LEGIE - databáze knih Fantasy a Sci-Fi

V začátcích kariéry neměl King ještě tak obludně rozvinutou grafomanii a většina jeho tvorby z oné doby z této skutečnosti úspěšně těží. Řbitov možná není tím úplně nejděsivějším čtením pod sluncem, ale příjemně mrazivý příběh to je.

Klasické dílo Philipa K. Dicka z pera Stephena Kinga. Tedy kniha, jakou bych od Kinga nečekal. On od sebe patrně také ne. Takže jí pod svým jménem raději ani nevydal. Temné depresivní sci-fi nemající ani zbla společného s ježatým účesem a rakouskými bicepsy. Na čtení běžícího muže sice nemám veselé vzpomínky, ale o to hlubší je stopa, kterou ve mně kniha zanechala, přestože od posledního čtení už uplynula řada let.

Celkem slušná kniha o ničem. Autor píše a píše. Děj se vleče jak postřelený mezek. O temné věži se dozvídáme opět minimum, krásně shrnutelné do objemu středně dlouhé povídky a i ten mamutí kus vyprávění z Rolandova dětství se zdá být pro hlavní linii ságy relativně nepodstatný. Jediné co Kingovi zachraňuje kůži je jeho ďábelská schopnost sebetriviálnějším vyprávěním čtenáře doslova ukovat ke knize a okovy uvolnit až s posledním přečteným slovem. Už pro ten dech beroucí akční konec stojí za to vytrvat. Kniha kromě úvodu a konce stojí dobře i jako samostatný příběh, takže pokud chce čtenář čtivý western z pera mainstreamového autora, je Čaroděj a sklo přesně to co hledá.

Temné vize. Sbírka povídek, která předběhla svoji dobu. Dnes už možná tolik nepřekvapí zjištění, že Dan Simmons, potažmo Martin jsou s to dát dohromady mnohem zajímavější povídky, než legendární Král horroru. Ale v době vzniku knihy to ještě mohl být celkem revoluční objev. Už první povídka „Přemístění“ přímo vybízí ke srovnání se Simmonsovým vtipným Vanni Fuccim a je na hlavu poražena. Ostatní Kingovy povídky na tom nejsou o mnoho lépe. Většina z nich se nemůže ani přiblížit k nezapomenutelně depresivní „Metastáze“, nebo historicky zajímavě podepřeným Jámám. Celou sbírku pak podtrhuje Martin, který dokazuje, že čtivé a neotřelé horrory je možné napsat i pomocí klasických ingrediencí. Hodnocení je v tomto případě ještě nesnadnější než u sbírky jednoho autora. Simmons s Martinem jsou vynikající. Ale King jim to kazí.

Přes autorčinu stylovou čistotu a vytříbenou jemnost vyprávění byla pro mě většina povídek v knize spíše zklamáním. Některé z nich dějově nepřesahují ty nejtriviálnější bajky z počátků lidové slovesnosti a ani jejich skvělé provedení na tom nic nezmění. Za nejlepší příběh pokládám vynikající „Pan Simonelli aneb Elfí vdovec“ a „Na Vilným veršku“, který je ovšem spíš než dějem zajímavý neotřelým jazykovým umem překladatele. Po formální stránce nelze knize vytknout absolutně nic. Obsahově však zůstala mírně za očekáváním.

výborný (a velmi indický) příběh z blízké budoucnosti. máme tu zajímavou politickou budoucnost světa (indie se rozpadla na několik nástupnických států), umělé inteligence fáze 3.0, které mají IQ desettisíckrát vyšší než člověk, geneticky modifikované lidi a podivný vesmírný artefakt. na pozadí propletených paralelních příběhů asi deseti postav se odvíjí hlavní nit, která všechny výše jmenované fenomény spojuje. příběh je to indicky ukecaný, ale nenudí ani tam, kde autor zrovna tvrdě nesleduje hlavní linii. příběh je to i přiměřeně akční (např. hinduistická exkomunikace sintelů a malá válka) a je i přiměřeně hluboký, vypovídající o bídě lidského údělu a jeho nezvratnosti. závěr je sice trošku méně průrazný, než bych čekal, ale nejsem nespokojen. už se těším na brazyl a dervišův dům/rod, což mají být další části velmi volné trilogie z budoucnosti světa dle mcdonalda.

