LEGIE - databáze knih Fantasy a Sci-Fi

Hodně zajímavá povídka vzdávající hold brakovému žánru zhruba 1.pol. 20.st. Jakýsi mix westernu a Lovercrafta. Povídka je psána dost nesouvisle, což může někomu vadit, ale momenty, kdy je hlavní hrdina mimo a rozumný popis světa se slije do řeky psychedelických vidin a vjemů mi osobně přišly skvělé. Po přečtení (mimochodem, nejspíš nebude stačit jedno) jsem nabyl dojmu, jako by sám autor byl tak trochu mimo a jen občas se z tohoto stavu vynořil :) Pro mně každopádně nejzajímavější povídka první poloviny TDK2.

díky legionářům jsem sáhl po této knize. a jsem zatraceně rád.

z tatíčkem kingem jsem se rozešel někde u „nespavosti“. tak nějak se začínal opakovat a síla jeho příběhů se vytrácela. měl jsem překingováno. o tom, že má píšícího potomka jsem netušil (jsa ignorantem). to jsem se dozvěděl až z komentářů a diskuze tady. a protože ohlasy byly kladné a námět zajímavý, šel jsem do toho a pořídil si „rohy“.

jsem nadšený. tohle je přesně ta úžasná kombinace psychologie, napětí a mystiky, která mě na kingovi starším zaujala a zdá se, že joe hill ji dotáhl k dokonalosti. na rozdíl od otce u svého románu zvládl závěr (king to vždycky, snad krom nezbytných věcí, zahrál nějak do autu). poslední věta (ne, nebudu citovat, přečtěte si to sami) skvěle shrnuje moje dojmy a zkušenosti. příběh mě dokázal docela rozjitřit, je ostrý jako ty rohy, dokáže bodnout na správných místech. mám už něco odžito a ty miniosudy postav románu jsou více než zajímavé, jsou (o)pravdivé, nemilosrdné, lidské (v tom neidealistickém slova významu). opět jedna kniha, přečtená bleskovým (na mě) tempem. jdu si pro „černou krabici“.

Ray opět dokazuje, že pro něj je mísení žánrů naprosto přirozené. On si tu svou poetiku a fantasknost nacpe do hororu a díky tomu povyšuje pulp na veledílo. Rád bych vyzdvihl dokonale napsaný závěr, kdy mi skutečně vstávaly chloupky na krku. Jeden po druhém.

Po Kostře už druhá povídka z Kaleidoskopu, která mi neodbytně připomíná Barkerovu Revoluci těla. Kdepak se ten britský šibal asi inspiroval?

Bradbury je výborný pozorovatel, který poznatky sledování zcela přesně zabudovává do svých próz. V tomto případě jde mimo jiné o dětské vymýšlení si. Kdo máte děti nebo jste s nimi často ve styku, jistě to znáte. V této povídce si horečkou sužovaný kluk také vymýšlí. A nyní přistupuje typický prvek Bradburyho hororů. Co kdyby to všechno byla pravda?

Chtěl bych ještě upozornit na neuvěřitelně přesvědčivě napsané dialogy a naprosto „hmatatelnou“ cizotu po změně osobnosti hlavního hrdiny, vyjádřenou na několika řádcích. Tomu říkám spisovatelké mistrovství.

geniální povídka, která mě přivedla k serióznímu konstruování jazyků. je to lingvisticko-chemická space operka, pro mě neodolatelná kombinace.

Odlehčený satirický horůrek o jednom vynikajícím vynálezu věrnému úsloví, že „Pomsta chutná nejlépe ledově vychlazená.“

Ve fantastických polohách je Bradbury nejsilnější, svůj, jedinečný. V této povídce se snoubí fantaskno s hororem a oba prvky jsou zpracovány na perfektní úrovni. Pes, emisar nemocného chlapce, mu nosí do postele ve svém kožichu svět. A vodí návštěvy.

Tak jsem se poněkud opožděně svezla „Vlakem do pekla“. Lístek byl podepsán vlastní krví a cílem byla cesta za štěstím, dokonalým štěstím. Jízda to byla příjemná, bez zádrhelů, půl století zpátky snad i poučná a objevná, leč v současnosti mi příjemně obstarožní výbava kupé ani výhled z okna nenabízel nic převratného. S ohledem na dobu, kdy vlak poprvé vysupěl ze stanice a naložil pasažéry, dávám hezkých 80%.

