LEGIE - databáze knih Fantasy a Sci-Fi

Asi nejlepší kniha z celé trilogie. Někoho může naštvat, že zdaleka ne vše se vysvětlí a hlavně to nedopadne pro některé postavy úplně ideálně, ale tak to prostě chodí. Mě to naopak vyhovuje, protože je zde stále místo a témata pro další pokračování. Některými zvraty jsem byl příjemně potěšen, jelikož byly nečekané a hlavně dávaly v souvislostech s minulými díly smysl – plus pro Abercrombieho, že si to tak pěkně naplánoval. Bohužel tím trochu trpěl druhý díl, ve kterém mi spousta věcí nebyla jasných. Favoritem této knihy je Jezal, Glokta ustupuje do pozadí – i když ke konci se vzmůže na úžasný comeback. Bayaz se ukazuje v novém světle a Abercrombie tak zcela bortí fantasy klišé dobrotivého a moudrého čaroděje, věrného mentora a přítele. Za to všechno jde hodnocení nahoru. * Závěrečná bitva o hlavní město je úžasně popsaná. Všechno je to správně napínavé a hektické. Jedna dějová linka střídá bleskově druhou, energie z textu přímo srší. Srdce tepe vyšší rychlostí a já nestíhám otáčet stránky. Kniha může po dočtení zanechat hořkou pachuť a pocit nenaplnění a chápu, když někdo nebude se zakončením spokojený. Well, v takovém případě raději šáhněte po nějaké pohádce, ty většinou končí dobře. After all, you have to be reallistic. Say one thing for Joe Abercrombie, say he can write intersting novel.

Je docela smutné jak se tahle série vyvíjí :( to co bylo na začátku pozitivní a obohacující (mladistvý nádech, který knihám dodala mladá Castová) je čím dál otravnější, trapnější, zpomalující a kazí to celou knihu. Děj se neuvěřitelně táhne (především díky vztahům hlavní hrdinky, které se rozebírají na každé druhé stránce a také jejímu pochybování o vlastní morálce a zdravém rozumu). Jediné pozitivum, díky kterému dávám tak „vysoké“ hodnocení je příběh, díky ktérému dám sérii pravděpodobně ještě šanci. Jen je opravdu velká škoda, že je podávámn v tak pubertálním a laciném obalu…ano vím jaké je čtenářské určení…ale tohle už je podle mě přehnané i pro náctilété dívky…

Zpracování, příběh hlavního hrdiny/hrdinky a nástin světa by stály za vyšší hodnocení, ale fantastický prvek mi připadal příliš nevyužitý, přišlo mi to jako škoda.

Nehodnotilo se mi jednoduše. První polovina povídky mě potěšila, byla velice pěkně napsaná a i přes vytrvalý vypravěčům monolog velmi čtivá, to chce řemeslnou zdatnost. Ve druhé polovině se z ní stala poměrně tuctová povídka o poselství z minulosti. Závěr mě zklamal. Řemeslné provedení přes 60 %, obsah něco přes 40 %.

Nehorázně vtipný náser od začátku do konce. Ze začátku to vypadalo na nějakou akčňárnu se statečným bijcem v hlavní roli a v polovině stránky se to zvrhne na příběh bývalého statečného bijce v hlavní roli, který se věnuje učení mladých hrdinů. Samotný epilog pak celé konverzaci v lokále nasazuje pravou korunu a přivádí čtenáře k jednomu požadavku:„Chci celou povídkovou sbírku od Jiřího Pavlovského!“

YES! Jan Jůzlová mě zaujala už loni svojí povídkou Kanál Mistra Leonarda ve sbírce Memento Mori a nutno říct, že ani letos mě nezklamala. Text má sympatickou hlavní hrdinku, zajímavou zápletku (byť jsem celou dobu tušil jak to dopadne, až na ten druhý zvrat) a hlavně překypující porci humoru, díky které jsem se při čtení neustále tlemil. A samozřejmě nesmím zapomenout na obří porci originality, díky které se z povídky nestává tradiční sbírka klišé. Takže teď nezbývá nic jiného, než se těšit na její první román. Společně s Písní pro ohnivou dračici zatím nejlepší povídka ve sborníku.