Když autorka napíše v 19ti knihu, na kterou dostala nápad ve 14ti, tak chápu, že to nemusí dopadnout zrovna dobře. Co ovšem nechápu, že je to pak i někdo ochoten vydat. Tato fantasy se dá popsat asi jako scénař k hollywoodskému filmu, který napsal někdo od Disneyho s cílem vytvořit epickou fantasy alá Pán prstenů, ale určenou pro děti a mládež. A celé to zabili tím, že si k tomu vybrali scénaristu co umí psát co nejnudněji. Takže tu máme jednu dějovou linii, která je totálně nudná takovým způsobem, že se to téměř nedá číst. Navíc až po vrch naplněná těmi nejhoršími filmovými klišé o pomstě a celé to dovršuje naprostý nedostatek základních znalostí přežití (takže v reálu by tato dějová linie skončila hladomorem hned po dvou měsících). Je nacpaná tolika nesmysly, že se tomu nedá uvěřit ani ve fantasy. Druhá dějová linie je o trošku zajímavější a uvěřitelnější a kdyby se ji autorka držela, tak by z toho vznikla další podprůměrná nudná hrdinská fantasy. Takto z toho vylezl totální paskvil, u kterého jsem si několikrát říkal, že to raději ani nedočtu.

Vynikající kniha takřka srovnatelná s výborným Terrorem. Simmons je zde samozřejmě mnohem svázanější historickými reáliemi a je trochu s podivem, že dějově je kniha tak trošku o ničem. Nicméně i absence silné hlavní linie dílo v Simmonsově tradičním podání nijak nedegraduje. Autorova dobová fabulace spolu s vykreslením jednotlivých postav, jejich okolí a společenských vrstev v nichž žijí, je tak fascinující, že vlastně ani nevadí Droodova okrajová úloha v celém díle. Simmons mistrně tká příběh z vláken historického románu, životopisu, detektivky a horroru. Přičemž poslední element i přes relativní nepočetnost v ději snadno napne čtenářovy nervy k prasknutí. Kniha plyne pomalým tempem, ale v detailnosti prokleslení viktoriánské éry jí v soudobé literatuře může konkurovat snad pouze Z Pekla Alana Moora. Ovšem oproti těžkotonážnímu Moorovu komixu Simmons exceluje v podání, které se stylově téměř blíží k mainstreamu, díky čemuž je kniha úžasně čtivá. Snad neprozradím příliš, když napíšu, že kniha nemá konkrétní konec. Respektive jich má několik. Autor předestírá několik variant a je jen na čtenáři, aby si z dostupných informací vybral o čem to vlastně celé bylo. Stejné je to i s proklamovaným koncem posledního Dickensova románu. Dílo vyžaduje přemýšlivého čtenáře a očekávání nějakého laciného skandálního odhalení není na místě. Očekávání nevšedního čtenářského zážitku je však zaručeno.

Výborne napísaná knižka, zaujímavo sa prelínajúci dej, čitateľ prežije spolu s hlavnou postavou skvelý príbeh a aj keď bola napísaná skoro pred 50 rokmi pre mňa je to jedna z najlepších sci-fi kníh.

Svým stylem to spíš připomíná film, vidíme střípky životů mnoha jednotlivců po nákaze krevním virem, který lidi proměňuje v upíry. Takhle nějak by mohla vypadat Já, legenda, kdybychom sledovali Robertův život od počátku epidemie. Uvidím, co se z trilogie ještě vyklube, protože první díl položil hlavně řadu otázek. Děsivá je zejména první polovina knihy, kdy ještě nevíte, o co půjde, kdo na vás vybafne za rohem, a co ti přeměnění budou mít za schopnosti. Pak už je to jen boj.

