LEGIE - databáze knih Fantasy a Sci-Fi

Magicky krásná kniha. Člověk si při jejím čtení připadá jako na procházce po schodech od pana Eschera.

Když jsem tuto knížku půjčovala z knihovny, neměla jsem nejmenší tušení, jak ďábelská jízda mě čeká. Myslíte, že Smrť Terryho Pratchetta je to nehumornější čtení o konci lidských životů, jaké vás může potkat? Omyl, to jste pravděpodobně ještě nenarazili na „Špinavou práci“ Christophera Moorea. Hlavním hrdinou knihy je Charlie Asher, typický beta samec, majitel vetešnictví, na jehož bedra je hned v úvodu naložen nelehký úkol péče o novorozenou dceru Sophii. Současně s tím se však kolem Charlieho začnou dít znepokojivé věci, některé předměty rudě září, z kanálů se linou hlasy a občas vidí i jakési stahující se temné stíny… Kromě Charlieho a jeho ne zcela normální ratolesti v příběhu potkáme celou škálu pestrých postav, které nám všechny bez výjimky notně polechtají bránice: např. Charlieho lesbickou sestru Jane, jeho zaměstnance – mladičkou gotičku Lily, libující si v morbiditě, a bývalého policajta Raye, surfujícího po pofidérních seznamkách celého světa. Spoustu smíchu zažijeme se dvěma postaršími nájemkyněmi z komunistického bloku, konkrétně z Číny a z Ruska, menší roli sehraje i samotný Císař a jeho dva věrní lokajové (tedy místní bezdomovec a jeho dva psi;-)). Důležitou osobou je podivínský majitel obchodu s CD, pan Mátomil Svěží, nebo buddhistická mniška Audrey. Ne všechny postavy jsou však lidské – setkáme se i s dvojicí pekelných kerberů, s tajemným veverčím lidem a v neposlední řadě se zástupci temné strany: s býčím bohem Orkusem a ještě podstatně víc prostoru dostanou jeho pobočnice, „kanálové harpyje“ zvané Morrighan, které si dle mého názoru nelze neoblíbit:-). Děj ubíhá kupředu v situacích, odvíjejících se před očima jako filmové grotesky, hojně podpořen nádherně vtipnými dialogy a sarkastickými hláškami. Pokud tomuto literárnímu kotli smíchu mohu něco vytknout, pak jedině mírnou ztrátu tempa v poslední třetině a poněkud zkratkovitý konec – události sice gradují, vtipů neubývá, ale nějak už to tolik nebaví jako zpočátku. Přesto jde o jednu z nejzábavnějších, fyzicky nejnáročnějších knih, co jsem kdy četla. P.S.: Nezapomeňte své děti upozornit, aby na veřejnosti neříkaly věci jako „vrznout si“, „zezadu ne“ a hlavně „koťátko“;-). 89%

Accelerando je kniha plná spousty unikátních myšlenek. Stross se zabývá transhumanismem, tedy v co všechno by se lidé mohli přeměnit. Zatím tento subžánr znám jen od Egana, takže nové Strossovy myšlenky mi přišly hodně zajímavé. Bohužel jsem měl místy pocit, že děj trochu pokulhával, takže dávám jen čtyři z pěti. Překlad nehodnotím, četl jsem ji, po pročtení diskuse, radši v originále.

Nezlobte se na mě, nekamenujte mě, ale to jsem prostě nebyl schopen překousat. Pravdou je, že nepatřím mezi milovníky hororu a proto jsem se pustil rovnou do mistra žánru, ale asi jsem zvolil špatně. Nuda, náboženství, nábožesntví, nábožestnví, nuda. Sorry, nemohu bodíky přidat.

Ačkoli to zní trochu divně, tak téhle knize, vydané pod hlavičkou Mark Stone, určitě prospěla nepřítomnost Marka Stonea. Příběhy s Markem Stonem už začínaly být pořád „na jedno brdo“, ale pak přišel pan Garen se sérií Anticipation a konkrétně v Nepříteli z paralelního vesmíru vytvořil celkem solidní vesmírné dobrodružství.

