LEGIE - databáze knih Fantasy a Sci-Fi

Pointa je sice velice zdařilá, ale celkově se mi zdá povídka poněkud zmatená.

Myslím, že se Stirlingovi podařilo to, co se nepodařilo tvůrcům filmů po Terminátorovi 2: Dni zúčtování, zejména ne tvůrcům filmu Terminator Salvation. Stirling zdárně dotáhl děj do konce a uzavřel časovou smyčku. Nakolik se mu to podařilo, resp. nakolik verze jeho příběhu odpovídá vašim představám, musíte už posoudit sami.

Povídka stojí na, pro Bradburyho klasickém, tématu nutné expanze lidstva. Zde se ale dostavuje i nostalgie po věcech, které kolonisté nechali za sebou. Je to opačná touha, než o které píše v Raketě, ale je ukojena podobně. Pointa, dá-li se o něčem takovém vůbec mluvit, je ale příliš předvídatelná a celkový dojem sráží i dnes už dávno překonané poznatky o sluneční soustavě. Jinde mi to tak nevadilo, ale tady to už trochu skřípe.

Precetl jsem celou serii v nekolika malo dnech (coz uznavam, je moje chyba) a dosel k zaveru, ze se knihy vicemene nelisi. Zadnou setupem, pokracuji spoustou peripetii a konci akci. Tato kniha neni vyjimkou, zcela zapada do schematu knih prechozich. Vicki je tentokrat na dne, Henry se ztrati… ovsem pater Knox se obraci v hrobe. Tedy imho. A ten konec? Jsem hodne zvedavy, jak se s tim autorka vyrovna v dalsim dile. Uvazoval jsem hodne a predpokladam zmenu zanru.

Chapu, ze autori toto nemaji ve sve moci, nicmene trochu chybely strany 193 az 208. V kazdem pripade, i kdyby tyto strany nechybely, kniha prilis pripomina jakysi zapis konkretni seance RPG. Ani nevim proc. Kratke vety, jasne zapletky, postavy vynorujici se a umirajici se dle potreby? Od techto autoru (Mesto prizraku) jsem cekal mnohem vice. Sorry.

ho ho ho, skvělý bradburyovský horor. trochu ho kazí mírné urychlování děje směrem k pointě, ale jinak dost dobré.

docela zajímavý nápad (autor fintu vyzradí už v prologu), ale není samonosný a na příběhu je to vidět; je to takové plácání od ničeho k ničemu, sem tam vyšperkované dobrým psychologickým postřehem, ale jako celek nic moc.

Dobrodružná SF stříklá existencialistickým parfémem s nádechem melancholie a lá G.R.R.Martin nebo Ray Aldridge. Kaviár pro toho, kdo je fajnšmekr, jakési divné barevné olejnaté kuličky pro…hm, ty ostatní.

Naprosto perfektní, úplně mě to pohltilo :) Asi nejvíc mě příjemně překvapilo to, jak jsou vznešení rozdílní od Vlada… Většina knih s touto tématikou zasazená do českého prostředí mě většinou přijde taková, řekněme si na rovinu trapná, ale v tomto případě smekám a vřele doporučuji :)

Psanci se vymykají Rayově tvorbě. Příjde mi, jakoby je snad ani nepsal on, i když síla imaginace by na něj ukazovala. Když se podíváte na stylové tagy, tak asi otevřete pusu a/nebo nevěřícně zakroutíte hlavou. Chybí tam snad je New Weird. Plácl bych ho tam, ale časově to nějak neštymuje, leda bych vytvořil něco jako Old Weird. Nebo Middle Weird po jiném, ještě starším Old Weirdu? Pak bychom mohli ještě vytvořit nějaký Ancient Weird a Prehistoric Weird a máme to pokryté. A my scifisti jsme přece posedlí pokrytím! No nic, to už opravdu odbíhám.

