LEGIE - databáze knih Fantasy a Sci-Fi

Kniha je vypiplaná od začátku do konce. Obálka mého oblíbeného Michala Ivana svádí ke čtení (jen je škoda, že se použil zrovna takový cover, kdyby se tam dal míň fantasy, mohlo to přilákat i lidi, co fantasy nečtou). Po otevření jsem přičichl k papíru jak je mým dobrým zvykem (taky tak rádi čucháte k novým knihám, které čekají na to, až je přečtete? :-) Vnitřní ilustrace Jany Šouflové pak dodávají knize další rozmach. Po seznámení s knížkou jsem se šel seznámit s povídkami. Memento Mori Pavla Renčína mile překvapilo. Byl jsem nadšený, jak si autor s tématem historické fantasy poradil. Příběh je originální, nechybí napětí ani vtip. Jako rozjezd skutečně dobré.___ Pokud jsem se u Mementa mori skvěle bavil, tak u Barvy Saši Pavelkové jsem trpěl. Jednak jsem se musel do čtení nutit, jednak jsem čekal, že se budu alespoň trochu bát, když bylo v úvodu zmíněno, že se jedná o thriler. Žel bohu se jedná o pouhý nedokonalý pokus. Nápad je sice originální, prostředí Itálie vylíčeno věrohodně, ich forma zvládnutá na jedničku. Ale bez správného gradování je to všechno na houby____ Kalteštejnská nevěsta je tradiční dobrodružný Medek, který zabrousil do pohusitské doby. Hrdinové jsou sympatičtí, pointa je také dobrá. Ale že by se pan Medek přetrhl, to se zrovna říct nedá. Od legendy české fantasy a tvůrce mého oblíbeného Dobrodruha jsem čekal něco víc___ Každý sborník musí mít svůj vrchol. Vrcholem Mementa mori je Nový svět pana Novotného. Jeho text nepostrádá originalitu, skvělou pointu, díky které je toto dílo srovnatelné se zahraniční produkcí. Myslím, že pan Novotný má další cenu Akademie SFFH v kapse. ___ V náručí boží představuje další čarodějku Petry Neomillnerové. Povídka obsahuje všechno, co mají její čtenáři rádi. Petra si tentokrát vzala na paškál inkvizitorské procesy. Nechybí ani dávka psychologie. Kdo má autorčiny texty rád, pak by mu neměl uniknout ani tento._____v Kanále mistra Leonarda jsem poprvé poznal styl Jany Jůzlové, která mě velmi ohromila a rozhodně vyhledám časem její další díla. Místo v tomto sborníku si díky své povídce zasloužila plným právem. ____ Druhým vrcholem sborníku je pak poslední povídka nazvaná Turkobijce. Tu napsal čím dál tím lepší slovanský bard Juraj Červenák. Povídka je originální, nevídaná – v hájích fantasy rozhodně originální už jen kvůli době, v níž se odehrává. Povídka je navíc vzdáleným prologem k jeho nové a velmi očekávané sérii Kapitán Bathory. Po tomhle předkrmu, který by se měl spíše jmenovat Masakrální jatka u Moháče, se na ní těším ještě víc. _____ sečteno, podtrženo: Memento mori je dobrá kniha, která disponuje třemi nadprůměrnými texty (Memento mori, Nový svět a Turkobijce). Zbylé povídky však také neurazí a rozhodně stojí za přečtení. O proti takovým Legendám české fantasy se však nejedná o takový bomba sborník. To ale neznamená, že by neměla chybět v knihovničce každého fanouška fantasy.

Mně Líheň připadá jako dost dobrý vtip. Ale s jednou podstatnou chybou. Ten vtip je ukrutně protahovaný, zbytečně dlouhý. Ze začátku jsem se nemohl pořádně začíst, protože mi přišlo, že je v ději dost logických děr. Příběh mě nevtáhl natolik, abych je mohl pominout. Zhruba v polovině jsem začal bavit a říkal si, že to není vůbec špatný, že jako parodie to docela funguje. Bohužel poslední částí jsem se už jenom pronudil.

SPOILER! Chtěl bych vidět autora, když psal scénu, ve které přijíždí zachránce Alex jako princ na bílém oři. Jen místo koně motorový člun a místo meče atomovku. Určitě musel řvát smíchy.

