LEGIE - databáze knih Fantasy a Sci-Fi

Hoodně zvláštní kniha. Ač tak tenká, trvalo mi dlouho, než jsem ji přelouskal. Chaotický způsob vyprávění, až jakoby beatnická jedna větev příběhu (cesta Čechova na Sibiř), magickorealistické vyústění. Prostě literatura nejvyšší úrovně. Ale ne pro každého, koťátka.

Čtivý, šmrncovní a thrillerovitý Gibson. Není to taková revoluce jako Neuromancer ani taková vysoká literatura jako povídky ve Vypálit CHROME, ale je to dobré a bude se vám to líbit. Na to vsázím svůj pravý vaječník.

Nabídnu zcela opačný komentář než ostatní. Tato kniha je z New Weird zatím to nejlepší, co jsem četl. Neumím ale přesně popsat proč. Co vím je to, že mne vtáhla nádherná poetika, libozvučný jazyk a nečekané jednání postav a vůbec celé rozvíjení příběhu (ne jako v mnoha knihách, kde v podstatě můžete po pár kapitolách odhadnou co, kdo, s kým, proč a jak to skončí). Jak ale vyplývá z ostatních komentářů, tohle není kniha pro lidi, co vyžadují děj a akci. Což není snad žádný titul z řady New Weird.

Po přečtení dechberoucí povídky Proměna Martina Lakea v TDK1 jsem tuhle knihu musel mít. A docela jsem se zklamal. Odpad to rozhodně není, ale dílo génia, na které jsem se těšil, které jsem očekával, po kterém jsem prahnul, to také není. Většina New Weird mi sedne, všechna ta poetika a divnosti, ale tohle mne minulo. Nudil jsem se.

Psát komentář ke „Zjizvené noci“ je jako nosit dříví do lesa, sovy do Athén, písek na Saharu atd., počet komentářů je dostatečný a množství recenzí enormní. Omezím se tedy na konstatování, že mně se Alan Campbell trefil do vkusu: vyhovovala mi temná atmosféra, v nejmenším mi nevadilo úvodní tápání kdo-co-proč, zaujaly mě postavy – příjemně lidské a chybující, sedl mi občasný černý humor, fascinovala mě mytologie světa. Líbilo se mi prostředí; mám však zřejmě bujnější představivost než Dominic Harman, autor obáky, Hluboká brána v mé mysli je podstatně bizarnější, industriálnější – něco ve stylu středověkého města smíchaného se starým komplexem Vítkovických železáren, do toho pořádné, monstrózní řetězy, ne ty útlé chudinky z obrázku:-). Zopakuju chválu grafické úpravy nejen této knihy, ale celé edice „Moderní díla fantasy“. „Zjizvená noc“ má své chyby (např. Majklova výtka k příliš náhlému, skokovitému sblížení Dilla a Rachel), nicméně pro mě šlo o výborné čtení, nevšední fantasy, jaké by dost možná seděla i nálepka new weird. Pokračování si rozhodně nenechám ujít. 80%

Všechny tyto antologie jsou výborné, jen jsem prostě nepřišel na chuť příspěvkům Terri Windlingové. Horrorové povídky jsou super, fantasy kousky jsem často přeskakoval nebo četl až s odporem. Obzvláště básně. V originále a pro rodilého mluvčího by možná nebyly špatné, ale tak, jak je dostáváme předloženy zde, jsou opravdu zbytečné a otravné.

Rita sa preberie v neznámej miestnosti, zviazaná a zmätená. Pri nej je muž, ktorý ju pustí, až si Rita prepichne dlaň. Po oslobodení objaví Zdenala a Valentýnu, ktorí sa taktiež dočkali slobody výmenou za dávku bolesti. Po preskúmaní miestností zistia, že sú v akomsi labyrinte podzemných chodieb, ktorými sa pýši Praha. Plný špiny, splaškov, odpadu a jeho rôznorodých obyvateľov.

Pavel Renčín odhalil v románe na pokračovanie neuveriteľný podzemný svet, ktorý ma neustále prekvapoval – svojimi obyvateľmi, čudesnými strojmi z odpadu a temnou krvavou mágiou a aj tou mestskou. Obľúbil som si najmä Delapanzu a Šialeného Wůdyho s Kraksňou a jej pohonom. Nechcem veľmi zachádzať do podrobností, pretože objavovanie sveta je to najlepšie, čo kniha ponúka. Pri čítaní som po večeroch perfektne relaxoval, avšak občas som si prial, aby gejzír nápadov a akcie poľavil. Vykreslenie postáv má jednu chybičku – niekedy sa mi zdalo, že jednajú inak, ako by mali. V závere ma odhalenie dôvodu únosu nenadchlo (žiadalo sa mi niečo premyslenejšie, aj keď Labyrint ako prológ k Městským válkam takto musel skončiť), posledná kapitola bola trochu ukecaná a pripadala mi useknutá. A viac informácií o Wihelinovi by nezaškodilo. Aj napriek výhradám, vrele odporúčam kvôli podzemnému svetu a som zvedavý na Městské války.

