LEGIE - databáze knih Fantasy a Sci-Fi

Mé první setkání s Milesem Vorkosiganem a vůbec světem Lois McMaster Bujoldové. Ne zcela vyvedená záchranná akce na planetě ovládané gangsterskými korporacemi a jedno neobyčejné setkání. Po tom, co jsem z Milesova vesmíru přečetl mnohem víc, už Labyrint nevypadá až tak výborně, nicméně z nostalgie mu stoprocentní hodnocení ponechám. A mimochodem, překlad použitý v Ikarii je jiný než ten z „Hranice nekonečna,“ a musím říct, že k Milesovi i celému stylu povídky mi přišel o dost lepší.

Tohle spadá do kategorie krátkých, přímočarých legrácek. Přesto je ruka zkušeného autora znát jak ve stylu, tak v myšlence a černějším humoru. Ano, cizáky je nutno hubit nemilosrdně…

Nikdy bych nevěřil, že někdy dám čtyři hvězdy povídce, která v podstatě nemá ani moc děj, nemá zápletku, nemá nic kromě stylu a jazyka, jakým je napsána. Jedna nepřetržitá eskapáda bláznivých obrazů a situací, vodopád slovních hříček, jinotajů a legrácek. Tohle už chce skutečný talent anebo dlouhou psychiatrickou diagnozu. Nebo oboje. Každopádně Stančík ukazuje mnohým současným mistrům New Weird záda z pořádné dálky a zaujal i mě, co jinak podobné experimenty z duše nesnáší.

Možná za pár let až budu ještě kapku šílenější, zvýším z terminálu ve zdi své vypolstrované cely hodnocení až na 100%.

Druhá povídka a druhých 100%. Kvalita Kellyho povídek je silně nevyrovnaná. Nikdy nevíte, zda dostanete diamant nebo kus uhlí, ale tentokrát se ten diamant povedl. Kyberpunkový motiv v kombinaci s příběhem muže sraženého až na dno, který přesto dokázal znovu vstát, to celé podbarveno „historickým akcentem,“ opravdu vkusně doplňujícím příběh. Když si k tomu navíc přidáte obrazy a mnohé popisy z nichž zejména Bonnivard projíždějící se na svém pavoukovi chodbami chillonského hradu je skutečně nezapomenutelný, není co řešit.

Šachy ani jiné deskové hry nehraji, ale přesto dávám jasných pět. Příběh člověka uneseného mimozemšťany v psychologickém experimentu s ošklivým pozadím a nečekaným koncem možná nezaujme každého. Někdo také určitě namítne, že hrdina je geniální až příliš a naopak závěrečná hra o život je jednak teatrální a především finta příliš zřejmá. Ovšem zdůvodnění proč nebyla prohlédnuta mi přijde zcela logické a povídku jsem přečetl jedním dechem. Nenapadá mě, co chtít víc.

Další Ellisonovská ujetost. Ne tak šílená jako „Vydán na pospas větru…“ protože v této povídce dává zápletka i námět o dost větší smysl, což si však Ellison „vynahradil“ několika scénami, kvůli kterým opravdu doporučuji číst nalačno. Pravda, téma Jacka Rozparovače k tomu celkem vybízelo, ale i tak by trocha umírněnosti neuškodila. Vysoké hodnocení dávám jednak za nápad a také za to, že bez ohledu na míru nechutnosti má povídka atmosféru a pointu ze které mrazí – možná neobstojí jako science fiction, ale jako horor zaručeně. Na druhou stranu, dle mého názoru Harlan Ellison napsal i podstatně lepší věci.

