LEGIE - databáze knih Fantasy a Sci-Fi

Trochu mě překvapil konec „dřívějšího“ přítele Koniáše, Bonsettiho. Už od půlky knihy bylo jasné, že k souboji mezi Koniášem a Bonsettim dojde. Podle mého tato kapitola (událost) byla uspěchaná. Sice jsme si přečetli o souboji nad řekou, při kterém se (tedy alespoň mě) tajil dech a čekali jsme, kdo se ze souboje vrátí živý, ale samotná smrt Bonsettiho, byla pro mě naprosto nepochopitelná. Už v knize byl popsán jako daleko lepší šermíř, než samotný Koniáš a zemře tzv. proklán mečem jedním z útočníků, (i když jich byla značná převaha). Čekala jsem u něj jiný osud, (žádný souboj v aréně). Ale pokud se na to podívám z jiného hlediska, jedna řekněme „špatná“ postava byla vyřazena ze hry a Koniáš má o starost míň. Ale toto, pro mě malé mínus mi nijak nezkazilo pohled na tuto knihu a ani na její čtivost, která byla velice dobrá. Já si další knihy o Koniášovi jistě přečtu a možná rozšířím i svoji knihovničku.

Další lahůdka od R. P. Holdstocka. Tentokrát se odpoutáme od lesa a ponoříme se do mořských hlubin. Autorova imaginace nemá hranice…

Nejedná se o nic světoborného, samozřejmě, ale čte se to dobře, takže to bez problému dáte za nějakých dvanáct hodin (plus/mínus). Tempo vyprávění je hodně zběsilé, styl čtivý. Postavy propracované a zápletka v celku zajímavá. Hned se pozná, že to napsali lidi, co umějí psát. V tomhle románu se taky hodně dbá na detaily respektive věci týkající se kolem pozadí a legendy o lebce. Celou dobu jsem čekal ufony, ale výsledek celkem mile překvapil. Na druhé straně jsem si říkal, kdy se tam objeví Harrison Ford a práskne bičem. Mimochodem – hlavní hrdinka je takovou zajímavou kombinací zmíněného archeologa a Larry Croft. Docela jsem čuměl, když se v jedné scéně potápěla a pak jsem zase prskal smíchy při kecech: „musíme zachránit svět“ – větší klišé jsem v poslední době neslyšel. Inu, když se to tak vezme, tak kniha je docela takovou sbírkou klišé. Ačkoliv jsem čekal, že hlavní hrdinku obviní z vraždy, půjde jí po krku FBI, zednáři, policajti, vrazi a že ve zběsilé honičce bude luštit symboly a bude mít k ruce manžela. Což se nestalo a byl jsem mile překvapen. Na druhé straně mohli autoři trochu víc zapracovat na záporákovi. Člověk, který se dokáže manželské dvojice zbavit jen pomocí ostrahy/vojáků a psychyatrů je spíš k smíchu. Každopádně pokud nečekáte velké věci, máte rádi konspirační teorie o konci světa a rádi se u čtení bavíte, jste tu na správné adrese. Na druhé straně ale nechápu, jak se tohle mohlo stát mezinárodním knižním hitem…

Bolo by iba nosenim dreva do lesa, keby napisal, ze seria o Gotrekovi a Felixovi zo sveta Warhammeru je skvelym oddychovym citanim. Seria, ktora je v nasich koncinach asi najznamejsia z tohto sveta, je vsak naozaj to, co o nej vsetci tvrdia – na nic sa nehra, ide vyhradne o odpocinkove akcne fantasy „poctenicko“ so sympatickymi postavami, ktore vam prirastu k srdcu. Gotrek – slavny trolobijec vrhajuci sa do naruce smrti s cielom hrdinsky zomriet rukou tej najvacsej prisery aka po svete chodi a jeho priatel Felix – basnik, buric a lamac zenskych srdc, ktory ma tuto smrt zazmanemat. Nesuroda dvojica, ktora zaziva fantasticke dobrodruzstva a len tak, „mimochodom“, zachranuje svet. No nefandite im :)

