LEGIE - databáze knih Fantasy a Sci-Fi

Trochu mi připomněla povídky Iana McDonalda z dřívějších čísel – také jsme v Asii (i když na jiném konci), v blízké budoucnosti, a i když dostaneme příležitost zahlédnout něco z nových technologií, příběh se spíš zaměřuje na související (či nesouvisející, ale současně probéhající) společenské změny.

Ich forma rozhovoru mne vtáhla a autenticita toho, o čem Lovecraft psal, dorazila. Četl jsem to na PC, díky čemuž jsem si hned mohl dohledávat informace a obrazy. Škoda slabšího konce a mé nedostatečné vizuální představivosti. Kdyby tohle vyšlo jako komiks, jdu do toho.

Moc dobré. Pár zápisků člověka, který po celých Státech hledá jakousi neuchopitelnou Scarlet. Těžko říct, jestli to vypráví muž nebo žena (četl jsem anglicky, jednou se vypravěč přiznává, že byl osloven jako „Ma'am, jindy jako "Sir“; nevím, jak to dopadlo v překladu, musel to byl oříšek…) Do toho letmé postřehy o navštívených místech. Melancholické, hodně americké. Líbila se mi sekvence dat jednotlivých zápisků: čtvrtek, 31.; pátek, 32.; sobota, 1. Chytré zakončení. Velkou radost by měl z povídky David Lynch.

Hodně zvláštní povídka. Z velké části jde o jediný rozhovor dvou vědců z odlišných velmocenských táborů. Čte se to docela těžce, navíc nejsem spokojen se zakončením. Nosná myšlenka povídky je ale natolik originální a hluboká (byť není zrovna příjemná), že chtě nechtě musím dát vysoké hodnocení. Víc nemohu prozradit, doporučím pouze prostudovat tagy, protože všechny prvky jsou v povídce skutečně obsaženy, navíc v docela vyrovnaném poměru.

Parádní atmosféra, tajemno, místy pocit zhnusení ne nad nechutnostmi, ale nad zvláštnostmi lidí a jejich životů, solidní závěr a v neposlední řadě jemný, dost ironický humor. Stylově mi to úplně nesedlo, autorka píše kapku přeplácaně (asi záměr), ale jinak nemám, co vytknout.

Náhodně vybraná Dickova povídka, před spaním. Manželský trojúhelník a kukačkové hodiny. Takové hitchcockovské, nenápadný fantastický prvek, SF ne. OK. Ale že to napsal Dick, bych nepoznal.

Četl jsem to jako samostatnou povídku a nepřišla mi ani nějak vtipná. Co člověka první napadne, taková je i rádoby pointa.

Povídka, která mne totálně dostala. Naprosto profesionálně napsané. Dost o ní vypovídá i fakt, že mi z celé knížky utkvěla snad nejvíc, i když tam byla taková esa, jako Pustiny, Tváře na Pine Dunes, Poslední slavnost s harlekýnem nebo Černý muž s rohem. Pod koment noira se můžu podepsat.

Edit po 2. čtení: Pořád top class, jen konec mohl být údernější (no, spíš jinak údernější a kousek bych ho natáhl) a víc bych zapojil strach a neznámo. I tak jasných 5 kopretin.

Veľmi pekná poviedka, ktorej silná stránka (u Grega celkom neobvykle) je v psychológii postáv. Ono aj základná myšlienka tej zápletky je skvelá, ale načrtnutú metódu detekcie miest s obráteným behom času neberiem, až takto triviálne prevrátenú kauzalitu som autorovi nezožral. Ale inak, všetka česť – skvelá úvaha o tom, že s ohľadom na ľudskú prirodzenosť, nám ani znalosť budúcnosti nemusí zaručiť ideálny svet. Zároveň je tu skryté krásne spodobnenie premeny človeka, ktorý má málo rokov a veľa ideálov na človeka, ktorý má viac rokov a menej ideálov (aj pri obrátenom chode času). Klobúk dole.

Riadna šleha hneď na úvod zbierky. Kvantové posuny medzi paralelnými vesmírmi, generované mozgom, vybudeným špecifickou drogou a stabilizácia v rámci nich, to sa ešte dalo. Ale priznám sa, keď večný atentátnik dospel k svojmu cieľu, tam už autorove úvahy začali hustnúť. Ale už viem, na čom je založená dokonalá neprestrelná vesta ;)

Postapo text, akých je veľa. Jeho nevýhodou je, že pôsobí, akoby bol súčasťou väčšieho celku. Totiž zopár dobrých nápadov, kt. sa tam mihnú, nie je rozpracovaných. Akoby si to autor nechával na inokedy. Navyše na konci je cliffhanger veľkosti Manhattanu. Príčina a okolnosti kolapsu civilizácie tiež nie sú celkom dotiahnuté (resp. vierohodné). Naopak, je tam dosť samoúčelných pasáží. Aspoň priemerné hodnotenie majú na svedomí moje sympatie k tomuto subžánru a pomerne dobrá atmosféra.

