LEGIE - databáze knih Fantasy a Sci-Fi

když píší dva autoři o tomtéž světě, srovnání se nevyhneme. noc nožů je rozhodně zajímavá, dozvíme se něco víc z pozadí událostí, které erikson jen naznačuje. chtít po esslemontovi, aby psal jako erikson je nesmysl. nicméně přiznávám, esslemontova rozvláčnost a ukecanost mi celkem vadí. postrádám eriksonovu sevřenost, větší nadhled a hlavně jeho schopnost rovnoměrně dávkovat akci, humor, myšlénky atp. dejme esslemontovi čas, ať se může vypsat. a mám jenom já ten dojem, že text je místy zmatenější spíše překladem než původním záměrem autora?

Nechápu, proč to tu všichni tak trhají na kusy. Inspirace Kulhánkem je snad plus. Trošku složitější děj a vybití (byť kladných) vedlejších hrdinů nemůže až tolik vadit. Výborná akční kniha.

TOP 10 – Výborné pokračování předchozího děje. Opět se setkáváme s Olegem, Dickem, Marianou a ostatními trosečníky. Důležitou postavou je „dítě lesa“ Kazik, narozený po ztroskotání a sžitý s nehostinným prostředím. Na planetě přistává výzkumná výprava ze Země. Netuší ovšem, že je tu celá vesnice nechtěných kolonistů. Ti se snaží za každou cenu s výpravou spojit – Oleg se spolu se Sergejevem vydává opět k Pólu (k vysílači), zatímco Dick, Mariana a Kazik v balonu hledají základnu expedice. Postavy jsou opět popsány velmi přesvědčivě a zejména osud Kazika mnohé slabší povahy přivede k slzám. Opět si musím postesknout nad malým rozsahem – rád bych si téhle četby užil víc :)

parádni akční jízda. autor zase ukazuje svoji všestranost a pro mě je to rozhodně příjemná změna oproti fantasy kterou jsem od něho četl. vyběr hlavniho hrdiny a jeho přerod z outsidera do muže schopného se pod tíhou situace vyrovant s překážkami mě celkem potěšil. a rozhodně by tomu to dílku slušelo pokračování pro kreré zůstali otevřené dvířka(i když si myslím že spíše jenom symbolicky).

Vskutku hodně zajímavá kniha.. ať už námětem nebo zpracováním. Ale výsledný obrázek o knize se muže velice měnit čtenář od čtenáře. Právě u této knihy záleží hodně na představivosti a jak si čtenář s příběhem pohraje.. Napoprvé jsem četl knihu hltavě, bez vize a vlastní invence. Ale hned jak jsem jí dočetl, tak jsem ji otočil zpět na začátek a začel znovu.. s jiným pohledem na věc a světe divse bylo to mnohem lepší a zajímavější čtení.