Tahle kniha klame přebalem i anotací. Podle všeho (kdybych nečetl recenze) bych to tipl na předražené fantasy pro mladistvé s romantickou linií pro mladé slečny. Jenže díky bohu (malé b – protože oslovuji boha knih :-) ) recenze čtu a tak jsem se rozhodl zkusit i tuto knížku. A musím říct že příběh mě uchvátil. Hrdinové i zloduši jsou sympatičtí, zvraty jsou nečekané a přitom nesmlouvavě logické a hlavně dialogy jsou božské. Slyšel jsem chválu na atmosféru, systém magie a prostředí, ale v porovnání s hlavním tahounem knihy – tedy s rozhovory, silně zaostávají. Několikrát jsem si při čtení vzpomněl na Hetešu a to hlavně v části s Hymnem. A jako třešnička na dortu zde máme skvělý závěr.

Ta půlhvězda dolů je za to, že tam bylo málo Vashera a jeho oživlého meče dychtícího ničit zlo bez toho aby pořádně věděl co to zlo je :-)

Kromě fantasy patří draci také do pohádky. A jednu takovou je i O Černé princezně. Jazyk i tempo vyprávění jsou příjemné, hrdina i hrdinka sympatičtí. Radka Hrotková je autorka, od níž by to chtělo víc textů, protože píše dobře, poutavě a skvěle a má na to.

Bylo malo povidek aby splnili tech XX stran povidek navic, tak otiskli nejakou co uz byla :)

V první chvíli jsem čekal, že z toho vyleze něco na způsob Eragona, ale nakonec jsem byl velmi příjemně překvapen. Jednak proto, že se tu míchá „sci-fi“ a fantasy, ale hlavně proto že text Edity Dufkové je zatím nejlepším ve sborníku. Může za to ten velký příval emocí obsažený v příběhu. O sympatickém hrdinovi, silném poutu přátelství a tempu (které bylo sice ze začátku pomalejší) netřeba mluvit, ale ty emoce… ty to vyhnaly až do stratosféry.

Tak tahle bajka dokazuje, jak jsou kouzelníci chytří a mudlové hloupí, ať to přečtete z jakékoli strany. Původně (vlastně díky názvu) jsem měla dojem, že jde o nějaké vylepšení Alenky v říši divů. Ale tohle podání se mi líbí stokrát víc. 78%

Povídka, u které jde mnoho věcí zaměnit a přesto z toho plyne ponaučení. Tak jsem já pochopila tuhle bajku a u ní komentář od Albuse Brumbála. 74%

Moje druhá nejoblíbenější povídka od Rowlingové, opravdová a velice originální bajka (ostatně jako všechny od J.K.R.) 97%

Ja tam zadnou logickou chybu nevidim, zajimava povidka, bez happyednu, a zrovna tady bych jim ho pral :(

skvělá povídka, která dělá přesně to, co si autor předsevzal v prologu. přistupoval jsem ní po krahujcově hradu s nedůvěrou, ale jsem více než mile překvapen. dost dobré.

něco na této povídce je, ale nezaujala mě tak, jak asi autor očekával. námět i vyústění jsou zajímavé, ale forma i konkrétní zpracování ničím nevynikají.

opět text prošlý rukama řemeslníka, původní nápad dobrý, zpracování ale kulhá, autor násilně natahuje realitu svého fikčního světa na kopyto syžetu ;) nicméně pointa je trefná, i když připomíná střelbu z arkebuzy na mouchu na zdi.

pitomá ptákovina, která si hraje na hravý text.

zručně napsaná varianta na příběh jacka rozparovače, nicméně nic překvapivého se nekoná, děj mírně nudí a pointa je ředěná.