Konecne diel, ktory fici od zaciatku az do konca. Ziadne prekazky ako predstavovanie postav a prostredia v prvom diele alebo nezabavna prva tretina predchadzajucej casti. Toto je cista esencia Warhammeru – temne prostredie, akcia a anti-hrdina, ktoremu aj tak drzite palce. Ako bonus sa nakoniec dozviete, ze vsetko je inak, ako sa na prvy pohlad zda. Teda, mozno :) V kazdom pripade to Mike Lee a Dan Abnett rozohrali na velmi kvalitnu seriu a ak nepopustia kvalitativnu latku nizsie, kazdy priaznivec akcnych fantasy pribehov s ponurou a takmer depresivnou atmosferou sa bude tetelit blahom. Vdaka bohu za kvalitne odpocinkove citanie pomedzi „vaznejsimi“ literarnymi dielami.

Ačkoli pro mnohé modla, já si k této sérii cestu nenašel. Možná za to může styl, kterým Tolkien píše, či roztahanost. Prostě se mi nelíbí. Samotného mě to mrzí. Paradoxně film bych hodnotil daleko lépe

Kdo jiný by měl být schopen napsat skvělou povídku o chlapci se speciálními, znepokojivými schopnostmi než právě O.S. Card? Sedmnáctiletý Mick vypráví o svém životě, o osamělosti, o útrapách, jaké musel překonávat, o lidech, které zabil, o náboženském fanatismu a také o naději. Možná příběh občas pokulhává v logice, je však nesmírně čtivý a ani chvilku nenudí. Nevím, jak dopadlo rozpracování do románové podoby, ale povídka se panu Cardovi povedla na výbornou (byť imho ne na jedničku hvězdičkou). 85%

Knihu jsem dočetl už včera, takže jsem měl čas si v hlavě trochu urovnat dojmy. Je to Abercrombie, jak ho známe. Neuvěřitelně čtivý, zábavný a sarkastický. Mnohdy mě svým humorem dostal do kolen. Z postav není žádná vysloveně dobrá ani špatná, hlavní hrdinové jsou v podstatě lumpové, možná kromě Třesavce. Všechny jsou celkem vybarvené a sympatické, přičemž Abercrombie se nebojí provléct hrdiny i tím nejhorším bahnem. Dokonce mu odpustíte i ten šíleně přímý děj, kniha je skutečně celá jen o cestě za pomstou. Co mě však přinutilo srazit jednu hvězdu je (ne)provázanost s Prvním zákonem. Ano, v knize vystupuje pár postav z trilogie v roli více než jen vedlejší, další se zde mihnou jako takové malé cameo. Jenže když se všude psalo, že Best Served Cold se odehrává ve světě Prvního zákona a že se dozvíme více o osudech různých postav, a tak dále, čekal jsem, že nám Abercrombie řekne, co se v třeba takovém spojeném království stalo za těch pár let, jak to vypadá na severu, jak to vlastně dopadlo s hlavními postavami trilogie a jak si vedou (Psí čumák, Logen, apod). Abercrombie se však omezil na pár velmi neurčitých zmínek, čímž mě, přiznávám, trochu zklamal. Ale možná na to budou mít ostatní jiný pohled, každopádně kniha je to skvělá, výborně napsaná a nejen pro čtenáře Prvního zákona must have záležitost.