Musím říct, že k této knize jsem přistupoval značně s nedůvěrou, protože Conana dvakrát nemusím, a tohohle jsem si koupil jen proto, že je to od Červenák. Nakonec tedy pecka. Velký podíl na tom má nicméně fakt, že Conan není jednoznačně hlavní postavou a ona druhá hlavní postava mi celkem přirostla k srdci. Knihu jsem přečetl prakticky jedním dechem a tuším jen s jedním přerušením. Děj je sice značně jednoduchý (nakonec co jiněho čekat u Conana), to mi ale vynahrazujou právě postavy, které jsou bez vyjímky velice sympatické. Pro mě osobně 9,5/10

jsem mírně alergický na slova jako „národ“ a „národní“, ale tady to celkem sedí. pratchett má úžasnou schopnost v relativně přímočarém příběhu probírat tak závažné věci, že jeden u čtení skoro nedýchá. mohlo by to vypadat jako další jeho kniha pro mládež, ale věční bohové ;) kéž by si ji přečetli mnozí dospělí! závěr byl sice na můj vkus trošku uspěchaný, ale kvůli všemu tomu, co je v příběhu obsaženo, mu blahosklonně odpouštím :) skvělé.

Souhlasím s warrior.soul – dílo výborně literárně a myšlenkově zvládnuté, ale příliš pomalé a roztáhlé. Navíc podle mně krok zpět oproti prvnímu dílu co se lidské a příběhové stránky týče – už to nejsou ty dechberoucí vyprávění nesourodých poutníků, ale sledování lidí jejichž motivace už až na výjimky není zcela jasná. Zkrátka – kvalita tu je, ale chybí silný děj.

Kúpiť knihu, ktorá je prvotinou pre mňa neznámej autorky, navyše prvým dielom trilógie si vyžaduje veľkú odvahu. No nekúpte to za tú cenu a s takou nádhernou obálkou :) A vôbec neľutujem. Kniha je síce riadne poetická a jednotlivé kapitoly spočiatku nesúvisia (a neskôr si musíte všímať každú vetu aby vám neunikla spojitosť s predošlými kapitolami, ktorá je ukrytá v jednej dvoch vetách), no udržať pozornosť sa vyplatí. Blanka Jirušková v svojej knihe nezachraňuje celý svet (mimochodom, slušne opísaný a príťažlivý) – stačí jej jedna precízne vyvážená dráma z prostredia hercov, v ktorej sa zaoberá práve človekom. Kniha stojí na už zmienenej poetickosti, na ktorú si po niekoľkých stranách zvyknete a na slušnej psychológii hrdinov (zo všetkých som si najviac obľúbil Falxia – nádherne tragická postava). A to všetko smeruje do konca, kde vo vyvrcholení čitateľ vzdychá práve nad reakciami a činmi postáv a nie nad akciou či mágiou. Niektoré kapitolky zostávajú zatiaľ otvorené, uvidíme čo prinesú ďalšie dva diely. Tak ako chválim dej, môžem s čistým svedomím chváliť Janu Šouflovú. Nad obálkou, na ktorej je nočný Darín zahalený v modravej tme sa doteraz rozplývam a nejeden čitateľ fantasy by sa chcel prejsť v jeho uličkách (a tie mosty :)). Vnútorné ilustrácie sú rovnako vydarené, ku knihe sedia a za subjektívne najkrajšie považujem Falxia sediaceho v okne a prvú a druhú dámu na javisku v divadle. Ku chváleniu autorky sa ešte vrátim – kniha obsahuje niekoľko básní, ktoré sú prepojené s vytvoreným svetom, z ktorých sa mi najviac páčilo osem veršov úvodnej básne (a to píše ten, ktorý poéziu nečíta ;) Rozhodne doporučujem, avšak pozor! kniha je pomalšia až rozvláčna a slabšie povahy by to nemuseli zniesť. V mojom srdci je táto kniha na čestnom mieste (a to teraz zvažujem, že si to hneď zopakujem).