Skvělý nápad, ale poněkud brtální. Čekala jsem, že ho krásná princezna z ušlechtiůého čarodějného rodu a se spoustou peněz zbaví trápení a osvobodí ho. A vono nic. Ne, že bych byla nějak zvlášť příznivcem happyendů, ale od bajky by člověk čekal, že si z ní vezmeme ponaučení. A jaké je ponaučení – nepomáhem těm, kteří jsou na tom nejhůře, nebo zemřeš??? Pokud měl někdo zemřít, je to podle mě mág. 69%

Moje úplně nejoblíbenější povídka z Bajek berda Beedleho, kterou jsem četla aspoň stokrát. A proč? Jasně ukazuje, že člověk s vírou dosáhne čehokoli, ať už je jeho víra oprávněná, nebo ne. 100%

Poněkud složitý děj a ačkoli přední stránka napovídá, že jde o knihu pro děti, já bych si tím nebyla zcela tak jistá. Text je psaný mírně složitěji, než je pro mladou generaci pochopitelné. Také se v příběhu vyskytují hrůzné a neznámé, nebo nečasté příšery a velice zvláštní kouzla. Také se zde vyskytují ty nejrafinovanější a nepravděpodobné metody, jak řešit různé problémy. Další kritiku bych chtěla vyjádřit – nelze moc odhadnout charakter hlavních postav, neboť se pokaždé chovají jinak – jednou jsou stateční, pak zas srabi, jednou nešikové, pak mistři, jednou chytří a pak i úplní magoři… Ale i přes to všechno dávám 84%

Ze začátku zmatené a obyčejné denodenní zápisy, ale čím swe dostáváte dál, tím hloub propadáte příběhu a nemůžete se od něho odpoutat. skoro jako kdyby byl začarovaný… Ostatně ani Emily není úplně normální děvče, tak se to mohlo přenýst na knihu… Doufám, že bude mít pokračování. 82%

Upřímně doufám, že vyjde více dílů Emily Strange, protože mě příběh velice aujal.

Povídka, o které M. H. Greenberg napsal, že by P. K. Dick byl rád, kdyby ji napsal. Krátké pojednání o tom, co je a co není skutečné a kde končí moje já. TOP 20

Taková klasická krátká povídka. Nepřekvapí, neurazí a napsat něco takhle krátkého s pointou může být náročnější než vyplodit x-dílnou ságu :)

Dračí meč od Vlada Ríši mi dal přesně co jsem čekal. Nezadrhávající se naivní příběh o tom, kterak si mladý potomek vyrazil do světa na zkušenou. Ono by se mi to i líbilo – je to svižné, souboje jsou taky napsané dobře, zajímavý nápad tomu taky nechybí. Jenže ve výsledku se z toho stává sbírka klišé s nepropracovanou psychologií hrdinů. Byl jsem odhodlán udělit povídce 3 hvězdičky, jenže bohužel musím polovinu strhnout po konci, který vypadal jako by ho napsal nějaký 14 letý hošík a ne vypsaný spisovatel Ríšova kalibru.

Kniha, ktorá si svojou atmosférou a pútavosťou vystlala miesto v radách sci-fi fanúšikov. Netreba viac písať. Či už si pozriete film alebo prečítate knihu, je to jedno. Knihu prekonáva už len film. Jednoducho must-see/must-have záležitosť!

„Kráľovná sa rozzúrila a začala jačať ako psychotická lokomotíva.“

Přistupoval jsem k téhle knize s očekáváním, ale ostražitě po té chvále co se na Bacigalupiho všude snášela. Pravdou je že po stránce technického zpracování jsem snad ještě lepší sci-fi knihu v ruce nedržel a tak smekám nejen před vydavatelem, ale také před grafikem a ilustrátorem, za neuvěřitelně moderní, ale také nádherné grafické zpracování a také vybraný font písma (který se mi po tom co používá nakladatelství Epocha, líbí asi nejvíce). Možná to pro někoho podstatné není, ale pro mě osobně celkem dost.

Pokud jde o obsah, tak tam se přiznám, že ze 100% jásat nemohu, byť bych rád, ale byli tam opravdu výrazně slabší kousky (Plná kapsa dharmy / Drobné obětiny) či pro mě průměrnější (možná jen z mé vlastní omezenosti) (Kalorik / Lovec tamaryšků), které to trochu stáhli dolů, ale protože jsem díky této sbírce objevil blyštivé klenoty (Flétnová dívka / Popkomando / Čerpadlo 6), díky nimž se mi otevřeli zase další nové myšlenkové obzory nemohu jinak než knihu doporučit všemi deseti se schovaným palcem. :-)

Nezbývá mi než se těšit na první román tohoto autora „Dívka na klíček“, který u nás vyjde snad příští rok, obzvlášť je-li onou dívkou ona japonská děva z povídky „Na žlutou kartu“.

