LEGIE - databáze knih Fantasy a Sci-Fi

cita sa to dobre, odsypa to, tak co uz na tom, ze hrdinka je nezranitelna a sem.tam logika ide stranou??:D:D

Opravdu to nepatří mezi vrcholy díla mistra Andersona. Pro nás čechy je zajímavé, že hlavní postava princ Rumprecht je synem Fridricha Falckého – zimního krále. Hovoří česky a dle Shakespearea umísťuje Čechy k moři.

Kdo by čekal gradující děj, strhující okamžiky a napětí, bude zklamán. Jako by Feistovi již docházel dech. V okamžicích kdy se má rozhodovat o bytí a nebytí hrdinů, kdy by chtěl čtenář hltat řádky a vymýšlet si sám závěry a vyústění napjatých situací je rychle po boji a nebezpečí, jako když lusknete prstem. Je to snad úděl dlouhých ság, kdy je autor již vyčerpaný a chybí mu nápady. I přesto přeze všechno hodnotím tuhle knihu i ságu veskrze kladně. Nevím však jestli budu mít odvahu číst její volné pokračování v podobě třísvazkové Konkláve stínů.

Podle mého desetiletého syna super kniha, přečetl 400 stran za 4 dny což je pro něho pozoruhodný výkon.

Dobre napísaná poviedka, v ktorej mi však vadilo podľa mňa nelogické chovanie hrdinu (vedel čo to je, a predsa zapredal) a koniec, v ktorom som očakával buď akciu alebo pointu – ale taký koniec som nečakal. Prekvapil, ale nenadchol. Tiež mi nijako nezaplo, prečo bol použitý taký názov poviedky. Čo ma na poviedke potešilo je pár odkazov na autorov scifi či film, na názov časopisu, v ktorom bola poviedka uverejnená a aj na samotnú poviedku.

Chabon vyniká především po jazykové stránce, v té si zaslouží ovace a záplavu cen knize věnované. Také prostředí židovské komunity a tvorba vlastního alternativního světa je skvělou ukázkou jeho literárního umění. Ovšem detektivní zápletka mě naopak trochu zklamala, postavy jsem si sice oblíbil, ale děj samotný mě zase tolik neuchvátil…

Asi jedna z nejnapínavějších povídek St.Lema: Robot Setaur, který byl vytvořen pro důlní práce na Měsíci je během nehody porouchán a „zblázní se“. Navigátor Pirx spolu s dalšími muži speciálně sestaveného „komanda“ se snaží Setaura najít a zlikvidovat dřív, než silně ozbrojený a zmatený robot vše zdemoluje nebo někoho zabije. Psychologická sonda do duše robota a smyslu lidství.

Pilot Pirx se na svém patrolním letu setkává s tajemným bílým světlem, které zabilo jeho dva kamarády. Rád by se pomstil, ale netuší, kdo je záludným vrahem. I v této povídce přichází Lem na překvapivé řešení zdánlivě jednoznačně vyznívající záhady.

Asi moje nejoblíběnější povídka s Pirxem: nejprve popisuje humorným způsobem, jak kadet skládal zkoušky (asi každý si při tom vybaví svoje fígle. Druhá část novely nám předkládá Pirxovu stáž na měsíční základně, kde došlo k několika záhadným úmrtím. Lem nám zde předkládá zajímavou detektivní zápletku s velmi originálním rozuzlením.

Spolu s kadetem školy kosmonautiky Pirxem prožíváme jeho první příběh, kde se nám představuje jako zamindrákovaný teenager, který má před sebou první skutečně těžkou zkoušku – cvičný let na Měsíc. Humorným způsobem nám autor předkládá různá trable, která se na Pirxe lepí a nedá nám příliš práci vcítit se do této sympatické postavy.

Najlepšia micro poviedka, akú som kedy čítal. Perfektný záver.

