LEGIE - databáze knih Fantasy a Sci-Fi

Naštěstí nejsem postihnut stejně jako Gaarg a tudíž se mi to líbilo. Příběh je trochu předvídatelný, ale přesto mě bavil. Akorát část před závěrem je moc roztáhlá až nudná (nějak mě nenapadá co s tím), to je pravda, ale přesto slušných 80%

Připomenul jsem si po letech první Lumleyho vydanou povídku, dost originální a anglicky nevtíravý příspěvek do mýtu Cthulhu. Svým způsobem ideální jednohubka pro návštěvníky exotických lokací a průzkumníky neprobádaných vod a neznámých forem života… Takový malý klenot… Tvoří diptych s povídkou „Hlubokomořská ulita“.

Na úvod bych chtěl říct, že „Meč osudu“ mi přijde o dost kvalitnější než „poslední přání“. Už mi to nepřipadá jako pohádka s vulgarismy. Konečně se to víc podobá klasické fantasy. Svět je víc dospělejší a vulgarismy nebijí do očí. Ocenil bych především humor, dialogy a morální poučení. Příběh je zajímavý, postavy mnohem lépe prokreslené než v předchozí sbírce a trpaslící tomu dodávají šťávu. Vytkl bych snad jen podivné jména postav(asi díky překladu) a lekhou nepřehlednost. 80%

No mňa táto poviedka dostala. Z entity skrívajúcej sa v izbe ma fakt príjemne mrazilo (vysvetlenie čo to vlastne bolo byatmosféru podľa mňa pokazilo). Aj rozhovor s hoteliérom predchádzajúci návšteve izby mal „gule“.

Podivná povídka založená na mně neznámém fyzikálním jevu-vakuových diagramů (aspoň doufám, že je to skutečný jev). Za další by mě zajímalo, jestli Xiilii je to samé co Xeelee. Ale i kdyby, pro mě by to nic neznamenalo (Xeelee jsem nečetl). Za mým průměrným hodnocením stojí dílem nepochopení jevu a neznalost souvislostí…

Démon alkohol, čas, nenaplněné touhy. Proud textu, který mne odnesl do končin neurózy na křídlech hejna havranů. Hororový pel přidává povídce na naléhavosti.

Bradbury je poeta, jak dokazuje i v této lyrické povídce. Jeho dialogy jsou přesné, přesto mne nepřestávají udivovat svou podivností. Stejně tak tomu bylo i v tomto dílku o zamilované dívce. Příjemné, ale ne dechberoucí.

A přece, aniž se někam vydáme, možná že odcházíme.

Krátká lyrická báseň v próze, vymykající se běžné Bradburyho produkci. Silný motiv z ní činí snadno zapamatovatelné dílko, i když z počátku budete, stejně jako já, asi zmateni. Na můj vkus bylo té lyriky a podivných přirovnání až příliš, proto je hodnocení nižší, než by si povídka asi zasloužila.

Varley se ukázal jako vizionář. V této téměř kyberpunkové detektivní novele z dřevních dob internetu a osobních počítačů vůbec popsal to, s čím se dnes běžně potkáváme a naznačil i něco víc – dodal tomu hororový šmrnc. Celé to navíc zabalil do řemeslně dokonale spíchnutého hávu – postavy žijí, myšlenky okolo jsou perfektní (rasismus, násilí, předsudky, malé hříchy všech,…). Jedna z nejlepších povídek žánru.

Pěkně napsaná fikce zasazená do historických reálií. Zdá se že fantastika z viktoriánské éry Abrahamovi sedí. Žebříčky možná nepokoří, ale čte se příjemně.

