LEGIE - databáze knih Fantasy a Sci-Fi

Skvělá a díky svému závěru mimořádně děsivá povídka, která zaslouženě patří ke klasice horrorového žánru, ačkoliv v ní nenajdeme jediný prvek nadpřirozena.

Zajímavý příběh s ještě zajímavějším nápadem. Vojtěch, jak se stavitel jmenuje, bloudí po domovině a snaží se svým uměním pomáhat, kde se dá. Má však svou cenu, o které se nesmlouvá. Ne vždy a všichni jsou mu však vděčni, jak je už tak u nás zvykem.

Povídka má svou zvláštní ponurou atmosféru, kterou však přeci jen prosvítá trošku toho optimismu a lidskosti.

Už moje první střetnutí s Meta-válečníky (http://www.legie.info/povidka/22840-alistair-rennie-chmurnyvalecnik-potkava-syny-urvalovy/) bylo docela fajn a tohle je ještě mnohem lepší. Jejich svět je zajímavý a dost originální. Kotví v městské kvaziheroické fantasy, ale využívá i nějaké ty SF plky, aby byla čtenářova dušička v péří (metatvorové versus lineární tvorové, dost nejasná interakce mezi jejich dvěma světy). To ale není všechno. Do této směsi autor dále vkapává pravý, panenský, za studena lisovaný New Weird olej – smysl pro detail, podivno, pokřivené obrazy naší reality. Výsledný koktejl je natolik silný, že se někteří poserou, avšak ti, co mají silnější žaludek, umí vychutnat jeho jemné niáns. Aby toho všeho nebylo málo, Rennie přidává drobet perverze, násilí, skvělé dialogy a už výše zmíněné kvazihrdinství. Meta-válečníci vlastně hrdinové nejsou, oni se prostě jen chtějí všichni navzájem zabít, protože, ehm, vlastně proč? A tady se už ke slovu dostává Hyperionem zmiňovaná satira. Tohle totiž opravdu může fungovat jako výsměch fantasy žánru a nejen jemu. Ale taky nemusí. Tak jako tak bych tuhle povídku doporučoval všem čtenářům Kulhánka, Kopřivy a podobných autorů, protože ti jednodušší z nich se u této povídky královsky pobaví a ti přemýšlivější vlastně přímo císařsky, protože se před nimi příběh otevře jak v rovině satiry, tak v rovině stylově napsané brutální vyvražďovačky s mňamózním koncem.

aha, takže i druhá povídka NSO je spíše rozbředlá kaše jinak skvělých nápadů, které autor nějak zapomněl přidat sůl, maruško, ehm, příběh. a bez soli to nejde. nápady jsou tu skvostné (kmen, jeho konstituce a život, nepřítel; galaktická válka), ale ten zbytek za moc nestojí. jistě, vmyslet se do toho, co se bude dít za 10 megaroků je těžké, ale autorské podání mě ničím nezaujalo. metaděj je zajímavý, ale je to jen popis, žádné drama, žádná gradace (pidipointička, co to vlastně ten verthandin prsten je a proč k němu nepřítel jede, není nosná na tak dlouhé plácání se v mělkém moři, znalci severské mytologie mají požitek ještě snížen o snadnou dešifrovatelnost jména). nepopírám bujnou autorskou fantazii, která zde, oproti prvnímu příběhu je i myšlenkově konzistentní a originální, ale drama se nekoná.

Zajímavý příběh kolonisty na marsu.

Krátký příběh mladého duchovního ve vzdálené budoucnosti, jeho interakce s „robooslem“.