A máme tady další „upířinu“ ze současného světa. Magdalena Kozak se pro svůj román mohla inspirovat výbornou akční RPG hrou „Vampire: the Masquerade Bloodlines“ – upíři žijí skrytě mezi lidmi, jsou rozděleni na různé kasty: bojovníci, vědci, umělci, bankéři atd. Každá kasta má svého nejvyššího, nejmocnějšího představitele, Lorda. Ti dohromady tvoří Kapitulu, co řeší vážné prohřešky – provinilý upír může být za trest sťat. Upíří nováčci jsou „verbováni“ s rozmyslem (za účasti Lordů), učí se, zlepšují své schopnosti, šplhají postupně na upířím společenském žebříčku. Tady podobnost „Nocaře“ s vynikající PC hrou končí – kniha bohužel postrádá temnou, ponurou atmosféru, což bude částečně dáno tím, že upíři jsou tady „dobří“. Sají totiž výhradně umělou krev. Kromě toho se román věnuje jen kastě Bojovníků, která žije v kasárenských poměrech stranou od lidí, vytrácí se tedy neustálá potřeba maskování a skrývání před veřejností. Odmyslet si upíří vlastnosti a schopnosti, děj by vlastně mohl být o libovolné speciální policejní jednotce. Padouchy reprezentují Renegáti – opravdoví „nelegální“ upíři, pohrdající umělou krví i pravidly, zkrátka jsou to živly s teroristickými metodami. Na střetu těchto dvou upířích kultur, té „dobré“ a „zlé“, je založena celá zápletka. Vzdáleně by to šlo porovnat třeba s Lukjaněnkovými „Hlídkami“, nicméně „Nocař“ nemá patřičný filozofický podtext, je zaměřený spíše na akci. Hned se nabízí srovnání s „Vládci strachu“ Jiřího Kulhánka. A Magdalena Kozak vychází z tohoto spisovatelského souboje dost zmasakrovaná, nemůže konkurovat Kulhánkově zběsilé jízdě, její akce je jaksi zmatečná a zkratkovitá, nestrhne, vše je v klipovitých náznacích… Hlavně však chybí patřičný nadhled a černý humor. To by nemusel být nutně takový problém, autorka prostě román pojala odlišně, vážně, nesoustředila se na brutalitu. Pak by se dalo srovnávat s Petrou Neomillnerovou a její upíří sérií o Tině Salo. Jenže ouha, i tady polská spisovatelka dostává tvrdě na budku. Selhává totiž v přirozenosti dialogů, v živosti postav, její hrdinové jsou jen polopaticky, samoúčelně či naprázdno žvanící figurky. Psychologie a motivace hlavního hrdiny, čerstvého upíra Vespera, také není zrovna hodnověrná – z mého hlediska postrádal nejen patřičnou duševní hloubku, ale rovněž charisma. Literární styl Magdaleny Kozak se mi zdál jaksi neohrabaný, nedokázala vtáhnout, nedokázala přesvědčit. Pokračování mezi Renegáty by snad mohlo mít lepší grády, když to tentokrát zřejmě bude o „pravých“ upírech, já však raději sáhnu po knihách Jenny Nowak – ty prostě mají tu správnou upíří atmosféru, tu správnou temnotu. Paradoxně se mi ulevilo, že je „Nocař“ zklamáním, odpadá totiž potřeba investovat do pokračování. Tenhle román si prostě nezaslouží pevnou vazbu, cenu navíc navyšuje nestandardní formátování s přemrštěně velkými okraji (hádám tak cca o 50 stránek navíc, než by bylo za normálních okolností). Jinak řečeno: tenhle zdánlivě luxusní, nablýskaný mercedes má uvnitř součástky z ojeté felicie (trabant by byl vůči Magdaleně Kozak nefér, zas tak špatná kniha to není, číst se to dá). 58%.

Kniha obsahuje povídky plné záhad a tajemna z pera předních ruských autorů druhé poloviny 19. století. Přestože to není můj šálek kávy, musím přiznat, že jsou povídky napsané dobře a přes archaickou češtinu jsou i poměrně čtivé. Podobné příběhy jsou dnes populární i ve filmovém zpracování (např. Spielbergův cyklus Neuvěřitelné příběhy).

ta * je za námět. děsivá budoucnost, kdy část planety je 30 let zalévána deštěm, část stejnou dobu sušena. ale tady to zajímavé končí. zpracování námětu, překlad a redakce (kniha má odpovědného i jazykového redaktora; oba by měli být vyhozeni z MF) je brakózní. příběh je dosti průhledný (po 50 stranách jsem uhodl pointu) a alogický. korunu tomu nasadil překladatel (přeložit např. senior lecturer jako služebně starší přednášející je zločin) a oba redaktoři (kniha se hemží větami beze smyslu a gramatickými chybami). vyhozené peníze.

