LEGIE - databáze knih Fantasy a Sci-Fi

Moje prve stretnutie s tvorbou H.P. Lovecrafta. Ano, atmosfera a popis onoho miesta je popisana velmi dobre, ale… To je tak naozaj vsetko, takze nemozem hodnotit viac ako 3*

Velmi dobré. Lidí na Zemi ubývá, mnoho se jich stěhuje na Mars a zbylí začínají mít potíže psychického rázu – nejsou schopni opouštět bezpečí svých příbytků s pohodlnými robotickými sluhy. Podobné téma rozvinul Isaac Asimov v knihách o robotech, myslím že hlavně v Robotech úsvitu.

Temná volným veršem psaná atmosferická báseň o svatbě pana Lišáka a kterak ji zhatily jeho gastronomické návyky.

Docela sugestivní, snad lehce autobiografická černohumorná báseň psaná volným veršem. Malý kluk na prázdninách u babičky a dědečka, návštěva kouzelnického představění a…

Tady hodnotím asi moc příkře, ale podle mého soudu je zbytečné psát pohádky, které jsou pouze rozvedenými kopiemi těch starých a známých. Autorka ale přece jen přidala něco málo na víc. Drobné tu lepší tu horší do příběhu vetkané postřehy o vztazích. Jenže pohádku tak trochu zahalila do zmatku, obzvláště poslední třetinu.

Chudý tiskař je nenadále obdarován novou pomocnicí, v podstatě golemem. Jenže Frisket, jak si ji pojmenuje, je velmi ovlivněna dvěma protichůdnými složkami, ze kterých byla vytvořena. Ze sváření těchto složek pramení další události této historické humanistické fantasy z Londýna cca 17. nebo 18. století, kterou budete buď milovat nebo ji zatratíte. Celá totiž stojí na archaickém jazyku. Já jsem si pochutnal, obzvláště, když se překladatelka Ina Leckie s tímto oříškem popasovala na výbornou. Má hluboká úcta je násobena i množstvím (pro mě) uvěřitelně přeložených odborných výrazů z tiskařského žargonu. Jediná věc, která mne zarazila, byl na jednom místě použitý příměr k tenisovému balonku. Opravdu nevím, zda už tenis existoval a pokud ano, že se hrál v Anglii, říkalo se mu tenis a tento termín znal i chudý básník. Osobně si myslím, že je to nonsens, ale tak jako tak padá na vrub autorky, nikoliv překladatelky.

Doba kdy lidé ovládli sami sebe i přírodu a tím pádem opustili města, protože už je nepotřebují… a nutný rozpad měst, která jsou již zbytečná. Simak nekritizuje, neodsuzuje, jen se zamýšlí a to je sympatické.

Robert Erwin Howard během svého krátkého napsal spoustu povídek – hodně jich je dobrých, pár vynikajících, ale v každé sbírce je vždy alespoň jedna, která působí jako rána palicí do hlavy. Křídla ve tmě jsou právě takovou povídkou. Nejlepší z příběhů Spolomona Kanea vypráví o dobrodruhově setkání se zlem z pradávných časů, které číhá v srdci Afriky. Kane se ocitá na místě, kde člověk nestojí na vrcholku potravinového řetězce, kde musí živořit pod nadvládou jiných, starších bytostí. Vždycky, když píšu (nebo mluvím) o Howardově tvorbě, použiji slovíčko atmosféra… a ani teď tomu nebude jinak. Tak tedy atmosféra – je děsivá, pochmurná a hustá, že by se dala krájet. Povídka se čte jedním dechem a budí touhu po opětovném přečtení.

Určitě nejlepší povídka o Branovi a podle mě jedna z nejlepších Howardových povídek vůbec (byť z nějakého důvodu poněkud opomíjená). Bran Mak Morn se chce pomstít Římanům za vraždu svého soukmenovce a uvede kvůli tomu do pohybu síly ze zemských hlubin, které by bylo lépe nechat spát. Děj je v podstatě velmi jednoduchý, ale sugestivní popisy a všudypřítomná atmosféra prastarého zla dělají ze čtení této povídky nezapomenutelný zážitek. Je to více horor než akční příběh, což ale beru jako plus.

