LEGIE - databáze knih Fantasy a Sci-Fi

Pointa odhadnutelná, styl nevábný, myšlenky imho nezajímavé. Profesionálně napsané, ale jinak žádná chuťka.

Přímé pokračování povídky „Příchod malého boha“. A druhý základní kámen komiksu v ABC. Zatímco první povídka byla využita téměř úplně, tato druhá již volněji a také mi připadala o něco méně zajímavá. Komiksový seriál poté pokračuje dál, teď již bez literární předlohy, ale autorem je stále Vlastislav Toman.

(Mimochodem – i když to sem úplně nepatří – kam se hrabou současní kreslíři komiksů na Františka Kobíka. Třeba Malý bůh, Tvrz, Galaxie a hlavně pro mě nejlepší – Vzpoura mozků)

První ze dvou povídek, na jejichž základě vznikl v první polovině 70. – tých let v ABC seriál komiksů, který hltal snad každý, komu se dostaly do rukou. Průzkumný rover přistane na Žluté planetě a tam ovlivňuje život místního kmene Gron – c – chů. Povídka je to samozřejmě už dost vousatá a je to znát, ale dramatický náboj nechybí a navíc je základem něčeho, co je pro mnoho čtenářů legendární záležitost. Na ni navazuje „Příchod bohů“.

Všechny tísnivé okamžiky spíš naznačují a sází na atmosféru. Konec ovšem také tak nějak vyšumí v jednom velkém náznaku, co by asi mohlo nastat, což mi vadí. Potřebuji přece jen větší nakopnutí. Jinak noir to vystihl dobře, mně se holt tato povídka jen líbí méně. Škoda. Tváře na Pine Dunes jsem měl ze čtení před lety zafixované jako prvotřídní hororovou povídku. Teď jsem spíš zklamaný, že to už není ono.

Celkem nalákalo na Stín černého hvozdu.

Silná povídka, která nemůže nikoho nechat chladným, hlavně zvoleným námětem absolutní rodinné tragédie. Ta je popisována zvolna, realisticky a plasticky, vše se odehrává na pozadí zpěvu, hudby, plápolání ohňů; výjev s věncem a celé pochmurné panorama na mě působily jako obrazy Prerafaelitů. Ale vzdor tomuto všemu mě „Zpěv“ nějak zvlášť nezasáhl a někdy jsem se nad celým tím emočním hyperrealismem až ošíval. Je to jen popis scény, bizarního rituálu bez hlubší katarze a skoro se mi chce napsat i smyslu. Zaujal mě výčet cen, které se s touto povídkou pojí: mimo jiné nominace na Huga, Nebulu, Brama Stokera, zisk World Fantasy, Ditmar, Aurealis…Holt, hodně lidí Margo Lanaganová přesvědčila.

Muž se za soumraku toulá po loukách, vzdaluje se od asfaltové silnice a ruchu civilizace, aby se pokusil najít tančící satyry… Napsané podivuhodným hypnotickým jazykem. Dokonale kouzelné.

Šumivá, upovídaná, ženská, postmoderní povídka, ze které mám pocit, jak bych seděl s vysmátou Kelly (viz autorčino foto) někde v NY v baru a ona mlela a mlela, štěbetavým hlasem vyprávěla bizarní historku o svých frustrovaných kamarádech, kteří potkávají identické blondýny bez vagín, kterou by přerušovala delšími či kratšími odbočkami a smíchem, a pořád by vykládala, až by se mi všechno slévalo do mišmaše, z něhož bych si zapamatoval zmínky o P. K. Dickovi, tureckých vykopávkách, citronových vůních, barbínách. A zas ten smích, občas zamrazení, občas náznak nějaké větší myšlenky. Bavilo mě to, jak šampaňské, opojné, prchavé. Jednou za čas beru. Má talent.

IMHO jedna z nejslabších povídek antologie. Není špatně napsaná, ale stylově ani tématicky mi nesedla. Autor to měl promyšlené, nechybí ani lehký hororový prvek, jen mám pocit, jakoby se sdělení někde po cestě autor-papír-překlad-papír-já zředilo či ztratilo ten správný timing. Akvaristé nechť si nejméně půl kopretiny přidají.

Na Wolfeho se tu před nedávnem dost plivalo a neříkám, že neprávem. Naproti tomu tato povídka je dobrá, i když i zde se objevuje autorův artový styl, jen v mnohem menší míře. Navíc k víceméně fantaskní povídce, psané (asi) jako poklona tvorbě HPL, se to hodí. Stylisticky se jedná o příběh(-y) v příběhu, které se fatálně protnou. Povídka má dobrou atmosféru ospalého středozápadu plného neuvěřitelných historek a legend, objeví se tu indiánská (?), řecká i egyptská mytologie a konec je slušný, i když autor mohl přidat na sugestivnosti. Nesedlo mi náhlé a vizuálně neoddělené střídání „reality“ a vizí, jinak jsem spokojen.