Výborní literární styl, jazyková stránka je opravdu hlavní devizou knihy, živé a propracované prostředí i charaktery. Výborný černý humor. Někdy nevěrohodná intuice ‚hrdinů‘ a detektivní část vyloženě slabá.

Plně souhlasím s komentářem od „knedle“. Hodnotím na plným počtem hvězd, ale pár výhrad bych měl. Čte se to jedním dechem, ale jak už jsem psal v komentáři k předchozímu dílu, autor se u některých postav opravdu moc nehrne dějem dopředu. Např. Arya mi připadá pořád taková nepohnutá z místa. Dále se autor neustále opakuje, že u jednotlivých kapitolek (ne u každé) v posledním odstavci – udělá takový ten dějový šok, nebo jak to nazvat.:o) Ale musím na sebe zas prásknout, že u pár koncových ostavců vždy na konci řeknu „to je maso“.:o)) Moje malé výtky jsou opravdu tak malé, že nejde hodnotit jinak než jak jsem hodnotil.

Jedna z nejlepších věci co jsem kdy četl. Už jsem od Renčína četl Labyrint (vydávaný v Pevnosti na pokračování) a Nepohádku, ale ani jedno mě nepřipravilo na tak silný zážitek. Renčín má hodně velkou fantazii a na každá straně téhle knížky to jde vidět. Zlatému kříži je vytýkána nedotaženost a uspěchanost, ale kdo to takhle hodnotí asi nepochopil atmosféru knihy. Renčín se prostě snaží okouzlit a mě teda okouzlil absolutně. Je to jako byste vzali Nikdykde počeštili ho a (teď se podržte) zvedli ho o několik řádu výše. Je to prostě jeden velký, kouzelný, krvavý kolotoč. Žádných špatných metafor (Gaarq) jsem si nevšiml, právě naopak Prahu podle mě autor vykreslil dokonale, stejně jako Žďár. Už se těším na další mětské bohy (hlavně na mé milované Brno). Čeština a sloh je naprosto v pořádku (zase Gaarq) a kniha se čte prakticky sama. Ale co je nejdůležitější – je to první kniha české městské fantasy. Celkově mi přijde, za to všechno čím nás Renčín obšťastnil, pět hvězdiček jako nedostatečné ohodnocení.

Pokud jsem o první knize „Hradebních mýtů“ napsala, že se jedná o fantasy s prvky new weirdu, pak o jejím volném pokračování to platí dvojnásob. Tentokrát se začteme bez jakýchkoliv počátečních nejasností – už známe zákonitosti světa i hlavní postavy, nekoná se nic, čemu by čtenář prvního dílu nerozuměl, autorka nezdržuje vysvětlováním. Děj se odehrává 5 let po „Roce naší války“, Hmyzem zpustošené Čtyřzemí se pomalu dává do pořádku a kdesi daleko v oceánu je objeven dosud neznámý ostrov. Císař na první skutečnou poznávací výpravu a k navázání kontaktu vybírá čtveřici Eszajů: starého známého drogového závisláka Posla Janta, jehož očima vše „ich formou“ sledujeme, nevyzpytatelnou Námořnici Mlhu Atu, Lučištníka Bleska a nového Šermíře Střízlíka. Ovšem poražený ex-Šermíř Gio Ami se nehodlá smířit se ztrátou postavení a nesmrtelnosti nijak snadno… Jak dopadnou nepokoje ve Čtyřzemí, co vyslaná výprava nalezne na ostrově Tris a co sebou přinesou Eszajové za změny, to si již přečtěte sami, pokud máte zájem. Opět musím pochválit autorčinu schopnost vytvořit neidealizované, živoucí postavy se všemi jejich chybami, poklesky a ambicemi. Příběh je vcelku zajímavý, byť nijak složitý, ale poněkud zamrzí řešení deus ex machina v závěru (nikoliv samotný nápad, jen jeho zkratkovitě snadné provedení). Do světů Přesunu se podíváme 3×; v prvních dvou případech to působí samoúčelně, přibylo surrealistických popisů a snahy šokovat morbidními obrazy. Nicméně oblíbila jsem si žraločici Estragon a doufala v její větší zapojení do děje v její přirozené podobě… snad příště. Malé mínus dávám za občasnou zbytečnou popisnost věcí nepříliš zajímavých – chodů jídla na hostině (přeskočila jsem celou stránku:-)), oblečení atd. Musím přiznat, že téma války s Hmyzem mi přišlo o něco bližší než vzájemné třenice nesmrtelných Eszajů a smrtelných Zaskajů. Přesto byl „Čas jako dar“ plynulejším čtením, oba díly jsou tedy z mého hlediska (navzdory určité odlišnosti) na stejné kvalitativní úrovni. Jsem spokojená, k dokonalosti však cosi chybí. 78%

