LEGIE - databáze knih Fantasy a Sci-Fi

Příjemná pohádka pro děti. Někde možná až příliš stručná, jako by něco chybělo. Hodnocení zvedá obálka a celkově půvabné ilustrace.

Četla jsem to tak před 20 lety a dodnes vím, že se mi to moc líbilo. Depresivní a přitom nadějné.

Z počátku se to strašně táhlo a bylo to na mně moc fantazijní, po tom posunu v čase se to začlo trochu víc hýbat, ale stejně bych po tomhle už znovu nesáhla, na rozdíl od ostatních autorčiných knih.

Nechala jsem se zlákat nejen hodnocením na Legii, začla číst a málem toho nechala už po pár odstavcích (kdyby to dítě sežrali, tak bych dál nečetla). Ten začátek (Tobiáš jako člen klubu) se mi líbil mnohem víc, než pak ta jeho cesta. Hlavní problém ale pro mne byl, že jsem si nedokázala vytvořit vztah k hlavními hrdinovi, další díl jsem už nečetla, protože mi je úplně jedno, co se s Tobiášem dělo dál.

Vztah Sookie a Billa je v krizi, ale objevují se nové zajímavé postavy, zejména Alcide a jeho exmanželka. Líbí se mi Elvis jako upír, škoda že toho nevyužili v seriálu. Jinak pro mne jeden ze slabších dílů série.

Není to špatné. Autor se snaží o originálnější přístup jednak použitím „časového“ tématu a jednak pozvolným vyvražděním celé posádky stanice DS9. Také jeho vystižení postav není nejhorší, slovní přestřelky Quarka a Oda jsou pěkné, byť třeba davidovské úrovně nedosahují ani zdaleka, a rovněž rozbory Ferengů mají své kouzlo.

Bohužel, jsou tu i chyby. Právě časové téma a způsob jeho nasazení vede k tomu, že zhruba od poloviny je vcelku jasná pointa, jde prakticky pouze o způsob, jakým se k ní dospěje – a ten není nijak zvlášť překvapivý. Navíc z útoku vetřelců masakrujících bez skrupulí každého na koho narazí se rychle stává stereotyp, nepůsobí ani drasticky, ani nešokuje, ale místy nudí. Připomíná to popis hraní Dooma nebo nějakou „rutinní vyvražďovačku,“ přitom to však nelze svést na překlad, který je velmi dobrý. Celkový výsledek tak není špatný, ale ani nijak skvělý. Je to řemeslně dobře napsaná kniha postavená na dobrém, byť průměrně zpracovaném nápadu. Nic víc, nic míň.

Dorodružná sci-fi (spíše fi než sci:-)) série s kolísavou kvalitou. Hlavním hrdinou je profesionální zloděj Jim diGriz, který si s nesnázemi radí zejména svých důvtipem, různými převleky a technickými udělátky. První „Ocelová krysa“ mi učarovala kdysi v postpubertálním období, líbil se mi vychytralý hlavní hrdina, humor, dynamický děj plný stylových útěků. Zkrátka ten sympatický správňák se sklony k zločinu versus policie a všemožní padouši. Další díly jsem kupovala už víceméně ze setrvačnosti – schéma příběhů bylo podobné, obvykle to ke spokojenosti docela stačilo, ale pamatuju, že jeden nebo dva díly mi připadaly velmi chabé, ne-li přímo trapné. Knížky jsou rozsahem i obsahem jako stvořené pro nenáročné čtení při cestování vlakem či autobusem (pro hnidopichy: možno i při cestě tramvají, trolejbusem, letadlem, lodí či autem – pokud nejste řidič;-)). Příliš si netroufám „Ocelovou krysu“ otevřít po dlouhých letech znovu, pravděpodobně už jsem odrostla jejímu jednoduchému kouzlu. Z nostalgie uděluji nadprůměrných 70%, možná si série zaslouží víc, možná míň; mladým, nezmlsaným čtenářům ji lze každopádně doporučit.