Zajímavý pokus o „tvrdší“ kyberpunk z pera jednoho člena Rigor Mortis. Styl psaní této skupiny je v příběhu zřetelně znát, ale přestože ho obvykle nemusím, tohle hodnotím jako velmi zdařilou věc. I na relativně malé ploše se autorovi podařilo vytvořit zajímavé postavy, hlavní hrdinkou počínaje a záporákem Xyndlem konče. Povídka míchá mnoho motivů, z nichž ani jeden sice není převratně originální (personifikace programů do předmětů a osob, podprahové obrazy, virtuální zbraně…), dohromady však vytváří směs, která už jednoznačně vyčnívá, a také je třeba vzít v potaz, že příběh vznikl dlouho před Matrixem. Ani konec nepůsobí odfláknutě, jak tomu často u Rigor Mortis výtvorů bylo, redakce Ikarie odvedla dobrou práci. Kdesi jsem četl, že povídku vrátila autorovi k přepsání asi čtyřikrát, a na výsledku je to silně znát. S přivřením oka a přihlédnutím ke kvalitnímu řemeslu těch 85% na 90% zaokrouhlím.

Tentokrát celkem jednoznačně jedna ze Šlechtových povídek z Krvavého pohraničí. Přiznávám, že mě tento svět nijak zvlášť nezaujal a totéž platí o povídce. Asi je to tím, že míchá na můj vkus všechno možné na relativně malé ploše, na druhou stranu je otázkou, zda by tomu větší délka pomohla. Myslím, že spíš ne, prašť jako uhoď, ale stále je to zajímavý nadprůměr.

Dosti známá a právem oceňována Sterlingova povídka z cyklu Chatanooga, Kyberpukový nádech jak ho většina čtenářů asi chápe je tu přítomný jen relativně slabě v pozadí příběhu. Spíše jde o sympatické postavy, nápad, něco málo k zamyšlení na téma vývoj společnosti, ale hlavně o humor. Jak už zmínil Gaarq, některé Mabeliny komentáře a odpovědi jsou prvotřídní – dohromady jedna z povídek, ke které se čas od času rád vracím znovu.

Typicky haldemanovský příběh lovecké výpravy na nebezpečného tvora, který se zvrtne v cosi docela jiného. Konec je možná už poněkud přestřelený, ale i tak čtivé, zajímavé a napínavé – kolik lidí by asi v podobné zkoušce obstálo?

patetické, užvaněné, plné autorského násilí na příběhu, ale základní nápad je v pravdě geniální. jenom jeho zpracování, krom řemesla, je bídné.

tohle drama je sice dosti pro náctileté, ale má švih, velmi dobrou formu (autorka umí), pár zajímavých nápadů (tohle spíš klasičtější SO, bez těch cingrlátek NSO, až na pár mutantů) a malé osobní drama hlavního hrdiny. sice tu máme pár bůžků ze stroje, ale dají se zkousnout, protože moc netrčí. na nadprůměr se povídka vyšvihla tím, že začínám být alergický na samoúčelné blafy NSO (třeba povídka od srdce) a oceňuju něco, co má hlavu, patu, řemeslo i nápady, byť to skutečně nic zlomového není.

tohle byl extrém NSO. čisté dobrodružství bez čehokoliv navíc. děsivě mě to nudilo. nulové důvěryhodné motivace jednání postav, přehršel zajímavých nápadů, ale úplně mimo příběh, žádná přidaná hodnota. pár zajímavých momentů a nápadů to drží nad vodou, ale jinak bída a utrpení.

Po dočtení Dračích zubů jsem si oprášil i tento kousek a dobře jsem udělal. Obě povídky jsou velmi provázané a až dohromady tvoří ten správný celek. Musím ovšem říci, že Čarodějova šestka je o něco hůře napsaná. Kdyby se držela jen tématu pronásledování čaroděje, který se snaží dát dohromady šestici dětí, aby využil jejich střípků magie a poskládal z nich zdroj své moci, bylo by to téma jako řemen. Sice ne zrovna originální, ale silné. Irvine ale tuto linii rozmělnil návraty do minulosti hlavního hrdiny Pauluse. Těmi sice svázal dohromady Dračí zuby a Čarodějovu šestku, ale samotnou ČŠ poškodil na čtivosti a tahu na bránu. Dál mi vadilo pár nejasných věcí (Paulusův boj s čarodějem, proč čaroděj nezískal děti někde ve městě za pár hodin, ale utíkal do řídce obydlených končin, jak ho Paulus stopoval, jak věděl, kudy se ubíral atd. atp.). Proto nakonec hodnotím, jak hodnotím. Kdybych měl hodnotit jen první třetinu, byla by to jednička s hvězdičkou, tedy vlastně pěti hvězdičkami.