Jak Bradburyho žeru, tak mnohé jeho horrory jsou už dnes vyčpělé, což je případ i této povídky. Základní plán je neuvěřitelně drzý a kacířský, opravdu hororový, ale zpracování a předvídatelnost konce mi povídku kazí. Mojí vadou je také to, že se nějakých ďábelských dětí nebojím. Nevyvolávají ve mě obavu, mám psychiku nastavenou jinak, na jiné strachy. Proto je hodnocení takové, jaké je. Dal bych i míň, ale chci ocenit novátorství a průbojnost myšlenky.

Osobne jsem tedy pocit, ze knihu psal chlap, neziskal. Je to velmi ctive, nenudi, rad si prectu dalsi dily. Ale autorcino pohlavi se nezapre. Tolik pitvani psychik by muzsky autor nepripustil. Jiz nize zminovany vztah bratru je vylozene zenskou zalezitosti. Robin a jeho mirne homosexualni pristup je dalsi takovou veci… nu a konec je vylozene zensky. Nekritizuji, pouze se snazim vyrovnavat. Kniha je to bezpochyby dobra a temer (temer!) vybocuje z mantinelu naznacenych v onech sovinistickych uvahach, ktere ted momentalne nemuzu dohledat.

Krátká hříčka, bajka či snad podobenství o tom, jak daleko je (nechutně bohatý) člověk ochoten zajít, aby našel Boha… nebo alespoň toho druhého. Určitý náboj povídka imho má (vyvolává vizuálně zajímavé, morbidní představy), není to však žádný zázrak – předvídatelné, s křišťálově průhlednou pointou. Barkerův průměr. 61%

Budem uprimny – svet Warhammeru (a W4k) je mojou srdcovou zalezitostou. Ano, umelecke kvality tu iba tazko hladat, ale ako oddychove citanie pre toho, kto ma rad temny svet Warhammeru, akciu a odvazne ciny, je to skvela kniha. Do dokonalosti ma daleko, ale na to sa tu nikto nehra. Zhltol som knihu za par hodin – postavy su sympaticke a vy im fandite aj ked nie su klasickymi hrdinami, akcia je svizna, dobrodruzstvo strieda dobrodruzstvo a citatel sa rozhodne nenudi. Trochu som sklamany priemernym hodnotenim, lebo ako zaciatok serie je to velmi slubne…

Skvěle zpracované téma věčného života v dětském těle, dětské šikany i pedofilství. Příběh dvou osamělých duší, mezi nimiž se vytváří zvláštní přátelství, které by mohlo přerůst v lásku, kdyby… Jenže to kdyby nikdy nenastane. Je v tom vlastně obrovská beznaděj a čtenář po přečtení téhle knihy rozhodně nemá potřebu stát se upírem ;) Jen mi vadily ty vedlejší dějové linie.

Čtvrtá kniha série Krevní pouta je mnohem osobnější a emotivnější než všechny předešlé, je to především příběh Vicki. Mrtvá matka a lékařské experimenty jsou jen mrazivým způsobem, jak čtenáři víc odhalit její pocity a duši. Je to nakousnuto hned na začátku, kde Mike i Henry po ní žádají vyjasnění svých vztahů, zatímco ona si nejen nedokáže mezi nimi zvolit, ale ani si připustit vážnost vztahu a přijmou z toho závazek. Frankensteinovská zápletka s lékařskými experimenty se autorce povedla. Vědci jsou schopni jít ve svém zápalu přes mrtvoly, a to doslova. Velká gradace vyprávění nastává v polovině knihy, kdy zmizí Henry. Od poslední stovky stránek se nedá odtrhnout a při poslední noci máte pocit, že se vezete na zvýšené hladině adrenalinu spolu s Mikem a Vicki. Nemůžu prozradit závěr, ale Huffová vyřešila Vickiiny vztahové problémy velice nečekaně.