Není to špatné. Swanwick má fantazii, o jaké se hodně slavnějších autorů může leda zdát a takový mix magie, techniky, různých ras a s tím souvisejících nápadů, jaký dokázal umíchat, se nevidí často. Bohužel, jako v případě „Dračího krále“ je problém v tom, že na rozsah povídky je toho prostě moc a pro divy světa se už poněkud nedostává na příběh samotný. I tak je to ovšem zajímavé a docela bych uvítal knihu z tohoto světa, to by mohlo být hodně dobré čtení.

První povídka od Elizabeth Bearové, kterou bych osobně označil jako čitelnou. Není to nic extra, ale zajímavé použití lovecraftovských reálií se v dnešní době cení – epigonů už bylo tolik, až člověku začínají splývat.

Krátka poviedka o mužovi a žene, na ktorých si chce zmlsnúť partia násilníkov. Na Žambocha je to priemer, je tu síce vydarená (tentoraz „kuchynská“, +10% v hodnotení) akcia, ale na záver by sa hodila nejaká výraznejšia pointa. Manželova posledná veta mi len potvrdila zjavné.

No, táto kniha nie je ani tak koninou, ako drakovinou :) A veľmi zábavnou. Máme tu dva príbehy princa Kelema, ktorý by mal ako v každej správnej rozprávke dostať ruku krásnej princeznej. Dvojica autorov to však obrátila. Manželkou v dohodnutej svadbe je čarodejníčka čiernej mágie Sillion, ktorej kráľ sľúbil Kelemovu ruku. Navyše, je to ozaj dračica – dva rady špicatých zubov, oči čierne ako hlbina priepasti… a neutíchajúci sexuálny apetít. Dračice je vynikajúca oddychová fantasy. Zabával som sa od prvých stránok (hneď prvá veta ma prinútila k úsmevu), čierny humor v prvom príbehu vystrieda zložitejší príbeh v príbehu druhom. Vykreslenie postáv kráľovskej rodiny a nevydarený atentát mi pripomenuli Bujoldovej sériu Milesa Vorkosigana, ale to vôbec nevadí, pretože vyriešenie tohoto problému je iné. V súvislosti s postavami musím zmieniť, že takmer každá postava má v knihe úlohu, naznačené problémy popri hlavnej línii sa uzatvárajú a aj koniec záporných postáv nájde svoje uplatnenie. Dialógy sú úplne prirodzené, aj vďaka „hranej metóde“ autorov a v závere sa nachádzajú pôsobivé akčné scény. A mimochodom, meno Jany Vybíralovej nie je tak neznáme, ako by si niekto mohol myslieť (s Hlávkom spolupracuje už od prvej startrekovskej poviedky Průšvih a bez nej by neboli tak prirodzené dialógy s Annou v Odplate ;)). Čo sa týka drakov a s tým spojeným klišé, mne to nevadilo. Áno, ak sa nachádza vo fantasy drak, niektorí už hneď ohŕňajú nos… vďaka tomu sa už knihy s drakmi automaticky vnímajú ako niečo podradné a pozornosť nezasluhujúce. Ibaže je to dobre napísané a po všetkých moderných dielach fantasy som si drakov spokojne užil. Kniha ma nesklamala a teším sa na ďalšie diela Jana a Jany.

Výborně psaná povídka s pěkně středověce-drsným prostředím. Přesně takové fantasy se mi líbí – myslím, že po Šlechtovi začnu číst Lince. :-)

Kvalitativně na úrovni předchozího dílu. Jakoby Noční strana po boji s Lilith a pádu Autorit ztratila dost ze svého kouzla. Dění se pohybuje odnikud nikam, není jasné, kdo teď stojí v čele a koho Walker zastupuje (doufám, že autor sám to ví:)). Po nezbytném úvodním krátkém případu tu máme hlavní příběh – bulvární plátek Nepřirozený slídil si najme Johna Taylora, aby našel muže, který i údajně nahrál a na dvd vypálil záznam posmrtného života. Zmíněný chlapík sice slíbil dvd dodat novinám, ale – zmizel. John (kterému opět někdo blokuje jeho nadání) se pak spolu s reportérkou Slídila – dcerou sukuby – vydává po jeho stopách, přičemž naráží na mnohé mocné Hráče, kteří by dvd chtěli využít k vlastním cílům. Ze všech dílů série má tenhle asi nejpomalejší děj, což je způsobeno hlavně neustálým opakováním čtenáři již známých faktů. Také si začínám říkat, zda Green neměl sérii ukončit šestým dílem…