2.SV vyhrálo Německo, díky včasnému nasazení letájících talířů Vrill, spolu se spojenci Japonskem a Itálií si rozdělili svět. Nyní umírá nejvyšší říšský kancléř M.Bormann a nahrazuje ho Dr.Goebbels, zatímco stále více lidí by chtělo na jeho místě vidět R.Heydricha, který díky dobré práci tajných služeb přežil atentát v Praze.A my můžeme sledovat několik dějových linií, kde hlavní je přílet tajného německého agenta do ameriky, aby varoval Japonce před hrozícím atomovým útokem ze strany Německa. Jak již bylo napsáno výše, kulisi alternativní historie jsou tu opravdu jen na dodání stísněné atmosféry.Hlavní je stále jako ve všech Dickových dílech hledání pravdy o smyslu života a víry v cokoliv. Dickovy knihy pro tenhle přístup miluji, ale musím tady souhlasit s avatarem2, že jakkoliv jsou rozehrány příběhy několika jedinců mistrovsky, závěr knihy jsem přes nejvyšší úsilí moc nepochopil. Nicméně z pohledu alternativní historie si je třeba uvědomit, že stačilo pár měsíců a mohlo jít o realitu.

Úderné eso bulvárního plátku „Senzace“, Radoslav Tomaszewski, opět v akci! S rostoucí popularitou svých článků musí hledat nové únikové cesty před oddanými fanoušky, každý trik a každý kanál je mu dobrý… Tolik k zábavnější polovině povídky, potom následují metafyzické teorie a poněkud ultimátní závěr. Povídka nemá špatnou ideu ani rozuzlení, ale to vysvětlování různých záhadných jevů snad začnu přeskakovat:-). Imho je to nezáživné a zdržuje to, když musíte číst opakovaně, abyste (snad:-)) pochopili. 64%

Povídka o tom, jak se žije v anglické vesnici a co se skrývá pod povrchem. Musím říct, že Angličanům jejich mytologii a kořeny docela závidím.

Pro Koralinu platí heslo: V jednoduchosti je síla.. Koralina, malá holčička, na kterou rodiče nemají čas, objeví v novém domě kam se nastěhovali tajný vchod do dalšího domu.. který je téměř stejný.. Kniha má svoje zaprášené kouzlo, které na vás dýchá z každé stránky. Hororová pohádka příjemně zamrazí a nenechá vydechnout.. Doporučuji číst na jeden zátah, dá se to v klidu zvládnout a za ten zážitek to stojí..

Super satira.

Knížka pro čtenáře každého věku: těm mladším dost možná ukáže nové obzory a dospělí si osvěží staré pravdy, na které mohou v dnešní uspěchané, bezohledné době zapomínat. Jakkoliv nejsem odpůrcem Pratchetta, ba právě naopak, „Národ“ mě nelákal… a zpětně nad tou skepsí mohu jen nechápavě zavrtět hlavou. Jde o výjimečný román, jaký lze těžko zařadit do nějaké škatulky: je v něm spousta dobrodružství, moudrosti – jednoduše podané, aniž by tím myšlenky ztrácely na kvalitě, nouze není o okamžiky smutné, najde se i pár napínavých a samozřejmě nechybí ani humor. Zkrátka příjemné počtení o novém začátku, o střetu kultur, o lidské sounáležitosti, o síle lidského ducha, prostě o mnoha důležitých věcech. Závěrečných cca 30 stran bylo na můj vkus poněkud ušmudlaných (nedaří se mi vybrat výstižnější výraz), ale jinak mohu jedině chválit a vyseknout panu Pratchettovi uctivou poklonu. 90%

Výborná napůl hororová povídka o tom, jak se les a tradice vypořádaly s příchodem křesťanství.

Nebylo to zlé, ale ke štěstí mi pár věcí chybělo či přebývalo: některé části byly složité nebo spíš složitě napsané, což vám nepříjemně rozhodí rytmus čtení. Pro krátkou povídku se mi přišla zbytečná snaha vytvořit takto komplexní svět. Hlavní hrdina byl rozhodně fajn a rád bych si přečet další jeho dobrodružstvím ale opět jsem neměl jasno v jeho roli v celém příběhu. Faktem je, že autorka umí a příště její jméno bude následovat zvýšení zájmu o dané dílo.