Zklamání, aneb jak se dá zkazit zajímavý námět. Military stránka je OK, problém je hlavní hrdina který mi celou dobu přišel jako nesympatický trotl, který existuje jen proto, že mu ostatní nesobecny pomáhají – autor zřejmně nechtěl psát superhrinu, ale bohužel to přehnal na druhou stranu čáry. Velkým mínusem také je, že děj se posunuje dopředu náhodami. Jedna náhoda je v pořádku, u desáté je to už únavné. Autor umí psát čtivě a to je také důvodem, proč jsem knihu neodhodila v půlce, ale pokud chcete oddechovou militari sci-fi, berte raději Žoldnéře od Bartoše.

Pěkné, pro fanoušky zeměplochy nezbytné. Aníi já jsem neodolal a dobře jsem udělal.

Měl jsem možnost do této knihy nahlédnout a byl jsem uchvácen. Když nad tím tak stojím tak se musím smát, že středozem vznikla jen jako vedlejší produkt Tolkienovi elfštiny.

Pěkné, milé a ten, kdo chce disponovat nějakým vzděláním ve fantasy, musí si toto přečíst. I když je to spíše pohádka.

Kniha, kterou si nepřečíst, by byl hřích. Opravdu se mi libíla. Dokonce více než samotný pán prstenů. Nelze než doporučit.

Já si dovolím s předchozími komentáři nesouhlasit. Neříkám, že se to čte lehce, ale je to něco, co je natolik propracované a neobvykle udělané, že si to zaslouží plný počet jenom proto, že to posouvá hranice fantasy zase někam jinam – mimo jiné ji to přibližuje „vážné“ literatuře a dává tak na vědomí, že fantasy není jenom povrchní, zábavná četba, ale literatura, se kterou je nutno počítat…;)

Po přečtení knihy Písečníci – trošičku zklamání. Jedna povídka super – životní moudra. Jedna měla výbornou a jednoduchou pointu. Tři povídky průměrné – neurazily. A jen ta poslední mi nějak nesedla – jako by tam nepatřila.

Nová kniha a opět hluboká voda. Po vynikajících a hlavně od začátku do konce srozumitelných Vzpomínkách ledu tu je opět těžší kousek. Dvou set stránková první kapitola otevírá knihu sice na kontinentě Genabakis, ale jinak v naprosto neznámém prostředí. Těšil jsem se na pokračování osudů z Domu mrtvých – těch úvodních dvě stě stran zkrátka bylo trochu moc, přestože podávají vyčerpávajícím způsobem příběh jedné známé postavy z armády sha'ik (málem bych zapoměl na samotný úvod a představení Tiste Edur, opět: čtenář tápe). Příběhových linek je zde zase několik, ale některým z nich bylo na můj vkus vyhrazeno jen velmi málo prostoru (i přes poměrně velký rozsah knihy) a některým naopak příliš mnoho. Jsou mezi nimi i takové (nechtěl bych zde použít slovo nudné) méně zábavné. Autorovi je však nutno přiznat um v jejich splétání, a přes množství (nových) neznámých nezůstane ani jedna linie uvolněná, a všechny do sebe nakonec zapadnou (i když jen pomocí jednoho malého odstavečku, stejně má Erikson schopnost zařídit to tak, že to celkově působí stále velkolepě). Nemohu nezmínit ještě jeden další neduh, který mě v této knize obzvláště otravoval, totiž jakési „polorozhovory“ s množstvím nevyřčeného, a čtenář čte a snaží se pochopit, ale ..... opět tápe (nebo možná jen já :( … někde). Abych jen nekritizoval, kniha to není špatná, vrací se množství charakterů z Domu Mrtvých (i když Tavore nemá ani zdaleka takové charisma jako Coltain:). Chromý bůh postupně vstupuje mezi aktivní hráče skrze všemožné prostředníky. Na konci se opět dost skutečností projasní, avšak, jak už to bývá, část stále zůstane záhadou. Tentokrát 100% dát nemohu, kniha je však rozhodně nadprůměrná a tomu odpovídá i udělené hodnocení.