Neveselý príbeh o neľahkom prežívaní na troskách kedysi prosperujúcej (a hlavne plytvajúcej) civilizácie. Prvé dve tretiny sú trochu nezáživné, ale táto poviedka patrí k tým, ktoré netreba súdiť, kým sa nedočítajú do konca. Dôležité háčiky ohľadom prostredia sa vyskytnú až v druhej polovici, keby to bolo spravené rozumnejšie, poviedka by vtiahla omnoho skôr a razantnejšie. Pointa to do značnej miery vytiahne – to som fakt čučal keď som sa dozvedel, čo to vlastne hľadajú..

Kouzelná povídka z pera génia fantastické literatury. Pro mě jedna z klíčových povídek vůbec, při které si vždycky dopřávám hluboký pocit úžasu doprovázený mrazením v zádech. Ale nechci upadat do patosu… Záhadně pojmenované „N“, plné zasvěcených poznámek o minulém i současném (1936) Londýnu, je jakýsi mystický předobraz dnešní gaimanovsko-miévillovské urban fantasy, povídka o třech džentlemenech, kteří nad punčem za vlahého večera rozjímají nad E. A. Poem a místy spjatými s jeho pobytem ve Stoke Newingtonu (viz povídka „William Wilson“) a pozvolna, mnoha oklikami, se dostávají k metafyzickým spekulacím nad samou podstatou reality. V kostce je tu shrnuto machenovské vidění světa, se závoji, které je třeba odkrývat, aby se člověk dobral jakéhosi povznášejícího fundamentu.

Extrémne osviežujúca vec. Z westernov som knižne nečítal takmer nič a možno aj preto na mňa príbeh o štrkáčovi Callahanovi zapôsobil ako fľaša vody po opici. V podstate autorova osvedčená poloha – veľa akcie a tak akurát fantasy. Ale vidieť, že neobvyklé prostredie naňho pôsobí veľmi inšpiratívne. Text, ako sme už zvyknutí, oplýva skutočnými perlami, napr. prirovnanie, keď Quentin objedal kuracie krídelko – čo k tomu dodať :)

Neurazi, nenadchne. Po prvej casti som bol rozhodnuty dat veeeelmi male hodnotenie. Ale pokracovanie a koniec poviedku vyzdvihlo minimalne do priemeru.

Veľmi príjemný príbeh z alternatívnej reality začínajúci v roku 1968 a končiaci niekde v blízkej budúcnosti. V pozvoľne plynúcej poviedke nie je v podstate žiaden otvorený konflikt – je to príbeh o životnej ceste. Dostáva sa v ňom do popredia dôležitosť osobnej motivácie a cieľa. Pasáže z vesmíru sú zaujímavým korením, aj keď sa z nich mohlo vyťažiť o niečo viac pocitu úžasu. Text je podľa mňa trochu natiahnutý, aj keď sa číta veľmi pohodovo. SPOILER: Za zaujímavý považujem predpoklad autora, že tragédia jednej vesmírnej misie viedla paradoxne k neskoršiemu rozmachu celého vesmírneho programu (zrejme aj cez spomínanú motiváciu jednotlivca).

Po přečtení této povídky se mi vybavil film Muži v černém a to ne proto, že by to mělo něco společného s dějem, pouze konec filmu. Tam nám tvůrci dali nahlédnout na kosmická měřítka z trochu jiného úhlu pohledu a o něco podobného se snaží i tato povídka. Ode dneška si asi pořádně rozmyslím, než se někde poškrábu:-)

Konečne prvá poviedka, ktorá sa mi z knihy „Správy z neznámych svetov“ páčila. Konečne mala hlavu a pätu, dej bol veľmi sympatický a ľahko sa čítal. Len ten koniec možno autor už nevedel, ako by ho zakončil, no nevadí. Jedna z tých čitateľnejších v knihe.

Taká nejaká sci-fi slovenská poviedka na Danteho Božskú komédiu, Vergília tu bude znázornovať počítač, no opäť je poviedka napísaná chaoticky. Celá poviedka mi prišla strašne naťahovaná a príliž dlhá. Znovu mi nič nepovedala, nečakajte žiadne pekelné bytosti, maximálne porovnávanie modulu s dantovým kruhom.