Druhý příběh z Malazké knihy padlých čtenáře zavede na již v prní knize zmíněný sedmiměstský kontinent. Děj začíná čistkou mezi říšskou šlechtou, kterou organizuje pobočnice Tavore, sestra Ganoese Parana, jeho druhá sestra Felisín je jednou z mnoha obětí této čistky. Stejně jako v případě prvního dílu jsou osudy Felisín a jejích spoluvězňů jen jedním z několika vláken splétajících celý příběh. V dalších čtenář sleduje osudy pěsti Coltaina a jeho „Psího řetězu“ prchajícího před armádou povstalců, osudy Kalama, Kvítka, Šumaře a Apsalar, známých z prvního dílu, nebo též dění na tajemné stezce rukou a ještě několik dalších vláken, které se dříve či později pospojují (a nebo nikoliv). Za sebe mohu napsat, že se mi kniha četla o moho snáze než první díl. S mnoha pojmy je v této fázi čtenář již seznámen (když ne důkladně, tak alespoň zběžně, ale i to velmi pomáhá srozumitelnosti děje), přesto – zřejmě tradičně – zůstává velké množství neznámých, některé jsou vysvětleny v průběhu, většina však nikoliv. Nicméně stále je to snažší čtení než Měsíční zahrady – na nové prostředí a nové postavy si čtenář rychle zvykne – a mnohé si velmi oblíbí. Erikson zde tedy opouští jakýsi nevyhraněný styl psaní postav a celkem jasně definuje dobro a zlo, čímž dává čtenáři možnost fandit konkrétním charakterům – i přes jejich obvyklé značné množství (kniha opět obsahuje přehledný rejstřík postav a pojmů – takže se není čeho bát). Děj je opět stejně (ne-li více) výpravný jako v případě Zahrad, též obsahuje velké množství akčních a bojových situací. Tempu děje a případným zásekům (které se v knize snad ani nenacházejí) nemám co vytknout. Erikson opět odvádí naprosto špičkovou řemeslnou práci, je to zkrátka Pan vypravěč. Jistá nespokojenost skutečně může být zapřičiněna nevýrazným projevem a vývojem některých postav, ale na ubrání hvězdičky to dle mého nestačí. Superlativům v komentáři tedy odpovídá moje hodnocení.

Během čtení tohoto dílu jsem měl takový vnutkavý pocit, že tenhle díl je zrovna jenom povinnost, kterou si spisovatelka před velkým grandiózním finále musí vytrpět. Celou dobu mě tahala za hodně nudnou příběhovou linii, okořeněnou klasicky kvantem vedlejších linií, jenže ta hlavní ne a ne se rozjet. Základ je patrný. Příběh prince dvojího krve, ale člověk se o něm prakticky nic nedoví, a až konec během asi 60ti stránek napoví, že to dokáže dávat smysl. Jenže konec nedokáže zvrátit celý rok Bradavic, a už jsem měl pocit, že tímhle dílem budu zklamaný, jenže opak se stal pravdou. Kupodivu jsem byl dost překvapený. Nakonec to rozhodně stálo za to, ale bylo potřeba si počkat až do konce. A velká účast Brumbála v tomhle díle byla alespoň zdárně využita.

v pripade ze jste nehrali hru Hellgate London tak vam doporucuji aby ste knihu vubec nebrali do ruk. pribeh sice neni napsan vubec spatne, a to i dalsi dve pokracovani. Bohuzel vsak slouzi pouze jako pridavek pro hrace a tim padem je treti „posledni“ dil celkem neuzavreny protoze na neho navazuje herni linie. coz je skoda protoze prostredi i postavy jsou v pribehu celkem zajimave. Mozna se ale diky tlaku fanousku prece jenom autor uvoli a serii nejakym zpusobem uzavre.