Clive si zas jednou nejspíš šňupnul moc dlouhou lajnu, končetiny ho přestaly poslouchat… a zrodila se úchylná povídka. Co kdyby lidské ruce měly svou vlastní vůli? Co kdyby zatoužily po naprosté nezávislosti, protože už by dál nesnesly to ponižující zacházení – všechno to utírání zadků, šťourání se v nose a podobně? Třes se, člověče – tyrane! Revoluce! Nějakou dobu budu na své končetiny, zvláště ty horní, velmi hodná. Tak co, holky, jaký krém dnes preferujete – heřmánkový nebo s medem? 75% EDIT: Tak inspirací zřejmě nebyla Barkerovi droga, skutečnost je děsivější – „Alien Hand Syndrom“ opravdu existuje, vlastní končetiny mohou jednat nezávisle na vůli majitele. Takto nemocní lidé mohou být vyfackováni ba i škrceni vlastní rukou…

Ach jo, no bylo to lepší než minule, ale stále žádná sláva:

Ano, jak říká Tomst, Beeker je nejlepší postavou v knize. Následován Max Pruet a „ledovou čubkou“ Lavernou. Vlastně nové postavy dostaly větší prostor než ty staré známé z minulého dílu. Což ti, kteří si oblíbili nějakou postavu legionáře, nebudou kvitovat…

Phule na ochranu kasína opět (jak jsem očekával) bleskurychle vymyslel velmi dobrý plán. Ani s jeho realizací neměl moc problémů, i když Beeker nám stále dokola tvrdí, že jeho pán téměř nespí… Já mu to i věřím, ale stejně je to celé divné.

Phule, respektive autor, si dává záležet, koho vyšle jako uši/oči do cílové zóny a my se tešíme, co tam provedou. A co? prakticky nic. Tiplice má pidiakci, Escrimo o něco větší a Čokoládový Harry taky jednu, ale její průběh nám představen téměř není, jen výsledek. Sushi jako jediný dodá Phulemu informace, které neměl a tak díky tomu se kolotoč obrany rozběhne podruhé.

Nemůžu si pomoct, ale autor vždy něco nakousl, já se začal těšit, že něco přijde a když to náhodou přišlo, bylo to na dva řádky… Ach jo. Já se divím, že má kniha tak kladné hodnocení, respektive obě knihy. Mě připadají polovičaté, nedotažné nebo pokrácené.

PS: pokud u Pluhovy roty byla obálka nesmyslná, tak zde je (asi) cíleně parodická, ale blbá je stejně: polonahá ženská lepící se na chlapa s obřím kanénem v ruce, dírami v hrudníku a paži, doutníkem v koutku a slunečními brýlemy – aaaaaaaaaaaaAAAAAAA

Tak tohle je zklamání jako prase, ale začnu od začátku:

Obálka, a vše co je na ní, lže!

Možná to má být parodie, ale budoucí čtenář si z grafiky a okolních textů může myslet, že jde akční sci-fi. Text jako Vojenští zatracenci Phulovy roty jsou zpět zase nahlodají myšlenkou, že už tu byli – což je u prvního dílu série imho úplná blbost. Zadní stránka pak představí 5 postav, z toho dvě pod jmény, které ve vlastní knize nenajdete… A poslední věta A jsou poslední nadějí lidstva uvozuje vyhrocený střet civilizací… k tomu se ani nemá cenu vyjadřovat.

Samotný příběh celého díla okamžitě připoměl film Nebezpečné myšlenky – což posun k sci-fi rozhodně nepřispělo. A přitom samotný začátek vůbec nebyl špatný: Phule byl u soudu vykreslen jako trotl, který je schopen vše spackat stylem inspektora Clouseaua (i když svou logiku jeho chování taky mělo).

Přesunem k rotě Omega se ovšem z postavy kapitána Phula stává superman, co předvídá jakoukoli situaci o týden dřív a pokud už nepředvídá, je schopen ji vyřešit z patra a samozřejmě správně.

Banda chátry Omega je z mého pohledu vykreslena povrchně. Změny v chování/cha­rakteru sice přicházejí, ale tak nějak divně. Sem tam se mi střípek mozaiky líbil, ale bohužel to bylo jednou u toho, podruhé u tamtoho…

Postava sluhy Beekera je fajn, ale z jeho role si pamatuju vždy jen odstavec před každou kapitolou a tak potenciál vševědoucího sluhu je imho trestuhodně nevyužit.

Co mě bavilo byl souboj s Rudými Orly. Ačkoli není nejdelší, nepůsobil na mě epizodickým charakterem jako vše ostatní v této knize. V tomto žánru (z lůzrů se stávají nelůzři) to bývá většinou finále. Zde si autor ještě neodpustil takový „svůj“ dovětek, který ovšem údernost tohoto finále snížil.

