LEGIE - databáze knih Fantasy a Sci-Fi

Na koniec zbierky nezanrova poviedka. Napriek tomu, ze jej chyba vyraznejsi koniec a plynie tak povediac do neurcita, priebeh prave svojou „obycajnostou“ vyvolava zimomriavky.

Drsna a temna. Taka je tato poviedka. Autor ani tu nezlyhava v budovani atmosfery a podsuvani tem na zamyslenie. Rozhodne stoji za precitanie.

Dalsia skvela poviedka. Opat skvela atmosfera, ktora mi trochu pripomenula Chvalospev na Leibowitze a trochu svet Warhammeru 40k. Ta prva informaciami, ktorym uz takmer nikto nerozumie, ta druha upadkom ludstva po veku technologii. Dockame sa aj odlahcenych scen a urcite sa tu najde aj zopar nametov k zamysleniu sa – ostatne ako vzdy pri Bacigalupim.

Spíše než samostatnou povídku to připomíná úvod k rozsáhlejšímu příběhu.

Příjemná povídka o dobývání kosmu a jednom kosmonautovi, co tam zůstane viset. Dneska už povídka působí poněkud naivně. To se na ní bohužel podepsal zub času. Závěr byl ve své době jistě nový, ale dnes už je taky provařený. Nejvíc by mě zajímalo, jak se autor tvářil na sovětské vesmírné úspěchy.

Poviedka akoby ani nepatrila do tejto zbierky. Námetová rozdielnosť, ale nebráni aby sa autor opäť neponoril do vnútra človeka ktorý rieši svoju interakciu z okolitým svetom. A tak je nám priblížené vyvrcholenie jedného stereotypu, opustenie jednej ponorky a následný dopad na konanie hrdinu, ktorý si až do momentu kedy začal konať neuvedomoval že mu niečo vadí a niečo chýba. Mrazivé, opäť neskutočne autentické, klobúk dolu.

Poviedka je sama o sebe úderná, derúca sa pod kožu hlavne svojím zameraním. Aj keď mne viac sedí vnímať ju ako prológ k Čerpadlu 6. Ako jeden z krokov, ktoré doviedli ľudstvo tam kde sa nachádzajú práve v tejto poviedke. A ako tento prológ na mňa pôsobí ešte drsnejšie.

Tak ako pri predošlej poviedke „Na žlutou kartu“ sa Bacigalupi zameral na stav sveta nám známeho ako Krajiny tretieho sveta v tejto sa zameriava na stav tzv. Atlantskej kultúry. Ok tentokrát sa nejedná o opis toho čo tu už je, ale pridáva prvky Sci fi. Aj keď tieto prvky sa pri danom postupe vecí môžu v priebehu pár rokov začať uberať čoraz výraznejšie smerom k tomu čo poviedka opisuje. Spoločnosť degraduje a nachádza sa v stave tzv. Idiokracie kedy nikto nič nevie, nerieši a na ničom ani nezáleží. Budúcnosťou sveta sa stávajú troglovia a tý čo nimi pohŕdajú si sami neuvedomujú ako blízko k nim sami majú. A opäť je tu hrdina osamotene stojaci ten krát nie proti byrokracii, ale ľahostajnosti a úpadku

Táto poviedka uz nie je Sci fi a nie je ani opis rokov budúcich, je to opis toho čo sa už deje v krajinách tretieho sveta. Nekontrolovaná populačná explózia, kastovný systém, potláčané emócia, nenávisť tých čo sú dolu a chcú byť hore. Výbuchy násilia ako odpoveď na nahromadenú zlobu v nás. Nie Bacigalupi nie je vizionár, nie v tejto poviedke je glosátor a veciam odpozorovaným zo života dáva literárny tvar.

podobný dopad ako na mňa mala táto poviedka mal na mňa kedysi aj „Konec civilizace“ od Huxley-ho. V celej zbierke Bacigalupi dokazuje svoj obrovský talent a schopnosť rozohrať poviedku nie len na rôzne témy, ale tieto aj dotiahnuť temer do dokonalosti. Avšak až pri tejto poviedke ma prepadla chuť prečítať si od neho román na túto tému, prípadne z tohoto sveta.