Čas od času si můj mozek vyžádá pauzu a v takových obdobích se obvykle uchyluji k nepochybně zavrženíhodné relaxaci v podobě hraní akčních počítačových her a čtení akčních knih. V posledním případě „mozkové dovolené“ jsem obojí skloubila zásluhou „Hellgate London“: začala jsem hrát zběsile akční RPG v příjemně temném postapokalyptickém prostředí, přečetla si komiks (prostá zápletka, super obrázky:-) a také tuto knihu. Nečekala jsem nic světoborného, vlastně jsem spíš předpokládala, že se na to po pár stránkách vykašlu. V tomto směru se dostavilo příjemné překvapení, kniha se ukázala být svižně a bezproblémově čtivá. Samozřejmě se nad ní nesmí příliš přemýšlet, nároční čtenáři ruce (a hlavně oči) pryč! Příznivci akce ovšem zklamáni nebudou – pokud však neznají hru, pravděpodobně nezískají patřičný „feeling“. Anglická slovíčka jsou vůbec problém, co se vine celou knihou: překlad kvůli nepřeloženým názvům démonů, kouzel a vybavení působí místy poněkud rozpačitě, byť chápu vysvětlení, že v chatrném českém názvosloví ze hry nechtěl vydavatel dělat ještě větší bordel. V ostatních ohledech nelze nic moc vyčítat, standardy odpočinkového čtiva „Exodus“ naplňuje, ba dokonce se pokouší o hlubší psychologii hlavních postav. Preferujete-li tedy nekomplikovaný děj, akci, střelbu, krev, roztodivné příšery a atmosféru světa v rozkladu, neváhejte a čtěte; logiku, myšlenkovou hloubku a filozofickou bohatost hledejte v jiných titulech;-). 61%

Možnost, či spíše nemožnost navázat kontakt s cizí civilizací se Lemovým dílem táhne jako ta pověstná červená niť. Planeta Eden stojí někde na počátku téhle řady. Nakonec ale tenhle kontakt není ještě tak úplně beznadějný a nemožný jako v jeho pozdějších dílech Nepřemožitelný, Solaris nebo Fiasko.

Líbil se mi příběh jako takový. Vadil mi ale ten „vyprávěcí“ styl autorky. Dlouhé popisné pasáže a málo dialogů, takže to působí nudně. Další díl bych už nečetla.

Galilea je tak trochu Barkerův ústup z pozic chlápka ráchajícího se v krvavých delikatesách. Příběh komplikované historie božského rodu Barbarossů a miliardářské americké dynastie Gearyů je klasická Barkerova fantasy v současnosti, kam Barker přimyslel magická místa nebo domy se zvláštní aurou a historií, ve kterých v ústraní dožívá božstvo. Podle autora tohle má být romantická novela, což znamená, že si Barker klasicky užívá scény sexu a erotiky a neomezuje se tradičně na žádný druh sexuálních požitků, labužnických popisů a perverzních úchylek, kterým tedy holdují spíše ty záporné postavy. :) To že Barkerova fantazie a odvázanost nezná mezí, tenhle román potvrzuje, přesto bych ho ale označil za umírněný. Složitá psychologie postav je tu tradičně přítomna. Celkem obyčejný závěr bez vypjatého finále a jakoby příslibu pokračování mě docela zklamal (zvlášť když vím, že Barker má u fanoušků dluh dokončení sérií Knih umění, Abaratu a pokračování Cabala). Kniha se dala přežít, i když to už není v žádném případě horor. Ty tři hvězdičky chápejte spíš v kontextu k celkovému dílu Barkera.

Pro mě osobně hodně divná záležitost. Tak nějak jsem si představovala, že to bude úplně jiné a ejhle.. Asi jsem si představovala zase jednou nějakou klasickou hrdinskou fantasy, tentokrát lesní, či co, možná sem tam nějaký elf či lesní bytost, ale rozhodně ne totální pecku mezi oči mytologickým kladivem, navíc odehrávající se v Británii dvacátého století ;) Během četby mi pořád vrtalo hlavou, jak je možné, že se něco TAK divného líbilo tolika lidem a dosáhlo to tak vysokého hodnocení.