Původně jsem chtěl tuto novelu v New Weird přeskočit, protože jsem ji už četl v magazínu, ale nakonec, navnaděn plným hodnocením od Gaarqa, jsem si ji natřikrát dal. A dobře jsem udělal. Novela patří do stejného světa jako autorův román Světlověk, do světa alternativního 19. století, kde magie funguje v podobě formulí, které stráží a licencují pro použití jen uvnitř své komunity cechy. Tento tradiční svět je nabourán nálezem éteru, magické substance, která umožňuje mnohem složitější a silnější kouzla. Rozmach v používání éteru oslabuje tradiční cechy, nabourává zažité tradice a nastoluje, no, pokrok. A pokrok, to je jako stádo sviní v humně, jak praví klasik. Na pozadí této proměny světa, která se vešla do doby trvání jediné generace, sledujeme příběh mlynáře, majitele větrného mlýna v alternativní Anglii. Jeho cech upadá, nastupují parní mlýny a my sledujeme jeho boj o štěstí světa i jeho osobní. Zní to jako námět románu od Galsworthyho nebo jiného z té bandy? Nejen zní. Až na občasné magické prvky a mnohem střídmější počet hrdinů je to vlastně o tom samém. Hledání místa na slunci, boj o lepší život… V souvislosti s tím bojem bych si dovolil výtku. Autor nic přímo nehlásá a neočkuje, ale nejde si nevšimnout jisté politické, přesněji levicové, propagace. Pár konspiračních vsuvek nám sice naznačuje, že by to vlastně ani moc levicové být nemuselo, že by stejně tak mohlo jít o nekalé metody konkurenčního boje – tedy pravicové – ale prostě jisté jemné protláčení ideologie z novely cítím. Druhá výtka směřuje k závěru, který je poněkud nesrozumitelný, psychedelický a snad i zbytečný. Třetí, trochu hnidopišská výtka, směřuje k poněkud pokřivenému ekonomickému zakotvení příběhu. Cestování chudého vlakem bez zmíňky o tom, jak si obstaral lístek či jak obešel kontrolu není úplně košér. Také větší investice jsou v novele dělány jakoby víc srdcem než hlavou, přitom obchodník i řemeslník musí hlavně dobře počítat, pokud chce vydělat. Přes to všechno je Příběh mistra mlynáře opravdu dobrou povídkou, jednou z nejlepších a také čtenáři nejpřístupnějších, jaké jsem ve stylu new weird četl.

tak jako úvodní povídku bych čekal něco průraznějšího. takhle jsem se dostal jenom k odvaru z postmoderní diplomacie, tak jak nám to dnes předvádí euroamerická společnost. motivace postav je naivně nablblá už z dnešního etologického pohledu (proč se proboha moderní autoři nezajímají také o moderní poznatky a ne jen papouškují desetiletí stará klišé?), první pointa je navíc zbytečně krutá (ta zbytečnost plyne z nelogičnosti), stejně tak jako je to bůh ze stroje a hnedlino po ní následuje další pointička, a taky tažená jako králík z klobouku. to je to špatné. a to dobré je celkem zajímavý, ale ne příliš originální svět a čtivý text. no, jak říkám, žádná sláva, ale nic děsivého.

Asi nejlepší povídka v knize „Mlha“. Jsou povídky, které jsou fajn, ale za měsíc už o nich nevíte. A jsou takové, které si budete pamatovat pořád. Právě tak na mně zapůsobil Prám.

Tak tohle jsem nějak nepobral. Základní nápad s výměnou duší je mi asi jasný, ale nějak nerozumím tomu, co se tím Martin snažil říct – a právě proto se mi to moc nelíbilo. Třeba až to někdy budu číst podruhé, bude mi to dávat větší smysl.

Z počátku mi to trošku připomnělo Endera – Mluvčí za mrtvé. Také zde se lidé snaží pochopit náboženství a náboženské rituály mimozemské kultury. Jenže nakonec to přece jen bylo o něčem jiném. Chtěl jsem nejprve dát 80%. Po přečtení však o povídce neustále přemýšlím a uvědomuji si, jak individuální je vlastně lidská láska a jak moc jsme omezeni ve sdílení našich pocitů. Krásná povídka, po které se cítím o něco smutnější a osamělejší než předtím.