Při čtení anotace jsem se musela pochechtávat: Od dob „Duny“ tu nebyl příběh srovnatelný s „Kushielovou střelou“… Proč ta skromnost?;-) „Kushielova střela“ je rozsáhlý román, který nabízí velmi detailně propracovaný fantasy svět, inspirovaný evropskými dobovými reáliemi 17. století. Země Terre d'Ange připomíná Francii, její obyvatelé jsou nesmírně krásní, kultivovaní a šlechta je prolezlá intrikami skrz naskrz. Zároveň s dětstvím hlavní hrdinky Phédre poznáváme zákonitosti, hierarchii, politické pozadí a náboženství země (i zemí sousedních). Tato seznamovací pasáž má zhruba 90 stran a byla pro mě zoufale nudná, skoro mě odradila pokračovat. Svou zásluhu na tom mají dlouhá souvětí, při jejichž čtení se mi kolikrát podařilo zapomenout, o čem věta vlastně je. Poměrně obtížně se také orientuje v množství jmen, jakými nás autorka zavalí. Mladičká Phédre je vychovávána jako luxusní kurtizána – v tomto světě jde o úctyhodné zaměstnání, je to doslova životní poslání zasvěcené božstvu. Děj se začíná trochu zajímavěji rozjíždět v okamžiku, kdy je dívka prodána do služeb vlivného šlechtice se spoustou tajemství, Anafiela Delaunayho. Přibývají intriky, sem tam se objeví i nějaký souboj a Phédre dospěje natolik, aby konečně uplatnila svůj komplikovaný výcvik a vzdělání. Zbývající dvě třetiny knihy jsou výrazně čtivější: spousta putování po souši i po moři, variabilnější prostředí, více dobrodružství, více akce, objevují se i nějaké magické prvky. Romantika je zastoupena S/M scénami, ty jsou však popsány v jakési „soft“ verzi, všechna ta krev a bolest získává až poetický, vznešený podtón, nečekejte zrovna gore zvedající žaludek:-). Hlavní hrdinka je stále zmítána emocemi, miluje toho a miluje támhletoho a neodolatelně ji přitahuje támhleta… Osobně mi Phédre příliš k srdci nepřirostla. Snad pro tu její protivnou dokonalost: je zkrátka nejkrásnější, nejinteligentnější, nejlepší milovnice, každý ji zbožňuje, všechno ví a ve všem se jí daří, veškeré útrapy ji jen zdokonalují, zvyšují její moudrost, atraktivitu a všeobecnou úžasnost. Jakkoliv nelituji času stráveného s „Kushielovou střelou“, tento typ literatury mi úplně nesedí, takže pokud máte v knihách rádi romantiku (lásku, sex a složité vztahy), přidejte si k mému hodnocení libovolné množství procent až do plného počtu. Srovnání s „Dunou“ je však poněkud mimo mísu – oproti této kultovní sci-fi chybí onen mystický, filozofický podtext, ta hloubka a přesvědčivost, co vytváří kult. 66,6%

Stejně jako BorgDog nehodlám číst další díly, protože se bojím, že by to dopadla stejně jako série Ráma a celá ta tajemná atmosféra knihy by spadla. V čem s ním, ale musím rozhodně nesouhlasit je jeho názor na psychologii knihy. Hrdina vlastně skoro celou knihu zápasí sám se sebou a až na tu koncovou pointu (to jeho „prozření“ mu prostě nevěřím) je pojat jako reálná osoba, kterou celou knihu poznáváme čím dál tím hlouběji. Ano je to zbabělec a ano způsobuje tím ostatním i sobě jenom problémy, ale tahle knížka rozhodně není o ideálech. Je prostě o normálních lidech v nenormálních (i přesto, ale bolestně reálných) situacích to celé v nádherném hávu tajemna a příležitostně i dobrodružství.

Rozhodně fascinující kniha s úžasnými nápady, ať už „mozaiková“ stavba příběhu nebo ústřední motiv, do detailu promyšlený mechanismus fungování Gatewaye a akcí prospektorů. Co ale popravdě nechápu, je vychvalovaná psychologie hlavního hrdiny. Možná mi něco podstatného uniklo, ale mě přišel jako prachobyčejný zbabělec, který se pustil do práce, na kterou jednoduše nemá a není ani schopen si tento fakt přiznat, přičemž na jeho neschopnost často doplácí druzí. Nevidím na tom nic psychologicky složitého a už vůbec ne sympatického – ve skutečnosti právě z tohoto důvodu srážím z hodnocení jednu hvězdičku a nijak se nehrnu ani do četby pokračování. Přesto je to vynikající román, který rozhodně stojí za přečtení.