V třetím pokračování Malazké knihy Padlých se autor vrací zpět na kontinent Genabakis, zpět k houfci Jednorukého a dalším známým postavám z Měsíčních zahrad. Mezi nepřáteli z prvního dílu ságy je uzavřeno spojenectví, s cílem porazit Pannionského věštce a jeho rozpínající se hrůznou říši. A že je to říše vpravdě strašlivá se svou armádou tenescowri. Poprvé se též objevuje „Chromý bůh“, zřejmě hlavní zloduch ságy, který zde nicméně do děje zatím příliš nezasahuje (viditelně). Nemá smysl opakovat chválu na Eriksonův psací styl, neboť vše co bylo uvedeno v komentářích u prvních dvou svazků, platí i zde. Kniha se, i přes svůj značný rozsah, čte téměř sama od sebe. Zmíněný rozsah autorovi umožnil plně se věnovat množství dějových linií a opětovnému značnému počtu charakterů. Dalo by se napsat, že kniha je „vysvětlující“, alespoň co se prvních 3 svazků ságy týče (i přesto, že na pochopení mnohých dalších událostí z Domu mrtvých je potřeba ještě Dóm řetězů – není však překvapením, že celá sága se i přes rozdílné lokace a rozdílné charaktery jeví značně propleténá). Též se mi při čtení zdálo, že kniha je zatím nejsrozumitelnější, čtenář je již ze začátku poměrně dobře seznámen s většinou hlavních charakterů (i když samozřejmě detaily o jednotlivcích se dovídá v průběhu děje), zná prostředí a Eriksonův svět, stejně tak i „politické pozadí“ jež bylo naznačeno již v Domu mrtvých. Samotné bitvy jsou epické, závěrečná obzvlášť, a výčet hrůz Pannionského dominia by mohl tvořit samostatný komentář, autor zde překonává působení hord Smršti. A v ne právě veselém závěru Erikson ukazuje, že se nebojí zabíjet i velmi důležité charaktery. Opět tedy nelze hodnotit méně než 100%.

Túto knihu som prečítal najmä zo zvedavosti, keďže autor je z východného Slovenska. Predtým som rozčítal inú (cca 10%), nudila ma a tak som skúsil toto. Bohužiaľ táto ma nechytila od začiatku, ako som dúfal. Už som rozmýšľal, že pribudne na zoznam odložených a nedočítaných, keď som sa prehupol cez polovičku… a dočítal som. S ohľadom na to, že je to autorova prvotina môžem prehlásiť, že sa nemá za čo hanbiť. Ale stále je čo zdokonaliť. Možno postavy. Nevedel som si obľúbiť žiadnu ani hlavnú postavu a až s príchodom Pavlíka som si našiel svojho obľúbenca. Napr. Tamara mi dlho pripadala taká nejednoznačná, nejasne definovaná… Tiež by sa dala vylepšiť gradácia v príbehu. Trochu mi to pripomenulo Tinu Salo 3, kde sa dosť dlho len prevážali po Poľsku. Tu to bolo najmä Nemecko. No v priebehu knihy ozaj vidieť nárast skúseností autora. Dialógy sa uhladili (nepôsobili ťažkopádne), prišla vydarená akcia (myšlienkové pochody hrdinu, chvíľka rozprávania s druhým ja) a humoru (odpočítavanie na parapete ma rozrehotalo :)). Mierne ma nudili teórie okolo mágie, astrálnej roviny, možno by nazaškodilo vysvetliť to po lopate bez tých špecifických výrazov. Zato sa mi veľmi páčili snové pasáže (píše to človek, ktorý snové pasáže nerád číta) s odkazmi na hororových spisovateľov či ich diela. Druhé samostatné pokračovanie si rád prečítam, ale teraz dostane prednosť môj nový prírastok :)

Oproti Odhalenému vesmíru a Kaldeře poněkud roztříštěné a zdá se mi, že Reynoldsův vesmír už nevyráží dech tak jako dřív. Možná jsem si zvykla, možná je to jen odlišným stylem vyprávění; dějových linií je tu tentokrát výrazně více. Archa je pořád výborná sci-fi, ale už méně dechberoucí než předešlé díly série. Ovšem třeba mě druhá část románu ještě příjemně překvapí.

