LEGIE - databáze knih Fantasy a Sci-Fi

Zápletka je velice jednoduchá a vychází z jisté známé teorie, konkretizací bych ovšem spoileroval. Autor přikládá pod kotel další vrstvy, resp. vztahové roviny, které jsou „módně“ homoerotické a dodávaji tomu psychologický rozměr. Mohl to byt víc horor i víc SF, takhle je to holt trochu víc LGBT :) Řekl bych, že se sem promítá fakt, že autorka pracovala jako paleontoložka, novinářka i exoticka tanečnice.

Stejně jako káva nikdy nechutná jako voní (slovy autora), povídka není taková, jak vypadá na první pohled. Kdybych předem neznal jméno autora, tipoval bych spíš autorku, jeho styl je ženský, jak jen může být. Pozadí téhle měsíční enklávy je trochu podobné jako v Pohlově Gateway (hodně tu jde o peníze a dodavatelské firmy :) ). Život tady to je boj s nízkou gravitací, s radiací, vakuem, prachem, nadrženýma chlapama, osteoporózou … ale také s pokušeními těla. Neméně podstatnou rovinu totiž představuje jiskření mezi dvěma přítelkyněmi, které snad nemohou být rozdílnější: extrovertka a introvertka, Brazilka a Syřanka, důlní inženýrka a ekoložka, zápasnice brazilského jiu-jitsu a surfařka. Přes nastíněné kulisy to není žádná Studna osamění, ale ani žádný Neználek na měsíci. Literatura mezitím přece jen ušla dlouhou cestu a tak nám autor na klasických rekvizitách servíruje docela moderní sf.

Historie dobývání jedné planety ilustrující výhody a nevýhody relativistických paradoxů, ale podobně relativizuje i citlivé téma cti a kolaborace. Začátek mě navnadil na SF/fantasy ve stylu Kruanových příběhu, pak je to víc konverzační záležitost, ale dočkal jsem se i slušné kosmické akce ve stylu Star Wars.

Začíná to jako nadějná spaceopera, a mohl by to být i kosmický horor, ale nakonec se z toho vyklube jen taková legrácka. Škoda. Archaicky působí faxování listin mezi kosmickými loděmi.

Vymeteno ze samého dna šuplíků. Není tu snad jediná povídka, kterou by vůbec stálo za to hodnotit.

Jednoznačně nejlepší autorova povídková sbírka. Od ní už vede cesta dolů jako po tobogánu. Ale i tady narazíte na pár kousků, kde si autor nedal práci s nějakým vypilováním a otiskl to, co na první dobrou vychrlil na papír.

Szalai prostě není můj „šálek čaje“. Občas tu probleskne dobrý nápad, ale až na výjimky ho zahubí nedostatek autorského řemesla a snad i ochoty nespokojit se s nedostačující kvalitou a povídky vypilovat.

Velmi zvláštní povídka o vztazích a rozvodu. Fantastická je v ní jediná drobnost, která má původ v klasických SF filmech a knihách – výměna identity člověka za někoho jiného. Okolo toho je ale vystavěn subtilní příběh plný náznaků, těžko rozklíčovatelných dialogů, obav ze lži a falše a velmi ženského pohledu na vztahy (touha být emancipovaná a samostatná vs. touha milovat a být milována a opečovávána). Tohle rozhodně není pro každého a hodnocení tomu odpovídá.

Nejlepsi a nejdelsi povidka ze sborniku. Zajimavy napady, super podani, uz spis kratsi roman nez povidka.

Naivní, ale poměrně čtivá polit-fiction. Nicméně míra nenávisti ke všemu německému začne brzy působit rušivě, o neskrývaném antisemitismu nemluvě.

Těžko je té knize co vytknout, a přesto mě bavila mnohem méně, než bych čekal. Gulik ve fantasy světě, ano. Ovšem se vším, co k tomu patří, tedy i s jakousi těžkopádností. Trochu té bezmoci proti fanatismu, na horizontu tušená velká politika, která se v příběhu projeví „malou historií“. Vyprávěno jako vzpomínky zestárlé hrdinky, když ještě byla mladou písařkou Velkého detektiva. Je to takové špinavé, s mnoha odbočkami, neuspokojivě (ne)uzavřené…

Asi mě zajímá, kam to dále autor povede, ale nějak nevěřím, že by to mohlo vést k něčemu vyloženě dobrému, protože prostě velká politika ke konci do děje vstoupí natolik, že představa, že by soudce Vonvalt mohl jen tak vyšetřovat další případ, je poněkud nepravděpodobná.

Klasická intelektuální samohana, kterou bych asi nestrávil ani v dobách, kdy jsem byl mladistvým intelektuálem. Autor je tak oslněn vlastní genialitou a úžasnou fantazií, až pohrdá čtenářem.