tohle ani tak není NSO, ale poctivá SO křížená s komiksem. barvité, vtipné, lehké, svižné. žádné hluboké myšlenky, ale pár zajímavých postřehů, pointa je poněkud předvídatelná, ale stejně při ní má člověk takový ten dobrý pocit spravedlivého :) četlo se to krásně jako se pije lambrusco grasparossa di castelvetro secco ;)

povídka mi velmi připomněla skvělou atmosféru řeky bohů od iana macdonalda. v zásadě jde o povídku atmosferickou. skvěle vykreslené prostředí nás zvolna uvádí do doby po globálním konfliktu vedeného i atomovými zbraněmi, o vitální indické kultuře, ale i její konzervativnosti. postupně a skutečně dosti nenápadně autor popotahuje čtenáře k vyústění, které samo o sobě by bylo skvělé, kdyby ho autor tak neodflákl. kopnul bych ho za to s chutí do holeně. jenže, když jsem si závěr povídky přepsal po svém (ale stále v intencích původního autora), tak mě to nadchlo.

hm :-/ povídka, která se strašně snaží být dobrá, ale je umolousaná, vydřená a je z ní ještě cítit autorův pot. co se námětu týče, nic nového, rebelové a honičky a tak. v pozadí se nám odehrává dilemma gildy velkolodí (my věříme v tu, no, vědu a technologie, život je jasný a nalajnovaný) a strukturou (my jsme svoboda, transcendence, nekonečné obzory a svoboda. jo, to sem už říkal). tenhle rozcestník je tak profláklý, že bych od autora čekal něco originálnějšího, než co vymyslel. jistě, zvonka to vyzerá jako ultimativní, stupňující se konflikt, ale zblízka je to docela nedozrálé, autor vůbec nedokázal vytěžit z toho něco zajímavého. váhám mezi 2 a 3, ale řemeslo je dobré.

docela zajímavá a příjemně neukecaná povídka. na začátku nás nemine takové to ohromování, kam až dotyčná civilizace dospěla, ale postupně se odkrývá, co za tím vším stojí. a pointa sice není převratná, ale její osudovost se mi líbila. být králem není nic, o bych stál, ani tady, na zemi.

Zaujímavý a sugestívny popis symbiózy mimozemšťanov a ľudí s dôrazom na psychológiu. Čím viac som sa blížil k záveru, tým viac som cítil, že nie je tu nadradený a podradený druh (aj keď to spočiatku vyzerá tak), ale vzájomná závislosť. Silné a miestami nechutné pocity sú zaručené.

Když jsem přemýšlel nad hodnocením, došel jsem k závěru, že není co vytknout. Ne že by takto klasická fantasy byla můj ideální šálek čaje, ale i tak mne udržela vzhůru (což už dnes od knihy vyžaduje velký kumšt) a hlavně se mi líbila svou kultivovaností, zabodoval hlavní hrdina a očarovaly mne perfektní dialogy, ať už vyřčené nebo ty beze slov. Prostě klasická fantasy, ale v „magazínovém“ stylu. Teď si dám znovu po letech Čarodějovu šestku, jak radí Martin v předmluvě, třeba se můj zážitek ještě umocní.

EDIT: Obě povídky jsou propojené mnohem víc, než jsem si pamatoval. Ne že by nefungovala každá samostatně, ale až dohromady tvoří celý obraz.

Tak tohle mi vůbec nesedlo:( Nejen, že se jedná o druh humoru, který je mi cizí, ale navíc mi to přišlo, že si s tím autor moc práce nedal:( Být to úplný začátečník, asi bych byl v hodnocení mírnější, ale takhle dávám 0%.