No, asi pojdem proti prudu. Z dnesneho pohladu uz usmevna az naivna poviedka o stretnuti s mimozemskymi tvormi na Marse. Co vsak nemozno upriet, je rozhodne zaujimava a na svoju dobu urcite originalna predstava o tychto mimozemstanoch. Aj po tych rokoch sa vsak cita velmi dobre. Takze v konecnom dosledku prevladaju mierne pozitivne pocity.

Poměrně těžká povídka. Obsahuje četné sci-fi reálie, které ale nejsou moc vysvětleny. Stejně tak i hlavní myšlenka je bez předmluvy autora poměrně těžko zachytitelná. Dílko přesto srší nápady a na tak krátkou záležitost disponuje dokonce se dvěma dějovými liniemi, z nichž jedna dává vzpomenout na Simmonsův fantastický Terror. Hodnoceno povídkovou optikou jde o slušnou záležitost.

Poviedka prostredim spriaznena s poviedkou Kalorik. Depresivna uvaha o vzostupe a pade, o ludskosti a o zvieratach v nas…

Zajímavá povídka o tom, jak to vypadá v dalším prostorovém rozměru

Poviedka mala sice zaujimavy napad aj zapletku, ale uskodili jej slabe dialogy a slabsi popis ako tu uz v komentaroch bolo spominane.

Vyssie hodnotenie jej davam ale koli uzasnym ilustraciam ktorymi bola doplnena. Hlavne jedna kresba, v ktorej bola zachytena vesmirna bitka dvoch lodi mi doslova az brala dych a nemohol som sa na nu vynadivat… Autor tejto kresby je pre mna proste velmister :)

Tato povídka v dnešní době už není příliš science-fiction, ale spíš se blíží realitě. Počítačový génius si vyrobí super počítač, která mu všechno spočítá a pomůže mu na cestě k ovládnutí lidstva. Takoví se najdou i v dnešním světě, i když do Bucifala jim ještě trochu chybí. Ale otázka je kolik?

Na konci této ultra krátké povídky se sice skrývá dobrá až vtipná pointa, ale ta teorie cestování časem mi připadala přitažená za vlasy až moc. Nevím, jak se stalo, že když cestovali stejný časový úsek tam i zpátky, náhle se ocitli na úplném začátku. Hold tako povídka je více fiction než science.

Kdo četl Nemesis, povídka ho nepřekvapí, protože události jsou velice podobné tomu, co se odehrávalo na Erythro. Lidé si na cizí planetě postavili základnu, ale cosi tu způsobuje nebezpečnou psychickou poruchu. A nikdo neví co až do chvíle, kdy na planetu přicestuje téměř proti své vůli mladý chlapec, který má otevřenější mysl než ostatní. Námět na povídku je to velice hezký a zajímavý, protože máme možnost seznámit se s novou formou inteligence, bohužel však trochu pokulhává ke konci, kdy se krásně rozehraný příběh vyřešil během jedné stránky. Celé kouzlo tohoto světa vyniklo mnohem víc v románu, kde to měli lidé a zdejší „domorodci“ trochu složitější.

Tato povídka směřuje daleko za hranice reálného světa, kterému jsem ani na chvilku neuvěřil. :)

Vcelku pochopitelná povídka. Stesk čtenářů i autora dosáhl vrcholu a tak tu máme další vstup do světa Hyperionu, který se však přes nadějné první dvě třetiny zvrhne do Star Trekoského patosu, kdy kolem sebe všechny postavy v závěru nekontrolovaně šíří kladno a moudro do všech stran galaxie. Další nepěknou věcí jsou spoilery, které mohutně vyzrazují klíčové prvky děje z Endymionu a celkové pojetí povídky, která bez znalosti světa a terminologie Hyperionu moc smyslu nedává. Jediným nezanedbatelným kladem tak zůstává, že je celý útvar velice pěkně a svižně napsaný.

Nad systémom sa nedá vyhrať, ako koľvek sa snažíš. Byrokracia je tisíc hlavá Hydra, ktorej rastú hlavy exponencialnym radom. Aj keď si Lolo myslí že je za vodou opak je pravdou.

Dějově je ta povídka prakticky o ničem, zápletka slabá, asi bych se jinak klonil také k nízkému hodnocení. Nakonec jsem ale dal 80 %, protože co mě naprosto dostalo, je způsob komunikace člověka Pierota s robotem GiGem.