Celkem jsem přemýšlel nad tagem horor. Ono to jaksi moc hrůzu nenahání, ale když se v povídce mluví o nejslavnějších hororových knihách a autorech, tak co? Co ale říct k samotné povídce? Celkově jde o nevídanou fúzi stylů. SF horor, to známe, fantasy horor není tak častý, ale je. Ale smíchat všechny tři základní styly fantastické literatury do jednoho fascinujícího textu, to se snad nikomu jinému nepovedlo. Klobouk dolů, mistře.

PS: Povšimněte si, že jsem napsal spoustu keců, ale o ději povídky ani řádku. A to je jen dobře, protože v tomto případě by to byla věčná škoda.

mírně nadprůměrný příběh o jednom obléhání, zpestřený střídáním pohledu obléhatele a obléhaného a jejich snah zvítězit. zručně napsané, nepříliš překvapivé.

docela zajímavá socio-psychologická scifárna, postavená na jednom celkem uvěřitelném nápadu. jenže zbytek žádá sláva, emzácký svět se od lidského moc neliší a ta změna v mentálních vlastnostech emzáků je pěkná, ale šroubovaná do příběhu trošku násilně. tohle má na víc.

Jeden z nej dílů série. jen mě trochu prudila téměř? nesmrtelnost (nejen) Andrey a to, že jsem se občas lehce? ztrácel v tom, co se právě děje, což se mi ale stává nejen u tohoto dílu.

Originální povídka, která se příjemně čte. Sice skočíme doprostřed příběhu v nespecifikované době a prostředí, což někdy může vyústit v chaos a takové to frustrující čtení, ale Kelly Linková naštěstí nic dál nekomplikuje, píše krátkými větami, a i když na ústřední poměrně jednoduchou linku neustále nabaluje další a další historky, povídka mě neotrávila, spíš naopak… ač je pravda, že hodně zůstane nedovysvětleno (a v jednom bodě jsem se lekl, že ve sporých náznacích vysvětlení bude mít místo i alegorie – život x smrt x očistec). Nechci naznačovat, o čem Hortlak je, protože právě v naprosté originalitě podle mě tkví jeho síla, takže na závěr jen doušku, že to ani náhodou není horor (k čemuž by svádělo zařazení do hororové antologie) jako spíš hravá současná fantastika a la Jonathan Carroll. Ale to je jen detail; na další setkání s Kelly Linkovou se moc těším.

Moc příjemná akční fantasy. David Gaider má prostě talent a tuhle knihu je prostě radost číst. Akce je v ní dost, ale autor vás s ní nezahlcuje na každé stránce, postavy jsou do jedné sympatické, atd. mohl bych pokračovat do večera. Akční fantasy v té nejlepší možné formě. Nejlepší je, že kdybych to nevěděl, tak ani nepoznám, že se jedná o knihu z herního světa, což zase určitě potěší běžné čtenáře.

Tohle nikdy nepochopím, kniha, které nakladatelství věřilo a čtenáři zpětně hodnotí jako výbornou a přitom v době vydání ji kritika ztrhala (stačí se podívat na recenzi Fantasy Planet), prodalo se pár desítek kusů a celý náklad skončil v Levných knihách s výrazným prodělkem…

Pan Neff ukázal, že psát opravdu umí. V Tušení podrazu vytvořil výborný příběh, který člověka zaujme a nutí ho číst dál a dál (už dlouho se mi při četbě ve vlaku nestalo, že bych málem zapomněl vystoupit). V hlavní roli technologie, zahády a matička Praha.

velmi zajímavé téma, ukazující různý civilizační přístup válčících stran druhé světové války. povídka má tah, jasnou myšlenku a odpornou pointu (nikoliv ve smyslu kvality, ale vyznění). výhrady jdou na vrub časté polopatičnosti a schematičnosti, také překlad ve sbírce kaleidoskop stojí za starou bačkoru, takže si povídku radši přečtu i v magazínu a možná zvednu hodnocení o stupeň výše.