Příběh se nám rozvíjí, hlavní postavy začínají ubývat, přibývá nových inteligencí…Zatím se mi séie moc líbí, hned jdu pokračovat s dalším dílem :)

Názorově se rozejdu s FerrymH. Velmi se rozejdu. Spíš rozvedu. Toto je nádherný román s poetikou lehkou jako kačení křídlo, ale silnou jako parní válec. Zavře vás do světa, který je jiný než náš, smutný i nadějný, plný revolucí i tradicionalismu. Není divu, vždyť autor je Brit. Zavře vás v sobě a jeho chuť ve vás, poté, co vás vyplivne, bude dlouho temně a melancholicky znít. Jako srdce puklého zvonu. Jako šepot listí, které už dávno opadalo. Bude znít, pokud i vy vnitřně zníte. Pokud jste z nevhodného materiálu, budete jenom škrčet. Takovým doporučuji přímočařejší literaturu.

Moc pěkný začtek série, hlavně aby to vydrželo :) čte se to hezky.

Vonnegut junior jak ho mám rád. Perfektní dialogy, autorská drzost, nad kterou musím žasnout, satirická kritika téměř všeho a to vše v tak perfektně čtivé podobě, že to slupnete jako malinu. Nejúžasnější postavou je pak pro mne Rabo Karabekian, malíř, který mi otevřel oči a naučil mne „číst“ abstraktní umění. Anebo se mu smát.

Toto dílo mi chvílemi spíše než knihu připomínalo popis filmového děje. „Ta a ta postava byly tam a udělaly tohle, támhleta támhle udělala tohleto zatímco…“ V textu se objevují tiskové a gramatické chyby, často vedoucí k logickým nejasnostem. Naštěstí jde vše domyslet, takže nevznikají dějové mezery. Co se obálky týče, nejsem si jista, zda je výstižnější slovo „hrozná“, nebo „příšerná“. Nejspíš obě najednou. Ti, kteří již četli Draculu si nemohou nevšimnout jistého vzorce, analogie mezi postavami těchto knih (Mimi=Mina; Lilli=Lucy; sir Nathaniel=van Helsing…). I když to by mě osobně zase tolik nevadilo. I přes všechny nedostatky je to stále Stoker a já mám jeho styl ráda, proto hodnotím mírněji. Škoda jen, že Hadí zámek (minimálně v češtině) dopadl tak jak dopadl.

Nádherně smutný příběh postupně „polidšťované“ jednorožky se spoustou hlubokomyslných pasáží. Nejvíce jsem si oblíbila mága Šmendrika a „záhadného“ hradního kocoura- připomněl mi Sapkowského Chestera ze Zlatého odpoledne. Vskutku dojemné v kladném smyslu slova (a to že se mnou jen tak něco nehne). 95% A ráda se ke knize vrátím, bude-li někdy hodně času a málo čtiva.

Kniha mně nenadchla tak jak jsem čekal. Úvod dobrý, autor se však nedržel jednoduchého konceptu který na začátku vytyčil (peklo je místo, kde jsou lidé konfrontováni s hříchy vlastní minulosti), ale začal text komplikovat snovými situacemi a hranicemi mezi realitou a záhrobím, což mne mátlo a trochu mne odradilo. Ale čte se to dobře.

Zvláštní je, jak nízké hodnocení zde mají některé povídky z této top antologie. Že by už tolik vyčpěly? Že by editor a/nebo autoři svou snahu být naprosto originální přepískli? V každém případě kniha stojí za přečtení, už jen z hlediska studia historie fantastické literatury. Ve své době totiž musela být revoluční, ač dnes už je vysoce hodnoceným dílem spíše jen z povinnosti.

Nebylo to tak zlé, jak bych to podle zde uvedených komentářů čekal. Simon Green má ten správný smysl pro humor, který mně vyhovuje, kniha ho udržuje na rozumné hranici a neskouzává k parodii, napětí tu taky nechybí a vyčítat autorovi, že už zase píše o paralelních světech? O čem mají ti chudáci pořád psát! Není to opravdu vrchol Greenovy tvorby, s tím souhlasím, ale mně se to četlo dobře, proto to taky tak hodnotím.