Ja musim hodnotit trosku nizsie ako Majkl, pretoze sa mi nepacilo, ze tato poviedka nema koniec. Ani taky, ani onaky… Ale zapojila sa uz aj Afrika – to je jednoznacne plus ;)

Poviedka odkazujuca na americke hororove vyvrazdovacky. Cakajte atmosferu odlahleho lesa, ukryteho miesta, kde ciha vrah ;) A jeho koniec vam urcite prihra usmev na tvar. V duchu odkazu takisto zanikaju postavy, ktorych keby bolo viac ci menej, je to uplne jedno…

Uz klasicky vybornej Hlavka, cte se to jedna radost, i kdyz je to Star Trek :) Dve linie pribehu, obe zajimavy az do konce. Mozna trosku prekombinovany obcas, ale porad lepsi nez jednoduchy strilecky. Trosku me rusily zminky o Pickardovi a jeho posadce, ale to by se dalo prekousnout, kdyz je to ST, Voldemort uz byl ale moc ;)

Krásný příběh o lásce, ve kterém toto slovo snad ani nezaznělo, přesto bylo cítit z každého řádku.

Vynikající SF detektivka, odehrávající se v zajímavé komunitě Standardizovaných. Škoda jen toho poněkud nejasného a zmateného konce. Kdyby to Varley dotáhl v podobném duchu jako předchozí 3/4 a nějak normálně uzavřel (A že ten závěr měl, jen ho prostě blbě napsal a nechal vyšumět!), mohlo těch hvězd být pět a koledoval by si o místo v mém TOPu. I tak je to ale nářez.

Humorná fantasy povídka o lidské i dračí chamtivosti, vyčůranosti, o ženách (a jejich majetku) a dračicích (a jejich majetku). Úsměvná hříčka – nic víc, nic míň. 69%

Taková silně nostalgická postkatastrofická záležitost, vyloženě pocitovka, ale přece jen mi chyběly náznaky, proč došlo ke zkáze lidské civilizace, jestli je hlavní hrdina úplně osamělý nebo je přeživších víc, třeba i pár vzpomínek na dobu předtím – pro přiblížení psychiky postavy… zkrátka bych uvítala více detailů. Ovšem vyvolání smutku a pocitu zmaru se Zelaznemu povedlo na jedničku, nechám si to v hlavě ještě uležet a třeba sáhnu po vyšším hodnocení. 74% EDIT: uležení trvalo necelou minutu: 79% :-)

V povídce encyklopedická hesla osvětlují život tajemných Gorgonů, na což navazuje děj popisující survivalový táborový pobyt skupinky dětí a dospělých na jednom ostrově.

U povídky mě bavila forma, obsah už méně. Ten byl dosti schematický, resp. šablonovitý – přemýšlím nad tím, jestli to nebylo právě kvůli té formě. Škoda, že poslední třetina byla tak předvídatelná, skoro se mi chtělo děj přeskakovat ke gorgonským heslům, která byla dost zábavná.

Varley si se čtenářem hraje a klame tělem. V první půli to vypadá, že si stárnoucí muž na dětském hřišti vybírá svou další oběť. Po čase začne pracovat obrazotvornost a z jistých narážek jsem měl dojem, že nepůjde o jen tak obyčejný sex, hádal jsem na nějaký špinavý časoúnos. Těsně před půlkou mne napadlo, jestli tohle náhodou nebude jedna z povídek, kdy lovcem je ten, kdo se celou dobu tváří jako kořist. Nic z toho. První půle byla dokonalá, atmosféra, dialog, myšlenky „zločince“, to všechno byl koncert. A pak – zlom. Jak jsem říkal, autor klame tělem. Druhá půlka už prostě nebyla můj šálek kávy, i když rozhodně nebyla špatná. (5+4)/2=4,5

Příběh vystavěný na starém dobrém schématu setkání lodi uprostřed oceánu s nečekaným návštěvníkem z hlubin. Je to pěkně napsáno, podezření hlavní postavy, které ovšem nechává autor bez potvrzení či vyvrácení, jen lehce naznačuje, je milým oživením.

Povídka je napsaná ve strhujícím tempu, nemaže se s čtenářem a servíruje mu jednu věc k pochopení a začlenění do kostry světa za druhou. Světa nepěkného a zoufalého, přesto bojujícího. Nemohu říct, že by se mi povídka přímo líbila, místy byla docela odpudivá, ale nemám, co bych ji po formální stránce vytknul, proto ode mne dostává bez debat plné hodnocení.