Opäť ako predchádzajúca poviedka, dej katastrofálny, na konci som nevedel, o čo v nej šlo, postavy sa medzi sebou rozprávajú ako keby boli spité a nafetované zároveň, autor stráca v rozhovoroch a v deji sled, píše chaoticky, takže jeden odstavec je o niečom a ďalší zase o niečom inom, takže toho z príbehu nepochopíte nič, to by ste museli mať v sebe aspoň desať talianských káv, aby sa to dalo postrehnúť…

Divné mená postáv (Ndilana – nie, nie je to žena, plukovník, pobočník – dosť divné mená), divný príbeh, autor sám nevie o čom píše, nemá to hlavu ani pätu, celé je to chaotické a mne to nič nepovedalo ani nedalo. Holt, tak.

Poviedka zaujímavá, no škoda, že na konci nie je vysvetlená a absolútne je vynechané nejaké bližie info o svete a ďalších podstatných veciach, že prečo len sedem. Hodnotím tak nízko hlavne kvôli týmto veciam.

K noirovu komentu v podstatě nemám co dodat. Bohužel mně to sedlo méně. Kdyby alespoň toho humoru bylo víc, když už chyběl strach a tíseň. Konec byl navíc (sice docela vtipné) DEM a rozuzlení mi přišlo vyloženě trapné.

Originálů od Lovecrafta jsem četl velmi málo, zato sbírku povídek Cthulhu 2000 čtu již podruhé. V každém případě, pokud Mistr (?) psal podobně, jako paní Poppy, tak se do něj raději ani nebudu ve větším pouštět. Byla to nuda, u které ani nejsem stavu identifikovat žánr. Škoda, že tu nemáme tagy „noir“ nebo „gothic“, ty by se hodily asi nejvíce. Nebo taky „emo“ :-/ Tento slabý příběh o dvou rádobydekadentních cucácích si holt bude muset vystačit s „dark“. Neměl vnitřní pnutí a pocitu strachu či obavy se nedostavil ani zdaleka. Naštěstí je to relativné krátké.

Suhlasim s Majklom, aj ked si vobec nie som isty, ci zrovna ide o Prastarych ;) Ale napad je urcite zaujimavy a dobry, len ta obsiiiiiiirnost…

Setkání s mimozemskými tvory, střet dvou kultur, na střídačku oba úhly pohledu. Nadhozené motivy mě zaujaly, ale mnoho zůstalo nevysloveného. Asi si to budu muset přečíst ještě jednou, protože mě po dočtení začaly napadat věci, o kterých si nejsem úplně jistá, jestli byly naznačeny, nebo už si vymýšlím. :)

Edit: ale jo, zapadá to do sebe pěkně. Mají to dobře vymyšlené.

Tato povídka je spíše v duchu filozofování o tom, jak cestovat po galaxii v relativně krátkém časovém úseku. Základem je Möbiova křivka a celá povídka staví na tom, že její využití popisuje jeden vědec druhému. Ale jen do chvíle, kdy dojde k nehodě, která tak úplně nehoda nebyla.

Povídka je alegorií ve stylu bůh vs. mravenec. Skupina kosmonautů narazí na planetu podobnou naší, jen s tím rozdílem, že je velice malinká a všechno se na ní odehrává z našeho pohledu v mikrokopických měřítkách. Obyvatelé nejsou nic víc než bakterie, které se neustále množí. Povídka při svém rozsahu dokázala zkritizovat nespočet věcí. Od byrokracie až po lidskou chamtivost a sebestřednost, která je umocněná závěrem, kdy sice my, lidé, svých cílů nedosáhneme, ale za jakou cenu.

Povídka sleduje poslední chvíle života jednoho člověka, který se nešťastnou náhodou ocitl na Marsu mimo kolonie, pouze se zásobou kyslíku na několik hodin. Bohužel si od narození nese jistý handicap, který mu situaci ani trochu neulehčuje. Nebo že by ano?!?

Zajímavý kousek z hodně dystopické budoucnosti. Kde hrdinka patří k hnutí odboje. Trošku jsem se ztrácel v tom, co je VK a GK a celkově je tam moc termínů, které jsou nastíněni jen krátce. Zajímavý konec a zajímavá pointa, možná by to chtělo hlubší prokreslení světa i postav. Ilustrace pana Kýbuse je sice pěkná, ale naprosto nicneříkající a zbytečná…

Zvláštně znepokojivá povídka, která sází na ponurost podzemního refugia, tísnivé zvuky strojů všude okolo a na tuny hlíny nad hlavou. Autor ze světa odhaluje co nejméně, a to je jen dobře. Může to sice některé nezralé čtenáře mást a nudit, ale to je pouze jejich problém. Povídka má 2 slabiny. První je trochu nejistý překlad Matěje Třísky. Obzvláště dialogy v první polovině jsou jaksi podivné a některé repliky nedávají moc smyslu. Druhou slabinou je závěr povídky, od kterého bych očekával mnohem více temnoty a sólo na hororovou strunu, místo jemného brnkání na (potenciální) happy end.