Milá, půvabná kniha, ovšem kolem fantastiky to jen tak zlehka prošlo (s výjimkou trochu neorganicky vložené pasáže o domově důchodců pro strašidla). A popis „humoristický román“ taky není příliš přesný, i když se člověk místy opravdu zasměje – příběh je spíš nostalgický a ve vyznění vlastně dost smutný. Vydání z roku 1968 doplňují opravdu nádherné Boudovy ilustrace.

Daní za dlouhé cesty vesmírem může být i to, že do cíle dorazí partička stařečků. Co udělá s jejich psychikou a morálkou dlouhá izolace od Země, deziluze, a možná i senilita, odkrývá Vojtěch Mička způsobem, který mě nadchnul. Zavádějící název, byť vtipný a výstižný, může leckterého čtenáře odradit, ale byla by to škoda, jde o regulérní a velmi slušnou scifárnu s takříkajíc etickým přesahem.

Ač je dějištěm tohoto roztomilého vtípku Rudá planeta, jedná se o trefnou satiru našeho vlastního (ryze pozemského) markýrování. Nechybí nic z Mlsovy ironie a cynismu.

Příběh dvou přátel – umělců, reflektující proměnu světa pod nadvládou UI. Zamyšlení nad důsledky technologií (svět bez bolesti a bídy, ale i beze smyslu a bez opravdové svobody), velmi zdařile a funkčně naroubované na osudy skutečných lidí. Apel stále víc a víc aktuální.

Odlehčená teenagerovská romance na téma prvních citových zmatků a vzplanutí. Atraktivní a důmyslně využité prostředí měsíční kolonie, kde podstatnou roli hraje nízká gravitace. A taky žárlivost. Když si ty SF rekvizity člověk odmyslí, mohlo by to ale podobně fungovat např na Havaji, při instruktáži surfování a s projektem (řekněme) katamaránu. Jen by tam pak autor nemohl tak rozkošně využívat „krtčí“ terminologii. :) V podstatě taková Young adult.

Když něco končí, je na tom krásné to, že něco nového začíná – jakoby ilustrací právě téhle hlášky básníka-medika Štěpána Šafránka je čtenář vtažen do vymazleného a koncentrovaného příběhu, který se nejprve tváří jako sociální dystopie s náznaky alternativních dějin, pokračuje psychoanalytickými aluzemi freudovského „vypuzování a zadržování“ a končí jako excelentní horor při kterém doslova lezou oči z důlků. Brrr, až na mě příště přijde řada s tříděným odpadem, uplatím radši děti. :)

Zdánlivě banální a nudná cesta partičky reportérů vlakem. Jeden z nich má ale zajímavý vedlejšák: píše příběhy alternativní historie. Ach, tyhle hrátky s paralelními světy… Mají nekonečně variant a fungují, když člověk ví, jak to bylo doopravdy (tady věčný konflikt Amerického Severu a Jihu). Jinak by se v nich fantastický prvek vlastně skoro ztratil. :) Je to ovšem krásně napsané, všechna čest, jako vždy obdivuji Dozoisův obrazný jazyk, např.: „zvedl se štiplavý vítr a rozehnal odpadky a pomačkané noviny jako vyplašené ptáky“.

Nějak jsem čekal, že „psychopatický potenciál“ protagonisty bude víc využit. No možná mi jen něco uniklo. Takhle váhám, zda je tento prvek pikantním kořením anebo spíš kontaminací jinak slušné hard SF práce v kulisách generační lodě a bizarních vesmírných těles.

Nevšedný príbeh o komplikáciách pri hardwarovej liečbe autizmu. Musím priznať, že ma to zaujalo. Konflikt jednotlivých osobností na mňa pôsobil hodnoverne a hudobná linka sem skvele zapadala.

Ano, jistě, bodové hodnocení je možná nadsazené, ale vzhledem k době vzniku je to kniha mimořádná hned naněkolikrát. I po více než sto letech se nad pointami většiny povídek zasmějete a zároveň stojí za to se nad nimi zamyslet. Naprosto tu (naštěstí) chybí rozvleklá popisnost, tak typická i pro díla o několik dekád mladší, a vědecké poznatky či filosofické úvahy jsou podány lapidárně a čtivě. Některé povídky ve své době musely působit až skandálně – otevřené úvahy o sexu či prostituci tehdy jistě nebyly obvyklé. A texty navíc svědčí o autorově vysoké vzdělanosti. Takže jo, čtyři hvězdy!

Na svou dobu velmi originální zápletka (snad první česká katastrofická sci-fi?), působivé popisy zkázy, nevyhnutelná, ale domyšlená pointa. Na druhé straně ovšem samotný příběh by se dal vměstnat do nepříliš dlouhé povídky a vše strašně brzdí nekonečné a nudné vědecké a kulturně-historické vsuvky. Jen popis historie výzkumu globálního omrazování zabere k uzoufání nečtivou padesátistránkovou kapitolu.