Na rozdíl od prvního dílu akce od začátku do konce. Ovšem nuda a šeď ustoupila jen o kousek. Hlavní postava opravdu je opět ultimátní, takže všechna ta akce je spíš rutinní, než napínavá. A černého humoru, opět aby člověk pohledal.

homosexualny hrdina vo fantasy..čo viac?:)

„Nářez“, jak by řekl Cirhóza. Vím. Trochu ohraná hláška, kterou jsem použil už u Zabíjení. Ale nemůžu si pomoct. Asfalt se po vás rozlije a nezmizí, dokud se společně se sympatickými hrdiny (Tucet špinavců patří k historii)ne­prostřílíte na poslední stránku, protože: 1) ta kniha má skvěle propracované postavy a Štěpánova praxe scénáristy se na tom velmi podepisuje 2) je tam vidět obrovský posun a taky to, že se Štěpán od Zabíjení velmi vypracoval 3) akce je vypiplaná 4) humor černější než nejčernější černoch (to není projev rasismu 5) si myslím, že Štěpán v této knize absolutně trumfl šíleně nepovedené Stroncium mistra akční školy Jiřího Kulhánka a lehce mu v ní naznačil, že by se měl začít bát o tenhle titul. ______V kostce: pulpový příběh (to není urážka) s kvalitní brakovou obálkou (to opět není urážka)příhodně vytištěný na hrubém papíru, který voní střelným prachem a sírou, kde teče krev a mozky. Přesně tak se dá charakterizovat Asfalt – druhá kniha Štěpána Kopřivy, která skýtá to nejlepší, co pulpová literatura může v současné době nabídnout.

Poněkud nechápu většinou kladné hodnocení téhle knihy. Nejde o její neoriginalitu, nebo snad vykrádačství, ale prostě to není ono. Ostatně kdyby byla celá napsaná stejně jako její první kapitola, bez mrknutí oka bych dal 0%. Autor se sice během knihy „vypisuje“, ale pořád to nestačí na dobrou knihu. Eragon je pro mě jasným důkazem toho, že hmota (reklamní kampaň) docela snadno zvítězí i nad myšlenkou (kvalita textu).

Naprosto skvělé čtení v Lemově stylu plného odkazů na chování lidí a naší společnosti,sar­kasmu a přirovnávání na způsob bajky.Několik vesmírných cest Ijona +vzpomínky na setkání s různě šílenými vynálezci, kteří svůj vynález nemohli nikdy představit světu.Např. lidská duše uchovaná na věky věků v křištálu atd…Kdo má rád Lema bude určitě spokojený.

Bivoj mě příjemně překvapil. Četl jsem ho v rozpoložení, kdy jsem přesně takovouhle přímočarou oddechovou potřeboval. 4* za příjemnou zábavu a zlepšení nálady a půl* za téma.

Černá legie. Dielo, ktoré poznajú všetci užívatelia týchto stránok. Možno boli moje očakávania príliš veľké ale toto dielo hodnotím ako mierne nadpriemernu záležitosť. Štýl autora je veľmi jednoduchý, trvalo mi chvíľu si naň zvyknúť, čo mi však viac vadilo bola slabšia prvá polovica knihy. Začiatok by mal čitateľa vtiahnuť do deja. Tiež som očakával akčnejšie dielo, niektoré situácie, ktoré by ma bližšie zaujímali boli odbité na niekoľkých stranách, ak nie menej. Inak sa mi ale táto kniha páčila, najmä pre sympatickú dvojku Skřet a Jednooký, militaristickú chuť príbehu a najzaujímavejšie postavy – Lapených. Som zvedavý na zvyšné diely, z recenzií na ne je zjavná vzostupná kvalita ďalších dielov. Zatiaľ len 3*

Po dlouhé, době co mi tato útlá knížečka ležela v knihovně, sem ji konečně přečet a musím říct, že …. je plna překvapení, vhodná spíše pro starší čtenáře. To co o ní napsal pán King, no nevím, kdyby byl příběh trošku víc rozvinuty, asi bych souhlasil, ale je to příliš krátké… podle mě je na celém příběhu nejlepší až posledních 22 řádku, konec byl opravdu překvapivý… , cena za vydaní od Deuse je podle mě trošičku přemrštěná, 229 korun je opravdu docela hodně.