Při prvním čtení před mnoha lety mne tato povídka totálně dostala. Při druhém čtení jsem už tak spokojen nebyl. Varley nám předkládá zajímavou a silnou vizi, u které ovšem možná až příliš tlačí na její přetrvávání; přes všechny logické nedokonalosti a nereálnost celého příběhu. Tlačí to do čtenářů natolik silně a dostatečně lubrikuje emocemi, že mu to mnozí, obzvláště mladší, sežerou i s navijákem (můj případ při prvním čtení). Jak zpívá Jarek Nohavica: Dnes už jsem starší a vím, co vím. Existence celé komunity hluchoslepých je utopie. Jejich svoboda, která je pro ně nejvyšší metou, je pouze iluzorní, protože bez vnějšího světa senzoricky dokonalých lidí by komunita vůbec nemohla vzniknout a trvat. No a samotný závěr, to už je jak z Twilight Zone nebo co. Málem jsem to znechuceně zabouchl. Takže, povídka je to dobrá, ale nejsem schopen autorovi odpustit manipulaci s čtenářem a fantasmagorie, které nám předkládá jako reálně možné události.

No jo, já se bála, že pointu už dneska mladší lidi neocení. Kdo už dneska ví, kdo to byl vlastně Valtr Komárek…:-(

!!!SPOILER ALERT!!!

Já si dal ST symfonii pod taktovkou páně Hlávky. Začal jsem krátkým a pěkným Duelem. Vzápětí jsem Vyměňoval zajatce a nakonec to zakončil milým a vtipným Interview.

Výměna: Skvělá zpravodajská detektivka. Dvě linie příběhu jsou příjemně spojeny. Konec je lehce zmatený (nebo jsem se zmatil já?), ale neva. Hlavní postava (ich forma) je z průseru do průseru padající člen rozvědky, který má nad hlavou stín dávného, ale o to těžšího průseru. Nyní si neodpustím srovnání s Vyrovnáním. Sagot ve Výměně je mi mnohem sympatičtější, protože je více lidská (konečně to není jen bezduchý sociopat), neplést s milosrdnější. Takovouhle postavu si na její pozici dokážu představit o trochu lépe. Dávám plný počet a dodávám, že Výměna se mi líbila více než Vyrovnání. 100%

Mně se tahle povídka líbila více než ta od Míly Lince (stejné číslo Pevnosti). Připadla zkrátka lepší, i když že se jedná o fantasy svět s trpaslíky atd se dá poznat jen z pár poznámek, které by tam ani nemusely být. 60%+10% za životopisy hlavních postav v rámci DrD (předpokládám, že Asterion je nějaký hrací svět). Moc by mě zajímalo, co je to lintir…

Povídka sice prakticky bez jakéhokoli fantastického prvku, ale i tak velmi čtivá. Člověk je při čtení až neskrývaně zvědavý, jak si směnárník se zadaným problémem poradí. Hezky napsáno.

Vynikající povídka. Krásně čtivá ukázka toho, co může potkat společnost, která se rozhodne vydat za dokonalým stavem. Resnick na relativně malém prostoru řeší pozoruhodně mnoho obtíží, se kterými se společnosti musí potýkat. A navíc se to vše výtečně čte. Povídku vřele doporučuji.

Pre mna poviedka s jemnou hororovou prichutou (ja za to nemozem, ale ozivle hracky mam proste zafixovane ako hororovy prvok. A pri ich predstave mi beha mraz po chrbte).