„JFK“ jsem prozatím registrovala jen okrajově, ale množící se komentáře, naznačující občasnou přítomnost kvalitních perel v této sérii, mě přesvědčily věnovat četbě „českého Marka Stonea“ něco ze svého času. Mám tedy za sebou první část a v podstatě mohu jen zopakovat výhrady i přednosti, jak je popsali předešlí čtenáři. M. Žamboch a JWP měli v hlavě nějaký nápad, jehož schéma hrubě nahodili v tomto úvodním dílu. Jedná se samozřejmě o čistě odpočinkové, akční čtivo, děj i zápletka jsou zkratkovité, někdy až chaotické, atraktivní prostředí alternativního Československa by sneslo více rozvést, psychologie hlavního hrdiny je mělká, u vedlejších postav nulová… Nejít o rozjezd dnes již oblíbené (pro někoho kultovní) série, jako samostatný románek by „Pašerák“ neobstál a ohodnotila bych ho stěží průměrem. Připouštím, zvědavost na další díly, na přístup a nápady ostatních autorů, byla probuzena, M.Ž. a JWP tedy splnili „misi“ uspokojivě. Za obrovskou odvahu (spíše drzost:-)) považuji ochotu vydavatele pustit „Pašeráka“ na veřejnost v tak odpudivém grafickém kabátku a troufám si tvrdit, že nebýt profláknutých jmen otců zakladatelů, skončila by knížečka na smetišti dějin, bez šance na pokračování. Což by byla pravděpodobně škoda:-). 55,5%

na českém SF písečku je tato sbírka pro mě osobně ojedinělým počinem. pavel renčín píše přesně ten typ povídek, který mám rád, kombinace poetiky, syrovosti a šera. to, že si získal domácí publikum je zajímavý fakt. nezbývá mi než mu držet palce. a především štěstí na dobrou (často vůbec nějakou) redakci, protože i mladý horkokrevný pegas potřebuje na výlety po kamenných cestách přinejmenším podkovy ;)

S touto knihou jsem měl jeden problém, a to ten, že mi nějak hodně připomínala Pekelný lov, který jsem četl před několika lety. Vlastně tedy jsem měl problémy dva, ale o tom druhém radši psát nebudu, protože bych napověděl něco o ději. Takže pro mě bohužel jenom za *.

Výborný námet, nie príliš známe prostredie, konfliktné charaktery postáv ale… Dielo by sa dalo jedným slovom charakterizovať ako nedotiahnuté. Veľa vecí zostáva nedopovedaných a tie zvyšné sú dopovedané narýchlo, takmer nasilu. A zaradenie Terroru do kategórie horor mi pripadá smiešne. Nebyť práve pokusu o nadprirodzeno (tiež nedotiahnutého a postupom času čoraz viac odsúvaného na vedľajšiu koľaj), jednalo by sa o nadpriemerný dobrodružný román ako z pera Jacka Londona.

Musim souhlasit. Čtvrtý díl byl prostě nutný a musím se přiznat, že když jsem tuto knihu dočetl, měl jsem pocit, jako bych opouštěl rodinu :). V tomhle díle se čtenář může těšit na neutuchající pochybnosti, temnější děj než v předchozích čístích a taky větší míru vyhřezlých střev a vůbec všeho :). Čtení jsem skončil se zjištěním, že ze srdce nenávidím Podskalany :). Už se těším na legendy o Alfech.

Kdybych měl tenhle díl vystihnout jedním slovem, řeknu: Dokonalost. Na začátku se dozvíme o nejmenované tragédii, která se postupně čtenáři odkrývá, dále rozmanitý děj, nové výtvory v oblasti příšer, k tomu přičteme Alfy, Lidi, Elfy, Třetí a Podskalany a ve výsledku máme…co máme? Máme knihu, která si minimálně v mé knihovně opět vysloužila čestné místo.