Slabší než první díl, méně čtivé, méně napínavé… kromě andělů jsou „záporné postavy“ spíš směšné (hlavně když si je podle autorova popisu představíte), moc absurdit i na Noční stranu vykreslenou v prvním díle, černého humoru bych ocenila víc… Rozhodně vyhrála první a poslední kapitola…

Čekal jsem trochu více (Nonstop, Den Trifidů). Není to špatné čtení, ale spíše než scifi je to o lidech, psychologii, politice. Prostě příjemné čtení, které mě plně nenaplnilo, ale také nezanudilo. Vadí mi nějaké nejasnosti, na které se mi nedosalo pádných odpovědí.

Narozdíl od ostatních se mi druhý díl nezdá lepší než první. Hlavní rozdíl je asi ten, že tentokrát mě nijak zvlášť nezajímal osud postav. V jedničce jsem byl zvědavý, co se bude dít. Zde jsem se nechal unášet příběhem a bylo mi jedno o kom se zrovna píše. Na jednu stranu by to mohla být výhoda protože jsou všechny pasáže zábavné. Na druhou stranu jsem nijak neprožíval smrt jedné z hlavních postav a ani různé další dějové zvraty. Kniha je rozdělena do třech celků. První pokračuje v osudu postav z předchozího dílu. Poté je vyprávěn jeden příběh z historie Pohraničí a vše končí pasáží, kterou si sám pro sebe urvala jedna z nejoblíbenějších postav, půlelf Thompson. Ten hláškuje na každém kroku, ale i ten mi byl milejší ve sbírce povídek Nejlepší den. Celkově má však kniha rychlý spád, je výborně napsaná a tam, kde některé postavy zmizely se objevily nové, takže si zase nemůžu moc stěžovat :)

Krásná smutná kniha. „Za příběhem leží smutek, který nejde odvolat,“ můžu parafrázovat autorova slova. Velice oceňuji krásný jazyk překladu a mohu se jen domnívat, že byl vyvolán jazykem originálu, ale to bohužel nejsem schopen posoudit.

Napínavý sci-fi horor s velmi dobrou atmosférou. Dojem snad jen malinko kazí u tohoto autora jeho obvykle trochu rozvláčný styl.

O něco záživnější než první díl, ale i tak se autor opět nevyhnul určitým stereotypům a klišé.

Bohužel tuhle slabotu mám ve své, jinak slušné, knihovně. Bezduchá fantasy bez nápadu, kterou by zvládl napsat jakýkoliv pisálek za pár týdnů. A to jsem to četl ve věku fantasy zaslíbeném, něco kolem 17ti let, jestli si to ještě dobře pamatuju. Kroutil jsem hlavou, jak mohl Laser takovou chabku vydat.

Průměrná (alternativně) historická kniha s horším překladem a katastrofální redakční úpravou. Věty jako „Když bard dospíval, nezůstalo jediné oko suché.“ mi ostanou v paměti provždycky.

Kopřiva je na tohle prostě machr. Nesere se s nějakými předsudky, kašle na vysokou literaturu a solí to do nás na plný koule. Oddechová kniha, u které se pobavíte. A pokud vám to nestačí, přečtěte si novější Asfalt nebo internetový román na pokračování Aktivní olovo. I v nich podléhá Kopřiva syndromu vyhoření, ale ruku na srdce: Kdo z nás by počáteční pekelné tempo vydržel po celou knihu? Já už bych byl dávno na ÁRU.

Top literatura nejen mezi SF, ale celkově. Ta bolest, ta nejistota člověka, ta vina a (snad i) odpuštění. A Tarkovského opus je výjimka z pravidla, že kniha bývá lepší než film. Připravte se na zážitek na celý život, pokud tedy máte dost trpělivosti a jste naladěni na tu správnou notu.

Není to zlé, ale ta nedotaženost a v podstatě i nepůvodnost tématu (A které je dnes původní???) mne nedovoluje udělit vyšší hodnocení. Autor má dost invence, ale méně spisovatelských schopností, aby to udržel v čtivé formě. Ještě že to bylo tak krátké, v podstatě v délce novely. Nebavilo mě to totiž číst.

