvě povídky k sobě mají docela blízko, i když Ligotti zachází do mnohem většího metafyzična. Ale tím drásavým pendlováním mezi dvěma póly existence lezou pod kůži obě stejně dobře. Takže dnes 90%.

Mimoriadne originálna ukážka príbehu alternatívnej minulosti/súčas­nosti/budúcnos­ti. Teda, možno skôr druhotnej ako alternatívnej, ale nechcem príliš spoilerovať. Miestami je to tak alternatívne že je až problém naladiť sa – ale mám dojem, že o vyvolanie podobnej paranoie autorovi aj šlo (veď napokon – práve prebieha studená vojna). Pán Stross má v hlave neuveriteľné nápady.

Jedná sa o veľmi voľné chronologické pokračovanie novely „Květiny pro Minlu“ z antológie NSO (ktorá je však o dosť pôsobivejšia). „Květiny…“ sú však ‚prequel‘ keďže napísané boli o sedem rokov neskôr. Nápad s krehkou hviezdou a jej fungovaním (tzn. vrátane samotnej „Merlinovej zbrane“) túto poviedku hodne vyniesol. Okrem toho je to slabšie, aj keď minimálne po stránke vizuálnych predstáv, je to stále pôsobivá space opera. Samozrejme každé rozšírenie Reynoldsovho univerza je vítané, keďže aj v jeho slabšej chvíľke produkuje stále nadpriemer. Jedna hviezda strhnutá za nelogické chovanie Sory v úplnom závere.

Už jste někoho nakrkli tak strašně, až na vás koukal způsobem, že kdyby pohled zabíjel, nebyli byste mezi živými? Hlavního hrdinu povídky není radno nasírat, jak se přesvědčí obyvatelé Mníšku pod Brdy (a nejen oni) v nelehké době první poloviny 50. let minulého století. Z tématu se dle mého názoru dalo vytřískat více napětí i emocí, ale skutečné námitky mám akorát vůči závěru – autor měl skončit o stránku dřív a nesklouzávat do nasládlého kýče. 63%

Úvod povídky o osamělé učitelce, jejích obavách a kostlivcích ve skříni je příjemně sugestivní, postupný přerod v duchařinu neohromí ani neuchvátí. Milostná zápletka mi však nesedla, takže mohu vyzdvihnout jedině dobré řemeslo. 61%

Tentokrát Anna Šochová zabrnkala na citlivou strunu o sociálně potřebných, vyloučených rodinách. Jde o pohled relativně věrohodně působící, motiv panenky a jejích zvláštností se také povedl. Bohužel se na poslední stránky opět vloudil tak trochu chaos a nejsem si zcela jista pointou. 71%

Malinko nablblá zápletka je více než bohatě vyvážena úsporně a přitom dokonale vykresleným prostředím nemocnice, na kterém je znát autorčiny osobní zkušenosti. Nahlédnutí do života sester na dětském oddělení mně osobně připadalo ohromně zajímavé. Povídka se četla výborně, byť chvilkama popis událostí jemně tonul v chaosu. Závěr imho nic-moc, ale vyložený průser to taky nebyl. 73%

Snaha ponimrat se v kolektivním českém svědomí, v kolaboraci s nacisty, antisemitských náladách, neúctě k ostatkům, hamižnosti. Nečetlo se to špatně, ale spíše než horor to na mě působilo jako moralizování – napětí u mě povídka nevyvolala a nějaké výrazně hlubší zamyšlení nad tématem taky ne. 60%

Je to definitívne, Reynolds je mojím najobľúbenejším autorom v kontexte new space opery (myslím celé hnutie a nie len túto zbierku). A to som čítal len zopár jeho poviedok/noviel. Vyzerá, že by som fakt mal spoznať ten Odhalený vesmír. Celkovo je to výborná poviedka so zaujímavými nápadmi, vygradovanou štruktúrou, krásnymi postavami a nechýba jej ani presah. Možno by som uňho ako vedca očakával o niečo dôkladnejší výklad SF elementov (napr. vznášajúce sa kontinenty sú super, len v kontexte NSO by sa mi žiadalo aspoň načrtnúť, prečo a ako). Tých pár percent strhávam práve za toto, potom za posledné dve banalizujúce vety a jeden (pre mňa) nezmyselný čin hlavného hrdinu v závere. Je to vskutku kúzelný text, mohol byť bezchybný.

„Sedm růží“ zajímavě začíná – styl je čtivý, téma odlehlého domu „poslední cesty“ atraktivní, atmosféra obstojná. Bohužel zhruba v polovině povídky se to začne lámat, zápletka se ukáže být zoufale banální a divně zpracovaná, namísto gradujícího napětí se dostavila rostoucí otrávenost. Škoda, našlápnuto měl Jiří Dluhoš lépe. 60%

Další železniční povídka podobného rázu jako Usmolenec. Tentokrát se zmínkami o děsivých traťových legendách a vůbec napínavější (železničáři se pídí po zdroji záhadných poplašných signálů). Opět zde vystupuje železnice jako živý, zlověstný organismus: „Spod hrude lokomotívy se vygúľali kúdoli pary a ovinuly baňatý trup, svetlá reflektorov na čele obra sa začali ohýbať do dúhových gloriol, zlatistých obručí a prenikali temnou parou. V istom okamihu vznikla optická ilúzia: lokomotíva a spolu s ňou aj vagóny sa vzniesli nad masu pary a chvíľku tak zotrvali visieť vo vzduchu. Po niekoľkých sekundách sa vlak vrátil na úroveň koľajníc, a potom sa pohrúžil do zamyslenia v nočnom odpočinku.“

Železniční hororová povídka v podobném duchu a s podobným námětem (předzvěsti) jako Dickensův „Hlídač“, odehrávající se ale spíš uvnitř vlaku než vně, prostoupená ponurou atmosférou a pocitem, že vlaky, parní lokomotivy a soukolí potočená kolomazí jsou živé organismy. Tuto povídku i další, co už jsem ze Šialené záhrady přečetl, bych označil za čistý „old weird“. Grabinským se určitě nechal inspirovat Miéville v Železné radě a k tomuto polozapomenutému Polákovi s jeho fascinací vlaky a personifikovanou technikou se vyjadřuje i v eseji, kterou jsem tady nalinkoval do odkazů ke knize.

Celé lidstvo se změní, když láska bolí a bolest léčí nenávist. Tak to je asi jasné každému. Je to sice zajímavý nápad, ale následný život by asi nemohl vůbec pokračovat. Některé situace mi připadají nelogické a tím i nemožné. A ta nelogičnost mi asi na povídce vadí nejvíce!