Druhý díl mé oblíbené série…co si budeme povídat. Čtivá kniha, skvělý autor, vynikající příběh a uvěřitelné hlavní postavy. Heitz postupně začíná zaujímat čestné místo v mé skromné knihovně :)

Vynikající kniha, která mě u sebe držela od rána do noci a dovolila mi odejít pouze na jídlo, nebo na vykonání potřeby :). Od začátku jsem si Trpaslíky oblíbil a ten způsob, jakým si jeden z druhého dělají srandu, mi byl velice blízký. Pravda, inspirace Pánem Prstenů je skutečně zjevná, ale myslím, že v dnešní době už záleží spíš na tom, jak příběh autor napíše. Nejde o to, že bych si třeba rád nepřečetl něco nového s originálním nápadem, ale na druhou stranu – kde by se ty nápady měly brát? Zkrátka pokud si někdo myslí, že je to sprostá kopie Pána Prstenů (já si to třeba vůbec nemyslím), měl by se podívat po ostatních knihách, kde je vykrádán mnohem více a o to pak vypadá dílo hůř. A na závěr: Do Tungdila a dvojčat se mi nebude nikdo navážet! :)

Soumrak na Worlonu asi nelze doporučit lidem kteří prožívájí nějaké těžké období. Atmosféra knížky je dost depresivní a bezvýchodná, ať už samotným opuštěným Worlonem nebo nešťastníky, kteří na něm zůstávají a konec na mě působil tak fatálně jako když jsem četl Sin City od Millera.

Sympatické postavy, propracovaný svět -to jsou hlavní klady tohoto příběhu. Autor ze začátku nastaví dobré a rychlé tempo, ale v okamžiku, kdy se objeví víc, jak jedna dějová linie, to jde do háje a příběh začne drhnout, díky čemuž jsem se celkem nudil. Nechci nic říkat, ale doménou Vladimíra Šlechty jsou povídky a ne romány. No, uvidíme, jaký bude Plot z kostí.

Podobně jako avatar2 jsem si tuto knihu vzala sebou na podzimní dovolenou – a to hned ze dvou důvodů: A) tušila jsem, že pro lepší zážitek bude román vyžadovat specifičtější atmosféru než byt v králíkárně uprostřed sídliště, B) měla jsem pocit, že čtení bude nelehké a nechtěla jsem tedy mít po ruce jinou knihu, kterou bych mohla „Jonathana Strange a pana Norrella“ nahradit. V prvním případě jsem se nemýlila, kniha je jako stvořená do ušáku ke krbu, se sklenkou whiskey (nebo šálkem horkého čaje pro nás abstinenty:-)) po ruce, zatímco za oknem řádí sněhová vánice či podzimní plískanice. Druhý předpoklad rovněž nebyl úplně od věci, chvíli mi trvalo se začíst… Ale potom jsem už nemohla přestat, zcela okouzlena viktoriánskou atmosférou, nádherným jazykem, jemným humorem, rostoucím napětím i temnotou a v neposlední řadě pečlivě vypiplanými postavami, zvláště ústřední dvojicí mágů, co jsou povahově odlišní jako den a noc. Strange je zdánlivě ten dobrý sympaťák, zatímco neurotický pan Norrell je ztělesněním všemožných nectností (můj oblíbený „hrdina“:-)). Ovšem v konečném důsledku nic není černobílé. Víc neprozradím; pokud jste trpěliví čtenáři, schopní ocenit krásnou, vymazlenou jazykovou formu a kouzelnou atmosféru, pak neváhejte a „Jonathana Strange a pana Norrella“ si určitě přečtěte. Nebudete litovat, jde o skutečně nevšední zážitek. 95%

Českých autorov a ich knihy mám veľmi rád. Po diabolskom Asfalte som si zakúpil zdanlivo podobnú knihu Démoni jsou věční. Démonická tématika je to jediné, čo majú tieto knihy spoločné. V tejto knihe sú démoni naozaj len veční a nie všemocní, takže samotný príbeh by sa dal označiť za detektívku kde dominujú ostré dialógy nad akčnými scénami a najväčším kvérom je tu akurát reolver. Lennymu Grimwoodovi zabijú spoločníka Bennyho, pretože vedel niečo, čo nemal. Lennyho postrelia a vyhodia na skládke monštróznej firmy Amrubbish, preberie sa až v zelenom svete démonov. Ak do štyridsiatich dní zastaví Amrubbish, môže žiť. Ak nie, umrie rukou neznámeho vraha. Petr Heteša síce u zeleného telefónu vystrieda množstvo démonov, no nečakajte, že budú dôležitými postavami. Démoni mi tu pripadali skôr ako imformátori, resp. pomocníci aj to často neochotní. To však nebolo na škodu, užil som si pátranie po slučke, ktorá zlomí Amrubbishu väz a užil som si najmä vykreslenie dvoch hlavných postáv. Pointa bola sice predvídateľná (no kto iný?), nevadilo mi to, rovnako ako aj pokojnejší koniec (čo bola nakoniec celá kniha) a celkovo som si knihu vychutnal. Musím pochváliť Brokilon, toto je asi prvá kniha, ktorú mám doma, u ktorej denne obdivujem jej chrbát. Kniha mi v kníhkupectve padla do oka (čakal som ju tenšiu) a bolo rozhodnuté.