Skvělá science fantasy, odehrávající se ve světě, v němž USA a jejich spojenci vedou za pomoci magie, která koeexistuje s vědou, válku s rozpínajícím se Saracénským kalifátem. Anderson zručně míchá lahodný koktejl svižné akce, humoru a jemné satiry a hromady více či méně originálních nápadů v příběhu, v němž je dvojice sympatických hrdinů vyslaná na tajnou misi s cílem zneškodnit nejnovější děsivou zbraň Saracénů – Ifríta. Dobře zvládnutý závěr je pak jen třešinkou na dortu povídky, kteou jsem si osobně zařadil do TOP 10. Jenom škoda, že to zatím nevypadá, že by se některý český časopis nebo nakladatelství chystaly vydat další příběhy z tohoto Andersonova zajímavého světa.

Nesdílím pullovo zklamání; pro mě byla povídka ukázkou sympatického kyberpunku, v představitelném a uvěřitelném prostředí – doslova jsem to při čtení viděla před očima. Obtížněji se louskaly akorát ty ťing-ťong termíny, hlavní hrdina má až moc štěstí, některé okolnosti by zasloužily více rozvést a kdo má rád všechno vyjasněné hezky po lopatě, ten bude hodně nadávat zvláště na konci. Já jsem se chvilku bavila představami, jak to mohlo pokračovat, ale nakonec jsem se spokojila s tou nejjednodušší a nejrychlejší variantou;-). 73%

Co k tomu říci? Naprostá klasika, která si těch 90% prostě zaslouží! Je to v podstatě hned několik povídek, spojených osobou vypravěče. Ten díky materiálům, které zdědil po svém záhadně zesnulém strýci, i následnému vlastnímu výzkumu postupně odhaluje existenci zlovolného kultu, jež se táhne celými dějinami lidstva. Čekejte typického Lovecrafta – čili žádné dialogy, jen popisy, zato však zatraceně působivé. Tato povídka (stejně jako celá Lovecraftova tvorba) těžko sedne každému, ale kdo má rád styl H.P.L., ten zklamán určitě nebude.

O třídu lepší povídka než to co se v Ikarii běžně objevuje (resp. objevovalo, škoda jí, čest její památce). Správně pochmurný hrdina sympaticky odcizený zbytku lidstva. Téma jeho zvláštních schopností by si zasloužilo samostatnou knihu.

Tak do téhle povídky jsem byl tak 10 roků zpátky úplně zblázněný a kdybych ji měl hodnotit tenkrát, bez mrknutí oka bych jí dal 100%. Když jsem si ji nedávno přečetl znovu, stále mi připadala dobrá, ale už ne zcela bezvýhradně. Plné hodnocení si zasluhuje začátek, kde autor pěkně pomalounku, s citem pro detail představuje chátrající přístavní město, se kterým se před lety stalo NĚCO ZLÉHO. Podrobné líčení čehosi nepatřičného, zlověstného, nelidského – v tom byl Lovecraft nesmírně silný, skoro nepřekonatelný, a kvůli tomu před ním smekám. Bohužel, druhá polovina povídky, kdy je hrdina nucen uprchnout z prohnilého města, mi už tak skvělá nepřipadala. Zbytečně podrobné popisy zde z velké části zabily veškeré napětí, veškerou akčnost. A také závěr (byť směřující k pointě) se mi zdál utahaný. Z nostalgie ale stejně dávám 90% (i když objektivně by to bylo tak na těch 80%).

