LEGIE - databáze knih Fantasy a Sci-Fi

Další skvělá povídka v duchu oblíbených témat Josefa Pecinovského, tj. antiutopie. Postupné uvědomění si, kdo vlastně jsme a že ten svět je naprosto o něčem jiném, než jak máme vštípeno. Neumím si vysvětlit tu 1*, snad jen nepochopení a četbu jako obyčejný dobrodružný příběh. Ale i tak…..

Časovka o vraždě v budoucnosti, která je avizována desítky let předem. Přiměřeně zamotaná, sice jsem párkrát váhal, jestli je logika dokonalá, ale to může být můj problém. Část pointy jsem zase uhádl již po několika stranách. Ale jinak příjemné čtení.

Skvělá povídka, čtoucí se jedním dechem. Stačí dost peněz a legálně za svou obětí pošlete nemyslícího zabijáka. Čím delšího, tím déle musí oběť prchat, pokud chce přežít. Co se týče akce a nápadu – perfektní.

Povídka popisuje příběh jednoho muže, který byl od přírody trpaslík a samozřejmě kvůli tomu trpěl určitým komplexem. Našel způsob, jak si ho kompenzovat, ale pouze do chvíle, kdy se stal obětí nevinně vyhlížejícího žertíku. V tu chvíli naberou události na obratu, který je však velice dobře předvídatelný a tím pádem děj vyhlíží trošku nudně.

Povídka o velké lásce s tragickým koncem, kde se prolíná skutečný svět se světem loutek. A někde mezi tím se skrývá zločin, který musí být odhalen.

No dobře, je pravda, že tu vystupuje medvěd se sklony k alkoholismu, a jeho přítomnost jsem tak úplně nepochopila. Ono tu těch dílků skládanky chybí víc. V medailonku se píše, že se děj odehrává ve stejném světě jako povídka Deus Ex Homine, kterou jsme si mohli přečíst v jednom z dřívejších čísel – a je dobře, že je to tam napsané, protože sama od sebe bych si tím jistá nebyla. Tady se evidentně nacházíme o nějakou dobu později a svět se zase o kus změnil.

Příběh jako takový je docela čtivý, ale bez širšího kontextu mu schází jakákoliv údernost.

Celkem pěkně napsaná „vědecká vyvražďovačka“ (rozuměj varianta na teenagerovskou vyvražďovačku, ale s partou vědců). Od průměru jí dělí pěkné literární zpracování a zajímavě vymyšlená premisa kolem pronásledujících krvežíznivců. Jedním z hlavních hrdinů je navíc indián jménem Billy, kterého by nemohl hrát ve filmovém zpracování nikdo jiný než Sonny Landham.

Tak tohle opravdu ne. Jde o práci finského autora, kde jeden z hrdinů je mluvící medvěd se sklony k alkoholismu. Zní to zajímavě? O to víc bude čtenář zklamán.

Nielen neučesaná, ale rovno odfláknutá poviedka. K pochybnej cti autorovi aspoň slúži, že to, čo by iní elegantne natiahli na celú ságu, on pohodlne vtrepal do jednej krátkej poviedky a ešte si z toho spravil srandu ;-)

Zaujímavá, originálna a poeticky akčná poviedka o nesmiernej medzivesmírnej vojne a ľahko bizarnom spôsobe jej ukončenia.

Některé Bradburyho povídky mne zasáhnou jako pálka Babe Rutha míček, jiné mne pak o velký kus minou. Tahle je bohužel jedna z těch okoloplynoucích a je o zimní neděli v Dublinu a o jedné, pro mě nepochopitelné, myšlence: děkovat lidem za to, co udělali, i když to vlastně nebyla tak úplně jejich zásluha. Tak jsem si to alespoň vyložil. Což o to, o potřebě vděčnosti, tomu rozumím a souhlasím s tím, ale tohle je přece jen trochu přetočené a jsou do toho dodány další prvky, které mi nesedly.