Naprosto originální, syrový, sofistikovaný a děsivý příběh, v němž Jungovy archetypy aj. individua z podvědomí lidstva jako takového (a že se nejedná o žádné beránky) ožívají v tajuplném lese. Někdy už člověk ani neví, co je přehráním jakéhosi starého mýtu, kdy se mýtus teprve vytváří a kdy je příběh současných hrdinů lesem se pohybujících vlastně mýtus předem daný.. Kniha je navíc psaná nádherným jazykem s výborným překladem Petra Kotrleho, za což má on i nakladatel můj nehynoucí vděk.

V ještě osobnější rovině mě Les mytág oslovil svým dějištěm – mám velmi ráda Britské ostrovy a všudypřítomné narážky na pastviny a lesy a potoky, které si dovedu tak živě vybavit, činily pro mě příběh ještě reálnějším.

Co dodat – momentálně hltám druhý díl a jsme zcela ztracena ;)

Na zacatku jsem byl potesen, zadne bezejmenne postavy. Ale pak to slo zas do kopru. Erikson k tem desitkam narodu, jednotek a skupin z prvniho dilu pridava dalsi desitky. Nazvy jsou podobne a tak se pletou. Pridava dalsi a dalsi informace o svete, což sice dělá svět komplexnejší, ale nas, ctenare, zahlcuji. To, ze doted netusim, co presne jsou d'ivers me sere!

Nastesti chyby v tomto smeru, bohate nahrazuje skvele napsanymi novymi postavami – ostatne Psi retez je to nejlepsi v teto knize, strhujici pochod k zachrane, ktery… no nebudu spoilovat.

Stridave oblacno bylo s Filisin (na zacatku fajn, pak zajimavost spadla), Sumar je buh, ale Kvitkuv vyvoj (pokud to mel byt vyvoj) se mi zdal bidny. A doufam ze Apsalar se do deje jeste vrati.

Srdeční záležitost od mého nejmilovanějšího spisovatele. V osmi kapitolách a epilogu sledujeme vývoj lidstva v průběhu mnoha tisíců let. Kniha je plná zajímavých myšlenek. Některé autor jen lehce nahodí a zapomene na ně, jiné se prolínají celou knihou. Komentáře ke kapitolám jsou roztomile „psí“ a posouvají jednotlivé povídky i celou knihu o ještě o kus výše. Autor rozšiřuje humanismus i na roboty a psy, ikdyž například lidský a psí pohled na blechy je diametrálně odlišný. Časem jsou lidé zapomenuti, posláni na odpočinek a lidství je převzato do tlapek nejlepšího přítele člověka. Tuto knihu považuji za povinnou četbu nejen pro milovníky SF.

Paní Le Guinová v knize rozvíjí myšlenku společnosti, ve které chybí nejklasičtější rozdělení lidstva – na muže a ženy a přemýšlí, kam by taková změna vedla. Děj v daleké budoucnosti je zajímavý, stejně tak popis planety; líbily se mi vsuvky z bájesloví a hlavně pasáže vyprávěné Estravenem. Suma sumárum – líbilo se, ale po přečtění recenzí a komentáře Doubravky jsem čekal víc.

Aký môže mať človek dôvod prečítať si Kulhánka?

• Prepracovaný príbeh či charaktery postáv? Nie, to (ani) v Stronciu nenájdete.
• Hektolitre krvi a plné vagóny odletujúcich končatín? Autorov s podobnou tématikou je ako húb po daždi.
• Čítate Kulhánka pretože je poulárny? Tak vás môj názor na Stroncium zaujímať nebude.

Ak (ako ja) čítate Kulhánka pre jeho skvelý humor, akým píše to čo píše, nebudete sklamaní. Stroncium má všetko, čo má mať. Príbeh nás zavedie do rôznych neobvyklých prostredí, akcia strieda akciu, hlavný hrdina je sympaťák a u ostatných účinkujúcich si nemôžete byť istí, na čiu stranu sa napokon pridajú. Humor je obsiahnutý v opise deja, prostredia aj v dialógoch. Jediné, čo Stronciu chýba (lepšie povedané, čo chýba mne) je pokračovanie.