A na scénu přichází první autorka, která se nemá vůbec za co stydět, protože pokračuje v nastolené kvalitě předchozích textů. Text obsahuje vše, co má mít – sympatického hrdinu, fungující svět, přehršel nápadů a hlavně nezadrhávající se příběh. Zdeňka Lukovská mě prostě překvapila, stejně jako její předchozí kolegové.

wow, ani bych neřekl, jak lze skloubit klasiku s fantasy. Ale Jan Dobiáš mi ukázal, že to není žádný problém. Povídka je úsměvná a napsaná velice příjemným stylem. Prostě jedna báseň, díky níž jsem objevil dalšího skvělého autora.

Tenká knížečka nabízí pět povídek o vědmě Vimce, léčitelce, co přísahala pomáhat všem a svůj slib bere velmi vážně. Příběhy působí všedně – ve smyslu známého prostředí (až na jednu řeckou výjimku inspirace slovanskými mýty) a děje, ve kterém se odehrávají „jen“ lidská (či nelidská) dramata, žádný boj o záchranu světa. Vimka na svých cestách potkává draky i drakobijce, kentaury, divoženky, upíry, ba dokonce i samo štěstí. Více než v anotaci zmíněného Sapkowskiho, kterého je A. Pavelková pouhým slabým odvarem, připomněl mi styl autorky Petru Neomillnerovou – konkrétně povídkovou sbírku „Vlastní krev“. Akorát je v tom PODSTATNĚ méně sexu, násilí, sprostých slov a hořkosti;-). Šestá – poslední – povídka „Prokleté přísahy“ není o Vimce, ich formou popisuje peripetie jakéhosi nadrženého odklínače s nadrženými mořskými lidmi. Jde o nejslabší text v knížečce, s chabým nápadem, rádoby humorem a na nic pointou. Naštěstí jde o krátký kousek, přesto nechápu, proč byl do jinak sourodé a kvalitativně celkem vyrovnané sbírky vůbec zařazen. Můj celkový dojem kolísá mezi 60–70%: na jednu stranu je „Prokletá přísaha“ příjemným, odpočinkovým čtením, co mě uvedlo do jakési vyrovnané, lehce melancholické nálady. Na druhou stranu mi občas vadil příliš náhlý „střih“ v povídkách, přispívalo to k mírnému zmatku, a mám pocit, že se takřka ve všech ohledech dalo více přitlačit na pilu – dostat do příběhů více emocí, více napětí, více kontroverze, více hloubky. Nebudu se bránit dalšímu čtenářskému setkání s Alexandrou Pavelkovou, zatím však jsou řeči o tom nejlepším z české i slovenské fantastiky (imho) nadnesené. 65%

Když si odmyslím tu šílenou část, ve které si hlavní hrdina jen tak létá vesmírem (ale i ta se dala přežít), tak to bylo luxusní počtení, a o nějakém zklamání podle mě nemůže být řeč. Četlo se to úplně samo, mraky skvělých hlášek a hodně zajímavý závěr.

Notoricky známý příběh o neviditelném vědci se postupně vymanil z knihy přesunutím do podvědomí lidí. Wells napsal několik jiných dle mého názoru aktuálnějších a hodnotnějších knih. Přesto Neviditelný na chvost Wellsovy tvorby rozhodně nepatří.

Naprostá klasika žánru a jedno z mála sci-fi děl, které nevykouzlí na tváři čtenáře pobavený úsměv ani s odstupem mnoha let. Je úžasné, že ani po sto letech od napsání neztrácí kniha nic ze své poetiky. Ne ve všech dílech se to Wellsovi povedlo. Ale v několika málo ano. A Stroj času patří bezpochyby mezi ně.