První dvě-tři stránky povídky odkazovaly na poměrně tradiční fantasy, ale Lucius Shepherd se dovedně vyhnul vžitým představám o dracích. Vytvořil nevšední příběh s pár dobrými nápady a reflexemi k dnešnímu světu. Originální povídka, ve které nechybí dobrodružství, zajímavé prostředí, podivné bytosti, neidealizovaní lidští hrdinové a nezbytná témata k zamyšlení. 85%

Kvalitní sbírka osmnácti oceněných povídek, z nichž ne každá se mi úplně trefila do vkusu, nicméně hodnocení jen 3× zamířilo ke třem hvězdičkám (poměrně ukecaná „Smrt doktora Ostrova“, pro mě ne dost zajímavý „Předvečer revoluce“ a rovněž mě příliš neoslovili „Strážci hranice“). Slušných, leč nepřevratných 70% si vysloužily také tři povídky, pětice dosáhla na silně nadprůměrných 80% a celých sedm povídek se natahovalo po metě nejvyšší. Ovšem tato nehodná čtenářka si vždy našla nějaký důvod, drobnou nedokonalost, co jí bránila udělit absolutní hodnocení, tato nehodná čtenářka holt není povídkový fajnšmekr. Mé srdce si každopádně získala Gaimanova povídka „Říjen předsedá“, na paty jí šlape „Zamilovaná Ráchel“, „Kam oči nedohlédnou“, „Dítě mé krve“, „Krásná dcera šupinářova“ a jakýsi fascinovaný pocit podivna ve mně zanechaly Chiangova „Peklo je nepřítomnost boha“ a Crowleyho „Pryč“. Cena Locus se opravdu jeví být zárukou kvality, Jonathan Strahan a Charles N. Brown sestavili parádní sbírku, která by si zasloužila i provedení v hardbacku. Whelanova malba se k různorodým příběhům dobře hodí, text uvnitř knihy je pořádně hutný (žádné písmo pro slepce + 3cm okraje), chybek korektorům uniklo jen málo. Máte-li rádi žánry sci-fi a fantasy (asi jo, co byste jinak tady na Legii dělali;-)) a nevadí vám trocha přemýšlení, pak byste si neměli nechat „Locus“ ujít. 88,8%

Povídky jsou příjemné, ale nesedl mi překlad, zkazil dojem. Pokud tyto problémy nemíváte, tak knihu doporučuji, jde o pěkné rozšíření světa Amberu (ale zas od něj příliš nečekejte, moc velké rozšíření to není, jsou tam i jiné povídky, než jen amberské).

Potterovská séria je štýlovo veľmi nekonzistentná. Zatiaľ čo prvé dieli sú vyslovene rozprávkové (platí to hlavne o jednotke), od záveru štvrtej časti sa ale buduje mytológia ako pri serióznej fantasy a atmosféra sa dramaticky mení. Osobne mi viac vyhovoval štýl prvej polovice ságy, tam som bol kvôli povahe príbehov ochotnejší tolerovať logické diery, pochybné motivácie postáv a zákonitosti sveta. Napriek mnohým výhradám ale uznávam, že som sa bavil a hoci knihy o chlapcovi s bleskom na čele rozhodne nepatria k vrcholným dielam žánru, nemôžem im uprieť isté kúzlo a kvalitu. 7+/10

Záverečná kniha série je konečne za mnou a hneď na začiatku uznávam, že sa podarila. Ale spočiatku tak rozhodne nepôsobila. Potter a jeho kumpáni sa prvú polovicu knihy len bezcieľne potĺkajú a zaujímavých vecí sa deje len minimum. Občas sa síce niečo zomelie, no je to len také vzplanutie, ktoré rýchlo zhasne. Zlom nastáva v druhej polovici, keď kniha začne naberať obrátky, čriepky informácii začnú do seba zapadať a obľúbené postavy zomierať. Tu by sa dalo autorke vytknúť, že niektoré veci sú totálne „over the top“ (napr. drak), ale osobne mi preháňanie schopností 17-ročných kúzelníkov moc neprekážalo. Tempo sa zvyšuje až do finále, po ktorom ale nepochopiteľne takmer okamžite kniha končí. Vyložene mi chýbala nejaká kapitola, ktorá by sa venovala tomu, čo sa dialo v nasledujúcich dňoch/týždňoch. Epilóg túto úlohu ani zďaleka nenaplnil. Mojou poslednou výhradou je nedotiahnutosť niektorých dejových liniek (jeden príklad za všetky – Malfoyovci). Celkovo je dojem ale veľmi dobrý, určite omnoho lepší ako po predchádzajúcich dvoch nemastných-neslaných dieloch. 8/10