První kniha Lincolna Childa, kterou jsem četla, přinesla očekávané poznání, že píše obdobný styl dobrodružné sci-fi literatury jako např. James Rollins nebo Matthew Reilly. Ovšem zatímco Reilly se soustředí převážně na akci a Rollins na dobrodružství a romantiku, Child se více drží v rovině vědecké (tedy z mého skromného laického hlediska). V atraktivním prostředí podmořské základny rozehrál zajímavý příběh o objevování tajemství v hlubinách, o lidské touze po poznání i zaslepeném fanatismu. Tématicky je kniha podobná filmům jako je třeba Levinsonova „Koule“ nebo Cameronova „Propast“, jen se tolik nezabývá psychologií postav a jejich vzájemnými vztahy. Děj sledujeme většinou prostřednictvím lékaře Petera Cranea, pozvaného na základnu, aby diagnostikoval a vyřešil množící se tělesné i duševní obtíže členů posádky. Crane je samozřejmě ten správný americký klaďas, ale drží se ještě ve snesitelné rovině, není to vyložený superman. U několika lidí se časem koná „nečekaný“ twist, tajemnou postavu pana Flytea a jeho mysteriózní plky jsem buď nepochopila, nebo autor sám nevěděl, co vlastně chtěl tímhle človíčkem sdělit. Přes charakterovou mělkost a další drobné vady na kráse je „Hlubinná bouře“ příjemně napínavým a svižně čtivým románem, ani chvilku nenudí a narozdíl od dvou výše jmenovaných pánů spisovatelů (zvláště Reilleyho) mě nedohnal k nechtěným výbuchům smíchu. Osobně mám v knihách i filmech tyhle izolované, tísnivé prostory podmořských stanic či ponorek v oblibě, hodnotím tedy vysoko: 75%

sbírka povídek jinak celkem neznámé české autorky, hodná pozornosti těch, kdo tento žánr vyhledávají. sbírka je relativně vyrovnaná, žádná superpřekvapení tu sice nečekají, ale většina povídek má hlavu i patu a to je v české SF na tomto poli dosti vzácné.

Soubor pěti úžasných povídek s Conanem. Howard je zde v plné síle a je vidět, že v povídkách se cití jako doma. Každá je jiná a všechny jsou nadprůměrné.

To hlavní bylo již napsáno Judsonem. Jen bych dodal, že knížečku lze přečíst za jeden den (a i mne to potkalo) a rozhodně se nebudete nudit. Spojení boje o přežití a telepatické vyvrcholení ve stylu klasických dobrodružných románů, navíc bez zbytečného natahování děje. Velmi mile mne Harry překvapil. Pokud si chcete odpočinout od složitějších příběhů s desítkami postav a dobře se bavit – račte přijmout pozvání od Jasona dinAlta na první planetu smrti.

moje původní nadšení pro druhou část sborníku ala sarrantonia bylo notně zchlazeno. při vydání rudého posuvu jsem měl kritickou poznámku k tomu, že vydat 700-stránkovou knihu vedví (a ještě na pěkně tlustém papíře) je zhůvěřilost. po přečtení modrého posuvu se domnívám, že rozdělení na dvě části bylo (celkem) rozumné, s tím, že ta druhá část bude zapomenuta, metnuta pod postel a nikdy nespatří světlo světa. proč? většinou nemastné neslané povídky spolu s nepochopitelně nadšenými (a často mimózními) úvodními poznámkami mě vedou k závěru, že se tu někdo (editor) chtěl zviditelnit (na úkor pověsti harlana ellisona a jeho nebezpečných vizí) a nějak to (hrubě) nevyšlo. těch pár zajímavých kousků mohlo vyjít v jiných sbornících a nikdo by nic nepoznal ;)

Celkem slušné počtení, ale kdyby se autor tak nerozkecal o rumunské krajině a městech, bylo by to rozhodně akčnější. Po velmi pomalém rozjezdu jsou druhé dvě třetiny knihy dobrý (i když zcela netradičně pojatý – v celé knize není jediný „zakousnutý“) román o boji proti potomkům upírů v Rumunsku.

Celkově povedený kousek. Zkraje drsné a temné, později sympatičtější, u některých narážek či postav (Warmonk, Lenička) jsem se i dobře zasmál. Nebýt poslední třetiny, která mi přišla kapku odbytá a zbrklá, bylo by o hvězdičku víc, i tak pěkné.