Paralelní světy a existence v nich, zajímavé téma, podané čtivě, děj se doslova odvíjí před očima… ale místy jsem se prostě nechytala. Znáte to, když vám někdo něco složitějšího vysvětluje, vy se skelným výrazem přikyvujete a váš mozek se přitom věnuje prozpěvování vlezlé odrhovačky nebo nákupnímu seznamu? Takhle jsem si při čtení chvílemi připadala. Popsané jevy bohužel chápu jen na elementární úrovni, což sice není autorův problém, nicméně jako důvod k nižšímu hodnocení, než si povídka zaslouží, to docela stačí. 73%

tohle už bylo čiré zoufalství. nedokázal jsem to ani dočíst. vůbec na nic jsem skoro nezabral, snad jen zajímavý jazyk.

natěšen z prvního příběhu, vrhl jsem se na druhý, ale hned od začátku mi začal skřípat mezi zubama jako písek prachové bouře. většina toho, co se mi líbilo na pastelovém městě tady nabylo groteskních rozměrů. příběh jsem dočetl jsem s velkým sebezapřením, protože jsem se v něm stále snažil najít něco, něco jiného, něco, co by blížilo poetice pastelového města. a nenašel. jistě, je tam pár dobrých nápadů (a přijde mi, že je jich podstatně méně než v prvním románu), zajímavý jazyk (ale přijde mi už samoúčelný), ale celkově dosti zklamání.

velmi zajímavý příběh. nostalgický, vtipný, mírně parodický, poetický, sršící bizarními nápady (např. rezavá poušť; už vím, odkud miéville opisuje ;), s pár skutečně pěknými hlavními postavami (teagus-cromis vede) a zajímavým fikčním světem (autor skvěle pracuje s historií a vývojem). samotná kostra příběhu je dosti schematická a autor je notně ukecaný, ale kombinace všech faktorů dohromady je okouzlující. doslova.

Zaujímavý svet a takisto veľmi zaujímavé aspekty jeho fungovania, ale mizerná zápletka a maximálne deravá pointa.

Zajímavý fenomén – člověk se spíše nechá zlomit k almužně zkušeným podvodníčkem než opravdu potřebným, ale hrdým žebrákem. Bradbury opět hraje na sociální strunu a dobře, ale neuměl mě dostatečně vzít za srdce.

No hurá!:) Aspoň tady se vesměs shodneme…:)

Já se s vámi dvěma asi neshodnu!:) Jenom překopíruju, co jsem o tom napsal v recenzi (zkoušel jsem to teď po letech číst znovu a stojím si za každým slovem):

„Ale ano, ano. Garth Nix nemá špatné nápady. Ať už je to magie ve Starém království nebo třeba využití týdne v Klíčích od Království. I tady je využívá – železná magie proti magii přírodní, zapojení artušovských legend a příběhu o Robinu Hoodovi. Budiž. Ale celek? Akčně patetický blábol, který se možná snaží o postmoderní přesahy, ale hrubě se mu to nedaří. A pokud se o ně nesnaží, tím hůře. Patetické skandování davu „Meč! Meč! Meč!“ zní jako z fotbalového stadionu, případně béčkového fantasy filmu (nebo romantické středoškolské komedie), děj je jasný od začátku do konce. Ne. Tuhletu ryze hrdinskou fantasy bez špetky fantazie (dobře, až na tu magii) by dokázal napsat každý druhý vítěz okresního kola olympiády v češtině. A tím myslím kolo pro základní školy. 20 %“

Musím přiznat, že ani jednomu z komentářů nerozumím. Pro mě zůstává Nepřemožitelný rubín nejlepší povídkou z Čarodějů (hned za ní je Tanec na Ladech). To, že je příběh vyprávěn banálně a „pitomoučce“, je jednoznačně záměr. Stejně tak je veškerá „fantasy“ v této povídce jen lesklým nátěrem, který přináší vtipné situace, ale není tím hlavním. Hlavní a zásadní je tu rodina – jde v podstatě o podobenství. A navíc je to napsáno neuvěřitelně vtipně a laskavě. Co víc může kdo chtít?:)

Posledným zásekom zbierky Čerpadlo 6 sa dostávame z osídiel science fiction a presedlávame na psychologický thriller. Veľmi autenticky spracovaný príbeh bežného človeka v neobvyklej situácii. Je podaný tak prirodzene, až sa z toho čitateľovi zatočí hlava (s ohľadom na to, čo je predmetom popisu). Science fiction prvok mi síce chýbal, ale literárne kvality sú nesporné. Pár bodov strhávam za poslednú vetu. Nejak som ju nepochopil – ale nepopieram, možno mi niečo uniklo.

Najkratšia poviedka zbierky, no na malom priestore je rozohraná pomerne hustá emocionálna šleha. Drsnosť takmer na úrovni Popkomanda dá čitateľovi slušnú facku. Viem si predstaviť, že vnímanie je trochu odlišné u človeka čo deti má, od toho, ktorý ešte nie. Samotný nápad je zaujímavý, aj keď nemám znalosti z biológie a medicíny na to, aby som posúdil, či by sa situácia okolo problematiky vrodených vád dala riešiť nejak takto. Ale ak to Paolovi zožerieme, tak to funguje geniálne – medzi riadkami sa skrýva množstvo medziľudských, ale aj vnútorných konfliktov.