Dám 40% ze slušnosti. Nepřišlo mi úplně fér sestřelit povídku, kterou jsem naprosto nepochopil. Možná zkouřenej nebo aspoň opilej bych si to užil více, ale za střízliva mě to prostě minulo. Pokud se najde osoba, která mi bude ochotná povídku interpretovat, budu jí vděčen :)

Túto poviedku som nehodnotil z jedného prostého dôvodu – nemal som silu niečo tak stupídne dočítať. Ešte k tomu je to rozťahané na nejakých 15 strán. V príbehu sa jedná o zavaleného človeka, ktorý po zavalení v tuneli napísal odkaz. Poviedka je hrozne rozťahaná a vysvetľovaná obyčajnému čitateľovi ako nejakému vyšinutému vedcovi..

Divná poviedka o jednom chapovi, ktorý stále hľadá Katarínu a bojí sa piť kozie mlieko a myslí na prababku s mliekom, atp. Rovnako ako „Gén R/K“ alebo „Odkaz z Kronlandu“ si autorka musela niečo pridať do pitia alebo jedla, pretože takéto niečo normálny človek nenapíše…

Dobrá poviedka o jednej realityšou, v ktorej vystupuje Lucia a Peter. Dosť mi prišli zvláštne nejaké dejové nejasnosti, kedy si autor trošku nevedel rady.

Začiatok aj stred fajn, no koniec totálne zlý. Jedného človeka o pol štvrtej ráno začne otravovať zvoniaci telefón – nadiktoval hlavnému hrdinovi dvadsaťosem čísel.

Kraťučká poviedka o expedícii na Bermudy v znamení hesla „Koniec hypotézam!“. Celkom klišé a ešte k tomu napísané veľmi odfláknuto a zle.

Jednotlivé poviedky v poviedke boli celkom fajn, koniec mal pôsobiť prekvapivo a ohromujúco, no na mňa tak nezapôsobil. Škoda, že o niektorých poviedkach by sa dalo napísať oveľa viac.

Krátka správa od jedného mikroskopického mimozemšťana, ktorý hodnotí ľudskú rasu…

Tak jsem přečetl po upozornění KeBa i tuto dlouhou povídku. Z mého pohledu obsahuje zdravé množství ironie a cynismu, které je mi blízké. Navíc je zde (ryze subjektivně- nečetl jsem zdaleka všechno, to asi nikdo:-D) i jedna originální sf myšlenka, kterou by méně skromní autoři dokázali rozvést do románu či dokonce několika. Záporem této prózy je zvolený rozsah long stories, který brání propracování jednotlivých postav i rozvinutí centrálního námětu. Čtenář tak může mít (a nezřídka i má) pocit určitého ošizení, neb rád by se začetl, ale není do čeho, rád by polemizoval, ale není s čím… vše je (vzhledem k rozsahu) jen hrubým nástinem. Škoda, snad příště naleznou oba autoři odvahu (či potřebnou dávku drzosti, která bohužel nechybí autorům o několik řádů horším) a jejich další spolupráce vyústí v literární útvar výrazně košatější:-)

Jedna z tých lepších poviedok v knihe – post-apokaliptické prostredie mám rád a tu je vykreslene naozaj depresívne. V Smetisku sa jedná o ľudí, ktorí nechcú mať deti, pretože by na svet priviedli niečo nevinné, ktoré za takú katastrofu nemôže, no jeden pár dieťa na svet privedie. Autor sa mohol viac pohrať s postavami, mohol tých troch starcov viac vykresliť, charakterizovať ich, no takto zostali priviazaní k hmle a je to aj dobre. Koniec mi prišiel taký, ako keby autor už nevedel, kam s ním zájsť.

Pokud bych měl rozdělit 4 u nás vydané Ligottiho povídky do 2 skupin, pak by tato, spolu s Tíchým hlasem, tvořila fantaskní duo, které stojí a padá s atmosférou, která čtenáře buď totálně dostane nebo zcela mine. O ději se zde snad ani nedá mluvit. Buďte opatrní kdy a v jaké náladě ji čtete, zde se podcenění může vymstít. Koneckonců, desetidolarový doutník uválený na zpoceném stehně kubánské mandy si nezapálíte při jen tak ledajaké příležitosti, o otevření lahve amontillada ani nemluvě.

Snad jediná u nás vydaná povídka mistra temných fantaskních sonát, která se dá označit s trochou dobré vůle jako klasický horor. Protože nechci spoilerovat, řeknu k povídce pouze to, že je o vězeňském psychologovi a je, jak jinak, mrazivá s pozvolna narůstajícím neblahým pocitem.

Cokoliv jsem od Ligottiho četl bylo vynikající, i když zrovna tato povídka mne opravdu uchvátila až při druhém přečtení. I při čtvrtém zaujme, i když už tolik nepřekvapí. Harlekýn, klaun, typická to hororová postava, je zde použita jinak, než jsme zvyklí, ale i tak je nositelem napětí. Nejistého a pozvolna rostoucího napětí. Celkově je The Last Feast of Harlequin zvláštní, typicky ligottiovská fantasmagorická novela, jejímž kořením je mytologie a antropologie a samozřejmě HPL. Jen drobné varování – tento typ povídek chce správnou atmosféru a rozpoložení čtenáře. Na čtení v šalině to není, i když zrovna tato je z jeho česky vydaných povídek asi čtenářsky nejpřístupnější.
EDIT: Nyní jsem v rámci magazínu četl asi po páté a už to není ono, takže snižuji hodnocení. Je to mnohem víc HPL než Ligotti. Chybí tam jeho typická snivost a podivnost. Toto je prostě jen slušná pocta HPL s občas probleskující Ligottiho genialitou.