GiG: „Mám to, Mnichu. Je to… žlutá vlajka“

Pierot: „Žlutá vlajka?“

Gig: „Potvrzuji.“

Pierot: „Proč žlutá vlajka?“

Gig: „Ověřujeme to.“

Pierot: „Kdys naposledy viděl žlutou vlajku?“

Gig: „Naposledy jsem žlutou vlajku neviděl.“

…

GiG: „Nástroj, který jsi nalezl, je irigátor. Se vší pravděpodobností se používal k výplachu střev.“

Pierot: „Za starých časů se střeva obrátila naruby jako rukavice, vyprala se a dělaly se jitrnice.“

Gig: „Pokud tomu rozumím… Střevní nálev se aplikoval, aniž se trávicí trakt vyňal z dutiny břišní. Už se neptej.“

Pierot: „Klystýr?“

Gig: „Nechci to vědět.“

Pierot: "Jeden konec – "

Gig: „Opravdu to nechci vědět, Mnichu.“

Pierot: „A to zas ne! Ty nemůžeš říct, že to nechceš vědět. To můžu já! Protože když to říkáš ty, tak to dávno víš.“

GiG: „Říkat, že něco nechci vědět, je smysluplnější, pokud to vím, než říkat totéž, nevím-li, co nechci vědět.“

Esence Barkera z doby Knih krve, upřímné pitvání temné strany, líbí se mi, jak jde na dřeň a pitvá a zkoumá a neucukává. Takový horor pro dospělé; univerzitní prostředí, odkazy na Sartra, Kanta a další drsně umocňují všechnu tu tělesnost, maso, zahnívání a svištění seker. Povedlo se i vyprávění, konstrukce příběhu, pointa, a souhlasil bych, ze kdyby výzkumník trpěl jinou, rafinovanější fóbií, byla by to absolutní bomba, ale i takhle plný počet.

Sympatický horor s nádechem scifi a s hezkou starosvětskou, wellsovskou atmosférou o muži, kterému pár let po svatbě ztloustla manželka (skvělé postřehy a upřímné popisy třaslavého těla!) a on z ní chce mít to co předtím. Věda se probírá u krbu se sklenkami whisky v ruce. Poslední odstavce jsou jako z Barkera, revoluce těla…

Opäť dokonale vykreslený svet a nápad na ktorom je založený je originálny. Ale mne nesadol a nedokázal som sa do neho ponoriť tak ako pri predošlých poviedkach a to poviedke v mojich očiach uberalo.

Strhujícně napsaná novelka ve které jsem našel pramálo smyslu. Je to přesně jak autor zmiňuje v předmluvě. Nebyla napsána pro nějaký konkrétní účel, byla prostě napsána. Simmons se možná chce vypsat z lásky k přírodě, k učení, nebo snad k bývalé žačce… Možná, že věci by tentokrát prospělo, kdyby vypustil matoucí fantaskní prvky a prostě jen shrnul své učitelské zkušenosti v poutavě podaném příběhu. Fantastika je zrovna v tomhle střípku až moc násilná.

Také si neodpustím srovnání s Chiangovým Životním cyklem softwarových objektů, protože se prostě nabízí: jednak už v přístupu k vývoji umělých inteligencí (postup, který zvolila Danielova konkurentka, se velmi podobá Chiangovým digientům), ale také způsobem podání povídky samotné, kde má ale v mých očích Chiang navrch. Egan se soustředí na samotný výzkum a provede nás jednotlivými jeho kroky. Je to zajímavé sledovat, ale všechno nám podává poněkud suchým, akademickým způsobem: hlavní hrdina řeší jen profesionální problémy a osobně se ho dotýká jen celkový výsledek; o ostatních účastnících nevíme téměř nic. Takže v závěru vlastně ani není moc komu fandit.

Tuhle povídku bych (na rozdíl od jiných komentujících) do sci-fi neřadila vůbec, vnímám ji jako fantasy. Figurují v ní sice lidé, ale veškeré ostatní prvky mají do našeho a budoucích světů daleko: samotný princip fungování Zdi, výlet do historie i schovávání mysli do kamene. Tím pádem nemám problém ani s precizností „řeznického“ řemesla.