Velmi prumerne vydani. Zadna pecka, slusnou uroven maji podle mne tri povidky, mozna ctyri.

Nebylo to spatne. Tema urcite k zamysleni. Psychika rodice vychovavajiciho „na chvili“ dite, i psychika tohoto docasneho ditete mohou byt pro nekoho slusnym mentalnim kopancem. Mne to oslovilo.

Klasicka mlsovina – maloformatova, vtipna, tepajici zlorady doby. Jednou za cas je takova satirka prijemnym ozivenim.

Povidka mne vylozene nudila. Autor vybudoval prostredi do ktereho by se mu vesel slusny roman, ale pak do nej nedokazal napasovat zajimavy a srozumitelny dej. U spousty vet mi unikal konkretni obsah, ctivost byla zabita hratkami s abstrakci. Proto mne to nudilo.

peter høeg je mazaný spisovatel. oba příběhy, které jsem od něj četl (slečna smilly a klaun kašpar) mají podobné schéma: osobní pátrání po tajemství à la akta X, spousta poučeného a suchého humoru, ztřeštěný hlavní hrdina, mystické děti, strhující děj střídaný hlubokými vnitřními prožitky, moudré ženy, padouši bez zlých úmyslů. a přesto pokaždé to dokáže podat v jiném odstínu: ondy sněhobílém či teď pestře štráfkovaném. pokaždé mě dokázal dostat, zobal jsem mu z ruky, i když jsem si často pomyslel, že mě tahá za fusekli, ale dělal to rozhodně zatraceně zajímavě. jeho jazyk je také v podstatě stále stejný, úsporný a úporný, jarý, ale tvrdý až nemilosrdný k popisovanému. ať už píše høeg o čemkoliv, je to jen záminka k debatě se čtenářem o lidech a všem lidském (rodiče, vlastní děti, společnost, cokoliv). může to znít banálně, ale můžete si být jistí, že každá banalita se dá ztvárnit tak, že vám vezme dech, ačkoliv ve vlastním životě bychom si jí ani nevšimli. nemalou roli v tomto románu opět hraje nějaký vzor, tentokrát zvukový – hudba (u slečny smilly to byl vzor obrazový – sníh). mám hudební hluch, poznám kvartu, ale to je tak vše. takže mi unikl celý jeden rozměr díla a to jsou asociace hudby a situací. nicméně, popsáno je to tak skvěle, že i když houby vím, jak zní bachova ciaccona, hudbu jsem při čtení opravdu slyšel. další rozměr, jenž pro mě zůstal zabalen jak rozměry ve strunové teorii, je dánsko a kodaň, jejich topologie a fyziologie, která působí na čecha jako marsovská krajina, cize a exoticky, a které jsou dalšími aktéry příběhu. a zenovou dokonalost završuje překladatelka, která má můj hluboký obdiv, přestože se opět roztomile uťala při překladech odborných termínů (tu z fyzikální chemie).

haruki murakami, peter høeg a david mitchell: trojice autorů, kteří pronikají do žánru od lesa, posmívaným slipstreamem, ale ukazují, jak vypadá příběh, když je nejen fantastický, ale i fantasticky napsaný :)

Mne sa pacila aj poviedka Ozvena, aj ked musim priznat, ze Dlouhy sprint je predsa len lepsia. Kvalitativne je tento subor dvoch poviedok tak, ako sme zvyknuty u Zambocha, na vysi. Zapletka, popis akcie, atmosfera, to vsetko je prepracovane velmi dobre a som rad, ze som si mohol rozsirit obzor o Koniasovom svete aj napriek tomu, ze Vegas je casovo pred cyklom o Koniasovi a Baklym…

Pokud nejstrašlivější umělá bytost v dějinách vyrazí zvěstovat zkázu lidstvu, měla by si vybrat vhodnější posluchače, než hašteřivý manželský pár v důchodovém věku. Kratičká humorná hříčka – nepřevratná, ale mile úsměvná. 66%

Epické, hrdinské, smutné, zábavné a môžete si domyslieť ešte ďalšie vlastnosti tejto trpasličej knihy. Druhý diel je lepší a ďaleko komplikovanejší s množstvom detailov (aj keď niektoré detaily autorovi ušli) a predišiel prvý diel o veľký kus. Na konci knihy sa okrem Tungdila a ostatných nebudete hambiť za slzy ani vy…

„Prvních deset patří mně, aby bylo všem jasný.“ „Chovej se slušně, nebo tě rozsekám jako petržel.“ Boïndil Dvojčepel zvaný též jako Pruďas :-)

Povídka o tom, jak se nedá bez lásky žít. A jak člověk pro to udělá vše, i kdyby ho to mělo stát život.