Atmosfera je asi to jedine, co na tejto poviedke zaujme. Ta je vsak naozaj velmi dobra.

Jde skloubit lovecraftovská temná fantasy s humorem? Když ji konfrontujete s mašinérií vydávání romantických knih pro ženy, tak ano! Nepopadal jsem se sice za břicho, ale mnohý křivý úsměv se na mé tváři objevil. Mezi nezapomenutelné pak patří nepřeložitelný (a také nepřeložený) vtípek na Cthulhu na straně 265. Pro ty, kteří pracují ve vydavatelské branži, bude povídka ještě mnohem větší pecka – doporučuji. Jedinou šmouhou na kráse tak zůstává trochu uspěchaný a odbitý závěr, působící trochu jako DEM. V tomto případě však m není machina :)

Věrohodně, z pohledu Lovecraftova „žáka“ napsaná novela, která hraje dovedně hned na 2 struny – klasickou strunu děsu z neznámé entity (boha, démona, živočicha), v tomto případě původem z Malajsie, a, což ji dává mnohem větší kvalitu a přesah, také na strunu děsu ze stárnutí a toho, co jej provází: stagnace, odevzdanost, neporozumění. Rozhodně to ale není nuda! Autor všechno zabalil do čtivého, z počátku přímo detektivního kabátu, převázal stuhou citací z Lovecraftových dopisů a přidal mašli melancholie.

Docela hezká steampunková povídka od autorky s hezkým steampunkovým jménem:) No, povídka, spíš to jsou takové črty o nelehkém osudu strojníků heliem poháněným zepelínů. Poetikou a vyzněním blízké MacLeodovu Světlověku. Na posledních dvou třech stranách popisy střídá poměrně drsná historka z útrob jedné takové lodě, která s předchozími líčení moc neladí, ale závěr opět vyznívá tak příjemně starosvětsky.

Skvělá novodobá, přesto atmosferická novela přímo o Lovecraftovi. Stylově vybroušená, plná odkazů na jeho díla i biografii. Zamrzí trošku odbytý konec, kde si autor moc ulehčil práci a zahodil výborně rozehranou partii.

Niečo na spôsob trifidov, no vôbec to autorke nevyšlo.

Táto poviedka je o planéte, kde sú mŕtvi štastní, a tak na ňu posielajú stále ďalších a ďalších ľudí…

Teória o svetle, ktoré tlmí zvuk. Musím k tomu niečo viac písať?

Konečne niečo normálne a inteligentné, aj keď dosť klišoídne. Ľudia sa v sanatóriu premieňajú na stromy. Koniec je čiernohumorný (pre niekoho)…

Koniec je naozaj na zamyslenie. Ide tu o pozorovanie jednej planéty, na ktorej žijú čudesné rasy. Vedci nevedia prísť na to, ktorá z nich je dominantná a inteligentná a ktorá je len zviera, bojúce sa tej, ktorá má na vrch. Autorove predstavy sú v tomto zmysle naozaj zvláštne…

Naozaj divná poviedka, ktorú som vôbec nepochopil a ani som nevedel, ako ju mám chápať a pochopiť, či z jedného alebo druhého konca, no nakoniec poviedku radšej ani nehodnotím. Na môj vkus bola o ničom a príliž dlhá…

Nudné pozorovanie stromu, možno koniec stál za zamyslenie.

Celá poviedka je výborná, no škoda toho konca. V „Nádherné biele labute“ nájdete dialóg medzi starcom a mladým chlapcom – rovnako z post-apokaliptického prostredia. Starý muž opisuje svoje zážitky s prvým stretnutím mimozemšťanov.

_____________­______________________

Starec vyzeral zúbožene. Vyziabnuté ruky mu nesmelo vytŕčali z biednych handier a tvár mu už dávno rozoral čas svojím neviditeľným pluhom.

Zvláštny smútok víťazov je o preskúmaní každej planéty v každom systéme v každej galaxii a v celom vesmíre a o otázke, načo už ďalej žiť, keď nie je prečo žiť. :-)

Krátka poviedka, pri ktorej Karol Kálna vysvetľuje čitateľom, ako vôbec vznikol človek.

Krátka post-apo poviedka na troch stranách o troch ľuďoch: indiánke a dvoch mužoch. S odstupom času si vôbec nespomínam, o čom to bolo.

Hrátky s časem a ovlivňováním věcí minulých i budoucích můžou být docela komplikované a musím se přiznat, že v některých pasážích pokoušejících se o odborný výklad jsem se docela ztrácela. Ovšem v praktických záležitostech všechno postupně začíná dávat smysl a jednotlivé střípky se poskládají do fungujícího, povedeného závěru.