Jednou větou: zjednodušení by povídce slušelo.
A kdyby se mu dostalo, byly by to hvezdy 4.

Temné stezky začínají tam, kde Drowův odkaz skončil. Drizzt se svojí skupinkou přátel cestují světem za mnichem Kaderlem, aby konečně zničili Crenshinibon. Jenže Wulgar již není to, co býval. Je zamlklý a agresivní. Teď je na mladém barbarovi aby po Drizztovi převzal depresivní myšlenky a rozhodl se, co dál. V knize je mnoho prostoru věnováno Artemisi Entrerimu, navrátivšímu se do Kalimportu. Je o něm v podstatě polovina knihy. Zatím jsem tomu nepřišel moc na chuť. Kniha je totiž součástí série Legenda o Drizztovi, nikoliv Legenda o Artemisi. Jsem zvědav, jak se to bude v dalších dílech vyvíjet. Pro mě je to zatím zklamání a nejslabší díl celé Legendy o Drizztovi. I přesto je to však hezký nadprůměr.

Je vidět, že se pan Weber naprosto vžil do svého světa a chrlí čím dál tím tlustší knihy. Oproti předchozím dílům je kniha rozdělena na 6 částí, kde se střídá dění mezi vězeňskou planetou Hádes, kde je Honor a zbytkem světa. To znamená, že k hlavní postavě se dostaneme až po prvních 100 stránkách. Na jednu stranu je hezké vidět, jak je autorův svět živý a promyšlený; na stranu druhou, nepotřebuji vědět, kde si každý bezvýznamný voják uprdne. Bitvy jsou napínavé jako vždy a tentokrát se do hry dostávají i nové typy lodí. I když je to už rozvláčnější než úvodní díly, stále je to napínavé a čtivé.

Čistokrevný průměr. Nic objevného zde nenajdete. Ale to se od Feista ani nečeká. Naštěstí oproti jeho jiným knihám je to zručně napsaný příběh a bavilo mě v něm pokračovat dále. Borric a Erland jsou sympatičtí a Kesh dostatečně exotická. Když pominete několik chyb a pár nelogičností tak se tím dá zabavit na pár dnů.

Povedená povídka, které by prospělo pár stránek navíc. Závěrečné rozuzlení je načrtnuto jen na pár řádcích. Příběh je trochu podobný zaklínačským povídkám od AS, ale čím dál více se ubírá svým směrem.

Vynikající povídka. Holdstock vzal svoje klasické téma a dal mu zbrusu nový kabát.

Povídka v klasickém Holdstockově stylu. Je tu tajemno, krajina, která do sebe nechce pustit člověka. Zarazilo mě jen racionální rozuzlení, závěr působil dost nepatřičně.

Opět vynikající námět: Tomaszewski na procházce po důvěrně známých místech objeví budovu, jejíž existenci si nepamatuje. A co by to bylo za novináře, kdyby se nevydal dovnitř záhadu rozlousknout? Naneštěstí pro mě tvoří značnou část povídky popisy fyzikálních (či snad metafyzických) jevů a navzdory opakovanému čtení vět nemůžu tvrdit, že bych z toho byla úplně moudrá. Naštěstí jsou pro nás blbé uváděny i praktické příklady, jelikož samotné vědecké řeči o jsoucnech způsobily mému mozkovému ústrojí těžké trauma. Znovu nechybí postřehy humorné i k zamyšlení, výtku bych (kromě již zmíněných pasáží) měla k tomu, jak novinář vyřeší problém, co nerozlouskli vědátoři. Ale je to hříčka a nějak to holt dopadnout muselo:-). Výborná povídka… zvláště pro lidi, kterým se z fyziky nekroutí chlupy v nose;-). Já bohužel musím hodnotit trochu níž, Lewandowski za to však nemůže (nebo jen v minimální míře). 74%

Nejprve se před mýma očima odehraje několik až archetypálních scén. Marně hledám, co mají společného, snad kromě všudypřítomných masek a exotických parfémů. Jakmile herci začnou vypadávat z rolí, dostávám konečně šanci: ze zmínek o tom, co není, začínám pomalu chápat to, co je.