Je možné napísať kvalitný horor o prefláknutých upíroch, tak aby kvalitatívne nezaostával za Stokerovou klasikou? Áno, je. Keďže to napísal Stephen King. V tejto knihe bol na môj vkus až príliš dlhý rozjazd. King detailne popisuje mestečko aj s jeho obyvateľmi (ich starosti, záujmy, minulosť…) a pokým sa niečo začne diať ubehne veľa stránok. Avšak vykreslenie mnohých postáv oceníte, až sa stratí malý Glick a nastane začiatok konca. King v tejto knihe opísal zánik prekliateho mestečka, keď doň prišli traja cudzinci – obchodník Straker a jeho tajomný nikým nevidený pán Barlow a spisovateľ Ben Mears. King sa s postavami nemazná, umierajú deti aj ženy a všetko smeruje do… pokojnejšieho konca, než som chcel. Chcel som opäť okúsiť drsný zvrat na poslednej stránke Kliatby, avšak ani tento koniec nie je zlý! (aby sme si rozumeli). Hlavné postavy si samozrejme obľúbite. Na záver opäť doporučujem, pretože aj keď viete, že za tým všetkým sú upíri, na atmosféru to nemá vplyv a opäť je to poriadny hororový zážitok.

Vladimír Šlechta: Prokletá dýka – dobrá povídka, ale od Vladimíra Šlechty bych čekal ještě něco krapet zábavnějšího a promakanějšího. V kontextu celého sborníku spíš podprůměr.

Jan Šlechta: Cena dohody – nenáročná oddychovka, trochu řezničina, jedna z lepších věcí ve sborníku.

Z. Holub: Zvěstovatelé konce – Opět taková krátká oddychovka, nemám co bych vytknul, ale ani co bych vyzdvihl. Průměr sborníku.

J. Čenis Galeta? Oživlá minulost – Jo, tak tohle se mi líbilo a to tak, že hodně. Opět spíše „oddechovka“. Po Antonínově závěrečné novele asi nejlepší povídka ve sborníku.

L. Lukačivičová: Co uči nevidí – Není to špatná povídka, ale… Problém téhle povídky je v tom, že zatímco u předchozích věcí v románu nemusíte moc přemýšlet, tak tady už musíte. Na několika místech jsem se musel dokonce vrátit. Velký podíl na tom má to, že hlavní postava v povídce je tak trochu blázen. Neříkám, že je to špatné, ale po čtyřech oddechovkách jsem čekal další oddechovku a dostal tohle… Podle mě asi nejhorší práce ve sborníku, čímž nechci říct špatná.

M. D. Antonín: Druhá věta – tak tady je celkem zbytečné něco psát, jedním slovem prostě nářez. Přečet jsem to skoro na jeden zátah a dočetl jsem to až ve tři v noci. Jediné co mi to trochu zkazilo jsou ty otevřené konce, co se týče všech postav. Otevřené konce nesnáším, ale to je můj subjektivní problém. Hrozně mě zajímají další osudy postav… Vadí mi to ale zvlášť u jedné z postav, u které by se ještě hodila nějaká povídka, která by nám řekla jak to s ní nakonec dopadlo. Kdo knihu přečetl, zřejmě bude vědět koho tím myslím…

Celkově mohu označit město přízraků za velmi povedenou knihu a zatím asi nejlepší z celé řady…

Kdybych měl texty seřadit od nejlepšího k nejhoršímu, asi bych to udělal takto: 1.- M. D. Antonín – Druhá věta 2.- Jan Čenis Galeta – Oživlá minulost 3.- Jan Šlechta – Cena Dohody 4.- Zbyněk Holub – Zvěstovatelé konce 5.- Vladimír Šlechta – Prokletá dýka 6.- Lucie Lukačovičová – Co oči nevidí

