LEGIE - databáze knih Fantasy a Sci-Fi

Novozákonní apokryf v kosmické verzi. S Mistrovou přidanou hodnotou v podobě konfliktu hodnot a jemné karikatury mezilidských vztahů.

Příběh nefantastický, kde název je nadsázka. Bere za myokard takovým tím sentimentálním způsobem, byť musím uznat, že je trochu prvoplánový a že R B. umí lépe.

Šílenstvím proti šílenství. Melancholická i dramatická povídka s jediným protagonistou. Jediným?

Nebýt úvodní dlouhé básně, která v povídce JÁ, MARS chybí, myslel bych si, že se jedná o 2 různé překlady stejného díla. Fabule je stejná. A u obou je uváděno první otištění v Super Science Stories 04/1949). JÁ, MARS překládal Ivan Adamovič a vyšlo v Ikarii 2/1995 (viz můj komentář tamtéž), NOČNÍ HOVOR přel. Josef Hořejší a vyšlo ve sbírce Mráz a oheň 1995. Neví někdo, jak to s povídkou bylo? (případně v diskusi)

Povídka, vydaná prvně v roce, kdy u nás „vítězil únor“ (ano už 1948), je zárodkem románu „Tudy přijde něco zlého“ (1962). Prostý a efektivní fantastický nápad. První polovina povídky atmosférická, tajuplná až strašidelná. Závěr připomíná spíš Čtyřlístek. :-) Pořád dobré, ale román je o level lepší.

Kdo pomůže smrtelně nemocné dívce? Anekdotka ve stylu Šíleně smutné princezny, jež si s vlídnou ironií střílí z lidské hlouposti, naivity i vypočítavosti. A má pochopení pro obyčejné lidské slabosti. V kontextu tvorby R.B. spíš slabší kousek.

Nález prastarej hrobky či svätyne z čias faraónov, ktorých mená boli už dávno zabudnuté, vyvolá senzáciu. Ale párik mladých nedočkavých archeológov otvára vstup do hlboko ukrytej stavby a … viz názov poviedky. Nezvyčajne jednoduchá poviedka, ktorej pointu ale asi neuhádnete. Plusom je bohatý opis a navodenie potrebnej atmosféry tajomna.

Prokurátorka požiada svojho dávneho priateľa aby zistil pravdu o prípade 60 násobného vraha. V tejto rozsiahlej poviedke máme /konečne/ príbeh bez výraznejšej stopy metafyziky. A voilá – väčšina čitateľov tomu udeľuje maximálne hodnotenia. Plne sa prejavuje Ellisonovo majstrovstvo v stavbe príbehu, kde najlepšia časť je rozhovor medzi dvoma protagonistami a spomínanie. Niežeby ma „akčnejší“ záver nebavil, to rozhodne nie, ale ťažisko príbehu je v prológu, ktorý zaberá 80 percent textu. A chvalabohu až na posledných stranách som si uvedomil, že som túto poviedku už kedysi čítal. Ale po cca 22 rokoch zopakovanie stálo za to.

Preklimakterická matka a její pubertální syn, oba ve zmatku svých hormonálních bouří. A do tohoto terénu (navíc do jemně magického světa) zkušený autor zasadí příběh o mutantech. Být to z opačného úhlu pohledu, mohlo by jít o začátek ambiciozní Young adult serie, ale ne: on z toho udělá kompaktní studii o strachu matky a současně o jejím odhodlání udělat pro syna cokoliv. Psáno lehkým perem či procesorem, ale se závažnějšími podtóny. A vtipně vypointováno. Na autora „Tří slyšení o existenci hadů…“ poměrně nezvyklá poloha.

Toto je skôr poviedka na ktorej by sa mohli vyblázniť profesionálni literárni kritici. Entita, ktorá je hýbateľom deja, je značne neuchopiteľná, kľudne by mohla byť titulovaná ako kráľ chaosu. 34. október? Žiaden problém! Autor vytvára u čitateľa isté napätie tým, že sa nikdy nevie čo sa v daný deň udeje, bude chlapík milý či niekoho zabije? A ktorý rok sa bude písať? Menej skúsený spisovateľ by si na tomto asi vylámal zuby ale Harlan to zvládol a text je u mnohých zaradený do pomysleného etalónu experimentálnej SF. Ja som zdržanlivejší /však som len obyčajný čitateľ/, mal som pocit, že si HE zo mňa robí srandu.