Nemůžu si pomoci, ale v povídkách, kde Bradbury píše klasickou SF, je nejslabší. Možná neumím dílo patřičně ohodnotit i v kontextu doby, kdy vzniklo, možná je to přelomová SF práce, která inspirovala mraky svébytných autorů a dva vagóny epigonů, ale tahle povídka prostě není můj šálek čaje. Sebevražda puškou, kterou s sebou táhli ti dobráci na Mars, to už je jen koruna celému tomuto dílu.

Veľmi dobrá kniha, škoda že sa nevydajú preložené ďalšie diely.

Kniha obsahuje pět delších povídek se společným hlavním hrdinou, kterým je Bakly. Vše se opět odehrává ve světě, který čtenáři dobře znají z dalších knih tohoto skvělého autora zejména pak z románů a povídek o Koniášovi. Povídky mají dobré nápady, hodně rychlý spád a dobré zápletky (občas se objeví i nějaké překvapení).

Osobně si myslím, že příběhy ze světa Koniáše jsou to nejlepší od Žambocha – líbí se mi, že ten svět má svůj řád, historii a postavy, na které narážíte ve všech knihách a čtenář se postupně dozvídá další a další informace a spojitosti, příběhy postav z různých knih se potkávají a nové a nové informace se dostávají do nečekaných souvislostí…

Stojí také za zmínku, že povídky jsou chronologicky řazené a je vidět i nějaký posun v motivaci Baklyho, jsem opravdu zvědav, co bude následovat.

Jen tak dál!

Z mojho pohladu vydareny zaver trilogie (ak je to trilogia). Pre mna rozhodne najlepsi diel. Najviac sa mi pacila lstivost Reinera a jeho schopnost poradit si s problemami nielen silou ale aj rozumom. Rozodne vitane osviezenie knih zo sveta Warhammeru. Ale nebojte sa, akcie a hustej atmosfery je v tejto knihe tiez dostatok!

Krasomil miluje Aleka, Alek miluje Jace, Jace miluje Clary, Simon miluje Clary, Clary miluje Jace. Clary a Jace jsou sourozenci. Kdo miluje Simona? Oproti minulému dílu Město z kostí, který byl více akční a detektivní, tentokrát románu vévodí především emoce hlavních hrdinů a obávaný Valentýn s celou armádou démonů je i přes závěrečnou bitvu spíš křovím v pozadí. Vyprávění má spád, akci i humor, ale chybí tu počáteční poutavost z objevování nového světa z prvního dílu. Clary už není Alenka v říši divů, pestrost tak románu dávají jen rozvířené city hlavních hrdinů, což mladí čtenáři žádají, ale autorka mohla lépe využít příležitostí, které jí její mnohovrstevný svět nabízí. Používá však příliš černo-bílé nazírání na hrdiny. Valentýn představuje jediného nepřítele a ztělesnění zla. O ostatních postavách nemáme důvod pochybovat, nečekáme žádné skryté úmysly. Přitom jsou to hrdinové rozmanití a je jim věnován dostatek prostoru, stačilo by si s nimi jen trochu víc pohrát. Město z popela je dějově slabší díl než předchozí Město z kostí, přesto si nenechám ujít pokračování, opravdu jsem zvědavá, co dalšího si osud pro Clary a Jace přichystá. Přes zmíněné výtky píše autorka poutavě, vtipně a příjemně brnká na emocionální struny mladých čtenářů.

Jako název sbírky to považuji za geniální, ale tahle povídka je v ní dost podprůměrná. Bradbury nezvládl vytvořit tu pravou tísnivou atmosféru, dialogy jsou nanicovaté a přežití amputace končetiny meteoritem, byť ve speciálním skafandru, mi přijde nemožné. Pravdou je, že v roce 1949 si asi jen málokdo uměl představit astronauty jako experty a mimořádně odolné a trénované jedince (Bradbury je vždy popisuje spíš jako obyčejné nýmandy) a popis toho, jak to ve vesmíru vypadá, je taky čirá fantasie. To mu zase připisuji k dobru. Proto jsou taky ty hvězdičky tři.