Docela vtipná povídka o hrozné představě budoucího školství. Snad k tomu nedojde! Pobavil jsem se.

Kyberpunk domácího původu. Není to zlé, ale nějak už je to mimo současné trendy. Před 15–20 lety by to asi bylo objevné. Přesto dávám vysoké hodnocení, protože kyberpunk je mým oblíbeným proudem SF.

Jedno velké zklamání. Je to neskutečně naivní až dětské, žánrem daleko blíže k pohádce než k fantasy. Předvídatelný a neoriginální děj doplňují nereálně působící rozhovory někdy až přehnaně vykreslených postav trpaslíků. Máme tu strachy svázaného mrňouse schovávající se za štít či za druhy preventivně vždy a všude, opileckého zpěváka, který si přihne k láhvi skoro ob stránku, nejlepší trpasličí válečníky a všem těm velí neskutečně naivní vzdělaný trpaslík, který si respekt vysloužil bůh ví čím. Jsou to trpaslíci, kteří jsou daleko více lidmi a hobity. Nesahají ani po kotníky trpaslíkům W. Kinga (nemyslím trollobijce, to je zvláštní druh… :-), mistra Tolkiena nebo A. Sapkowského…

Navzdory některým slavným jménům přispěvatelů mne tato sbírka povídek odehrávajících se ve zkaženém fantasy městě Asylu celkově spíše zklamala. Většině povídek chybí alespoň trochu zajímavá pointa a ani děj obvykle není, možná i díky kostrbatému překladu, příliš strhující. Hrdinové jednotlivých povídek mi byli až na výjimky nesympatičtí, a tak od ještě horšího hodnocení knihu záchránily jen lehce nadprůměrné povídky Davida Drakea a Andrewa Offutta a závěrečný podařený přběh z pera Roberta Asprina, který v něm dokázal, že umí psát i něco jiného než humorné práce. Pokud jde o další povídky, Vashankův pochop od Jannet Morris mi přišel naprosto hrozný, povídka od Lynn Abbey byla nezáživná a Van Vogt sice přišel s poměrně zajímavým příběhem, ale jeho hlavní „hrdina“ mi byl odporný a závěrečný souboj mne zklamal. U Farmerovy povídky se mi líbilo jen prvních asi deset stran, dál už byl děj předvídatelný a nepříliš zajímavý.

Prečítal som štvrtú knihu Malazskej knihy padlých a opäť mi dochádzajú slová. Nie ani tak preto, že by ma tento diel ohromil, skôr je to zložitosťou deja, množstvom dejových línií, prepletaním minulosti so súčasnosťou… je toho tak veľa, že snažiť sa príbeh podrobnejšie popísať je nemožné, musíte to prečítať. Úvodná kniha s Karsom Orlongom ma spočiatku znechutila, samé prísahy, túžba po vraždení „detí“… jednoducho nesympatický blbec. Až po jeho zajatí ma kniha začala baviť a nakoniec som sa nerád vracal ku starým známym aj novým postavám. Z nových postáv som si vychutnal nečiernobielosť postáv, množstvo nových vojakov, zvlášť Strunov oddiel, Corabba, ktorý má veľké šťastie vo veľkej smole, Leomana S Cepy, Trulla Sengara či Onraka Zlomeného a v závere som sa vcítil do ša´ik. Súhlasím s thorirom, Dóm řetězů sa mi zdal rozkolísaný. Opäť ako u dvojky sú tu línie nerovnomerne rozdelené, miera ich pútavosti je rozdielna a občas sa stalo, že som po návrate k dávnejšej línii pozabudol o čom je a kde som to skončil. Tiež je tu množstvo náznakov, ktoré je ťažké pochopiť a spojiť si s ostatnými informáciami, zrozumiteľnosť trojky tu nečakajte. Príbeh sa nesie hlavne v atmosfére očakávania. Nejasnosť a tajomnosť mi až tak nevadila, aj keď jej bolo dosť. Náznaky a záhady vo mne vzbudzujú zvedavosť a až nadšenie, keďže sľubujú pekné prepojenia počas celej série. Až bude kompletná, prečítam pekne odznova a snáď to pochopím :). Záverečná noc pred bitkou je strhujúca a trošku neprehľadná, no ocenil som pekné prepojenia línií, napr. spojitosť Onraka s Onosom. Návrat na Raraku som s radosťou privítal. BorgDog kdesi spomenul, že mystickosť línie s Felisín v Dome mrtvých bola príliš náročná a možno to bolo najnáročnejšou časťou knihy. Asi je to tak, no tu mi tá mystickosť začala chýbať. Koniec ma zanechal v smútku a túžbe po objasnení Trullovho príbehu, ktorý ma čaká v nasledujúcej knihe. Spokojnosť, no už o trochu menšia (asi som už zložitosťou Malazu trochu unavený, no stále mám chuť na ďalšiu dávku). 85%