Tak úvodem musím předeslat, že povídky Star Treku, jsem četl pouze od Blishe v prvním českém, tehdy samizdatovém vydání. Asi to je moje mínus, protože nevychutnám autorovy narážky a jinotaje v textu (nakolik znám autora, jistě tam jsou). Přesto musím konstatovat, že se noveletka četla velmi dobře a obě dějové linie jsou velmi vtipně propojené v kompaktní celek. Postava zabijáka je nám určitým způsobem sympatická, mě vytanul na mysli, alespoň v první polovině děje, nekompromisní Forsythův Šakal. Jeho filozofii velmi trefně glosuje „záporačka“ Sagot větou: „Jsi tak dobrý, protože ti je jedno jestli přežiješ nebo ne.“ Poměrně přijemně jsem se pobavil, ale přesto nemůžu dát plný počet. Něco mi nesedlo v počátku povídky, ani pořádně nedokážu říct co, asi jsem jen měl pocit, že se nedokážu úplně ponořit do děje. Ale může to být mojí neznalostí všech příběhů série Star Trek…

Já ho prostě žeru. Vynikající název, dobrý rozjezd, pak trochu útlum, ale konec zase OK. Všechno nesedí na 100%, má to mušky, ale to erotické jiskření, to se mu povedlo. Půl astry navíc za fauxlexky!

Uznávám, že tahle povídka dá asi nejvíce těm, co pamatují doby dnes už dávněji minulé. Přesto, já je nepamatuji a bavil jsem se dobře. Mimozemský sociologický experiment se slavným průběhem a neslavným koncem mne zaujal mnohem víc než na 40%.

Nedisponuji básnickým talentem ani přílišným poetickým citem. Určitě to přispělo k tomu, že mě tahle spíše fantaskní než fantastická povídka nehorázně nudila, přesto nevěřím, že by to bylo jen tím. Popravdě, celou dobu mi to přišlo jako hodně rozředěný a podprůměrný odvar díla J. A. Poláka.

Příjemně civilní povídka, kde jde jen o chronickou depresi a objev zapomenutého pravěkého kmene v australské poušti. Žádná velká odhalení, žádné převratné události, jen trocha smutku na konec, přičemž autorova odborná erudice přitom úroveň příběhu hodně zvedá. Zejména těm, co se zajímají o antropologii lze jen doporučit.

Povídka s mírně lovecraftovskými motivy odehrávající se ve stejném světě jako McDonaldova o dost méně zdařilá novela „Příběh Tendeléo.“ Země zde čelí podivnému útoku (pokud vůbec jde o útok) z vesmíru v podobě kontejnerů s biologickým obsahem měnícím totálně biosféru planety. V příběhu sledujeme snahu hlavní hrdinky o nalezení muže, který v jedné z takto zamořených oblastí zmizel a současně pomalu vyplouvá na povrch otázka, co vlastně znamená být člověkem.

Největším plusem příběhu je atmosféra Afriky, bizarní a k nepoznání přetvořené mimozemskou „nákazou,“ kterou se hrdinka pomalu brodí ke Kilimandžáru, cíli své cesty. Není problém držet jí palce už proto, že čím dál víc tušíme, že ta pouť neskončí dobře. Zatímco třeba Resnick je v afrických popisech poetický a okouzlený, McDonald hraje na podstatně temnější notu a hraje dobře, závěrečné noční setkání patří k těm, na které se nezapomíná. Otevřený konec byl možná nezbytný, přesto za něj ubírám pár bodů.

Rozhodně řádově lepší než třeba „Mučitelův stín“ od Wolfeho. Příběh kata čelícího pomstě zločince, kterého (podotýkám, že zcela spravedlivě) popravil se odehrává v prostředí ryzí science fiction a už to mu dodává na zajímavosti. Třeba o řádu Vdovců a několika dalších aspektech v povídce zmíněných bych se velmi rád dozvěděl víc.