Celkově jsem spíše zklamán. Očekával jsem originální myšlenky a způsoby Apokalypsy nebo aspoň originální zpracování, ale až na hrstku výjimek jsem se nedočkal ani jednoho. Pár povídek de facto téma antologie vůbec nenaplňuje a zbylé atraktivní námět buď promrhají nebo nepřináší nic nového – četl jsem jinde mnohem lépe popsané konce světa. Nicméně zásluhou Pohla, Cowpera, Sheldonové a částečně Bartona to celkově tři hvězdičky dostane.

No spíše než o povídky se jedná o menší novely (taky na 200 stránkách je jich pouze pět). No a kvalita je,… nevyvážená, ale pozor, ne nevyvážená mezi jednotlivými povídkami, ale nevyvážená v každé jednotlivé povídce. Začátek nudný, konec božský a tak je to v každém příběhu. Navíc se zde rýsuje určitá schematičnost. Není to špatné, to určitě ne, ale od autora Hellraisera bych čekal víc.

Svižný styl psaní, povídky se spádem a zajímavě postavený hl. hrdina. To všechno přebíjí občasné zmatení v příběhu, které vede ke ztrátě přehledu o postavách a vlastní linii povídky. Normálně bych hodnotil průměrem, ale vzhledem k žánru své hodnocení zdvihám.

Tak tento díl je sice velice čtivý (čtivost určitě vyšší než u minulého dílu), ale to vše na úkor brutálních logických kopanců a naprosto nelogických a nevěrohodných charakterů. Tak hlavní záporná upírka sice v jednom kuse lže, ale ve chvíli, kdy by se jí porušení daného slova hodilo nejvíce (a že ho poruší několikrát), samozřejmě slovo dodrží (jinak by taky bylo po hlavních hrdinech). Navíc když už počtvrté byla hlavní hrdinka odzbrojena tím, že proti ní stojící záporák vyhrožoval ublížením třetí osobě, už mi to přišlo stereotypní. Jinak ale musím opět zdůraznit, že čtivost byla obstojná a detektivní záplatka lepší než v předchozím díle.

Cieľ: Dostať čitateľa do hlbokej minulosti. Prísady: hlavná postava z čitateľovej doby; ďalšia z cieľovej doby a dve z medziobdobí. Postup: troška začarujeme, aby sa každí dohovoril. Následne ich necháme putovať, zažívať dobrodružstvá až kým neprídu k happy endu. Štyri postavy sú optimálne aby dostali dostatok priestoru a občas vystúpili so snahou spestriť dej alebo vypomohli s historickým kontextom, či skonštruovali “nový“ vynález. Atlandída mohla zaujať Američana v sedemdesiatich rokoch, ale Stredoeurópana súčastnosti nechá chladným aj so všetkými zvykmi svojej doby. Príbehy o cestovaní v časoch sa neraz dopúšťajú chyby vysvetliť históriu (čiastočne – dané obdobie) inak ako ho poznáme. Slabší spisovateľ by ľahšiu tému mohol využiť na rozpísanie, ale Anderson jednoznačne sklamal. Je to zbytočná kniha jeho kariéry. Príbeh plynie bez zádrheľov, cestovatelia riešia problémy posúvajú dej ďalej. Je to príbeh, ktorý neupúta ani v najmenšom, nanajvýš remeselnou zručnosťou Andersona. Keď už silou mocou niekto chce čítať podobnú knihu, ako lepšia voľba poslúži Druhá planeta smrti od Harrisona. Po dočítaní knihy som si povedal: „Bohu dík, že to málo len 222 strán,“ vďaka čomu som to zhltol naraz. Obálka knihy je sveľá. Ako príklad toho, že Petr Bauer je neschopný šupák. (No neviem, či som nemal po rokoch vyškrtnúť poslednú vetu, ale predsa som nechal).

Recenzia prevzatá z ebookfora

3 povídky v jedné knize. Jsou ale jednak dost krátké, je na nich poznat i jejich slušné stáří a dějová linka je poplatná době. Čili kladný hrdina (samozřejmě v náznacích je to padouch co se polepší) zachraňuje vždy nějaké ty místní domorodce před těmi zlými a vždy u toho sbalí nějakou tu kočku. První dvě povídky jsou klasické conanovky, třetí povídka má menší náznaky sci-fi. Nic pro náročné čtenáře, ale nenáročné nebo začínající čtenáře může tak tak uspokojit.