Dlouho jsem přemýšlel, jaké hodnocení dám této povídce. Po řemeslné stránce jí nemůžu nic vytknout, ale jak to říct, nevryla se mi pod kůži. Celé je to jen jedna nekonečná akce, tečka. Mlácení a zabíejní. Nevím proč se tomu divím, když je to i v názvu… Takže, kdo máte rádi krev a mlácení do lidského, ještě teplého masa, tak si klidně 10–20% přidejte. Mě k dokonalosti ještě něco schází. Na druhou stranu se mi moc líbily poslední strany, i když to nemuselo dopadnout až tak šťastně. Oceňuji dvě moudra: Nikdy se nezvzdávej! S nepřítelem neměj slitování! 70%

Skvělá hororová povídka z amerického Jihu se strašidelnou atmosférou tak hustou, že by se „dala krájet“. Třešničkou na dortu je pak překvapivý zvrat na závěr, jenž ukazuje, jak důmyslná může být pomsta.

První polovina povídky je vynikající. Existencionální temnota, sychravo a nevlídno se na mne vyvalily a kvalitní dialogy postav rozehrály zajímavou šarádu. Druhá půle už ale ztrácí na dechu a konec je skoro až trapný. Chápu, že začátkem šedesátých let to bylo šokující, což už není, ale proč? Proč takhle narušit tu pochmurnou atmosféru něčím pikantně-šokantním?

Jsem katolík a všem těm věcem, které 4 kněží v této povídce řeší rozumím a znám je ze svého vlastního duchovního vývoje. Znám lidi s rigidními postoji, zde reprezentovanými dvěma irskými knězi a znám i volnomyšlenkáře, k nimž se sám řadím. Povídka mi proto sedla možná o dost víc než jiným, čímž ale nechci říct, že je třeba být věřící, abyste si ji vychutnali a pochopili. Je totiž dokonalá. Tak živoucí postavy, tak dokonale napsané, dobrotivé a po duši hladící dialogy, tak dokonalý manažerský proslov, který vede k Irům farář, to jsou prostě neoddiskutovatelné kvality, kterým by měl podlehnout snad i satanista, ovšem milující literaturu. Už to samotné bohatě stačí na plné hodnocení. Ale to je málo. Bradbury tady dokázal své naprosté mistrovství, když cituje, ale hlavně později vytváří fiktivní citát Williama Blakea, kterým chtěl italský kněz nabourat hrdost irských kněží na tohoto poetu s (prý) irskými kořeny. Tento fiktivní citát pak obsahuje titul samotné povídky, který se mi, podobně jako jiné Bradburyho myšlenky a názory, vryl kdysi do paměti a od té doby bujel, nebo spíše byl asimilován a já ho přijal za svůj jako nádherný obraz víry, pokory a důvěry v Boha a vlastně odpověď na nejdůležitější gnozeologickou otázku: Proč taky sakra vlastně jsme. Jsme tu, protože jsme (jen) automaty pro radost Boží. Mě to naprosto uspokojuje.

Dialogy! To je úhelný kámen této povídky a klenot zářící nehasnoucím jasem i přes hloubku půlstoletí. Námět není úplně můj šálek kávy, ale je natolik milý a natolik dokonale zpracovaný, že nemohu dát jiné než plné hodnocení. Postava Glasse je dokonalá. Autoři, čtěte, protože tohle je učebnice maximálního psaní na minimálním prostoru.

Mistrovský kousek. Dokonalé dialogy, jak se na mistra pera sluší. Povídka je hodně utopická, ale zároveň naprosto ze života. Z mužského světa. Z nejlepšího z možných světů. Ženy, inspirujte se!

Na závěr dovolte osobní pasáž. Název povídky je natolik úderný a má filozofický nádech, že se mi už před lety uhnízdil v hlavě a postupně se přetvořil do jakéhosi mého osobního náhledu na svět. I když vidím, jak to v něm chodí, vidím všechnu tu bolest a zlo, tak zároveň vidím tu krásu a dobro a říkám si, že skutečně žijeme v nejlepším z možných světů. Já tomu věřím.

Výnimočný príspevok, už aj tak nadštandardnej zbierky Čerpadlo 6. Vyčnieva hlavne svojským humorom. Väčšina poviedok sú vážne, priam tragické kúsky. Ale napríklad takí Trogovia, či niektoré scény – univerzita, alebo z baru u Wicky, priniesli v tejto titulnej poviedke nejeden úsmevný moment. Inak, samozrejme aj tento príbeh zapadá do postapokalyptického rámca zbierky – aj keď apokalypsou nie je nejaká nárazová pohroma, ale samotný vývoj ľudstva. Ešte jedným plusom u mňa je ľahký dieselpunkový nádych vďaka samotnému čerpadlu, naopak malé mínus je absencia údernejšieho záveru.