Knihu bych rozdělil na tři části. Jejich kvalita se střídá jako sinusoida. Začátek je fajn, seznámíme se s hlavními postavami a dozvíme se hlavní zápletku. Navíc hlavní hrdina Pug se začíná učit mágem a jsme natěšení jak se bude vše vyvíjet. Pak přichází prostřední část, která nic nenabízí a je nudná a nezáživná. Cestuje se z města do města, od vévody ke králi a nic z toho nemáme. Pug se ničemu neučí, jen přihlíží. Skupina se jako již v klasické fantasy rozdělí a každý má své problémy. Jenže pak se vše vrací opět k napínavosti. Opouštíme hlavní postavy a sledujeme závěr knihy, kde se při obléhání projeví postavy do té doby vedlejší a já nevím jak ostatní, ale já si je oblíbil mnohem víc než „tahouny“ příběhu. Jinak co se příběhu týká: Má své chyby. Tsurané jsou něco jako fantasy japonci a neváhají podnikat sebevražedné nájezdy. Pro obyvatele Midkemie jsou obrovským tajemstvím a naprosto nechápou jejich taktiku a smýšlení. Během bitvy však získají tři tsuranské nevolníky, z nichž jeden byl dokonce vojenský velitel. A tady přichází dle mě největší autorova chyba. Během obléhání, kdy Tsurané používají taktiku dosud nevídanou, nikoho nenapadne zeptat se zajatců, kteří jim jsou schopní odpovědět na úplně vše. Radši pořád koukají na armádu a brblají si pod vousy: „Co to jen ti mimozemšťané zatracení mají za lubem?“ Ale i přesto je závěr knihy nejlepší. To je tak vše co jsem měl na srdci, zbytek už tu řekli kolegové čtenáři přede mnou.

Kdo se chce přestat zajímat o horrory jen povrchně, leč touží se vydat napříč historií hrůzy a děsu, si nemohl vybrat pro začátek lepší knihu.

Opravdu podivná kniha bez zásadního tahu na branku. Kdo má ale rád ne-až-tak-obvyklé příběhy/nepříběhy, nebude zklamán.

Úvodní seznamování s novým světem a situací je celkem zdlouhavé. Čekal jsem military pokračování ve stylu Enderovy hry, takže po několika stranách přišlo zaváhání, jestli neustoupit. Když se seznámíte s postavami a novou planetou a konečně přijde na řadu příběh, je velký problém se od knihy odtrhnout. Postupně se odhalují tajemství nové rasy a zodpovídají otázky z nudnějšího začátku. Jako celek je kniha výborná!

Autor má talent, píše čtivě a dokázal si poradit se „syndromem druhých dílu“, nicméně mě štve, že vůbec neví co dělat s hlavní postavou, Orisianem, kterého na nesmyslnou cestu do Highfastu, která na příběh nemá téměř žádná vliv… Je to škoda, tu knihu to shazuje o třídu dolů…

Nekolik vicemene navazujicich povidek a jedna novela spojene ramcovym pribehem a prolozene „mezihrami“. Docela dobre vytvoreny svet kombinujici steampunk, klasickou fantasy a rekneme western. Hlavni hrdina pistolnik, ktery ovsem bojuje proti trolum, upirum a jine haveti. Povidky dobre postavene a ctive, je videt, ze autor se tady citi doma. Novela ma bohuzel spatnou dynamiku, rozpada se na epizody, negraduje a vyzniva do ztracena. Mezihry se osvetli v novele, ramcovy pribeh pak funguje vlastne jako jeji epilog – ani ten ale nijak nekonci.

Čekal jsem trochu něco jiného než jsem dostal, ale stejně jsem velmi spokojený. Krom první povídky je spojení se světem panů Norrella a Strange jen velmi volné, ale o to jsou povídky prokreslenější, vypointovanější a vtipnější. Povídky mají občas vyznění bajek nebo pohádek jak od Němcové či Erbena (což nemyslím hanlivě) – důležité je morální poselství a ponaučení, vždy jsou však psány krásným slohem doplněným vtipem a nadhledem. Palec nahoru.

Konzum ad absurdum. Napůl zábavný a napůl děsivý.