Začátek se nese v duchu obdobných humorně-horrorových povídek, ale mazec příjde na konci. Ten nemá chybu! A vtip se záměnou jména pana Beerse je prostě dokonalý. Tahle povídka mne tak potěšila, že jsem musel napsat tento oslavný komentář.

Druhý díl ubral na výcviku a přidal na akci, což je dobře. Popelčin syndrom nám tu opět zůstal a ještě pořádně zesílil (což jsem těžce nesl), ale přece jen je to spíše pohádka a já už pár let nejsem cílová skupina této četby.

Dětská fantasy v tom skoro nejlepším slova smyslu. Je to určitě čtivé, ale je to i krátké a příběh i postavy jsou prakticky pohádkové (popelčin syndrom). Zkousne to bez problémů i dospělý, i když asi silně poleze na nervy nacpanost knihy klasickými morálnímy poučkami (šikana je špatná ááááno, zato nealkoholické zázvorové pivo ve středověké hospodě za odměnu pro neplnoletého hrdinu mě fakt dostalo do kolen).

Velmi zajímavý a neotřelý námět. Prostředí mě také zaskočilo a děj, sklouznuvší na matičku Zemi a do evropských luhů a hájů, je v kontrastu velkých vesmírných akcí tak nějak osobnější.

Jednoznačně vynikající military SF se zajímavou i když ne úplně originální (a to se mi právě líbí – jsem na klasiku) zápletkou. Postavy mají hlavu a patu, technologie jsou nepřemrštěné a děj má neuvěřitelný spád. Nemám této knize co vytknout, výborně jsem se bavil.

Oproti (možno len pre mňa) rozvláčnej knihe Vlk samotář tu prakticky nemám čo vytknúť. Starnúci Koniáš tu vyšetruje únosy detí, na ktorých niekto slušne zarába. Zaujímavý príbeh a postavy (Desmond, Orlando Takyosson a výborný Maureli), štipka humoru doplnená slušnou akciou… všetko podľa predstáv – Koniáš, akého mám rád :)

Vau! Tak tohle je zatím nejlepší povídka, co jsem od Šlechty četl. Na můj vkus to má trochu pomalejší rozjezd, ale to nevadí, protože autor mi to ve finále bohatě vynahradil. Thompson rulez!

Vyborna kniha . Jedna z mala knih ,kde mi bolo smutno ,ze to skoncilo .

Mám takové nejasné tušení, že tenhle komentář tady bude ostře sledovaný, takže bych měla pečlivě volit slova, ale tak nějak se mi nechce. Místo toho mám chuť říct: je to konina. Ale konina zábavná a řadí se do (dlouhé řady) knížek, kvůli kterým jsem v tramvaji přejela zastávku.

Chvíli mi trvalo, než jsem se začetla, protože zábavné to začalo být až ve okamžiku, kdy si člověk osahal situaci, pak teprv bylo z čeho si utahovat. Druhý příběh byl takový kompaktnější, což je dobře, akorát mi pak přišlo, že to všechno skončilo skoro až moc rychle.

A k probíhající diskusi: pravdu mají všichni :)