Trochu mě zaráží, že to, co hlavní hrdinka postupně zjišťuje, je podáváno jako novinka – čekala bych, že za ta léta pomalu upadající civilizace si podobnými zkušenostmi projde více lidí. Ale je klidně možné, že o té pravdě, kterou hodlá zachovat a šířit, vlastně stejně nikdo nechce slyšet.

Kontrast bezútěšné životní situace se zajímavým (vzrušující by bylo asi příliš silné slovo pro činnost, kde se pokroky dělají v řádu měsíců) zkoumáním neznámého hmyzího druhu. Z nějakého důvodu mi přišlo, že se to celé odehrává na hrozně malé ploše – pár postav, pár kilometrů čtverečních, divadelní pódium bez většího kontaktu se zbytkem světa, ten by tam vlastně skoro nemusel být.

Jak píšou ostatní, spíše momentka nebo krátká epizoda než povídka. Ale něco na tom je.

Úsměvná hříčka o jednom netradičním Armageddonu a jeho následcích – nic víc, nic míň. 69%

Humorná povídka o jednom „dokonalém“ světě. No pěkně si to na Tranai zařídili – kromě originálního výběru daní a vypořádání se s kriminalitou mě nejvíc zaujal způsob, jakým byli vládní činitelé motivováni nenasírat voliče:-). Pobavilo, rozesmálo a úplně hloupé to taky nebylo:-). 80%

Asi jsem pořádně nepochopil, co chtěla autorka vyjádřit. Četlo se to dobře, ale pocit že mi něco uniklo zůstal. Celé mi to přišlo jako vytržené z kontextu něčeho mnohem většího. Takže dám průměr, protože tuhle povídku zapomenu velmi rychle.

Průměrné hodnocení průměrné povídce. Pěkný nápad, ale provedení trochu pokulhává. Dětský pohled na svět, může za 60%. Přemýšlím, za jak dlouho si nebudu moci vzpomenout, o čem to bylo…

Už zase jsem narazil na vimany a zase jsem nechápal o co jde. Povídku jsem vzdal asi po druhé stránce, tentokrát nedám odpad, ale hodnotit to nebudu. Mně se povídky s touto tématikou prostě nelíbí.

Povídka o vytloukání klínu klínem: vynález hlídacích ptáků sliboval bezpečí pro lidstvo a konec všem vraždám, leč cesta do pekel bývá dlážděna dobrými úmysly. Sheckley celou zápletku vygradoval ad absurdum, osobně se však nemohu zbavit nespokojenosti s faktem, jak z příběhu vynechal lidský rozum a logiku. Proto hodnotím relativně nízko – 64%.

Jedna z „vyprávěcích“ povídek. Ilustrovaná žena mne strhla proudem textu plného emocí, dokonalým vykreslením postav na malé ploše a jakousi snovostí, nereálností jinak naprosto realistického textu. Možná za to mohou v tom nejlepším smyslu podivné postavy, možná už notoricky známá poetičnost Bradburyho prózy, nevím. Zklamání a jasná hvězda dolů pak přišla až v závěru. Což o to, pointa byla dobrá a nečekaná, ale to okecávání a vysvětlování věcí, jejichž vyložení přísluší čtenářově fantasii, mne znechutilo.

Cynická povídka o závislosti matka-syn. Bradbury dokáže v povídce prodat svá přesná pozorování lidských povah přetavených do až archetypální podoby, dialogy jsou opět virtuózně odehraný koncert a atmosféra by se místy dala krájet. Není to sice jedna z mých nejoblíbenějších povídek, ale nemohu proti ní říci ani popel.

Ak plati porekadlo, ze „zmena je zivot“, tak v momente, ked sa ludstvo vyda touto cestou, „zomrie“. Silna myslienka o pravde, ze ak chcem niekde pridat, musim niekde ubrat a stoji to vlastne za tu cenu?

Bacigalupi dokaze na malom priestore dokonale vykreslit prostredie bez nejakych siahodlhych opisov. Znova tu mame hrdinu obycajneho cloveka, ktory sa bori so svojimi problemami a preziva ako sa len da. Poviedka podla mna skor o nezmyselnych zakonoch ako o comkolvek inom. Pre mna nie az tak uveritelna ako predchadzajuce poviedky, napriek tomu davam za atmosferu a dokonale vykreslenie prostredia 80%.