3* je pro knihu jako celek.

5* patří titulní vraždě v 31. poschodí. detektivní příběh odehrávající se v podivném alternativním švédsku (odhaduju podle autora a zmínek o strindbergovi, královské rodině a z některých politických narážek). úžasně temná a stísněná atmosféra; strohý, úsečný a přesný komisař jensen. velmi podivný případ výhružného dopisu s překvapivým rozuzlením.

2* je pro ocelový skok. svět je stejný jako v předchozí novelce, jsme v čase asi o 4 roky později. celkem zajímavý katastrofický námět je úplně zabitý ideologickým pozadím. komisař jensen si drží svoji linii, je stále věcný, s nadhledem. ale zbytek je děs: zločinný kapitalizmus versus báječný komunizmus. autorovo marxistické přesvědčení je známé, ale jeho naivita (nebo hloupost) v souvislosti s fungováním tzv. socializmu je dechberoucí. určitě si neuvědomil, že to, co v knize popisuje jako okolnosti a důsledky vlády „plutokracie“ jsou symptomy totalitní společnosti, která vládla v celém tzv. sovětském bloku. nádavkem je z textu patrná autorova velká podezíravost, snad až nenávist k lékařům (důsledek vlastního zdr. stavu?). ne, tohle nebrat.

Ako autor sám uvádza nejedná sa o (priame) pokračovanie jeho románu Věčná válka. Aj keď spojitosti nevylučuje. Veď sa jedná o vojnový román, predpokladám, že mu pri tvorbe poslúžili zážitky z Vietnamskej vojny. Haldeman na rozdiel napríklad od Heinleina nie je zástancom vojenského života. Čo značne cítiť aj z celého románu a ako celok vojnu odmieta. V predchádzajúcom odstavci som použil slovo celok, aj keď román tak nepôsobí. Je tu zbadať chladný kalkul: V prvej polovici vykresliť život odvedencov, ale aj súkromie hlavnej postavy. V tejto časti si na nás autor pripravil zaujímavú vojnu a spoločnosť 21. Storočia (jednej bojujúcej strany). Autora treba pochváliť za technické riešenia, ktoré sú premyslené a vierohodné, ale ani to nestačí. Opisy z akcií a zo života vojakov ma nudili, našťastie v polovici románu nastáva zmena k lepšiemu. Haldeman v nás už ‚ukotvil‘ názor, že vojna je ‚zlá‘ a taká bude aj v budúcnosti. A preto prichádza z riešením humanizáciou, ktorá má zachrániť ľudstvo pred koncom vesmíru, ktorý môže nastať pri spustení projektu, ktorého sa zúčastňuje aj hlavná postava. A v tomto momente nastáva boj o čas a román sa mení na príjemný akčný román. Táto časť sa číta na jeden ťah. Večná škoda, že sme sa museli prelúskať cez prvú polovicu a sme obťažovaný snahou o čosi ‚hodnotnejšie.‘ Ešte jedna poznámka k druhej časti, dobrý dojem autor čiastočne zmiernil koncom, ktorý je zasa blábol v snahe dodať knihe čosi ‚viac.‘ Autor si zobral priveľké sústo (zmena ľudstva / ľudskosti) a nezvládol to. Na koniec by som sa dotkol obálky. V recenzii nie je potrebné písať o obálkach, ale táto je hrozná. Má ju na svedomí fušer, redaktor ktorý ju vybral. Sám o sebe je to pekný obrázok, ale tí dvaja vojaci vôbec nemajú nič spoločné s knihou. Výrazným rysom sú vojáčci a títo tomu nezodpovedajú.