Kniha podobná této na čekém trhu není, proto jsem přimhouřil oči nad některými slabšími povídkami a dávám nejvyšší hodnocení. Některé z povídek jsou totiž naprosto úžasné a bizarní, což konec konců slibuje i název sbírky i titulní povídky. Celou knihou se vine cynismus, satira, antirasismu (ovšem prezentovaný jako rasismus) a kritika společnosti. Takže je to takový mladší bratříček vážných knih oděných v nevážném až pokleslém hávu, jako např. Gulliverových cest a dalších.

Ještě předkládám k zamyšlení: Americká literatura se mnohdy s rasismem nepáře a negry se to hemží i v této knize. Cítím z toho hypertrofovaného rasismu opak – antirasismus. Zkuste si ale představit, že by někdo v současnosti podobně psal o naší menšině – Cikánech, pardon Romech. Jen si zkuste představit ty následky. Poučné, nemám pravdu?

V Čestné stráži stál Abnett před obtížným úkolem důstojně navázat na skvělou Nekropoli. Ačkoliv je ale nový příběh Gauntových duchů vydařený, na předchozí díl nemá. Navzdory tomu, že v Nekropoli byl v sázce „jenom“ osud Vervunského úlu a Gauntových duchů, zatímco tady hrozí zničení celé planetě a potennciálně katastrofa celé křížové výpravě (a v neposlední řadě se zdá, že bez ohledu na splění úkolu, půjde o poslední Gauntovo velení), atmosféra knihy zdaleka tak působivá nebyla a celkově mi Čestná stráž přišla méně napínavá než předchozí díl. K dovršení všeho mi pak konec přišel příliš náhlý a doslova useklý. To ale rozhodně neznamená, že by kniha byla špatná. Abnett ji využil, aby do příběhu zapracoval řadu nových či téměř nových postav (komisař Viktor Hark, psychopat Cuu, Tona Criid, seržant Kolea, kapitán Daud aj.), které budou pravděpodobně hrát významnou roli v dalších dílech, tankové bitvy jsou působivé a páter Hřích skutečně ďábelský. Je také zajímavé sledovat, jak se zdánlivě nezničitelný a nepochybující komisař plukovník Gaunt snaží vyrovnat s reálnou možností, že kariéra jeho samotného skončí v troskách, zatímco to, oč on sám a zemřelý vojevůdce Slaydo nejvíce usilovali, může být zmařeno díky tomu, že Gaunt v první části knihy uposlechl rozkazy arogantního idiota.

Musel jsem přidat hvězdu na vylepšení skóre této výjimečné knihy. Takovou autorskou odvahu nemohu nechat nedoceněnou. Kdyby byl rozsah o 1/3 kratší, nemělo by to chybu.

Hoodně zvláštní kniha. Ač tak tenká, trvalo mi dlouho, než jsem ji přelouskal. Chaotický způsob vyprávění, až jakoby beatnická jedna větev příběhu (cesta Čechova na Sibiř), magickorealistické vyústění. Prostě literatura nejvyšší úrovně. Ale ne pro každého, koťátka.

Čtivý, šmrncovní a thrillerovitý Gibson. Není to taková revoluce jako Neuromancer ani taková vysoká literatura jako povídky ve Vypálit CHROME, ale je to dobré a bude se vám to líbit. Na to vsázím svůj pravý vaječník.

Nabídnu zcela opačný komentář než ostatní. Tato kniha je z New Weird zatím to nejlepší, co jsem četl. Neumím ale přesně popsat proč. Co vím je to, že mne vtáhla nádherná poetika, libozvučný jazyk a nečekané jednání postav a vůbec celé rozvíjení příběhu (ne jako v mnoha knihách, kde v podstatě můžete po pár kapitolách odhadnou co, kdo, s kým, proč a jak to skončí). Jak ale vyplývá z ostatních komentářů, tohle není kniha pro lidi, co vyžadují děj a akci. Což není snad žádný titul z řady New Weird.