Slabinou je bohužel konec. Závěrečná poprava jisté osoby mi přišla jen „na efekt,“ aby povídka měla pointu. Nevěřím, že by k tomu hlavního hrdinu ve skutečnosti donutili, nebo že by tu exekuci dobrovolně provedl a dosud férově působící právní řád Farky díky tomu také dostal značný šrám. Škoda, hodnocení mohlo být o dost vyšší.

Nevím příliš, co si o tomhle počinu myslet. Problém asi je, že nejsem nijak skalní příznivec Romerova filmu, a tato povídka opravdu není nic jiného než fanfiction podle „Noci oživlých mrtvol.“ Nic víc v tom není a bez filmu vyznívá téměř nesmyslně, atmosféra dle mého soudu nulová. Víc dát skutečně nemůžu.

Plně souhlasím s názorem Romisona. Jedna z nejlepších Žambochových povídek, drsný, originální svět, sympatický hrdina, především úplně jiný než Koniáš či Bakly. Jediné, co mi po dočtení vadilo je, že to nebylo delší.

Uzavírající povídka cyklu Kirinyagy. Stačí jedna nehoda a pracně budovaná i udržovaná utopie se hroutí, staří bohové umírají a vše se vrací zpět na začátek. Poučí se z toho někdo? Hlavní hrdina rozhodně ne, žádné své chyby si nepřipouští, je stejně zatvrzelý fanatik jako dřív.

Jak jsem napsal u předchozí Resnickovy povídky z tohoto světa, nepokládám „šamana“ Koribu za nikterak kladnou postavu a tím pádem mi ho ani nebylo líto, spíš právě naopak. Povídka samotná už není tak působivá jako příběh Kamaly, přesto je velice dobrá a stojí za přečtení. Pokrok možná nemusí být pro lidstvo vždy vítězstvím, ale pořád je lepší než Ngai a prolhaní šamani.

Příběhů i filmů na téma zmenšených hrdinů pohybujících se v té či oné podobě lidským tělem je víc. Sheffield k nim přidává ještě téma „safari do říše hmyzu“ a dělá to moc dobře – kam se hrabe Alien na obyčejnou tarantuli, jste-li velký jako moucha. Když se k tomu přidá ještě sympatický hlavní hrdina, je výsledkem opravdu zajímavá povídka, byť k plnému pochopení pointy je žádoucí jisté lékařské vzdělání.

Harlan Ellison je ujetý. To není urážka ani kompliment, nýbrž konstatování domnívám se dosti známého faktu. Kdyby se udělovaly ceny za divnost či šílenost námětů, měl by jich víc než Gott slavíků a tato povídka by na jeden vítězný rok bohatě stačila. Ani nebudu vyjmenovávat, co všechno v ní smíchal dohromady. Guláš je to šílený, přesto stále celkem poživatelný. Zda bude někomu i chutnat je jiná věc, u mě lehký nadprůměr.

Ze všech Šlechtových povídek, které jsem četl, se mi právě tato líbila asi nejvíc. Nevím, zda rovněž patří do stejného světa jako příběhy s Oggerdem a spol. (jisté shodné znaky tu jsou – možná by měl někdo ověřit), ale každopádně mě zaujala příběhem i zpracováním. Drobné mezery by se samozřejmě našly – v tomto případě mi vadila absence vysvětlení, co nebo proč měli duchové vlastně v úmyslu – a Wolfieho salta působily rovněž trochu divně, ale i tak hodně dobrý kousek.