Je těžké se domluvit s někým, kdo má jiný pohled na svět. Nebo tak něco. Nechci o povídce moc říkat, protože postupné pronikání do souvislostí je zážitek, kterého si ohromně cením. A tohle je jeden z případů, kdy to stojí za to.

Jeffrey Ford dokáže na malém prostoru věrohodně vykreslit svět (samozřejmě ne do všech detailů – naštěstí) a hned několik téměř archetypálních postav. Zamíchá je v lyrickém šejkru a vyplivne je jiné. Některé jen vrácené na předchozí životní dráhu, některé proměněné. IMHO jedna z nejlepších prací v antologii. Ford osvěžujícím a místy dokonce vtipným způsobem vykresluje malé a podivné království, kde „král“ trpí smutkem a jeho „poddaní“ se rozhodnou jej vyléčit. Složit svůj reparát za to, co dělali a čím byli před tím, než je vzal na milost. Léčení má ovšem vedlejší učinky…

Vryté město bylo vedle MacLeodova Světlověku a Miévillovy Jizvy to nej, co jsem z new weird románů četl, proto mne tato povídka, odehrávající se ve stejném světě, potěšila. K dokonalosti ji chyběla větší plocha, kterou román disponoval, a na níž se autorce podařilo utkat pestrou tapisérii s mému oku lahodící estetikou. Tady je to tím pádem jen za 4.

Výborný příběh ze světa Písně ledu a ohně, ačkoliv by mohl být klidně zasazen i do našeho světa. Žádné fantastické prvky zde nenajdete – jedná se jen o příběh mladého rytíře, který hledá své místo v životě. S cílem získat slávu a třeba i místo na dvoře nějakého lorda, zamíří na rytířský turnaj v Ashfordu. Čte se to jedním dechem, příjemně to zkrátí (aspoň na chvíli) čekání na Tanec s draky.

Nuda, nuda, kýbl plný nudy. Příběh? Žádný. Napětí? Žádné. Postavy? V podstatě žádné! Navíc je to moc dlouhé. Proč se to jmenuje Watsonův chlapec? Má to být nějaký odkaz, který jsem nepochopil? Třeba to celé má smysl, ale já jsem ho nedešifroval. Jediné, co můžu říct kladného, je to, že text má jakýs takýs styl. I ždibec atmosféry by se našel. Za to je taky ta jedna hvězdička. Zatím jednoznačně nejhorší kus z antologie.

Znovu se dostáváme do světa, kde nic není jako dnes. Na severu Evropy je Albion, ve středu Moravia, na jihu Romania. A slečna agentka-čtečka Viviola je schopna přecházet mezi tím to světem a světem Křesťanů, což je ten náš. Tentokrát má za úkol získat z daleké Morávie artefakt, ze kterého se vyklube stroj času.

Docela zajímavá časová hříčka okořeněná troškou magie. Myslím si, že takto postavený svět má velký potenciál a je škoda ho nevyužít, což k tomu v tomto případě došlo. Ale bylo by rozhodně dobře, aby se autor tomuto světu věnoval a pokračoval. Jen by to asi chtělo nějakou delší formu a trošíčku komplikovaněj­ší děj.

A to vše říkám i přes to, že látka není originální (takové prolínání už tu mnohokrát bylo), ale zajímavostí je to středoevropské prostředí.

Tentokrát se s Gaarqem shodneme, já jen nejsem tak přísný :) Tahle povídka opravdu není kdovíco. Je to New Weird jak řemen, ale bez nějakého začlenění do světa, který by aspoň pár věcí vysvětlil (co jsou to Temná města, proč, jak a kdy vznikla, co v nich žije za tvory (biologicky), jaké mají hodnoty, …) je to jen podivná skica s docela schizoidní atmosférou.