Docela pěkné a o dost veselejší než sága.

česká tvorba má mou stálou pozornost, když narazím na něco zajímavého, rád ji podpořím. a tak jsem koupil i tuto antologii. žel, po jejím přečtení mám na patře pachuť. pachuť pohrdání čtenářem. i to může být uměleckým záměrem. ale v tomto případě sázím spíše na neumětelství. jsem zklamán plytkostí a bezobsažností většiny děl, nezájmem autorů i editorů o kvalitu. vždyť nejde o žádný komerční trhák. doufám, že se autor textu na zadní straně mýlí a tato kniha není odpovědí na otázku „quo vadis, česká SF“…

abych jen nehaněl, výrazným plus je zanedbatelné minimum překlepů a podobných chyb a kongeniální jsou ilustrace elišky vokounové.

část námětu jakoby z oka vypadla jedné staré noveletce od o. neffa (vesmír je dost nekonečný). zbylá, původnější část, je zajímavou úvahou nad ne-organickým životem (*). ta druhá * je za odvahu; autor není psavec. a je to, žel, poznat.

sterilní, kratičký žertík; alespoň má hlavu i patu.

zajímavý námět osudovosti (za to ty 2*), ty zbývající tři chybí za zmatečné zpracování.

Velmi dobré pokračování série. Styl vyprávění se nemění – Erikson opět čtenáře hodí do děje a nechá ho ať se naučí plavat. Ale funguje to – potěší pár starých známých z prvního dílu i fascinující hrdinský pochod pouští, předem odsouzený k nezdaru, byť jsem sympatickému Coltainovi držel palce do poslední chvíle.

Mno tak co k tomu říct – je to pořád stejně červená knihovna až to pěkné není, je to o trošičku méně čtivé hlavně cca do půlky knihy, pak už jen zase letíte dokud není konec. Celé se to tváří jako happy end série, i když pokračování není zcela vyloučené. Náznak nějaké zápletky tu fakt nehledejte, je to až na konec celé jen o citech a vztazích, akce veškerá žádná, za půlkou se objevuje něco čemu se dá aspoň říkat napětí, které je docela dovedně udržované, i když je asi každému předem jasné jak to dopadne.

autorusose by patřilo zatřelisesit, poněvadž takhle prznit na malé prostoru řecká jména jsem ještě na vlastní oči neviděl. odhlédneme-li od tohoto, sama povídka je alogickou časovou šarádou s pointou, jež čtenáři vyrazí dech svou překvapivostí. je překvapivě nesmyslná.

velmi zmatená „časovka“ s nedůvěryhodným námětem i vyústěním. myslel to autor vážně?

slibně začínající povídka s nenápaditou „vysvětlovačkou“ ve střední hře a poněkud příliš „údernou pointou“. i jako žert to bylo spíše podprůměrné.

Heinlein ve své nejlepší formě. Příběh by vůbec nemusel být SF a nic by se nestalo, měl by stejnou údernost.

pokus o vážné téma, ale chování minimálně hlavní hrdinky je poněkud neuvěřitelné; proč se všichni snaží psát o druhoplanetnících a jinorasách, když psychologii mají pak všichni lidskou? a pointa je žel skokem z mosta do prosta.

nevinný žertík, za břicho jsem se nepopadal, ale celkem pohoda. opět něco málo sociálních klišé a zbrklá pointa.

krom spousty velmi otřelých klišé je někde za tím vším cítit, že autor by možná dokázal, kdyby chtěl.

školácká „povídka“ s „překvapivým“ koncem.

Tak pro tento díl mám slabost a jistě ne náhodou získal Huga 2001. Postava Harryho je popsaná mnohem komplexněji a i vedlejší postavy mají potřebný náboj. Soutěž o ohnivý pohár je popsaná velmi napínavě a napětí je stále stupňované až k samotnému finále. Právě v této knize se také láme věková hranice čtenářů. Zatímco první díl byl pohádkou pro malé děti, Azkaban přitvrdil a Ohnivý pohár zde má i některé drsné scény (byť na druhou stranu některé pohádky jsou také pěkně drsné). Zatímco u předchozích dílů jsem měl problém se začíst, tuhle knihu jsem „zhltnul“ na jedno posezení.