Spoiler: Poviedka o jednom veľkom výbuchu po ktorom ľudia nestarnú ale naopak mladnú a teda sa aj prebúdzajú mŕtvy, takže už sa len čaká na Einsteina, čo na to povie :-)

Podivná povídka trckající se odnikud nikam. Odehrávající se v kulisách neznámého světa. I když jsem se přistihl přitom, že mě konec zajímá, nepochopil jsem ho. Napsané je to stylem který mi nesedí. Prostě divné…

Povídka by si vystačila i sama o sobě, nemusela by si půjčovat nic od HPL, ačkoliv Pickmanův model jsem nečetl, třeba je mezi oběma kusy větší souvislost. Na dobu, kdy vyšla, je dost vizionářská, alespoň co se týká vztahu uživatel – internet – diskuse. Jinak je spíš civilní a žádný děs jsem při jejím čtení necítil.

Hry na hrdiny (zde: psychodramata) jako prostředek k ukrácení času při dlouholetých kosmických výpravách. Ale nic se nesmí přehánět… Je to povídka v klasickém stylu, což by nevadilo. Ale co už ano, to jsou místy dost toporné dialogy i monology. Postavy se někde vyjadřují nepřirozeně, jinde zase vykládají fakta jako na přednášce. Toto bych u povídky z roku 1981 již nečekal. A navíc ověnčené cenami. Těžko říci, jaký podíl na tom má překlad a jaký autor. Faktem je, že na pár místech mi věty nedávaly smysl ani napodruhé. Je to škoda, protože při lepším zpracování (nebo překladu) by byl příběh za 70. Takto dám jen 60.

Hororová jednohubka o sázení se ďáblem. Neurazí ani nenadchne, za dva dny už jsem si to moc nepamatoval.

Krátká scifi o jedné, ne úplně povedené misi. Lehce hororově laděný konec ji zvedá kousek nadprůměr.

Úchvatná povídka. Dodnes mi leží někde v mysli dojem ze čtení. Pro mne vrchol Martinovy povídkové tvorby, ani Písečníci ani Píseň pro Lyu nejsou lepší.

EDIT po druhém čtení: Říká se, že ráno je moudřejší večera a u této povídky se mi to opět potvrdilo. Dočetl jsem ji někdy před půlnocí a hluboce na mne zapůsobila, jen jsem nějak nemohl rozlousknout epilog. Má první ranní myšlenka mi však sama od sebe rozluštění přinesla a já konečně pochopil. Kdo má rád otevřený konec příběhu, jaký nabízí např. filmy Inception nebo Shutter Island, bude tento příběh milovat. Není to sice sci-fi a nejspíše ani fantasy, ale to je jen dobře. Už jsem to několikrát psal, ovšem opakování je matka moudrosti: Nejlepší fantastika je realistická beletrie, která používá fantastický prvek jen jako nástroj pro vytvoření zvláštní situace, se kterou se musí hrdinové vypořádat, která je posouvá někam, kam by to bez něj nešlo. To se Martinovi bezchybně povedlo v tomto komorním a promyšleném příběhu stárnoucího spisovatele, který je konfrontován s… Nepovím. Hlavní myšlenka určitě není originální, jen si naprosto nemohu vzpomenout, v kterém uměleckém díle se vyskytuje. Fakt ne. Že by přece byla? O to dokonalejší opus by to byl. Ale co z toho, když víc než 5 hvězdiček stejně nejde dát?

Částečně se ztotožňuji s KeBovou kritikou. Problém Morku podle mě je, že už počítá s určitou znalostí Reedova světa a jeho fungování. Pokud je čten jako první, působí skutečně nepřehledně a nelogicky, protože otázek bez odpovědí je příliš moc – a nutno přiznat, že třeba předpoklad, podle kterého budou bytosti upravené natolik, že už s lidmi vlastně nemají moc co dělat (nesmrtelnost tvoří pouze malou část) stále vykazovat lidskou psychologii i jednat z dost přízemních pohnutek je vskutku problematický. Přesto bych všem doporučil dát tomuto cyklu ještě šanci, pouze začít z trochu jiného konce, například povídkou „Remory.“

Toto je brak najväčšieho zrna. Poviedka, ktorá mi od začiatku po koniec nič nepovedala, nič som z nej nepochopil a autor musel v dobe písania byť na nejakej omamnej alebo alkoholickej látke, pretože taký blud by som nevymyslel ani keby neviem čo. Má to jednu dobrú výhodu – ak si ju prečítate pred spaním, poviedka krásne uspáva, takže stačí len zhasnúť a spíte ako malé dieťa.