Ak sa človek náhle zobudí a zreteľne sponzoruje na svojom tele velke zubaté ústa, je pochopiteľné, že vyhľadá odbornú pomoc. Je len otázne, o aký druh odborníka by malo ísť. Pri tejto poviedke ma napadol prívlastok špiritistická. Nie v klasickom ponímaní slová, na to je HE príliš prešibaný, ale niečo v tom duchu. Ktovie, čo sa autorovi preháňalo hlavou, je z toho cítiť depresiu.

geniálně atmosferická povídka s nádherně hroutící se situací. nicméně nehledejme v ději logiku, ta by trochu hru kazila ;) ale 4* jsou jasné za úžasnou gradaci a styl.

Drobná, krásně staromódní povídečka na téma důstojnosti života a smyslu existence. Navzdory trendům neklade důraz na technologie; pravdy o světě jen naznačuje, vanou z ní emoce … a melancholie po Babičce Boženy Němcové. :-)

Příběh drsný i poetický, jakoby se Bradbury smíchal s K.J.Erbenem. A přes určitý manýrismus je to celkem chutné.

Což o to, karty autorka rozdala slušně a umí znepokojit otázkami: je Země cílem cizáckého kořistění zdrojů nebo spíš jejich pokusnou laboratoří? Nebo ti cizáci nejsou tak úplně cizí? Možná je to určitá karikatura současných trendů (násilím regulovaná populace, potlačení svobod ve vyšším zájmu, pokrytecké hry mocných, ekologicky kontroverzní jednání). Podobné metafory plodili autoři v totalitních režimech, aby mocní nepoznali, že tepou do nich. Obtížné definovat, co mi na tom vlastně vadilo. Schematičnost jednání vetřelců, ale i porobených starousedlíků? Jejich naivita? Nejasná pointa i etika? Na druhou stranu oceňuji zajímavou symboliku skla.

Premisa je dobrá: paralela mezi velkými a malými válkami. Ale nějak mě to nepřesvědčilo. Vlastně nudilo.

Vizinczey patrí medzi najnebezpečnejších ľudí na svete. Spočiatku nevinná návšteva zberateľa cínovych vojačikov konči absurdnou smrťou. Ale tesne pred posledným výdychom, Vizinczeymu zverí prastarý dokument, ktorý zmení jeho osud. A možno nielen jemu. Po tomto pomerne krátkom začiatku nasleduje séria krátkych textov, ktoré mi pripadali ako istý druh motivačných minipríbehov. Nie som si tým úplne istý, pretože ich vyznenie je klasický nejednoznačné. Mám podozrenie, že to autor napísal sčasti pre seba ako nejakú psychoterapiu. Ale vcelku zaujímavé čítanie.

V ramci SF to není až tak unikátní sociologicko-didaktický experiment: projekt na téma integrace umělé inteligence do škol. Autorovou silnou stránkou je ale půvabná a exotická autenticita postav i prostředí. Vybírá si zajímavou etnickou komunitu na Kavkaze. Musel jsem si na wikipedii najít, kde že se to vlastně odehrává – Ázerbájdžánská vesnice Khynalyg (Khinalug), mistními muslimskými obyvateli zvaná Ketsch, sami sebe nazývají Kettidé a mluví Ketshmitštinou (jméno Khinalug pochází z místního názvu odstínu heny, jíž si tu barví vlasy). Přijímání pokroku bylo vždy kontroverzní téma, navíc v nábožensky založeném (a technicky zaostalém) prostředí. Pointa je docela vtipná, i když se závažnějším podtónem. Je sympatické, že se autor prostřednictvím SF vyjadřuje k problémům současného světa. Ačkoliv se vše zdánlivě točí kolem robota, zavání z toho člověčina…

Kdyby chtěl dnes (a s arzenálem dnes tak módních nanotechnologií) někdo tvořit v duchu Lemových Bajek robotů nebo Kyberiády, mohlo by to mooožná vypadat nějak takhle. Určitá anekdotičnost a naivní schématičnost je vyvažována morálním nábojem, který autor(ka) zacílil(a) na téma pravdy a lži s jejich diplomatickým potenciálem.