Existuje kniha, jejíž existence a obsah mohou destabilizovat a svrhnout největší a nejmocnější organizaci na světě, samotnou křesťanskou církev. Ano, tou knihou je Evangelium podle Satana. Přibližně kolem toho se točí děj celé knihy. Jestli máte rádi knihy s tématikou celosvětového spiknutí a organizací jako Svobondí zednáří a Ilumináti, pak toto je kniha pro vás. První polovina knihy, kde agentka FBI Maria Parksová vyšetřuje s pomocí svého neobvyklého nadání brutální vraždy tzv. „křižáků“, cestujících vrahů, se mi velmi líbila. Je brutální, syrová a odehrává se v poměrně malém a uzavřeném prostoru. Druhá polovina už je více komplikovaná, děj se rozdělí do dvou linií, jedné akční – s Parksovou v hlavní roli, a druhé poklidnější „výpravné“, kde přibývá hlavních postav i tajemna. V druhé polovině už se objevovaly události a jevy, které mi začaly vadit – přibývání dalších schopností Parksové, naprosto nepochopitelné jednání postav, když se dozví o existenci Evangelia podle Satana, občasné nelogické jednání postav i logické chyby v ději. To vše knihu v mých očích velmi degradovalo. Mám takový pocit, že toto je autorova prvotina a je to na ní dost znát. Upřímně moc nechápu, proč se kritika nad touto knihou tak rozplývá, pro mne to bylo zklamání.

Tahle povídka se mi sice nelíbila tolik jako Zimní zakázka, ale má něco do sebe. Nechybí skvělé nápady se vzducholoděmi, ptačími lidmi a tempo… tempo je prostě vražedné, takže to slupnete jako malinu. No, uvidíme, jak na tom budou další povídky

Ano, tak tohle se mi opravdu líbilo. Thompson je opravdu pěkný hajzl, kterému prostě čtenář musí fandit i přes jeho chování.

Nerad bych to zakřikl, ale úroveň Ikarie stoupá. V tomto díle nebyla žádná vyloženě slabá povídka (i když ani žádná bomba). Všechny si držely solidní kvalitu.

Velmi pěkná kniha, patří z mého pohledu k vysokému nadprůměru sci-fi. Origibální nápad, překvapivý závěr, dobrodružství i satirický podtext. Pravda, obsahem patří spíš mezi dobrodružnou literaturu pro mládež, ale je napsána natolik půvabně, že stojí za přečtení.

Veľmi príjemná poviedka o konci vlka samotára. Koniáš sa opäť stretáva s femme fatale s motýľmi na lopatkách, ktorú uniesli, aby ju prinútili vydať sa. Vyriešenie tohoto problému ma milo prekvapilo a konečne (po dlhom Vlkovi samotárovi) som sa dočkal humoru. Som spokojný a hlavne za vtip 90%.

Jak již bylo řečeno v obou předchozích komentářích, jde o výborné pokračování, kde je ke škodě jen opět malý počet stran. Kniha se větví do dvou hlavních dějových stran, na výpravu za expedicí která planetu zkoumá a Olegovu opětovnou cestu k Pólu.Opravdu skvělé čtení plné dobrodružství a napětí.

Přesně ten typ dobrodružné (mírně scifi) knihy, které dnes již moc nevycházejí. Spíš než kniha bych řekl delší povídka ,která popisuje život na cizí planetě po hávárii vesmírné lodi Pól.Větší část se věnuje následné cestě k Pólu zmrzlými horami.Skvělý příběh o odvaze a naději na návrat k lidem na zemi.Vzhledem ke krátkému rozsahu skvělé čtení na delší večer.

Tento díl se mi zdál slabší než předchozí, ale naštěstí je tu na rozdíl od 1. knihy série trochu víc humoru, který mám u Greena tak rád, suchého černého humoru. Zvláště ze začátku knihy (svěcená sodovka, špetka Elvise, v případě apokalypsy rozbijte sklo) jsem se dost bavil.

Celou knihu pro mě byl Gardner Dozois srozumitelný, ale u této povídky si rozpačitě škrábu hlavu a můj gesicht zřejmě neoplývá příliš duchaplným výrazem. Začátek v pohodě – sledujeme osamělý život zaměstnance jatek, jeho jednotvárnou krvavou práci a postupný rozpad osobnosti… Teda alespoň předpokládám, že Masonovi prostě hráblo, byť je to prezentováno jako svléknutí staré osobnosti, očištění. Nicméně tu závěrečnou krávu jsem nepochopila, ať to převracím sebevíc – zabití snu? Jediná forma spojení, jaké je hrdina schopen? Nevím, nerozumím, tápu, co tím chtěl vlastně Dozois říci. Dalším negativem povídky je množství vulgarit, sice pochopitelné u bourače v masokombinátu, přesto nesympatické. Zůstanu u tří hvězdiček a pokud mi někdo bude schopen a ochoten odhalit pointu, třeba i něco přihodím;-). Předem díky:-). 61%