Tvorbu Dana Simmonse mám ve velké oblibě, nicméně tato povídka mne skutečně nenadchla. Postav je příliš, splývají. Rozlišit lze pouze hlavní hrdinku. Zápletka je skutečně vhodná spíše pro Star Trek a většinového diváka, než pro náročného čtenáře Kantosu. Škoda,že doopravdy pro ST nebyla,ten by mohla velice obohatit. Simmons sám v předmluvě píše, že nechce rozmělňovat své světy, ale přesně to dělá- v povídce se prostě musí objevit štír, aby si fandové přišli na své. Nakonec mi vadila (opět startrekovská) mírumilovnost všech zůčastněných. Tedy na Simmo se hodnotím povídku jako bídnou, ale pořád je to Simmons a ten se prostě čte dobře, i když děj za moc nestojí..

Ironický a zároveň deprimující Ziemkiewiczův pohled do budoucnosti našich polských sousedů. Náboženství získalo v zemi nadvládu prakticky ve všech aspektech lidského života, elektronické sčítání hříchů a kupování odpustků je všední realitou, bují byrokracie i korupce katolických potentátů, na vše nekřesťanské (nepolské) je pohlíženo s opovržením až nepřátelsky. Totalitní teokracie v praxi. Jedině Poláci, věřící Poláci bez hříchů, byli vyvoleni vstoupit do Království nebeského. Nebo ne? Chvílema jsem se u povídky nudila a na těch pár stran bylo přeskakování v čase tam a zpátky imho příliš, tříštilo to děj, zpomalovalo tah, ale za přečtení „Nevěstka“ stála. 64%

Jde o odbočku serie pozvedání umístěnou na Jijo po odletu Streakeru…parád­ní :)

Podlidé určení jen na otrocké práce s omezenou dobou života, kteří se ovšem natolik psychologicky a biologicky blíží lidem, že jsou od nich nerozeznatelní – kde už jsem to jenom viděl? Namátkou třeba Blade Runner? Ne ne, body za originalitu u mne Jeffrey Thomas nezískal, i když názvosloví, které použil (viz Gaarqův koment), je povedené. A jak je to se zbytkem? Taky nic moc. Příběh, který autor vypráví, by si zasloužil trochu rozvinout. Na tak malém prostoru bylo málo akce, málo popisu, málo času se s někým identifikovat, snad i málo postav. Když k tomu připočtu ještě politický motiv, zavánějící levičáctvím … Vzhledem k tomu, že největším záporákem je odborový předák, tak to tedy autorovi odpouštím, ale i tak. Kdo měl problémy s levičáctvím Miévilla, ten ať se této povídce raději vyhne. Celkově slabý nadprůměr.

Nevím, jak bych hodnotil, kdybych tuto povídku četl a neznal Nádraží Perdido potažmo další knihy z novokrobuzonského cyklu. Asi bych byl dost zmatený. Miéville totiž mnoho nevysvětluje, rovnou to na nás sype. Jako doplněk k Nádraží Perdido je to ale fajn. Dozvíme se něco víc o Jackovi Půlmodlitbičkovi a o tom, jak že ta vláda v Novém Krobuzonu funguje. Kdo tahá za špagátky. A nebudeme nijak zvlášť překvapeni, protože pachatelé dobra neexistují jen v realitě, ale i ve vymyšlených světech. Bez nich by to totiž nešlo. Nebo ano?

Těšil jsem se. Náhoda tomu chtěla, že jsem se dostal k této povídce při ranní jízdě autobusem. Věrný své zásadě, že v antologiích se nemá přeskakovat, jsem se do ní s povzdechem začetl, a to byla chyba. Tato povídka se musí vychutnat. Chce to tu pravou atmosféru, chce to se naladit na bezútěšnou a studenou vlnu, v které Ligotti píše. Pravda, zima za oknem panovala, ale jinak… Nakonec, možná proto, že jsem jej dočítal na krajském úřadě v prázdné chodbě, ve mně Hlas svou stopu zanechal. Tichou, šustivou a mrtvou. Někdy si tuto povídku budu muset dát v tom správném prostředí. Minimálně ty metafyzické úvahy si to určitě zaslouží. Nechám se ovládnout a odcestuji do města na severní hranici. A tam zemřu. Nebo ožiji?