Military, paralelní reality, emzáci, mýty … může se zdát, že autor sem chce za každou cenu nacpat vše, co dělá SF atraktivní. Jenže on to tam našpikuje funkčně, aniž by sklouzával k samoúčelnosti, protáhne vás strhující bitvou a pak přes aluzi biblického Jonáše děj sklene do efektivního oblouku. Hrdina se tentokrát moc nesnažil působit na mě věrohodně ani sympaticky, ale když to vezmu kolem a kolem je to pořád vysoce nadprůměrná povídka.

Jako by osud nesmrtelných vojáků nebyl už tak těžký, v této antiutopii se stává čímsi na způsob pekla. Při srovnání s Válkou světů, Hvězdnou pěchotou či Dnem nezávislosti tady nejde tolik o děsivé smrtící emzáky, ani o patetickou oslavu hrdinů, natož o parodii toho všeho … nýbrž o úděl vojáka, co by kolečka v soukolí monstrozní války. Takže pro mě má závažností a působivostí bliž k Nahým a mrtvým nebo Na západní frontě klid. Moc nečtu military, takže nedokážu posoudit, jak to bylo či nebylo originální … pro mě ano!

Tragikomedie z prostředí kosmického majáku, kde důležitou roli hraje zajímavá cizí entita. Její „cizost“ je dílem roztomilá a dílem nebezpečná. Proto i její snaha o zapojení do lidských sociálních vzorců slibuje dramatické situace. Však už název kapku spoileruje. I přesto, že jsem měl vytipováno hned několik možných point, dokázala mě ta autorova překvapit. Výborné!

Tahle duchařina (s duchovním v hlavní roli) má atmosférou blízko k Jménu růže. Transponováno ovšem do kosmu. Proti jiným autorovým povídkám mi to přišlo maličko kostrbatější, ale opět to kompenzuje originální závěr, z něhož trnou zuby.

Po čase věc, co se mi přesně trefila do momentální chuti. A to jsem se zprvu bránil, když mi tchán „Studené světlo hvězd“ vnucoval, že to má z knihovny a že je to dobré. Bezvadná povídka klasického střihu. Velmi ji sluší jednoduchý jazyk bez kudrlinek, bez krvavých scén, bez podbízení čtenářům. Dokonale rozehraná záhada na vzdálené planetě bloudící po zničující katastrofě vesmírem. A i když rozluštění není z těch úplně šokujících, trne z něj za krkem.

Temné a depresivní drama v záhadném vesmírném labyrintu. Čtenář je bez jakéhokoliv úvodu vržen doprostřed děje, autor neztrácí čas popisy geopolitiky světa, technologií, psychologie. Vše se podřizuje dějí a šlape to na sto procent!

Tohle miluju! Neznámé objekty s tajuplným účelem. Pozemšťané v pasti jakési mimozemské ZOO. Trochu Ráma a trochu Piknik u cesty říznutý Mužem v labyrintu. Pointa docela prosťoučká, ale svým způsobem roztomilá a vyvolávající další otázky. Takhle si představuju dobrodružnou SF se snahou o přesah.

Kyberpunková epopej o boji simulovaného posthumánního lidstva se vším možným, včetně sebe sama. Morální přesah nechybí. Slušně vymyšlené a napsané, jen jako bych už většinu toho někde četl. Což ale není autorova chyba.

Tenhle kosmický Robinson má hodně svérázného Pátka. Základní premisa a svět téhle planety na první pohled připomíná Slyšel jsem Zemi, ale zásadní a účelnou roli tu hraje místní biologie. Text autor zručně prokládá flashbacky vzpomínek, které osvětlují motivace protagonisty. Jednoduchá pointa je údernou smečí.

Brutální survival na palubě vesmírného bludného holanďana. Se (záměrně?) lehce klišoidními scénami. Dlouho mi připomínal Vetřelce. Pak se ovšem prolne s jistou pohádkou, aby se nakonec stal vlastně moralitou o síle pokušení. Hororovým scénám dává Pavel Fritz charakter náboženského rituálu. Libuje si v zabijáckých monstrech, ale nikdy to není samoúčelná střílečka. Trpce vypointováno.