Poměrně krátká povídka, psaná formou dopisu, která obsahuje dost motivů i na krátký román. Hrdiny příběhu je dvojice lidí: nezvykle schopný řemeslník-opravář a geniální matematik. Zvláště v jejich případě je malý rozsah dílka ke škodě, neumožňuje totiž lepší přiblížení charakterů a hlavně vysvětlení jejich nevšedních schopností. Cestování časem a náhled do doby, kdy vyhynuli dinosauři, poněkud klopýtá v logice, ale to lze odpustit vzhledem k faktu, že nejde ani tak o děj, jako o poselství povídky. Chcete-li pointu znát, čtěte sami, není složitá ani převratná, jen ve své závažnosti hluboce pravdivá. 84%

Nápad na způsob cestování časem není zlý – jenže co je to platné, když díky „inteligentně“ zvolenému názvu povídky je vše jasné předem?

Tohle už je opravdu podprůměr – jedna omletá myšlenka, poněkud neslaný humor a plno zbytečných řečí.

No, působí to poněkud „fandomově samožersky,“ použití Neffova jména i narážky na název už bylo asi příliš… ale nebuďmě zbytečně krutí, nakonec, zábavné to je, a to stačí.

Moc zdlouhavé, ale přesto ošklivě realistické – dokonce i ochrana života by měla mít za určitých podmínek své meze.

Pěkná myšlenka, působivě smutně zpracovaná. I velmi chytré děti jsou jen děti. Napodobují dospělé – a často jim při tom nastaví zrcadlo, kde se odráží i to, co nechtějí vidět, vděčnosti se ovšem nedočkají. Opět škoda otravného, zbytečného antifeministického nádechu.

Tady je problém přesně opačný než u předchozí povídky: Pointa je tak nepředvídatelná, až mi poněkud uniká její smysl (Byly opravdu jedovaté nebo šlo jen o trik obhajoby? Pokud ne, proč?), navíc námět ani zpracování není nijak závratné.

„Zelená“ bít křýženec „Pán prstenů“ a „Robocop“, to hodně trhlí kombynace. Nejdříf bojovat elfoun s ork a gob proťi maghron. Nebít člověky, nebít trpaslíki. Ork bít silní, gob bít chitrí, s ňěma plno lekrace! Oni zelená! Já oblíbyt šílená šaman Muh a taki mylovňík velkí rána, kreténork Bangorg. To elfouni bít šmejt – pořát přemíšlet, váhad a nebít ftipní, spýš patetyckí, oňi dávat příběch hloupka. Oni červená! Já netušyt, kdo maghroni bít – ňákí potfora z cizý dymenze, taki červená a nemoc ftipná. A pak tu bít ynžinýrská vítvoři: velká Kolosork-C a (bít bacha, SPOJLER!) malá gobocop Střelka, ona vzňyknout z elfounka a pak bít těšce schyzofreňí (konec SPOJLER). Já mislet to moct bít věčí lekrace, no ona bít spýše psícho k zamíšlení. Konec bít otevřená jak dekl od pánskí záchot, chistat asy pokračováňý. Já přečíst, já bavit, ale já nechechtad tolyk, kolík čekala. Zelená dobrý, no já znát lepšý barvi. 68%

Těžko říct. Přiznávám se, že mě přišla pointa dost předvídatelná, snad díky ne dvakrát dobře zvolenému názvu a kategorii, do které je povídka ve sbírce zařazena. Na druhou stranu, napsané je to docela dobře.