Cardova povídka má skoro vše, co čtenář očekává od cyberpunku: hackery, technologická udělátka, jadrný jazyk, kriminální zápletku, myšlenkovou hloubku i slušnou pointu. Postrádala jsem akorát bližší (tedy alespoň nějaký) popis světa nedaleké budoucnosti. Množství dialogů a „ich forma“ mě snadno vtáhly do děje – jen občas nějaká větička při průchodu mozkovými závity drhla a já si nebyla jistá, jestli je chyba ve mně, v autorovi nebo v práci překladatele (zaměnit 2× dvanáctku za dvacítku, bez uvažování nad kontextem, je skutečně faux pas a přiměje to čtenáře zapochybovat, zda si onen tlumočník nevybral více slabých chvilek). Vůbec by mi nevadilo poznat vystupující postavy lépe, zabrousit hlouběji do jejich historie, ale navzdory všem výhradám se mi „Pejskař“ líbil a někdy se k němu ráda vrátím. 81%

Povídka na dvě stránky, která mne zaujala zajímavým a (pro mě) docela originálním námětem průniku rostlinné inteligence do lidské mysli. Pár slušných obratů a obrazů ale povídku nezachrání, protože: ubohé rozvití příběhu, absence oblouku, plochost postav, rádobydramatičnost a zmatenost. Takže: potenciál by tu byl, teď jak ho rozvinout?

Povodne som tento diel sagy o Malusovi chcel hodnotit horsie ako prvy diel, ale posledne dve tretiny knihy ma presvedcili, aby som hodnotenie vytiahol na rovnaku uroven ako prvy diel. Kniha zacina tam, kde prva skoncila – sledujeme pokracovanie pribehu o Malusovi – temnom elfovi na ceste z podrucia demona. Prva tretina knihy ma vylozene nudila. Mal som plne zuby opisu prostredia mesta temnych elfov, pripadalo mi to, akoby sa autor vyzival v popisovani co najviac nechutnosti. V prvej knihe este s mierou, v tejto to uz trosku presahovalo medze. Dokonca som si musel dat pauzu v citani a ako jednohubku som zlhtol Cervenakovho Conana. Od chvile, ked sa Malus dostane k svojmu najstarsiemu bratovi – korzarovi na more vsak zacina fantasticka akcna jazda plna spletitych planov Malusa ako uspokojit a nasledne zradit svojich surodencov :) Takze – hor sa na treti diel s prijemnym pocitom…

Mikropovídka na stránku, které půl hvězdičky přisuzuje jen a pouze fakt, že autor umí napsat souvislou větu a v textu nebyly pravopisné chyby, kterých bych si všiml. Jinak 4N: naprosto neoriginální, nepřekvapivé a nudné. Až na poslední odstavec, kde na sebe autor patetickým, xenofobním, antropocentrickým, naivním, černobílým a plochým viděním světa práskl, že je opravdovým životem zatím nepříliš poznamenaný. Což ale vlastně také není překvapivé, že?

Druhý díl se mi četl o něco hůře, než první. Autorův styl psaní už je pro mě trochu okoukaný a občas má mysl při popisu soubojů a bojů brouzdala jinam a bylo pro mě těžší soustředit se – nemusím prostě vědět o každém pohybu, který hrdina při souboji vykonal, či vědět, jak přesně zabil každého protivníka. Celkově má tato kniha tři hlavní dějové linie – a kdo četl první knihu, nebude to pro něj žádný spoiler: putování našich hrdinů kdo ví kam, boje proti seveřanům a obrana Dagosky. Úmyslně jsem je seřadil podle důležitosti, jakou jim přiřazuje autor. Paradoxem ovšem je, že nezajímavější je dění právě okolo Glokty v Dagosce, hned po té Westovy strasti na severu a přiznám se: putování družiny mě nijak extra nebavilo. Zvlášť když dopadne, tak jak dopadne… Gloktovy poznámky a myšlenky jsou ještě zábavnější než v prvním díle, přičemž autor mě nejednou rozsekal sny tohoto zmrzačeného inkvizitora. Zvláště jeden „hladový sen“ je zcela výborný  – a to mě sny v knížkách většinou nudí a považuji je za zdržování. Celkově bych to zhodnotil takhle: žádný zázračný počin, autor se zbytečně moc rozepisuje a hlavní dějová linie je slabá. Zachraňují to pouze West a hlavně Glokta.