Povídku jsem četla dvakrát, mezitím stihla zapomenout závěr, a pořád nevím, co si o ní mám myslet. (I moje hodnocení berte jen velmi přibližně.) Popsaný svět si dokážu představit docela dobře, nedokážu si ale představit sebe v něm, připadá mi hodně vzdálený. A ten závěr – není nelogický, ale trošičku jednoduchý. Mám chuť se zeptat: A co potom?

Povídka ve znamení drsného humoru, satiry i vážného zamyšlení nad stavem společnosti. Zločin jako forma umění sice není novým nápadem, ovšem Lewandowski téma pojal dost originálně a velkoryse, citlivější povahy v některých pasážích nejspíš naberou odstín pleti ála svinibrodská zeleň ;-). Krvavý příběh sledujeme optikou novináře Tomaszewského, což sice není až tolik ujetý ranař jako třeba Kuba Vandrovec, ale zábavy si čtenář s tímto cynickým průvodcem užije dostatek – smíchu, mrazení i zadumání. Závěr může trochu zklamat příznivce jasných, uzavřených konců, je však logický, reálný a zcela odpovídající postavě hlavního hrdiny. Skvělý úvod „Noteky 2015“, už se těším na další Tomaszewského příhody :-). 91%

Dokonalý a bohužel řadami čtenářů asi naprosto opomíjený text. Místo nějakého akčního dramatu utkal Jan Poláček úchvatné komorní drama, v níž se propletá minulost s přítomností a hlavní hrdina vypráví příběh svůj a své rodiny. Trochu jsem se i bál, že jazyk bude náročnější, ale autor mě už na první stránce dokonale vyvedl z omylu. Jazyk je úžasně čtivý skoro až Čapkovský a styl je vybroušený jako diamant. Chápu, že řadu čtenářů autor asi zaskočí, když se hrdina místo účasti v rozhodující události rozhodl tak, jak se rozhodl a dal přednost rodině před národem. Kromě stylu a nádherného jazyka pak musím obdivovat obří gejzír nápadů, schopnost stvořit dokonale živoucí postavy a hutný svět, kde bych chtěl bydlet. Kdo by si pomyslel, že místo bájné Germánie přijde bída, plivání na válečné hrdiny a tvoření demokracie po Adolfově způsobu? Prostě mě už žádný text tak dlouho nenadchl a neznepokojil jako právě Spěšný vlak, který patří k tomu NEJ, co u nás kdy vzniklo.