Ani poslední povídka do žánru nezapadla, protože celá byla o opičím uchu, které plnilo čtyři přání. Jenomže to ucho bylo mírně nahluchlé, takže vše dopadlo tak trochu, než si rodina, která si ucho koupila, představovala. Příběh nebyl moc nápaditý a především mi tu chybělo vysvětlení, jak se z ucha obyčejného stalo ucho kouzelné.

Pre všetkých, ktorí si myslia, že toto je príbeh z „nepodarenej“ budúcnosti odporúčam zhliadnuť dokument Darwinova nočná mora. Milióny ľudí tak žijú už v dnešnom svete. A možno aj horšie. Tým chcem zároveň povedať, že táto poviedka, prostredím a prvkami príbuzná poviedke Kalorik, má v sebe asi najmenej SF elementu zo všetkých v zbierke Čerpadlo 6. Je síce pravdou, že cielené génové mutácie plodín, za účelom manipulácie s trhom, ešte nie sú tak ďaleko. Ale nie je to nič, čo by nás nemohlo postretnúť o niekoľko desaťročí, či dokonca rokov. To však neuberá príbehu na sile a čitateľ sa chtiac-nechtiac musí vcítiť do Tranhovej kože. Kedysi magnát, dnes žobrák sa pretĺka na pomedzí života a smrti. Ďalší pôsobivý text.

Další příběh, kdy je jasné, co se asi bude dít, přesto tu je cítit jisté napětí, protože autor má nepřeberné množství možností, jak dojít k závěru, který hlavnímu hrdinovi předpovídají fotky. Nakonec si Horowitz zvolil jeden z těch jednodušší konců, takže opět se žádné velké překvapení na konec nekoná.

Tato povídka by mohla sloužit jako „varování“ pro nadšené hráče počítačových her. Opět po hororových prvcích ani stopa, takže nám tu opět zbyl příběh, ve kterém čtenář od začátku tuší, co se bude dít, jen hlavní hrdina stále nemá ponětí, jak se ocitl tam, kde se ocitl.

Ne příliš zajímavý příběh o jednom městském spratkovi, kterému to příroda pěkně spočítala. Sice to mělo docela nápaditý závěr, ale jinak se v příběhu nic moc nedělo.

Druhá povídka, ve které se objevuje alespoň trochu napětí. I když čtenáři patrně dojde mnohem dřív než „hrdince“ příběhu, o co tu běží, ale až do poslední věty si nemůže být úplně jistý, zda jde opravdu o pouhý sen, nebo to je trochu jinak.

Jeden docela dobře vygradovaný fór na téma koktejly povedenou povídku nedělá. Vyprávění ve třetí osobě Kulhánkovi vůbec nesedí, krve moc, vtipu málo. Asi nejslabší Mistrova povídka.

Řemeslně velmi pěkně a čtivě napsaná povídka, která ovšem v závěru trochu vyšumí do ztracena. Není žádný div, že se jí autor odhodlal rozepsat do románu. Potenciál na to určitě má.

Další povídka, která se hororového žánru spíše dotýká, než aby se do něho mohla zařadit. Dva mladí kluci nastoupí do autobusu, ve kterém mají od začátku pocit, že něco není tak, jak má být. Když už toho na ně začne být moc, vystoupí a teprve druhý den zjišťují, že asi opravdu na tom autobusu bylo něco zvláštního, když stále stavěl na hřbitovech. Ne, fakt jsem se ani trochu nebála.

Úvod som preskočil (hard sci-fi skutočne nie je moja šálka kávy), zvyšok poviedky mi ponúkol solídny matematicko-archeologicko-civilizačno-šíriteľsko-hľadačský zážitok ;-)

Prvá poviedka z tejto zbierky, ktorú som si s chuťou prečítal do konca. Ako píše lamahe, je to klasická space opera, dobrodružstvo vo vesmíre, ktoré možno nie je ničím prevratné, ale aspoň som mal komu fandiť a rozum sa mi neprevracal nad ťažko stráviteľnými, i keď možno pôsobivo vyzerajúcimi sci-fi blábolmi (viď McDonaldov Verthandin prsten). Takisto súhlasím s názorom, že to vyzerá ako fajn prológ k nejakému nádejnému cyklu príbehov s Carverom a Jacksonom…