Stejně jako Jana677 jsem se rozhodl, že si dám celou sérii po XX letech. Mile mě překvapilo, že první kniha pro mě neztratila nic ze svého tehdejšího kouzla. Také jsem si všiml malých nejasností a někdy jsem si říkal „proč tak a ne tak“, ale i tak pro mě jasná volba plného počtu hvězdiček.

Nuž, mám to za sebou a môžem si povedať konečne. Prečo? Úvod mi pripadal trochu zdĺhavý, striedanie dejových línií mi spočiatku nevyhovovalo, som u Koniáša zvyknutý na ich-formu. Neskôr sa to rozbehlo, ale záver mi pripadal trochu rozťahaný – samotný vrchol knihy bol v pevnosti čarodejov a pútavosť sa už nevyšvihla na predošlú úroveň. Celkovo mi kniha pripadala dlhšia než by mala byť. K nedostatkom pridávam aj veľmi málo humoru (ak tam vôbec nejaký bol). Mám taký pocit, že Žamboch ma už nejako neberie… ale stále mám v zálohe pár jeho starších diel. Ale nebolo to zlé čítanie. Koniáš je stále sympaťák, ktorému sa starnutie nevyhýba, čo však neznamená, že nie je schopný rozpútať krvavý masaker. Z vedľajších postáv ma silne zaujal Lakel Lumbi a jeho denník, následne s Koniášovým očarovaním a snahou o záchranu svojej osobnosti. Tu mi Žamboch ukázal, že by nemusel byť len autor príjemných akčňákov – pripomenulo mi to vynikajúcu časť so zabúdajúcou Rachel z Hyperionu. Boj v pevnosti Maaterenditov je vynikajúci a zakončenie s Bamegim sa mi obzvlášť páčilo. Dúfam, že naznačený návrat čarodejov sa uskutoční v nejakom ďalšom románe s Koniášom. Cca 72%. Je to dobrá kniha, ale hodnotiť 100% a je na 42. mieste? Ani náhodou.

pokud bylo záměrem autora vyvolat rozpaky a mírně pozdvižené obočí, pak 100% uspěl. opravdu nevím, co si o příběhu mám myslet. je neuvěřitelně roztříštěný nejen nelinearitou vyprávění, ale i snovými skoky, absurdními scénkami a výstupy. skáčeme takřka alogicky od jednoho k druhému, mění se kulisy, směr, co se nemění, to je nepřítomnost směřování. jistě, autor nás ubezpečuje, že stačí najít dar pro bohy omniverza, abychom následujíce princip reciprocity (darů), zůstali jako civilizace zachováni, jenže v samém závěru zjistíme, že všechno je jinak, ovšem jak, to se už nedozvíme. vrcholem je jen jakési buddhistické povznesení se nad svět. v trhaném sledu událostí se objeví asi tři zajímavé postřehy a myšlenky, zbytek jsou nakupená klišé a banality, prázdné kulisy opsané z intelektuálské SF 60. let. závěr? nevím, možná se jednou najde nějaký nadšený doktorand na české literatuře a bude v tom hledat nějaké ty postmoderní aspekty a kriticky hodnotit aluze a iluze a já nevím co, jenže já, čtenář uvyklý i náročnějším dílům (joyceva odyssea jsem přečetl, sice napotřetí, ale přečetl. dokonce jsem nucen uznat, že ho mám rád, je to úžasně nabitá kniha divokou fantazií), jsem se v tom ztratil. jak praví klasik, mezi totální ptákovinou a naprosto geniálním dílem nelze rozlišit. asi je to na mě moc chytré, já tedy v tomto případě se kloním spíš k oné ptákovině.