Podzemní odboj proti toalitě pomocí vzpomínání na to, jaké to bylo za svobody a hospodářské konjunktury? Zní to ujetě, ale napsané je to nádherně. Tak fungují nostalgické vzpomínky. Inu sami zkuste: žvýkačky Pedro, sladké cucací špalky, růžové žvýkačky v tubě z Tuzexu, linie první Škody Octavia, mávátka, Spartakiáda, Poupata,…eh, že to nebyla doba hospodářské konjunktury a svobody? Aha, no tak nic.

Nechci řešit, který autor s cestováním v čase kvůli lovu dinosaurů přišel první. Případná neoriginalita není to, za co bych strhával body. Vadily mi spíš nemožné dialogy a chování cestovatelů. Bradbury umí napsat nádherné dialogy, když se jedná o 2 až 5 postav (viz Pobřeží při západu slunce), jak jich je tam ale víc, mluví a chovají se jako tupci (viz Město, Kaleidoskop). Celé to dorazila Bradburyho logická chyba v ekologii (extrapolace dopadu smrti jednoho motýla na budoucnost), která je na úrovni Zenónova paradoxu Achilles a želva.

Mars Needs Women! aneb kolonizace zas a znova v atmosferickém hávu Rayových slov.

Můj zcela osobní povzdech, který se k povídce váže jen velmi volně: Je veliká škoda, že nám technika neumožňuje a možná ani nikdy neumožní expandovat dále do vesmíru. Mnohé problémy lidstva by se tím vyřešily a lidská přirozenost jít stále dál a dál až za horizont by byla naplněna. Takhle se tu budeme dusit ve vlastní šťávě, dokud nás něco nezařízne (válka, nemoc, kolaps planetárního ekosystému,…). Že bychom se tomu dokázali vyhnout mi přijde nepravděpodobné.

SF v Bradburyho podání je tak nescifistická… Tohle je normální psychologická povídka o rodinných vztazích, které jsou pokřiveny častou nepřítomností manžela a otce – astronauta. A je to povídka dokonalá a úchvatná. Jen nevím, co by z té úchvatnosti zbylo, kdyby byl tatík montér nebo řidič kamionu.

Pan Bisson je bezpochyby velmi talentovaný autor a tato povídková sbírka je toho důkazem. Většina povídek si drží slušnou úroveň, některé jsou vynikající, jen pár jich je vyloženě šlápnutím vedle. Velkou výhodou je že autor umí pracovat na malém prostoru, takže i když se mu třeba něco úplně nepovede, není to velká škoda mnoha zmařených stran. Navíc díky kratšímu rozsahu povídek nikde nenudí.

Bradburymu se nedá upřít umění nahlédnout na věci očima jiných kultur, národností a sociálních skupin. I na apokalypsu se dá nahlížet jinak, když se díváte odjinud. Bradburymu se také nedá upřít sociální kritika společnosti, ovšem se způsobem servírování této, mnohdy nechutné krmě, jsem u něj nadmíru spokojen.

lehce spoileroidní PS: Proč se všichni vraceli? Ta motivace je pro mne trochu záhadou a je to vlastně i důvod oné stržené půlhvězdy. Nebo jsem snad moc cynický, že to nechápu?

Bradbury ve své nejsilnější imaginativní poloze, v poloze Strýčka Einara, Hymnových sprinterů nebo třeba Kostry. Budete jen kroutit hlavou nad tím, jak je to celé vlastně ztřeštěné, jak uvažování, jednání i touhy hrdinů nemají hlavu ani patu, ale přesto vycházejí z reality a jsou zcela pochopitelné a tak krásně člověčí, až slabším povahám zvlhnou oči. Pokud nemáte dost peněz, abyste vzali celou rodinu na Mars (do Karibiku, na Machu Pichu, k Jadranu), a přitom tolik toužíte po letu nádherným vesmírem, přečtěte si tuto povídku a nalezněte inspiraci.