Povídky jsou kořeny každého správného autora. Aby taky ne. Na povídkách si autor piluje svůj styl, hledá v nich sám sebe, prožívá u nich nervy, pokud je zašle do nějaké literární soutěže. Jedním z takových autorů byl i Pavel Renčín. Ten se rozhodl uspořádat svoje nejlepší povídky do jednotného sborníku, který vydalo v krásné úpravě s krásnou obálkou nakladatelství Argo. V deseti povídkách poznáme jeho hrdiny a příběhy, které za těch deset let vymyslel. Některé kusy jsou slabší, jiné silnější. Jednu věc mají společnou. Je to nezkrotná fantazie Pavla Renčína, po jejíž vlnách rád surfuju a doufám, že ještě dlouho surfuvovat budu. Povídky sice nedosahují síly románů, ale přečíst by je měl každý, kdo chce tohoto „prince české fantasy“ poznat.

Skvělá sci-fi akční detektivka, která stojí na úplně úžasných dialozích. Stejně jako Šest diamantů je i tato kniha odpočinková akční jízda, které nedominuje příběh (i když není špatný), ale způsob vyprávění a dialogy.

Rozprávka, na konci ktorej žijú šťastne len tí, ktorí nepomreli. Príbeh je jednoduchý, dej plynulý, iba ma sklamalo, ako sa v poslednej dobe stáva pravidlom, že ani takáto humorná fantasy sa nezaobišla bez znásilnenia. Zostáva len útecha: Rytieri už síce vymreli, ale človek môže byť hrdý aspoň na to, že je trpaslík.

Nebylo to špatné, ale celou dobu jsem přemýšlel co mi tam vadí až jsem na to přišel – byla to ta naivita. Možná úmyslná, možná ne, ale všechno mi v té knize přišlo strašně zjednodušené, zrychlené, autor u ničeho pořádně nevydržel. Škoda, kniha měla (i díky bravurně vytvořenému prostředí) našlápnuto na plný počet, ale uspěchanost a nedotaženost to trochu sráží.

King ve vrcholné formě, nabízí zde všechno to proč ho mám rád – silný příběh, vtip, nápady. Přesto je tu však důvod proč mu ten půlbodík srazit – knihy které u něj považuju za nejlepší (To, Nezbytné věci, Temná věž) jsou jaksi psychologičtější a jdou víc na dřeň ve věci lidských emocí, motivací a pudů. To se zde neděje – zde je hnacím prvkem knihy sci-fi motiv vesmírné lodi, což je taky fajn, ale mistr už předvedl že když pracuje s lidmi, může to být ještě o něco lepší. Rozhodně ale doporučuji, nudit se nebudete a King zde hláškuje jako málokde jinde.

Ani nevím, kdy jsem naposledy četl něco tak bezútěšného. Vlastně vím, bylo to, když jsem četl 1984. S tím rozdílem, že Winston Smith zažil přece jen více světlých chvil než ústřední dvojice Cesty. Na druhou stranu 1984 končilo naprostou temnotou, tady se přece jen na konci něco jako světlo objevilo. Mně osobně vyhovovalo, že se McCarthy nesnažil podrobně popisovat, jaká katastrofa se to odehrála, co k ní vedlo a jaký dopad měla na společnost. To, že tak činil pouze útržkově a více se věnoval popisu útrap a myšlenek hrdinů, podle mě umocnilo atmosféru a dodalo příběhu na síle.

Kniha, která zoodpoví všechny otázky.....ovšem kdyby ji napsal Frank Herbert. Je tu zase počin B. Herbert a Andersona. Asi se neměli do ničeho takového pouštět.Četl jsem jen proto, že jsem fanoušek.

Kdyby to byval byl napsal Frank Herbert, možná by to stálo za více. Námět, prostředí…do rukou se jim dostal dokonalý materiál…ale nic z toho. Asi díky předehrám, historiím a novým knihám od tohoto dua spisovatelů, začínam nad celou dunou lámat hůl. Asi jsem měl skončit u první (možná u druhého) dílu a byl bych spokojen.

Jedna z těch knih, která se veze společně s veleslavnou sérií. Neříkám, že dodatky a zajímavosti nejsou špatné ale ocení je jen fanoušek a tím bohužel nejsem.