Co jsem při čtení první povídky začala tušit a v průběhu dalších si potvrzovala, to dnes mohu s čistým svědomím vytroubit veřejně: G.R. Dozois umí nejen sestavovat výborné antologie, on umí sám napsat parádní povídky. Společným jmenovatelem většiny příběhů v této knize je zkáza člověka, často dominuje téma apokalypsy – globálních přírodních pohrom, ničivých válek, ba dokonce i mimozemské invaze se dočkáme, nahlédneme do koncentračního tábora nebo do vietnamské džungle. Dozois se soustředí na člověka, jeho psychiku, dokáže rovněž perfektně zprostředkovat skličující atmosféru zániku, zrovna jako sladkobolnou nostalgii dětství, světa jaký býval dříve – lepší, čistější. Jak naznačují jednotlivá hodnocení, nejvíce na mě zapůsobily kousky „Zvláštní ráno“, „Pouta moře“ a také „Sen o polednách“, příliš nezaostaly ani „Ranní dítě“ nebo „Mezi mrtvými“. Za slabší považuji povídky s náboženskou tématikou, tedy „Tanec s Ježíšem“ a „Učedníci“. Poslední „Království u moře“ mě zanechalo poněkud ve zmatku a nepochopení. A před chvílí jsem překvapeně zjistila, že jsem nehodnotila povídku „Jedna na cestu“ a nevybavuji si, o čem byla :-O. Celkový dojem ze sbírky je pozitivní, navzdory deprimujícím tématům; potěšila pevná vazba, vlepená záložka i barevné ilustrace Milana Fibigera. Pročpak taková kvalitní kniha skončila na pultech LK? Byla by pro čtenáře atraktivnější, jmenovat se podle jiné povídky – např. „Mezi mrtvými“ – a na obálce mít třeba motiv zraněného řvoucího kyborga ze „Zvláštního rána“? Těžko říct, pokud však rádi občas propadnete melancholii, nenechte si „Tanec s Ježíšem“ uniknout. 84%

Po Nádraží Perdido je to opravdu zklamání. Prostředí je opravdu geniální, ale všechno to ubíjí velmi nesmyslné dialogy a nelogické chování hlavních postav. Abych pravdu řekl místy mi to připadalo jako slohovka ze základní školy. Jde vidět že Miéville měl hodně dobrý nápad, ale potřebovalo by to ještě nějaký ten pátek práce na upravě, to nemluvě ani o tom že detektivní pointa je prakticky vycucaná z prstu. Takže: jedna hvězdička za prostředí, druhá za originálnost a třetí za Perdido (pro šťourali: za to, že i přes nesmyslné dialogy se to čte celkem dobře), víc ani ťuk.

Na Knihách krve se jasně ukázalo, jak může přidaná hodnota formy vylepšit celkové vyznění díla. První 4 Knihy krve, které u nás vydal Laser s perfektními ilustracemi Juraje Maxona jsou ozdobou mé sbírky. Naproti tomu Betu, která vydala všechno ve 2 svazcích (1–3 a 4–6), chválím snad jen za to, že nám umožnila si přečíst poslední 2 Knihy krve v češtině, navíc v dobrém překladu Milana Žáčka. Jinak obálka a redakční úprava dostaly jako obvykle na frak a řekl bych, že nepřítomností ilustrací strádá i text a poslední Knihy krve jsou ze všech nejslabší. Celkově je série poznamenána kolísavou kvalitou. Z každého dílu ční některé super kousky, ale jiné jsou snad až podprůměrné. A to je u takového giganta fantastiky, kterým Barker bezesporu je, mírné zklamání. Přesto preciznost a originalita některých povídek je tak dechberoucí, že hodnotím plným počtem. Příklady? Revoluce těla, Věk touhy, Poslední iluze, Města v horách, Blues prasečí krve a další).

Dokonale napsaná miniatura. Při čtení jsem úplně jasně cítil tu změnu nálady z počáteční pohody narušené prvními náznaky obav až po mrazivé vyústění. Nechápu to nízké hodnocení, to se asi někdo uklikl.

Sheckleyho povídky jsou bezchybné. Krátké, humorné, satirické a čtivé. 100%ně osvěžující čtivo s jedním výborným horrorem na rozjezd.