Tuhle také řadím k téměř geniálním. Na malé ploše představuje dobře fungující a bizarní sociální systém, do nějž výborně fyziologicky zapadají bytosti nám tak podobné a přece tolik odlišné. Premisa děsivá, povídka perfektně odvyprávěná i vypointovaná. Taktilní emoce, jež vyvolává, ve mně vzbudily chuť znovu kouknout na Spiklence slasti.

Premisa přibližuje povídku filosofické anekdotě; předkládaná studie arogance, zakomplexovanosti a gradující posedlosti zase psychologické kazuistice; to celé zabaleno do autorčiny až pohádkové imaginace a kořeněno groteskností … prostě ta pravá voda na můj vkus. :) Navíc jsem se dozvěděl, co je metafobie. :)

Ty jo, geniální a vtipná odpověď na otázku, jak dát smysl životu, který už smysl ztratil. A víc k tomu neprozradím. Originální mikro-postapo.

Takové miniaturky, založené na jednoduchém nápadu mám rád. Budí ve mně neklid, úžas a chuť zkoumat záhady univerza. Vypravěč je primitiv, ale povídka tím získává autenticitu a svěžest.

Mikročasovka s malým vtipným nápadem, nic víc. Ale vyzunknete ji na ex.

Půvabná historka o dědečkovi, který se odmítá podřídit jistému imperativu. Jeho rázovitá postava působí i přes svůj specifický stav velmi životně. Připomnělo mi to mnohem pozdější „Jak zacházet s nemrtvými“ (J A.Lindkvist), ovšem v karikaturní podobě.

O naději a radioaktivitě. Byť kulisy jsou postapo a společnost tu představuje jen hrstka přeživších, jedná se o kousavou, nekorektní, společenskou kritiku, jež si bere na mušku jak militantní feminismus, tak naivní pacifismus.

Invazní taškařice, kde hlavní roli hraje voda a alkohol. Jo a podnikavost. Mohla by to být slušná hororová groteska ve stylu critters, kdyby byla zručněji napsaná.

Vraždy na staré zřícenině, kterou hlídá podezřelý vrátný. Nepříliš překvapivá ani originální strašidelná historka. Jméno autorky ve mně navodilo velké očekávání a tak jsem byl vlastně trochu zklamaný.

Urozená tupost v konfrontaci s pokrokem. A tupost vlastně vítězí … ale sama nad sebou (aniž by tušila). :) Příjemná archiválie, anekdotka, vtipná zejména úhlem pohledu ptačího mozečku

Na Habille znamenají slova jako LÁSKA a NAVŽDY něco jiného než jsme zvyklí. Takže i Věčná láska, sen mnoha romantiků, dostává na této planetě nebezpečnou podobu. Milostný trojúhelník se ve SF kulisách rozjíždí nadějně, ale postupně tak nějak víc a víc předvídatelně.

V roce 2023 povídka už ničím nepřekvapí. Když jsem tuto povídkovou sbírku četl jako kluk, tak jsem byl více nadšen. Patetické postapo krátkého rozsahu.

Kniha, která se vzpírá bodovému hodnocení. Sled spíš fantaskních než fantastických obrazů, přes dějovou statičnost vlastně dost čtivé, jen se člověk musí naladit na stejnou vlnu (což nemusí být lehké). V rámci české fantastiky hodně neobvyklá záležitost.

Jaké tajemství, jakou pravdu o vládcích planety skrývá pradávný chrám, jenž byl výbuchem sopky vyzdvižen ze dna mořského na světlo boží. Boží? Ano, je to jistě pocta temnostylu HPL, ale současně trochu jakoby cynický výchovný políček křesťanské kultuře, dokonale fokusovaný do úplného závěru.

Můj soused ještěr aneb zvláštní sociologický experiment integrace emzáka do poklidné zahrádkářské oblasti. Variace na závažné téma xenofobie a třecích ploch mezi kulturami. Povídka je dobře rozehraná, předkládá klasický konflikt i studii vztahů venkovských postaviček (a také ne moc šťastného manželství), ale závěr mě zanechal docela rozpačitého. Doufám, že měl být jen parodií na červenou knihovnu. No a tu svačinku by mi děti (hrdí a milující chovatelé džungaráků) sotva odpustily. :)

Simak nabízí jedno z možných řešení sociálně-demografické problematiky. Povídka vlastně nepříliš originálni, leč působivá takovým tím sladce bolestným způsobem. Úplně mi z ní naskakují vrásky a šedivějí vlasy. Tomu říkám pekloráj

Dovolenková nuda a ospalost se rázem změní takřka ve slasher, ale autor dělá vše proto, aby to atmosféru slasheru nemělo. Něco do sebe to má, pro androidy mám taky slabost (už od dob mega-antologie Roboti a androidi), ale nedokázalo mě to strhnout tak, abych se do děje a atmosféry patřičně ponořil.