Krátká pocitovka. Lovecraft umí mistrovsky popsat děsivá, neznámá místa, kam lidská noha dosud nevkročila (a kam by snad raději ani nikdy vkročit neměla). Jenomže to je asi tak všechno – povídka je v podstatě bez děje. Holt u Lovecrafta (podobně jako třeba u R.E. Howarda) asi vážně platí, že čím je povídka delší, tím je také lepší.

Na Lovecrafta trochu neobvyklé, ale přesto výborné. Nevyskytují se zde žádní obludní bohové z hlubin času a kosmu, žádné prastaré kulty, dokonce ani Necronomicon není zmíněn. Je tu jen jeden lajdácký hrobník, který zůstane ve špatný den uvězněn na špatném místě – v hrobce spolu se svými zesnulými „svěřenci“. Atmosféra by se dala krájet; děs postupně graduje a spěje k působivému vyvrcholení. Jedna z mých nejoblíbenějších povídek od H.P.L. vůbec.

V povídce se nic neděje a cělý to směřuje od nikud nikam

Mám rád Reedovy povídky z Magazínu F&SF, takže na tuhle jsem se docela těšil. Jde o klasický horor – rodina jede na dovolenou na ostrov uprostřed jezera na hranicích USA a Kanady a správce je „takovej divnej“. Navíc žádní další hosti nepřijeli, elektřina nejede, počasí na draka, ryby neberou a okolo poloostrova, kde správce bydlí, jsou podezřelé cedule o tom, že trespassers budou nejenom prosecuted, ale taky nějaké další věci. Příběh se uspokojivě rozjíždí a je v podstatě i uspokojivě ukončen. Musím ale vytknout zbytečnou schématičnost vysvětlování čtenáři „jak se věci mají“ a přílišnou ukecanost paní Mastné. Kdyby autor udržel klávesnici na uzdě, bylo by to možná i za plný počet.

Vynikající první dvě třetiny. Kontrast barevných a rozmarných obrazů jak z pohlednic se syrovou bezútěšností reality, znepokojení, narážky, temné očekávání, co z výpovědi ženy vypadne. Konec – tragédie. Naprosto nenaplněná očekávání, zbořené představy o tom, kam by povídka mohla smysluplně pokračovat, prosté utnutí, jakoby se autorce nechtělo psát dál, no tak tam prostě vrazím jakože konec. Hnus. A navíc klišé. Netuším, může-li za to Ellen Datlow, že vybírá často povídky se zneužíváním dětí, ale, ač je to jistě velmi traumatizující a strašná zkušenost, mě už to v hororových povídkách nebere. A doslov,, to je taková snůška plků a srdečních výlevů, že mi z toho bylo blivno. Jak chce autorka sdělit něco niterného, nesdělitelného? Proč se o to vůbec pokuší? Já chci kvalitní povídku, já chci show! Tohle ať si nechá pro psychoanalytika nebo přítelkyni.

Pěkně začínající povídka o „na dálku zabíjející“ holčičce. Mohla by i vyznít docela strašidelně, kdyby to nezabil konec ála táboráková povídačka.

Hodnotiť inak ako plným hodnotením tento skvost, by bolo trestné. Záverečná čerešnička na torte v jeho poviedkovej zbierke, ktorá chutí veľmi dobre. Pútavý príbeh je na približne 50-tich stranách prerozprávaný v rýchlosti a tak nenudí, no chcelo by to trochu viac opísať rasu písečníkov. Super poviedka. Povinné čítanie :-)

Poviedka o nebeštanke a jej zlatom chlapcovi v svete, ktorý im nič nedaruje. Drsne opísaný sci-fi svet, s drsnými a nie moc veľmi inteligentnými bytosťami. Postavy mohli byť lepšie opísané ale aj tak sa to skvele číta.