Heh, tak první půlku knihy přežít je peklo. Koho proboha zajímá nešťastná láska hrdiny (nebo autora?) a podraz jeho kamaráda. To co by Kulhánek zvládl na 2 stranách, to tu zabíra několik extrémně nudných kapitol. Pak už se začne něco málo dít, ale rozjezd je dost pomalý a černého humoru, aby jeden hoooodně pohledal.

Klasický druhý díl. Zatímco v technické dějové linii se Luke učí kouzlit od mistra Y… ech sice se menuji jinak, ale jinak je to stejné, tak v královské linii se celou dobu zdrhá do cizích krajů, jen abyste na konci zjistili, že vlastně ještě ani nikam pořádně neutekli. Navíc se nám technická výbava hrdiny změnila na magickou a máme teď z toho čisté fantasy. Takže jen natahovaná vata, něco opravdu důležitého z hlediska akce se dozvíme snad až v přístím díle/ch?.

Momentálne posledná kniha z prostredia Reynoldsovho Odhaleného vesmíru prináša nové postavy, pokračovanie osudov postáv z predošlej knihy, vrhá svetlo na celkový hlavný konflikt týkajúci sa Zmarov. A ja po prečítaní tejto knihy mám pocit, akoby sa celkový obraz – kompletné pochopenie deja štyroch kníh – odo mňa opäť vzdialil. Ako som spomenul, máme tu nové postavy. Fanatického Kveičiho, úžasne chladného a elegantného Greliera, mladú no neoceniteľnú Auru. Nemôžem tvrdiť, že sa mi všetky postavy páčili, napr. dejová línia v prvej knihe, línia Rašmiky Elsovej sa mi zdala oveľa slabšia. No to sa dalo čakať, oproti hlavnej línii Nostalgie nekonečna, by tak vyzerali aj iné príbehy. Postavy z Archy sa nám krásne rozvinuli, nájdeme tu nielen koniec jednej z najhlavnejších a najobľúbenejších (takisto ako aj v Arche), ale konce iných. Musím sa zvlášť vyjadriť k deju. Opäť tu máme skvelú knihu, avšak po celý čas si udržiava masku pochopiteľnosti, aby sme na konci zistili, že nielen Něco je jinak, ale – takmer – Všechno je jinak. Alastaira Reynoldsa naozaj obdivujem, nenachádzam slov, je to jednoducho vynikajúce.

Tento príbeh nie je prekvapujúci a plný zvratov a úžasu ako Odhalený vesmír, nespriada dokonale tri dejové línie do línie a osoby jedinej ako v Kaldere, ale je niečo medzi tým. Dejových línií je podľa mňa viac ako by bolo potrebné. Príbeh pôsobí zo začiatku roztrieštene, našťastie neskáčeme v čase ako v Odhalenom vesmíre, ale aj tak bolo obtiažne udržať pozornosť. Časti príbehov dejových línií zaujmú, no končia stále v tom najlepšom, aby sme si znovu spomenuli na predošlú líniu, čím sa zase dočkáme horkého odtrhnutia a prebehnutia k ďalšej. Druhá polovica knihy sa upokojí, a až na epilóg, ktorý sľubuje mnoho zaujímavého v poslednej knihe série, je mierne slabšia ako prvá polovica, ktorá je plná odkazov na predošlé knihy (či lepšie povedané postavu :). Postavy zaujmú, ich jednotlivé línie sa postupne dávajú dohromady, až v poslednej štvrtine sú iba dve. Tak či onak, z tretej Reynoldsovej knihy s názvom Archa mám veľmi dobrý – vynikajúci – pocit. Len tak ďalej.

Nářez, jak by řekl Círhóza.