Podobenství, jehož smysl je buď natolik triviální, že mi přijde zbytečné o něm mluvit, nebo jsem ho nepochopil. Celou dobu, co jsem to četl, to ve mě řvalo příkazy, co má hrdina dělat, ale on… Jako v noční můře nebyl schopen kloudné aktivity. Nakonec přece něco udělal. Taky řešení…

Úžasný svět Simona Ingse se mi hned zalíbil, snad ještě víc než Miévillův Nový Krobuzon. Ústřední myšlenka asi není úplně originální, jen si nemohu vybavit, kde jsem se s ní setkal. Možná nikde. Možná, že nápad, kdy vše živé pokračuje v bytí i po smrti, jen v poněkud animálnější podobě, kdy život je natolik silný, že tropí více škody než smrt, jak ji známe my, že tento nápad je opravdu nový; pro mne je. Ings navíc tuto myšlenku rozvádí do tak podivných podrobností jako do živoucích fekálií, zvratků, mrtvol, na nichž se krmí mláďata, která mají života nejvíce a jsou spíše zvížaty než lidmi – proto název Vlčata. V Ingsově světě funguje magie a další podivnosti, ale je jasně zmíněno, že všeho dočasu. Vysmívaní mechanici jsou připomínkou minulé éry a jejich čas opět příjde.

Příběh sám pro mne není v tomto případě natolik důležitý. Imaginace a oslnění fantastikou je u této povídky natolik silné, že jsem schopen ledacos odpoustit. Pravdou je, jak píše Gaarq, že celá povídka je vlastně jen zbytnělá anekdota. Ale krásně zbytnělá.

Znám film, oproti němu je povídka méně „sladká“, ale vyvolává stejné pocity. Skvěle napsáno, zábava číst = doporučuju všemi 12 prsty robota.

Začátek je takovej nemastnej neslanej; snaha predstavit „pocitacovy jazyk“ se odrazila ve čtenosti. Jakmile se ale do příběhu dostane Torpéďák, začne to odsípat. Ve finále pak dnes oblíbené (kuk směr Milenium) střetnutí – hackerka (a počítačový program) vs právník. Jak to dopadne je nasnadě :)

Obrázek z třetí světové války, jak mohla nastat. Příběh se odehrává na ne až tak obvyklém místě, ovšem s podobným koncem. Napsáno je to dobře, ale přijde mi to celkem o ničem. Pár postřehů o povahách lidí, národů a pohlaví je trefných, popisy krajiny názorné, dialogy suché a věcné. Fajn. Ale nic víc jsem nenašel. Buď to tam nebylo, nebo to po mně sjelo jako kapka po teflonu.

Prvních pár stran, které jsem četl v jednu v noci na Nový rok jsem protrpěl. Nebavilo mě to, nesedlo mi to, nemelo to konkrétní obrysy, pouze nahozené udičky a kouřem zahalené výjevy. Po probuzení v osm hodin tentýž den, jsem si otevřel zbytek a ejhle! Najednou mi to sedlo, začetl jsem se, evokovalo mi to něco, co už jsem znal (Miévilovo Nádraží Perdido a VandeMeerovu Proměnu Martina Lakea), prostě jsem do toho vklouzl jak dívčí dlaň do kozinkové rukavičky. A užil jsem si to. Hodně. Až mne to samotného překvapilo a trochu vyděsilo. A přivedlo mne to k tomuto postřehu:

Jsou lidé, co nepříjmou abstraktní malířství. Vnímají taková díla jako mazanice beze smyslu. Jsou lidé, kteří potřebují konkrétno, něco, co zapadne do jejich rámce vidění světa. A pak jsou lidé, kteří abstraktní výtvarné umění milují. Někteří ze snobských pohnutek, někteří opravdově. S touto povídkou, podobně jako s celým New Weird fenoménem a jeho přijetím čtenáři, se to má právě tak. Někdo to strhá jako plky o ničem, někdo v tom najde smysl nebo alespoň krásu.