Jsou tihle dva černobílí duchové lékem na osamělost nebo spíš zplozenci Sodomy? R.B. působivě pracuje s absurditou i kouzlem starých grotesek. Být to jen trochu ulítlejší, pasovalo by to spíš na Harlana Ellisona. :)

Zas taková mrazivá. R.B. na čtenáře ovšem nesesílá nadpřirozenou hrůzu, nýbrž pana Alzheimera. Mistrovi stačí docela málo, aby ze čtenáře vymáčkl slzu. Alespoň ze mě… a klidně aťsi je to třeba prvoplánové.

R.B. tyhle malé osamělé chlapce toužící po přátelství vytváří s takovou přirozeností, jako by vycházel z vlastní zkušenosti. Tento si najde opravdu svérázné kamarády. Text, co příjemně pohladí, ale jak je pro RB typické, trochu bolestným způsobem.

Melancholický příběh zvláštní fascinace. A smutného údělu „odlišných“. Odehrávající se ve vzpomínkách na dobu, kdy si autorovými slovy: „válka hromově odkašlávala kdesi za oceánem“. Povídka není tak stará, přesto mě (po 20 letech od 1. vydání) vede k myšlence, že tehdy téma „odlišných“ přicházelo do módy, ale ještě se o něm dalo psát svobodně. Dnes, kdy je z něj téměř imperativ … kdy se menšinovost pozitivně diskriminuje … kdy se svoboda slova převrací na ruby … dnes už by tohle téma TÍMTO ZPŮSOBEM sotva kdo použil. A taky by si sotvakdo troufnul použít větu „ať buzeranti táhnou kam patří“. Ray Bradbury v zajímavé poloze.

Povídka exponovaná v surreálném představení, jež může byt fantastické, ale může taky klidně jít jen o divákovu projekci. Stačilo by málo, aby z toho bylo fantasy podobného rodu jako ilustrovaný muž, jenže Ray tohle nemá zapotřebí. Stačí mu mazlit se s lidskými pocity, trapností, rozdílností úhlů pohledu na slávu.

Mikropříběh jedné plesové známosti pozdního věku. Křehký a profánní. Ale nebyl by to R.B., aby i obyčejným okamžikům nevtiskl magičnost a určitou slavnostnost rituálu. Moc se toho nestalo, ale čtenář má přesto iluzi, že stojí u počátku něčeho významného.

Rodinné drama podobající se frašce. Hříčka z těch, jaké nabízí sám život. Působí tak přitaženě za vlasy, že by klidně mohla být pravdivá. Relativizující závěr je tak lidský…

O mstě a mužské solidaritě. O té především. Golfové prostředí mi nijak zvlášť blízké není, ale zarputilé úsilí hlavních hrdinů, mi bylo sympatické.

Milenecká dvojice sehraje na hotelovém pokoji smutnou hru. Tohle komorní konverzační představení opět jako by vypadlo z Rotha, nebo možná dokonce z Kundery.

Povídka je tak trochu místopisem Ameriky. Miluju ta exotická indiánsky znějící jména. Vcelku dobrý, lehce bizarní nápad ale od autora 451 stupňů Fahrenheita bych očekával i bizarnější pointu. Závěrečná deziluze byla tak nějak příliš „realistická“, vlastně očekávatelná.

Zvláštní povídka se zvláštní pointou. Myslel jsem si, že Bradbury tu především metaforizuje to, jaký stín vrhají naši blízcí poté, co odejdou (a nejen navždy). V doslovu ale R.B. přiznává značnou autobiografičnost, když dodává, že na stejné téma napsal báseň: „Jsem odkladištěm životů svých dcer“.

Povídka mísí akční (skoro bondovské :-) ) momenty s náznaky hard SF, klade i nástrahy etických dilemat. Nad Gretelinými motivacemi jsem se docela ochotně zamýšlel (a její „hravost“ mě bavila), zato doktorovy pohnutky byly nevěrohodné. Jednání sovětského týmu naivní. Nejsilnější momenty jsou právě rozhovory s Gretel a, ano, smrt syna. :-( Jenže text se táhne jako žužu, proti první části (dr. Gottlieb) nic moc nepřináší a pointa je docela plytká. Něco z textu ve mně přesto utkvělo a říkám si, že by se z toho dala udělat o dost lepší povídka.