Tahle povídková sbírka mě přesvědčila, že Zelazny přece jen ovládá lépe romány (či rovnou ságy). Nejsem vyloženě zklamaná, to vůbec ne, ale převažují povídky jen mírně nadprůměrné – doufala jsem ve vyšší poměr těch výborných až výjimečných. Nejvíce se mi líbilo „Čekám tu, nedýchám, nežiji“ z daleké budoucnosti Země, obývané jen stroji. V kombinaci s předmluvou na mě zapůsobilo „Auto-da-fé“. Také „Stroj ze střediska lidských srdcí“, poetická sci-fi romance, mě oslovil. Od nejdelšího a oceněného kousku „Ten, jenž tvoří“ jsem očekávala trochu víc. Naopak nejméně mě zaujala povídka, jejíž název nese celá sbírka – „Poslední obránce Camelotu“. Většina povídek má zvláštně melancholickou atmosféru, zaměřují se na vzbuzení pocitů, sdělení myšlenek nepolopatickým způsobem – jsou tedy určeny spíše přemýšlivějším, trpělivým čtenářům. Celkově jsem docela spokojená, ovšem mohlo to být i lepší. Slabších 70%.

Číst se to dá ale sláva žádná, ale stále čekáte nějaké to koření, ale bohužel celá kniha je nemastná, neslaná. Hlavní hrdina mi chvílemi připomínal mladou Ocelovou krysu. Po odhalení budoucího soudu jsem si už už říkal „konečně“ – ale opět nevyužitá myšlenka.

Pokud už nemáte co číst, klidně si tuto knihu dejte, ale jinak bych se poohlédl po něčem záživnějším.

Zpočátku se kniha tvářila jako mysteriózní thriller s důrazem na lidskou psychiku, na detailní budování prostředí a atmosféry. Zápletka však poměrně brzy přešla v prostý boj o lidskou duši, soupeření mezi dobrem a zlem, zkrátka a polopaticky: Nebe versus Peklo. V okamžiku, kdy je odhaleno téma, kniha ztrácí na tajemnosti a stává se předvídatelnou. Psychika postav nakonec nebyla propracována tak hluboce, jak bych očekávala, a napětí se v mém případě bohužel nedostavilo (o strachu ani nemluvě). Jsem ateistka, záležitosti víry mi přijdou poněkud přitažené za vlasy a nejsou mi blízké. Přesto se kniha dala bez větších problémů dočíst a oceňuji, že nepůsobila vyloženě jako křesťanská agitka (jinak řečeno: přinejmenším Bůh do příběhu nezasahoval osobně, když už byl jedním z hlavních hrdinů samotný Satan). Mírné zklamání a 55%. Edit: Ještě jednu věc je třeba v souvislosti s touto knihou zmínit – odfláknutou redakční práci. Korektury byly opravdu nedbalé, utekla spousta chyb. Je sice přinejmenším úsměvné dočíst se o někom, že měl umělecké slony, ale nacházet překlepy a hrubky skoro na každé druhé až třetí stránce, to není vůči čtenáři zrovna košer…

skvělá povídková sbírka. až na povídky pozdní autorovy tvorby, které se vyznačují mírnou rozbředlostí, ukecaností a ztrátou náboje, zbytek se vyznačuje svižným tempem, svérázným humorem, horou skvělých nápadů (netřeba zdůrazňovat, že tvární vs. mechanisté je nápad k „nezaplacení“), citlivým socio-tentonoc pohledem na lidstvo a hlavně silnou dávkou nelásky k šablonovitosti, schematičnosti, ke snaze mocných ovládat, k ovcovitosti a podobným vlastnostem nemalé části lidské populace. zkrátka, kyberpunk.

Ak to niekto čítal, tak si môže vydýchnuť. Nič horšie už čítať nebude.

Moc jsem se těšil na další knížku z Malazského světa. Ale trochu jsem se bál, aby to nový autor zvládl a nekazil jméno této sérii. A musím říct, že jsem mile překvapený. Super čtení kde se dozvíte zase trochu více o Kellanvedovi, Tanečníkovi, Mrzeně, Dassemovi, Pomezičníkovi a dalších. Přemýšlel jsem i nad 5 hvězdičkami a jen kvůli malému rozsahu knížky zatím dávám 4*. Jen co se prokousáte zase hustě zamotaným začátkem, kde je čtenář hozen přes palubu a neví která bije, je najednou polovina knížky. Nebýt tahle knížka z Malazského světa, který mi je blízký, určitě bych hodnotil asi o něco méně. Třeba jednou na tuto knihu autor naváže dalším dílem a já přehodnotím své hodnocení, jako jsem později přehodnotil Měsíční zahrady:o))

PS: Jak píše Sered – Knihu nečtěte, pokud jste se již se světem Malzské říše neseznámili v dílech Eriksona.