Komentář HP jsem odkládal velmi dlouho a je to dobře, alespoň mám potřebný odstup. Počátek ságy má mnohé nedostatky, především nám ukazuje, že jde o autorčinu prvotinu a ta nevypsanost z knihy čiší na každé stránce. Také zápletka je předvídatelná a jednotlivé motivy vypůjčené ze světoznámých pohádek a knih pro mládež. Už sama postava Harryho (zanedbaný sirotek, kterého jeho rodina využívá) je natolik podobná Popelce, až mi to vadilo. Nebo postava Hermiony – ošklivá holka, ze které postupně vyroste krasavice? Ano, pohádka O ošklivém kačátku jak vyšitá. Vstup do čarodějného světa na nádraží nám zase připomene Alenku Lewise Carrolla a tak bychom mohli pokračovat donekonečna. Kdo četl Dickense, nalezne zde desítky dalších shod. Je vůbec možné ještě dnes napsat skutečně originální knihu? Nikoliv, ale je možné napsat knihu, která udělá radost milionům čtenářům po celém světě, a to se Rowlingové bezesporu podařilo. Šikovným propojením líbivých motivů dochází až k překvapivému výsledku. Mnozí se pokusili o totéž s žalostným výsledkem.

spíše než o povídku, jde o soukromý autorský žertík, který překypuje klišé, naivitou a nevybouřeným mládím, jehož přečtení bylo nepřínosnou ztrátou času.

další adept na 4 astry. přímočará space operka, napsaná čistě a jasně. nicméně díky špatné kompozici narazí čtenář na konci příběhu tvrdě a to nejen proto, že hlavním námětem je spojler odstraněn. pointa s dvojitým obratem by byla pěkná, jen by nesměla logicky pokulhávat. tož tak.

Paní Clarkové se nesporně povedla jedna věc, napsat jako svůj debut originální fantasy takovým způsobem, který předčí mnohé světoznámé spisovatele. Kniha je napsána výborným stylem, popisy postav i prostředí jsou vynikající. Celá kniha se nese v lehkém tónu, místy až nadsázky a humoru, aby v závěru přitvrdila, atmosfera zhoustla a děj, který se doposud vinul jako pomalu plynoucí řeka zrychlí a zmohutní v pořádný veletok padající do hlubin monstrózního vodopádu. I přes tu veškerou chválu a všechny možné superlativy, které se s knihou spojují nemůžu říct, že by mne okouzlila natolik, abych si ji někdy přečetl znovu. Snad za to mohl právě ten lehký tón, s nímž je příběh vyprávěn, a který se podle mne hodí lépe pro knihy určené mladším čtenářům. Rozhodně nechci kvality této knihy shazovat, to v žádném případě. Každý ať si udělá svůj názor. Jen za sebe můžu říct, že si mne nezískala.

o čem to bylo? co to bylo? nemám nejmenší tušení…

ve sborníku silně nadprůměrná povídka. co jí chybí na sevřenosti a stručnosti, to nabízí v gradaci. kdyby pointa nebyla tak křečovitá, byla by tam * navíc.

velmi, velmi dobrý námět, žel úplně zdevastovaný zpracováním. tam, kde má čtenář zadržovat hrůzou dech, tam se odehrávají zbytečné a strojené dialogy. v místech, kde má čtenář cedit studený pot, kodrcá autor s vozíčkem napětí po neobratných větách vyprávění. jaká škoda, ó, jaká škoda.

zbytečně potištěný papír. nápady = 0, zábava = 0, zpracování… radši nechat být.

nudná a rádobyvtipná adventůra. navíc dlouhá! tady nevidím ani ten potenciál…

chronosi, chronosi, co si o této „povídce“ mám myslet? nic kladného mě, žel, nenapadá. „vysvětlovačka“ hned v úvodu, neorganické dialogy, příběh sám jak ze špatné televizní pohádky a pointa, která musí být jasná už v půlce druhé stránky (poněvadž tam ji autorka „vyzradí“). za co ta *? za potenciál. někde tam něco je, ale pod nánosem amatérizmu dokonale skryto.