Minipovídka se zajímavým nápadem, spoustou do očí bijícího vysvětlování a přílišnou zkratkovitostí děje. Průzkumníci vysvětlují oživenému co chce udělat a že mu to nedovolí a tak vůbec mi to přišlo dost amatérský. Závěr jsem nějak nepochopil. Pointu jo, ale fakt, že letěli vesmírem a nevšimli si co je v jejich bezprostředním okolí je v tomhle případu naprosto nesmyslná.

Jednoduchá pohádka pro odrostlejší děti. Nic špatného, nic náročného…

Pořád stejná sonda do duše teenagerky (nedalo se čekat něco jiného) jako první díl. Ale tentokrát nám odpadlo představování světa a postav a došlo více na děj. Je to ovšem opět dost krátké, čemuž napomáhá skvělá čtivost.

Jako nepamětník jsem to moc neocenila…

Povídka mi přijde dost slabá a navíc tam autorka používá neexistující řecká slovíčka (sigete, asi to mělo být siopí = ticho), za což má u mě ještě o hvězdičku míň.

Sbírka šesti povídek, které mají i přes rozdílné náměty jedno společné – všechny jsou ponuré a žánrově se potácí někde na hraně mezi thrillerem a horrorem. Kniha obsahuje 3 výborné povídky: sci-fi z jakoby postapokalyptického světa „Chlap z masovny“, hardcore sci-fi horor „Netopýři“ a drsnou noir detektivku „Proměna kůže“. Zbývající 3 povídky: místy humorná „Opičí kůra“, paranoidní „Jehláci“ a tísnivá „Nezapomenutelná Melodie“ jsou o poznání slabší, ale ani ty nejsou vyloženě špatné.

Zatím jsem od Martina četl jen samé povídky, ale i tak jsem velmi příjemně překvapen kvalitou jeho prací a hlavně tématickým rozsahem (fantasy, sci-fi, horor, thriller, detektivka). Pokud máte chuť si přečíst něco temného a krvavého, po tomhle klidně šáhněte.

Drsná noir detektivka s úžasnou atmosférou. Hlavním hrdinou vyšetřujícím podivné surové vraždy je, nezvykle, žena. Na povídce mi pár věcí trochu vadilo – např. 2 v podstatě rovnocenné „hlavní“ dějové linie a málo informací o vrahovi – ale i tak se mi povídka velmi líbila.

Do knihy se mi moc nechtělo, nápad s dítětem vyrůstajícím na hbitově mi připadal ujetý a poněkud odpudivý, ale kniha a hřbitov mě do sebe vcucly a vyplivly až na konci, kdy se už zavírala branka hřbitova. Je to úchvatné dílo!

Povídka o touze po dobrodružství, objevování a především o sebeobětování. Poněkud naivní „oldschoolová“ konstrukce prezentuje další představu o setkání lidstva s mimozemšťany. Trochu mi překáželo, že hlavní hrdinkou je 16-letá dívka – dost ztřeštěná na osamělý výlet do neznáma, ale přitom nesmírně vyrovnaná a zodpovědná, když dojde na smrtelné nebezpečí. Kdybych povídku četla v době, kdy jsem si sci-fi literaturu teprve „ohmatávala“, byla bych z ní pravděpodobně úplně na větvi. No jo, kdyby byly v *iti ryby… bohužel se ke mně tenhle kousek dostal s mnoholetým zpožděním, nezbývá mi než jej ohodnotit podle současných postojů a měřítek. 66,6%

představte si lacinou TV inscenaci se scénářem a režií od davida lynche. tak to je kristova epizoda. pár úžasných nápadů (hlavní námět stojí na tom, že i bůh chce znát své meze a chce být inspirován), ale hora slovního balastu, která vypadá, jako by ji oba autoři vychrlili notně zfetovaní. pokud se vyslanci do prázdna četli špatně, tady to platí dvojnásob. přičtěme k tomu činnost jany pacnerové, které se zdráhám říkat překlad (např. jak souvisí the jesus incident s kristovou epizodou? nota bene jmenuje-li se jedna z hlavních postav jesus lewis?), a máte vymalováno. škoda, přeškoda dobrého námětu.

Krátká povídka o tom, když někomu dáte v mládí slib a ten druhý toho pak celý život zneužívá a když se chcete ze slibu konečně vymanit, nebojí se vás i vydírat. Jak je u Martina zvykem, ne vše se odehrává úplně tak, jak by čtenář očekával, povídka se čte velmi příjemně, nicméně závěr je podle mne už nelogický a povídka celkově vyzní dost slabě. Asi nejslabší věc, kterou jsem od Martina zatím četl.