Nad touto povídkou se s noirem neshodnu. Pro mne jde o jeden z vrcholů antologie. Jistá angažovanost, autobiografické rysy podobné terapeutickému psaní a nucená kladnost, podobná hollywoodské snaze o happyend za každou cenu, z povídky cítit je, ale to vše zahlazuje zřídlo úžasné imaginace a sugestivnost zpracování. Ne nadarmo v textu autor vzpomenul Raye Bradburyho jako ukázkového příkladu neutuchajícího zřídla dětského pohledu na svět. Pokud máte rádi neotřelé pohádky a příběhy ze života s dobrým koncem, neváhejte. Je jen málo povídek, které žijí vlastním životem a vtáhnou vás do něj. Tato je jednou z nich.

Můžete objevit Boha v utrpení? Ve velmi zvláštním a děsivě nádherném utrpení? Jsme jenom položkou v databázi, se kterou si Systém může dělat, co chce a taky to občas činí? Krátká povídka má dobrý námět, ale zpracování trochu pokulhává. Podle mne je příliš strohé a sterilní. Rozmělněné mezi kafkovský příběh a transcendentní zážitky. To byl asi účel, ale prostě mi to nesedlo a imho se z toho dalo vytřískat víc.

Tohle je opravdu těžké. Povídka, byť v podstatě nežánrová, je dobře napsaná. Hodně emocionální, s několika úryvky z básní, ovšem pro mne velmi těžko přístupná. Pojednává o zralé ženě a její krizi středního věku či něčem hodně podobném. Návaly horka chybí, zato se jí začíná zjevovat Jindra. Vylepšuje ho, recitují si poezii, vaří a milují se. Trochu psycho, ale hlavně velký únik. Hodnotím tedy mírně, i když jsem se kapku nudil a ztrácel. Pro některé by to mohla být povídka, která je postrčí k prozření nebo k přehodnocení dosavadního života, ale já, ač také pomalu ve středním věku, prostě nejsem cílová skupina.

Pro mě zatím nejlepší kousek sbírky. Hutná atmosféra, příběh který pozvolna, ale neúprosně plyne ke svému konci. Na malém prostoru hodně látky k zamyšlení. Povídka funguje sama o sobě, dokázal bych si ji představit i jako prolog k románu – třeba jednou… :o)

Působivě zpracované zamyšlení nad tím, co by se stalo, kdyby nás od ostatních tvorů, se kterými sdílíme Zemi (v povídce námi poznamenanou více než je tomu nyní), dělilo víc než náš domnělý intelekt.

Když mi teď náš kocour nadupává břicho, aby si udělal pohodlí, doufám že to s námi dopadne jinak.

Pokud jsem první povídce vyčítal nevýraznost, pak Flétnová dívka vše napravila. Lépe řečeno mě posadila na prdel. Jak ho něco takovýho napadlo?

První povídka sbírky pro mě představuje zklamání. Zápletka které se nedá věřit a nevýrazná pointa.

Velice úsporně a poutavě napsaná povídka. Ačkoliv mi pointa došla už od začátku (jinak to prostě dopadnou nemohlo), četlo se to dobře a mrazilo mě v zádech, jak se příběh postupně vyvíjel. Ale 2. nej povídka? To asi ne

Jedna z nejlepších povídek knížky. Gejzír imaginace, čtivost a jako koření lehký nadhled. Četlo se to jedno báseň, palec nahoru!

Jemná, poetická povídka psaná typickým Renčínovým rukopisem, plná originálních nápadů. Určitě jedna z nejlepších Pavlových povídek.

Mám diametrálně odlišný názor, pánové. Tahle povídka mě ničím neokouzlila, pro mě patří k nejméně výrazným textům knihy… Stejně jako Klubko zmijí.

Znepokojující „holčičí“ povídka z 60. let bez jasného fantastického prvku. Na kráse ji ubírají 2 věci: už celkem ohraný motiv (nemohu prozradit) a fakt, že na konci jsem sice jaksi podvědomě tušil, co se všechno stalo, ale nedostavilo se takové to cvaknutí, kdy věci zapadnou geniálně do sebe a já jen spokojeně vydechnu s vědomím, že jsem právě dočetl něco výjimečného. A skřípající překlad tomu také nepomohl. V každém případě povídka bude přemýšlivce dráždit, aby jí přišli na kloub.