Zmítají mnou rozpaky z tohoto dílka Jany Rečkové. Nadějný, mysticky temný začátek o dvou dávno mrtvých psancích, povolaných k plnění nebezpečného úkolu, mě příjemně navnadil: mělo to atmosféru, mělo to šmrnc, slibovalo to mnohé… Leč slibný potenciál postupně vyšuměl do ztracena, jde pouze o další variaci tolkienovského putování družiny hrdinů – navíc napsanou způsobem, jaký by se mi moc líbil coby scénář k RPG hře. Dostanou quest, jdou, bijí se s nepřátelským prostředím, překonají překážky, potkají NPC, jdou dál, přijdou jinam, pobijí se s nepřátelským prostředím, naberou nějakou zdatnou NPC do skupiny, jdou dál, etc., etc., splní quest. Ať už jsou v chrámu bojovných mnichů, v začarovaném lese, na území nepřátelských pánů nebo v ledových horách, prostě kdekoliv, schéma je stále stejné. Na logiku se kdovíjak nehraje, svět je poskládaný halabala, o promyšlenosti a kompaktnosti děje nemůže být řeč, je s ním nakládáno velmi samoúčelně – božstva ve stroji nevyjímaje. V nouzi kupříkladu neváhají zasáhnout kouzelní senioři, co do té doby vystupovali v příběhu jen okrajově, o jejich moci a významu neměl nikdo tušení. To bych ještě překousla, kdyby knížka nabídla postavy, se kterými se lze ztotožnit, držet jim palce. Bohužel, autorka nedokázala stvořit skutečné lidi, jen jejich prkenně ploché ideály. Jejich chování prakticky postrádá motivaci, jsou jednoduše čestní, kladní až to bolí, nebo jsou bezdůvodně zlí a tím se vysvětluje vše. Zvláště protivné mi bylo neustálé předhazování dokonalosti hlavního hrdiny Errala Ercava: neuplynuly tři stránky, aby někdo neobdivoval jeho krásu, bojové umění či jak je to správný chlap. Imho poněkud pubertální přístup. O něco lépe dopadl jeho druh Chrmec, kterému naštěstí nebylo věnováno tolik pozornosti. Mátlo mě, proč je tímto hrdinou používaná zbraň, podle popisu řemdih, stále označována za kladivo…? Zbytek vystupujících má role podružné a psychologii takřka nulovou (a není jich málo, snad každý komparzista má své jméno a leckdy akorát bezúčelně zabírá stránky). V druhé polovině se zjeví jakž-takž významná figurka čaroděje Zyryté, další, všemi hojně obdivovaný, bůžek ve stroji (aby se mohl setkat se svým 60 let mrtvým předkem, ovládá jakousi blíže nepopsanou gerontologickou magii). Samostatnou kapitolou je hlavní záporák, Ledový pán, jehož možnosti a schopnosti zůstaly velmi hrubě za očekáváním, vzbudil spíš pocit trapnosti než hrozby. Suma sumárum: samozřejmě to není tak zlé, jak to asi z komentáře vyznívá, ve srovnání s „Ve stínu Zehyrů“ jde o veledílo (to lze ovšem říct prakticky o každé fantasy knize:-)). Od „nejlepší české fantasy roku 2000“ jsem každopádně čekala něco víc a do druhého dílu se budu muset nutit :-/. 58%

Že má série časem klesající kvalitu se stává dost často. Ovšem sešup, jaký předvedl Joe Haldeman, když zvládl dojít od 100% k jednoznačnému braku během pouhých tří dílů, se vidí vážně zřídka. Opravdu podařený výkon. Doporučení? Přečtěte si Věčnou válku. Pokud budete mít chuť, zkuste Věčný mír. A Věčnou svobodu hoďte rovnou do smetí. Konečně, v dnešní době je to docela příznačné…

K této knize toho lze bohužel napsat jen málo. Sice navazuje na skvělou „Věčnou válku,“ ale je to průšvih v naprosto každém možném směru. Nudná, protahovaná kaše, nesmyslná, nelogická zápletka, ploché postavy a naprosto šílená (v ryze negativním smyslu) pointa. Nevím, zda Haldeman toto napsal v dočasném pominutí smyslů nebo mu pár drsných chlápků nakladatele drželo u hlavy útočnou pušku M-16, ale soucit s knihou mít nelze. Je hluboko pod úrovní drtivé většiny začátečníků vydávajících svůj první román, a dokonce i pod úrovní některých internetových povídek. Možná, že kdyby to OPRAVDU byla práce nějakého nováčka, dalo by se přivřít oko, ovšem pokud se autor jako Joe Haldeman nestydí předložit svým čtenářům takový paskvil, lze na oplátku udělit jediné hodnocení: BRAK.