Po přečtení dechberoucí povídky Proměna Martina Lakea v TDK1 jsem tuhle knihu musel mít. A docela jsem se zklamal. Odpad to rozhodně není, ale dílo génia, na které jsem se těšil, které jsem očekával, po kterém jsem prahnul, to také není. Většina New Weird mi sedne, všechna ta poetika a divnosti, ale tohle mne minulo. Nudil jsem se.

Psát komentář ke „Zjizvené noci“ je jako nosit dříví do lesa, sovy do Athén, písek na Saharu atd., počet komentářů je dostatečný a množství recenzí enormní. Omezím se tedy na konstatování, že mně se Alan Campbell trefil do vkusu: vyhovovala mi temná atmosféra, v nejmenším mi nevadilo úvodní tápání kdo-co-proč, zaujaly mě postavy – příjemně lidské a chybující, sedl mi občasný černý humor, fascinovala mě mytologie světa. Líbilo se mi prostředí; mám však zřejmě bujnější představivost než Dominic Harman, autor obáky, Hluboká brána v mé mysli je podstatně bizarnější, industriálnější – něco ve stylu středověkého města smíchaného se starým komplexem Vítkovických železáren, do toho pořádné, monstrózní řetězy, ne ty útlé chudinky z obrázku:-). Zopakuju chválu grafické úpravy nejen této knihy, ale celé edice „Moderní díla fantasy“. „Zjizvená noc“ má své chyby (např. Majklova výtka k příliš náhlému, skokovitému sblížení Dilla a Rachel), nicméně pro mě šlo o výborné čtení, nevšední fantasy, jaké by dost možná seděla i nálepka new weird. Pokračování si rozhodně nenechám ujít. 80%

Všechny tyto antologie jsou výborné, jen jsem prostě nepřišel na chuť příspěvkům Terri Windlingové. Horrorové povídky jsou super, fantasy kousky jsem často přeskakoval nebo četl až s odporem. Obzvláště básně. V originále a pro rodilého mluvčího by možná nebyly špatné, ale tak, jak je dostáváme předloženy zde, jsou opravdu zbytečné a otravné.

Rita sa preberie v neznámej miestnosti, zviazaná a zmätená. Pri nej je muž, ktorý ju pustí, až si Rita prepichne dlaň. Po oslobodení objaví Zdenala a Valentýnu, ktorí sa taktiež dočkali slobody výmenou za dávku bolesti. Po preskúmaní miestností zistia, že sú v akomsi labyrinte podzemných chodieb, ktorými sa pýši Praha. Plný špiny, splaškov, odpadu a jeho rôznorodých obyvateľov.

Pavel Renčín odhalil v románe na pokračovanie neuveriteľný podzemný svet, ktorý ma neustále prekvapoval – svojimi obyvateľmi, čudesnými strojmi z odpadu a temnou krvavou mágiou a aj tou mestskou. Obľúbil som si najmä Delapanzu a Šialeného Wůdyho s Kraksňou a jej pohonom. Nechcem veľmi zachádzať do podrobností, pretože objavovanie sveta je to najlepšie, čo kniha ponúka. Pri čítaní som po večeroch perfektne relaxoval, avšak občas som si prial, aby gejzír nápadov a akcie poľavil. Vykreslenie postáv má jednu chybičku – niekedy sa mi zdalo, že jednajú inak, ako by mali. V závere ma odhalenie dôvodu únosu nenadchlo (žiadalo sa mi niečo premyslenejšie, aj keď Labyrint ako prológ k Městským válkam takto musel skončiť), posledná kapitola bola trochu ukecaná a pripadala mi useknutá. A viac informácií o Wihelinovi by nezaškodilo. Aj napriek výhradám, vrele odporúčam kvôli podzemnému svetu a som zvedavý na Městské války.