Britský malíř na horkém suchém venkově v kopcích na jihu Francie. Nemohl jsem si nevzpomenout na Morrellovu povídku Orange Is for Anguish, Blue for Insanity (záměrně uvádím v originále, protože u nás vyšla třikrát a pokaždé pod jiným názvem). Tato je ale přece jen odlišná. Je hravější a má jen lehčí hororový tón, nepostrádá však záhadnou bytost – v tomto případe mytologickou lamii. Pokud máte rádi malířství a popisy barev vás blaží a rozechvívají, nenechte si toto dílko ujít. Mimo to si jistě vychutnáte jeden dobrovolný únik z civilizace a lehké úvahy o neporovnatelnosti štěstí dvou lidských bytostí.

Plátno si autorka připravila velmi dobře a podle tahů barev, které na ně nanesla, lze usuzovat, že nedostatkem talentu netrpí. Na malé ploše dokázala vyjádřit mnoho pocitů, např. nostalgii po dětství nebo trápení lidí často vyplývající z nekomunikace. Za sebe bych ocenil přidání pár stránek a prohloubení psychiky postav. Takhle je tato smutná povídka o partě anglických dětí po WWII, vině, dospívání a hraní na piano u německého uprchlíka „jen“ nadprůměrná. Autorka ji takovou sporou a údernou asi chtěla mít, já bych se nebál mírného rozkošatění.

Tohle je přesně typ povídky, který vyhrává WFA.

Kosmopolitní, ale přitom etnicky a národnostně výbušný Bangkok. Kulinářská specialita. Tlustý americký novinář s neuvěřitelně uměleckým náhledem na svět. Zakázaná láska. Drak. Prostě obvyklý koktejl věcí přitahujících hodnotitele WFA. Naštěstí to nebylo WTF, ale velmi milá a skvěle napsaná povídka plná cizích slov a sem tam (po)hozených perel autorova obrovského rozhledu. A kromě několika skřípající vět či obratů (geriatrické víno) také slušně přeložená. Na podruhé jsem si ji vychutnal ještě víc a jdu na maximální hodnocení.

A teď koukám, ono to bylo v nominacích :D

Nejlepší fantasy je pohádka. Když je navíc vtipná, uměřeně posunuta do současnosti a skvěle parafrázuje známý a zažitý kus s odskoky k jiným klasikám, stojí to za to. Moc příjemné čtení.

Zpočátku idylické vyprávění (1925) popisující krásy anglického venkova se zvolna mění v hrůzyplné líčení dobrodružství s tajuplným dalekohledem, v němž je vidět jiný svět než ten náš, a jak je u M. R. Jamese pravidlem, byť byl navenek klidným akademikem a duchovním, ve svým strašidelných povídkách pořádně šlape na plyn a nechává své postavy uvařit třeba velice speciální elixír z kostí umrlců. Povídce možná chybí trochu napětí a o událostech se spíš mluví, než že by se přímo odehrávaly, ale to nic neubírá na jejím kouzlu. Skutečná první liga klasického hororu.

Na youtube lze po zadání „A View from a Hill“ shlédnout televizní adaptaci téhle povídky (spolu se spoustou dalších Jamesových lahůdek).

Kterak vysloužilec k lodi La Dame přišel a co ho při plavbě na ní potkalo. Trochu toho mrazení z oceánu, který je nevyzpytatelný jako žena, ale jinak celkem nuda. Tanith Lee si vytváří svět bez ohledu na nějaké zákonitosti. Na moři se může stát cokoliv si ve své představivosti vymyslí. Plácá jeden symbolistický atribut (krev, moře, hvězdy, obloha, smrt, vlna, pevnina, sexuální pohlcení…) na druhý bez ladu a skladu a myslí si, že to bude fungovat. Toto ženské psaní může být osvěžující, ale v La Dame mne minulo.