V souladu s tématem čísla další příběh z alternativní reality, kde pro změnu nacistické Německo prakticky vyhrálo druhou světovou válku. Ocitáme se v okupovaném Londýně, spolu s hlavním hrdinou se s typicky britským nadhledem snažíme přežít v každodenní mizérii, až potkáme ženu, která neradostným zítřkům dodá překvapivou jiskru. Bohužel má svá tajemství a hlavně je o ní až moc velký zájem…

„Pád Frenchy Steinerové“ bude další povídka, která v hodnocení poněkud doplatí na mé subjektivní preference. Téma vítězného Hitlera mě prostě nijak neuchvacuje a nacistické okultní hrátky už vůbec ne, nebaví mě u Novotného a nebavily mě ani tady. Přesto musím uznat, že povídka není špatně napsaná a hlavně držená ještě v rovině akceptovatelné pravděpodobnosti. Proto dávám sedmdesát. Členové společnosti Thule nechť klidně přidají zbylých třicet.

Nepříliš optimistický životní příběh astronauta, který během lunární expedice propadne časovou anomálií, rychle vystřídá pět různých verzí reality, aby nakonec uvízl v šesté a byl nucen začít žít úplně znovu.

Zkraje děj působí zmateně a příliš rychle, zběsilý kaleidoskop obrazů, co zmizí dřív, než se v nich člověk, stejně jako hlavní hrdina, může zorientovat. Jakmile ovšem Bado definitivně zakotví v novém domově a začíná si budovat pozici za pomoci svých znalostí i součástek skafandru, zajímavost prudce stoupá a právě tato část povídky je tou nejlepší. Baxter jí klidně mohl věnovat mnohem více prostoru. Konec je opět problematický. Za prvé z něj nevyplývá jasně, zda byla hrdinova snaha odvrátit zkázu nebo alespoň zachránit, co se dá úspěšná, ale především až moc zavání patetismem. Nicméně za celkovou úroveň i prostřední část si 80% zaslouží.

Vcelku jednoduchá, předvídatelná časovka. Nic, co by zde nebylo mnohokrát, snaha zabránit většímu zlu za cenu vyvolání menšího. Překvapení ani převratně nové myšlenky neočekávejte, přesto jsem však byl až překvapen, jak hladce se povídka vzhledem k jejímu stáří čte.

Povídka spadá do širšího fantasy cyklu z prostředí magické školy – ale nečekejte Harry Pottera. Autorka jde zcela jinou cestou čistého fantasy prostředí a mnohem jemnějšího, niternějšího příběhu chlapce, který za výjimečný magický talent zaplatil fyzickým postižením a se svým dračím přítelem nyní čelí zásadní životní změně. Není to akční ani „hrdinské“ v potterovském smyslu. Přesto však příběh pojednává především o odvaze, síle vyrovnat se s překážkami, které nám staví druzí, ale hlavně s těmi, které si tvoříme my samotní. Myslím, že tahle povídka musí alespoň trochu zasáhnout každého, kdo nemá místo srdce cihlu…

Povídka podle všeho spadá do podstatně širšího cyklu s tématikou válek lidí s roboty-berserky. To může být problém, protože já bohužel další příběhy z tohoto světa neznám, hodnotím jen tento izolovaně, a podle mě bohužel nestojí za nic. Stěží průměrná military SF bez jediného originálnějšího nápadu, ploché postavy, nijak zajímavý děj. Možná, že kdybych znal širší pozadí Saberhagenova světa, objevil bych v tom nějakou kvalitu, která mi unikla, ale momentálně je to s bídou na 50%.

Jedna z Resnickových nejlepších povídek z Kirinyagy, pokusu o utopii. Většina z nich není nijak veselá, a tato patří k nejvíce hořkým, příběh dívky příliš inteligentní, aby mohla žít v záměrně primitivním světě, a současně příliš slabé, aby se dokázala vzdát domova. I touha po poznání se může stát prokletím, ale komu náleží vina?

Jakkoliv se budu zřejmě rozcházet v názoru s většinou čtenářů, nepokládám vypravěče-šamana většiny Resnickových povídek z tohoto cyklu za kladnou postavu. Jeho smíření s osudem není projevem moudrosti nýbrž fanatismu a opojení hrou na boha v systému, nad kterým si zároveň umývá ruce. A třebaže „utopie“ na Kirinyaze možná začala s dobrými úmysly, už jen Kamalina oběť nad ní vynáší jasný ortel.