Příběh se nám rozvíjí, hlavní postavy začínají ubývat, přibývá nových inteligencí…Zatím se mi séie moc líbí, hned jdu pokračovat s dalším dílem :)

Názorově se rozejdu s FerrymH. Velmi se rozejdu. Spíš rozvedu. Toto je nádherný román s poetikou lehkou jako kačení křídlo, ale silnou jako parní válec. Zavře vás do světa, který je jiný než náš, smutný i nadějný, plný revolucí i tradicionalismu. Není divu, vždyť autor je Brit. Zavře vás v sobě a jeho chuť ve vás, poté, co vás vyplivne, bude dlouho temně a melancholicky znít. Jako srdce puklého zvonu. Jako šepot listí, které už dávno opadalo. Bude znít, pokud i vy vnitřně zníte. Pokud jste z nevhodného materiálu, budete jenom škrčet. Takovým doporučuji přímočařejší literaturu.

Moc pěkný začtek série, hlavně aby to vydrželo :) čte se to hezky.

Vonnegut junior jak ho mám rád. Perfektní dialogy, autorská drzost, nad kterou musím žasnout, satirická kritika téměř všeho a to vše v tak perfektně čtivé podobě, že to slupnete jako malinu. Nejúžasnější postavou je pak pro mne Rabo Karabekian, malíř, který mi otevřel oči a naučil mne „číst“ abstraktní umění. Anebo se mu smát.

Toto dílo mi chvílemi spíše než knihu připomínalo popis filmového děje. „Ta a ta postava byly tam a udělaly tohle, támhleta támhle udělala tohleto zatímco…“ V textu se objevují tiskové a gramatické chyby, často vedoucí k logickým nejasnostem. Naštěstí jde vše domyslet, takže nevznikají dějové mezery. Co se obálky týče, nejsem si jista, zda je výstižnější slovo „hrozná“, nebo „příšerná“. Nejspíš obě najednou. Ti, kteří již četli Draculu si nemohou nevšimnout jistého vzorce, analogie mezi postavami těchto knih (Mimi=Mina; Lilli=Lucy; sir Nathaniel=van Helsing…). I když to by mě osobně zase tolik nevadilo. I přes všechny nedostatky je to stále Stoker a já mám jeho styl ráda, proto hodnotím mírněji. Škoda jen, že Hadí zámek (minimálně v češtině) dopadl tak jak dopadl.

Nádherně smutný příběh postupně „polidšťované“ jednorožky se spoustou hlubokomyslných pasáží. Nejvíce jsem si oblíbila mága Šmendrika a „záhadného“ hradního kocoura- připomněl mi Sapkowského Chestera ze Zlatého odpoledne. Vskutku dojemné v kladném smyslu slova (a to že se mnou jen tak něco nehne). 95% A ráda se ke knize vrátím, bude-li někdy hodně času a málo čtiva.

Kniha mně nenadchla tak jak jsem čekal. Úvod dobrý, autor se však nedržel jednoduchého konceptu který na začátku vytyčil (peklo je místo, kde jsou lidé konfrontováni s hříchy vlastní minulosti), ale začal text komplikovat snovými situacemi a hranicemi mezi realitou a záhrobím, což mne mátlo a trochu mne odradilo. Ale čte se to dobře.

Zvláštní je, jak nízké hodnocení zde mají některé povídky z této top antologie. Že by už tolik vyčpěly? Že by editor a/nebo autoři svou snahu být naprosto originální přepískli? V každém případě kniha stojí za přečtení, už jen z hlediska studia historie fantastické literatury. Ve své době totiž musela být revoluční, ač dnes už je vysoce hodnoceným dílem spíše jen z povinnosti.

Nebylo to tak zlé, jak bych to podle zde uvedených komentářů čekal. Simon Green má ten správný smysl pro humor, který mně vyhovuje, kniha ho udržuje na rozumné hranici a neskouzává k parodii, napětí tu taky nechybí a vyčítat autorovi, že už zase píše o paralelních světech? O čem mají ti chudáci pořád psát! Není to opravdu vrchol Greenovy tvorby, s tím souhlasím, ale mně se to četlo dobře, proto to taky tak hodnotím.