Problémem této knihy, jakkoliv dobře napsané, jsou – vedle faktu, že s „Věčnou válkou“ nemá absolutně nic společného a nechápu, proč je k ní řazena – tři hlavní body:

Za prvé: Absence logiky. Haldeman se místy až zoufale snaží spojit do souvislosti věci, mezi kterými žádná souvislost nejen není, ale často si přímo odporují. Hrozba plynoucí z výstavby urychlovače (mimochodem skutečná – ta teorie není výmyslem!) nijak nesouvisí s nutností humanizace a hrdinové se chovají zcela pitomě, když se pokouší nejprve zbavit všechny lidi schopnosti páchat násilí a teprve pak se vypořádat s vrahy za svými zády. Vede to až k nechtěně grotesknímu závěru, kde v kasárnách plných vojáků bojuje s elitní vražednicí jeden jediný muž prostě proto, že ten jediný ještě bojovat může.

Za druhé: Naprostá morální pomýlenost. Pokud se Robertu A. Heinleinovi vyčítá, že je válkou posedlý fašista, Haldeman předvádí, jak může zatemnit mozek pro změnu pacifismus. Celý projekt „humanizace,“ kterou hrdinové tajně rozjíždějí, není žádná spása lidstva. Je to prostě NÁSILNÝ ČIN ze kterého nemůže v konečném důsledku nic dobrého vzejít. Možná se jím odstraní „přímé násilí,“ ale ve výsledku si zlo jen najde méně rovné, ale o to nebezpečnější i zákeřnější cesty, než je válka. Žádnou jinou výhodu nepřinese – nemluvě o těch sto tisících lidech, kteří dožijí někde v rezervacích za ostnatým drátem jen proto, že jejich mozek tenhle skvělý „dar míru“ nepřijme. Má-li být konce všech válek dosaženo za tuto cenu, pak děkuji, nechci.

Za třetí: Vypočítavý alibismus. Samotná organizace Enderů toužících vyvolat konec světa je přitažená za vlasy. O tom, zda by něco takového opravdu mohlo vzniknout a dosáhnout moci, jakou v románu disponují, by se dalo silně pochybovat, ovšem zde jde spíš o demonstraci lidské násilné povahy. Ze stejného důvodu Haldeman čtenářům hezky krvavě servíruje řádění napůl šílené vražedkyně Jericho – nejde jen o efekt, ale hlavně o to, „dokázat“ čtenáři nezbytnost projektu humanizace. Jenže čím horší věci Jericho spáchá, tím víc k ní paradoxně lze cítit soucit, protože si uvědomíme, že ona je jen částečný viník, pouhý nástroj – a ti, kteří ten nástroj ovládají, si sami ruce nikdy neušpiní, humanizace se jich nedotkne.

Neodrazuji od čtení této knihy. Rozhodně je dobře napsaná a také místy pozoruhodně předvídavá hlavně co se týče strategie, vývoje budoucí vojenské techniky a mnoha dalších věcí. Pouze doporučuji se během čtení dobře zamyslet nad jejím obsahem.

Proslulý protiválečný román a příběh vojína Mandely, který jen nucen vybojovat svou věčnou, díky relativistickým posunům při kosmických letech, stovky let trvající válku proti mimozemskému nepříteli, aby na konci přece jen našel mír i lásku, o které věřil, že je dávno ztracena.

Je obecně známým faktem, že na rozdíl třeba od Roberta A. Heinleina, Haldeman válku nenávidí a na profesi vojáka nespatřuje zhola nic ušlechtilého, natož vznešeného. Ve „Věčné válce“ tak nenechal nit suchou a nanejvýš názorně rozebírá negativa obojího. Vojáky ukazuje jako nešťastníky nelítostně vláčené a semílané válečnou i byrokratickou mašinérií, válku samotnou jako masakr beze smyslu (její „důvod“ odhalený na konci nejen nikoho nepřekvapí, ale po předchozím dění je vlastně bezvýznamný) řízený neschopnými veliteli, idiotské předpisy, vojenskou tupost, zoufalost, i prostou bolest a krev na bitevním poli… stačí si vybrat, pominuto není nic. Přitom to nepůsobí nijak přehnaně či afektovaně. Je znát, že Haldeman sám ve válce bojoval a moc dobře ví, o čem píše. Především část poukazující na „vietnamské trauma,“ kdy se Mandela krátce vrací na Zemi, kde mezitím uplynuly stovky let a společnost se změnila natolik, že tam prostě nepatří, nedokáže zapadnout a jedinou možnost pro něho představuje návrat k armádě, je opravdu velmi výmluvná. Doporučil bych tento román jako povinnou četbu nejen příznivcům military sci-fi, ale i těm, kteří jí naopak v lásce vůbec nemají – jedna ze SF knih, které nejspíš nikdy neztratí své ostří.