Vítejte v budoucnosti! Už není třeba se dřít, války se staly minulostí, lidstvo žije v blahobytu, pracuje pouze málokdo a většina občanů si v kolonce zaměstnání může vyplnit profesi „volič“. Ovšem jak v této populaci, plné spokojených povalečů nebo sebevrahů, najít a motivovat jedince k dalším objevům, jak se vymanit ze stagnace a posunout zase někam dál? Povídka má svou hloubku, nepostrádá vtip ani dobrodružství, ale ničím neohromila. Důležitou roli opět hraje Venuše – spisovatelé zlatého věku SF byli na tuto planetu nějak zatížení:-). 72%

Kirinyaga je krásná a moudrá kniha. Mike Resnick vsadil na pomalé tempo a samostatné kapitoly s pointou. Prakticky totéž mohu říci o novele Kilimandžáro, s rozdílem, že kapitoly jsou kratší. Pokud v Kirinyaze dusil Koriba jakýkoliv pokrok, na Kilimandžáru se poučili a planetoida prožívá vývoj. Myslím, že toto je téma, které Resnickovi opravdu sedí a doufám, že se k němu ještě někdy vrátí.

Nijak zvlášť zajímavá povídka. Obávám se, že nepřichází s ničím novým. Naštěstí je krátká.

Moc se mi to líbilo. Jak píše SiriusChico, jazyk a styl vyprávění je hodně zvláštní, ale dodává povídce šmrnc. A finální myšlenka s kouřem ve sklenici mě dostala. A navíc jsem kuřák…

Jo, KeBe, pochopils to celkem dobře;-). Je to povídka o introvertní ženě/dívce, o vršících se křivdách, o pocitu odcizení od společnosti, o domácím násilí, o sexuální agresivitě, o nedostatku empatie mezi lidmi. Našla jsem pár dobrých postřehů, s jakými se dokážu ztotožnit a znám i pár „holek“, co by se v příběhu místy poznaly. Ale těch příkoří bylo nějak moc na jednu osobu a vadila mi pasivita hrdinky, její neschopnost vzepřít se, udělat něco se svým životem, cokoliv namísto věčné sebelítosti. Konec jsem asi úplně nepobrala, respective nejsem si jistá, jestli jsem ho pochopila správně. Ta povídka rozhodně není hezká, ovšem líbila se mi víc než v některých aspektech podobný Oščádalův „Dehydrátor“. 49%

A do hry sa zapajaju aj mocnosti Lucifera. Bude seversky boh klamu a lzi vychytralejsi ako oni?

Poviedocka, ktora odkazuje na zopar fimov (Exorcista, Constantine), taka jednohubka, ktora ale naznaci, ze sa v pozadi moze odohravat nieco viac. A dovetok mi uz prisiel zbytocny…

Poviedka velmi dobre vykresluje atmosferu Vianoc, kontrastom coho je spravanie sa Lokiho, ktory prave v tejto poviedke posobi ako najvacsi hajzel doteraz. Jednoznacne palec nahor.

Nejlepší na konec si asi Daník řekl, když řadil povídky ve své poslední sbírce. Spisovatel a novinář jede na Vánoce a Silvestr do Ruska nasbírat materiál na článek (esej?) o kosmonautech a ruském vesmírném programu. SF ani náhodou, jsem ochoten připustit jeden fantastický prvek (podivné sny, které ale mohou být projevem choroby hlavního hrdiny). Dalo by se říct, že mnohem víc než SF je to horor. Taková už jaksi realita bývá. Děj je oživen několika zajímavými vedlejšími postavami a některé scény mají slušnou psychologickou a filozofickou hloubku. Simmons mne přesvědčil, že, i přes své chvástání (úvod k povídce je až nesnesitelně ramenatý), prostě umí.

Průměrná, ale ne špatná povídka. Postavy mohly být plastičtější a spor dvou vévodů mohl být rozebrán do hloubky. Povídka by potřebovala přifouknout a ženský prvek by si zasloužil aspoň hrubý popis vzhledu.

No jo, Murphy. Když je něco možné, stane se to. Nebo – čím menší pravděpodobnost, tím je to pravděpodobnější.

Možná je to podivné, ale mě tahle povídka oslovila nejvíc z celé sbírky. Přemýšlel jsem nad tím, čím to může být. Řekl bych, že důvod je jednoduchý – nepřipomíná to pohádku. Sem tam se v ní objeví i něco k zasmání. Oživení přinesl i trpaslík. Věřím, že „meč osudu“ bude lepší. 80%