To že mladý Herbert a Anderson vedia písať už dokázali v trilógii, ktorá priamo predchádzala Dune. Všetky tri knihy boli napísané lepšie ako nejedno z pokračovaní, ktoré napísal Frank Herbert. Páčilo sa mi ako zvládli množstvo postáv, ktoré tam vystupovali a zároveň napísali aj dej ktorý sa čítal sám. Jasne nebola to Duna alebo Deti Duny, ale bolo to dobré. No obaja si verili na ďalšiu trilógiu. Tá sa odohrávala počas Služobníckeho džihádu. Teraz však už nemohli použiť postavy z klasickej Duny, aj keď sa o to čiastočne pokúsili, no bez úspechu. Celá trilógia je zbytočná strata času, aj keď existujú aj horšie napísané knihy. Asi najviac mi prekáža znásilňovanie sveta Duny, ale najhoršie v celej knihe sú postavy, ktoré sú ešte nudnejšie ako v Ságe sedmi sluncí. Čo treba obom autorom uznať, hneď na začiatku Lovcov, je že si svoju slabinu uvedomili (slabé postavy), a tak recyklujú čo sa dá, lepšie povedané koho sa dá. Kniha je rozdelená na dve časti, druhú som ešte nečítal, tak neviem či sa s postavami vykonajú niečo zmysluplné alebo s nimi len napratali stránky, na ktoré mali kontrakt. Z predchádzajúcej vety každého došlo, že kniha prišla o svoju najsilnejšie možnosti. Netreba sa báť, ono to bude len horšie. A to je dané príbehom. Takže hneď nazačiatku vás hodia do toho odpadu, čo Frank Herbert vyprodukoval v posledných dvoch Dunách, ale k tomu ešte oživia mnoho postáv z Duny 1. No niektoré aj viackrát, ale keďže sú to len deti, tak tu len zbytočne pobehujú a diskutujú. Dej neposúvajú, len sa tak vyskytujú aby mohli byť v ďalšom pokračovaní užitoční. Ale najlepšie prichádza len teraz. Ako sa dá takýto guláš (kľudne čítaj odpad) ešte umocniť? Odpoveď je veľmi jednoduchá, stačí to celé spojiť s Históriou Duny a hneď je jasné, že to horšie nebude. (Jedna možnosť existuje. Po dočítaní knihy si znova prečítať ich komentár na začiatku knihy.) Jediné šťastie pre knihu, je že sa číta výrazne lepšie ako spomínané posledné dve duny, takže sa kniha nedá použiť namiesto tabletiek na spanie, čo o herbertových pokusoch nemôžem povedať. Aby som napísal ešte jedno pozitívum, kniha z boku vyzerá dobre. Uznávam je to nepodarený vtip, ale nie horší ako obálka knihy. To by… škoda slov lepšie vidieť. Na záver som chcel ešte niečo napísať, ale bolo by to rovnako zbytočné ako táto kniha.

Kdo zná souvislosti mezi Bradburym a Addamsovou rodinou, tak se u této sbírky dokonce i pobaví.

Můžu jen souhlasit, že povídka Mráz a oheň je jedna z nejlepších, co mistr Bradbury vytvořil.