Čistá dokonalost vyprávěná úžasným jazykem vypravěče. Tohle bylo maximálním potěšením číst. Renčín vzdal hold gotickému románu a sestrojil text plný morbidnosti, ponurosti a makabróznosti, který zatím v jeho bibliografii nemá obdoby. Pro mě osobně je tohle prozatimní vrchol jeho tvorby a doufám, že se k postavě časem vrátí. Třeba i v románu, pro nějž je jako stvořená.

Prva poviedka vychvalenej zbierky. Hmmm, co napisat. Kazdy z predchadzajucich komentujucich ma v niecom pravdu. Na mna zaposobilo hlavne Bacigalupiho genialne zapracovanie novych (resp. pre nas novych) technologii do jeho sveta. Na druhu stranu, tych cinskych terminov je tu naozaj dost a ten koniec… Ale urcite znepokojenie nad mocou bezmocneho tu urcite citit.

Velmi podařená povídka s hororovými prvky o nenápadné invazi z vesmíru a o lásce k rodině, k přátelům a k životu, o vnímání cizoty a tom, co je zlo.

Celkem zklamání, vzhledem k proslulosti povídky jsem čekal mnohem více. Lovecraftova představivost je působivá, místy se mu daří (zejména uprostřed textu) vyvolat atmosféru strachu a zdařile načrtnout pochmurnou velkolepost opuštěné megapole Prastarých a minimálně z hlediska historie hororového žánru má povídka význam v tom směru, že fakticky zbavuje „mýtus Cthulhu“ jeho nadpřirozených prvků ve prospěch vědečtějšího vysvětlení. Lovecraftovo rozhodnutí napsat povídku spíše ve formě jakési vědecké zprávy (pravděpodobně z důvodu, aby vše působilo co nejvěrohodněji) mi vzhledem k délce textu přišlo nešťastné. V první třetině jsem se vyloženě nudil a kdyby šlo o text neznámého autora, asi bych jej odložil a už se k němu nevracel. Poté se sice stal příběh o dost zajímavějším, ovšem autorova pokračující snaha o vědecký popis a celkově pak jeho způsob psaní mi šly nadále na nervy. Logika povídky na mnoha místech skřípe, osud postav mi byl zcela lhostejný a vyvrcholení příběhu, pokud se o něčem takovém dá vůbec hovořit, mne nijak neohromilo (ve skutečnosti jsem několik posledních stran spíše jen prolistoval). Když to shrnu, ačkoliv jsem uprostřed povídky uvažoval o čtyřech hvězdičkách, nakonec jsou to z bídou tři.

Příběh je možná moc zdlouhavej. Trochu jsem byl zmatenej z toho mateoritu a čekal co se z ně vyklube.

Není to špatný, ale postrádá to nějakou takovou jiskru nebo co. Pointu jsem lehce netrefil, takže u mě dobrý. Ale díky pointě je to takový divný…

Zatím druhá povídka z Robotu, co si zaslouží plnou dávku hvězd. Co se staně, když robotu chybí dezintegrátor? No postaví si ho jako MacGyver! Finále má pak třešničku ve spojení tří dějových linek v jednu a dobrá pointa celého příběhu.

Výborné, ale bohužel až od poloviny povídky. Ten začátek je nemastný neslaný, zbytečně dlouhý – možná i zbytečný.
Vyprávění o výzkumníku a pátračích – ačkoli je dlouhé jen jeden a ctvrt stránky – je výborné. A pointa? Hned dvojnásobná!

Kdyby nebyl ten divnej, odtažitej konec, dal bych tomu plnou palbu – příběh je postaven moc pěkně a postavy jsou dobře vykresleny. Škoda té pointy.

Pointa není ohromující, ale je fajn. Příběh pak takovej průměr, slovní přestřelka mezi majitelem a technikem by mohla bejt /nějak/ lepší.