Dva roky po Plutonii, v roce 1926, vychází Obručevovi druhý román s podobným námětem. Skupinka dobrodruhů a vědců se vypraví na sever do další neobjevené země, kde v kaldeře spící sopky naleznou místo se zachovalou přírodou z doby ledové. Jinak námětem i závěrem se příběh Plutonii hodně podobá. Zde se navíc až příliš velká část děje zabývá zápletkou hlavních hrdinů s kmenem, který se v Sannikovově zemi usadil po odchodu z kontinentu. Celkově dobrodružství nejsou tak zajímavá jako v předchozím románu. Dost popisnosti, málo zajímavé akce a navíc Burian je prostě Burian.

První půlka knihy se čte jedním dechem, vztah mezi Mariem a Armandem dává knize náboj. Druhá je plná vizí o Kristovi, nebi a peklu, a už to pro mne nebylo ono.

Slabý odvar ze světa Duny, navíc mi připadá, že si pánové Brian Herbert a Kevin James Anderson upravují svět, postavy a děj, který už byl předem vytyčen Frankem Herbertem.

Děj knihy se točí kolem Paula Atreida, který se odvíjí ve dvou časových rovinách. První probíhá v dobách války assassinů, když bylo Paulovi dvanáct let a druhá navazuje na děj původní Duny, kde se Paul stal Imperátorem známého vesmíru.

Pokud nejste fanoušky Duny, nedoporučuji ke čtení.

Zdá se mi to nebo je běžné, že u prvních vydání v Baronetu je vždy odfláknutá korektura?

sborník jsem si přečetl se zájmem. jedna skvělá, dvě velmi dobré povídky, pár průměrných a jen jediná méně vydařená; na naše poměry skvělé. janiny obrázky jsou velmi dobré a dodávají knize šmrnc. jediná výtka míří k předmluvě, při jejímž čtení jsem se párkrát zasekl. a možná by to také chtělo nějaký pěkný přehledný šustovský doslov o tomto subžánru.

Asi hodně z Vás naštvu, ale tak nudnou a únavnou knihu jsem již dlouho nečetl. Musel jsem se hodně přemáhat, abych to dolouskal. Prvních 95% knihy je popsáno den po dni a snad i po hodině a když se konečně začne něco dít, tak autor klidně skáče po měsících a pak dokonce po letech. Došli nápady? Je evidentní, ža je placen od slova a za tuto knihu musel mít honorář hodně vysoký. Další díl už prostě číst nebudu. A na závěr, několik dalších knih, které jsem od Beara četl, mě opravdu zaujaly.

OK, tak tohle je přesně ten případ kdy záleží na tom jak si nastavíte očekávání. Pokud zde, u velmi pozdního Kinga očekáváte hororovou akčňárnu ve stylu Prokletí Salemu, musí vás to zklamat. Pokud očekáváte ventilaci zkušeností s přemýšlením o smrti a posmrtnosti, přijdete si na své. Autoři se nám zkrátka vyvíjejí, zrají a stárnou, tato kniha je toho důkazem. Spisovatelé byli velmi často Kingoým alter-egem (vzpomeňte na Misery, Osvícení, Tommyknockery a určitě i jinde…) a zde to King trochu modifikuje – jeho alter-ego je spisovatel co právě umřel. Nezdálo by se, ale i z toho se dá postavit velmi silný příběh a na své si přijdou hlavně dámy, byť bych to určitě neoznačil za červenou knihovnu. Příběh je plný emocí, vztahů a myšlenkových pochodů, ale i atributů pro Kinga klasických – hlášek, psychologie a zemitosti (čti vulgarit a nechutností). Drobnou výhradu bych měl k překladu – není špatný, myslím že je i velmi přesný, ale v téhle knize King experimentuje s jazykem. Překladatelka to postřehla a pokusila se o totéž v češtině, to zas ano, ale nejsem si jistý že se jí to zcela povedlo. Z výrazu „zasejřený“ jsem během čtení často přímo kvetl.