Další naprosto průměrné sci-fi snažící se pojednat o světě duny. Proč proboha. Děj nemá žádný hlubší smysl a postávám z původní Duny se tyhle bezduché figurky ani neblíží. Ale asi žiju v době coververzí, kdy se vezme to co je známé a předělá se to do jiného kabátu a znovu prodá. Autoři místy zřejmě chtěli ohromit syrovostí děje, ale je to jen další samoúčelnost. Kniha je doslova napěchovana zbytečným dějem, který nakonec ale stejně nikam dál nevede a dál se nerozvíjí. Po přečtení celé trilogie jsem se ale poučil, že pokračování duny už číst nemám a ani nebudu.

Další pokus pánů Herberta juniora a Andersona něco vyždímat z Duny (což je fyzicky nemožné :-)). Kdyby to nebylo spojeno z dunou, bylo by to průměrné sci-fi a bral bych to možná jinak, ale takhle je to jen ubohý pokus, dosáhnout na kvalitu duny bez vlastní přidané hodnoty. Celá trilogie je neuvěřitelně rozsáhlá a má obrovské množství postav, které ale nemají žádnou hloubku a jsou více méně zbytečné. Celkově je celý koncept dost divný a místy i celkem nelogický. Jen perličku na závěr, nevím jestli je to jen výjimka, ale kniha co jsem četl já měla neuvěřitelné množství tiskových chyb. Včetně přehozeného letopočtu na začátku oddílů knihy.

2001 vesmírná odysea byla pro mě osobně velkým zklamáním. Nevím čím přesně jo to, ale způsob vyprávění mi přišel neobyčejně zdlouhavý a z větší části dost nudný. Už dlouho se mi nestalo, abych jednu knihu četl tak dlouho. Dočetl jsem to a přečetl jsem i následující knihy ze série a marně jsem doufal že se to zlepší. Nezlepšilo. Písně vzdálené země byla rozhodně lepší kniha.

Rozhodně netradičně pojatá fantasy. A hlášky některých postav mě opravdu dostali. Humor nemusí úplně každému sedět, ale Pratchettovi poznámky pod textem mě vždy potěšily.

ASimov dokazuje, že byl opravdu neobyčejná osobnost. S vtipem sobě vlastním glosuje nejen své životní příhody a postoje, ale seznamuje nás se všemi svými kolegy, kteří mu pomáhali během jeho dlouhé spisovatelské dráhy. O mnoha znich se také dozvíme různé osobní pikantnosti (např. Heinlein – nadutý sebestředný člověk). Kniha také popisuje mnohé důležité momenty z hisorie SF (vznik fanclubů v USA, první sf časopisy, cony atd.)

Spíš tři povídky než kompaktní román, ale Milese rodiče prostě nezapřou :) Čtivé, zábavné a dostatečně krátké na to, aby to nezačalo nudit. Bujoldová se teprve dostává do formy, ale i tak jde o lehce nadprůměrný čtenářský zážitek.

Bál jsem se další variace Noční strany (viz. otřesné Pití půlnočního vína), které se ke třem hvězdičkím přiblíží spíš ze spoda. dostal jsem však super dávku akce a humoru. Samozřejmě styl i kompozice je z jedné šablony už od dob Jestřába a Rybářky, ale tenhle příběh je opravdu hodně vtipný a povedený.

Jednoduchý, ale výborně napsaný příběh. Velmi přesvědčivě popsaná společnost lidí, kteří ztroskotali na nehostinné planetě. Nyní již dospívá druhá generace trosečníků a 3 z nich se vydávají k vraku vesmírné lodě. Zajímavé výrazné charaktery, zdaleka ne černobílé a nanejvýš přesvědčivé. Mimozemská příroda je originální a taktéž velmi uvěřitelná. Pan Bulyčov/Možejko přemýšlí nad osudem hrstky lidí, kteří se ocitnou odloučeni od zbytku lidstva a uvažuje, co je důležitější pro přežití – zachovat si kontinuitu s kulturou/techni­kou a odkazem předchozích generací či přizpůsobit se oportunisticky aktuální situaci a odhodit minulost. Škoda jen malého rozsahu – dnešní spisovatelé by ze zápletky vyrobili jistě obsáhlou ságu :)