Číslo balancující na hranici mírného nadprůměru. Velmi dobrá povídka Kressové, alespoň sympaticky ujetý nápad u Sembtena, v české sekci pak svižný Mazurek a minimálně zajímavá Rusková. Na opačném konci jedna povídka, která se téměř nedá číst, druhá, co k tomu nemá daleko a nudný Mls. Zbytek se pohybuje někde mezi.

Ach jo. Další typická „mlsovina,“ které autor seká pomalu jak Baťa cvičky. Sama o sobě ne špatná, jenže s každým dalším opakování se tento styl povídek stává méně a méně vtipným, ačkoliv se jejich témata mění. Možná by to už chtělo zkusit něco – cokoliv – jiného, protože tohle je prostě průměr.

Přece jen lepší než „Rozptýlení,“ protože tahle povídka má alespoň jakýs takýs děj, ale zajímavé je to zhruba stejně, to jest vůbec. Opět názorná demonstrace přesvědčení některých autorů, že věci jako logika, příběh, pointa nebo aspoň trochu slušný závěr jsou pouhé postradatelné doplňky pro atmosféru.

Příběh špičkového bezohledného vědce vypovězeného na primitivní planetu, který se nehodlá se svým údělem smířit a rozhodne se její obyvatele využít k pokračování svých pokusů. Logika poněkud skřípe (je opravdu s podivem, že by nikdo zvenku nesledoval, co se na té planetě děje a nezakročil), nicméně nápad není špatný a rozhodně ne černobílé postavy je nutno ocenit. Závěr mi ovšem přišel zbytečně tvrdý „na efekt,“ neboť ta situace šla určitě řešit i méně drastickým způsobem.

Další variace na „Běžícího muže,“ zápletka nikterak originální či převratná, ale poctivě napsané a hezky odsýpávající. Navíc se autorovi podařilo vymyslet alespoň docela pěknou, novou pointu.

Pokus o horor, kterému nelze upřít atmosféru, ale potápí ho uspěchanost ve druhé části a také délka času, který příběh pokrývá. Chtělo to buď více místa nebo zcela jinou stavbu, ale ani takhle to není zlé.

Příběh jednoho starého muže, který se – svými slovy – vydal na bláznivý výlet kvůli prstenu, co mu sežral robotický pes, zúčastnil se milosrdné smrti jediné ženy, kterou kdy miloval a zachránil život jedné z největších zločinných podvodnic. Snad to zní úsměvně, ale je to povídka, která vás přivede k zamyšlení, protože i bez fontány stáří budeme jednou možná účtovat se svým životem a sny stejně jako on.

Ovšem ta představa o Romech, jakou autorka má, se od naší každodenní reality opravdu hodně liší…

Co to bylo? Nic. Příběh to v podstatě nemá, hlavu ani patu to nemá, pointu to nemá už vůbec, jenom nudná n-tá varianta na rozpadající se vědomí v síti. Škoda papíru i těch dvaceti minut na čtení.

Jak už bylo řečeno, samotné vysvětlení záhady Jacka Rozparovače je předvídatelné a tuším, že obdobné se už navíc někde vyskytlo. Notně originální je ovšem důvod, kvůli kterému hlavní hrdinka svou akci podniká, a vůbec celá náplň její práce. Na podobně střelený nápad jsem už dlouho nenarazil a je škoda, že patrně neexistují další povídky popisující její předchozí mise… stačí zapojit představivost. ;-)