EDIT: Po cca 4. čtení (v Kaleidoskopu i v Labyrintu) musím o fous ubrat na hodnocení. Je to dobré, je to skvělé, ale já jsem se prostě za ten čas posunul jinam.

Zklamání. Naprosto předvídatelný děj i zakončení (IMHO i na dobu vzniku), postavy jednají jako loutky nebo spíš tupci a revolver v kosmickém věku, to je opravdu nemístný anachronismus. Snad jediné plus jsou zajímavě popsané smysly města. I mistr tesař se prostě někdy utne.

Město je první z povídek antologie Labyrint. Hádám, že mělo být mementem za Hirošimu, kterou zmiňuje A. Hoffmeister v předmluvě. Nemoc nebo bomba, na tom nesejde. V doznívající druhé vlně koronaprůšvihu je to ještě pikantnější.

Tady se k technoskepticismu přidává i skepticismus humanistický. Odolá člověk tlaku techniky? Zůstane lidský? Budou děti, převážně vychovávané a vzdělávané automatickým domem a úžasným dětským pokojem pořád lidmi? A co vlastně dělá člověka člověkem? Bradburyho vize je neuvěřitelně realistická a já sám jsem si z ní vzal hlavně jednu věc: Co nahradí v našich psýchách a v sociálních vazbách ony běžné lidské činnosti, pokud je na svá bedra převezmou automaty? Tuhle povídku bych dal přečíst všem rodičům, kteří realizují „výchovu“ dětí televizí a počítačem. Dal bych ji přečíst také všem výrobcům a vývojářům hraček. Ale asi by to k ničemu nebylo.

Tahle se Rayovi moc nepovedla. Je příliš předvídatelná a asi i o trochu delší, než by bylo záhodno. Je o jednom budoucím právním paradoxu a v náznacích se zde objevuje totalitní vláda, takže to má možná jistý vztah k jeho asi nejslavnějšímu dílu. Potěšilo mne lehce zvrhlé citování biblické Písně písní.

Bradbury rozhodně není technooptimista a ani v této povídce se nezměnil. Marionety – dokonalí dvojnící – a jejich zneužití k řešení krize středního věku. Kdo ale koho nakonec zneužije, využije nebo podvede?

Námět opravdu není originální, vyznění povídky očekávatelné, ale to, jak umí Ray psát, to je prostě mrazivá rozkoš číst. Hořící krb, sníh, Štedrý večer s přítelem spisovatelem a přesto osamění, které vyústí v jedno hloupé a dvousečné přání. No a pak…

Jako doplňující povídka k univerzu je to dobré, ovšem z pohledu knihy je to vyhazování peněz do chřtánu nenasytného vydavatele. Za vašich 249,– Kč dostanete dílko o rozsahu větší povídky s písmem téměr velikosti slabikáře a největšímy okraji co jsem za hodně dlouho dobu viděl (bez těchto v zájmu tiskárny a odporu k šetření papírem nezbytných úprav by byla samotná kniha možná i tenčí než její pevné desky). Být to o stovku levnější ani nemrknu, takto doporučuji navštívit nejbližší knihovnu.

Ta se kmi moc líbila, zařadila bych ji mezi naučné pohádky typu – Bajky barda Beedleho a Šípková růženka a tak podobně. Nemohla jsem si pomoct a musela jsem ji číst několikrát po sobě – je taková roztomilá a půvabná. Ani se mu moc nedivím, že na ni sbalil svoji nynější manželku Annu:-). 98%

Docela ušla… Taková střeštěná mix povídka, ale jako vtip docela dobrý… 38%

Taková trošku divná povídka, ne úplně dle mého stylu, ale dávala smysl a byla originální… 61%